| Jája | •
 |
(18.4.2011 14:19:10)
Když to tak čtu, napadá mne jeden z mailů, který před časem koloval internetem:
Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi 20 až 55 lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70. a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít...
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s opravdovým cukrem a a ne s náhražkami, ale nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili...
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat...
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby ale nikdy, NIKDY nebyl kvůli tomu NĚKDO obviněn – i když došlo k neshodám a rvačkám.
Hráli jsme si na dvorku s ostatními dětmi, ráno jsme šli ven, večer domů, když byla žízeň napili jsme se ze studánky a zase hurá do různých her, na stromy, na louku chytat kobylky, míč a švihadlo, kuličky… Co her jsme hráli! A gumu tu jsme skákali pořád! Na vodníka, na sochy, krvavý koleno, no bylo toho spoustu!! A lezli jsme do seniku, kradli jablka a hrušky, a hráli si na schovovanou po ulicích, a šipkovanou.... Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět! To byly časy.....
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je! Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře anebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano, venku, v tom nebezpečném světě!
Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisáky, klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a ŽÁDNÝ airbag. Na zadním sedadle bylo VESELO a ne nebezpečno!
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. NIKDO nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. NIKDO neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní... Prostě si jenom zopakoval jeden rok.KAŽDÝ DOSTAL SVOJI ŠANCI. Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ...A UČILI JSME SE S TÍM ŽÍT
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si...
Zůstává nezodpovězená otázka. Jak jsme tohle všechno mohli PŘEŽÍT? A především, jak jsme přitom mohli rozvíjet naši OSOBNOST? Co říkáte? NEBYLI JSME ŠŤASTNÍ ???
|
| Zufi. | 
|
(18.4.2011 16:34:04)
když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět! To byly časy.....
Navštiv dnešní školu, člověk se pomalu bojí dát nějakou soutěž, aby nezpůsobil nezvratnou psychickou újmu....
|
| Binturongg | 
|
(18.4.2011 21:48:32)
Zufi - zato to pěstuje kreativního ducha pedagogova, aby vynalezl velmi jednoduchou hru, ale s tak opatrným hodnocením, resp. raději bez hodnocení, resp. aby vyhráli všichni, takže za sebe si nemůžu stěžovat 
|
|
|
| mocall | 
|
(18.4.2011 17:48:53)
Tak to je závan dětství. Díky, pěkná vzpomínka na odpoledne a podvečery strávené na zahradě v mezibloku s dětskou partou. Večer volaly mámy z balkonů na jednotlivé děti, aby už konečně šly k večeři. A v létě o prázdninách jsme s partou lítali celé hodiny sami vilovou čtvrtí po březích řeky jednoho malého českého městečka. Bylo nám tak 6-10, více určitě ne.
|
|
| Osamělá | 
|
(18.4.2011 20:33:53)
To byly nádherné časy, škoda že jsou pryč 
|
|
| Ecim | 
|
(18.4.2011 23:24:29)
Chápu, že to měla být nadsázka, ale e-mail mi přijde dost pitomý.
"Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi 20 až 55 lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70. a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít..."
Ony také existovaly děti, které nepřežily, a to z různých důvodů. Právě kvůli absenci těch vymožeností, které e-mail tak ostentativně shazuje.
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna,"
A skutečně nikdy žádné dítě nezabil elektrický proud? Nikdy žádné dítě nevypadlo z okna? Takovou hovadinu ať mi nikdo netvrdí.
Já sama jsem jako dítě jen o vlásek dvakrát unikla průšvihu - jednou když jsem se pokoušela vypít z nebezpečné flaštičky medicínu a jednou, když jsem si oči místo borovou vodou chtěla vymýt lihem. (Neuměla jsem v té době číst.)
" když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy."
Kvůli chybějící helmě vím ve svém okolí o třech úrazech hlavy, z nichž dva skončily smrtí dítěte. Ke dvěma případům došlo v generaci mých rodičů, to další dítě (moje vrstevnice) bohudík přežilo, ale jeho život visel na vlásku.
sme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví.
Během doby, kdy jsem chodila na ZŠ, jsme dvakrát měli ve škole žloutenku.
"Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s opravdovým cukrem a a ne s náhražkami, ale nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili..."
Viz má reakce na minulý odstavec. Já jsem třeba díky pití ze sdílené skleničky měla opary nebo afty a nebyla jsem sama.
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu.
Tímto způsobem můj děda kdysi málem přišel o pětiletého bratránka, musel pak ležet několik týdnu v nemocnici. To ale musela být sranda k popukání.
"Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy."
Nesmysl. Některé děti lítaly venku hodně, některé méně a některé skoro vůbec.
"Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat..."
A možná kdyby bylo kam volat, tak by bylo možné přivolat včas pomoc dětem, kterým se něco stalo.
"Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma."
Blbost, vždycky bylo vyučování i odpoledne, aspoň jeden den, jak u nás, tak v generaci našich rodičů a prarodičů.
"Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby ale nikdy, NIKDY nebyl kvůli tomu NĚKDO obviněn – i když došlo k neshodám a rvačkám."
Co je zase tohle za hovadinu? U nás ve škole se takovéhle problémy řešily opakovaně a občas z toho byly i veliké nepříjemnosti.
Hráli jsme si na dvorku s ostatními dětmi, ráno jsme šli ven, večer domů, když byla žízeň napili jsme se ze studánky a zase hurá do různých her, na stromy, na louku chytat kobylky, míč a švihadlo, kuličky… Co her jsme hráli! A gumu tu jsme skákali pořád! Na vodníka, na sochy, krvavý koleno, no bylo toho spoustu!! A lezli jsme do seniku, kradli jablka a hrušky, a hráli si na schovovanou po ulicích, a šipkovanou.... Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět! To byly časy.....
A copak děti dneska nic takového nehrají?
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet.
No a co? To, že něco takového existuje, snad neznamená, že to všichni používají, ne?
Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!
A dneska snad děti kamarády nemají?
"Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře anebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano, venku, v tom nebezpečném světě!"
Jak to, že často vidím venku hrající si děti, dokonce i ve velkoměstě?
"Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!"
Ano, při úrazech s trvalými následky nebo těmi, co skončily smrtí, nesmírně potěší konstatování, že si za to dítě mohlo samo.
"Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisáky, klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko."
A jak je tedy možné, že já jsem kdysi znala pána, který tímto způsobem o oko přišel?
"Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a ŽÁDNÝ airbag. Na zadním sedadle bylo VESELO a ne nebezpečno!"
To je ale debilní výlev. Doporučuji dát si tu námahu a zkusit si zjistit, kolik bylo kdy v minulých desetiletích dopravních nehod, při kterých lidé přišli o život právě kvůli tomu, že neměli ty pitomé pásy a ještě pitomnější autosedačky pro děti. Na zadním sedadle bylo pro malé děti bez sedaček ***** bezpečno.
"Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok."
Ve všech generacích byly sebevraždy dětí kvůli špatnému prospěchu.
NIKDO nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. NIKDO neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní...
S tímhle ať jde autor e-mailu taky do p****e. Tyhle problémy EXISTOVALY, jen se toho o nich nevědělo tolik jako dnes a neumělo se dětem správně pomoci. Znám paní (vrstevnice mých rodičů), která z tohoto důvodu úplně zbytečně skončila ve zvláštní škole. A znám děti, kterým byly výše zmíněné "výmysly" diagnostikovány, rodiče se jim na základě toho začali po poradě s odborníky odpovídajícím způsobem věnovat... A ejhle, co se nestalo? Chování i prospěch dítka se začal časem lepšit! Jedna moje kamarádka z útlého dětství před pár lety úspěšně vystudovala v zahraničí, třebaže jí kvůli několika dysfunkcím hrozila zvláštní škola. Před 50 lety by ji každý považoval za debila a cvoka - úplně zbytečně.
"Prostě si jenom zopakoval jeden rok.KAŽDÝ DOSTAL SVOJI ŠANCI."
"Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ...A UČILI JSME SE S TÍM ŽÍT
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si..."
A to už snad dneska neplatí?
Zůstává nezodpovězená otázka. Jak jsme tohle všechno mohli PŘEŽÍT? A především, jak jsme přitom mohli rozvíjet naši OSOBNOST? Co říkáte? NEBYLI JSME ŠŤASTNÍ ???"
Jak už vyplývá z mých reakcí výše, tak ne každý to přežil, ne každý z toho vyvázl ze zdravou kůží, ne každý byl šťastný.
Ať jdou autoři takovýchto debilních klišoidních výlevů opěvující idylickou a bezchybnou minulost a hanící otřesnou současnost do háje.
|
| Repulsion | 
|
(18.4.2011 23:31:34)
Ten email je samozřejmě třeba brát z nadsázkou. A každá doba má svá rizika. Tuhle přišla dcera ze školy s tím, že při vybíjené dostala jedna její spolužačka balónem, který jí zlomil pažní kost! To je neuvěřitelné...
|
| Repulsion |
|
(19.4.2011 12:18:22)
Ona mi to ukazovala, kde to měla ta holka zlomené... také jsem tomu nechtěl věřit... ale hodně dětí má dnes křehké kosti, protože jsou třeba rodiče, kteří zastávají názor, že člověk by neměl pít kravské mléko a jíst mléčné výrobky, protože je to „nepřirozené“ (žádný jiný živočich přece po odstavení mléko nepije...) a podobné voloviny.
|
| Ecim |
|
(19.4.2011 12:35:47)
"že člověk by neměl pít kravské mléko a jíst mléčné výrobky, protože je to „nepřirozené“ (žádný jiný živočich přece po odstavení mléko nepije...) a podobné voloviny."
 Bohužel musím souhlasit.
|
|
| Repulsion |
|
(20.4.2011 0:46:38)
Já neznám zas takové podrobnosti, Milado. A myslím, že to ani není podstatné. Já myslím, že podstatné je to, že ten email tak úplně debilní není. My jsme lízali Vitacit a šuměnky z ruky, nenosili blembáky, pili citrokolu čepovanou z hliníkových sudů... ale buřt byl buřt a párek párek. Nejezdilo tolik aut. Já jsem chodil od druhé třídy sám ze školy přes celé město a to bylo úplně normální. Vlastní kudličku jsem měl od předškolního věku. Doba byla jiná, no.
Pamatuji si, že když jsem řekl asi ve druhé třídě jednomu klukovi "vole", měl jsem z toho děsně špatný pocit a strašně dlouho jsem na to myslel.
Dnes si děti ve školce říkají "pičo" a vůbec jim to nepřijde.
Jedenáctileté děti se dívají na internetu na porno. Nezajímají je knihy. Když nejsou rodiče doma, sejdou se u někoho v bytě a pouštějí si na DVD krvavé horory jako Chain Saw Masacre apod.
|
| Binturongg |
|
(20.4.2011 8:56:15)
Repulsion - taky byla vyšší dětská úmrtnost a a doba hospitalizace (úrazovost si netroufám odhadnout).
Vitacit a šumák jsou sice romantika, ale byly z toho strašlivé ekzémy, a jestli jste to jedli z neumytých rukou, byli jste prasata, protože nás už od malička vedli k tomu, že po sobě nemáme olizovat flašky, máme si mýt ruce atp. 
Zajímavé, že takhle hulákaly hlavně babičky, které to učily jejich maminky, z čehož usuzuji, že už na začátku 20. století byla hygiena na jisté úrovni.
Nevím, jak jsi starý, ale my v polovině 80. let s napětíl listovali Playboyem aj., které do školy někdo přitáhl, na videu jsme sledovali krváky, horory i nahaté filmy a příchuť zakázaného ovoce byla skvělá.
U mně osobně se vkus nakonec vytříbil, chce se mi zvracet z porna a miluju horory
Rozdíl vidím pouze v tom, že za bolševika nebyly časopisy a filmy vůbec přístupné, všechno bylo tajně dovezené, 100x přehrávané z kazety na kazetu, špatná kvalita...no a taky primitivnější technika filmů, triků aj.
A co se týče vulgarismů - záleží na krajových zvyklostech. U nás žádný dospělý "piču" nepoužívá - tedy ani děti ve školce a jinde. Ano, sem tam, ale ne jako citoslovce nahrazující "vole", to je mongolský zvyk
Češi mají, dle krajů, spoustu jiných pěkných výrazů, ale nevzpomínám si, že by se nějaký chlapeček v našich 11 letech styděl za to, že někomu řekl "vole" nebo ho poslal do pr...e.
Tos musel být významně plachý
Chodili jsme od 6.tř. kouřit za kostel a netušili, že je na nás vidět z ředitelny - totéž jsem zažila z pozice učitelky relativně nedávno...
Ve třídě jsme měli minimálně polovinu dětí, které měly SPU, o nichž už se tenkrát vědělo, ale úči jim systematicky ničily život, nebo aspoň byly z rodiny, která vlastnila Bibli po babičce, 1 knížku pohádek a 4 Čtyřlístky...zkrátka i tehdy se četlo z donucení, což dnes platí také, pokud není úča úplně pitomá a lhostejná - vždycky bude existovat skupina lidí, byť chytrých a vzdělaných, kteří nečtou... 
I tehdy existovaly děti, které rodiče chovali jak ve skleníku (většinou jsme na ně plivali, ale nebyla to šikana  ) a i tehdy existovaly děti, jejichž rodičům bylo egál, kde se nalézají, a v jakou denní dobu.
Já bych to neviděla tak tragicky
|
| Repulsion |
|
(20.4.2011 12:00:39)
Dyk já to také nevidím kdovíjak tragicky  Samozřejmě i to, co jsem napsal já, je třeba brát s nadsázkou.
|
|
|
|
| Repulsion |
|
(20.4.2011 12:05:04)
to máš jedno Ale je fajn, že Tvé děti čtou. Moje sice taky. Ale moc tomu nedaj. Je však možné, že mám zkreslenou optiku, protože já v jejich věku četl furt.
|
|
|
|
|
|
kopřivy, trávu (až na jedovatou) neřeším, odřená kolena ošetřím 
V její náručí
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)