Více brouků, více brouků!

Více světla, volal klasik a umřel. Více brouků, volá František Koukolík a klepejme na dřevo aby mu Pánbůh hodně zdraví nadlouho zachovati ráčil, protože je to převýborný muž. S těmi brouky se to má tak. František Koukolík uvažuje o příčinách očividného zblbování a surovění dětské populace. Připomíná, že jsme - konstrukčně vzato - titíž živočichové, jakými byli naši předkové v předhistorických dobách. Jejich děti žily v prostředí sic nuzném, ale bohatém na podněty - tu lezl brouček, tu se rozvinula květina, tu zašveholil pták. Svět doléhající na dítě byl trojrozměrný. Dnešní dítě žije ve sterilním bytě a stále více podnětů získává z obrazovky televizoru. Jeho svět je dvourozměrný, plochý - a není potom divu, že dvourozměrné, ploché jsou duše takto vychovávaných dětí.

Na prahu nového století si musíme položit otázku, jak budou vychovávány naše děti. Jaké to budou podněty, jež na ně budou doléhat, v jakém prostředí budou vyrůstat a jaké výchovné systémy na ně budou aplikovány.

Jelikož jsem ducha hravého, baví mě představa, že by jednou Pánbůh nebyl doma a slova moudrého muže - v daném případě Františka Koukolíka - byla vyslyšena.

Přijde pak novopečená maminka do obchodu s kojeneckými potřebami. Prodavačka jí nabídne kompletní sadu.

„Tady v té krabici máte papáníčka pro malinkého, tady máte mejdlíčka a šampónky a mazáníčka a pudříčky. No a venku v tom stěhovacím voze, co nám zakrývá výlohu, jsou vyhazovací plenky na první týden."

„Aha," vece maminka. „A co je tady v těch krabicích? V těch kulatých, plechových, s dírkami ve víku?"

„To je souprava pro elementární citovou výchovu. Zde v této krabici máte základní sadu šesti kolonií brouků. Návod je přiložený. Ty zelení jsou vyšlechtění pro pobyt v koberci, červený dru je určen pro animaci záclon, žlutí a modří jsou polétaví a budou tedy všude. Pruhované nasadíte do koupelny a ty kovové nasypete do televizoru."

„Do televizoru?"

„Sežerou ho," vysvětluje prodavačka. „Dále zde máme speciální byliny, geneticky přizpůsobené k životu v paneláku. Během tří dnů promění veškerý nábytek, ať už by byl z jakéhokoli materiálu, v syntetickou džungli, schopnou přijmout faunu."

„Faunu? Ale brouci přece jsou fauna! Proč nestačí brouci?"

„Brouci slouží k výchově jen docela malých dětí. Jenže k harmonickému rozvoji osobnosti je třeba vyšších druhů živočichů, tedy plazů, ryb, ptáků a savců, dravé druhy nevyjímaje."

„Plazy ne! Já se hadů bojím!"

„To proto, že jste byla vychovávána postaru," dí prodavačka káravě. „Máte ploché vnímání sejmuté z obrazovky televizoru. Vaše dítě bude jiné. Přece nechcete kvůli negativnímu vztahu k hroznýšovi královskému ohrozit jeho budoucnost!"

„Nestačila by užovka..." zeptá se maminka tiše, ale když popatří do přísných zraků prodavačky, převede námitku do rezignovaného povzdechu.

Rozumí se samo sebou, že veškerá tato výchovná flóra i fauna bude speciálně šlechtěna a vyvíjena a rozvíjena pod dohledem pedagogů. Půjde o rozsáhlý projekt v oblasti řízené genetiky. Normální brouci se snaží jít dítěti z cesty, eventuálně - jakmile na ně dítě narazí - dělají mrtvého. Mrtvý brouk pochopitelně má takřka nulový edukativní efekt. Tihle novodobí brouci budou mít daleko blíže k Ferdovi Mravencovi, než k pauzírující ploštici. A rostliny? Pro vývoj těchto výchovných bylin bude sloužit jako inspirace klasický film Adéla ještě nevečeřela, tam je příkladů a podnětů víc než dost.

Tak nějak bych si představoval výchovný systém, jaký by mohl být, kdyby se představy Františka Koukolíka naplnily.

Bohužel, člověk je tvor, který si jenom namlouvá, že je rozumný. Jeho zájmy jsou v drtivé většině vymezeny bezprostředními potřebami a to, k čemu spějeme, už před mnoha lety ztvárnil Jiří Trnka v loutkovém filmu Kybernetická babička. Dá se bohužel čekat, že děti budou trávit ještě více času před rozmanitými obrazovkami, ať se ty přístroje budou nadále nazývat televizory anebo multimediální kombinace. František Koukolík si právem stěžuje, že to z nich dělá citové idioty - a nejen citové.

Potíž vidím v tom, že přesně takové lidi potřebuje společnost zaměřená na výrobu a spotřebu a jakmile si někdo usmyslí, že zavede společnost nezaměřenou na výrobu a spotřebu, musí pověsit na šibenici a zavřít do koncentráku podstatnou část populace a ta co zbyde, ještě více touží ani ne tak po výrobě jako po spotřebě, až nakonec ti, co zavírali a věšeli taky zatouží po spotřebě a podnik rozpustí a tak se stalo, že padl komunismus. Takže, jaké výchovné systémy nás čekají v příštím století?

Méně brouků, více obrazovek, taková je moje předpověď.

Já jsem strávil dětství mezi brouky, naštěstí tedy nejen mezi nimi. Dovedu si představit, jak asi vyrůstaly děti v předcházejících generacích. Prakticky od narození až do třetí třídy jsem s rodiči žil na vesnici, stále ještě klasické, kde na každém dvoře bylo hnojiště, ve stáji krávy, koně a krávy a kuřata se líhla pod postelí. Nepamatuju se, že bychom na tom byli citově nějak mimořádně dobře. Vztah k přírodě? Naprosto utilitární - v tom jsme kopírovali svět dospělých. Zvířata byla dělena na užitečná a neužitečná. Užitečná byla využívána a posléze zabita, prasata před zraky dětí, které radostně výskaly, když řezník otevřel mrtvole břicho, vytáhl střeva a prsty vymačkával trus a žertoval: „Pašík naposledy sere." Děti se smály a tleskaly ručičkami. Hajný chytil lišku, zavřel jí do klece a dovoloval nám, abychom do ní šťourali klackem. Zasloužila si to, byla neužitečná. Včely byly užitečné, vosy nikoli. Směli jsme je zabíjet, pálit, polévat vroucí vodou. Taková byla naše citová výchova, tak se vytvářel náš vztah k přírodě.

Když se ohlédnu, nemohu než povzdechnout si: zaplaťpánbůh za ty obrazovky! Problém výchovy v nastávajícím století vidím jinde, než v prostoru vymezeném brouky a obrazovkou. Hlavním nebezpečím pro dítě není absence brouků, ale nadbytek blahobytu. Dítě má snadno splnitelné touhy - a nenapadne je, že by mohlo mít touhy jiné. To proto, že touhy jsou plánovány - říká se tomu marketing. Dítě nechce vykonat, dítě chce vlastnit. Naskýtá se otázka, kdo to všechno v budoucnu vyrobí a hlavně, kdo vymyslí to, co se má vyrobit a vtlačit obyvatelstvu do vlastnictví.

Pokud jsem se až dosud vyjadřoval pesimisticky, v tomto ohledu jsem optimistou. Veškerý pokrok vždycky stál na deviantech, kteří šli proti proudu. K vynalézání nového - ať už v jakémkoli oboru - stačí nepatrné procento populace. Dovedu si představit, že se v duševně šedavých zástupech mladistvých moronů tu a tam objeví bílá vrána. Bude předmětem nevraživosti až nenávisti, vždycky tomu tak bylo. Zakusí výsměch a šikanu, okolí ho donutí k přežívání ne nepodobnému životu lovce v džungli. Stane se vyvrhelem, protože nebude chtít fetovat, skupinově souložit od dvanácti a cpát si do hlavy čipy, jak to předvídá kyberpunková literatura. Půjde svou cestou, vyvrženec, individualista, mučedník i spasitel. Těžko odhadnout, kolika takových lidí je zapotřebí. Jistě ne mnoha.

Tak se aspoň částečně naplní předpověď z knihy Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Huxley psal o světě rozděleném na kasty, přičemž „alfa lidé" byli ti, o kterých nyní píši. Asi se mýlil v představě, že bude třeba manuálně pracujících lidí, jakýchsi novodobých otroků. Nikoli, bude třeba konzumentů s rozumem dost bystrým na to, aby pochopili poselství reklamního spotu a citem natolik, aby na ně spot mohl působit.

Velkovýroba takových lidí bude svěřena strojům, ať budou mít jakoukoli podobu. Začal jsem líčením vidiny „výchovy pomocí brouků". Ovšem i tito vyšlechtění brouci - to jsou v podstatě stroje, samozřejmě bez jedovatých pichláků a ostrých kusadel. Tenhle svět dělá všechno proto, aby vytvořil sterilní prostředí bez nebezpečí a obtíží a jakmile se nějaké nebezpečí či obtíž vyskytnou, jsou vnímány jako cosi nepatřičného, nesprávného, něco co je třeba neprodleně odstranit. Jistě že se vyskytnou pokusy o školskou reformu - i takové experimenty si dovedu představit: Uprostřed přírody prosklené budovy rozumných rozměrů, samozřejmě přízemní, nanejvýš jednopatrové. Kolem se pase voňavý dobytek. To je škola jednadvacátého století. Nahlédněme dovnitř velkým oknem. Spatříme společenství dětí a dospělých, bez dělení na „třídy" podle věku (je vskutku s podivem, že tento nesmysl přežívá), na jednoho dospělého nanejvýš deset dětí. Učitel zprostředkuje kontakt s věděním, je rádcem a pomahačem. Nasloucháme otázkám, vyslechneme poučení a nepřekvapí nás, když se ozve smích. Těžko rozeznáme, kde přestává hra a kde nastává učení - v téhle škole to ani nejde rozeznat. Kdybychom se dětí zeptali, co dělají po škole, čím se bavím, nerozuměly by nám. Byla by to stejně nesmyslná otázka, jako kdybychom se zeptali, co dělají, když přestanou dýchat. Škola a zábava a dýchání - to vše náleží k téže jednotě.

Krásná vidina - kdybych tak byl schopen věřit na její uskutečnitelnost!

Ona totiž vylučuje princip donucení a domnívám se, že právě tento princip patří do fundamentu každého výchovného systému. Hlavní chybu výchovných systémů dnešní doby - a taky těch příštích - nevidím ani tak v tom, že ze života dětí zmizeli brouci. Horší je, že zmizela rákoska. Pocit povinnosti je na maximální míru utlumen. Jaksi teoreticky se předpokládá, že moudrým a osvíceným vedením ho lze dosáhnout i bez donucení. To je stejná iluze, jako když se říká, že správným výchovným působením na lidi zmizí ze světa zloději a nebudeme potřebovat policajty a zámky ve dveřích. Ano, skutečně se domnívám, že trocha středověku by se do jednadvacátého století docela dobře hodila.

Ze seriálu Milenium (Softwarové noviny)