| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jirka a my - můj vlastní příběh

 Celkem 34 názorů.
 Klára 
  • 

dík 

(3.6.2010 8:25:43)
Krásný článek...i když je paradox psát to takhle, protože je to hodně smutný...ale popis toho, jak je obtížné o bolavých věcech mluvit s druhýma a jak se v tom pohybovat mi mluví přímo z duše (i když jsem zažila něco dost jinýho, ale taky bolavýho). Díky za něj!
 Taodvedle 


Re: dík 

(3.6.2010 8:51:30)
Jses silna zena, a preji ti hodne stesticka do dalsiho zivota i kdyz bude bez syna, presto muze byt stastny.
Verim ze tohle je vellky problem, i ja jsem udelala zkusenost, a vim ze tihle lide naopak o mrtvych chcou mluvit, chyba lidi je ze ze strachu o nich nemluvi.
 ADRIEN 


Re: dík 

(3.6.2010 8:59:22)
Také moc děkuji a úplně jsem si vybavila, jak jsme neměli odvahu mluvit o manželce, která kamarádovi umřela hned po druhém porodu, jak jsme měli strach jen říct její jméno, abychom mu ji zbytečně nepřipomínali. A přitom třeba o ní mluvit chtěl. Chybu jsem udělala - měla jsem se ho přímo zeptat, zda mu nevadí, když se o ní zmíním. Je to už skoro pět let, život jde dál a nyní občas při hovoru se o ní zmíníme.
 mirka 
  • 

Re: dík 

(6.6.2010 15:53:21)
i já jsem přišla o syna tragicky v práci na noční směně vím jak to bolí všem maminkám, přeji, aby si pokud možno chránily své děti, až vyrostou tak to už nejde
 10.5Libik12 


Re: dík 

(3.6.2010 23:52:07)
Je mi líto, co se Vám stalo, Váš syn žil hezky a naplno.m,

Otázka, jak se chovat k lidem postiženým krutou bolestí se mi ale ve světle toho, co píšete, zdá ještě složitější.

Kdybych s Vámi byla u stolku, termoska by mi nedošla, zatímco utopenec by mi přišel jako vrchol netaktu.
 Irena, babička 4 vnoučků 
  • 

Re: dík 

(4.6.2010 0:04:39)
Souhlasím s Dášou a taky s Klárou. Musela jsem po přečtení chvíli počkat, až mi oschly slzy, abych viděla na psaní. Mám taky moc smutnou zkušenost - zemřel mi manžel, se kterým jsme si hodně rozumněli a se kterým jsem prožila 30 leté manželství. Dva týdny po pohřbu jsem "slavila" 50 let. Dnes je to už 7 let, o manželovi ráda mluvím a poslouchám, když o něm mluví jiní. Ráda o něm vyprávím vnukům (mimochodem nikdy se nesmířím s tím, že ho nepoznají). V době, když bylo vše čerstvé, tak jsem se často setkávala se známými a kamarády, kteří se hovorům o něm vyhýbali - vadilo mi to. Ráda se dívám na jeho fotky...
 hanci neposeda 


Smutny, a zaroven uzitecny clanek 

(3.6.2010 9:01:25)
Predevsim bych chtela autorce vyjadrit uprimnou soustrast. Nedovedu si predstavit vetsi bolest nez ztratu ditete, zivot nam opravdu muze pripravit velice tezke zkousky. Preji autorce, aby cas byl milosrdny. Jinak si myslim, ze ta komunikace je narocna zejmena proto, ze velice uzce souvisi s charakterem cloveka, jak moc veci proziva a chce prozivat navenek atp. Prave situace zminovane autorkou ukazuji, jak tezke je vzit se do bolave duse nekoho jineho. Navic si myslim, ze pri komunikaci s rodici muze mit kamarad/i pocit, ze je neustale pomerovan k zesnulemu synovi, coz muze byt velke brime. Uvadim toto jen jako priklad, proc komunikace neni jednoducha a proc se ne o vsechno muze vysvetlit, aniz by to nezanechalo horky pocit. A jeste k situacim, ktere autorka uvadi - obe podle mne dokazuji, ze se nelze pripravit na vsechny eventuality, protoze vzdy hraji nejvetsi roli emoce, ktere nekdy ani sebelepsi komunikace neprehlusi. Clanek povazuji za velice uzitecny, i kdyz boj s komunikaci zdaleka neni vyhran. Moc autorce drzim palce a za clanek dekuji!
 KLára 
  • 

Re: Smutny, a zaroven uzitecny clanek 

(3.6.2010 11:12:49)
Právě mi přijde dobré si uvědomit, že na všechno se nelze připravit a že to, že se někdo rozbrečí není smrtelné, prostě to je, i když to bolí, ale můžeme být v bolesti spolu, za případný kiks se omluvit....ale je to těžké nenechat se svázat úzkostí, že když něco řeknu, že to něco způsobí...ale na příkladu s termoskou je vidět, že všechno stejně promyslet nemůžu.......
 Jíťa 
  • 

Z druhé strany 

(3.6.2010 11:13:03)
Moc pěkný článek a určitě potřebný. Lidé nevědí, jak se v přítomnosti podobných lidí chovat a mnohé to trápí stejně jako vás.

Každý člověk reaguje na ztrátu blízkého člověka jinak. Dokonce i jeden člověk reaguje různě na ztrátu dvou různých blízkých. Když zemřel dědeček, babička všechny jeho věci z bytu odstranila vč. fotografií. Tolik jí chyběl, že nechtěla mít kolem sebe nic, co by jí ho připomínalo. Naopak, když vloni zemřela sestřenice, vystavila si její fotografii a vytáhla krabici s "dárky" které od ní po léta dostávala k MDŽ a jiným příležitostem a rozmístila si ty blbůstky po bytě, aby jí vnučku stále připomínaly.

První krok v komunikaci je vždycky na vás. Je to vaše bolest a vy musíte dát najevo, co potřebujete. Ostatní tu ztrátu cítí jinak. Oni nebudou plakat, když si budete chtít o Jirkovi povídat. Ale neví, co to udělá s vámi a tak raději mlčí. Nebojte se, oni určitě mezi sebou občas na Jirku vzpomenou, na něco co spolu podnikali.

PS: Já taky vůbec netuším, jak s tetou teď mluvit. Bojím se, že se jí nějak citlivě dotknu, že jí nevinou větou připomenu dceru. A taky mám v přítomnosti tety nepříjemný pocit. Vůbec netuším, jak na tetu působí společnost neteří a synovců, kteří všichni žijí a řeší své "nicotné" problémy...
 Jájule 
  • 

Re: Z druhé strany 

(3.6.2010 13:38:43)
Určitě je to o komunikaci, máš pravdu. Když mi před 15 lety umřela maminka, nebylo moc s kým o tom mluvit. Jakmile jsem to řekla tak málokdo uměl říct upřímnou soustrast nebo mě obějmul, většinou se lidi zatvářili divně a nevěděli co říct nebo jak reagovat, aby mi neublížili. Pak mi ale umřela baička, strýc, děda, druhá babička... a já se naučila hodně od starších lidí jak reagovat.
Proto já teď vždycky říkám vždycky upřímnou soustrast, nabídnu ruku a případně i pomoc nebo objetí, podle blízkosti k člověku, kterému někdo umřel.. A hlavně, nechám toho člověka povídat a poslouchám, nebo se ho snažím podpořit. Ale nebýt téhle vlastní zkušenosti, také bych nevěděla jak reagovat a styděla bych se.
 marketa 
  • 

Re: Z druhé strany 

(6.6.2010 22:11:06)
z mé osobní zkušenosti: když jsem měla potřebu mluvit o smrti svého syna, věděla jsem, že začnu plakat a to mě odradilo od toho, abych s takovým hovorem začínala já, protože jsem měla pocit, že vás pláčem budu obtěžovat. Na druhou stranu všichni lidé, kteří to dovedli se mnou hovor začít mi moc pomohli - pláči se sice nevyhly, ale o takové véci se snad ani bez pláče hovořít nedá. Věřte tomu, že to pro nás je mnohem těžší začít hovořit o svých mrtvých dětech. Na druhou stranu nás tak moc trápí, že ve chvílích, kdy linie situace jasně směřuje k jejich jménu, je situace uměla zatočena "vedle". Pokud nám chcete pomoci, nevyhýbejte se tomu tématu. Samozřejmě nás s ním ani netrapte, ale mluvte o smrti, protože ona tu je.
 Xantipa. 


pro autorku 

(3.6.2010 12:01:52)
Musí to být hrozné a neumím si to ani představit a ani si to nechci představovat. Já jen zažila smrt kamaráda - v partě při parašutismu. Je to už spoustu let zpátky a nevyrovnala jsem se tím. Nikdo za to nemohl, nikdo nic nezanedbal, ale tehdy ta atmosféra - to bylo strašný a pro toho, kdo osobně nezažil, asi nepředstavitelný. V prvotním šoku se obviňovalo, mluvilo o tom, co kdo mohl, aby se to nestalo, proč se to stalo, jestli se to nemuselo stát, jestli to nešlo jinak.......... Neunesla jsem to, měla jsem pocit, že si všichni myslí, že to je moje vina, že aby mohli jít dál, musejí najít viníka, musejí ukázat prstem. Zmizela jsem, vyhýbala se. Cestou osudu se stalo, že oklikou jsem se dostala zpátky k některým lidem z této party. Všechno je už pryč, ale řekli mi, že mi zazlívali a nemohli pochopit, proč jsem utekla, když v tom byli všichni, měla jsem zůstat s nimi. A tu stejnou výčitku cítili jako já cítili i oni - že mohli něco udělat a neudělali. Oni to zčásti překonali, já ne, asi proto, že jsem tam byla nejmladší a nejkratší dobu a slovo - je mrtvý - jsem řekla první a dřív, než se to fakticky stalo. Ale ani po těch mnoha letech se o něm nějak nemůžeme bavit - neřeklo se jeho jméno, mluví se o TÉ záležitosti, co se tehdy stalo. A když se vzpomnělo na nějaké srandičky, v případě, že se blížilo říct jméno toho mrtvého kamarádka, najednou to zadrhlo a kolikrát nastalo rozpačité ticho. Na hrob se mu nechodí, že prý je pro ně živý. Ale já vím, že není. Jako by měli výčitky, že on je mrtvý a oni žijí. Je to těžké, i na té druhé straně.
 Lionka 


tak já to mám úplně jinak 

(3.6.2010 17:22:14)
Dášo,možná by stálo za to to kamarádům syna na rovinu říci,že byste ráda slyšela ,jak se o Jirkovi baví...

Já to mám úplně jinak - hovor o naší zemřelé dceručce mne drásá a zraňuje,strašně se trápím ,i když to bylo už před 10 lety a byla malé půlroční miminko...nechci se o ní bavit,nesmím se podívat na její fotky,její věci jsem odnesla z domu...mám ji ve svých vzpomínkách až do smrti a její krátký život byl docela plný utrpení,takže ne, nechci si s nikým o ní vyprávět,...a mohu i říci...za žádnou cenu...~n~~n~~n~~n~~n~
 Berunice 


Re: tak já to mám úplně jinak 

(3.6.2010 23:48:00)
Vláčím za sebou téměř stejnou hrůzu jako ty a cítím to stejně, jako bys mi mluvila z duše.Jenom při čtení tvého příspěvku mi bylo, jako když mi někdo otáčí nožem v živé ráně a to už uběhlo 8 let. 8 let strachu, že o ní někdo bude mluvit, že se mě nedej bože na ní zeptá. Je to moc krásně sepsané (jestli se to v tomto případě dá vůbec říci), ale nikdo z vás v tom nemůže hledat univerzální návod, jak se zachovat v takových situacích. Takový návod prostě neexistuje a ani nebude existovat.
 Pawlla 


Re: tak já to mám úplně jinak 

(4.6.2010 7:34:19)
Tak jak je vidět každý to má jinak,okolí by mělo být citlivé a snažit se vypozorovat jestli je vhodné mluvit nebo ne.Pro mě mají takové články obrovský přínos,opravdu se zastydím za to jaké "starosti" řeším.Přeju autorce,Lionce i Berunce hodně štěstí~;((
 Betina 


Re: tak já to mám úplně jinak 

(1.9.2011 10:58:28)
taky to mám jinak, občas se o naší zemřelé dcerušce bavím, občas mi to nevadí, ale nesmí to být moc dlouho, jinak se mi začnou vracet ty hrozné chvíle beznaděje, nemocnice, a zase špatné zprávy a zase špatné zprávy, to jak trpěla..... pořád mě to bolí (i po 12 letech)
nemůžu moc ani ty weby, kde se to probírá, dlouhá cesta atd. , mě to nepřináší úlevu, ale naopak se to ve mě všechno znova zjitří a je mi mizerně
chci věřit, že to tak mělo být, že teď už má klid a že to prostě byla její i naše cesta
 Alena06 


Paní Dášo! 

(4.6.2010 11:45:44)
Paní Dášo,14.dubna 2009 měl pohřeb můj bratr,který se také utopil.Utopil se v řece Moravě.Chybí mi.~n~
 Alena06 


Re: Paní Dášo! 

(4.6.2010 11:49:14)
Maminka tu dobu přežila jen díky mým 3 dcerám,ta třetí se narodila v 3dny po tom,co se utopil.
 Petra 
  • 

bolest 

(4.6.2010 12:51:25)
Nejhorší bolest, kterou může člověk zažít je ztráta vlastního dítěte, čím je dítě starší, tím je bolest silnější, máte více vzpomínek. Jednou jsem viděla jeden dokument, ve kterém jeden psycholog říkál, že kdyby lidský mozek nebyl opatřen vlastností, se kterou je schopen se pomalu s touto bolestí vyrovnat, nikdo by nebyl schopen takovou bolest přežít. Obdivuji všechny co se dokázali znovu postavit na nohy a žít svůj život dál. Nikdy bych nechtěla něco podobného zažít a všem maminkam které přišly o své děti přeji hodně síly to pochopit a těm ostatním, aby je tato skušenost nikdy nepotkala.

PS: děkuji autorce za pěkný článek, který mě opět utvrdil v tom, že jsem přes všechny starostí a nesváry vlastně ten nejšťastnější člověk na světě a prosím všechny co to mohou ovlivnit aby to tak zustalo.
 Eleonor 


Pro autorku 

(5.6.2010 17:32:21)
Dášo, přeji hodně sil do dalšího žití.

Děkuji za článek.
Mám kolem sebe, bohužel, několik stejně smutných rodičů. A přiznávám, že nevím jak s nimi jednat a nebýt kolikrát slonem v porcelánu.
Ano, přesně jak píšete, nedokážu odhadnout co cítí a kdy o svých drahých chtějí a jak chtějí mluvit.
Strašně bych chtěla pomoct, ale nevím jestli to vůbec jde.
Všichni, dříve či později hledají, tak jako vy, na netu, v příbězích jiných. V hodně rodinách je velký smutek.
I můj bratr zemřel tragicky.
 tasipaldrem 


ssoniks 

(5.6.2010 19:40:20)
moc děkuji za krásný článek,mocinky moc mi pomohl
zrovinka umřel jeden malej postiženej chlapeček,kterého jsem měla mocinky moc ráda
ve škole se rozhodlo že se o smrti lukáška nebude mluvit,protže se neví jak by reagovali a raději se jim bude říkat lukášek nepříjde a doufat že přes prázdninyx na něho zapomenou
nemám tenhle přístup ráda,ale musím se přispůsobit,mnohem radši bych byla aby se dětem ve škole řejklo lukášek nepříjde spinká a už se neprobudí a uděla se třeba nějakéj společnéj výtvor třeba se namaloval na karton andílek na oblášku k tomu nějaké fotečky,jeho oblíbená činnost,vzkaz pro lukáška do nebíčka prostě nějak to vyjádřit a né ze smrti dělat TABu kdy konečně příjde doba kdy smrt bude tabu bude se o ni a o zemřelém naprosto normálně a otevřeně mluvit,vždyt to je to co všichni z nás tolik potřebujeme~q~
 Kač. ♀ + ♂ 


Dášo, 

(6.6.2010 15:07:15)
nejdřív musím napsat jak je mi to moc líto.

Několikrát jsme se dostala do situace že jsme byla v kontaktu s člověkem kterému někdo blízký zemřel cítila jsem velkou bolest a smutek ale pocit že tomu člověku chci pomoct. Jenže jak, nevěděla jsem? Je to hrozně citlivá věc a přistupovala jsme k tomu jako ostatní...chůze po špičkách abych ani slůvklem nezavadila... nic ohleduplnějšího ně nenapadlo, všechno ostatní mi přišlo jako strašné jitření rány.

Vím že je to bolestné, ale moc by mě zajímalo, co pro tebe v dané chvíli bylo potřebené. Po té stránce komunikace, jestli to píšu srozumitelně.

kač.
 markéta 
  • 

společnost na smrt prostě zapomíná... 

(6.6.2010 21:55:58)
Jsem moc ráda, že někdo dovedl tak hezky napsat něco tak těžkého.Už jsem se několikrát pokoušela dát lidem vědět,ale nebyla jsem schopna napsat to tak hezky. Za pár týdnů to bude rok,co mi umřel syn. Jsem člověk poměrně klidný a pro okolí zdám se vyrovnaný. Tak moc mě trápilo, že mé okolí nedovede o mém synovi mluvit. Pravda, žil jen 14 dní, vlastně ho všichni znali jen přes ten můj velký pupek. Myslela jsem si, že právě proto se mnou nikdo o věci nechce mluvit - tak moc byli rádi, že je tím tématem neobtěžuju. Teď vidím, že je to problém obecný. A mě to tak sžíralo a sžírá. Mám úplně stejné pocity ze společnosti jako autorka článku. Prosím lidi, nebojte se mluvit o našich dětech. Pláč nás očisťuje a mnohem více nás mrzí, že o nich nemluvíte. Oni jsou my,přestože už nejsou mezi námi. Nepřehlížejte je. děkuji moc autorce!
 Kač. ♀ + ♂ 


Re: společnost na smrt prostě zapomíná... 

(7.6.2010 8:52:24)
Markéto, stále hledám odpověď na to co jsem psala v předešlém příspěvku.

Můžeš jako maminka co prožila velkou ztrátu napsat co by pro tebe bylo v těhle těžkých chvílích nejpřijatelnější? Myslím co bys cítila jako "nejlepší" nejcitlivější jak si o svém zemřelém děťátku povídat?

Omlouvám se že se takhle ptám ale jak jsme psala byla jsem již párkrát v situaci kdy jsme někomu moc chtěla pomoct v takovéhle chcíli a nevěděla jsme jak. Ten pocit že tím ješt víc ublížím byl silnější.

Možná to bude i návod pro mnoho jiných kteří podvědomě tuší že by měli mluvit ale nevědí kdy, jak....

děkuji kač.
 Mili+5 


Re: společnost na smrt prostě zapomíná... 

(7.6.2010 12:48:43)
Kačenko, není jednoduché dát nějakou univerzální radu, můžu ti maximálně napsat, co pomáhalo nebo vadilo mě a maminkám, které o tom se mnou mluvily.

Jak jsem psala už předtím, nejdříve zjistit, jestli o to vůbec stojí, jak psala Lionka, některé opravdu špatně snáší i malou zmíňku.
Ale mnohé budou vděčné, když o jejich dítěti budeš s nimi mluvit. Pokud tedy už víš, že stojí o mluvení o dítěti, můžu dát příklad, co jsem zažívala sama, ale co mi řekly i mnohé další, když se mluví o jiných dětech, ať už o ostatních dětech té maminky nebo o jiných dětech v příbuzenstvu či přátel apod., nepřecházet mlčením i to zemřelé, zeptat se třeba i na něj, jak co třeba prožívalo, když chválíš sourozence nebo třeba bratrance, sestřenici zemřelého dítěte, tak říct i kratičkou větu o tom, že např. Milenka byla taky tak něžňoučká holčička, tak moc jí slušely ty bílé šatičky, Ondrášek byl taky takový veselý uličník, vzpomínáš, jak nás tehdy rozesmál, Matějovi čtení také šlo výborně. Mamince v té chvíli nejspíš vstoupí slzy, ale bude ti vděčná. Mě osobně strašně bolelo, když se probralo kdejaké dítě v příbuzenstvu, ale o Milence nepadlo slovíčko a když jsem se o ní zmínila sama, tak nebyla vůbec žádná reakce, jen takové nepříjemné mlčení. Taky mě dost dostává, když si musím obšírně vyslechnout, jak Terezka strašně trpěla, když jí brali krev nebo píchali ouško. Mě by teda vůbec nevadilo si to poslechnout a politovat holčičku, ale vadí mi, že pokud se slovem dotknu toho, co prožila Milenka, tak je to něco nepatřičného, to už je pryč, o tom už nemluv, ale to ouško, to bylo strašné!
 Mili+5 


Re: společnost na smrt prostě zapomíná... 

(7.6.2010 12:55:37)
Ještě si vzpomínám na jednu maminku, které zemřelo miminko při porodu a nedlouho potom se narodil její synovec a prarodiče pak neustále mluvili o tom synovci a dokonce odstranili vystavenou fotku té maminky s bříškem a místo ní tam dali fotku toho synovce. Ona to nesla strašně těžce, tolik si od svých rodičů přála, aby i její dítě uznali za své vnouče, myslím, že to i dost narušilo jejich vzájemné vztahy.
Hodně maminkám vadí právě to popírání existence tím, že je přecházena mlčením, že se odstraní jakákoliv vzpomínka na dítě apod.
Ale znovu připomínám, že mnoha maminkám, ale ne všem, jsou i takové, které takový přístup zase potřebují.
 Gabča - 1 andělíček 
  • 

Re: společnost na smrt prostě zapomíná... 

(7.6.2010 17:44:43)
Plně souhlasím s Mili (maminkou 4 kluku a 1 holcicky).Nam nas 6 tydenni prvorozene dite zemrelo pred dvemi mesici a take je mi velmi lito, ze od te doby, co zemrel, se uz o nem nemluvi, pouze, kdyz ja nekde neco zminim. Predtim byl takovy zajem...Usuzuju to take z toho, ze si ostatni mysli, ze by me to ranilo, ale me spis zranuje to, ze se dela, jakoby tu vubec nebyl a on tu s nami byl 9 mesicu v brisku a 1,5mesice pote.
Ale kazda maminka je jina, ty, ktere se o tom nechteji bavit, tak na internetu nepotkavam, bo nemaji potrebu vyhledat o nasich milovanych andeliccich diskuzi. Ale zarazilo me, ze jsem na internetu narazila na spoustu maminek (1.zarazeni, ze jich je tolik), ktere se o tom chteji bavit(2.zarazeni, myslela jsem, ze takova jsem jen ja:) Tak su za to rada.
Jinak se plne podepisuji pod prispevek Mili. Kazda tu bolest nese, jak nejlip umi a leky na ni jsou ruzne, pro me je tim lekem o mem andilkovi mluvit.
 Darina 
  • 

Re: společnost na smrt prostě zapomíná... 

(7.6.2010 14:11:11)
Dobrý den. Take si myslim, že společnost na smrt zapomína, mně tragicky zahynul syn v roce 2001 a ja zoufale hledala maminky se stejným osudem a našla až po letech na diskuzi maminek se stejným osudem a na setkáni s maminkami dlouhecesty. Takže mně pomohlo o tom mluvit, jak píše Mili nepopírat existenci mého syna, ja vzpomínam někdy i na tu osudnou vteřinu, ale více na to krásne co jsme spolu prožili. Je ale pravdou, že ta rána u mně ne a ne zacelit, ale díky svým kamarádkam se stejným osudem jsem fungujícim člověkem, což nějakou dobu po smrti syna jsem ani nebyla. Nebudťe na tu bolest sami.
 Katuka+Vítek11/06+Danek10/09 


Pláču 

(6.6.2010 22:25:43)
~n~
Jsem máma dvou kluků a občas mě někdy v noci děsí představa, že by se jednomu nebo druhému něco mohlo stát. Ještěže mám stále hodně práce a nemusím na to přes den myslet.
Nedokážu si představit větší bolest.

Myslím, že rozdíl mezi Dášou a Lionkou je jak staré byli jejich děti. Dokážu si představit, proč jedna má potřebu mluvit a druhá ne. Myslím, že se poněkud liší vztah k miminku a k velkému dospělému klukovi.
Bolest je to ale stále nekonečná, stejně jako láska, kterou ty naše zlatíčka milujeme.
 Mili+5 


Re: Pláču 

(7.6.2010 12:24:57)
Nejsem si jistá, že to souvisí s tím, jak staré bylo dítě, spíš s povahou maminky, pro některé je ta bolest tak obrovská, že čelit jí a prožít ji naplno nechtějí a raději se rozhodnou ji potlačit, nevzpomínat, nevracet se. Ty o tom mluvit nechtějí a není dobré je k tomu jakkoliv nutit.
Podle mých zkušeností velká část maminek má naopak potřebu mluvit jak o dítěti, tak o tom co prožily a co je bolí, nacházejí v tom úlevu, protože to nedokážou potlačit, nemyslet na to. I když o tom nebudou mluvit, stejně toho budou plné a stále na to myslí.
Já osobně mám velkou potřebu zachovat si pocit, že Milenka je stále součástí mého života, byť jiným způsobem a trvalé mlčení kolem ní mi vadí, protože to vypadá, jakoby tady ani nikdy nebyla, jakoby nikdy nebyla součástí našeho života. Pro mě byla dobrá cesta to nepotlačovat, ale prožít naplno tu bolest. Dnes po 3 letech pro mě není problém vidět Milenky fotky, videa, mluvit o ní, nevrhá mě to nikam na dno, neničí mě to, naučila jsem se, pokud přijde nějaká připomínka, která mě zabolí, rozjitří, tak si třeba chvíli poplakat, někomu to říct, napsat a pak se zase rychle vrátit do klidného vyrovnaného stavu, což ze začátku není nic samozřejmého, pomáhá čas a mě osobně pomohlo právě o tom mluvit, často pořád dokola vyprávět všechny ty bolavé zážitky, dokud se jejich bolavost neotupí, dokud zmíňku o nich neustojím tak, aby mě nevrhala do deprese.

Co se týká nějaké rady pro okolí, jak se chovat, jediná trochu univerzální je taktně se zeptat, zda o tom ta maminka chce či nechce mluvit, dál to záleží na její reakci, pokud řekne ne, tak nemluvit, maximálně pokud je to dobrá kamarádka nebo bližší příbuzná, tak ujistit, že kdyby v budoucnu měla potřebu, tak že jste tady ochotné naslouchat.
Pokud vyjádří ochotu o tom mluvit, což se někdy dá poznat i z toho, že své dítě nějakým nenápadným způsobem zmíní (nenápadným proto, že nejspíš už má za sebou sama zkušenost odmítnutí nebo nechce nikoho vystavovat trapným pocitům), tak naslouchejte, můžete ji i trochu povzbudit nějakou otázkou, hezkou poznámkou o jejím dítěti.
Myslím, že takové to apriori uvažování, že mlčet bude nejlepší a snaha se ani malinkou zmíňkou tématu nedotknout, může hodně ublížit, jak psala i Dáša. A není třeba se bát pláče, mnohdy uvažování, že když člověk pláče, tak se cítí nejmizerněji, nemusí být pravdou, pláč mnohdy ulevuje a často je to tak, že po první zmíňce se maminka rozpláče, ale pak se uklidní a otevře se k tomu dostat ze sebe, co potřebuje. Postupně pak už nemusí být slzy jen o smutku a bolesti, mě když dnes vstoupí při povídání o Milence slzy do očí, je to vedle negativních emocí i o vyjádření pozitivních emocí, něhy, lásky k ní. Dá se vlastně i říct, že dnes už ani nemám většinou potřebu mluvit o těch hrozných bolavých věcech, ale vyjádřit před svými blízkými nebo i před kýmkoliv, kdo je ochoten naslouchat, svoje něžné city k ní, které zůstávají i po jejím odchodu.
 Veverrka 


Re: Pláču 

(7.6.2010 15:51:53)
Já bych si dovolila zajít ještě kousek dál, a to, co píšete, zobecnit. Myslím, že mlčení a potlačování je kontraproduktivní vždycky. Že určující není povaha, typ či nátura toho kterého člověka, ty to pouze ztěžují nebo usnadňují. Strach je odvrácená strana Síly ( HV ) a nikdy nepřinese pokoj. Obdivuji Vás za Vaši odvahu a sílu a snahu a..., a jsem ráda, že sklízíte, co jste zasela ~x~
 Veverrka 


První příspěvek od Veverrky 

(7.6.2010 15:55:24)
je pro Mili ( aby nedošlo k mýlce )
 matevy 


moje ztráta 

(7.6.2010 13:52:31)


I já jsem ztratila blízkého člověka - před rokem mi umřel bráška, bylo mu 20 let. Nedokážu ani popsat, jak jsem tuto situaci prožívala. A bylo to i o to těžší, že sama už jsem matka. Jeho odchod jsem přijala až po roce, přesto to rozumově stále nechápu. Smrt je hrozná v tom, že je prostě definitivní. Ne jako když se vám někdo odstěhuje na druhý konec světa a můžete si kdykoliv zavolat.
Hodně o bráškovi mluvíme a vzpomínáme na něj, i když u toho tečou slzy. S jeho odchodem umřelo i něco v nás, na druhou stranu v nás dál žije.
Brášku vychovával jeho táta a myslím, že z téhle ztráty se nikdy nevzpamatuje. Bráška byl celý jeho život.

Okolí je "ohleduplné", protože zkrátka neví, jak o takových věcech mluvit, aby pozůstalí nesmutnili.

 Punťa 


pro autorku 

(8.6.2010 19:00:27)
Milá Dášo, i mně zemřel syn Jiří, před maturitou. Považuji za velmi důležité o těchto věcech mluvit, a to i tehdy, když nemáte pocit žádného zavinění. Nabízím Vám setkání; pokud projevíte zájem, dám Vám kontakt. Jaroslava

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.