Názory k článku Citové pouto dětí v náhradní rodinné péči

Báru jsme si přivezli z KÚ v 10 měsících. Byl to takový přerostlý kojenec. Během dvou dnů rychle pochopila, že jsme "její" a nesnesitelně křičela kdykoliv jsme se jí vzdálili z očí.
Dnes je jí 16. Nekrade, nefetuje, nechodí za školu. Měla bych být asi spokojená. Jenže....
Bára má problémy se vztahy, ve škole, na praxi.Prostě kdekoliv, kde se projevuje autorita. Koneckonců i ke mně.
Asi mě má ráda(já ji samozřejmě miluju jako každá máma). Jen klidně řekne učitlce ve škole krávo. Mě umí titulovat ještě hůře.Neskutečně provokuje, nedělá co má. A není to jen puberta.Tohle se děje od začátku školní docházky.
Když o tom vždy přemýšlím. Tak je to takový její zvrácený postoj ke dospělému světu. Ona v podstatě volá o lásku,ale nejméně vhodným způsobem."Když nemůžu být nejlepší, tak budu nejhorší""Stejně jsem špatná, tak proč bych se měla chovat dobře"Mám z ní pocit, že se dopělých prostě bojí a nejlepší obranou je útok.
Daníka jsme si přivezli když mu byly 3 měsíce.Říkám, že nám byl vnucen-samozřejmě sarkasticky.Ale v KÚ věděli, že nám nevadí jiné etnikum.Bára je napůl Kubánka, můj tehdejší manžel byl také míšenec, takže Daník se svou kakaovou pletí se k nám výborně hodil.V pondělí nám zavolali, jestli jsme si svoje hrozby"že si ještě dojedeme pro kluka" nerozmysleli a v pátek byl Daník doma.
První rok byl krutý. Uřvané nervozní miminko.Žádné mazlení.Bránil se když jsem ho chtěla pochovat. Když přišla návštěva, tak zalezl do kouta a tam brečel.Měla jsem z toho hrůzu. Ale na roce, jak když rozkvetl. Dnes? Zlatý, zlatý, platinový kluk. Miluje lidi, svět, rodinu. Miluje všechno kolem sebe. A nejvíc na světě miluje mámu a každou chvíli mi to prokazuje.(např.13 letý kluk mi před partou kluků dá klidně pusu.Když jsem mu říkala, že pochopím, když už mi ji před klukama nebude chtít dát.Tak mi na to řekl, ale já jsem pyšný na to, že tě mám rád a nestydím se za to!!No rozbrečel mě, jak jinak.)
Říkám si, kde jsme udělali chybu ve výchově. Chovám se k dětem stejně. Po rozchodu s mužem, zůstal hezký vztah k tátovi.Proč ta Bára je taková? Ale myslím, že na vině je citová deprivace v jejich raném věku. Bára první měsíce poznala, že co si nevykřičí nemá. Že dospělým nemůže věřit. Daník i když se naším citům bránil, věděl, že má pevnou půdu pod nohama. Že jsme tam a že ho uspokojíme v potřebách.To je moje vysvětlení.

a ještě bych chtěla dodat, že si moc neumím představit, že když už se pro dítě rozhodnu, tak po jeho shlédnutí odmítnu, snad jen kdybych viděla naprosto hyperaktivní dítě, tak bych si netroufla a couvla, ale jinak si myslím, že bych nedokázala říci ne, žádnému pro nás vytipovanému a schválenému dítěti a to ne proto, že bych si dělala nějaké násilí, ale myslím, že by u mne zafungovalo to, že bych ho přijala, ať by bylo jakékoli a už nemohla odmítnout... byť bych třeba k našim dětem radši klidnější, a ono by mělo v očích čertíky.. že bych prostě neřekla ne, nechtěla říct ne... nevím jak to funguje, ale myslím, že obecně lidi přijímají prvně nabídnuté dítě a neodmírají a nevybírají nebo se pletu ?

Dobrý večer.Máte úplnou pravdu v tom ,že děti jsou Kojeneckých ústavech daleko déle. Mám se stal takový případ. Před 5lety jsme si vzali do pěstounské péče tehdy 3,5letého Filípka.Asi po půl roce se nám zdálo,že by Filípek k sobě potřeboval nějakého sourozence. Tak jsem sama začala pátrat po nějakém dítěti. Až jsem dostala odvahu a zavolala do dětského domova(0-3roky)jestli by tam náhodou pro nás nebylo nějaké vhodné dítě.Sice mě řekli,že takovéto informace nesmějí podávat,ale nenechala jsem se tak lehce odbýt a zavolala soc.pracovnici pod kterou tento domov patřil a poprosila ji o pomoc. To bylo tahdy před vánocemi a Filípek už byl u nás rok a nějaký měsíc.Najednou 11 ledna zazvonil telefon a dozvěděla jsem se ,že mají pro nás další dítě. Ale co bylo největší překvapení,že to byl Filípkův bratr,který už tam byl od svého narození. Nakonec jsme vše rychle vyřídili a pro Honzíka jsme si jeli asi do 1měsíce. Tehdy už měl 10 měsíců - do dnes jsem to nepochopila proč čekali tak dlouho,když matka o něj neměla zájem hned po narození. Dnes už mu bude 5 let. Měli by se děti umísťovat daleko rychleji ,žadatelů o náhradní rod.péči je pořád dost. Zbuzuje to pocit,že nechtějí tyto děti ředitelé domovů dříve nabízet jen aby měli naplněné stavy a domov jin nebyl zrušen pro nedostatek dětí. Všem přeji pevnou vůli .

Někdy to snažší je, někdy ne. Já mám naopak pocit,že to bylo jednodušší, dokud byly děti malé (první dvě děti jsme přijali, když měli všichni pod deset let). Tyhle věci se nedají zobecňovat.
Jsem toho názoru, že je dobré znát obecná doporučení, ale v konkrétních případech je dobré mít na paměti, že jde jen o doporučení.

Jsem ráda, že tady máte podobnou zkušenost jako já. Když jsme přijímali prvního syna, tak tenkrát žádné školení pro žadatele o NRP neexistovalo ani pořádná literatura. Na všechno jsem šla intuitivně a pak tento model používala při přijetí dalších našich dětí. Tento článek je hlavně o dětech, které svůj začátek života prožily bez mámy a jak moc jsou důležité jeho první okamžiky v nové rodině. To velké úsilí ze začátku se mě teď opravdu vyplácí, když děti postupně rostou.