Na slovíčko s MUDr. Radkinem Honzákem, CSc.

Rozhovory po telefonu mají tu nevýhodu, že nevidíte člověku do tváře. Zato se mnohem více soustředíte na hlas a jeho nuance. Uznávaný a známý psychiatr, psychosomatik a publicista Radkin Honzák má nuance hlasu opravdu příjemné. Nejen z očí do očí, ale i skrze sluchátko z nich sálá láska k bližnímu a moudrý nadhled.

Pane doktore, proč se dnes vlastně tolik mluví o psychosomatice jako o něčem zvláštním, co teprve postupně objevujeme jako důležité? Neměla by prostě být přirozenou součástí medicínského studia, odborného náhledu na zdraví/nemoc člověka už odpradávna? Proč tomu podle vás až tak není a je setrvalá tendence medicínsky zkoumat buď jen tělo, nebo jen psyché?

Řekněme si upřímně, že by skutečně měla být přirozenou součástí pohledu na nemocného, protože i prachobyčejná zlomená noha se nějak odrazí v psychice. Záleží vždy na tom, jak to ten daný člověk celé prožívá, a s tím samozřejmě souvisí i to, jak se pak ta zlomená noha bude hojit, či nehojit. V sociální rovině tento člověk dostane roli pacienta, je odbřemeněn od svých povinností a nějak kompenzován a zároveň se počítá s tím, že se záhy vrátí do pracovního procesu, aby dále přispíval hrubému národnímu produktu. Takže je zde z mnoha důvodů na místě pohled v souvislostech. Jenže to je pohled, který neprojde u většiny doktorů, protože jednak „zdržuje“ a jednak medicína nutně, jako každá vědecká disciplína, tento pohled redukuje pouze na biologický aparát. A tu duši, tu platónskou duši, kde jsou emoce, kde jsou EMOCE (zdůrazňuje), nechala naprosto stranou a nepočítá s tím, že člověk, který je radostný a šťastný, je úplně jiný člověk, než který je vzteklý nebo smutný.

Nehledě na to, že psychologických škol je „hafo”, přičemž jedna popírá druhou. Doktoři jsou tedy okolnostmi tak trochu nuceni být určitým způsobem pragmatici, i když zapomínají na to, že kdyby si pacienta skutečně poslechli (tedy v širším kontextu), tak dost možná ušetří všem spoustu námahy, trápení, času… Je v podstatě nezbytné brát v úvahu stejným dílem faktory psychologické a sociální jako faktory biologické. Existuje spousta lidí, kteří si stěžují na určité zdravotní obtíže, ale nenajde se žádný pořádný organický nález. A těchto pacientů je v tom prvním sítu praktického doktora celá čtvrtina! Takže si myslím, že tyto věci by neměly být záležitostí psychiatrie, ale především praktické medicíny. A proto také obracíme úsilí především směrem k praktickým lékařům. Rádi bychom psychosomatiku viděli zakotvenou především v „terénu” a dále potom také u klinických doktorů – specialistů.

Myslíte, že se to v dohledné době povede?

Tak zájem by byl… Zatím jsme vyhráli první kolo, ministerskou vyhlášku (stanoví psychosomatiku jako medicínský obor), tedy takové malé vítězství, ale nevím, proč nám říkali Pyrrhe (smích). Nyní musíme vypracovat celkovou náplň studijního oboru psychosomatiky až k funkční atestaci nebo nástavbové atestaci na jakoukoliv klinickou disciplínu. Takže až to dáme dohromady, uvidíme, co bude dál. Jako vždy jsou u nás hlásaným problémem finance. Jenže německý model tvrdí, že na tom pojišťovna vydělává. Nejdříve tedy musíme postavit teoretický strom na naše podmínky.

Je vůbec možné stálé zdraví, nebo nemoci de facto potřebujeme k životu jako kontrolky v autě, že je něco „špatně”, aby byla možná „včasná” náprava cesty, směru, rychlosti apod.?

Stálé zdraví je stejný nesmysl jako stálý rozvoj a neutuchající prosperita (smích). Vždyť každý člověk se v životě potkává se spoustou věcí, které ho ovlivňují a se kterými se musí nějakým způsobem popasovat. Zdraví je dynamický stav, kdy se průběžně pereme s řadou věcí, a tím ho tužíme. Celá řada změn, které v organismu probíhají, jsou kvalifikované jako choroby, ale chorobami vůbec nejsou. Ve třech letech, pak v šesti a v dospívání nastávají určité dramatické změny v našem vývoji, které organismem zacloumají. Například puberta se hodnotí jako poloviční duševní nemoc, ale bez toho ten člověk neuzraje!

Takže?

Nemoc není jenom stav organismu, ale je to také dohoda. Společenská dohoda, co bude považováno za nemoc. Pamatuju si, že ještě před 30 lety byla podle psychiatrického seznamu diagnóz za nemoc považována homosexualita. Předtím byla dokonce kriminální činností. A takovýchto případů je celá řada. À propos – vývojové krize ke svému životu prostě potřebujeme. Profesor Vondráček měl krásný termín „syndrom třetího decénia”, což byl popis krize ve věku 20 a něco, kdy mladý člověk narazí na praktický svět. Náročný čas. A tam právě může reagovat až na hraně psychotického stavu.

Jsme složitý, měnící se aparát. Jen si vezměte, na jedné straně je člověk řízený sluncem (den/noc) a na druhé malými potvorami, které má v břiše. Strašná představa. Ostatně o tom bude moje příští kniha. O nesmírně složitém prostředí mikrobiomu (střevní mikroflóry) v nás ve vztahu s celým organismem a dopady na naše zdraví a život.

A co si s touto informací má počít obyčejný „smrtelník”? Co má pro sebe udělat?

Myslím, že je to strašně jednoduché. Kdyby platilo desatero, tak bychom byli v systému, který má hlavu a patu. O moc víc člověk k základní orientaci nepotřebuje. Hospodin nebyl žádný blbec a věděl, co je to za svoloč tam dole (smích).

Patříte mezi výborné „psavce”. Na co se můžeme, kromě zmíněné připravované knížky, v brzké době těšit?

S bráchou jsme napsali knížku o psychopatech, vyjde tuším někdy v září. Co se psychopatů týče, tak se opravdu nemáme za co stydět před cizinou. Ve své historii máme slavné a úžasné psychopaty jedna báseň, počínaje Přemyslovci – ale to by bylo na dlouho (smích).

Jaký vztah máte k homeopatii?

K homeopatii mám pozitivní vztah, i když ji neumím. Strašně se mi na tom líbí čas vyhrazený na poctivou anamnézu. Učím mediky a vtloukám jim do hlavy, že anamnéza není za pět minut odškrtat kolonky, anamnéza je proces. Proces, který trvá.

Léčil jste se homeopaticky? Máte s ní praktickou zkušenost?

Mám, jsem celkem spokojený a cítím se vesele a optimisticky (smích).

Co oceňujete na své profesi? Děkujete „nahoru“, že jste se touto cestou vydal, nebo si říkáte, kam já to vlezl?

Hrozně se mi to líbí, oceňuju všechno a myslím, že bych nic jiného dělat nechtěl. Hlavně tato různorodě krásná činnost naplňuje mou, řekl bych, zvědavost. Je to neustále něco nového, odlišné lidské příběhy a spletitosti. Stojí za to.

Ohromně se mi na vás líbí to hluboké vykrystalizování, všechny ty zkušenosti…

Počkejte, mám zatím za sebou teprve půlku života (smích).

… a už to stojí za to. Tak natož ta druhá půlka. Líbí se mi váš nadhled/náhled na věci kolem nás a laskavý úsměv. Co vás vlastně nejvíce na životě baví?

Všechno. Mám rád všechno. Mně se strašně líbí Shakespearův sonet 73, který začíná: „Ten roční čas je, vidíš, na mně znát, kdy žluté listy, těch pár posledních, na větvích visí, jimiž třese chlad.” Začíná to tak jako truchlivě – a končí: „Když tohle vidíš, rozhoříš se touhou milovat víc, co ztratíš zanedlouho.” Takže mně se na tom líbí, že jsem poznal spoustu věcí, a teď zjišťuju, že jsou ještě hezčí.

Děkuji moc za rozhovor.