tisk-hlavicka

Psí rodina: O prvním zápřahu

15.10.2003 Klára 1 názor

Jestli někdy na horách potkáte psí spřežení a pomyslíte si, jak to má musher lehké, když se "jen" veze, věřte mi, že je za tím spousta práce, modřin, ale hlavně legrace.

Od chvíle, když jsme doma konečně měli saně a postroje a zamluvený pobyt na horách, jsem se nedovedla na nic pořádně soustředit. Ten den, kdy jsme vyráželi směr Prezidentská chata jsem nedospala, tašky jsem měla sbalené už od večera a ráno mě šíleně rozčiloval Honza, který již tradičně balil svým osobitým stylem na poslední chvíli, kdy chodil bytem a házel do tašky věci, které se podle něho "mohly hodit". Mnohokrát jsem slýchávala, jak ženy balí spoustu zbytečností, ale u nás je tomu přesně naopak, v tomhle vede bezkonkurenčně Honza.

Naše autíno (toho času Š105) zažilo snad svůj největší náklad, navíc na střechu vyfasovalo saně, u kterých jsem si prosadila, že budou omotané igelitem, dnes už chápu, že to byla hloupost. Ono totiž jet po dálnici vyšší rychlostí za neustálého lomození jakoby tisíce mikroténových pytlíků - to je fakt žůžo. Honza se rozmachoval po celém autě s kamerou, zatímco já jsem řídila a snažila jsem se nereagovat na jeho pokřiky ve snaze donutit mě k vytlemenému výrazu do objektivu kamery. Nicméně do Jizerek uběhla překvapivě rychle a za chvíli jsme parkovali auto před krásnou horskou chatou, přesně jak z pohádky o Sněhurce a sedmi trpaslíčcích. Tak nějak této pohádce bohužel odpovídal i náš pokoj, byl prťavý a ještě se skosenou střechou, ale to nám bylo vcelku jedno, stejně jsme v něm jen přespávali. Samozřejmě, že jsme kvůli pánům (Honza + psi) museli začít jídlem. Restaurace krásná, útulná, žádný "styl ROH", ale typická horská, sice jsem Ramsese musela několikrát dost razantně táhnout od kůže z divokého prasete na stěně, ale jinak byli kluci vzorní, jídlo vynikající.

Konečně došlo na ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsme nasměrovali saně a rozmotávali tažné šňůry, zapřahali psy a snažili se je krotit, aby se samým nadšením nesežrali. Trvalo to. Dlouho. Když jsem si konečně stoupla do saní, vepředu mezi psy byl jakž takž klid a Honza připravený k běhu za námi a sbírání odpadlíků (tedy mě), uběhlo asi 20 minut a před chatou se shromáždil nemalý hlouček zvědavců.

To, co se dělo v následujících chvilích jim to čekání jistě mnohokrát vynahradilo. V momentě, kdy Honza popohnal psy a zapnul kameru, psi se dali ihned do splašeného běhu, šňůry se natáhly, amortizér (pružná část šňůr) zabral, saně neuvěřitelně cukly a já jsem se rozplácla jak široká tak dlouhá přesně po hlavě do sněhu. Když jsem si smetla z obličeje sníh a vytřepala si ho z uší, že jsem již slyšela i horónský smích přihlížejících, mohla jsem vidět, jak na přede mnou mizí mé spřežení se zdivočelými psy, kteří se ještě stíhají za běhu rvát a blbnout a Honza se je snaží dohonit.

Na té malé planince jsme startovali asi desetkrát, přepřahali psy za sebe a vedle sebe, vymotávali je ze šnůr a vzájemně se vyhrabávali ze sněhu. Nakonec se ovšem rozjezd povedl, my jsme skutečně plynule jeli a mě se zmocňovala naprostá euforie. Z té mě ovšem bystře probralo zjištění, že jedeme až nějak podezřele rychle a asi by bylo záhodno ubrat. Bylo marné snažit se ubrat tím, že bych zkrotila psy, byli jako utržení ze řetězu, nicméně k čemu máme brzdy, že? Ve své naprosté nevědomosti a nedostatku rovnováhy jsem na brzdy hamtla vší silou..............mno, sáně sice zastavily, nicméně okamžitě a na místě. A zatímco psi byli jen poněkud nenadále zastaveni v běhu, protože amortizér okamžité zastavení zmírnil, já jsem opsala pěkný oblouk a opět jsem beznadějně zapadla po hlavě do sněhu. Když jsem se zvedala, akorát nás doběhl Honza a k jeho velkému štěstí měl kameru vypnutou, protože kdyby po mě v tu chvíli chtěl úsměv do objektivu, chytil by ránu sněhovou koulí, kamera nekamera.

Pokračovali jsme pak v jízdě na protějsí velké pláni a i přes občasné zastavování a rozplétání psů jsem se už doslova koupala ve vyplaveném adrenalinu - bylo to prostě úžasné! Omezila jsem se na to, že jsem se zuby nehty držela, brzdu měla v pohotovosti a učila jsem se brzdit MÍRNĚ, vítr mi svištěl po namrzlých tvářích a já jsem už byla stejně splašená jako mí psi. Byla jsem šťastná z toho, že oba dva psi zjevně jsou vhodní do zápřahu a mají z toho stejné potěšení jako já. Pro jistotu jsme se chvíli zase vraceli směrem k chatě, abychom to první den nepřepískli.

Na druhý den jsem po pečlivém studování mapy vybrala kousek cesty podél místní vodní nádrže a pak malé kolečko, které končilo na velké pláni, na které jsme "trénovali" již předešlý den. Narozdíl od předešlého dne už však měl i Honza běžky a vyšli nás vyprovodil Miluška a Roman s jejich labradůrou Nelou, se kterými jsme se velice rychle spřátelili předešlý večer v restauraci.

Protože psi měli pořád tendence vepředu blbnout, přes nemalé Honzovy protesty jsem mu za opasek připřáhla jednoho našeho výtržníka zapřaženého ve spřežení, takže vypadali jako poněkud nesourodé trojspřeží. Jen jsem v tu chvíli litovala, že ještě zdaleka nejezdím tak dobře, abych si pro změnu vzala kameru do ruky já. Jízda byla nesrovnatelně lepší a pohodovější, už jsem si nepřipadala na saních pouze jako náklad, ale začala jsem se učit celý ten kolos řídit a hlavně sekýrovat ty vepředu. Připřahnutí Honzy a jeho rozhánění hůlkami mělo na kluky silně zklidňující účinek, takže Honza mohl být po chvilce (ke své nemalé radosti) vypřažen a povýšen na doprovodný záchranný (jednočlenný) tým. Často jsme zastavovali, teď už ne kvůli rozmotávání psů, ale kvůli tomu, abychom sami nabrali dech. I přesto jsme byli u odbočky, kudy jsme měli navazovat na mnou vybrané kolečko, příliš rychle, takže mi ani netrvalo příliš dlouho přesvědčit Honzu, že klidně zvládneme objet celou přehradu. Skutečně jsme to zvládli, dokonce s menší zajíždkou a když jsme opět dorazili k naší chatě, měli jsme za sebou zhruba 15 km. Klukům i tak zbylo dost síly na řádění s Nelinkou, zatímco my jsme byli totálně unavení. Dobré jídlo to trošku spravilo a další dny to bylo stále lepší a lepší.

Konečně jsem si i já mohla vychutnat "krásy krajiny", o kterých se vždy rozplývají oběžkovaní přátelé ve snaze mě přesvědčit, že na běžkách se dokáže naučit jezdit každý. Dlužno dodat: každý, krom mě. Další dny už jsem se zvládala za jízdy převlékat, pít a pořídila jsem i pár vteřin vzácných záběrů z mého pohledu. Tenhle sport se mi prostě dostal pod kůži, doslova jsem srostla se saněmi v jedno tělo a se psy v jednu mysl. Oni se zase naučili reagovat na slovní povely, načili se zatáčet, nešmodrchat šňůry, ale to hlavní, co jsem si zamilovala, je ten pocit, dyž pak ukončujeme jízdu a kluci vrtí ocasem, oči jim září a mají takový ten výraz, ve kterém mi dávají najevo, jak jsou dobří a čekají na pochvalu.

Z hor jsme odjížděli unavení, šťastní, s mnoha nádhernými zážitky s novými přáteli, pouze pár fotkami s Nelinkou a bez igelitu na střeše;-)

Názory k článku (1 názorů)
jé! véřa,frida 4m 16.10.2003 16:8




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.