Jiné jako každé dítě

Vzpomínám na spolužáka z gymnázia, který svou geniální pamětí vynikal v historii a zeměpise. „A trčíme“ - bylo časté úsloví zeměpisáře, nad shromážděnou prakticky celou naší třídou nad zeměpisnou mapou pověšenou u tabule. Úkol vyhledat v Africe jakousi vesnici, jinde spíše potůček než řeku nebo kopec než pohoří jsme prostě nikdo nedokázal. Až na Honzu. Ten klátivým krokem přicházel s železnou pravidelností k tabuli, aby pokaždé správně ukázal na správné místo. Jenže co Honzovi bylo dáno navíc do vínku v historii a zeměpise, chybělo mu jinde. Z tělocviku byl raději osvobozen a v dalších předmětech jako např. matematice byl průměrným jako my. V praktických dovednostech ale patřil mezi podprůměrné. Učitel autoškoly po dvou jízdách Honzu prosil, aby toho dobrovolně nechal.

Nadprůměrní, průměrní a podprůměrní. To je školní měřítko. Ale jak měří život? A co je úspěch? Vedou si i v životě lépe ti chytřejší školáci? Nezřídka opak bývá pravdou.

Kdo jsou jiné děti?

Ty, které nezapadají do našich měřítek. Ale jaká jsou naše měřítka? Život mne už jako studentku zavedl do světa dětí se zdravotním postižením. Byl do oddělený svět, do kterého jsme my přicházeli a ony v něm žily. I jejich svět měl svá měřítka nadprůměrnosti, průměrnosti a podprůměrnosti.

Jako matka postiženého dítěte jsem se stala součástí světa postižených. Těch nejpodprůměrnějších. I mezi postiženými byly stanoveny hranice. Tihle ještě ano, ti už ne...

Jako matka zdravého a nadaného dítěte jsem se stala součástí světa nadprůměrných. I mezi nimi jsou hranice. Tihle ještě ano, ti už ne...

Nadprůměrní, průměrní a podprůměrní - to jsou nejisté a měnící se hranice. Málokterá z lidských bytostí je ve všem a stále nadprůměrná, průměrná nebo podprůměrná. Něčeho máme víc než druzí, něco jiného nám schází. Jde-li však o život, jeho smysl a hloubku, hranice se posouvají.

V poslední době se i u nás hledá cesta ke sblížení oddělených světů zdravých a postižených - tedy „jiných“. Sbližování se odehrává na různých úrovních. Hranice se mění. Je jasnější, kdo ano, kdo ještě, kdo možná, kdo jen za určitých okolností, kdo zatím ne, kdo asi ne, kdo podle našich měřítek asi nikdy... Abychom uvěřili, potřebujeme hmatatelné důkazy. Nechť jsou i pro vás – nerozhodnuté – povzbuzením následující příběhy.

Editka

Editka Starobová prošla ústavem, pomocnou školou, zvláštní školou, až svými dovednostmi přesvědčila v základní škole. Editka používá k dorozumívání komunikační tabulku, učitelce pomáhá pomocná učitelka. Dveře Editce otevřela základní škola v Karviné.

Krůček po krůčku postupuje Editka za pomoci učitelů i spolužáků na své nelehké cestě. Dík patří všem učitelům, kteří mají ve svých třídách postižené děti a rozhodli se jít tou trnitou a náročnou cestou, které se říká integrace.

Péťa

Příběh Péti Sládka zazněl na semináři o integraci pro učitele základních škol v říjnu loňského roku v Institutu Eda Robertse v Praze. Měla jsem možnost jej zachytit.

„Bylo řečeno mnoho o tom, co pro nás rodiče znamená možnost integrace našich dětí, ale nikdy nebude řečeno vše, protože jsou prostě věci, které nelze pojmenovat a se kterými se jen těžko lze svěřovat. Mnohé myšlenky zazní několikrát, některé zapadnou nebo nikdy nebudou vysloveny. Vzpomněl jsem si na jednu věc, kterou bych chtěl připomenout. Namáhavou práci učitele většinou vykonávají ženy, které jsou současně matkami také svým dětem. Kolikrát si dnes ještě vzpomenete, co pro vás a nejen pro vás znamenalo narození miminka? Kolikrát to zazní při různých diskusích? Myslím si, že to není příliš často. Že je to velmi zřídka. Proto také chci začít vyprávění příběhu našeho syna Petra tím, že vzpomenu na onen den, kdy se nám jako třetí dítě narodil. Kolik radosti nám všem přinesl ten uzlíček, jak jeho dvěma sestřičkám zářila očka, když nám ho maminka přinesla domů a kolik jsme toho do budoucna plánovali. Nikdo z nás si tenkrát ani nepomyslel, že osud pro nás připravil něco úplně jiného.

Přišla doba, kdy jsme začali mít podezření, že s naším synem není něco v pořádku. S přibývajícími měsíci se podezření změnilo ve skutečnost a nadešlo období zoufalství umocněné tím, že nebyla stanovena žádná určitá diagnóza. Člověku se pak honí hlavou různé hrozné myšlenky a deprese se prohlubují. Ve čtyřech letech věku našeho syna bylo konečně celému problému dáno jméno a i když s dovětkem „pravděpodobně“, byli jsme vděční i za to. To jméno znělo autismus.

Od té doby, kdy měl náš nepřítel jméno, se k nám začalo vracet štěstí a radost. Možná se tomu divíte, vždyť přece tím, že jsme problém pojmenovali, jsme ho neodstranili. Kde je tedy důvod k radosti a štěstí. Plně chápu váš údiv. Diví se tomu každý, kdo má zdravé děti. Dost těžko si rodiče zdravých dětí dokáží představit, co pro nás – rodiče těch nemocných – znamená najít způsob léčby a odstranění problému, který snižuje kvalitu života našich dětí. Autismus je postižení, které se nedá vyléčit, zatím jediným lékem jsou vzdělávání a výchova.

I náš syn dorostl do věku, kdy měl začít chodit do školy. Po dvouleté vytrvalé mravenčí práci, která v sobě nesla nejen ustavičný fyzický dohled na jeho veškerou činnost, ale i získávání dalších informací o nemoci a metodách výchovy a výuky, hledání vhodných kompenzačních pomůcek a důsledné zkoušení všeho, co nám mohlo pomoci, jsme docílili, že Péťa začal alespoň trochu používat řeč. Přivykl docházce do školky a začal k sobě do svého světa víc pouštět nás rodiče a svoje sestry.

Bylo nutné nějakým způsobem řešit školní docházku. Neměli jsme nejmenší představu o možnostech, jak tento problém řešit, byli jsme přesvědčeni o tom, že školu ještě nezvládneme, a tak jsme si vyžádali rok odklad. Ukázalo se to být ku prospěchu věci. Podařilo se nám najít paní učitelku, která už měla dlouholetou zkušenost s učením chlapce s autismem. Paní učitelka Zdena Gemrotová v listopadu 1996 velice ochotně souhlasila, že vezme našeho syna do své první třídy. Chci jí za to moc poděkovat. Děkuji, že neřekla ne, i když už věděla, jak náročná práce to je a jak pomalu se objevují první výsledky. Děkuji jí z celého srdce za to, že našemu synovi otevřela dveře do světa zdravých uličníků, ze kterých jednou vyrostou určitě báječní lidé a Péťa může vyrůstat s nimi. A aby toho nebylo málo, vzala s naším Péťou ještě stejně postiženého Míšu.

Máte někdy pocit marnosti své práce a přestáváte pomalu věřit v úspěch? I to se někdy stává. Já sám jsem se do takového stavu jako otec taky dostal. Je třeba se s takovou myšlenkou rychle rozloučit.

Dnes máme s Péťou za sebou rok školní docházky, a tak můžeme vyhodnotit jen malý úsek té dlouhé cesty. Co vlastně Péťa na samém začátku uměl? Z toho, co má umět nastávající prvňáček, neovládal skoro nic. Ani tužku pořádně neuměl držet. Sypání zrní slepičkám, které se používá jako odlehčovací cvik, byl úkol nad jeho síly. Dnes už píše některá psací písmena. Nechápal pojmy číslice - písmena. Číselná řada do pěti pro něj byla něco chaotického. Dnes počítá do deseti. A počítá rád. A těžko bych stačil vyjmenovat vše.

Od samého počátku jsme s paní učitelkou využívali videozáznamu. A to jak pro kontrolu práce doma, kde se Péťa učí s maminkou podle individuálního plánu, tak i jako podpůrný prostředek k výuce, protože některé věci k Péťovi lépe doléhaly z videa. Dnes nám právě tyto záznamy umožňují lepší hodnocení odvedené práce a s odstupem času si lépe uvědomujeme pokrok, který Péťa udělal. Pokud máte takovou možnost, pak se nebojte jí využít, lépe se vám pak budou zahánět právě ty chmurné pocity, že vaše práce nepřináší žádné výsledky. Těm, kteří teprve zvažují, zda se pustí do integrace, chci říct, že když se do toho pustí, učiní šťastnými nejméně jedno dítě a jeho rodiče - a to není málo.“

Do základní školy v Petrovicích u Karviné dochází do třídy paní učitelky Gemrotové také Míša Dorňák se stejným postižením jako Péťa Sládek. Paní učitelce s dětmi pomáhají asistenti.

Kolik dětí s postižením ještě čeká na své učitele? Kde jsou hranice integrovatelnosti? Pozoruhodně se díky odvážným posouvají. Já věřím, že se jednou úplně smažou.

A co je to úspěch? Úspěch je schopnost jít od selhání k selhání bez ztráty odvahy.