Názory k článku Musím zhubnout!

Mám tři děti ve věku 7, 10 a 12 let (dva starší jsou kluci). Doma máme k jídlu vcelku normální přístup, mám ráda zdravou kuchyň s občasnými radostnými hříšky (buřty u ohně, čokoláda, výjimečně Cola - na přání dětí apod.) Dávám pozor, jak o jídlu mluvím, neřeším diety, ani své ,,tak akorát" tělo (180 cm , 80 kg - no i když trošku bych ubrat mohla, ale nemluvím o tom před dětmi). Mám spíš problém, který nemohu moc ovlivnit - děti chodí jednou za dva týdny k exmanželovi a jeho nová žena asi dost řeší svůj vzhled a váhu, takže moje děti, po víkendu u nich, se mě ptají, zda si mohou dát po večeři ještě banán - zda nebudou tlusté, že Jana říkala, že to se nejí po šesté hodině..., že to je moc kalorické...apod. - ale něco jiného je jídelní režim dítěte a dospělého...
A nejmladší dítě - dcera - pak (po víkendech u táty a jeho ženy)začala odmítat nosit některé své kalhoty - pže jí dělaly ,,tlusté bříško/nohy....". Také si začala všímat mého těla (,,maminko, neměla bys zhubnout... a nemáš ty nějak tlusté bříško/nožičky..? apod.).
Tohle nevím, jak ovlivnit - spíš se snažím mít k jídlu i tělu normální přístup - nezanedbávat to, ale ani se na to extremně nesoustředit, říkat dcerce, že jí to sluší..apod.
Bojím se, aby právě přístup (k jídlu vnímání vlastního těla) v téhle nové rodině nějak špatně neovlivnil dceru..

Za 1. Z toho vyplývá to co jsem řekla: Projev nedůvěry ze strany rodičů může být spouštěčem nějakého problému.

Za 2. otázkou je jak včas to chceš odhalit. Podle mě pokud už je potřeba odborné pomoci, je dost pozdě, protože v dnešní "osvícené" době nemáš možnost donutit dítě, aby tě poslechlo. Bohužel, dítě má jen práva, ty jako rodič jen povinnosti (na tvoje práva vůči dětem zákony kašlou).

Přesně tak. Psycholog - ostuda. Pawla má autistu, takže si prožila určitě jako matka taky svoje. U nás se bere psycholog a psychiatr (teď už) jako normální doktor - prostě proto, že bez nich bych už já dávno nebyla v rodině, a syn by - jako autista (lehčí forma - Aspergerův syndrom) - taky skončil v ústavu.
---- Zatímco moje mamina má pocit, že psychologové a psychiatři jsou k ničemu, takže když má sama problémy, odskáčeme to my děti, ač máme svých starostí nad hlavu. Ne že bych se NECHTĚLA mamce věnovat, ale jestliže se sama léčím s depresí, syn aspík v pubertě, už týdny, měsíce, roky čekám(-e), kdy to "rupne" a skončíme všichni tři v ústavu (třetí - manžel)... tak prostě nemám čas řešit pořád její problémy, obzvlášť když já už od života tzv. dostala přes ústa a její problémy se mi občas zdají zbytečné, malicherné ve srovnání s tím vším, čím procházíme my. Tak by se holt ten psycholog hodil .
---- Taky mám pocit, že někteří lidé jsou víc ohroženi sklony k závislosti na čemkoliv (drogy nebo internet, alkohol nebo nakupování, počítačová pseudorealita nebo čokoláda, to je skoro fuk). Z vlastní zkušenosti mám pitomý pocit, že v pozadí může být sebevědomí. A vypěstovat u dítěte sebevědomí není tak jednoduché - primárně to není jen v tom, že se rodič "věnuje dětem" - on totiž musí vystihnout tu pravou potřebu dítěte, sám být psychologem a věštcem v jedné osobě. Mluvím z vlastní zkušenosti - i z pozice dítěte, i z pozice rodiče. Moje máma neodhadla mě (byla přiliš autoritativní na mou křehkou dušičku), já neodhadla syna (o Aspergerově syndromu jsem prvně slyšela, když mu bylo možná nějakých osm let). Neboli není vše (ve výchově) tak snadné, jak si lidé od prvního pohledu myslí, nebo jak usuzují z vlastních zkušeností.

Jíťo,zkopíruj mi příspěvek kde píšu,že je všechno jednoduché!!!Nic takového jsem nepsala,naopak píšu,že ne vždy se to podaří.Nevadí mi opačný názor,ale nevkládej mi něco co jsem nenapsala.Moje rady jsou možná amaterské,nicméně se svými dětmi vážnější problémy nemám a ty které byly jsem zdárně vyřešila,takže asi můj postup nebude tak špatný.

Ona by se z toho taky nedostala sama. Vyhledala odbornou pomoc ve chvíli, kdy jí docvaklo, že má problém. Jen prostě nejdřív musela sama nahlédnout, že její chování není zdravé a normální.