O psí chůvě - Artovi

Moc lituju toho, že si na Arta vzpomínám jen matně, protože jsem byla ještě batole, když odešel. Přesto má v mém vnímání psů, kteří byli a jsou v naší rodině, nezastupitelnou úlohu. Milovala jsem všechny takřka neuvěřitelné historky o něm a ráda bych se o ně s vámi podělila.

Art byl černý střední pudl, kterého si moje mamka pořídila po dokončení střední školy. V té době bydlela se svojí mamkou a starší sestrou v 3+1 v paneláku na Krčském sídlišti. V rodině chyběl „otec rodu“, nicméně některá privilegia, jež takovému většinou náleží, si Art vyhradil pro sebe. U jídla například sedával na čtvrté židli v čele stolu. Nežebral, nekňučel, pouze způsobně seděl a vychutnával si rodinnou pohodu.

Tato jeho rodinná idylka byla pro něj zborcena příchodem nového vetřelce - strejdy Tondy, kterého si vzala teta. Nejenže mu náležela ona zmiňovaná čtvrtá židle, ale obracela se na něj přirozeně i část zájmu ostatních členů domácnosti, což Art nemínil trpět. Strejdu nesnášel, jak jen pes dokáže nesnášet někoho, kdo mu zabírá jeho teritorium. A nešlo jen o tu židli, koneckonců i o tu Art bojoval, jak nejvíc mohl. V momentě, kdy strejda usedal, Art hbitě přiskočil a štípnul ho, vydržel to prý dělat řadu měsíců. Samozřejmě, že byl brzy proto z jídelny vykázán, nicméně to ho jen utvrdilo v přesvědčení, že strejda je nepřítel, kterého je třeba se zbavit. Dovedl se i nějakou dobu opanovat, takže byl znovu vpuštěn do jídelny, ale vždy po nějakém čase opět neodolal.

A když nemohl Art vylifrovat samotného strejdu, odklízel aspoň veškeré jeho osobní věci, které se před Artem neschovaly. Jednoduše je házel z balkónu. Samozřejmě se zaměřil na věci, které mohl prostrkat mezerou pod zídkou na balkóně, a i když ji později zabarikádovali, vždycky si nalezl aspoň skulinku, kudy procpal kapesník nebo ponožku. Vzhledem k tomu, že se této své činnosti Art věnoval v desátém patře, leckdy se stávalo, že ukořistěný strejdův svršek končíval na balkónech pod námi a tak sousedé nosili tetě vždy automaticky cokoliv, co jim neočekávaně přibylo na balkóně.

Art se proměnil až v momentě, kdy si teta přinesla z porodnice domů sestřenici Janu. Dítko předčasně narozené, kolem kterého skákala celá rodina, které špatně jedlo, si Art zamiloval z celého srdce. Prakticky se od ní nehýbal. Jakmile Jana jen zakňourala, už u ní měl čumák nebo tahal některého z ostatních členů rodiny, ať k ní hned jdou. Stal se jejím ochráncem, když v klidu spala, ležel u ní jako kamenná sfinga a běda tomu, kdo by jí chtěl rušit. Když byla Jana nemocná a musela v noci dostávat léky, nepustil k ní ani tetu. Museli napřed vzbudit mamku, která si Arta odlovila a i pak odmítal opustit místnost a nedůvěřivě a žárlivě sledoval každý pohyb kolem miminka.

Jak Jana rostla a dostávala se do batolecího věku, Art se přirozeně stal jejím ochráncem a učitelem v jednom. Zbožňovala ho jako on ji. Prakticky už nebyli k oddělení. Jana si k němu mohla dovolit cokoliv a Art byl v sedmém nebi, že mohl být s ní. Jen co se Jana batolila, Art ji pravidelně vodil ke své misce, odkud ji sápající se po psím žrádle na poslední chvíli lovili příslušníci rodiny a jakmile se Jana začala stavět, rovnou mohly být zahozeny všechny chodící pomůcky. Jana se držela Arta za jeho načechranou čupřinu na hlavě a Art s ní trpělivě chodil krůček za krůčkem bytem.

Asi mu bylo hodně smutno v den, kdy se teta, strejda a Jana stěhovali do svého upraveného domku. I když jsem se pak za nějakou dobu narodila já a i mě Art měl moc rád, Jana pro něj asi byla nenahraditelná, k nikomu jinému už neměl tak hluboký vztah.

Tak jsem se já učila chodit v chodítku a nebohému dohlížejícímu Artovi jsem prý jezdila přes tlapičky. Mám-li být upřímná, pamatuji si na něj jen v jediné vzpomínce: Byla jsem dítko, co se akorát tak naučilo jakž takž chodit a vydyndala jsem si, že mi svěřili před domem vodítko s Artem na chvilenku podržet. Samozřejmě, že situace následovala jak vystřižená z filmu, protože během chvilenky se jindy klidný Art rozběhl ani nevím za čím i se mnou vlající na konci vodítka. Byla zima a mě se tahle nezvyklá sněhová jízda moc líbila, i když měla jen asi 3 metry.

A stejně pevně, jako jsem se tehdy držela toho vodítka, jsem se i do budoucna držela ostatních psů, kteří byli a jsou v naší rodině. Art byl ten první. Bohužel odešel kvůli nečekané vážné nemoci a já se klidně přiznám, že i když to teď píšu, po tvářích mi stékají pomalé slzy. Je to z lítosti nad tím, že jsem neměla možnost toho skvělého psa pořádně poznat. Mám totiž silný dojem, že ačkoliv jsem byla hodně malá, on byl skutečně tím psem, který ve mě zažehl tu lásku ke psům, která pak trvá a potrvá po celý můj život.