Jed ukřivděnosti

Vznikají často nečekaně a mohou být tak intenzivní, že se nám vybavují znovu a znovu, někdy i po letech. Jak zajistit, aby nezamořily vztah a nezpůsobily jeho konec?

Milostná komunikace bývá zvláště na počátku vztahu plná citu. Rozehrává nejintimnější oblasti srdce i těla. V tom je její krása, ale i její křehkost. Sebemenší stín nepochopení, závan odmítnutí, ať už je skutečný, nebo jen smyšlený, vnímáme jako bytostné ohrožení, zpochybnění, křivdu. Psychologové hovoří o jakési alchymii, která ve vztahu neustále proměňuje odmítnuté city v ukřivděnost. Přetrvávající ukřivděnost pak způsobuje, že se vztah stává křečovitým, množí se v něm vzájemné dohady a výčitky.

Jiným pramenem ukřivděnosti bývají vlastní neúměrná očekávání, která do vztahu vkládáme. „Ona je pro mě vším,“ řekne zamilovaný. Na začátku vtahu nejedné dvojice bývá iluze, že ten, kterého jsem si vyvolil či vyvolila, bude po všech stránkách ideální – jako rodič, jako dítě, přítel, milenec, společník i terapeut, když bude třeba. Tak se partner snadno stane tím, kdo má uspokojovat všechny touhy a zklamaná očekávání našeho předchozího života. Oželet tuto nereálnou představu nebývá jednoduché. Pak stačí, že mi ten druhý neposkytne pozornost, kterou podle sebe právem očekávám, a pocit křivdy naroste do obrovských rozměrů.

Často může vyvolat pocit křivdy také to, co mě na druhém původně velice přitahovalo a pro co jsem si ho jako toho druhého vybral či vybrala. Vyrovnanost a klid toho druhého, to, jaký umí být společník, jak snadno získává náklonnost a důvěru druhých, to všechno, co se mi líbilo, se může postupem času stát křivdou, připomínkou toho, že právě já něco takového nemám, že jsem o to ochuzen. Druhý má to, co mi chybí. Tento pocit křivdy pak bývá v praktickém životě živen spoustou detailů – gest, slov, pohledů, vzhledových znaků – čímkoliv, co člověk vnímá jako poukaz na svůj vlastní nedostatek. „Čím je ona klidnější a vstřícnější, tím víc jí to zazlívám, protože mi to připomíná moje problémy,“ přiznává Roman.

Ty mně, já tobě

„Máš dnes večer čas? Rád bych tě viděl,“ telefonuje Martin Tereze. „Ne, minulý týden jsi neměl čas, když jsem ho měla já, tak se mnou dnes nepočítej.“

S přechovávaným pocitem ukřivděnosti souvisí i touha – ať už vědomá, nebo podvědomá – oplatit druhému vlastní utrpení. Tereza své rozladění vyjádřila přímo, ale mnohem častěji se taková oplátka děje zaobaleně: Manželka čeká na manžela, aby mohli společně vyrazit do divadla. On stále nejde. Když konečně dorazí, ona nic neřekne, ale strávit se jí to nepodaří. Vybuchne pak kvůli maličkosti až v autě, načež on má pocit, že mu zkazila večer.

Z ukřivděnosti se rozvíjí i jednání typu „on mně zazlívá moji práci, já mu zazlívám jeho rodinu“. Pak je možné setkat se s dvojicemi, které spolu jednají a mluví, jako by vedly nějaké skryté citové účetnictví. Co kdy kdo druhému nepříjemného způsobil, je pečlivě zapsáno, na nic se nezapomíná, o všem se stále ví. Dokonce i příjemné věci, které ovšem druhý prožil za mé nepřítomnosti, jsou v takovém účtování pociťovány úkorně: „ty sis užíval a já musela být v práci“. Jeden druhému jako by stále vyčítal: dlužíš mi uznání, lásku, pochopení, dlužíš mi toho hodně, protože kvůli tobě jsem zažil tolik zklamání a trápení… Účelem je vzbudit v druhém pocit viny a donutit ho splácet.

Někdy se pak stává, že si člověk ze svého trápení udělá zásluhu. Zvláště u křesťanů může k takovému pokřivení dojít velice snadno. Odměnou za trápení, sebeobětování a ústupky se stává pocit vlastní záslužnosti a práva na partnera. Čím víc trpím křivdami, tím větší je moje hodnota a tím víc mi ten druhý dluží. Myšlení v tomto stylu umožňuje pak vysvětlit někdy až neuvěřitelné situace sebeodříkání, ale i odcizení či donucování, které se v takových partnerských vztazích vyskytnou.

Jak ze slepé uličky?

Aby život ve dvojici nezašel až do situace, kdy už rovnováhu mezi naříkáním a napětím téměř není možné porušit, protože by se tak ukázala marnost a prázdnota takového vztahu, je třeba čas od času věci vyjasnit a pročistit. Předpokladem ke svobodě v citovém prožívání je svoboda slova, svoboda ve vyjadřování pocitů. Jestliže se odvážíme prolomit ochromené sdílení a učíme se s druhým komunikovat o svých pocitech křivdy, je to, jako bychom se učili znovu prožívat radost. Všechnu bolest je možné proměnit ve slova a znovu se spojit s druhým sdílením svých obav i tužeb.

Rozhovory ve dvojici by měly obsahovat především dostatek prostoru pro vyjednávání. Vyjednáváním se oběma partnerům umožňuje upřesňovat svá přání, své plány, záměry a tužby. Každý z nás se obvykle vytvoření takového prostoru brání, a to buď snahou zavést toho druhého na území svých přání, anebo snahou o poničení území toho druhého tím, že jej zaženu a odkážu do jeho prostoru, který považuji za nepříliš dobrý. Také odpověď „dělej jak myslíš“ představuje jednu ze zákeřných pastí, která znemožňuje vymezit přání jednoho ve vztahu k přání druhého. Není pak možné pojmenovat rozdíly a odlišnosti a hledat, co mají naše individuální plány společného.

Nevyřčené názorové rozdíly nadělají ve vztahu velké problémy. Například: On se chce dívat na fotbal, ona by si přála jít s ním na procházku. Aby mu udělala radost, akceptuje, že nikam nepůjdou, ale své přání nevysloví. Za tuto radost, kterou udělala v skrytu, však očekává protislužbu a má mu za zlé, pokud se protislužba nedostaví. Tím, že přistoupím na partnerovu volbu, aniž sám vyslovím své přání, mu ale v podstatě skutečnou volbu znemožním. Nechám ho v klamném domnění, že jsem s ním souhlasil. Z takového dělání radosti tomu druhému se také rodí ukřivděnost, protože jsem příliš rychle přistoupil na to, co chtěl ten druhý. Proto velice záleží na tom, aby každý z partnerů mluvil o svých záměrech, a to i tehdy, když občas přistoupí na plány toho druhého.

Převzít odpovědnost za své štěstí

„Každý vztah je živým organismem, který produkuje zbytky, odpady nebo popílek, a potřebuje se zbavovat svých nečistot,“ říká známý francouzský psycholog Jacques Salomé. Cesty k takovému pročištění mohou být velice různé. Někdy stačí k oživení vztahu jakési vyvětrání pomocí humoru, nadsázky, sebeironie či vtipu, jindy je třeba vytvořit prostor pro vyjádření nahromaděných nenávistných a agresivních pocitů. „Říci ‚nenávidím tě‘ neznamená ‚nemiluji tě‘,“ dodává Jacques Salomé, „znamená to ‚chovám k tobě nejenom kladné, ale i jiné city‘.“

„Stačil k tomu jediný večer, který nezapomenu,“ vzpomíná Monika. „Pustili jsme se do sebe a řízli jsme do toho hnisavého vředu. Křičeli jsme na sebe hrozné věci. Bylo to nezvyklé, ale i osvobozující, zbavit se všech nízkých a nepřiměřených reakcí, které v sobě člověk nosí, i všeho toho, co ten druhý nebyl schopen vidět a slyšet. Pociťovala jsem úlevu z agrese, ale i příjemný pocit z toho, že ho moje agrese neničí. Že tu stojí přede mnou živý a důvěrně známý, plný údivu a ohromení, ale přesto přese všechno milující. Nakonec jsme uznali, že se jeden bez druhého nemůžeme obejít a řekli si, co jsme ochotni za to zaplatit. Náš společný život je teď příjemnější, protože nikdo každou chvíli nevytahuje na druhého strašidlo výčitek a zklamání.“

K pročištění je ovšem třeba nejen dávat bezprostředněji najevo „cítím to, vidím to, chápu to tak a tak“ a neskrývat své momentální rozpoložení „je mi tak a tak“, je třeba také převzít odpovědnost za toto své prožívání, za své štěstí nebo neštěstí. Uvědomovat si své vlastní prožívání znamená neházet na druhého vlastní strach, sklíčenost nebo zlověstné představy, nedělat si z druhého obětního beránka, ale přijmout, že nesu značný díl odpovědnosti za svoje potřeby, přání a touhy, za to, co se mi stane, co prožívám a co pociťuji.