Princ a chuďas

Abychom získali alespoň rámcovou orientaci v problému, zadali jsme vzorku 147 žáků základních škol (78 dívek a 69 chlapců) ve věku 12 a 13 let anonymní dotazník, který zjišťoval jednak subjektivní představu žáků o finanční situaci rodiny, jednak jejich zkušenosti s tím, jak na vnější důsledky případného slabšího ekonomického zázemí rodiny reaguje kolektiv třídy.

Vzorek respondentů se skládal z žáků polovenkovské školy na malém městě (do 3000 obyvatel), přes školy v okresních městech až po školu v Praze. V dotazníku byly srovnatelnou měrou zastoupeny školy v Čechách i na Moravě, v okresech s mírou nezaměstnanosti kolem 1 % až po okresy s mírou nezaměstnanosti přesahující 9 % Respondenti představovali převážně standardní žákovskou populaci, zařazena však byla také výběrová (jazyková) třída.

Jak jsme na tom

Poměrně vysoké procento dětí (58,5 %) hodnotilo finanční situaci své rodiny jako průměrnou (na pětibodové škále uvádělo střední hodnotu). V souvislosti s takto vysokým procentem se však zdá, že děti ve věku 12 let ještě nejsou s to objektivně vnímat socioekonomický status rodiny. V této skupině se totiž objevovaly jak děti samoživitelek (otec s námi nežije, matka pracovnice pošty) či rodičů sociálně znevýhodněných (otec důchodce, matka uklízečka), tak děti z rodin, kde oba rodiče podnikají v lukrativních oborech nebo mají jiné dobře placené zaměstnání (otec ředitel okresní agrární komory, matka podnikatelka ve zlatnictví).

Necelá pětina žáků (18,3 %) se domnívá, že jejich rodina má peněz „spíše méně“. Povolání rodičů i sociální situace rodiny v těchto případech vesměs odpovídá představě možného nižšího ekonomického statusu (několik samoživitelek - vdov či rozvedených, málo kvalifikovaných pracovníků apod.). Lze tedy konstatovat, že určitá část dětí ze sociálně znevýhodněných rodin dokáže ekonomickou situaci domácnosti detekovat s větší přesností rozlišení.

Přibližně stejně velké procento dětí (17 %) uvádí, že jejich rodina má peněz „spíše více“. Při bližším pohledu na tuto skupinu zjišťujeme, že co do zaměstnání rodičů se příliš neliší od skupiny dětí, které uvádějí, že jejich rodina má peněz „středně“. Nalézáme zde sice 4 rodiny podnikatelů, převažují však rodiče v zaměstnaneckém poměru, otec většinou vykonává kvalifikovanější práci. Důležitou roli při hodnocení ekonomické situace rodiny u dětí tedy nepochybně sehrává i to, jak ji před dětmi hodnotí sami rodiče. Je celkem dobře možné, že tato skupina dětí nežije v ekonomicky silnějším, ale zkrátka v optimističtějším rodinném prostředí.

Přibližně pět procent dětí (4,7 %) soudí, že jejich rodina má peněz „hodně“. Jde o dobře situované rodiny, většinou podnikatele. Dojem dětí je zde podle všeho správný. Potěšující je (a do jisté míry to vyvrací naši hypotézu, kterou jsme si vytvořili na základě některých emotivních zpráv v denním tisku a která předpokládala o něco větší rozdíly) že pouhé 2 děti (1,3 %) z celého sledovaného vzorku uvedly, že jejich rodina má peněz „málo“. V jednom případě je otec svářeč a matka v domácnosti, v druhém případě otec (skladník) nežije s rodinou a matka je na mateřské dovolené.

Trhový mužíček

Dotazník dále zjišťoval, nakolik děti sociální rozdíly vnímají,

resp. jak reagují na vnější důsledky nižší sociální úrovně rodiny. Děti ve 28 % případů uváděly, že se buď ony samy nebo jejich kamarádi posmívali spolužákovi kvůli horšímu oblečení a v 9,5 % případů kvůli horším školním potřebám. Další znaky ekonomického statusu již byly v očích dětí méně významné, za zmínku stojí snad jen posměch kvůli horším botám (4,7 %) a kvůli nedostatku peněz na útratu (3,4 %).

Poměrně vysoké procento dětí shledávajících oblečení spolužáků výrazně nevyhovujícím potvrzuje domněnku, že je to právě tento faktor, podle něhož děti vnímají své vrstevníky jako přijatelné, standardní, „normální“, nebo jako odlišné, nepřijatelné, „divné“. Dokládá to ostatně i fakt, že přímou zkušenost s posměchem, jehož byly samy terčem, má nejvíce dětí (8,8 %) rovněž kvůli svému oblečení. Např. jeden chlapec byl ve třídě opakovaně titulován jako „trhový mužíček“, neboť většina jeho oblečení pocházela ze stánkového prodeje od vietnamských obchodníků.

Toto zjištění nás přivádí k obecnější úvaze o tom, co je ze strany rodičů rozumné považovat za neopodstatněný vrtoch dítěte pramenící z momentální módy a co naopak vnímat jako oprávněný požadavek. Lze jistě pochopit, odmítnou-li rodiče dítěti koupit koženou bundu za šest tisíc, ze které napřesrok pravděpodobně vyroste, stejně jako značkovou obuv světoznámé firmy, pokud v ní potomek hodlá sportovat na škvárovém hřišti. Naopak přešívá-li maminka dvanáctiletému chlapci tesilové kalhoty po starším bratrovi, neřku-li po otci, je to mimo jakoukoli diskusi šetření na nesprávném místě.

O tomto fenoménu se zmiňuje rovněž poradenská psycholožka PhDr. Naděžda Verecká (Rodina a škola 10/98), která uvádí: „Jsou ovšem i třídy, kde se získá slušná pověst pouze koženou značkou na zadnici či jinde. A to je problém, který není na místě zlehčovat, protože kdo ji nemá, může být ve skupině vyřízen.“ Na základě zkušeností získaných při zadávání dotazníků i v další práci s dětmi se i my ztotožňujeme s doporučením: „Alespoň v rámci našich finančních možností by o tom, co bude naše dospívající dítě nosit ve škole, měly spolurozhodovat také normy třídy, nejen estetické či filozofické normy naší rodiny.“ Ukazuje se že oblečení je ve skupině vrstevníků tak důležitým kritériem přijímání či odmítání jedince, že jeho nerespektováním mohou rodiče své děti vystavit řadě nepříjemných situací.

V některých západních zemích, ale např. také v Rusku mají děti po dobu školní docházky předepsánu uniformu. Ačkoliv se pravidelně objevují kritici tohoto jevu, nelze nevidět, že výše popisovaný problém je tím elegantně vyřešen. Profesorka pražského křesťanského gymnázia Alena Švejdová, která se s nošením uniforem setkala v anglických boarding school (internátních školách), vysvětluje: „Ani mně se zpočátku vůbec nelíbily. Pravdou však zůstává, že uniformy mají řadu výhod. Děti ve třídě se nijak neodlišují, nikdo nemá pocit, že má nákladnější nebo skromnější oblečení.“

Na vyhazování nemáme

Finanční možnosti jednotlivých rodin se však neodrážejí jen v oblečení žáků. Škola pořádá v průběhu roku nemalé množství akcí, které do rozpočtu rodiny tak či onak zasáhnou: plavání, divadelní představení, výchovný koncert, školní výlet, fotografování, z těch nákladnějších např. škola v přírodě nebo lyžařský kurs.

V minulých letech bývalo samozřejmostí, že společných kulturních akcí pořádaných školou se účastnily všechny děti. Jednak vstupné bylo spíše symbolické, druhak rodiče ani nenapadlo, že „na tohle“ peníze dávat nebudou - účast se chápala jako povinná. Můžeme jistě spekulovat o tom, zda to bylo správné, morální, důstojné a abychom šli s dobou, můžeme se rovněž zeptat, zda to bylo v souladu s lidskými právy. Faktem nicméně zůstává, že děti i z toho nejméně sociokulturně příhodného prostředí viděly někdy divadelní představení, slyšely koncert vážné hudby a prohlédly si nějakou stavební památku.

K dokumentování dnešního stavu mohu posloužit vlastní zkušeností: chlapec šesté třídy opakovaně „zapomíná“ přinést peníze na uhrazení výloh spojených se školním výletem. Přes četná upozornění a zápis v notýsku je nepřináší ani v den odjezdu. Nabídku, aby se výletu přesto zúčastnil, že tedy peníze přinese zítra, odmítá s tím, že „mamka mu říkala, že tam už stejně jednou byl“. Jeho lhostejnost je hraná velmi špatně a na očích je mu vidět, že by mu návštěva Planetária s jeho vrstevníky (na novém pořadu) asi nijak zvlášť nevadila.

Ještě smutnější je finančně motivovaná neúčast dítěte na větších společných akcích školy, jakými jsou škola v přírodě či lyžařský kurs. Tyto pobyty totiž velmi silně utužují třídní kolektiv a nabízejí i méně výrazným osobnostem v žákovském kolektivu možnost se projevit v činnostech, pro něž tradiční vyučování nevytváří dostatečný prostor.

V námi zadaném dotazníku uvedlo 10,2 % dětí, že kvůli finanční situaci rodiny nemohly na školní výlet či školu v přírodě jet. Učitelé by proto měli dbát na to, aby jimi zvolená lokalita a ubytovací zařízení byly cenově dostupné většině, ideálně pak všem rodinám. Mgr. Tomáš Ledvinka, který se fenoménem škol v přírodě dlouhodobě zabývá (mj. téma diplomové práce), k tomu říká: „Bezpodmínečně nutná je dohoda s rodiči o termínu, délce a hlavně ceně pobytu. Nemělo by se stát, že více dětí z finančních důvodů nepojede.“ Rodiče se tedy mohou buď sami, nebo prostřednictvím sdružení rodičů, rady školy či jiného orgánu obrátit na vedení školy a sami navrhnout vhodné ubytovací zařízení, které bude odpovídat jejich finančním možnostem a bude vyhovovat účelu pobytu.

Houska s kaviárem

Závěrem lze konstatovat, že majetkové rozdíly mezi dětmi nejsou ještě natolik výrazné, jak jsme se domnívali. Krajní hodnoty na obou pólech uvádělo v součtu pouhých 6 % dětí. Faktem nicméně zůstává, že děti jsou si těchto diferencí vědomy, a pokud žák klesne pod úroveň obecně přijímaného standardu, stává se terčem posměchu okolí. Rodiče by proto měli alespoň v hrubých rysech sledovat, např. v neformálním rozhovoru s dítětem, ale třeba i pozorováním jeho kamarádů, jaký je tento standard ve třídě, kterou dítě navštěvuje. Pokud to nepředstavuje výraznou finanční zátěž rodiny, pak je, myslím, na místě, snažit se dítěti tento standard poskytnout. Navíc je dobré vědět, co všechno se může stát předmětem hodnocení žákovského kolektivu. Např. 4 % námi sledované skupiny dětí v dotazníku uvedla, že se jim spolužáci posmívali za jejich - podle mínění třídy - příliš skromnou svačinu!