Psí rodina: Sáňky moje Samochodky!

Nahnala jsem ještě Honzu do sklepa, aby mi pomohl vydolovat naše Samochodky, navlékla jsem psy do postrojů, sebe do několika vrstev oblečení a brnkla jsem našim známým, kterým připřahám jejich fenku, aby s ní byli za deset minut na kraji lesa. Venku bylo skutečně nádherně. Blaženě jsem ve sněhulích šoupala nohy sněhem a dívala se, jak v něm kluci nadšeně rejdí. Ovšem v momentě, kdy jsem se došoupala na cestičku, tlačíc saně, málem jsem se rozplácla na spodní umrzlé vrstvě. Bydlet na horách, ani by mě nenapadlo se saněmi vyrazit, ale v Praze si člověk musí sněhu užít, dokud to jde.

Neminka na nás už čekala i s paničkou. Nechali jsme psy chvilku vydovádět a konečně došlo na zapřahání, konečně bylo zapřaženo, konečně jsem si stoupla do saní a konečně jsme vyrazili. Přála bych vám aspoň na chvilku zažít ten úžasný pocit. Měla jsem dojem, že na celém světě existují jen mí tři psi, saně a já a cesta před námi. Měla jsem dojem, že tohle je zaručeně ten nejlepší způsob jak se zcela běžně pohybovat. Z mých hlubokomyslných úvah mě poněkud rušilo pouze lumpačení Nemi a Ramsese v přední linii. I psi propadli totiž podobné euforii a s vytlemeným výrazem se řítili lesem. Po takové dlouhé době bez ježdění člověk trošku vyjde ze cviku a hlavně jsem se musela smířit s faktem, že prakticky nemohu používat na namrzlé vrstvě brzdy.

Že jem v Modřanech za magora, když se tu proháním se psím spřežením a trojkolkou, jsem už psala. Se saněmi je to naprosto to samé, už se ani nedivím, že nás všude všichni znají a hlásí se k nám už z dálky. Dá se říct, že už jsem si zvykla na veškeré projevy údivu a překvapení a celkem spolehlivě už nás znají i všichni místní hafani. Největší atrakcí jsme pro děti z místní mateřské školky, pravidelně je potkáváme na procházce v lese. Jak děti, tak paní učitelky nám vždycky fandí a stejně tak dnes. Děti sice nebyly zrovna na procházce, ale aspoň nás povzbuzovaly zpoza plotu školkovské zahrady.

Zdárně jsme zdolávali i druhý lesík, ve kterém Neminka velmi ráda loví koroptve, takže se jak mě, tak kluky snažila přesvědčit, že taková kličkovaná se saněmi mezi stromy je mnohem lepší zábava než nudná široká cesta. Mí tři psi (tedy 2 mí plus Neminka) se se saněmi mění ve stvoření poťouchlá a hůře ovladatelná. Navíc jsem měla silný pocit, že vůdčí Ramses má snad uši zalité voskem, protože zatímco na suchu umí perfektně zatáčet, na sněhu se jen řítí jak torpédo a na mé povely na změnu směru buď nereaguje nebo zatáčí zásadně na opačnou stranu. Navíc dneska nebyli vůbec sehraní, takže v momentě, kdy jsem zahalekala například "dží!" (doprava), natáhl Ramses doleva, Neminka pokračovala rovně a Sethi se otáčel po mě, cože to tedy bude, kam že má on v druhé lajně běžet. Takže jsem každou chvilku rozmotávala sešmodrchané klubko rozdováděných psů. Když jsme se vynořili na Kamýku na druhém konci lesíka, psi byli v plné síle a ve zjevně dobrém rozmaru, zatímco já jsem byla ufuněná a s vykřičeným hlasem.

Mínila jsem pokračovat po okraji lesa, ale Nemince se chtělo jet lesem a vzhledem k tomu, že jindy ošklivě čouhající kořeny a pařízky na naší obvyklé trase byly nádherně zapadané sněhem, dopřála jsem jim jejich cestu lesem. Běda! Jen co jsme se vnořili na kraj lesa, kde je jen úzká cestička a jinak menší stromky blízko u sebe, teprve tam se do toho psi skutečně opřeli. Bylo mi jasné, že brzdit na cestičce, kde jsou pod vrstvou sněhu vystouplé kořeny, by se rovnalo rovnou držkopádu. Tam jsem se jen důkladně držela a na způsob digihry jsem se snažila manipulovat s 2,4 metrů dlouhými Samochodkami mezi stromy. Za celou dobu jsme míjeli jen jednoho běžce, prakticky jsme kolem něj udělali jen HVÍÍÍÍÍZD, tak aspoň v tom jsem se nemusela ničeho obávat.

Konečně jsme se vynořili na Libuši z lesa a už nám zbývalo jen zdolat kraj sídliště. Tam nás moc neznají, tak jsme je aspoň trošku pobavili. Mě už to ani tak nepřijde, ale kdyby se mi stalo dejme tomu tak ještě před 4 lety, že na sídlišti v Praze potkám psí spřežení, rozhodně by to mou pozornost taky upoutalo: Narvala jsem saně a psy do nákladního výtahu a konečně jsem si oddychla.

Atinka sice trošku koukala, cože jsem to zase vymyslela za šílený nápad přivést s sebou ještě další "obludu", ale Neminka se na rozdíl od kluků chová k Atince jako dáma - nešťourá do ní, nesnaží se ji vydlabat z pelíšku, ani na špatně vidící 16-letou pudličku nebafá za každým rohem. Ten rozdíl, kdy jsem šla ven pro změnu s Atinkou, zatímco jsem duchu přemítala, jestli nemůže smečka nahoře v bytě něco zdemolovat, nebyl nakonec tak velký. Stejně jako oni se blaženě rochnila ve sněhu, domů ji lákala jen vidina dobrého oběda.

A tak jsem si tak cestou zpátky přemítala nad tím, jak i psi, kteří jsou navenek úplně jiní a se kterými se věnujeme rozdílným aktivitám, nám dokáží bez rozdílu dávat to nejlepší ze sebe. Je jistě úžasné drandit zavátou cestou se psím spřežením s mladými energickými psy, ale pohled na 16-letou Atinku, která se jako malé štěně s radostí rochní ve sněhu, mi dává stejně krásný pocit. Takový ten pocit, kdy se pak večer podíváte do očí svému psovi, který si přijde pro pohlazení a vidíte, jak je spokojený a jak je rád, že vás má.