Nemotora

Nemusí jít jen o dítě s dyspraxií, hyperkinetickým či hypokinetickým syndromem. Patří sem třeba i obyčejný tlouštík. Nemotora je zkrátka každý slon v porcelánu.

Jirka je žákem 4. třídy. Svými spolužáky je spíše přehlížen, někteří se mu posmívají. O přestávce se po třídě pohybuje neohrabaným, pomalým tempem, stále do něčeho naráží, o něco zakopává, všechno mu padá z ruky. Hodiny tělocviku protrpí – nedokáže napodobit téměř žádný cvik, při vybíjené se skoro jistě postaví míči přímo do cesty, pokus o stojku končí pádem na žíněnku. Ze šatny po skončení hodiny tělocviku odchází jako poslední s tričkem naruby. Má před sebou další náročnou hodinu – pracovní vyučování. Měl si přinést z domova nůžky, lepidlo a staré časopisy. Už předem ví, co ho čeká – ulepené prsty i lavice a výsledná práce, která určitě zase nebude na nástěnce. Alespoň že doma za něho maminka všechno udělá.

Pohyb jako problém

Uvedený krátký příběh nám ilustruje každodenní zátěžovou situaci dítěte, které bychom mohli označit přízviskem „nemotora“. Jaké jsou možné příčiny dětské nemotornosti? Hovoříme o ní nejčastěji ve spojitosti s deficitem v oblasti motoriky, jehož příčinou bývá hyperkinetický syndrom s poruchou pozornosti (ADHA). U nás se pro tento druh obtíží užívá běžněji termín lehká mozková dysfunkce (LMD).

Dětská neobratnost se velmi často pojí i s opačným typem poruchy s tzv. hypokinetickým syndromem, v jehož klinickém obraze dominuje pomalost, netečnost, útlum, těžkopádnost, pasivita. Příčinou těchto syndromů bývají dle nejnovějších teorií porušené chemické pochody v mozku, svou podstatnou roli hraje i genetika, vrozený temperament. V určitém procentu případů jsou příčinou drobná traumatická organická poškození mozku v raných vývojových obdobích, tj. v období před narozením, v průběhu porodu či v období časně po narození.

V anamnéze těchto dětí často zjišťujeme opožděný motorický vývoj – pohyby dítěte již v raném věku jsou málo koordinované a neúčelné, při chůzi dítě často padá, obvykle dříve běhá, než chodí. Později působí dítě neobratným dojmem – s velkými obtížemi se učí jezdit na kole, na schodech se musí přidržovat zábradlí déle než druhé děti, mívá velké problémy v sebeobsluze – při zavazování tkaniček, zapínání knoflíků, při jídle pomocí příboru. Má potíže se skákáním, chytáním, házením.

Neobratnost se může sekundárně projevit i v řeči dítěte v souvislosti s porušenou motorikou samotných mluvidel – ve vážnějších případech označujeme tuto vývojovou poruchu jako dysartrii,v méně závažných případech hovoříme o tzv. specifické artikulační neobratnosti. Dítě komolí slova, přeříkává se, vyslovení některých složitějších slov je pro něj nesplnitelným úkolem (např. paroplavba, podplukovník). Některé děti mívají problémy i v mikromotorice očních pohybů a v důsledku této poruchy se u nich projevují problémy se čtením.

Maskot firmy Michellin

Při vyučování se motorický deficit projevuje nejčastěji při grafických a kresebných činnostech. Každý pedagog si jistě vybaví žáka, který na psací náčiní nadměrně tlačí, rozmazává si to, co napíše, píše roztřeseně, neúhledně, kostrbatě, rychle se při psaní unavuje. Proces psaní je pomalý a těžkopádný. Odborníci v této souvislosti hovoří o dysgrafii jako specifické poruše psaní. Nemotornost se často pojí s nepořádností, kdy dítě ztrácí různé školní pomůcky, ve školní tašce má chaos a i jeho pracovní stolek je zcela nepřehledný. Motorické obtíže mohou souviset i s individuální konstituční somatickou dispozicí, kdy zpravidla některý z rodičů dítěte měl v dětství obdobné problémy.

Nemotornost však bývá i jedním z nejčastějších symptomů, doprovázejících dětskou obezitu. Uvážíme-li, že dle statistik je asi 8 % školních dětí obézních, setkáváme se s obézním dítětem prakticky v každé třídě. Pomineme-li poměrně závažné zdravotní komplikace, které s obezitou souvisí, tíživým problémem se stávají psychologické důsledky obezity. Obézní dítě zpravidla fyzicky nestačí svým vrstevníkům, začíná se jich stranit, tím se stále víc vzdaluje pohybovým aktivitám. Trpí pocity zahanbení, odchylně se vytváří jeho sebepojetí, četné jsou pocity méněcennosti. V případech těžší obezity se dítě stává terčem pozornosti nejen dětí, ale i dospělých. Své negativní pocity často kompenzuje dalším nadměrným příjmem potravy. Vytváří se tak bludný kruh.

Útěk do nemoci a jinam

Nemotorné dítě je prakticky permanentně vystavováno srovnání se zaběhlou představou normálního pohybově zdatného dítěte. Tomuto sociálně přijatelnému ideálu nemůže dítě s motorickým deficitem dostát. Pro svou neobratnost nebývá vrstevníky přijímáno a není ani žádoucím dětským partnerem pro komunikaci či hru.

Nemotorné dítě by se i rádo do vrstevnického kolektivu začlenilo, ale není mu to často umožněno. Na vzniklou traumatickou situaci může reagovat různými obrannými mechanismy (upoutávání pozornosti, šaškování, uzavírání se do vlastního světa, úniky do nemoci apod.) s možným vyústěním až do poruch chování. (Např. mechanismus upoutávání pozornosti může být skryt za některými dětskými krádežemi.)

Dlouho potlačované negativní emoce mohou přejít až v agresivní pohnutky a myšlenky motivované touhou po pomstě těm, kteří se vysmívají. Potenciálně je nemotorné dítě ohroženo různými formami šikanování, v důsledku obrany svého zraněného já se však může stát i jejím původcem. Prodlužované emocionální napětí vede ale také k vyvolání nejrůznějších neurotických příznaků a psychosomatických reakcí (bolesti hlavy, břicha, poruchy spánku apod.).

Jak lze dítěti s nálepkou „nemotora“ pomoci? Předně je mu třeba vytvořit bezpečné a emočně neohrožující výchovné prostředí. Důležité je naučit se naslouchat pocitům dítěte a nereagovat na jeho nešikovnost přímou kritikou, výsměchem, či nátlakem. Naopak je vhodné posilovat žádoucí projevy v jeho chování a pochválit za sebemenší pokrok, i když výsledek neodpovídá naší představě.

Pomoci dítěti lze rovněž tím, že mu zprostředkujeme vhodnou volnočasovou aktivitu, kterou by mohlo kompenzovat své motorické obtíže, případně vhodnou netradiční zájmovou oblast, jejíž pomocí by dítě upoutalo zájem ostatních. Vzpomínám na klienta s těmito obtížemi, kterého rodiče naučili potápění.

Autorka je ředitelkou Pedagogicko-psychologické poradny v Mělníku.