Psí rodina: O cvičácích

Vždycky jsem snila o tom, jak budu mít velkého psa, budu ho cvičit, budu s ním lítat venku, naučím ho lecjakým kouskům. Proto již s příchodem Ramsese jsem byla pevně odhodlána pustit se do jeho výchovy velmi záhy. Začátky byly samozřejmě doma, ale k mé velké radosti jsem zjistila, že nedaleko od nás se pravidelně schází skupinka nadšených kynologů a vede si tak na poli jakýsi malý cvičák.

A tak se Ramses poprvé dostal k výcviku ve věku necelých 4 měsíců. Někomu se to možná zdá být krutě brzo, ale Ramísek byl jako štěně velmi učenlivý a miloval společnost ostatních psů, takže se velmi rychle učil tím, že odkoukával spoustu věcí od nich. Vlastně jsem se tak učila i já, zcela sebekriticky musím uznat, že jsem se zprvu ani v nejmenším neorientovala v zasvěcených povelech, podle kterých ostatní cvičili v jedné řadě, zatímco já s Ramsesem jsem se neustále koukala po ostatních, cože se to po nás vlastně chce a trošku jsem nestíhala. Brzy byl Ramses široko daleko to nejposlušnější a nejvycvičenější štěně. Dneska mám zato, že to byla svatá prozřetelnost, protože v následujícím obdobím jeho psí puberty jsem mnohdy procházela pocitem „já ho roztrhnu jak hada!“ a poslušnost byla rázem ta tam. O tom ale jindy.

Pokračovali jsme pak již na oficiálním cvičáku v Jinonicích, jezdila nás tam vlastně většina z lidí, které jsem znala právě ze cvičících schůzek na poli. V té době byl Ramses hrr do všeho, co se dělo kolem, nový cvičák pro něj byl úžasným zážitkem, ale musím přiznat, že pro mě již méně. Jakkoliv jsme totiž uměli základní povely, Ramses byl úžasný na překážkách, objevil se zcela nečekaný problém: štěkání na povel. Náš Ramses totiž v té době téměř vůbec neštěkal a i když jsme se ho to snažili naučit i se Sorbonem (náš dobrmaní kamarád), Ramses jen nechápavě kroutil hlavou a vrtěl ocasem. Když už nás při tomhle cviku na cvičáku vynechávali se slovy „jo, vy vlastně neštěkáte“, umanula jsem si, že Ramses bude na povel štěkat, i kdyby čert na koze jezdil!

Následoval velmi perný týden. Když jsem první den zhruba 5 hodin s přestávkami strávila s tím, že jsem Ramsese různě dráždila, provokovala nebo sama štěkala a Ramses byl stále zticha jako pěna, pro uklidnění jsem raději šla uklízet, protože jakkoliv nesnáším luxování, bylo to v tu chvíli mnohem méně namáhavé. Ramses jako vždy rejdil kolem mě a tahal se se mnou o vysavač a světe div se – on zaštěkal! Připadala jsem si jak rodič nad postýlkou prvorozeného dítěte, které poprvé řekne „máma“.

Kdyby mě v následující hodině někdo viděl, musel by si myslet, že jsem se totálně pomátla. Se zapnutým vysavačem jsem po bytě honila Ramsese a každé jeho zaštěknut jsem odměňovala velice hlasitým chválením. Další dny jem věnovala na zdokonalování Ramsesova štěkání a minimalizaci potřebných pomůcek. Přece jen se mi nechtělo na cvičák vyrazit s vysavačem a prodlužkou. Postupně jsme se dostali k tomu, že vysavač nemusel být zapnutý, pak stačila jen ta dlouhá tyč s hubicí a nakonec jen ta hubice.

Když jsme se na nejbližší hodině na cvičáku dostali ke štěkání, zarazila jsem cvičitelku v oné větě „jo, vy vlastně neštěkáte“ a hrdě jsem jí oznámila, že už štěkáme. Jelikož Ramsesovo neštěkání a má úporná snaha byly již na cvičáku pověstné, zvědavě mé štrachání v batohu sledovala nejen celá naše skupina, ale i všichni, kdo byli momentálně na blízku. K jejich úžasu jsem totiž vydolovala hubici od vysavače, pronesla ono bájné zaříkadlo „Štěkej!“ a Ramses nádherně zaštěkal. Nenutno dodávat, že v následujících vteřinách cvičákem zaduněla salva smíchu, chechotu a řehotu toho nejtvrdšího ražení, nicméně jen co se ti poťouchlíci konečně dosmáli a cvičitelka si otřela oči od slz smíchu, dostali jsme velikou pochvalu. Na další hodině nám už stačil jen zubní kartáček a na další už jsme nepotřebovali žádnou pomůcku. Ramses od té doby štěká přímo vzorově.

Se Sethim se na rozdíl od Ramsese nedalo až tak do 1,5 roku skoro nic dělat. Samozřejmě poslechl na přivolání, na „sedni“ a „lehni“, ale víc nic a přímo vynikal netrpělivostí. Takže s ním opravdu pravidelně chodím na cvičák až nyní, co jsme se přestěhovali do Modřan. Přes léto totiž cvičáky většinou nefungují, tak jsme ho pérovala sama. Na rozdíl od Ramsese jsem moc dobře tušila, kde bude můj problém se Sethim: překážky. Už jste někdy viděli psa, který má strach z výšek, je jako hrom do police a navzdory úctyhodné velikosti 70 cm v kohoutku ani neumí ve 2 letech chodit po schodech? Tak to byl ještě v červnu náš Sethi. Léto jsem tedy trávila tím, že jsem se kňučícímu Sethimu snažila vysvětlit, jak se leze ze schodů a i to, že když vidí překážku, není cílem se na ní pověsit a ztrhnout ji, ale ladně přeskočit. Těch piškotů, co jem se coby lákadel naházela jsem naši cvičnou překážku na chatě! A toho Ramsesova kvílení, který se při tom div neuškrtil na vodítku, protože on by přece tak rád skákal jen tak z radosti!

Když jsme tedy v září začínali na cvičáku v Bráníku, Sethi už i přeskočil překážku. Na kladinu by ho sice zezačátku nedostali ani párem volů, ale i to časem zvládl. Opět jsem měla naprosto triumfální pocit, když se Sethiho klepajících 44 kg s vykulenýma očima vyškrabalo aspoň nahoru na kladinu. Sice je pravda, že se v tu chvíli bohužel koukl pod sebe, mohutně se odrazil a skočil mi do náručí. Jestli po vás někdy někdo házel pytlem brambor, určitě se dokážete vcítit do mé kůže. Ale dneska už mu jde i ta kladina, teď se ho snažím naučit „áčko“.

Vlastně mám dva perfektní psy. Oba dva nakonec zvládli (nebo dozajista zvládnou) všechno, byla to jen otázka času a trpělivosti. Já jsem se tím taky hodně naučila a jeden čas jsem dokonce měla nejdokonaleji vyluxovaný byt na celém světě!