Správnej pes, ten Art ...!

Asi Tě fakt ovlivnil na celej život:-). Je to zajímavý – taky mám za to, že člověk a pes k sobě od nepaměti (pár desítek tis. či spíše něco přes 100tisíc let?) patří a sníst psa mi připadá v podstatě kanibalismus :-))
Ale kde se to vzalo ve mně? Naši vždy odsuzovali „míti psa ve městě“, moje dětské touhy byly potírány a na psa prostě vždy jen odpověď „NE TO NIKDY!“ – Pes prý do města nepatří, snad kdybysme měli domek u lesa (haha!) – asi ve 13 jsem si objednala štěně z neplánovaného vrhu starší fenky jedněch postarších sousedů na chatě. Ale běda. Když jsem se po 14 dnech šla na vyvolence podívat (fakt rozkošnej – novorozeně bylo černý s bílou lysinkou a tlapkama) – tak už NEBYL... Nějak „omylem“ prý celý vrh utopili...
Nemusím líčit, jak mi bylo, a že jsem na nějaký čas své pudy ovládla.
Pak jsem ale jednou (asi ve čtyřiadvaceti) šla navštívit kamarádku – měla doma již 2 starší psy a jedno štěně, co bylo právě kýmsi přivázáno ke klice...
Měla jsem trošku špatnou náladu z ne právě dobře se vyvíjející diplomky, a tak jsem si udělala „radost“ – psa :o))) Nemusím asi líčit, jak se tvářili naši, s nimiž jsem pak ještě asi půl roku sdílela domácnost :-))))
První reakce mamky byla „ten pes musí hned zítra do útulku!!!“
Další den byla na pračce celá STOVKA a lístek: „kup mu něco dobrýho“ ;o) Takový obrat jsem sama nečekala. Naši sice od svých názorů na psy ve městě neustoupili (a na venčení se nehodlali podílet), i když máma párkrát udělala výjimku /venčení/ a hlavně změnila svůj názor na psy. Jsou to v podstatě lidi, žejo.
Teď už máme dalšího psa - fenku a starší dcéra se taky učilo chodit „s ní“... Od roka si hrály s klackem....
Takže vůbec nevím, kdo byl ten můj „úplně první pes“ – ale třeba nikdo, třeba to byl jenom ten PSÍ ARCHETYP, který nosíme někde v sobě... :o)
Est.