Re: Neobviňuj se

Přesně tak. Psycholog - ostuda. Pawla má autistu, takže si prožila určitě jako matka taky svoje. U nás se bere psycholog a psychiatr (teď už) jako normální doktor - prostě proto, že bez nich bych už já dávno nebyla v rodině, a syn by - jako autista (lehčí forma - Aspergerův syndrom) - taky skončil v ústavu.
---- Zatímco moje mamina má pocit, že psychologové a psychiatři jsou k ničemu, takže když má sama problémy, odskáčeme to my děti, ač máme svých starostí nad hlavu. Ne že bych se NECHTĚLA mamce věnovat, ale jestliže se sama léčím s depresí, syn aspík v pubertě, už týdny, měsíce, roky čekám(-e), kdy to "rupne" a skončíme všichni tři v ústavu (třetí - manžel)... tak prostě nemám čas řešit pořád její problémy, obzvlášť když já už od života tzv. dostala přes ústa a její problémy se mi občas zdají zbytečné, malicherné ve srovnání s tím vším, čím procházíme my. Tak by se holt ten psycholog hodil .
---- Taky mám pocit, že někteří lidé jsou víc ohroženi sklony k závislosti na čemkoliv (drogy nebo internet, alkohol nebo nakupování, počítačová pseudorealita nebo čokoláda, to je skoro fuk). Z vlastní zkušenosti mám pitomý pocit, že v pozadí může být sebevědomí. A vypěstovat u dítěte sebevědomí není tak jednoduché - primárně to není jen v tom, že se rodič "věnuje dětem" - on totiž musí vystihnout tu pravou potřebu dítěte, sám být psychologem a věštcem v jedné osobě. Mluvím z vlastní zkušenosti - i z pozice dítěte, i z pozice rodiče. Moje máma neodhadla mě (byla přiliš autoritativní na mou křehkou dušičku), já neodhadla syna (o Aspergerově syndromu jsem prvně slyšela, když mu bylo možná nějakých osm let). Neboli není vše (ve výchově) tak snadné, jak si lidé od prvního pohledu myslí, nebo jak usuzují z vlastních zkušeností.