Moderní doučování

„Byla jsem si vědoma toho, že Lenka v zásadě není slabá žákyně. Prostřednictvím doučování jsem jí chtěla pomoci překonat momentální krizi, uchránit ji toho, aby byla odtržena od zbytku třídy,“ říká Lenčina matka. Spojila se tedy se studentkou třetího ročníku oboru učitelství pro první stupeň, která doučování dětí nabízela, a požádala ji o spolupráci. Tato dívka a Lenka si na první pohled padly do oka a začaly se dvakrát týdně scházet k doučování. Společně si odpoledne opakovaly probíranou látku nebo se radily o domácích úkolech. Když se ve škole probíralo zvláště těžké učivo, přidaly si často hodinu navíc. Lenčiny výsledky se po nějaké době opravdu začaly postupně zlepšovat. Ještě se sice nezařadila mezi nejlepší žáky ve třídě, ale úspěšně postoupila do čtvrtého ročníku.

Vrchol doučování –II. stupeň ZŠ

Pro starší studenty, zejména středoškolské, je doučování již dlouho oblíbeným prostředkem odstraňování slabých míst a mezer. Nyní však přichází soukromně financované doučování ke slovu i při základní škole. Vědci z bielefeldské univerzity zjistili, že např. v Německu dochází na doučování až 14 % žákyň a žáků čtvrtých tříd. Při počtu 25 žáků ve třídě to odpovídá v průměru 3 až 4 dětem na třídu. „Soutěž o nejlepší známky, možnosti přechodu na vyšší školu a úroveň dosaženého vzdělání začíná už během základní školy,“ říká sociolog profesor Klaus Hurrelmann, který se na zmíněné studii podstatnou měrou podílel.

Situace v Česku je poněkud odlišná. „Mám zkušenost, že doučování na prvním stupni není příliš časté. Pokud zde dochází k nějaké mimoškolní podpoře, jedná se o formy kompenzační, řekl bych téměř terapeutické. Mám na mysli problémy, které řeší pedagogicko-psychologické poradny, problematiku specifických poruch učení apod. A tyto aktivity bych za doučování rozhodně neoznačil,“ uvádí k problému vedoucí katedry školní a pedagogické psychologie PedF UK doc. Stanislav Štech.

Hájemstvím doučování je v našich podmínkách především druhý stupeň základních škol. Zde pak existují dvě období, kdy dochází k masivnímu nárůstu tohoto jevu: prvním z nich je období těsně po přestupu z I. na II. stupeň, tedy na začátku 6. ročníku. Děti se adaptují na nové podmínky, změnu charakteru výuky (více předmětů, více pedagogů), mnohdy i na nový kolektiv spolužáků (slučování dětí z málotřídních venkovských škol).

Druhé období, kdy doučování dosahuje své absolutní amplitudy, je konec základní školy, osmá devátá třída. Blíží se důležitost výsledků ve škole, od nichž si rodiče slibují přeměnu školního kapitálu na potenciální kapitál profesně ekonomický. Jde proto jednak o to, aby dítě ve škole viditelně zlepšilo výsledky, ale také o to, aby se současně připravilo dál, za horizont základní školy.

Doc. Štech soudí, že u nás může navštěvovat doučování třetina až polovina dětí. Do tohoto odhadu je však nutno započítat také kurzy, do nichž děti docházejí, aby si zde rozšířily vědomosti a znalosti – tedy ty, jejichž náplň se nějak dotýká vzdělávacích předmětů. Naopak sem nezařazuje sportovní kroužky, ZUŠ apod.

Kde vzít (do)učitele

Možností, která je nejvíce využívána, bývají inzeráty. Ještě před čtyřmi pěti lety se nástěnky na fakultách vzdělávajících budoucí učitele jen hemžily inzeráty shánějícími doučování, dnes je situace v tomto směru o mnoho slabší. Rozdíl je rovněž mezi jednotlivými fakultami, např. v Praze nacházíme inzeráty hledající doučování spíše na pedagogické fakultě, inzeráty doučování nabízející pak spíše na fakultě filozofické.

Studenti učitelství jsou však jako potenciální doučující rodiči vyhledáváni i dnes, byť v omezené míře. Rodiče totiž předpokládají, že studenti si rádi vydělají každou korunu, a proto doufají, že jejich finanční nároky nebudou výrazně přemrštěné. Druhým kladem studentů učitelství (zejména ve vyšších ročnících) je, že mají nejen znalosti z oboru, který mají doučovat, ale také z didaktiky, pedagogiky apod.

Inzerát na nástěnce fakulty, ale třeba i na autobusové zastávce či ve vývěskové službě (občas i v tisku) je však jen jednou z možností, jak pro své dítě „soukromého učitele“ sehnat. Není výjimkou, že učitel předmětu, v němž žák začíná selhávat, rodičům nejen doporučí doučování, ale přímo jim navrhne konkrétního člověka, který tuto „službu“ poskytuje.

„Rodičům jednoho z mých žáků, který již v primě propadal z českého jazyka, jsem doporučila soukromé doučování. Pro urychlení této pomoci jsme jim také sama nabídla kontakt se studentkou pedagogiky, s níž jsem se znala a věděla jsem, že doučuje. To, že jsme spolu po celou dobu, kdy tohoto studenta doučovala, byly v kontaktu, považuji za něco mimořádně přínosného. Dokonce jsem nabyla přesvědčení, že kontakt mezi vyučujícím a doučujícím je natolik důležitým faktorem, že může úspěch či neúspěch doučování významně ovlivnit,“ vypráví o své zkušenosti Mgr. Leona Binková, učitelka osmiletého gymnázia v Praze 7.

Připouští dokonce představu, že by si školy mohly vytvářet databáze studentů, kteří nabízejí doučování a s nimiž jsou v kontaktu. Tyto studenty by potom v konkrétních případech doporučovali rodičům žáků, u nichž existuje naděje, že jim doučování může pomoci. Nejdůležitější je na této myšlence právě kontakt doučujícího s vyučujícím, byť by měl být třeba jen písemný. „Vždyť každý máme trochu jinou metodiku, každý vyžadujeme něco maličko jiného, máme jiný styl učení, resp. vyučování,“ vrací se k nutnosti kontaktu Mgr. Binková.

Poslouchej přece strýčka

Určitou možností, jak také zajistit doučování, jsou takříkajíc „vlastní zdroje“: otec, matka, starší sourozenec, vzdělaný strýc apod. „Tyto přímé formy jsou však značně problematické,“ říká k tomu doc. Štech, „protože jsou vázány na rodičovské pocity kompetence nebo nekompetence v konkrétním problému a velmi brzy se vyčerpávají. Navíc je doučování zatíženo emocionálními vztahy, vyučovat vlastní dítě je věc složitá, leckdy afektivně komplikovaná. Proto se tak často sahá k oněm nepřímým formám, tedy k doučování cizím člověkem za úplatu.

Některé školy organizují pro své neprospívající žáky hromadné doučování, pojaté v podstatě jako hodina navíc s důkladnějším výkladem a opakováním. Jde o doučování bezplatné a účast v něm bývá dobrovolná. Zkušenosti učitelů však ukazují, že časem se i v těchto malých skupinách (10 – 15 dětí) vytvoří část relativně lepších žáků, kteří výklad sledují, a nestíhající zbytek. Ten pomalu přestane na tyto hodiny docházet, načež je učitel zruší. Obnoveny pak bývají před pololetními písemkami a jejich efektivita není velká. Jisté úspěchy naopak vykazuje krátkodobé vrstevnické doučování, ať již ve škole či v domácím prostředí, u nás však není příliš rozvinuté.

Institucionalizovaná pomoc

Poptávka po doučování ale není uspokojována pouze staršími žáky, studenty nebo učiteli. V Německu je např. běžné, že mnoho rodičů uzavírá dohody s komerčními instituty, jakými jsou např. „Schulerhilfe“ (Pomoc žákům) nebo „Studienkreis“ (Studovní kroužek). V těchto případech se jedná o subjekty, které za poplatek a podíl na obratu mohou používat název, způsob podnikání a know-how organizace, která jim udělila licenci. Schulerhilfe a Studienkreis mají v Německu celkem více než 1600 poboček.

Instituty pro doučování si na nedostatek poptávky nemohou stěžovat: Obě uvedené organizace zaznamenávají stále se zvyšující počty žáků. Profesor Hurrelmann odhaduje, že v celém Německu je v kartotéce některého z komerčních doučovacích institutů zapsáno kolem 600 000 žáků. „Vzdělávání se tak stává ekonomickým faktorem, jehož prostřednictvím je možné dosáhnout vysokých provozních zisků,“ usuzuje.

U nás jsou agentury poskytující doučování žákům základních škol velmi vzácnými výjimkami, nepočítáme-li v to agentury jazykové, které nabízejí spíše rozšiřující vzdělání než doučování. Přesto i organizaci poskytující jako jednu ze svých služeb doučování u nás najdeme. Je jí Středisko pro mládež Klíčov v Praze 9, přesněji jeho preventivně výchovné oddělení Kruh.

Doučování na videu

„Naším typickým klientem je dítě ohrožené asociálním vývojem. Potíže doma u něj úzce souvisejí s problémy ve škole, přičemž lze jen těžko odhalit, které vyplývají z kterých, kde vznikl prvotní zádrhel. V každém případě pocit nejistoty a nedůvěry ve vlastní schopnosti a dlouhodobé selhávání ve škole, které většinou vůbec nemá příčinu v nízkém intelektu, vede u našich klientů k vytvoření obranných postojů. Je to ostentativní nezájem o výuku, nechuť k vlastní přípravě, zdánlivá lhostejnost ke špatným výsledkům, vyrušování a zlobení ve škole. Další následky si můžeme snadno představit: Jsou to na jedné straně nespokojenost rodičů a konflikty s nimi, na druhé straně zhoršené vyhlídky v získávání kvalifikace, záškoláctví, tzn. zisk nekontrolovaného volného času, trestná činnost. Zhruba toto jsou důvody, které nás přivedly k nápadu zprostředkovat našim klientům doučování. Oslovili jsme studenty speciální pedagogiky a na začátku školního roku 1997/98 jsme začali náš nápad realizovat. Bylo nám jasné, že studenti budou pracovat často s dětmi velmi problémovými, a proto jsme jim nabídli supervizi formou videotréninku interakcí,“ popisuje celý projekt speciální pedagog Mgr. Miloslav Čedík, který je spolu s PhDr. Ludmilou Bokovou jeho duchovním otcem.

Studenti pedagogické fakulty pro určité klienty poskytují doučování v těch předmětech, ve kterých mají potíže, přičemž celý průběh doučování je natáčen na videokameru a poté podrobován rozboru supervizorem. Ten při následném promítání videozáznamu upozorňuje studenta na jednotlivá konkrétní úskalí jeho pedagogického působení: jak byla zahájena komunikace, jak žák reaguje, jaké má potíže, zda vůbec zvedne oči od stolu apod. Od začátku činnosti prošly tímto programem asi dvě desítky dětí. Každé dítě je zde takto doučováno přibližně půl roku, přičemž rodiče středisku Kruh neplatí nic a studentovi za doučování 50,- Kč na hodinu. Rozsah, frekvenci i místo doučování určuje sám student, který je v tomto směru řídícím článkem. Tato možnost však není bohužel dostupná všem potenciálním zájemcům, a to jednak kvůli omezené kapacitě střediska, jednak proto, že středisko se zaměřuje, jak již bylo řečeno, především na děti potenciálně ohrožené asociálním vývojem.

Přetěžování, nebo záchrana?

Důvody pro stále časnější vyhledávání doučování spatřují vědci v Německu především ve vysoké nezaměstnanosti, což je fenomén, se kterým se postupně učí žít i česká společnost. „Stále více rodičů dochází k závěru, že jejich dítě se může stát schopným obstát ve stále obtížnějším boji o atraktivní pracovní místa pouze prostřednictvím náročné gymnazijní školní dráhy,” říká profesor Hurrelmann. Přibližně každý čtvrtý doučovaný žák nemá žádné naléhavé prospěchové potíže, ale dodatečná výuka je mu poskytována vědomě jako preventivní opatření. Rodiče tak chtějí na jedné straně předejít možnému pozdějšímu zhoršení prospěchu, na druhé straně chtějí však dítěti také obstarat smysluplnou náplň volného času.

Před tímto způsobem uvažování varuje stuttgartský pedagog Werner Kinzinger, obchodní vedoucí spolku „Aktion Bildungsinformation“ (Vzdělávací informační akce): „Naše děti potřebují více volného času!“ nabádá. „Ne každý den musí být naplánován, ať už hodinami klavíru, baletní školou nebo dokonce preventivním doučováním.“ Podle Kinzingerova přesvědčení je dlouhá chvíle často nejlepším doučováním, neboť pro dítě znamená také pobídku ke kreativitě a příležitost ke klidu a oddechu. Doučování při základní škole tento pedagog zcela odmítá: „Z mého pohledu neexistuje pro časné doučování žádný důvod. Má-li dítě – například díky delší nemoci – nedostatky, mělo by eventuálně opakovat ročník.“

S tímto názorem naopak nesouhlasí učitelka osmiletého gymnázia Mgr. Binková: „Rozhodně je lepší dítě doučovat, než ho nechat opakovat ročník. Opakování ročníku totiž znamená ztrátu sociální pozice v kolektivu třídy, resp. nutnost si ji znovu – mnohdy obtížně – budovat, dokonce o to obtížněji, že ,propadnutí‘ je vždy doprovázeno ztrátou prestiže. Děti totiž naprosto nezajímá, jestli někdo propadnul z důvodu dlouhodobé nemoci, nebo kvůli tomu, že nestačil ostatním. Bohužel jistým předsudkem vůči žákům opakujícím ročník trpí ve větší či menší míře i pedagogové.“

Nedůvěra ke státním školám

Bez ohledu na to, jak se vědci a ostatní odborníci proti předčasnému doučování staví, nelze nad úspěchy, které v Německu prokazatelně má, jen tak mávnout rukou. „Prospěch doučovaných dětí se prokazatelně zlepšuje,“ říká Klaus Hurrelmann. Takříkajíc „kromě toho“ se cvičí také soustředění, týmový duch, pracovní techniky a další dovednosti, které jsou v obyčejných školách se stále většími třídami, postupně stárnoucími učitelskými sbory a častými výpadky souvislého vyučování často zanedbávány. Když naproti tomu nahlédneme do třídy v některém institutu, jako jsou Studienkreis nebo Schulerhilfe, uvidíme naprosto jiný obrázek: miniskupinky tří až pěti žáků, složené z dětí stejného věku se stejnými studijními problémy, zde v uvolněné atmosféře cvičí společně s mladými a zapálenými doučovateli a doučovatelkami. „V těchto podmínkách bych také jednou chtěla mít možnost pracovat,“ přeje si učitelka základní školy Dietlinde Grossová. „Při dnešních počtech dětí ve třídě je však přes veškerou snahu a úsilí téměř nemožné věnovat se všem dětem tak, jak bychom si my učitelé přáli.“

Velká poptávka po doučování se tedy nezdá být až tak způsobena „špatnými žáky“ nebo „špatnými učiteli“. Mnohem spíše se zdá, že příčinu konjunktury doučování je třeba hledat v tom, že stále více rodičů přestává věřit, že německé státní školy poskytnou jejich dětem nejlepší kvalifikaci.

České motivy

O motivech, které vedou rodiče k doučování v našich podmínkách, hovoří znovu doc. Stanislav Štech: „Ukazuje se, že ve skupině pomáhajících rodičů jsou jak rodiče dětí, které jsou neúspěšné, mají trvale velmi špatné známky, tak rodiče dětí, které jsou velmi úspěšné, mají vyznamenání, jednu dvě dvojky. Obě tyto skupiny pak charakterizuje snaha zachytit všechny podmínky, které ovlivňují školní úspěšnost dítěte, a ty mu poté poskytnout. Můžeme tedy říci, že domácí pomoc je něco, co vychází ze samozřejmé starosti jedněch i druhých.“

Jak se rodiče staví k podpoře vzdělávání svých dětí, závisí také na tom, jakou funkci škole přikládají. Určitá část rodičů chápe školu jako místo, kde se předávají teoretické poznatky, a rodinu a mimoškolní prostředí jako prostor, kde si člověk osvojuje praktické dovednosti pro život. Jejich představa je tedy taková, že dítěti sice musí trošku pomoct, aby nutné minimum ve škole zvládlo, ale skutečné jádro jeho přípravy na život leží někde jinde: v rodině, v praxi atd.

Druhá skupina rodičů soudí, že škola je pro vzdělání jejich dítěte základní a v rodině se musí získané vědomosti a dovednosti dorozvinout, upevnit. Zcela přirozeně chápou a akceptují ideu, že ve škole je látka pouze prezentována, ukotvena a teprve v dalších, tedy mimoškolních, domácích činnostech si ji dítě musí upevnit. Je jasné, že každá z těchto skupin bude svým dětem nabízet jinou formu domácí pomoci a také v odlišné míře.

Konečně existuje třetí skupina rodičů, kteří se domnívají, že rodina by měla hledat cesty, jak nahradit či přímo kompenzovat slabiny školy, jak zajistit to, co škola neplní. Ti pak své děti přihlašují do institucí, kde mohou rozvíjet některé další nadstavbové poznávací aktivity: náročnější jazykový kurz, speciální klub matematiků apod. Neznamená to ale, že by tito rodiče byli vždy nespokojeni se školou. Oni škole rozumí tak, že je to instituce, která při nejlepší vůli může nabídnout jen základy.

Dobré vzdělání na prodej

Za doučování svých dětí vydávají němečtí rodiče kolem 30 milionů marek týdně! A v tom vidí německá veřejnost velké nebezpečí: Protože dodatečná výuka je výukou za peníze, finančně slabší rodiny si ji mohou stěží dovolit. „Mohla by nastat nepříjemná situace, kdy by i v Německé spolkové republice bylo dobré vzdělání na prodej a v mezinárodním srovnání zatím výborně zajištěná rovnost možností mezi sociálními vrstvami by se tak ocitla v ohrožení,“ varuje Klaus Hurrelmann.

Také Lenčini rodiče z úvodního příběhu pocítili, že postup jejich dcery do čtvrtého ročníku nebyl zadarmo: „Z peněz pro domácnost jsme doučování nemohli dlouhodobě hradit,“ říká její matka. „Museli jsme již sáhnout na vkladní knížku.“

Také v našich podmínkách představuje doučování větší či menší zásah do mnohdy napjatého rozpočtu rodin. Ceny za doučování se pohybují v poměrně širokém pásmu, nejdražší je samozřejmě doučování cizích jazyků. V agenturách za něj rodiče zaplatí od 100,- Kč za hodinu při individuální výuce (např. Tou College) až po třísetkorunové hodinové ceny u prestižních agentur. Studenti obvykle doučují za ceny pohybující se v rozmezí 100 až 150,- Kč.

O něco levnější je doučování dalších předmětů, nejčastěji českého jazyka a matematiky. V těchto případech se ceny u studentů pohybují od 50,- Kč za hodinu až po 120,- Kč. Pokud bychom vycházeli z horní hranice, tedy stodvacetikorunové hodinové sazby, a uvažovali o dvou hodinách doučování týdně, dostáváme se k nemalé částce přibližně 1000 Kč měsíčně. O to více pak překvapí, že rodiče téměř nikdy nechtějí vidět index studenta ani žádný jiný doklad o studiu, nezajímá je, jakou konkrétní aprobaci studuje, a jsou ochotni najmout jednoho člověka na doučování českého jazyka i chemie.

Za podobné ceny jako studenti doučují mnohde rovněž učitelé základních škol na penzi, kteří si tak přivydělávají k důchodu. Kdyby nic jiného, je u nich na rozdíl od studentů zaručena jistá zkušenost vycházející z mnohaleté práce s dětmi.

Pomineme-li fakt, že v absolutní většině případů je placené doučování na hraně zákona v tom smyslu, že jde o nezdaněné příjmy, jako pedagogický fenomén jej lze považovat za legitimní nástroj pomoci dětem, které se dostaly do takové studijní situace, kterou samy nedokáží zvládnout.

S použitím zahraničních materiálů