Stáváme se samotáři

Je to okolnostmi, v jakých žijeme, nebo je chyba v nás samotných?

„Na gymnáziu jsem se bezmezně zamilovala do jednoho spolužáka,“ vypráví třiadvacetiletá Jana. „Ze začátku to byla pouze platonická láska. Já byla o dva roky níž a pro něj jsem byla pouze jednou z mnoha obdivovatelek. Když byl Ondra v maturitním ročníku, začal si mě konečně všímat. Na začátku všechno probíhalo úplně nádherně, prožívala jsem svou první velikou lásku. Měli jsme úplně normální vztah, chodili jsme spolu do klubů, do kina, byli jsme spolu téměř pořád.“

Ale pak se něco stalo. Ondra se Janě začal jakoby vyhýbat, nechtěl se s ní vídat moc často, ale přitom ve škole se s ostatními bavil úplně normálně. „Nejdřív jsem si myslela, že je prostě nervózní z maturity. Nevnucovala jsem se mu a čekala, že se situace nějak uklidní. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že mě podváděl, a ne jednou. Hrozně to bolelo.“

Na první pohled by si každý pomyslel, že Jana musí mít na každém prstu několik kluků, ale opak je pravdou. Jana, drobná brunetka s velkýma modrýma očima, ještě žádnou pořádnou známost neprožila. I přesto, že jí Ondra tak ublížil, nemohla na něj jen tak zapomenout. Každého dalšího, kterého potkala, srovnávala s ním. Byl to nerovný boj. Jana už nemilovala Ondru, ale svou růžovou představu o něm.

Hodně kamarádů ji přesvědčovalo, že už je čas přestat na něj myslet a snažit se najít někoho jiného. Dlouho nikoho neposlouchala a dál se utápěla ve svých vykonstruovaných snech. Ovšem jednou Ondru potkala. „Myslela jsem, že to je jen zlý sen. Choval se ke mně jak k poslední chuděře, vůbec mě neposlouchal, dokonce mi i nadával. Chtěla jsem se s ním jen pobavit, ale tohle setkání mi konečně otevřelo oči, byl konec s mými falešnými představami. Rozhodla jsem se, že ho vymažu ze své paměti a budu se snažit najít někoho, kdo by moji lásku opětoval.“

Paradoxně ale právě Janin atraktivní vzhled byl jednou z největších překážek. Doslova a do písmene se na ni lepila spousta kluků, ale jednalo se pouze o lamače dívčích srdcí, o plejboje, kteří nemají zájem o trvalou známost, ale jejich záměry směřují očividně jen k sexu na pár večerů.

Hledá, ale neví kde

„Dneska je hrozně těžké někoho najít,“ potvrzuje pětadvacetiletá Hedvika. „Zábava je převážně jaksi anonymní. Dříve byly akce, kde vás kluci vyzvali k tanci s jasným záměrem – seznámit se. Lidé mezi sebou mnohem více komunikovali. Teď se domlouváme neosobně, přes počítač a mobily. Všechno je hrozně rychlé, každý někam pospíchá. Lidé jako by se míjeli.“

Většina dnešních mladých lidí navíc neumí jednat spontánně. Bojí se, že při projevení svých citů budou zrazeni, poníženi, odmítnuti. Proto většinou nedávají své pocity najevo a schovávají je pod rouškou nezájmu. Chovají se, jako by byli stále nad věcí, nebo mezi sebou hrají hry, ukrývají se za nejrůznějšími rolemi. Mají strach ukázat okolí svou vlastní podstatu, protože se cítí snadno zranitelní. Také proto není snadné navázat vztah. Komunikace není zdaleka přímočará, kolikrát „ano“ znamená vlastně „ne“ a naopak. Několik zklamání vyvolává v člověku snadno silný pocit nedůvěry a podezíravosti.

„Navíc – čím je člověk starší, tím má větší nároky. Už mu nestačí, aby byl někdo jen hezký,“ dodává Hedvika. „Když mi bylo šestnáct, chodilo nás do hospody celé hejno. Člověk si pomalu nemohl vybrat, s kým bude chodit. Jenže to bylo takové to zamilování na čtrnáct dnů a šmitec. V mém věku už hledám někoho, na koho se mohu spolehnout, o koho se můžu opřít. Nezáleží mi tolik na tom, jak bude vypadat, ale jak se o mě dokáže postarat. Zní to jako otřepaná fráze, ale čím starší jsem, tím víc tomu rozumím.“

Hedvika s pár kluky chodila, ale dosud se nechtěla vázat, stačilo jí, že má někoho, s kým si může občas někam zajít. Jenže teď už je jí občas samotné smutno. Kamarádky se postupně vdávají a už není čas a pomalu ani chuť chodit se jen tak bezcílně bavit. Najednou zjišťuje, že by potřebovala někoho, kdo by jí byl stále nablízku, stálého partnera. „Takový člověk se nedá sbalit někde v klubu, měl by mít určité kvality, tedy myslím morální. Ale poraďte mi, kde takového chlapa najít? Můj okruh známých se pomalu uzavírá. Každý se známe už několik let a známe zpaměti své klady i zápory. Mám je všechny hrozně ráda, ale jako kamarády. Navíc, kdyby mezi nimi byl On, určitě bych si toho všimla už dřív.“

Jak si zařídit izolaci

Jirkovi je dvacet čtyři let, po maturitě zkoušel studovat vysokou školu, ale studium nesplňovalo zcela jeho očekávání, tak se rozhodl cestovat. Někde na pár měsíců zůstal, vydělal si peníze a jel dál. „Nic mě tady nedrželo, tak jsem se rozhodl odjet a získat zkušenosti v cizině. Po třech letech jsem se vrátil. Práci jsem si našel snadno, umím plynule německy a anglicky, tak to nebyl problém. Kamarády jsem po těch letech taky našel. Je sice fakt, že někteří z nich se úplně změnili, ale ti nejlepší vydrželi. S holkama je to horší. Ještě nemyslím na svatbu, ale nějakou stálou partnerku bych měl rád. Svobody jsem si užil za ty tři roky až až. Teď bych dal přednost pocitu zakořenění,“ uvažuje Jirka. „Jenže najít takovou není žádná legrace. Ty mladší rozhodně po tom, co já, netouží, a pro starší jsem zase ten mladý já. Je to jako začarovaný kruh.“

Dalším samotářem je Klára. Její nynější přání a problémy jsou skoro totožné jako u předchozích, jen s jinou historií. Klára se v osmnácti seznámila s o dost starším mužem, byl její první vážnou známostí. Začali spolu i bydlet, měla pocit, že jí starší partner ukáže ten správný směr. Mladší kluci, její vrstevníci, jí přišli nerozumní a dětinští. Karel se o ni staral, ale podle názoru jejích přátel někdy až moc. „Nechtěl ji s námi moc často pouštět. Klára to odůvodňovala tím, že se o ni bojí, aby se jí něco nestalo, ale nám bylo jasné, že ten pravý důvod je obyčejná žárlivost. Časem ji od nás úplně odřízl, žila u něj v úplné izolaci od okolního světa,“ vzpomíná na tu dobu jeden z Klářiných kamarádů.

„Já to vůbec tak nevnímala. Upozornění kamarádů a rodičů jsem brala jako úplné nepochopení a závist. Nyní vím, že měli pravdu všichni ostatní, jen ne já. Brzy jsem ztratila kontakt se svými vrstevníky, a tak mě měl celou pro sebe. Zpočátku mi nic nevadilo, nechala jsem se jím zcela ovládat. Když jsem časem proti něčemu vznesla námitku, byla jsem upozorněna, že jsem ještě mladá a nevím o světě tolik, co on, ať si nechám poradit. Takhle jsem s ním žila čtyři roky. Kdybych byla silnější a dokázala si prosadit svůj názor, nemusela jsem dopadnout takhle.“

Klára se dostala do jiného stavu, a to byl kámen úrazu. Karel toužil po dítěti, ale ona se ještě necítila na to být matkou, hlavně zjistila, že to rozhodně nemá být on, kdo by se měl stát otcem jejího dítěte. Když mu jenom naznačila, že uvažuje o interrupci, začal se k ní chovat despoticky a surově. Jejich dřívější velká láska skončila ošklivým pádem a následným potratem. „Nemohu na všechno jen tak zapomenout, je to už skoro rok, ale vzpomínky jsou ještě příliš živé. Nedokážu si vedle sebe nikoho představit. Snad mi pomůže čas a přátelé, kteří se ke mně vrátili. Pořád od nich slyším, že určitě prožiji krásnou lásku. Nezbývá mi než v to doufat, jinak bych se utopila v depresích.“

Náznak happy endu

„Po tom všem, co jsem si prožila, jsem trochu zdrženlivá, ale asi je to tak, asi opravdu konečně prožívám ten pravý vztah.“ Jana potkala Petra na jednom pracovním školení. Jelikož nemohla uvěřit, že by se o ni Petr opravdově zajímal, neustále ho podezřívala a byla skeptická. „Nevěděl jsem, jak ji mám přesvědčit, že ji mám opravdu rád, a v žádném případě jí nechci ublížit. Taky jsem nechápal, proč mi nevěří, ale její kamarádi mi řekli, co se jí stalo, tak jsem byl trpělivý. Ale byla to fuška,“ přiznává Petr.

„Měla jsem velkou kliku, že to nevzdal a měl se mnou trpělivost. Díky němu teď poznávám opravdovou lásku a nechápu, jak jsem tak dlouho mohla obdivovat Ondru. Bylo to jen omámení, ze kterého jsem si vytvořila falešnou představu o lásce. Jenže tenkrát to jinak nešlo, musela jsem si tím projít, jinak bych asi nepochopila spoustu věcí. Ale díky Petrovi teď vím, že milovat znamená dávat, ale i brát.“