Jak se osamostatnit

Marek měl už po maturitě, ale byl stále nucen hrát roli poslušného dítěte. „Maminka byla učitelka a držela nás s bratrem velmi zkrátka. Chtěla vždycky vědět, jaké byly známky, v kolik přijdeme domů, kde jsme byli, co jsme tam dělali... pořád dokola nás vyšetřovala. Neměli jsme ani vlastní pokoj, žádné soukromí. V šestnácti jsem si začal psát alespoň vlastní ,román‘, který pro mě – psychologicky viděno – znamenal jakousi terapii, a říkal jsem si, že čím dřív vypadnu z domu, tím líp.

Starší bratr se brzy zamiloval a situaci řešil radikálně. Jakmile mu bylo osmnáct, utekl z domu a začal žít na vlastní noze. V létě dlouho přespával venku a potom bydlel po různých podnájmech. Já jsem doufal, že půjdu do Prahy na vysokou. To mi sice nevyšlo, ale naskytla se alespoň příležitost odejít do Brna na intenzivní jazykový kurs. Musel jsem sice jezdit povinně o víkendech domů a podávat referát, jinak by mě rodiče přestali finančně podporovat, ale už byla možnost najít si určitou distanci od jejich názorů a postojů a vnitřně se od nich oddělit.“

„Někdy jsou dospívající k odchodu z domu brzy nuceni konfliktním vztahem s rodiči,“ říká k tomuto problému psycholožka Alice Hamplová. „Je samozřejmě lepší, když člověk odchází z domu tehdy, když se k tomu cítí zralý, a to může být u někoho v sedmnácti, u jiného třeba až v třiadvaceti. Pokud se cítí k odchodu nucen, měl by si alespoň promyslet, od čeho nebo před čím utíká a kam směřuje. Často utíká před něčím nepříjemným, ale není jasné kam. Tak se ocitne v prázdnotě a neví si se sebou rady. Některé problémy v soužití s rodiči ovšem vznikají skutečně jenom díky nemožnosti najít nějakou dobrou formu vzájemného kontaktu. Vztahy pak mohou být tak konfliktní, že je dobré odejít, i když člověk nemá moc jasno, co se bude dít potom.“

V kritické situaci je někdy lepší zvolit řešení, které není definitivní, ale přesto může vnést do vztahu s rodiči trochu jiná pravidla, jiný úhel pohledu. Když se rozhodnu třeba na půl roku odjet nebo se odstěhovat ke kamarádovi či kamarádce, pravděpodobně brzy zjistím, které problémy zmizely a už mne netrápí a které si nesu dál, protože jsou zkrátka moje a nevyplývají z druhých.

Vyměň si ponožky!

Obvykle se stává, že člověk není doma v tak ponižujícím postavení, aby ho to nutilo k radikálnímu odchodu, ale stálé napomínání a zasahování do programu vnímá jako neodpovídající svému věku, jako nedůvěru, jako zásahy omezující vlastní možnosti.

„Často rodiče napomínají mladého člověka a říkají mu, jak co má dělat prostě proto, že jsou na takový způsob komunikace z dřívějška zvyklí. Ani je nenapadne, o čem jiném by mohli se svým dítětem mluvit,“ upozorňuje PhDr. Alice Hamplová. „Přicházejí unavení z práce a nejdříve potřebují vyřešit praktické věci fungování rodiny. ,Ukliď si hračky, vyměň si ponožky‘ – to byl způsob komunikace, jaký praktikovali po léta. Změnit tento stereotyp a najít společné téma, které nás oba bude bavit, není snadné. Na straně dospívajícího jde o postoj: nemluv mi do života, když nevíš, o co mi jde, a na straně rodiče je veliká nejistota: byl bych rád, kdybychom si povídali o věcech, které nás bolí, které jsou vnitřní, ale prostě to neumím. Dospívající bývá přesvědčen, že iniciativa přijde od rodiče, že on situaci zvládne, a přitom si neuvědomuje, že by mohl být sám tím, kdo rodiče přesvědčí, že lze komunikovat i jinak.“

Pro rodiče bývá období osamostatňování dětí velice složité. Ztrácejí někoho důležitého a blízkého ze svého života. Když si představíme, co pro nás znamená ztratit partnera, třeba jen tím, že se rozejdeme, ztratit dobrého přítele nebo kamarádku, třeba jen proto, že se odstěhují nebo odjedou na stáž, budeme možná i leckteré omezující a obtížné reakce rodičů lépe chápat.

„Chybou bývá, že požadavky na větší samostatnost mladý člověk často vznáší ve chvíli nějakého průšvihu, když vyjde najevo, že něco neudělal tak, jak měl,“ připomíná psycholožka. „V takovou chvíli je naděje na domluvu příliš malá. Je o tom třeba začít hovořit v určité pohodě. Také by nemělo jít jen o požadavek: chci víc svobody, chci víc peněz a podobně. Účinné bývá, když je s požadavky spojena i nějaká nabídka, která znamená přijetí větší odpovědnosti. Mohu třeba přebrat iniciativu při určitých pracích a dát najevo: ty se o to nemusíš starat, já to udělám samostatně, a až to budu mít hotové, rád bych si dělal svoje věci. Nebudeš mi do toho mluvit a o tom, co se ti nelíbí, budeme hovořit později.“

Už ti na mně nezáleží?

Nejkomplikovanější situaci má pro vlastní osamostatnění většinou prvorozené dítě. Musí vyvinout pro získání vlastního prostoru daleko více energie než další děti a rodiče na něj většinou kladou zodpovědnost i za mladší sourozence. Dá se také ale říci, že se díky tomu i více naučí. Statistiky ukazují, že lidé na významných pozicích jsou velmi často právě prvorození.

V podobné situaci byla i Martina. „Mám hodně mladších sourozenců, takže jsem v sobě od mala nesla velký pocit zodpovědnosti za ně. Bylo pro mě těžké si vyjasnit, že teď už začíná můj život a že mám morální právo odejít. Jasnější situace pro mě nastala ve chvíli, kdy jsem si začala utvářet vlastní představu životního stylu a vedení domácnosti ä ä a zjišťovala jsem, že je jiná, než mají moji rodiče. Postupně ve mně vznikal přetlak a uvědomovala jsem si, že jsem v domácnosti mých rodičů tlačená k tomu žít se vší zodpovědností něco, co žít nechci. A tak jsem začala hledat cestu jak odejít.“

Martina měla štěstí. Naskytla se jí možnost odstěhovat se do vedlejšího bytu, takže je samostatná, i když má k rodičům blízko.

„Důležité je, že jejich kuchyň už není moje kuchyň, a to, jestli někdo z mladších sourozenců něco potřebuje, už není moje starost. Rodiče to samozřejmě nesli jako ztrátu, ještě dnes se mi pokoušejí naznačovat: jsou to přece tvoji sourozenci, tak se o ně zajímej, to, že nemají v pořádku svoje věci, je přece tak trochu i tvoje věc... Dnes ale už dokážu říct: opravdu to není moje věc.“

„Rodiče někdy období osamostatňování dítěte chybně hodnotí jako změnu k horšímu,“ uvádí Alice Hamplová. „Jak to, že ti na mně a na sourozencích už nezáleží?“ ptají se. Stává se, že pak mladého člověka vůči rodičům pronásledují pocity viny, které se ve vzájemném vztahu negativně projevují. Někdy se mladému člověku skutečně jen nechce pomáhat a měl by si uvědomit, že se nebude cítit dobře, pokud do společného domova nebude něčím přispívat. Na druhou stranu jde i o to, že se jiným způsobem skládají jeho hodnoty a že je pro něj v daném období důležitější věnovat se vrstevníkům a hledat si partnera než pomáhat doma. To rodiče hodnotí jako: ty se jdeš bavit a my tady máme práci. Co vypadá jako bavení, může být důležitým hledáním místa v životě.“

Naučit se být sám

„Mé pocity po odstěhování nebyly vždycky jen příjemné,“ přiznává Martina. „Spoléhala jsem na to, že se víc sblížíme s mým partnerem, a bylo pro mě ze začátku těžké být večer sama doma. Přišlo období, kdy jsem si musela hledat vlastní nezávislé aktivity. Když měl můj přítel jiný program, nemohla jsem jít k rodičům. Musela jsem si říct, že si prostě udělám hezký večer s knížkou nebo si něco dobrého uvařím. Pomáhalo mi, když jsem si v takových chvílích uvědomila, že to je přesně to, co jsem chtěla. Když mám dnes volný víkend nebo večer, udělám si vlastní plán a nečekám už tolik, jestli bude mít čas můj přítel nebo kamarádka.“

„Ve chvíli, kdy člověk prožívá vážný partnerský vztah, je krok k osamostatnění snažší, ale na druhou stranu hrozí, že nepozorovaně přejde z jedné závislosti do druhé,“ zdůrazňuje psycholožka. „Naučit se být sám je skutečně těžká věc, ale pro život důležitá. Pokud přejdu z jednoho úzkého vztahu do druhého, nic se nenaučím. Kromě jiného je toto období důležité proto, že se zmírní vliv stereotypů, které si člověk nese ze své původní rodiny. Má šanci si vyzkoušet, co dokáže, co zvládne, co kolik námahy stojí, vytvořit si svůj životní styl. Ve srovnání s cizinou toto důležité období v životech mladých lidí u nás často chybí.“

Osamostatnit se nebývá jednoduché ani tam, kde je doma velice pohodlno, kde jsou vztahy natolik volné nebo i vzácně vyrovnané, že dospělé děti pryč nic netáhne. Člověk se pak ptá, co je vlastně pro vývoj člověka lepší, co ho víc stimuluje, zda konfliktní vztah s rodiči, kde si musí svoje místo hledat a všechno vybojovat, nebo rodina, ve které je dobře třeba do třiceti.

„Jisté je, že lidé, kteří nemají konfliktní vztah s rodiči, na tom bývají psychicky lépe a bývají i lepšími partnery pro manželství,“ konstatuje na závěr PhDr. Hamplová. „Na druhou stranu neodejít z domu v pravý čas znamená vážně ohrozit svůj další vývoj. Když člověka přes jeho vysoký věk z domova nic netáhne, měl by situaci zvážit racionálně a hledat cestu, jak odejít prostě proto, aby se skutečně stal sám sebou. A to nejpozději v době, kdy dokončí školu a najde si zaměstnání.“