vzpomínám na nás

Dceru jsme přivezli domů v jejích 11 měsících, od narození byla v kojenáku..nebyla právně volná, první týdny náročné...vše pro ni bylo nové, brečela u luxování /postupně jsme zvykali/, brečela v kočárku...musela sama přijít na to, že venku je to skvělé, tramvaje, auta, celkově silnice..pořád jen pozorovala. Knížky a říkadla jsme začali také pomalu, psychologové nám radili, že přestěhování a změna všeho ...lidí i místa...a nemáme zahrnovat HNED neustálým mluvením...prostě pomalu. Asi měsíc si zvykala na nás a pak jsme přizvali i příbuzné. Na začátku jen já a manžel...obchody a prodavačky jsme také první dny vynechávali...vše postupně a pomalu. Pořád byla u mě, nehrála si sama, úklid spolu, vaření spolu....pak začala objevovat náš byt a zkoumala vše sama, lezla po čtyřech. Asi po měsíci mám pocit, že nás brala jako "rodiče". Chodit začala pozdě až ve 14 měsících, ale pak také vše rychle dohnala. Nyní má dcera 7 let a je to náš miláček...nikoho ani nenapadne, že rok svého života nebyla u nás...
Všem kdo se rozhodnou pro adopci držím palečky:::::::!!!!!