Od jakého věku je dobré dětem něco zakazovat? A jak na to? Ukázka z nové knihy nakladatelství Portál.
Pokud se pohybujeme po nadčasové rovině principů, otázka toho, jestli víme, “odkdy říkat ne?“ nemá velký význam. Proto tuto otázku několika způsoby doplním. Říci ne je zjevně operace jazyková. Jak jsme totiž viděli, jazyk je téměř nadbytečný, když je dostačující autorita.
Knížku si můžete rovnou objednat v knihkupectví www.studovna.cz tady. |
Dítě roste po etapách
Výchova by se tomu měla přizpůsobit a přitom mít na vědomí základní charakteristiky, které jsou vlastní lidské bytosti.
První je, že kojenec se vlastně rodí předčasně. Ukažme si výmluvný příklad: Až kolem druhého roku dozrává nervový systém a jeho činnost je pak stejná jako u dospělého člověka. To by mělo přimět k zamyšlení přívržence předčasného “výcviku”dětí. Tento “výcvik” je přesto možný, i když ne žádoucí, před osvojením jazyka. Takto například čistotnost závisí na společenském kontextu.
C. Dubois si ve své studii o populaci na ostrově Alor všímá toho, že se matky vůbec nestarají o otázku čistotnosti. Nijak se nesnaží naučit své dítě chodit, mluvit, ovládat svěrače. Obecně však jsou děti čistotné kolem tří let věku; nemají žádné tendence hrát si s vlastními výkaly; zácpu tam neznají.
U navarských indiánů jsou pravidla čistotnosti zaváděna jemně; až když dítě umí mluvit, začne mu matka vysvětlovat a učit ho...
Ve kmenech Manů na Admiralitním ostrově se naopak snaží vytrénovat dítě k předčasnému ovládání; důraz se klade zvláště na všechny vylučovací funkce, které jsou považovány za neslušné; stejně tak to bude později i s funkcí sexuální.
E. J. Anthony rozlišuje tři typy společnosti podle toho, jestli je matčin nátlak považován za přísný, přiměřený nebo lehký. Americké a anglické matky spadaly do kategorie “přísný“.
Druhou charakteristikou je řeč. Jazyk se objevuje v elementární formě kolem osmnácti měsíců, ale je třeba, aby se na kojence mluvilo od jeho narození. Avšak některé věci se dítě může naučit ještě před tím, než se jazyk objeví.
Jak vlastně učení vypadá?
Učení vyplývá z dozrávání, rozvoje vrozených informací a z činnosti způsobené prostředím zodpovědným za to, co se získává. Jak víte,vědci se zabývali schopnostmi novorozenců, a čím více bádali, tím více odhalovali předčasnou vyspělost těchto schopností. Je užitečné je znát, protože podněcují rodiče, aby novorozeně stimulovali a pozorovali. Učení totiž, tedy osvojování nových dovedností, spočívá na vrozených a daných skutečnostech. V první řadě na skutečnosti, že novorozenec je od počátku vybaven takzvaně archaickými reflexy. Tyto reflexy nemají nic společného s Pavlovovými reflexy. Jedná se totiž o reflexy míšní, které zasahují pouze míchu a nevedou až k mozkové kůře. Stimulace dlaně například způsobí naprosto bezděčné uchopení. Tento reflex však postupně vymizí, aby uvolnil místo pozdějšímu aktivnímu uchopování.
Jiný typ učení, velmi propracovaný, se bez mluvení naprosto obejde. Je to typ, který používá reflexy takzvané podmíněné. Příkladem toho je třeba úsměv. Při narození je to jen obyčejné stažení obličejových svalů, které postihuje ústa, objevuje se při usínání a je bezpochyby spojeno s vnitřními pocity. Kolem třetího týdne ho vyvolává ženský hlas, kolem šestého týdne pak lidský obličej. Později prostý pohled na matku stačí, aby dočasně utišil hlad, a úsměv se stává očividně znakem vztahové výměny.
Přibližně do osmého měsíce si učení nepomáhá slovy a nedokázalo by se tedy opírat o zákazy.
Ale jaké zákazy, zeptáte se mě právem? Jednak, jestliže kojenci nemůžeme nic zakazovat, neznamená to, že je zbytečné na něho mluvit. Naopak, je třeba už od počátku spojovat gesta se slovy. Pokud totiž dítě slovům nerozumí, poslouchá jejich melodii. Dále potom, je-li matka naprosto zaneprázdněná svým miminkem a pokud je toto zaneprázdnění naprosto odůvodněné, neznamená to, že matku může zastupovat také někdo jiný, v prvé řadě otec. Některé mladé páry čerpající z psychoanalýzy vám řeknou, že holčička v kojeneckém věku velmi brzy začne otáčet hlavičku za otcem, když přijde. Nicméně kojenec musí mít dokonale pocit, že je matkou plně uspokojován – jeho potřeba přitom musí být uspokojena okamžitě – ale musí také postupně cítit určitý rytmus, který je mu zaváděn, nebo spíše který mu mimovolně matka zavádí. Je-li v tomto stadiu zákaz, jeho prosazování působí proti matce. A proto bych se chtěl znovu zmínit, i když se možná budu opakovat, že anomálie ve vztahu matka–dítě, i ta úplně nejranější, “nepřejde s věkem“ a že je vhodné dotazovat se na tuto problematiku psychologa. Jeho pomoc může předcházet autistickým reakcím, které by se mohly stát vážným problémem. Otec se také musí umět zajímat o vývin miminka, a dnes tak činí mnohem více, než tomu bylo v minulosti.
“Říkat ne“ se začíná už před narozením
“Říkat ne“ je zde jen takový hovorový obrat, protože tento výraz ve skutečnosti prostě informuje o otcově postoji v okamžiku početí. A to nejmenší, co se dá říci je, že tento postoj je proměnlivý.
Nejdůležitější tedy je, aby ještě před početím dítě mělo oba rodiče, z nichž každý ho svým způsobem přijímá, přeje si ho. Odstíny přání, které každý z nich má, budou ostatně vytvářet stínové oblasti, na něž rodiče zapomínají a na které se pak dítě nebo dospělý vyptává. Bylo dítě jejich přáním? Uvědomělá vůle plodit přesto není zárukou upřímnosti, natolik ji ovlivňují neuvědomělé reakce. Jedno nechtěné dítě počaté selháním antikoncepce, nebo dokonce přeživší pokus o potrat bude navzdory všemu hluboce přijato. Jiné takové, naplánované dopředu se zřetelem na školní kalendář nebo lhůty splatnosti nějaké půjčky, se bude později cítit nemilováno.
Od narození do dvou let
Je těžké rozdělit období života miminka na kousky. Už když hovoříme o stadiích, zavádíme proti své vůli určitou normu, která bude popřena skutečností, protože některé věci přicházejí předčasně, některé opožděně. Poznal jsem například dítě, které v pěti letech nemluvilo, jeho rodiče ho vodili od konzultace ke konzultaci, a nakonec se z něho stal výtečný lékař. Jindy jsou období, která dětští specialisté objevili, vystavena pochybnostem. To je například případ překročení osmého měsíce, které objevil velký americký psychoanalytik René Spitz. Podle něho by se od osmého měsíce dítě usmívalo jenom na své blízké a při spatření cizího obličeje by plakalo a otáčelo hlavu. Tato úzkost z cizího by odpovídala rozladění, které zakouší kojenec, když nevidí svou matku, se kterou navázal skutečné pouto. Jenže ne všechny děti pociťují v osmém měsíci takovouto úzkost – Francoise Doltová říkala, že se jedná o děti, na které matka dostatečně mluví, aby jim dodala důvěru. Ať je to jak chce, obecně můžeme období, od kterého se dítě učí poslouchat zákazy, umístit právě do osmého měsíce.
Před osmi měsíci
Před tímto obdobím je kojenec zajisté komunikující bytostí, ale ještě nechápe smysl slov. To neznamená, že se na něj nemusí mluvit, právě naopak. Je dokonce třeba doprovázet slovy všechny pokusy, které dělá, aby pochopilo svět, který ho obklopuje, a povzbuzovat ho v jeho poznávání. Začíná držet hlavičku, otáčí se, umí se posadit a na konci tohoto období začíná lézt po čtyřech, a od věku šesti měsíců poznává svůj obraz v zrcadle. Ale nepřipadá v úvahu, aby se kojenci něco odmítalo. Když pláče, je třeba nejprve, jak říkával filozof Alain, hledat špendlík, který ho píchá. Může plakat z různých důvodů – když má mokrou plenku nebo třeba bolení bříška. Je třeba mu odpovědět, ale houpat ho a dávat mu dudlík až tehdy, když nic jiného nezabralo. Mateřská péče je nadevše důležitá a je třeba matce pomáhat plnit její úkol, který je tím těžší, je-li prvorodička. Matka se nesmí cítit sama. Některé matky si například s hrůzou vzpomínají na samotu porodnice. Také určitá zásadní rozhodnutí, jakým je například výběr jména, by neměly dělat samy.
Od osmi měsíců
Dítě se začíná pohybovat po čtyřech. Prozkoumává svět, který ho obklopuje. Bude to trvat prakticky až do třetího roku. Chápe-li zákazy a je-li dokonce schopno je poslouchat, nemá zase žádnou paměť. Není možné ho potrestat, když ho objevíme, jak si hraje s obsahem svého nočníku, nebo když šplhá na schody. To všechno je součástí normálního chování. Na konci tohoto období, ve chvíli, kdy začíná hovořit, to znamená spojovat dvě slova, má ono tak charakteristické opoziční chování, které je někdy provázeno úvodní tvrdohlavostí. Postoj rodičů může být jedině přizpůsobivý. Někteří vychvalují “metodu rozptylování”, to znamená vést dítě k jiné činnosti, než je ta, kterou mu právě zakázali. Jiní se mu ostře postaví, což se nezdá být právě ideálním řešením. Pokud jde o záchvaty vzteku, zde se názory také rozcházejí. Někteří je nechávají odeznít, jiní je netolerují. V každém případě od tohoto období nejenže je možné formulovat zákaz, ale je to dokonce nutné. Ostatně vidíme, jak dítě ověřuje jeho stálost – tak například strká ruku k zásuvce elektrického proudu a přitom očima hledá dospělého a opakuje “ne“. Rodiče také nemusí ztrácet svou tvář – překročený zákaz, který není doprovázen malým slíbeným plácnutím (do osmnácti měsíců až dvou let to může být příležitostný účinný prostředek, když autorita slova nestačí), otvírá cestu k nadvládě dítěte nad rodiči, nadvládě, která není žádoucí ani pro jednoho, ani pro druhé. Tedy toto učení, jako všechno, co je prvotní, má pro budoucnost naprosto základní význam. Některé neúspěchy mohou být opravovány od tohoto období za pomoci dětského psychiatra nebo psychoanalytika. Tady máme na dokreslení případ Dagmary:
Devítiměsíční Dagmara trpí nespavostí. Přesto až do dvou měsíců spát dokázala, ale od šesti měsíců se budí každou hodinu. Rodiče čekali léta, než se jim narodila, a rozhodli se přímo pro konzultaci u dětského psychiatra. Ten je pozorně vyslechl, aby si utvořil představu o dotyčném problému. Maminka vyprávěla, že dva a půl měsíce po porodu měla absces na břišní stěně, a nemohla tedy dítě nosit. Dagmarka bez ustání prokřičela celý měsíc. Ale jak si ji matka vzala k sobě, všechno přestalo. Logicky si tedy myslela, že nespavost její dcery má stejnou příčinu. Tím by to mohlo skončit, ale bylo třeba dobře vyléčit tento příznak, který vzdoroval lékům. Dozvěděl jsem se, že šest měsíců po porodu se matčina matka přestěhovala, aby měla blíž k dceři a aby se víc mohla starat o holčičku. Dagmarčina matka srovnává charakter babičky a dcery – obě jsou nesnesitelné a mají dokonce stejný hlas! Zkrátka došlo mi, že tato skutečná nespavost nesouvisí s chybou v přítomnosti u dítěte, jak si to myslí matka, ale v přetížení. Navíc, rodiče už nemohou. Otec prakticky nespí a je podrážděný. Jednou šel málem spát do hotelu. Jeho žena je plná úzkosti a pocitu viny, už ho ani neposlouchá a celé noci je vzhůru, aby mohla uspat dceru v náručí. Jednalo se o jedinou konzultaci této rodiny – prohlásil jsem před rodiči, že je třeba prolomit ten bludný kruh a že musí nechat svou dceru plakat. Čekal jsem, jak to dopadne, a rozhodl jsem se zatelefonovat. Dozvěděl jsem se, že od stanoveného dne upozornili na pláč celý dům. Po třech dnech Dagmarka zase mohla v noci spát.
“Vychovávání“ dítěte mladšího než dva roky je skutečným “výcvikem“, který se přesto musí neustále doprovázet slovy. Stejně tak, jako je důležité respektovat každý pláč novorozence, je nezbytné zavést pravidla dítěti, které roste. Jestliže se jedna etapa z výchovného hlediska nepovede, je člověk snadno zaskočen chováním, které všechny vyvádí z míry. Postoj Dagmarčiny matky se například rychle stává ambivalentním, to znamená, že matka kolísá mezi dvěma protichůdnými, stejně silnými city: soucitem a zoufalstvím. Tyto dva city existují společně, když bere svou dceru do náruče, a beze slov se přenášejí dokonce jejími gesty. Ta maličkou uklidňují, ale i zneklidňují, což ruší její spánek a vytváří bludný kruh.
Agitovanost malého dítěte
Některé velmi živé děti jsou ve věku kolem osmnácti měsíců prostě nesnesitelné. Zdá se, že je nic neuspokojí, protože jejich zvýšená pohyblivost jde ruku v ruce s opozičním chováním. Máme co dělat s opravdovým, takzvaně psychomotorickým neklidem (zvaným také hyperkineze), který někteří dětští neurologové bohužel léčí léky. Tento neklid však někdy progresivně ustupuje s osvojením řeči. Vypadá to, jako kdyby zvýšená pohyblivost byla velkou měrou způsobena tím, že se dítě neumí vyjádřit a reaguje tak na nepochopení okolí.
Od dvou let
Od dvou let mění slovo znatelně vztahy rodiče–děti, a to za předpokladu, že člověk umí používat tento nepřekonaný způsob vyjadřování, který pouhou svou přítomností dokáže dát znovu do pořádku situace téměř beznadějné.
Viděli jsme, jak v některých kmenech děti ponechané samy sobě dosáhnou z vlastní vůle čistotnosti ve třech letech. V každém případě je jisté, že jazyk (to, co je formulováno a to, co není) znatelně obměňuje učení, které přichází po výcviku. Mluvené učení je zdrojem uspokojení, které podněcuje k pokrokům ve vývinu. Co však znamená dělat pokroky ve vývinu, ne-li smířit se s opuštěním regresivního a požitkářského chování kvůli novému postoji, zajisté zajímavějšímu, ale zprvu ne tak příjemnému. Takže jestli hrát si s obsahem nočníku nebo udělat potřebu do kalhot může být velmi příjemné, zůstat čistý má také něco do sebe! Je tedy důležité vědět, že “každý věk má své rozkoše“. Jestliže nerespektujeme čas potřebný pro přechod k následující etapě, bude těžké ji překonat, protože ji poznamená nostalgie po té předchozí. Dosažení čistotnosti ve dne a pak v noci je toho dobrým příkladem. Je známo, že dávat dítě příliš brzy na nočník, ještě než umí chodit, podporuje příští pasivitu a zkratuje tu etapu, kdy dítě zachází se svou stolicí jako s darem světu. Později můžeme čelit takovým obtížím, o které se vyskytují u Iva.
Ivo je krásný tříletý chlapeček, který nechce chodit “kakat na záchod”. Vyžaduje plenku a většinou se chová jako miminko, právě když ji dostane. Období vzdoru se vyloženě prodloužilo. Jeho otec je jím fascinován, protože mu připomíná jeho vlastního otce, který měl autoritu, aniž by ji potřeboval nějak dávat najevo. Matka vyčítá manželovi, že není dost přísný. Ten jí odpovídá: “Je to protiva, já jsem byl taky takový.” Dodává kupovidu: “Je to štěstí, že má takovou povahu.” Ivovo chování je trochu zneklidňující – dělá jen to, co si umane, odchází a vrací se, kdy se mu zachce. Jeho otec ho nechce “lámat”, ale i když doma není moci, která by ho donutila jít na nočník, ve školce problémy nemá. Tatínek bývá po večerech často pryč, protože je členem jednoho křesťanského společenství, jehož setkáním věnuje některé volné večery. Ivo toho využívá, večer vylézá z postele a chodí za matkou. Předstírá přitom, že jí “musí něco říct”.
Paní mluví o své rodině bez potíží – aniž by obviňovala otce z autoritářství, přece si uvědomuje, že “nechtěla žít tak, jak žila její matka”.
Pouhá skutečnost, že si “o tom všem” (problémech s čistotou) jednou přišla s Ivem popovídat, jeho povahu trochu zlepšilo. Souhlasil, že bude chodit čůrat sám, aniž by se mu to muselo říkat, ale trval na tom, že se bojí chodit na záchod, a dokonce prohlašoval, že “má strach, aby tam nespadl”. Ve školce chodí na záchod jenom proto, že tam jsou toalety “menší”. Navíc je Ivo zlostný a bouchal dveřmi, když při konzultaci nenašel to, co tu minulý týden nechal. Krajně laskavý tatínek přiznává, že v jeho věku po určitém čase vždycky ustoupil, zatímco Ivo, ten neustupuje nikdy. Ivo ostatně zuří, že jeho rodiče o něm mluvili s někým neznámým, a nechce si se mnou povídat, ale současně po mně hází očkem.
Navzdory všemu, co jsem dosud napsal, rodiče přišli požádat o pomoc, jako kdyby měl Ivo nemoc, kterou je třeba vyléčit. Nepřipadá v úvahu odkázat je na sebe samé. Tito rodiče žádají, aby jim bylo pomoženo být rodiči, a současně budí dojem, že si myslí, že všechno pochází od dítěte. Když hovoří, zatímco Ivo chodí tam a zpátky, uvědomují si, že mají sklony všechno svádět na dítě a že by bylo dobré, kdyby si vzájemně oba věnovali trochu víc času.
Nesmíme si myslet, že je situace tak jednoduchá a že by stačilo, aby otec přísně zakročil, a všechno by se vrátilo do pořádku.
Ostatně, otec byl pod tíhou argumentů nucen “dát mu na zadek”. Když rodiče hubují, Ivo má teď tik (mimovolný pohyb psychogenní povahy, pozn. překl.) – svinuje v prstech kousek látky. Bylo také třeba dát mu uspávací prášky, aby se prolomil ten bludný kruh, a nespokojit se s večerním výpraskem. Ivo nedávno pil vodu z louže a jedl písek, ale souhlasil, že si se mnou bude povídat, a namaloval mi obrázek tlustého hada.
Zlepšení bylo progresivní. Otec pochopil, že by měl být víc doma. Ivo ho vítá s radostí a po dvouapůldenní zácpě šel poprvé na záchod, ale nadále provokuje. Včera, když byl ve vaně se svým o tři roky starším bratrem, vyhrožoval, že se vykaká do vody, aby nakonec mohl jít na nočník. Souběžně pokládá sobě i ostatním otázky na matčino pohlaví a ptá se, jestli “čůrá zadečkem nebo pindíkem“ (sic). Teď, když se vykaká do nočníku, je na sebe pyšný. Je mnohem klidnější a dobře spí, vyžaduje mazlení od otce i matky, což je novinka. Tatínek ho dává na nočník a on jde potom spát. Čas od času se dostaví regrese, Ivo večer zase vyžaduje plenku, ale počítá, kolikrát jde na nočník! Vydírání také nefunguje špatně – odměny za vykakání. Jde to skutečně dohromady s názorem psychoanalytiků a v prvé řadě Freuda, podle kterého je kakání dárek pro maminku! Až do dne, kdy matka večer sebere plenku a řekne: “Teď už jsi velký!“
Ani příliš brzy, ani příliš pozdě
Výchova dítěte mezi výcvikem a učením se dovolává rodičovské autority, ale ta se neprojevuje jednoznačným způsobem. Například zpočátku způsob, jakým matka reaguje na kojencovu povahu, co v něm poznává, v čem napomáhá jeho dozrávání, je samozřejmě jedním z tajemství při zakládání vztahu s miminkem. Otec je základním prvkem, který má zvlášť svou přítomností, někdy svými pozorováními, napomáhat, aby se tento vztah otevřel vnějšímu světu. Ale na počátku – to je třeba uznat – je to tělo, kdo (zjevně) ustanovuje pravidla! Nejprve bude pomocí gest reagovat také matka, a i když dítě zákaz slyší, je třeba zasáhnout ručně. Slovům se člověk učí a jenom díky nim se naučí ještě mnohem víc. Jestliže slovo představuje vyšší stupeň, jak se člověk učí onomu “ne“, a obecně vyšší stupeň výchovy, je od něj v příliš mnoha případech upouštěno, protože použití síly má rychlejší výsledky. Tato procházka výchovou nám v každém případě ukazuje dvě základní věci:
- Výchova musí být raná. Do jisté míry se dá říci, že ve dvou letech se hraje o všechno.
- Je třeba, aby zákaz přišel v pravou chvíli. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.