| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Musím zhubnout!

 Celkem 107 názorů.
 Insula 


nedávej si vinu 

(18.10.2010 0:11:06)
Ndávej si vinu. Nikde není napsáno, že kdybys jí odvedla k lékaři, tak by se to nestalo. Kamarádky sestra začala hubnout po tom, co jí doktorka řekla, že je tlustá (měla normální váhu). Rozjela se jí anorexie. Nalítali se s ní po doktorech a moc platné to nebylo. Nakonec jim řekla, že se těšila, až jí bude 18, aby jí do toho už nemohli kecat. Teď je to lepší, ale nesmí jí říct, že se spravila (je štíhlá).
 kreditka 


Re: nedávej si vinu 

(18.10.2010 8:25:14)
je to bohužel tak známá má dceru, která touto nemocí trpí, jenže ta dcera je plnoletá, rodiče to začaly sicde řešit včas, ale jakmie holce bylo 18 na vškerou léčbu se vykašlala a rodiče jen musí sledovat jak se jejich dítě ničí...
 Katka +3 


Re: nedávej si vinu 

(18.10.2010 11:50:30)
Promiň, ale co píšeš, je pitomost. Anorexií trpěla moje mladší sestra a dokud sama neuznala, že má problém, nikdo jí pomoci nemohl. I kdybychom ji k doktorovi odvlekli násilím, dokud se sama nechtěla léčit, nic by s ní nezmohl. Opravdu nestačí si promluvit a odvést ji k psychiatrovi.
Dodnes sestra tvrdí, že jsem ji z toho dostala já- starší ségra, která na rozdíl od matky nepořádala hysterické scény u každého jídla, neplakala nad její hubeností, nestresovala ji neustálým kontrolováním. Jenom jsem jí řekla, že je blbá, když si ničí zdraví, naložila jsem si svůj talíř a s chutí ho snědla. Určitě se toho sešlo víc, ale tvrdí, že v té chvíli jí docvaklo, že to s hubnutím přepískla, našla si dobrého psychologa a začala sedávat u stolu se mnou, když jsem po příchodu ze školy obědvala. A časem se nakazila a sem tam mi z talíře něco uzobla a pomaloučku se začala dávat dohromady.
Tvrdí, že to není o tom, že by neměla hlad nebo chuť, ale že se prostě zablokuje a není schopná to jídlo pozřít. A že pod čím větším tlakem se cítila, tím to bylo horší.
 Pawlla 


Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 7:36:21)
Chybí mi tam příčina,která nemoc spustila.Tak jak je to popisované,že jednoho dne....není pravděpodobné.Rozhodně,ale není jednoduché řešení,jak si představuje autorka,že kdyby ji vzala za ruku a odvedla k lékaři,byl by klid.To je běh na dlouhou trať,ale hlavně se musí vyléčit duše.
 JankaP 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 8:10:22)
Souhlasím s Pawllou, tohle se nestane ze dne na den a bez příčiny. Tam, Lauřina mámo, v příběhu něco chybí. Možná bych se ještě poptala mezi jejími kamarádkami na dobu před tím, než se to stalo. Nebo?
 chikamichi 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 8:37:22)
No to se tey skutečně stane ze dne na den a nemusí k tomu být vůbec žádná příčina. Stačí někde nějaká poznámka a vůbec tlak okolí na extrémní štíhlost je znát na každém kroku.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 8:42:18)
Ajli,nemáš pravdu,celý název poruchy je mentální anorexie,takže to vyplývá už z názvu,,vždy je narušená psychika a potom nemoc nastartuje třeba neviná poznámka,ale jedinec se zdravou psychikou neonemocní.
 Tante Ema 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:36:03)
Člověk nemusí být nutně psychicky narušený, aby v pubertě podlehl masáži. Na druhu nezáleží. Na to stačí být v pubertě a být nejistý.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:51:58)
Nemyslela jsem přímo psychicky narušený ve smyslu nějaké poruchy,ale to je jedno.Prostě jsou děti,kterým můžete na rovinu říct,že jsou tlusté a nic se jim nestane(samozřejmě se to neříká) a jsou děti u kterých to nastartuje malá poznámka a proč?Protože to druhé dítě je labilnější.A zdravé sebevědomí mívají většinou děti s dobrým rodinným zázemím,to taky není tajemství.Takže čím více má dítě problémů,tím je náchylnější k tomuhle onemocnění.Vždycky existují vyjímky,ale ty potvrzují pravidlo,ne?
 Zuuuza 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:07:25)
Pavli, souhlasím. U kamarádky to nastartovaly poznámky jejího otce v průběhu dospívání. Chtěl z ní mít běžkyni, sportovkyni, ale holt začal mít ženské tvary a on to komentoval, ač to nemyslel zle. A prostředí u nich doma tenkrát nebylo ideální, tatínek pil. Kamarádka se dostala na váhu 47 kg. K lékaři šla po ztrátě menstruace. Pak se pomalu dávala dohromady a přibírala. Dnes je to sebevědomá žena a i její otec je normální chlap. S pitím dávno přestal a je to pozitivní milující chlap.
 Zuuuza 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:07:54)
**začala mít ženské tvary
 Tante Ema 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:54:21)
Spíš naopak. Někdy jde vysledovat faktor, který je s vysokou pravděpodobností příčinou toho, co s dítěti stalo. Např. otec je alkoholik, syn je alkoholik.
Často (ne-li častěji) jsou ale příčiny nejasné a na úrovni dohadů, jejichž význam nejde určit. Takové věci se stávají i v dobrých a funkčních rodinách.
Ve skutečnosti nikdo přesně neví, nebo nemůže říct dopředu, v jaké rodině se problém typu anorexie (jiné sebedestruktivní chování dospívajících dětí) objeví a v jaké ne.
Všechny teorie o vhodných způsobech výchovy atd. jsou jen více nebo méně podložené teorie, určitě stojí za to je znát a přemýšlet o nich, protože často pocházejí od erudovaných lidí, kteří se tím kterým jevem zabývají dlouhodobě. Ale jsou to jen teorie, neposkytující obecně platící vysvětlení. Sami jejich autoři - pokud jsou to dobří autoři- tohle nepopírají.
Takže otázka typu "Co ty jsi udělala špatně, že tvé dítě má anorexii?" Je sice logická pro každého rodiče, kterému se to stane, ale z pléna je nemístná, dost možná neudělala špatně nic. Nebyla o nic horší, než jiní rodiče, jejichž dítě - zatím - vážný problém nepotkal.
 chikamichi 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 16:09:50)
TanteEmo napsala jsi to velmi přesně a výstižně, děkuji.~g~
 Terka 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 18:03:39)
Byla bych opatrná s výroky typu "A zdravé sebevědomí mívají většinou děti s dobrým rodinným zázemím", kamarádka s touto nemocí také bojovala, byla z rodiny se třemi dětmi, z mého současného i minulého pohledu měla dobré rodinné zázemí (znala jsem ji od školky, hrály jsme si každý den, rodiny se stýkaly...). Rodina se pravidelně, opravdu každý den, scházela u večeře, kde se probíralo vše možné, když kamarádka začla "blbnout" s jídlem, všimli si toho rodiče a kamarádi velmi rychle, ale stejně s ní nic moc neudělali, dokud si problém ona sama nepřipustila. Podle toho, co řekli psychologové, stačilo pár poznámek tělocvikáře a kamarádů na adresu dívčího zadku (a to ne toho jejího, ale obecně). Prostě byla od narození o něco psychicky křehčí, takže stačil v pubertě jen malý podnět. Se mnou to třeba nic neudělalo, a to přesto, že v té době moje matka pila a tatínek domácnost moc nezvládal (někdo musel pracovat), takže o dobrém zázemí se moc mluvit nedalo.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 18:46:35)
Terko,tohle je prokázané,takže opatrná bych nebyla~;)samozřejmě to neznamená,že neexistují vyjímky jako Tvoje kamarádka,která,jak sama píšeš byla labilnější od narození.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 18:47:46)
A dokonce v Tebou zmiňovaném výroku píšu většinou,ne vždy,takže nevím co je na něm špatně.~d~
 maw 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 8:38:31)
No, mně to přijde, že možná autorka kvůli dalším malým dětem neměla na dceru přiměřeně času a nálady, což sama tak nějak přiznává. Je vůbec divné, že to nijak neřešila, dokud dceru neodvezli na JIP. Ony ty děti v pubertě jsou citlivé, kdoví, co za tím bylo... Autorka si na pár otázek odpovídá sama.
Nechci nikoho odsuzovat, autorka mohla udělat milion věcí a třeba by žádná stejně nepomohla, ale neudělala vlastně žádnou... Tak já nevím, když se dítěti nedaří dobře, je nemocné, tak s tím NĚCO dělám, ne? Měla bych asi víc pochopení pro mnoho udělaných nesprávných věcí, ale tu nečinnost nechápu.
Jinak je pravda, že se to může vyskytnout kdykoli kdekoli, ale připadá mi, že v rodinách, kde je pozitivní řístup k jídlu, lidi jí rádi, mají z toho potěšení, tam se tyhle prolémy nevyskytují, třebaže občas někdo někde fakt potřebuje zhubnout, většinou to moc neřeší a když, tak pořád je to v míře "více sportu a něco z jídla omezit".
 remus 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:13:50)
NO TAK TO JSI VEDEL JAK TA JEDLE, u nás je opravdu velmi pozitivní vztah k jídlu i ke sportu, soudíš rychle něco, co jsi neprožila, já to prožila, není to o přístupu k jídlu v rodině.
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:16:10)
Může to tak skutečně být. Jsou i případy, kdy anorexii propadne dívka z plnoštíhlé rodiny s pozitivním vztahem k jídlu - prostě se vymezuje vůči ostatním příbuzným, nechce být jako oni.
 Zuuuza 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:09:28)
Maw, souhlasím ohledně příčiny u dcery autorky článku. Taky se mi mezi řádky zdálo, že je to tím, že máma je zaměstnaná dvěma malými dětmi..
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:35:10)
Možné to je, ale přijde mi to jako dost podivná příčina. Čtrnáctiletý potomek přeci nepotřebuje pozornost od rána do večera.
 Zuuuza 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:39:21)
To určitě ne. Ale stále potřebuje cítit, že je milovaný a že je o něj zájem. Navíc v pubertě.. Nevím, třeba se pletu.
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:55:57)
Ne, nepleteš se. Jen bych ráda podotkla, že přehnaný a nešťastným způsobem projevovaný zájem může napáchat srovnatelné škody jako nedostatek nebo dokonce absence zájmu. ~n~
 štěpánkaa 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:02:33)
Ecim, tuhle větu tesat do kamene!!!~g~~g~~g~ A hrozně těžko se hledá ta !"správná míra".
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:04:13)
Štěpánko, dík! ~x~ A s tím hledáním správné míry máš naprostou pravdu. ~3~
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 12:50:17)
Ecim od rána do večera jistě ne,ale dítě musí vidět zájem,že se zeptáš jak se mělo,mluvíš s ním o různých věcech.Moje dcera třeba má kamarádku(jedná se o čtrnáctileté holky) má jen maminku,která je hodně zaměstnaná a často tráví noci u přítele,holka je pořád sama,nestrádá,má tam peníze,jídlo.Mluvily jsme o ní s dcerou,protože ji překvapilo,že zatímco kamarádky ji závidí volnost,ona by si nejvíc ze všeho přála mámu,která má o ni strach.Doslova řekla,že by chtěla,aby jednou přišla domů a máma ji vynadala,kde je,takhle cítí jen nezájem a to je to nejhorší.~a~
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:01:35)
Pawllo, ono to nesmí sklouznout ani do jednoho extrému. Když moje maminka pracovala, tak jsem se hrozně těšila, že budu po příchodu nějakou dobu sama (ty 2 hodiny bylo optimum), ale pak už jsem se moc těšila na to, jak přijde a jak si budeme povídat. Když ale onemocněla a byla doma pořád, tak to bylo velmi náročné pro ni i pro nás děti. To nám všem ta chvilka o samotě velmi chyběla. Ještě horší bylo, když u nás pobývali přehnaně aktivní příbuzní, kteří mě pro samý "zájem" nenechali v klidu dojít ani na záchod - bez přehánění. Ze svého okolí znám i matky, které neměly na svoje děti přemíru času, aniž by k tomu byly donuceny vnějšími okolnostmi, které se tak prostě rozhodly. A byly z toho převážně jen nepříjemnosti.
 Binturongg 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 14:57:51)
Ecim - to už jsou megakonstrukce, ale jedna z příčin anorexie je taky fobie z dospívání, resp. dospělosti. Člověk chce zůstat dítětem - žádná prsa, ochlupení se dá oholit, ztráta menstruace - ideální...
A jestliže se k tomu přidá to, že se máma stará o dvě batolata, zatímco "velká holka" už je prostě velká... ~d~
 Jíťa 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:36:36)
A to jako teda už děti mít neměla, nebo co? Vždycky je něco. Když by zrovna neměla děti, tak by třeba nastoupila do nové práce, nebo by umírala babička... V životě jsou období, kdy tě okolnosti takříkající semelou.
Já taky uznávám, že moje dcera asi začala mít největší problémy v době, kdy já jsem byla těhotná a nezvládala jsem se postarat ani sama o sebe. A to jsem si malovala, jak během těhotenství budu mít spousty času se jí věnovat a tak trošku jí tím vynahradím, že už nebude jedináčkem.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:43:07)
No já to mám v tomhle taky problematické.Mladší syn je autista,takže kolem něj pořád skáču a snadno by člověk zklouzl k tomu,že si řekne"jo,holka je samostatná,nepotřebuje mě tolik",ale já se snažím touhle cestou nejít.Hodně spolu mluvíme,troufám si říct,že ke mě má důvěru,jednou za čas si vyhradím dobu,kterou trávíme jen spolu-nákupy oblečení,kino,atd.Teď ji bude patnáct a zatím to klape.Netvrdím,že nemůže šlápnout vedle,ale snad díky důvěře,kterou jsme si vybudovaly,bych měla šanci ji pomoct.~d~
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:46:34)
Pawllo, to je skvělé, že k tomu zaujímáš takovýto přístup. ~R^ Opakovaně jsem se setkala s případy, kdy v rodině bylo jedno zdravé dítě a jedno dítě ze zdravotními problémy a tomu zdravému bylo vždy vehementně dáváno najevo, že ono nic nepotřebuje, musí ve všem ustoupit a se vším si poradit samo.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 13:51:11)
Ecim,jsou na internetu přímo stránky pro sourozence postižených dětí.Kdysi jsem to četla,už bych to nenašla.Bylo to dost smutné čtení,některé děti se cítili opuštěně,cítili vinu za to,že jsou zdraví a doma to vůbec neventilovali,aby nepřidělávali starosti.To mě hodně tehdy zasáhlo a snažím se,dávat si na to pozor.
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 14:01:23)
Pawllo, to je přesně to, co jsem dopoledne řešila v tématu Nějaké Přezdívky (v rubrice Mezilidské vztahy) - že každému je někdy blbě, nefunguje a potřebuje pomoc a podporu okolí. Opakovaně jsem se v životě přesvědčila o tom, že když je v rodině jakýkoli problém, tak to odnesou všichni zúčastnění. V dospívání jsem často měla - možná i lehce neoprávněný - pocit, že všichni dospělí litují akorát maminku a sebe a nedochází jim, že pro nás děti ta situace také není vůbec jednoduchá.
 remus 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:03:52)
Pavlo, já jsem si anorexií prosšla a opravdu jediný důvod, proč se mi spustila, byl ten, že jsem prostě chtěla zhubnout - vážila 168/54, prostě jsem jen chtěla být hubenější. Ni c jiného za tím opravdu nebylo. Jinak Šárko, neobviňuj se, to nemá cenu, ta nemoc je v hlavě, možná by návštěva lékaře pomohla, ale možná by se dcerka naučila nemoc lépe skrývat~;). Já jsem nakonec pila pouze vodu, nejedla jsem vůbec nic, váila jsem kolem 40kg a pořád jsem si připadala tlustá, až jsem jednoho dne zjistila, že se nemůžu zvednout z postele, že na to nemám sílu, dostala jsem se z toho vlastní vůlí, ale bylo to opravdu strašně těžké - donutit se jíst, přesně jsem si hlídala dávky jídla a trvalo to roky, než jsem to překonala, dneska jím jako kombajn a pořád mám svých 53-4kg a jsem s nimi moc spokojená~;). Přeu dcerce také uzdravení.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:12:29)
Tinus,já Tě rozebírat nebudu,ale jsem si jistá,že něco v tvé psychice v pořádku nebylo.Aspoň tak to vysvětlují odborníci,že něco nemáš pod kontrolou,trápí Tě to a nejde to vřešit,tak se soustředíš na váhu,která ovlivnit jde a pak na tom ujedeš.~d~jestli jsou i jiné případy,nevím,mě to zní logicky.
 remus 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:16:28)
Ne, Pavlo, prostě jsme se s kámoškama dohodly, že zhubneme, toť vše, 4 kamarádky se domluví, že zhubnou, dvěma se to totálně vymklo, já anorexii, kamarádka bulímii, zbylé dvě měly také problém s jídlem, ale dostaly se z toho včas, já nakonec taky sama, ta poslední na tom byla hodně špatně ještě na vejšce, dvacetiletá holka vypadla na 45 LET, to nepřeháním, míň jí nikdo netipnul, pleť byla naprosto bez výživy. Ani nevím, zda se z toho nakonec dostala, teď je z ní silnější třicetiletá paní.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:24:02)
Tinus a to je právě ono,proč se stejné jednání dvěma vymkne a dvě to ustojí naprosto v pohodě?Ten problém nemusí být viditelný a jednoduchý.Mě opravdu příjde logické,že psychická nemoc má psychickou příčinu.~d~Jinak,klobouk dolů,že jsi to zvládla~x~
 remus 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:31:37)
Na to je jednoduchá odpověď, ty dvě kamarádky byly o halvu menší, takže se na tu váhu, co my zbylé, dostaly snadno a i si jí dokázaly udržet, kdežto my jsme "musely" přestat jíst, tedy kamarádka vlastně jedla jako tank, ale hned letěla na záchod~;), opravdu za tím nic jiného nebylo~;), pak se mi v halvě rozsvítilo, ale opravdu je to strašně náročné na psychiku, to je pravda, taky zpětně vidím, jaké jsem měla štěstí, že mi v hlavě bliko varovné světýlko~;), dneska už se opravdu ráda najím a jednou, když manžel dcerce řekl, ať si nepřidává, že bude tlustá, tak jsem na něj málem vzala vařečku~t~, dávám si opravdu velký pozor na to, co před dětmi o jídle říkám a taky přesně vím, čeho si mám u holky všímat, takže jsem občas i za takovou životní zkušenost ráda, hlavně že můžu mít děti, co jsem slyšela, tak ta kámoška s bulímií prý ne.
 Pawlla 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:55:53)
Tinus,to třeba může být problém a dobře děláš,že manžela varuješ(ale nebij ho~t~),nejde ani tak o to,že řekne budeš tlustá,ale že to řekne tatínek a dítě to bere jako,že nesmí být tlusté,aby ho měl tatínek rád,i když on to tak neřekne,to má za následek nedostatek sebevědomí a jsme zase u toho~;)
 remus 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 10:11:07)
Jo, tohle by pak k tomu le opravdu vedlo, dcerce bylo 5 a nekecám, ještě dva večery se nás pak ptala, jstli nebude tlustá, když tu večeři sní~:(, od té doby si drahouš dává sakra pozor na pusu a naopak říká, že jíst se musí~t~, jinak je holka jako kudla, to spíš kluk je takový malý pořízek, ale oba dva mi jedí jen doma, takže se snažím vařit tak nějak vyváženě a taky vím, co snědí a co ne.
 rebarbora, 3 ratolesti 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(6.9.2011 23:45:11)
Mám tři děti ve věku 7, 10 a 12 let (dva starší jsou kluci). Doma máme k jídlu vcelku normální přístup, mám ráda zdravou kuchyň s občasnými radostnými hříšky (buřty u ohně, čokoláda, výjimečně Cola - na přání dětí apod.) Dávám pozor, jak o jídlu mluvím, neřeším diety, ani své ,,tak akorát" :-) tělo (180 cm , 80 kg - no i když trošku bych ubrat mohla, ale nemluvím o tom před dětmi). Mám spíš problém, který nemohu moc ovlivnit - děti chodí jednou za dva týdny k exmanželovi a jeho nová žena asi dost řeší svůj vzhled a váhu, takže moje děti, po víkendu u nich, se mě ptají, zda si mohou dát po večeři ještě banán - zda nebudou tlusté, že Jana říkala, že to se nejí po šesté hodině..., že to je moc kalorické...apod. - ale něco jiného je jídelní režim dítěte a dospělého...
A nejmladší dítě - dcera - pak (po víkendech u táty a jeho ženy)začala odmítat nosit některé své kalhoty - pže jí dělaly ,,tlusté bříško/nohy....". Také si začala všímat mého těla (,,maminko, neměla bys zhubnout... a nemáš ty nějak tlusté bříško/nožičky..? apod.).
Tohle nevím, jak ovlivnit - spíš se snažím mít k jídlu i tělu normální přístup - nezanedbávat to, ale ani se na to extremně nesoustředit, říkat dcerce, že jí to sluší..apod.
Bojím se, aby právě přístup (k jídlu vnímání vlastního těla) v téhle nové rodině nějak špatně neovlivnil dceru..
 Ecim 


Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:14:58)
Já jsem tak daleko nikdy nedošla, ale párkrát už jsem s anorexií lehce koketovala, naštěstí jsem to vždycky včas zastavila. Bylo to navíc v době, kdy jsem byla ve velké nepohodě způsobené tím, že na mě někteří dospělí příbuzní měli nezdravě mnoho času. Takže nedostatek pozornosti vůbec nemusí být hlaví příčinou.
 Ines 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 9:20:30)
Ono stačí běžný nákup, když v atraktivních vzorech riflí mají 34, 36, 38, navíc šité tak těsně na tělo, že 38 není 38, ale 36 a dospívající mají na mindrák zaděláno.
 štěpánkaa 
  • 

Re: Anorexie je psychické onemocnění 

(18.10.2010 10:48:31)
Pawlo, protože někdy se na ten "spouštěč" nepřijde. Viděla jsem to na jedné naší studentce - vždycky hubené, posléze ještě hubenější, všichni - škola, rodiče, psychologové dělají co můžou, ale venku z toho úplně není. naštěstí už nehubne a na terapii chodí už jen ambulantně.~d~
 Binturongg 


Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 9:22:17)
v jakékoli sebedestruktivní činnosti, pokud se touto cestou jednou vydají.
Je fuk, zda jde o poruchy příjmu potravy, drogy, alkohol, vstup do sekty, prostituce, gamblerství..
Příčiny jsou prakticky neodhalitelné - resp. statistiky hovoří o jistých rodinných modelech, u nichž je větší sklon k závislostem nebo k delikventnímu chování, ale bohužel žádné rodině v jakékoli podobě NIKDY NIKDO
 Binturongg 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 9:23:52)
(omylem jsem odklikla...)

NIKDY NIKDO nezabrání v čemkolu sebezničujícím.

Proto nezbývá, než se tiše modlit, moc na to nemyslet (z pověrčivosti, abyste to nepřivolali ~;) ) a s dětmi si hodně povídat na všechna tato témata už odmalinka... ~d~
 dnes pod jinym nickem 
  • 

Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 13:39:59)
Paradoxně mě ke zvracení nasměrovala v patnácti osvěta, myslím, že samu od sebe by mě to nenapadlo. Tím si to tedy neomlouvám, jen konstatuji, že ani osvěta není všespasitelná.
 remus 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 9:33:21)
Souhlas, dceři je 7 a už ví, co je to anorexie, bulímie, co jsou to drogy, cigarety, alkohol, bavíme se s ní o všem, má ještě takové občas dětské otázky, ale stačí jednoduché vysvětlení a je zatím spokojená, že ví vše~;)
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 9:53:49)
Já už se synem také většinu těchto témat řeším. Zlobí s jídlem a tyhle debaty aspoň trochu pomohly.
 Binturongg 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:11:10)
Velmi často na děti platí fakt drsná realita - obrázky anorektiků, srovnání zdravá plíce-prohulená plíce, obrázek rakoviny dutiny ústní, ty karfióly, jak rostou lidem z úst (to nezpůsobuje kouření cigaret, ale doutníků, které se nešlukují, ale člověk nikdy neví...), nějaký ten rozkošný obrázek feťáka...

Ale pozor! Platí to fakt na prťata. První náznaky puberty a začnou poznávat, že nic není černobílé, takže vyděsit zavčasu, ale třeba u drog varovat, že největší nebezpečí tkví v tom, že se po nich člověk cítí většinou báječně.
Ony mají děti někdy zkreslené představy, že si nějaká hrstka zoufalců dobrovolně způsobuje bolest a nevolnost, a když si jakoukoli drogu vyzkouší, vezme to jejich zdravý organismus jako skvělé rozptýlení a ono je to nadchne - pravděpodobnost, že někdy něco zkusí je vysoká, prošel si tím snad každý, koho znám, včetně mě...
Musí být proto připraveni na to, že "drogy jsou primárně fajn", "gambling je dobrý adrenalin", "dieta a pocit hladu se může měnit ve fyzickou potřebu se takto cítit" atd. atd.
 Pawlla 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:40:03)
Tak,to je přesné,mluvit a mluvit,o všem,i o těch "pozitivech".
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:55:26)
Binturong, tak já jsem ten typ dítěte, na které tohle platilo i v pubertě. Z automatů a drog mám hrůzu, a proto jsem to nikdy ani nezkusila. Se synem teď anorektičky hodně řešíme - uměrně jeho 3,5 letům - a moc ho to zajímá. Předevčírem se mě ptal, proč ty holčičky poslouchají ty blbce, co jim říkají, že mají být moc a moc hubené. Viděl v létě jednou i film o začínající anorektičce, naštěstí s dobrým koncem.
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:58:02)
Jednou tu Ananta psala velmi chytrou věc, že má člověk dětem i dospívajícím místo strašení PŘESNĚ popsat, co s nimi droga udělá - to pozitivní i to negativní. ~t~ Mně v pubertě nejvíc pomohlo, když jsem ze svého vlastního rozhodnutí naběhla do knihovny a půjčila si několik knih, protože problematika drog mě sice velmi zajímala, ale o praktické zkušenosti jsem nestála. ~t~
 Binturongg 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:05:43)
Ecim - tak to já teda o praxi stála a prubla jsem, co se dalo, ale až kolem 20 let, a protože jsem "zdělaná" v oboru a psala jsem ročníkovou (posléze diplomovou) práci o návykových látkách, měla jsem to zatraceně promyšlené ~t~

Zkušeností nelituji, aspoň vím, o čem mluvím - třeba při výuce, ale pivo a víno v normálním dávkování! ~t~ mi prostě zůstaly bližší než jakákoli droga ~;)
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:24:34)
Pivkem a vínkem také nepohrdnu, ale myslím na to, že to musím mít pod kontrolou. ~t~
 dnes pod jiným nickem 
  • 

Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 14:14:50)
Přesně si vzpomínám na to myšlení "teď to vyzvracím a pak už to samozřejmě nikdy nebudu dělat, nejsem blbá abych se zdravotně ničila". Nejhorší je, že když se víc najím, ta myšlenka se objeví velmi silně dodnes a to si myslím, že to mám rozumově zpracované.

Nikdy jsem neměla v puse cigaretu vědomě, alkohol - tak litr vína za rok, ale chutná mi, jen ta decka, když už je příležitost, mě plně uspokojí. Proč to tady šlo a se zvracením ne, dodnes nechápu
 Fous&fousek 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:10:03)
Já jsem žravec, ale zažila jsem anorexii u jedné známé. Viděla jsem jí, když byla ještě OK, a pak asi po necelém roce, to už se u ní anorexie rozjela naplno. Musím říct, že jsem se nikdy nikoho tak nelekla. Té holce bylo 19, vypadala jako stařena se šedivou pletí a její první slova byla "nemám problémy s jídlem, ostatní kecaj". Do té doby to byla krásná a HUBENÁ holka. Bohužel nevím, jak to s ní dopadlo. Snad to nepotká mou dceru! Sama mám dnes 170/55 a považuji se za hubenou. Pro jiné by to ovšem byla nepřekonatelná tloušťka. No nic, jdu si dát bábovku a dcerce Lipánka.~w~
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 10:51:31)
Dobrou chuť, Fousku. :-) My jsme měli v práci jednu anorektičku, znala jsem ji jen od vidění, ale také jsme s kolegyněmi přemýšlely, jestli bychom neměly něco podniknout, ale nenapadlo nás co. Když jsem se nedávno byla v práci podívat, tak jsem ani nenašla odvahu se zeptat, jak na tom je. ~n~
 Binturongg 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:00:38)
Ecim - ona jakákoli závislost, až na výjimky, dřív či později začne dotyčnému přerůstat přes hlavu a hlavně přes zákon, takže sice už ZA únosnou mezí, ale lze s tím něco dělat, i když je dospělý a ostatní mu do toho nemají co kecat - pochopitelně v případě, že je třeba nebezpečný svému okolí, fyzicky se zhroutí atp.

Ale anorexie (a asi ještě kouření, což je proti tomu legrace) žádné právní důsledky nemá, takže pokud se vaše kolegyně totál nesesypala na pracovišti a nebylo možné ji poslat do špitálu, nemohly jste udělat absoluně nic.

Navíc platí, že nevyžádané rady a pomoc zpravidla narazí... ~d~
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:23:37)
No právě, Binturong. To vždy přemýšlím nad tím, do čeho mi ještě něco je a do čeho už mi nic není. Já jsem tu holku skoro neznala, pracovala někde úplně jinde, když jsme se potkaly, tak jsme se zdravily a prohodily pár slov, ale nic víc. ~n~ Jenomže když se pak něco stane, tak tě třeba napadá, jestli přeci jen nebylo něco, co jsi mohla udělat. ~n~
 Binturongg 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:33:45)
Ecim - něco udělat měli její nejbližší a možná ani oni ne, protože nikdo neví, co to mohlo spustit, často to neví ani ta dotyčná... ~d~
 Ecim 


Re: Dětem nezabráníte 

(18.10.2010 11:36:59)
Binturong, přesně tohle jsme si s kolegyněmi říkaly také. ~d~
 Jíťa 
  • 

Neobviňuj se 

(18.10.2010 10:24:59)
Nemá smysl se obviňovat. Myslím, že se v podobných případech nedá nic moc dělat. Já si prošla s dcerou jiným ale svým způsobem hodně podobným problémem. Hodně jsem se snažila, stálo mě to hodně sil a k psychologovi jsem musela chodit já, abych to zvládla nějak ustát. Včas se to odhalit nedá a vzít pubertální dítě k psychologovi jen kvůli nějakému podezření je blbost. V případě falešného podezření může být spouštěčem nějakého problému právě ten rodičovský projev nedůvěry.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 10:38:33)
Proboha co jsou to za názory~a~,jistěže se to dá odhalit včas,spousta lidí to i odhalila a důsledky nejsou tak hrozné.Návštěva psychologa není projev nedůvěry!Dítěti ubližuje víc nezájem.
 uzivatel01 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 11:01:07)
Kazdy clovek (i dite) ma svobodu volby. Z duvodu, ktere mohou byt mimo kontrolu rodicu, mohou byt nektere volby sebedestruktivni. Bohuzel. Dokud se clovek nechce lecit sam, nemuze sebelepsi rodic delat skoro nic. Snad jen venovat hodne casu a pozornosti, jak pise autorka; pripadne taky vymezovat hranice a decku zkusit vysvetlit, ze nici nejen zivot svuj, ale taky svych blizkych. Autorce a jeji dceri hodne stesti a dobre uzdraveni.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 12:04:10)
Ano,ale to nemůžeš říct dopředu,že to k ničemu nebude.Že nepomůžou doktoři ani nic jiného.Snažit se můžeš vždy a jako rodič bys myslím i měl.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 12:27:27)
Promiň, ale návštěva odborníka je v očích dítěte projevem nedůvěry. Nevím, jaké máš osobní zkušenosti se řešením sebedestruktivních problémů mládeže. Můj názor je: pokud začneš řešit příliš brzo, zaděláváš tím na horší problémy (dítě si bude víc dávat pozor, naruší to důvěru ve vztahu apod.). Pokud moc pozdě, jsou následky horší. Otázkou je vystihnout ten správný okamžik a zvolit k němu správný postup.

Ano spousta lidí problém odhalila včas a spousta lidí ho díky tomu zvládla, někdy i bez pomoci odborníků. Ale pokud někdo žije v jakémsi oblouzení "mě se to stát nemůže, protože se dítěti věnuju jak nejlépe umím"... Tak to nefunguje.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 12:37:38)
Jíťo,tak potom asi záleží na tom jak se to podá,pokud je psycholog za trest,no tak potom jo.Pro mě je to třeba odborník,který může pomoct,už jen proto,že má nadhled.Já si nemyslím,že to,že se dětem věnuju je automaticky uchrání,ale určitě je větší procento v rodinách,které nefungují.Drogy a podobné věci jsou náhražka,něco chybí a pokud s dětmi nemluvíme a problémy neřešíme,s tím,že je to stejně na nic,tak děti hledají jinde,to je stará pravda,kterou jsem nevymyslela já.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:15:50)
Psycholog není za trest. Ale na druhou stranu není všespasitelný.
Jak chceš říct dospívajícímu, aby dobrovolně šel na nějaké psychologické vyšetření? První jeho reakcí bude otázka proč.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:20:10)
Protože se mi zdá,že by nám mohl pomoct ujasnit si určité věci-třeba.Není všespasitelný,ale zatracovat jej dopředu,s tím,že stejně nic nevyřeší,to není nejlepší cesta.
 Ecim 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:32:14)
Zatracovat dopředu ne, ale taky by se k němu člověk neměl upínat a být případně připravený vystřídat víc odborníků, pokud se ten první projeví blbě.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:41:29)
A teď si zkus do podobné situace promítnout sebe, svého manžela a jeho návrh, že bys mohla návštívit např. sexuologa, aby ti pomohl ujasnit si některé věci ...
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:45:34)
Měla bych se urazit?Nevím,ale u vás v rodině je návštěva odborníka něco špatného,ostuda?Tak jistě potom takhle přemýšlejí i děti.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:00:21)
Proč hned urazit? Mě spíš zajímalo, jak by ses cítila. Ale zřejmě absolutně vpohodě: "Nemám žádný problém, ale když ti to udělá radost, tak k tomu sexuolovi zajdu."
Sorry, ale tomu snad ani ty nevěříš.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:06:51)
Jíťo já Tě přesvědčovat nebudu,každá vnímáme věci jinak.Pokud bychom měli s manželem problémy v sexu a on navrhl poradit se sexuologem,tak nevím proč bych se měla naštvat.~d~Já tohle neberu jako selhání,ale je to problém celé společnosti,všímám si,že zatímco jít se zlomenou nohou k chirurgovi je přirozené,jít s bolavou duší k psychologovi je ostuda.~d~
 Ecim 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:10:43)
Taky mi přijde lepší vyhledat pomoc odborníka, než nechat problém "vyhnít".
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:17:43)
Já s tím souhlasím, ale to musí taky dotyčný o problému vědět a chtít ho řešit.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:15:45)
Já nemluvím o tom, že by ses měla naštvat nebo urazit. Já se ptám na tvé pocity? Ty mluvíš o tom, že pokud by sis byla vědomá problémů...
Aplikuj to na svou současnou situaci, kdy problém nemáte (nebo ty si nejsi ničeho vědomá) a přesto tě někdo pošle k odborníkovi.

Tak jinak: Upadneš, nic tě nebolí, nemáš ani modřinu a někdo z tvých nejližších bude otravovat s rentgenem...
 Katka +3 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:54:44)
Ale ty vycházíš z chybné premisy, píšeš "...pokud bychom měli s manželem problém..." tzn. oba vnímáte nějaký problém. Jenomže anorektik je přesvědčený, že žádný problém nemá,problém mají ti okolo něho, takže jak mu chceš návštěvu psychiatra zdůvodnit, aby to přijal? Ve chvíli, kdy uzná, že má problém s příjmem potravy, vyhledá obvykle pomoc sám.
 Binturongg 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 14:58:57)
Katka - ve chvíli, kdy anorektik uzná, že má problém s příjmen potravy, je zpravidla už mrtev ~d~
 štěpánkaa 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:37:33)
Binturong, vidíš to černě, občas se nějaký anorektik "vyléčí". Ne úplně, musí si třeba psát kolik čeho a v kolik hodin snědl, ale naštěstí ne všichni to nechají dojít až k nejhoršímu~d~
 Katka +3 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 16:15:21)
V některých případech ano, ale někdy ne. Mojí sestře to došlo ještě včas.
 Binturongg 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 18:58:39)
Katka - jasně, tuším, že Tinus taky psala, že jí to došlo včas. Ale anorektiků vyléčených vlastní vůlí a bez odborné pomoci je asi tolik, jako alkoholiků a feťáků, kteří se z toho dostali svépomocí.
V rámci diplomky i reálného života jsem jich potkala dost, přičemž znám pouze 2, slovy DVA, lidi, kteří se z drog a chlastu vyhrabali sami, a to v době, kdy ještě nebyli úplně na dně...

Proto jsem skeptická... ~d~
 Katka +3 


Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 12:37:02)
Ona by se z toho taky nedostala sama. Vyhledala odbornou pomoc ve chvíli, kdy jí docvaklo, že má problém. Jen prostě nejdřív musela sama nahlédnout, že její chování není zdravé a normální.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:35:38)
Ale to by nikdo nikdy nenavštívil psychologa,kdo vnímá od začátku své jednání jako problém.~d~Přesto psychologická pomoc funguje,neříkám,že to zabere vždy,já se pouze ohrazuju proti formulaci,že to nemá cenu ani zkusit,protože to nepomůže nebo se to ještě zhorší.to jsou názory jak z minulého století.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:46:18)
Za první větou měl být otazník.~f~
 MirkaEyrová 


Re: Neobviňuj se 

(20.10.2010 0:10:28)
Přesně tak. Psycholog - ostuda. Pawla má autistu, takže si prožila určitě jako matka taky svoje. U nás se bere psycholog a psychiatr (teď už) jako normální doktor - prostě proto, že bez nich bych už já dávno nebyla v rodině, a syn by - jako autista (lehčí forma - Aspergerův syndrom) - taky skončil v ústavu.
---- Zatímco moje mamina má pocit, že psychologové a psychiatři jsou k ničemu, takže když má sama problémy, odskáčeme to my děti, ač máme svých starostí nad hlavu. Ne že bych se NECHTĚLA mamce věnovat, ale jestliže se sama léčím s depresí, syn aspík v pubertě, už týdny, měsíce, roky čekám(-e), kdy to "rupne" a skončíme všichni tři v ústavu (třetí - manžel)... tak prostě nemám čas řešit pořád její problémy, obzvlášť když já už od života tzv. dostala přes ústa a její problémy se mi občas zdají zbytečné, malicherné ve srovnání s tím vším, čím procházíme my. Tak by se holt ten psycholog hodil ~n~.
---- Taky mám pocit, že někteří lidé jsou víc ohroženi sklony k závislosti na čemkoliv (drogy nebo internet, alkohol nebo nakupování, počítačová pseudorealita nebo čokoláda, to je skoro fuk). Z vlastní zkušenosti mám pitomý pocit, že v pozadí může být sebevědomí. A vypěstovat u dítěte sebevědomí není tak jednoduché - primárně to není jen v tom, že se rodič "věnuje dětem" - on totiž musí vystihnout tu pravou potřebu dítěte, sám být psychologem a věštcem v jedné osobě. Mluvím z vlastní zkušenosti - i z pozice dítěte, i z pozice rodiče. Moje máma neodhadla mě (byla přiliš autoritativní na mou křehkou dušičku), já neodhadla syna (o Aspergerově syndromu jsem prvně slyšela, když mu bylo možná nějakých osm let). Neboli není vše (ve výchově) tak snadné, jak si lidé od prvního pohledu myslí, nebo jak usuzují z vlastních zkušeností.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 13:27:06)
Ale je možné,že pokud ta komunikace v rodině opravdu nefunguje,tak dítě toho psychologa nepříjme,ale to jsme opět na začátku.To dětsví ať se to někomu líbí nebo ne,je klíčové a co dětem v té době dáte nebo nedáte,z toho těží nebo naopak jim to chybí celý život.
 štěpánkaa 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:32:09)
Byla jsem se synem u psychologa (z jiných důvodů než o kterých se tu píše)a na otázku Proč jsem odpověděla, že mě to a to trápí, nevím si s tím rady a myslím si, že i on není s tím a tím spokojen (což samozřejmě syn popíral). Řekla jsem mu, že bych byla moc ráda, kdyby byl tak hodný a pomohl mi vyjasnit si, co se s ním děje, protože já tomu nerozumím a on není schopen mi nic vysvětlit, potřebuji, aby si nás poslechl 3. - nezaujatý člověk. Byl to jen začátek cesty, po které jdeme se střídavými úspěchy, ale motivace nebyla negativní.... ~3~I když samozřejmě jsou puberťáci, kteří ani na takovou motivaci nereagují dobře....~d~
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:36:21)
Štěpánko,dík za názorný příklad,že to jde.:-)
 štěpánkaa 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 15:40:20)
Pawlo,
bohužel s tou anorexií je to často tak, že jsou děti (většinou holky) dovlečeny svým okolím k odborníkovi a různě dlouhou dobu trvá, než samy pochopí, že opravdu mají problém. A když to pochopí, tak je půlka práce za nimi....~d~
Pokud dítě nespolupracuje s rodiči, je nutno asi přejít na to, že problém má rodič a žádá dítě o pomoc. Často to nejde, ale někdy to zafunguje....~3~
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 16:02:53)
Takže jsme vlastně celý tento okruh uzavřeli, protože jak píšu v úvodu, pro rady k psychologovi jsem si chodila já, zatímco moje dítě "žádný" problém nemělo.

Ne vždycky všechno funguje podle příruček.
 štěpánkaa 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 16:11:21)
Jíťo, však to leckdy je to jediné, co rodiči aspoň trochu pomůže, když dítě nespolupracuje. Můj syn naštěstí zatím spolupracuje. Ale ve škole u některých studentů vidím, že to často rodiče nemají jednoduché (podotýkám, že často i úplně normální, starostliví a milující rodiče)~3~~3~~3~
 chikamichi 


jídlo jako droga 

(18.10.2010 16:17:15)
ono jídlo je zvláštní druh drogy, protože nemůžeš přestat jíst, je to jako kdyby si alkoholikovi řekla, že může respektive musí každý den vypít jednu decu vína a ani o clup víc a to do konce života nebo kuřákovi, který kouří dvacet, aby si dal každý den jen jednu, v tomhle je závislost na jídle nejhorší druh závislosti
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 16:20:47)
Jíťo,já už nevím jestli reaguješ opravdu na mě,já jsem nepsala,že všechno vždy funguje podle příruček.Já jsem nesouhlasila s tím,aby se psycholog označil za něco co stejně nefunguje popřípadě ještě přihorší,protože tak to není.Že to nefunguje vždy je jasné,přesto jsem to tady několikrát zopakovala.Tak snad se už chápeme.:-)
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 18:00:24)
Pawlo, já jsem zase nepsala, že psycholog něco zhorší. Jen to, že rodičovský projev nedůvěry může způsobit úplně jiné, někdy i horší problémy.
Tahat dítě bezdůvodně k psychologovi takovým projevem nedůvěry je. Psycholog v takovém případě nic nezjistí, ale dítě se může tzv. kousnout.
To je problém, se kterým se rodiče problematických dětí potýkají: Kde je ta hranice, že stále ještě o nic nejde a kdy už je potřeba zasáhnout třebas násilím?
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 18:43:43)
Jíťo a na tom se právě neshodneme,podle mě to není projev nedůvěry,projev nedůvěry je když dítěti prohledávám osobní věci.Jít k psychologovi neznamená-jsi špatný,aspoň pro mě teda ne.Nebo formulace,jít tam zbytečně,no proboha a co?Mě se zdá,že ty psychology démonizuješ.~;)
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(18.10.2010 21:55:11)
Já nikoho nedémonizuju. Proč by někdo chodil k psychologovi, když sám nemá problém? Blázni jsou všichni okolo.
Očividně vůbec nemáš představu o životě nebo komunikaci s problematickým puberťákem.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 6:45:27)
Jíťo,osobně naštěstí ne.Vidím toho ale kolem sebe dost a vím jak psychologové pracují(jsou mezi nimi rozdíly,taky jsou lepší a horší),dobrý psycholog umí pracovat s dítětem tak,že nemá pocit selhání,nemá pocit,že je tam za trest,nemá pocit,že mu rodiče nevěří.Osobně si myslím,že se tohle dá vysvětlit už doma,ale pokud je to už zakořeněné v rodinně psycholog-ostuda,prohra,tak je to na něm.A po stopadesáté opakuju,nemusí se to podařit,ale raději to ani nezkusit???
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 12:15:35)
A já snad posté opakuju, že problém je v tom, jak to dítě k psychologovi nenásilně dostat, aby právě nemělo ten pocit, že je to za trest apod.
Souhlasím s tím, že když ho tam dostaneš, máš napůl vyhráno.
Mimochodem, pokud už dítě nějaký ten problém má, tak je téměř jisté, že zároveň už je rozvinutý i problém v komunikaci v rodině. Takže mě ušetři svých amatérských rad ohledně toho, jak je to všechno jednoduché.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 21:09:22)
Jíťo,zkopíruj mi příspěvek kde píšu,že je všechno jednoduché!!!Nic takového jsem nepsala,naopak píšu,že ne vždy se to podaří.Nevadí mi opačný názor,ale nevkládej mi něco co jsem nenapsala.Moje rady jsou možná amaterské,nicméně se svými dětmi vážnější problémy nemám a ty které byly jsem zdárně vyřešila,takže asi můj postup nebude tak špatný.~2~
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(20.10.2010 11:28:40)
Dobře, když teda chceš mermomocí přesné citace. Přečti si znovu celou větev a řekni mi ty, kde já jsem napsala, že návštěva psychologa problém zhorší.
Celou dobu mluvím o tom, že zhoršit situaci může rodič tím, že projeví nedůvěru. Z pohledu dítěte tím projevem nedůvěry může být i návrh návštěvy psychologa - toť vše.

Z tvých příspěvků mám neustále dojem, že máš hodně jednoduché představy:
Včera dítě ještě normálně jedlo, dneska se v obědě ponimralo, šup s ním pro jistotu k psychologovi, abychom to stihli včas podchytit... A ono navíc nadšeně souhlasí, protože máte dobrý vztah.
 Katka +3 


Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 12:40:28)
Přidávám se k Jítě, taky nechápu. Psycholog neznamená ostuda, ale jak tam chceš to dítě dostat? K zubaři nebo pediatrovi se chodí preventivně, ale k psychologovi? Jak dítě donutíš spolupracovat, aniž bys na něj vyvíjela nátlak.
 Pawlla 


Re: Neobviňuj se 

(19.10.2010 21:13:49)
Včas se to odhalit nedá a vzít pubertální dítě k psychologovi jen kvůli nějakému podezření je blbost. V případě falešného podezření může být spouštěčem nějakého problému právě ten rodičovský projev nedůvěry


Ono to už zapadlo v diskusi,ale to je příspěvek Jíťi,s kterým jsem nesouhlasila a doteď nesouhlasím,protože z toho vyplývá,že návštěva psychologa nemá význam.A za druhé,včas se to odhalit rozhodně dá.
 Jíťa 
  • 

Re: Neobviňuj se 

(20.10.2010 13:27:33)
Za 1. Z toho vyplývá to co jsem řekla: Projev nedůvěry ze strany rodičů může být spouštěčem nějakého problému.

Za 2. otázkou je jak včas to chceš odhalit. Podle mě pokud už je potřeba odborné pomoci, je dost pozdě, protože v dnešní "osvícené" době nemáš možnost donutit dítě, aby tě poslechlo. Bohužel, dítě má jen práva, ty jako rodič jen povinnosti (na tvoje práva vůči dětem zákony kašlou).
 Iren 
  • 

Co nemoc odstartovalo? 

(19.10.2010 12:26:28)
Mě by zajímalo,co nemoc odstartovalo.Smáli se jí spolužáci,zamilovala se, jak vlastně vypadala? Maminky vidí své děti vždy jako krásné, ale zarazil mě hamburger ke snídani... mé dítě má hamburger jako velkou vyjímečnost na výletě apod. Nebyla opravdu oplácaná? Pak bych dceři např. s hubnutím pomohla a korigovala jej na zdravou míru (místo hamburgru na snídani celozrzné pečivo apod). Pak může mít dítě pocit,že jsou rodiče spojenci v jejím tažení za štíhlou postavou a ne nepřátelé,kteří jí nutí tuky - ale nechci soudit,neznám pozadí. Osobně mám zkušenost se svojí sestrou,ta drží diety celý život,ve 40 vypadá jako stará bába a stejně teď ztloustla (má naprosto zničený metabolismus,že cokoliv sní,tělo uloží).Je často nemocná,měla pár úrazů ze slabostije nervózní a okolí se jí vyhýbá.Žije sama (musela by vařit chlapovi a ztloustla by),má velkou lednici a v ní alkohol.Anorexie ani bulimie to není,ale i tak to považuji za poruchu.Bohužel je to tlak dnešního světa na to,aby byli všichni štíhlí a krásní.
 Delisa 
  • 

Debilní poznámka 

(20.10.2010 13:47:24)
Ke spuštění anorexie nebo bulimie stačí třeba jen debilní poznámka nějaké partičky kluků ve smyslu "viděl´s tu prdel?". Dotčená dívka, která do té doby o sobě nepochybovala, se ani nemusí otočit, ale debilní poznámka se jí zaryje hluboko do podvědomí a pochybovat o sobě začne. Někdy není v moci rodiny propuknutí nemoci zabránit, někdy si rodiče o problémy svého dítěte pěkně koledují.

Sama se divím, že nemám nějakou poruchu příjmu potravy, protože v pubertě jsem si často od mamky vyslechla, že když se budu cpát "budu jak bečka kitu" nebo od taťky, že mám "prdel jak štýrský valach". Oni to mysleli nejspíš v žertu, mně to ale tak vtipné nepřipadalo. Pamatuju si to dodnes.

Můžeme dcerám pěstovat zdravé sebevědomí, říkat jim, že jsou krásné takové jaké jsou atd. - ale puberťáci rodičům nevěří, víc uvěří vrstevníkům. Takže v tomto souhlasím s autorkou, důležité je si dětí všímat a mluvit s nimi a mít na ně vždycky čas.

Mám dceru a bojím se o ni. Snažím se a budu se snažit dávat si pozor na jazyk. Pětiletá dcerka je mlsná a přesto si dávám setsakramentský pozor, abych jí neříkala "nejez to sladké, budeš tlustá". Říkám jí "nejez to sladké, zkazí se ti zuby".

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.