Re: Strach z oxytocinu?

Ahoj Lukáši, nepochopil jste mne myslím dobře (oxytocin už mi "vylepšil" jeden zcela fyziologický porod). Ten jsem také měla na mysli - fyziologický porod, opravdu neměla jsem žádnou komplikaci, jen doktorka pronesla :"abysme tady nebyli až do večera tak vám dáme oxytocin". Víte, kdyby mi dovolili pohybovat se, miminko by si poradilo samo, to jsem jasně cítila. Zákaz pohybu a naordinování oxytocinu to byla jejich taktika. Jenže to přepískli a já měla jeden velký stah, tak přiběhla doktorka, a že mi musí kontrakce zase naopak ztlumit, víte? A zavolala na sestru ať podá dolzin. To vše jsem prožívala vleže a po tom dolzinu mi bylo hrozně špatně a nemohla jsem dýchat, jak jsem byla nucena ležet na zádech, víte? Mně mrzí, že po mně chtěla, abych já zapadla do jejího časového schématu, použila chemii, to vyvolalo další chemii a výsledkem byla totálně omráčená mamina a mimino. A stačilo jen to, co tady tak hezky v článku Podruhé těhotná 3 vypisuje Sylvinka - umožnit mi využít gravitaci a možnosti volného pohybu. Chápu, že je spousta situací, kdy je nutné podat ženě oxytocin, a kdyby tato situace u mne nastala, oxytocinu bych se nebránila. Ovšem v mém případě bylo jeho podání naprosto zbytečné, to jsem jasně cítila - rušivé a vlastně mi zničilo prožívání porodu (myslím tedy ještě s tou polohou na zádech). Víte, já beru oxytocin jako důležitou věc - pro ženy, které ho potřebují, které ho dobrovlně chtějí, a nebo ty, které ho původně nechtěly, ale nedaří se jim porodit ani při volném pohybu - nebo jak bych to mohla jako laik vyjádřit. U nás v porodnici s ním podle svých potřeb regulují i fyziologické porody, nezdá se Vám to divné? Já bych třeba uvítala, kdyby se více ptali maminky, jak se cítí, jestli má dost chuti a sil na delší porod a hlavně jestli si přeje využít přirozené metody nebo raději chemické atd. Opravdu, ne všechny maminky chtějí urychlit porod, ono je to totiž za cenu nesmírného zbolestnění - aspoň teda u mně, protože moje stahy byly samy o sobě dostačující, ale prostě "vleže nemohly pracovat". Jistě se smějete mému vyjádření, že? Ale mně připadá trefné pro tu moji tehdejší situaci. Taky mě mrzí, že jsem nerodila mezi porodníky, kteří berou stvoření nového života jako posvátnost - totiž hlavně to by mě myslím podpořilo - kdyby kolem mě dělali to, co mi na očích vidí a kdybych z nich cítila důvěru v moji schopnost porodit. Víte, viděla jsem opak - pořád hledali co je špatně a co by mohli napravovat, a přitom jen kazili....Byla jsem připravená k porodu a chtěla jsem ho prožít jinak - bezpečněji, svobodněji, v intimnějším prostředí, více respektovaná. Ale musela jsem se podvolit jejich v jistém smyslu odhumanizovanému (nebyli na mne zlí, to ne, ale omezili moje práva na úroveň věci) režimu. Víte, já neberu porod jako krizovou událost v životě, kdy je potřeba stůj co stůj vyprostit dítě z těla matky, to je jedno jak. Pro mne je důležité udělat to miminku hezké a sama s manželem z porodu mít intimní hluboký zážitek, který nás všechny spojí. Nechci bojovat při porodu proti "narušitelům", hrozně to vysiluje a unavuje, chci se soustředit na porod a na svoje miminko. Já bych si ideálního porodníka představovala tak, že by jen tiše s úctou dohlížel - nechal maminku dělat, co sama potřebuje, a teprve až kdyby opravdu nastala nějaká komplikace (ne tedy preventivně) by zasáhl - vždyť to by mu pak za ten zásah přece ta maminka byla vděčná, ne?

A ještě jsem se chtěla vyjádřit k porodům doma. Ano, pro někoho je porod doma útěk před pro něj špatnou porodnicí. Ale co se na to podívat trochu jinak - porod je pro někoho vlastně normální a přirozený jako každá jiná tělesná funkce. Proto mne moc mrzí, když o takových rodičích, kteří se po dlouhých úvahách rozhodnou pro porod doma, se mluví jako o hazardérech a psychopatech či jak jinak jsem slyšela je pojmenovávat. Vždyť právě oni se na porod nejvíce připravují a my všichni okolo bychom jim měli co nejvíce ulehčit situaci, aby se necílili pod tlakem společnosti - určitě proto dochází při porodech doma k problémům. Je to tím, že nemají požehnání nás všech, tak to cítím. Já moc myslím na to, aby všichni rodiče, kteří se rozhodnou pro porod doma, měli hodně sil a obduviji jejich odvahu a moc jim přeju ten nejkrásnější start do života pro jejich miminko. A kdyby přece jen to nešlo doma, tak moc myslím na to, aby se při příjezdu do porodnice setkali jen s vlídnými zdravotníky, kteří je pochopí a pomohou jim a nebudou jim nic vyčítat. Tak přeju všem rodičům, aby měli, ať už kdekoliv, krásné porody a jejim dětem hodně štěstí.