Psí rodina: Já sním o Vánocích bílých

Takže zatímco Honza chodí z práce zcela promrzlý, s rudýma ušima ala Mach sjíždějící po zábradlí, já se na každé procházce zamyšleně koukám po oněch šedých těžkých mracích, ze kterých se dá očekávat první várka sněhu. Nevím, jak to působí na koho z vás, ale když už klesne teplota venku pod deset stupňů, nejraději bych ji rovnou popostrčila pod nulu a honem aby nasněžilo. Jakmile poprvé vyjdu ven a pod nohama mi skutečně křupe pořádná vrstva sněhu, už mi ani nevadí, jak moc umrzám.

Naši kluci (rozumějte psi) jsou na tom podobně s tím malých rozdílem, že dle jejich názoru je první várka sněhu určená na to, aby se z něj dalo postavit iglů, ze kterého bychom se do jara do bytu nestěhovali. Pakliže by prostředkem iglů protékal horský potok, neznalo by asi jejich blaho mezí. Tak zase takový mrazík já nejsem.

S protáhlým obličejem jsem letos pozorovala na Mikuláše naše sídliště bez sebemenší stopy po sněhu a vzpomínala jsem na doby, kdy jsem chodila s kamarády v partě převlečená za anděla a v nádherných, ale do sněhu naprosto se nehodících botkách jsem se smýkala po zasněžených cestách.

Z každé procházky se vracím se zabahněným párem psů, bláto a písek mají všude a Ramses bývá navíc ověnčen ještě velice efektně působícím žabincem z nedaleké nádrže. Sebekriticky musím uznat, že po takové pořádné procházce, neřku-li tréningu na tříkole vypadám až na ten žabinec obdobně. Jen tak pro dokreslení trošku popíšu, jak takový náš návrat ze zimního tréningu bez sněhu vypadá.

Psům se do domů ani nechce. Jen díky tomu, že jsou oba černí, není vidět, jak jsou zahumusení, takže jako největší čuně vypadám pravidelně já, protože na tříkole to samosebou pěkně cáká. Před domem odmontovávám tažné šňůry, vypřahám psy a čeká mě první akrobatický kousek: procpat tříkolu dveřmi do domu, dveře samozřejmě nejsou dostatečně široké, a na bok ji do domu taky nedostanu, protože mi zase překážejí řidítka. Pokud jste četli Záhadu hlavolamu, vzpomeňte si na návod, jak dostat ježka z klece. Je to něco na způsob "natočte ježka tak, aby nejdelším svým ostnem vyčníval z nejširšího otvoru klece. Pak s ním za pomalého otáčení posuňte do dvou třetin výšky otvoru…." atd. Není to přesná citace, ale je to velice podobný postup mého soukání tříkoly do domu. Následuje pěkný sešup po schodech do sklepa, na schody se tříkola na šířku vejde jen taktak. Zatímco já se jí snažím hrkat ze schodů pokud možno pomalu, psi kolem mě běhají nahoru a dolů, samozřejmě prolézají přes tříkolu kudy to jen jde a zjevně se velice dobře baví. Ve sklepě následuje další krkolomné procpávání tříkoly za střídavého rozsvícení světla (u nás v domě totiž ve sklepě svítí jedna slabá žárovka a jako v celém domě i zde má interval jen pár vteřin, než znovu zhasne).

Nahoře před bytem usazuji oba dva psy, v poklusu ze sebe setřásám vrstvy zabahněného oblečení a následně soukám prvního psa do vany. Divili byste se, jak se vás i pes s velikostí 70 cm v kohoutku snaží přesvědčit, že do té vany dneska opravdu vlézt nedokáže. Aby mi to důkladně předvedl, strčí do vany jen přední tlapy a hodí po mě jeden ze svých "zubožených" pohledů. V momentě, kdy mu začnu zvedat zadní tlapy, předními z vany velice krkolomně opět vyleze a snaží se budit dojem, že mu z té vany samy vypadly. Nadále se "snaží" a několikrát se předními packami opře o kraj vany a zase "sklouzne" dolů. Samozřejmě u toho manévruje, různě se otáčí a couvá, až zakrátko celá koupelna vypadá, jako bych ji vykutala s umakartovým jádrem, přidělala jí kolečka a místo tříkoly bych ji zapřáhla za psy do toho bahna venku. Nakonec se tedy náš mazánek přemůže a do vany vleze, zavře oči, stáhne uši v očekávání nejhoršího. Skutečně se záhy dočká a jakmile se ho dotkne voda ze sprchy, oči na mě pro změnu příšerně vyvalí a namáčne se až dozadu ke stěně. V momentě, kdy mu namočím hlavu, vystrčí ji z vany, skloní svůj dlouhý čumák a s poťouchlým úšklebkem si "kape" rovnou na mé nohy. Tohoto momentu využívám já a co nejrychleji a nejdůkladněji se ho snažím osprchovat včetně důkladného vymývání tlapek. Když vypnu sprchu a vytasím se s osuškou, Sethi vypadá, že sotva stojí na nohou, vyčítavě na mě kouká a odmítá se jakkoliv pohnout. Reaguje až na povel "volno", po kterém se obrovským obloukem vymrští z vany, přistane mi na nohou, ať si stoupnu, kam chci a velice důkladně se otřepe. Nezapomene se o mě ještě otřít (jen ať si toho panička taky užije, že jo!) a jde se z toho šoku "vyžrat" (rozumějte sežere všechny granule, které má momentálně v misce. Ramses s koupáním takové cavyky nedělá, až tedy na ten žabinec, který se z něho sprchuje jen velice těžce. Sethi ještě občas mezi chroupáním granulí strčí do koupelny hlavu a hází po Ramsesovi výraz "kiškiš, já už to mám za sebou!" a Ramses mu to oplácí naštvaným frkáním, kterým se mi zároveň snaží vysvětlit, že už by to mohlo stačit, než ho přece utopím. Na rozdíl od Sethiho se u mě po koupání ani neoklepává ani neotírá, ale jako tornádo se vyřítí z koupelny a jako pomatený začne lítat po celém bytě, až si nakonec se spokojeným vrtěním ocasu zaleze se žvýkací kostí pod postel.

V tu chvíli to mají kluci za sebou a já se rozhlížím po koupelně: všude jsou šmouhy od Sethiho lezení do vany, všude plno vody, v umyvadle na mě čeká Ramsesův postroj ověšený žabincem a na mě samotně není ani niť suchá. A tak ještě hezky vytřu, umyju koupelnu, vyperu postroj, dosypu klukům granule, vyměním jim vodu a konečně se i já dostávám do vany. A pak si tak stojím pod sprchou a sním o tom, jak je všude venku vrstva krásného bílého sněhu, jak se na ní proháníme na saních, jak si tam vykračuju cestou z nákupu a pod nohama mi krásně křupe sníh, jak si stavíme sněhuláka a v neposlední řadě se taky těším na to, že po Vánocích na sněhu bude stačit kluky po procházce jen osušit.

Skutečně už ve sklepě nedočkavě okukuju saně a jako malé dítě se těším na to, až je v případě, že do té doby nebude v Praze či okolí sníh, vytáhnu 17. ledna na horách. Nabalím se důkladně do několika vrstev, zapřáhnu psy, postavím se do saní, křiknu na psy a rozjedu se krásnou zasněženou krajinou. A vždycky si u toho potichu zpívám. Zvláště často Vyrostla štíhlá jedlička z Mrazíka a Sním o Vánocích bílých. To jsou totiž pro mě teprve ty pravé Vánoce, i když třeba až v lednu!: