Jak jsme rodili doma

Už tenkrát mě to oslovilo a teď, po svém druhém porodu, tentokráte také doma, si říkám, šťastná to žena a šťastné to děťátko, kterým je dovoleno prožívat přirozené přirozeně.

Když se mi po téměř celodenním intervalu 10-20 minut mezi stahy náhle změnil interval na pravidelných 3-5 minut už jsem věděla, že do porodnice jet nechci. Zavolali jsme porodní asistentku, od které jsme v posledním měsíci těhotenství dostali užitečné rady a příslib pomoci při eventuálním porodu doma. Porodní asistentka se s doprovodem vydala z noční Prahy směrem na Chrudim. Rozhodla jsem se jít do vany, abych se uvolnila, ale nějak jsem se ve vodě nemohla „uvelebit“ a navíc jsem mezi stahy neustále upadávala do mikrospánku. Další fáze porodu proběhla v pohybu po pokoji. Stále jsem měla pocit, že musím najít polohu, která by mi při stazích vyhovovala. Jednu chvíli jsem byla trochu zoufalá z toho, že se mi to nedaří. Že by mě moje intuice zklamala?, říkala jsem si. Po chvíli jsem přišla na to, že nejvhodnější poloha je právě ta, ve které se nacházím a tak jsem přestala hledat a začala opravdu rodit. Rodili jsme s Vláďou ve stoje. Cítila jsem, jak se děťátko snaží. Náhle nám proud teplé vody omyl nohy, jakoby jsme touto očistou měli být připraveni na příchod děťátka. Bylo to úžasné. Cítila jsem tlak hlavičky na hráz a po chvíli jsem opravdu vlasatou hlavičku rukou nahmatala. Hlavou mi proběhla myšlenka, že teď už by to mělo jít rychle, aby děťátko neuvízlo a tak jsem Vláďu pobídla, aby děťátku pomáhal ven. Pak už jsem se jen snížila k zemi a naposledy hodně zatlačila. Anna Vesna se narodila do rukou svého tatínka. Porodní asistentka přijela asi půl hodiny poté. Společně jsme počkali, až dotepe pupečník a porodí se placenta. Marie prohlédla mě i děťátko a shledala vše v pořádku. Najednou mi to celé připadalo tak jednoduché a přirozené.

Porod byl pro mě velice intimní a hluboký zážitek. Jsem velice vděčná za to, že jsem nepřišla o svobodu ho prožívat.