společnost na smrt prostě zapomíná...

Jsem moc ráda, že někdo dovedl tak hezky napsat něco tak těžkého.Už jsem se několikrát pokoušela dát lidem vědět,ale nebyla jsem schopna napsat to tak hezky. Za pár týdnů to bude rok,co mi umřel syn. Jsem člověk poměrně klidný a pro okolí zdám se vyrovnaný. Tak moc mě trápilo, že mé okolí nedovede o mém synovi mluvit. Pravda, žil jen 14 dní, vlastně ho všichni znali jen přes ten můj velký pupek. Myslela jsem si, že právě proto se mnou nikdo o věci nechce mluvit - tak moc byli rádi, že je tím tématem neobtěžuju. Teď vidím, že je to problém obecný. A mě to tak sžíralo a sžírá. Mám úplně stejné pocity ze společnosti jako autorka článku. Prosím lidi, nebojte se mluvit o našich dětech. Pláč nás očisťuje a mnohem více nás mrzí, že o nich nemluvíte. Oni jsou my,přestože už nejsou mezi námi. Nepřehlížejte je. děkuji moc autorce!