Hry lásky

V partnerském vztahu probíhají různé hry často neuvědoměle, protože hrát se učíme od dětství, nápodobou jednání rodičů a vrstevníků. Některé „hry“ jsou nám vnucovány společností, ve které žijeme.

Už tam s tou kamarádkou sedí skoro půl hodiny, všiml jsem si jí hned, jak vešla. Za celou dobu se sem skoro ani nepodívala. Až dají nějaký ploužák, určitě už pro ni půjdu. Kdyby mi něco alespoň trochu naznačila! Ne, ona si jen pohrává se skleničkou a mlčí. No nic, dám si panáka a jde se na věc. Hlavně, abych nebyl pro srandu! Jen nedávat najevo, že mě nějak moc zajímá.

Tak co, sebere tu odvahu, nebo nesebere? Myslí si, že ho snad nevidím. Civí na mě od chvíle, kdy jsem přišla. Docela zajímavej kluk, určitě ještě moc holek neměl. Kdybych pro něj šla sama, tak se snad úplně sesype. Radši budu dělat, že nic nevidím, ať se snaží sám. No konečně!

Hlavně, abych to teď nějak nezvoral. Asi bych měl hlavně mluvit a mluvit, jinak budu vypadat jak kokot.

Tancovat docela umí, jen kdyby furt nemlel. No co, nějak to pro dnešek přežiju, při jeho výšce není ani problém předstírat, že k němu vzhlížím, a nějaké to obdivné slovíčko mě snad taky časem napadne.

Jak si lidé hrají

je nejen název známé knihy Erica Berneho, ale i objektem zájmu mnoha dalších psychologů. Mezilidské hry v páru jsou totiž často náhražkou nebo alespoň alternativou skutečných citových projevů. Bývají dobrou obranou před větší intimitou, kterou bychom v dané chvíli považovali za ohrožující. Stačí si jen pozorně povšimnout toho, co se odehrálo v úvodním mikropříběhu. On se z nejistoty stylizuje jako drsný svůdce, ona, aby ho přilákala, jako křehká květinka. Kolikrát jen jsme se již setkali (v reálném životě stejně jako třeba na filmovém plátně) s touto dvojicí? Možnost uchýlit se ke zdánlivě prověřeným hrám odstraňuje případné pocity nejistoty; ve svých důsledcích však stejně spolehlivě zabraňuje i skutečné blízké vztahové důvěrnosti.

Teorie rozlišuje hry soupeřivé a kooperativní. Někdy se v této souvislosti hovoří i o hrách s nulovým a nenulovým koncem. Velmi zjednodušeně řečeno – v prvním případě to, co jeden získá, druhý tratí, ve druhém mohou získat či tratit v různé míře oba. Teorie mezilidských her pracuje také s pojmem stavy ega, jinak řečeno s jistými základními typy přístupu člověka ke svému okolí. „Rodič – dospělý – dítě“, to jsou tři základní vrstvy v nás, tři typy jednání.

Jednání „rodiče“ bývá jednáním z pozice moudré autority, stejně jako autority trestající. „Dítě“ v nás může být stejně tak ustrašené, nesamostatné, jako vzdorovitě provokující. Obě role jsou pak navzájem doplňkové. Pokud se ke svému partnerovi (nebo i k dalším) chováme jako neomylný rodič, nelze se divit, že vyvoláme dětské reakce (pokud ovšem nepůjde o tragikomickou situaci dvou soupeřících „rodičů“). Stejně platí i opak. Dětské jednání provokuje druhého k přijetí pozice „rodiče“, pokud se ovšem nezvrhne ve škádlení dvou „dětí“. Ať tak či onak, každá z možných alternativ je pak – u dvou věkem a rolí dospělých jedinců – pouhou hrou na skutečný vztah.

Hry seznamovací

Světák, někdy též dobyvatel. V naší kultuře ji hraje výrazně častěji muž. Pod slupkou vnější okázalé sebejistoty se často skrývají hluboké pocity vlastní nedostačivosti, úzkosti z případného odmítnutí, strach z emočního zranění. Nepříliš šťastný vklad do vztahu! Mnohou potenciální partnerku může hra odradit již na samém počátku, zpravidla právě tu, která by byla s to přijmout jej i s jeho nejistotami. Ty ostatní mohou být naopak zklamány, pokud časem zjistí, že šlo jen o onu vnější slupku a předstíranou sílu.

Popelka, nesmělá květinka. Pod heslem „sedávej panenko v koutě“ předstírá, že čeká na svého prince. Alespoň na počátku vztahu potřebuje mít přece každý muž pocit, že právě on je tím pravým dobyvatelem. Pokud bych sama projevila nějakou vlastní aktivitu, mohla bych jej poplašit! Ani tato hra není pro vztah zrovna to pravé. Nepříliš sebejistý muž by přece jen potřeboval alespoň nějaký náznak (výskyt těch autenticky sebevědomých se ve volné přírodě sotva blíží početním stavům akutně ohrožených živočišných druhů). Pokud se spoluhráčem stane „světák“, pak nezbývá než hrát onu hru nadále, čímž se ze vztahu vytratí skutečná blízkost. Nebo ji hrát přestaneme, a pak dojde k výraznému zmatení dosud hraných rolí, na které je zase hodně obtížné se zadaptovat.

Nezkušený, osamělý. Dosti rafinovaná hra, vychází z apriorní, někdy dokonce podložené představy, že mnohá žena trpí tzv. syndromem sester červeného kříže, potřebou pomáhat slabým a zranitelným. Takový smutný a osamělý muž je pak velmi lákavým objektem. Leč – všeho do času. Jen těžko zůstane trvale vděčným žákem. Když pro nic jiného tak proto, že jde o hru typu „rodič“ – „dítě“, a ono dítě v něm bude mít tendenci se časem stavět na zadní či alespoň na vlastní.

Věšák na starosti. Jedna z nejčastějších a zároveň i nejsmutnějších seznamovacích her. Spoluhráči (a později protihráči) jsou na straně jedné „svedená a opuštěná“ bytost, nešťastná, oslabená, na straně druhé pak „pevné rámě“ a opora. Hra probíhá opět v podobě vztahu „rodič“ – „dítě“. Tentokrát rodič laskavě pečující a dítě péči vděčně přijímající. Podobný vztah však zřídkakdy unese přeměnu ve vztah dvou „dospělých“. Jakmile ten původně slabší začne nabírat síly, vztah se sype jak domeček z karet. Tato hra bývá velice častá tam, kde nový vztah slouží jako náplast na nezhojenou bolest z rozpadu předchozího.

Hry udržovací a stimulující

Milostný duet aneb Jedno tělo jedna duše. Zvláštní typ hry, dokazující, že i původně opravdové city se nám mohou jaksi vymknout a stát se součástí v podstatě destruktivní hry. Na počátku vztahu, ve fázi intenzivní oboustranné zamilovanosti, je snaha být spolu co nejvíce a navzájem se ujišťovat o své lásce často věcí jakési automatické shody. Něčím, co si zhruba se stejnou intenzitou přejí oba. Dříve či později (často dříve) se však objevují i chvíle, které bychom trávili raději nějak jinak. Se svými přáteli, u svých koníčků. Zároveň se však obáváme partnerovy reakce. Jak by to přijal? Nepovažoval by to za zradu, za projev našeho nezájmu? A tak onu – teď už pouhou hru – hrajeme dále. Někdy dokonce oba. Zůstává po ní jen podivná pachuť.

Unikající milenec/milenka. V podtextu lze nalézt zkušenostmi prověřenou (a dokonce odborníky potvrzovanou) vazbu úniku a touhy. Čím více nám partner uniká, tím intenzivněji po něm toužíme. Dávkována v rozumné míře může mít tato hra skutečně žádoucí stimulující efekt. V příliš velkých dávkách se však mění v martýrium hysterických provokací a zoufalých reakcí nešťastných spoluhráčů. Často pak půjde o hru s katastrofickým koncem.

Hry na rozchodnou

Viník a jeho oběť. Připusťme, že některé partnerské vztahy se mohou rozpadnout bez nějaké patrné příčiny. Jejich potenciál se možná vyčerpal, možná šlo už na počátku o špatný výběr (často právě jako důsledek některé z her seznamovacích), možná jde jen o zákonitý důsledek postupného zrání, změn zájmů, hodnot a životních postojů. Namísto přijetí dané skutečnosti, hledáme vinu a viníka. Můžete hádat třikrát, zda spíše u sebe, nebo na straně toho druhého. Však on se nějaký důvod k nespokojenosti vždycky najde, byť by mělo jít jen o pseudodůvod.

Ohleduplný partner. Obzvláště destruktivní hra na rozchodnou. Sami už delší dobu cítíme, že nás vztah neuspokojuje. Nejraději bychom jej rázně ukončili. Tomu druhému to však přece nemůžeme udělat, nic zlého nám neprovedl. Co naplat? Dohrajeme tu hru jaksi do ztracena. Sem tam se omluvíme ze schůzky, někdy jen zapomeneme, jindy budeme kapku protivnější, ono mu vše snad časem dojde. Dojde! Ale za jakou cenu?

Jak se bránit

Je ještě mnoho dalších her, za které se lidé v partnerském vztahu schovávají, aby nemuseli dát najevo, co si přejí a po čem touží. Ať už tak jednají proto, aby sami nebyli zranitelní, nebo v přesvědčení, že nesmějí zranit partnera, rizika takových her jsou velká. Takové dvojici hrozí vyčerpání, únava, rozmělnění vtahu i ztráta partnera. Vůči každé z her však existuje obrana – odvaha vyjádřit skutečně to, co cítím, říci přímo, co bych chtěl a co potřebuji. Přál bych vám, abyste ji měli! Je jen na nás, zda prožijeme život ve hrách, či v autentických vztazích.