Psí rodina: O saních a postrojích

A když už jsem měla doma dva temperamentní psy milující zimu a sníh, volba padla na mushing - saňové jezdění se psím spřežením.

Zajisté ani nemusím popisovat nechápající a šokované obličeje svých známých a rodinných příslušníků, když jsem jim sdělila tento svůj úmysl. Za všechny to patrně shrnula moje kamarádka Dáša slovy, že jsem už „úplně zblbla“. Nicméně lidí potrefených stejně jako já je naštěstí více a na internetu jsem si dohledala všechny potřebné informace. Honza se pro tento nápad nadchl stejně jako já, patrně rovněž proto, že se tak konečně mohl dostat se mnou na horách na běžky, sport pro mě naprosto nezvládnutelný, ačkoliv na sjezdových lyžích i na snowboardu jezdím slušně. Koupili jsme si tedy na inzerát sprintové saně, dojeli si pro ně na nádraží a provizorně jsme je umístili přímo do obýváku. Od té chvíle se od nich starší Ramses ani nehnul. Podstatně jsem ten měsíc navýšila telefonní účty dlouhými rozhovory s výrobcem postrojů z Police nad Metují a těšila jsem se.

Ten den, kdy jsem ve schránce nalezla oznámení o uložení zásilky na poště jsem snad zlomila běžecký rekord ve vzdálenosti od našeho domu až k výdeji balíků a zase zpět. Krabici za mě doma bez problémů doslova rozsápali kluci a za chvíli náš obývák vypadal jako startovní plošina pro závody, jen nám chyběl ten sníh. Sebrala jsem psům všechny botičky, tažné šňůry, obojky a postroje, které bystře roztahali po bytě a jala jsem se Ramsese soukat do jeho botiček. Používají se na běhání na namrzlém sněhu nebo při oděrkách na tlapkách. „Mami, omlouvám se ti za všechno vztekání s holinkami!“ pomyslela jsem si snad tisíckrát při vzpomínkách na mojí mamku, jak mě jako malého caparta ráno na cestu do školky v dešti soukala do holínek a já držela nohu zcela volně a vůbec jí nepomáhala. Ramses taky nepomáhal, ba koukal na mě přímo nevraživě, s botičkou udělal jediný krok, packa mu podklouzla a to mu naprosto stačilo k tomu, že dospěl k názoru, že s botičkou prostě chodit ani běhat nebude, kdybych se na hlavu stavěla. Mladší Sethi držel na obouvání mnohem lépe, nicméně po vzoru Ramsese s botičkou též odmítal chodit.

I vrhla jsem se na postroje a poučena z botiček, začala jsem tentokrát od mladšího psa. . Napřed jsem ho do toho narvala špatně, tu část, co měl mít na zádech, měl na břiše a tím měl přední a zadní packy podivně stažené k sobě. Inu nic. Jenže to má zásadní vadu. Ty postroje jsou jaksi "jednosměrné". Narvat to na ně ještě jakž tak jde, ale dostat to z nich - to už je výkon! Tak jsem svoje mladší nebožátko vysvobodila ze špatně nasazeného postroje a nechala ho trošku vydechnout. Kupodivu, staršímu psovi asi už došlo, že čím víc se mi bude snažit vzdorovat, tím déle to potrvá, takže jsme postroj měli SPRÁVNĚ nasazený na první pokus a během chvilky. Docela zvědavě ho očichával, zalezl si v něm pod postel a dál chrněl. Vrátila jsem se k mladšímu psovi, narvala ho do postroje na druhý pokus (i když jsem měla občas dojem, že mu snad zlomim nohu). Výsledný efekt je "rozporuplný". Ať jsem za to popotahovala z jakékoliv strany, zdálo se mi, že mu nesedne. Zoufale jsem koukala na obrázky nalezené na internetu jenže zkuste docílit toho, aby kříženec ovčáka a dobrmana vypadal v postroji stejně jako malamuti když má postroj upravený na míru!

Pokročila jsem k zapřahání šňůr. Poněkud mě překvapila jejich délka a záhy jsem přišla na to, že to nepůjde jinak, než je je roztáhnu na šířku celého bytu. Zatímco se rozdovádění psi přetahovali o amortizér (takový pružná gumová část), montovala jsem hlavní šňůru k saním, které jsem byla nucena umístit těsně pod okno v obýváku (jen samotné saně měří 2,4 m). Rozšmodrchala jsem psy z popruhů a zapřáhla je taky. Šnůry jsou opravdu dlouhé. Psi nakonec museli stát vedle sebe až v kuchyni u sporáku, ovšem s tím, že mi jedna šnůra zbyla:-)

Vzhledem k poněkud nejistému výsledku jsem se nakonec domluvila se zkušenými mushery, že k nim dovezu své hafany v postrojích ukázat a oni mi s tím pomohou a hlavně zhodnotí, jestli postroje máme o číslo vyměnit nebo ne.

I tak jsem bystře vyrazila do garáže, zapřáhla pro změnu naše autíno a se psy notně funícími na zadní okénko jsem vyrazila směr Zdiby u Prahy a nějaký zapadákov kousek za nimi. Ukonejšena přítomností automobilového atlasu Prahy jsem vyrazila. Běda!

Pochopitelně až v Holešovicích mi došlo, že tento atlásek má mapky maximálně k Dolním Chrabrům. Psi byli zjevně taky nervózní a mladší pes intenzivně knučel a šlapal vzadu po tom starším. Ten starší na něj zase vrčel. To mě ovšem nezajímalo, v autě řídim a nemám kdy rovnat psy.

A tak jsem s heslem "na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" jela někudy z Prahy ven. Jenže když jsem narazila už na druhou uzavírku a objížďka mě vedla úplně jinam, měla jsem toho akorát tak dost. Přesně v momentě, kdy jsem vyhlížela vhodné místo na zaparkování, abych mohla zavolat Honzovi o radu, jeden ze psů (nevím který) se vzadu pozvracel. Tak jsem zastavila, zjistila, že pes se pozvracel jen trošku, naštěstí na podlahu, nicméně přesně na stočené gumicuky. Provizorně jsem poklidila, zavolala Honzovi a zjistila, že to nebere. Psi už doslova kvíleli, to v domnění, že už jsme na místě a radostí, že se jde ven. Místo toho jsem se vydala opět na cestu.

Vynechám popis mého bloudění na severu Prahy, každopádně se mi povedlo přijet do Zdib (sice z druhé strany, ale zaplaťpánbůh za to), našla jsem kýženou jedinou hospodu, u které jsem odbočila na malou silničku, z ní po dvou kilometrech na ještě menší, z ní na polní cestu, a z ní na krpál samá díra, kde jsem jen stála na brzdě a modlila se. Na cestu jsem se ptala jen dvakrát v blízkém okolí a když už jsem definitivně zastavila s tím, že dál mohli jít už jen kamzíci, byla jsem na místě a pán nám přišel naproti.

Byl moc ochotný, poradil, pošteloval postroje, poradil se zapřaháním, předvedl různé druhy zápřahů. Cesta zpět už byla rychlá, psi byli unavení vyváděním na cestě tam a lítáním po jejich zahradě a vzadu spali a mě v uších zněla věta, se kterou se s námi ten pán loučil: "Tak kdybyste potřebovali s něčím pomoct nebo poradit, moc rádi vám pomůžeme, zase přijeďte, cestu k nám už znáte."

A o tom, jak vypadal náš první zápřah na horách zase příště:-)