| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Citové pouto dětí v náhradní rodinné péči

 Celkem 27 názorů.
 Dalila, kluk 4r + holčička 7m 
  • 

Takový těžký start 

(20.1.2010 10:44:31)
Cituji z článku:
Citově deprivované dítě, které od narození pobývalo v ústavu a ne u matky, reaguje na podněty náhradního rodiče pro nás nezvyklým způsobem. Ono však za to nemůže, protože to jinak neumí. Dobu, kdy se tomu mělo přirozeně naučit, takové dítě trávilo v kojeneckém ústavu. Vysílalo různé signály v podobě zvuků, úsměvů a gest k personálu kojeneckého ústavu. Při vší snaze personálu tyto podněty zachytit, reakce okolí v mnohých dětech vyvolávalo zmatek. Pokaždé přišla jiná sestra, každá měla jiný úsměv, jinou melodii hlasu, jinak voněla a brala do náručí. Avšak hračky, které mělo dítě v postýlce, byly stále stejné a stejně se chovaly. Také vlastní prstíčky chutnaly v pusince vždy stejně a kolébáním vlastním tělem si mohlo určovat svůj vlastní rytmus.
Z toho mě vážné bolí srdíčko. Chudinky malinký.... O tolik jsou tito drobečkové ochuzeni. Na druhou stranu si zase říkám, že je to lepší než aby skončily někde v popelnici. Obdivuji všechny, kteří si berou tyto děti do náhradní péče, adopce apod. Přeji jim i dětičkám v životě jen to nejlepší.
 Etraska 
  • 

Re: Takový těžký start 

(20.1.2010 16:19:05)
Je to smutné nemít nikoho, kdo je v nejranějším období jenom s vámi. Takovéto děti často nezažijí něco jako je soucit a stejně tak ho potom neumějí mít ani s nikým jiným. Snad se to dá v náhradní rodině ještě včas napravit.
 macek 
  • 

Re: Takový těžký start 

(21.1.2010 9:31:33)
Dceru jsme přivezli domů v jejích 11 měsících, od narození byla v kojenáku..nebyla právně volná, první týdny náročné...vše pro ni bylo nové, brečela u luxování /postupně jsme zvykali/, brečela v kočárku...musela sama přijít na to, že venku je to skvělé, tramvaje, auta, celkově silnice..pořád jen pozorovala. Knížky a říkadla jsme začali také pomalu, psychologové nám radili, že přestěhování a změna všeho ...lidí i místa...a nemáme zahrnovat HNED neustálým mluvením...prostě pomalu. Asi měsíc si zvykala na nás a pak jsme přizvali i příbuzné. Na začátku jen já a manžel...obchody a prodavačky jsme také první dny vynechávali...vše postupně a pomalu. Pořád byla u mě, nehrála si sama, úklid spolu, vaření spolu....pak začala objevovat náš byt a zkoumala vše sama, lezla po čtyřech. Asi po měsíci mám pocit, že nás brala jako "rodiče". Chodit začala pozdě až ve 14 měsících, ale pak také vše rychle dohnala. Nyní má dcera 7 let a je to náš miláček...nikoho ani nenapadne, že rok svého života nebyla u nás...
Všem kdo se rozhodnou pro adopci držím palečky:::::::!!!!!
 ivate 


Re: Takový těžký start 

(23.1.2010 21:25:58)
Velmi pěkně napsané, tohle máme doma v praxi. Náš syn má zjevně svůj svět, ale jen někdy. Nevím, co jeho úniky spouští, nevím na jakém základě se tohle všechno děje a co to způsobuje. V případě hledání pomoci od odborníků se v tom trochu ztrácíme, ale bojujem hrdě a určitě se dobereme k dobrému konci :-).
 Hilly. 


Dlouhé průtahy 

(20.1.2010 11:54:07)
Mně je líto a nechápu, proč se musí novorozenci držet tak dlouho v kojeňáku(3 měsíce), než se dostanou k náhradním rodičům.
To, že se hájí práva matky-rodičky je mi šumafuk, je mi líto těch všech miminek, co musí žít tolik týdnů bez lásky.
 maceška 


Re: Dlouhé průtahy 

(20.1.2010 20:11:13)
Zdaleka ne vždy jde o pouhé tři měsíce. Mnoho dětí zůstává v KÚ od narození mnohem déle, protože soudní jednání neprobíhají dostatečně pružně a hladce (jde např. o místní příslušnost soudů, pokud se matka stěhuje, dohledávání rodičů jako účastníků řízení, apod.).
 Hilly. 


Re: Dlouhé průtahy 

(20.1.2010 22:55:04)
~n~
 sarlota18 


Re: Dlouhé průtahy 

(24.1.2010 20:48:29)
Dobrý večer.Máte úplnou pravdu v tom ,že děti jsou Kojeneckých ústavech daleko déle. Mám se stal takový případ. Před 5lety jsme si vzali do pěstounské péče tehdy 3,5letého Filípka.Asi po půl roce se nám zdálo,že by Filípek k sobě potřeboval nějakého sourozence. Tak jsem sama začala pátrat po nějakém dítěti. Až jsem dostala odvahu a zavolala do dětského domova(0-3roky)jestli by tam náhodou pro nás nebylo nějaké vhodné dítě.Sice mě řekli,že takovéto informace nesmějí podávat,ale nenechala jsem se tak lehce odbýt a zavolala soc.pracovnici pod kterou tento domov patřil a poprosila ji o pomoc. To bylo tahdy před vánocemi a Filípek už byl u nás rok a nějaký měsíc.Najednou 11 ledna zazvonil telefon a dozvěděla jsem se ,že mají pro nás další dítě. Ale co bylo největší překvapení,že to byl Filípkův bratr,který už tam byl od svého narození. Nakonec jsme vše rychle vyřídili a pro Honzíka jsme si jeli asi do 1měsíce. Tehdy už měl 10 měsíců - do dnes jsem to nepochopila proč čekali tak dlouho,když matka o něj neměla zájem hned po narození. Dnes už mu bude 5 let. Měli by se děti umísťovat daleko rychleji ,žadatelů o náhradní rod.péči je pořád dost. Zbuzuje to pocit,že nechtějí tyto děti ředitelé domovů dříve nabízet jen aby měli naplněné stavy a domov jin nebyl zrušen pro nedostatek dětí. Všem přeji pevnou vůli .
 Tatramelka+3 


Citové pouto 

(20.1.2010 15:14:17)
Mílo,

díky za zajímavý článek. V budoucnu uvažujeme též o náhradní péči či adopci a moc mě téma zaujalo. Myslím, že vžít se do života takového dět´átka je moc duležité ostatně, vžíváme se i do světa a vnímání našich vlastních dětiček a je to někdy těžké pochopit. Vede mě to k takovému dalšímu uvědomění si, že je to velmi náročné, ale takovéhle uvědomění si určitě moc pomuže oběma stranám.

Máte nějaké stránky, kde je možné si od vás něco dalšího přečíst?
 Jana + 4 


Taky jsem na konferenci byla :-) 

(20.1.2010 18:28:46)
Byla jsem na konferenci a líbila se mi, přijala jsem pro sebe hodně. Krátce poté, po Vánocích, jsme si přivezli naše první přijaté dítě a tak se učím poznatky využívat. Mílo, děkuji za Tvoje konkrétní zkušenosti jako doplnění teorie z přednášky. Přijali jsme skoro tříletého syna, ale i tak zatím nepozoruji vážnější narušení citové vazby, i adaptace probíhá výborně. Ještě nevím přesně, co hraje roli, možná i to, že byl zřejmě oblíbenec v DD, tak jak zmiňuješ, možná citová vazba k biologické matce v raném věku (nebyl od narození v DD).....nevím. I tak se i dál snažíme na vytváření vazby pracovat.

Tebou zmiňované "šestinedělí" :-) byl pro mě skoro největší oříšek, nebývám často v izolaci a můj biologický syn byl v deseti dnech na pobytu s výukou angličtiny :-). V tomto případě jsme se ale překonávali a opravdu jsme se snažili být nejprve jen v úzkém kruhu a pak teprve postupně zapojit prarodiče a širší rodinu. Ještě dlouho nevyrazíme nikam přes noc. Tahle cesta je zatím únavná, ale krásná.
 maceška 


Díky, Mílo, 

(20.1.2010 20:55:13)
že jsi to takhle přehledně sepsala. Jen bych dodala, že i u opuštěných dětí funguje jistá plasticita, žádný univerzální model deprivačních projevů neexistuje, protože každý člověk je jinak silný a má jiné adaptační mechanismy.
To dodávám pro ty, kdo přijali nebo se chystají přijmout starší dítě :-)
 Tatramelka+3 


Přijetí do rodiny 

(20.1.2010 21:23:52)
Zajímalo by mě, od Vás zkušených, co si myslíte o tom, že přijímané dítko by mělo být v rodině nejmladší? ...t o je zkušennost, kterou nám předali v centru náhradních rodiču, kam docházíme. I my bychom brali dítko větší neb myslím, že když budeme mít dvě vlastní, mužeme miminka přenechat těm, co si tu radost nemohou prožít tak odpočátku. Tak že já bych brala časem, tak za 2 roky třebas (snad nemám ted´ jen velké oči)a klidně by mohlo být starší 3 let. A nebo je opravdu vhodnější počkat až budeme moci soustředit veškerou sílu převážně na toho nového člena? Nerada bych něco uspěchala a ten pocit, že dokážeme dát lásku i jinému než vlastnímu dítěti,bych nerada zadusila neuváženým krokem a navíc a to bych ze všeho nejvíc nerada, ublížila tomu mrněti, co by jsme se mu snažili dát to oč takovou dobu přicházelo.
 helena 
  • 

Re: Přijetí do rodiny 

(20.1.2010 22:36:38)
Netvrdím, že je to jediná správna možnosť, ale nám sa to osvedčilo.

Vzali sme si postupne dve deti (v našej rodine sú v poradí štvrté a piate) a to vždy tak, že medzi deťmi boli vždy aspoň dva roky rozdiel.

Jednak nám to takto doporučili, ale aj nám sa to zdalo prirodzenejšie, že deti prišli do rodiny v obidvoch prápadoch ako najmladšie.
 Jana + 4 


Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 7:14:04)
Tatramelko, taky nám to tak doporučovali a zatím to vidím jako dobré. I když to u nás nakonec dopadlo jinak, protože náš nový syn, který nás potřeboval, je o pět měsíců starší než náš mladší syn. Mám teď dvojčata, necelé tři a dva a půl roku :-). Přijatý syn je v mnohém sociálně stejně fakticky nejmladší, a myslím, že to je dobře, i když to není jediná možnost a poprat se dá jistě i s tím, když dítě není nejmladší. "Klasický" model je ale zřejmě nejjednodušší. Hodně bych se bála přijmout nejstarší dítě. Zatím to vnímám jako důležité hlavně ve vzájemných vztazích sourozenců.
Držím palce, ať se rozhodnete správně. V čekání je jistě dobré počítat i s tím, že to nebude hned, my byli hodně rychlí, i tak od podání žádosti až po příjezd domů to trvalo deset měsíců.
 Tatramelka+3 


Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 13:00:10)
Tak já teda budu trpělivá a vydržím až odrosteme. V obou našich bydlištích máme pěkné domovy, i tety jsou hodné, jen ta očička malá, mnohdy pro rodině lačná, když vidím, je mi ouzko a chtěla bych už už. Ale přála bych si hlavně, abychom to zvládli a dali ze sebe všem drobečkum maximum~;).
 maja 
  • 

Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 13:34:45)
Myslím, že je poměrně důležité...snad nejdůležitější, možná i důležitější než potřeba konání dobrých skutků formou přijetí dítěte do rodiny....aby Vám příchod nového dítěte "nepoložil" Vaši původní rodinu. ...Mezi dětmi panuje žárlivost, soupeření, starší dítě vyšlapává cestu mladším dětem- je na to zvyklé , atd...pokud tuto hierarchii porušíte, může se stát, že vám to nadělá pěknou paseku ve vztazích bio děti x ado, PP děti x rodiče. Osobně si také myslím, že přijaté dítě by mělo být nejmladší v řadě....a to už jen proto, aby žádné dítě v řadě před ním, nemělo pocit , že bylo ze svého místa vystrčeno .
 Tatramelka+3 


Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 13:43:24)
Díky za názor. To bych nerada, aby z toho byl jen vlastně "rádoby dobrý skutek" ale aby to dětem hlavně dalo pocit rodiny, zázemí, lásku, prostě tak jak to má být~x~
 maceška 


Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 16:21:29)
Tatramelko, určitě jsou toto všechno důležité věci, ale my třeba jsme spoustu obecně známých pravd porušili a nelitujeme toho. Když k nám přišlo první dítě, které bylo věkově mezi těmi dvěma, co jsme už měli doma, měla jsem pocit, že pro kluky to bude dobré - Dominik zůstane nejstarší a Danek neztratí pozici nejmladšího. Vlastně kromě jednoho dítěte jsme vždy sourozeneckou hierarchii porušili :-( Přesto je z nich prima parta, a troufám si říci, že za mnohem důležitější dnes považuji určité osobnostní nastavení všech než pořadí v rodině - tedy to, aby si všichni navzájem byli sympatičtí a byli spolu rádi. Jejich místo v rodině není dáno jen věkem či pořadím, ale především tím, jací jsou.
Někdy mám dojem, že se některá doporučení příliš přeceňují. Asi jsem rebel :-)
 maja 
  • 

Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 21:24:22)
četla jsem vaší knížku, už si to nepamatuji přesně, ale myslím, že některé Vámi přijaté děti byly již poměrně velké ??? ...možná , že pokud se to již dá dětem vysvětlit ( bio dětem), přijaté i vlastní děti jsou přes 10 let , možná že potom je to jiná situace než když jsou to malé děti. Ale nevím, je to jen taková domněnka.
 maceška 


Re: Přijetí do rodiny 

(22.1.2010 7:24:16)
Někdy to snažší je, někdy ne. Já mám naopak pocit,že to bylo jednodušší, dokud byly děti malé (první dvě děti jsme přijali, když měli všichni pod deset let). Tyhle věci se nedají zobecňovat.
Jsem toho názoru, že je dobré znát obecná doporučení, ale v konkrétních případech je dobré mít na paměti, že jde jen o doporučení.
 Hanka 75 


Re: Přijetí do rodiny 

(27.1.2010 22:12:44)
Věřím, že osobnostní nastavení je snad to nejdůležitější, s někým si sednete s někým se musíte sžívat... jenže tohle je asi to co dopředu odhadnout a vědět nelze ne ? Dostanete o dítěti informace, uvidíte fotku, možná může být umožněno i nějaké setkání, kdy dítě neví, že ho "testujete", ale stejně, co se za tu chvíli člověk může dozvědět... samozřejmě, pokud přijímáte dítě na hostitelskou péči, je to kamarád dětí atd., tak je to jiné, ale pokud díte dopředu neznáte, nemáte kontakty... pak je to jako s tím zajícem v pytli - nebo se pletu ?
 Hanka 75 


Re: Přijetí do rodiny 

(27.1.2010 22:15:35)
a ještě bych chtěla dodat, že si moc neumím představit, že když už se pro dítě rozhodnu, tak po jeho shlédnutí odmítnu, snad jen kdybych viděla naprosto hyperaktivní dítě, tak bych si netroufla a couvla, ale jinak si myslím, že bych nedokázala říci ne, žádnému pro nás vytipovanému a schválenému dítěti a to ne proto, že bych si dělala nějaké násilí, ale myslím, že by u mne zafungovalo to, že bych ho přijala, ať by bylo jakékoli a už nemohla odmítnout... byť bych třeba k našim dětem radši klidnější, a ono by mělo v očích čertíky.. že bych prostě neřekla ne, nechtěla říct ne... nevím jak to funguje, ale myslím, že obecně lidi přijímají prvně nabídnuté dítě a neodmírají a nevybírají nebo se pletu ?
 Míla S.(6 dětí v NRP) 


Re: Přijetí do rodiny 

(5.2.2010 12:16:36)
Ano, nemáte vždy zaručeno, že to s dítětem a jeho výchovou vyjde. Tuto jistotu někdy nemáte ani u vlastního dítěte, ale v případě výchovy dítěte v NRP je mnohem větší riziko – genetické předpoklady od biol.rodičů a míra cit.deprivace z ústavu. Tady bych ráda upřesnila, že ta míra rizika je úplně stejná, pokud je dítě bílé nebo tmavé. Už dlouhou dobu se pohybuji mezi pěstouny a řešíme podobné problémy ať je dítě světlé nebo tmavé.
Pak je rozdíl u sžívání, jestli přijímáte malé miminko nebo už větší dítě, které se už nějakým svým způsobem projevuje. Tady je sžívání těžší. A proto se taky může stát, že si náhradní rodiče a jejich přijaté dítě nesednou. V ČR nebyla zatím do praxe pořádně uvedena pěst.péče na přechodnou dobu. Většinou pěstouni přijímají dítě s tím, že s ním vytvoří trvalé pouto, aniž by museli odsekávat jejich minulost. Proto to přeskočení jiskry považuji za důležité. Zvláště, pokud se jedná o výchovu handicap.dítěte.
Je možnost odmítnout nabízené dítě. Je to i lepší pro dítě, než kdyby dítě cítilo, že ho mají doma jen proto, že jim bylo vybráno. Takhle to sice existuje – vybírá se pro dítě rodina a ne naopak. Ale i náhradní rodiče by měli mít v sobě pocit, že právě přijetí tohoto dítěte je i jejich rozhodnutí a že by ho už neměnili. Dítě by mělo přijít do jistoty, že do nové náhradní rodiny patří.
Během přípravy žadatelů o NRP mají žadatelé možnost co nejvíc poznat, na jaké dítě si troufnou a do ničeho se zbytečně nenutit.
Když poradní sbor vybere Vaši rodinu pro konkrétní dítě, ještě před setkáním s dítětem máte možnost uvidět nejen jeho fotografii, ale i jeho spis. U malých miminek, pokud jsou zdravá a světlá, tak většinou není co řešit. Ale pokud je do pěst.péče nabízeno dítě starší nebo i s menším handicapem ( i ADHD) , měli by dopředu zvážit všechny okolnosti u dítěte, se kterými se seznámí. A nehrát si za každou cenu na hrdiny.
Většina dětí tak do 6-8 let mají v sobě jisté kouzlo, kterým si dokážou získat přízeň dospělých. A tak i pro nás není tak obtížné takové dítě si zamilovat. A díky této zamilovanosti se potom i následující problémy řeší snáz.
 Míla S.(6 dětí v NRP) 


Re: Přijetí do rodiny 

(21.1.2010 16:53:50)
Tatramelko,
já jsem toho zatím moc nenapsala. Jednu dobu jsem se víc zajímala autismem naší nejmladší a na diskuzi na toto téma jsem umístila některé svoje příspěvky, kde popisuju i naše začátky:
http://carllita-autismus.blog.cz/0802/tohle-rozhodne-stoji-za-precteni
A na toto téma jsem nedávno mluvila v pořadu
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/309281381940929-pred-pulnoci/

Dnes máme děti ve věku 19,18,12,11,10 a necelých 9. Děti do naší rodiny přicházely postupně, jen poslední dvě byly sestry. Novou žádost jsme podávali vždycky v době, kdy jsme si byli jistí, že ostatní děti zvládnou příchod dalšího sourozence a připravovali je na to. Vždy přijaté dítě bylo nejmladší. Takhle to bylo i pro naše děti jednodušší a dneska mají mezi sebou moc hezké vztahy a navzájem si pomáhají a povzbuzují. Dá se to zvládnout i s přijetím staršího sourozence, i když je to náročnější cesta, ale my jsme se takto rozhodli právě kvůli ostatním dětem v rodině.
Právě v době, kdy přicházelo další dítě do rodiny, tak jsem byla pořád ve střehu nejen kvůli novému dítěti, ale sledovala reakce i starších dětí. Pomáhala jim, aby si našly cestu k novému sourozenci. V tu dobu jsem prostě nedělala nic jiného. K tomu jsem si dopředu před přijetím dítěte dala do pořádku domácnost a zahradu, navařila jídla, která jsem zamrazila do ledničky, protože jsem věděla, že na tohle pak už nebude čas. Asi nejintenzivnější byl vždy první měsíc. A po celý rok jsme omezovali společné návštěvy rodin , pobyty a akce, kde se pohybovalo více rodin dohromady. Takové citově hladové dítě pak vlítne do jakékoli nastavené náruče.
 Macek a Hani 
  • 

vzpomínám na nás 

(21.1.2010 9:26:49)
Dceru jsme přivezli domů v jejích 11 měsících, od narození byla v kojenáku..nebyla právně volná, první týdny náročné...vše pro ni bylo nové, brečela u luxování /postupně jsme zvykali/, brečela v kočárku...musela sama přijít na to, že venku je to skvělé, tramvaje, auta, celkově silnice..pořád jen pozorovala. Knížky a říkadla jsme začali také pomalu, psychologové nám radili, že přestěhování a změna všeho ...lidí i místa...a nemáme zahrnovat HNED neustálým mluvením...prostě pomalu. Asi měsíc si zvykala na nás a pak jsme přizvali i příbuzné. Na začátku jen já a manžel...obchody a prodavačky jsme také první dny vynechávali...vše postupně a pomalu. Pořád byla u mě, nehrála si sama, úklid spolu, vaření spolu....pak začala objevovat náš byt a zkoumala vše sama, lezla po čtyřech. Asi po měsíci mám pocit, že nás brala jako "rodiče". Chodit začala pozdě až ve 14 měsících, ale pak také vše rychle dohnala. Nyní má dcera 7 let a je to náš miláček...nikoho ani nenapadne, že rok svého života nebyla u nás...
Všem kdo se rozhodnou pro adopci držím palečky:::::::!!!!!
 Míla S.(6 dětí v NRP) 


Re: vzpomínám na nás 

(21.1.2010 16:59:17)
Jsem ráda, že tady máte podobnou zkušenost jako já. Když jsme přijímali prvního syna, tak tenkrát žádné školení pro žadatele o NRP neexistovalo ani pořádná literatura. Na všechno jsem šla intuitivně a pak tento model používala při přijetí dalších našich dětí. Tento článek je hlavně o dětech, které svůj začátek života prožily bez mámy a jak moc jsou důležité jeho první okamžiky v nové rodině. To velké úsilí ze začátku se mě teď opravdu vyplácí, když děti postupně rostou.
 Pettt 


Citová deprivace 

(25.3.2010 4:38:22)
Báru jsme si přivezli z KÚ v 10 měsících. Byl to takový přerostlý kojenec. Během dvou dnů rychle pochopila, že jsme "její" a nesnesitelně křičela kdykoliv jsme se jí vzdálili z očí.
Dnes je jí 16. Nekrade, nefetuje, nechodí za školu. Měla bych být asi spokojená. Jenže....
Bára má problémy se vztahy, ve škole, na praxi.Prostě kdekoliv, kde se projevuje autorita. Koneckonců i ke mně.
Asi mě má ráda(já ji samozřejmě miluju jako každá máma). Jen klidně řekne učitlce ve škole krávo. Mě umí titulovat ještě hůře.Neskutečně provokuje, nedělá co má. A není to jen puberta.Tohle se děje od začátku školní docházky.
Když o tom vždy přemýšlím. Tak je to takový její zvrácený postoj ke dospělému světu. Ona v podstatě volá o lásku,ale nejméně vhodným způsobem."Když nemůžu být nejlepší, tak budu nejhorší""Stejně jsem špatná, tak proč bych se měla chovat dobře"Mám z ní pocit, že se dopělých prostě bojí a nejlepší obranou je útok.
Daníka jsme si přivezli když mu byly 3 měsíce.Říkám, že nám byl vnucen-samozřejmě sarkasticky.Ale v KÚ věděli, že nám nevadí jiné etnikum.Bára je napůl Kubánka, můj tehdejší manžel byl také míšenec, takže Daník se svou kakaovou pletí se k nám výborně hodil.V pondělí nám zavolali, jestli jsme si svoje hrozby"že si ještě dojedeme pro kluka" nerozmysleli a v pátek byl Daník doma.~;)
První rok byl krutý. Uřvané nervozní miminko.Žádné mazlení.Bránil se když jsem ho chtěla pochovat. Když přišla návštěva, tak zalezl do kouta a tam brečel.Měla jsem z toho hrůzu. Ale na roce, jak když rozkvetl. Dnes? Zlatý, zlatý, platinový kluk. Miluje lidi, svět, rodinu. Miluje všechno kolem sebe. A nejvíc na světě miluje mámu a každou chvíli mi to prokazuje.(např.13 letý kluk mi před partou kluků dá klidně pusu.Když jsem mu říkala, že pochopím, když už mi ji před klukama nebude chtít dát.Tak mi na to řekl, ale já jsem pyšný na to, že tě mám rád a nestydím se za to!!No rozbrečel mě, jak jinak.~f~)
Říkám si, kde jsme udělali chybu ve výchově. Chovám se k dětem stejně. Po rozchodu s mužem, zůstal hezký vztah k tátovi.Proč ta Bára je taková? Ale myslím, že na vině je citová deprivace v jejich raném věku. Bára první měsíce poznala, že co si nevykřičí nemá. Že dospělým nemůže věřit. Daník i když se naším citům bránil, věděl, že má pevnou půdu pod nohama. Že jsme tam a že ho uspokojíme v potřebách.To je moje vysvětlení.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.