| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Asistovaná reprodukce přináší úspěchy, ale i dilemata

 Celkem 209 názorů.
 Liška s banem :) 


Zajímavý článek 

(6.1.2010 9:25:19)
Jedna má příbuzná nemohla dlouho otěhotnět a mne napadlo, jak bych se zachovala, kdyby za mnou přišla s podobnou žádostí - tedy abych donosila a porodila její biologické dítě. Protože ji mám ráda a myslím si, že by byla dobrou matkou, nejspíš bych souhlasila. Ale skoro jistě bych to dítě považovala částečně za své a těhotenské a poporodní hormony by se mnou asi pěkně cvičily. Bylo by to jako svěřit své dítě na výchovu někomu jinému. Úroveň důvěry by musela být opravdu vysoká.
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 9:34:22)
Liško, při čtení Tvého příspěvku jsem si vzpomněla na to, jak se mě manžel jednou zeptal, jak bych reagovala, kdyby za mnou přišla některá má dobrá kamarádka s prosbou, jestli bych jí ho "nepůjčila" na zplození potomka.
 Liška s banem :) 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 9:37:40)
A půjčila bys???? Já tedy ani náhodou.... Jsem si zcela jistá, že by můj manžel nebyl schopen se citově od toho dítěte odpoutat, takže by to s velkou pravděpodobností znamenalo konec našeho manželství nebo model ála Rath. :-) (a to bych tedy nerozchodila)
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 9:43:45)
Těžko říct... :-) Nebudu teď u počítače, ale zkusím se nad tím zamyslet a trochu to rozvést...
 Tuliša 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 9:56:42)
Já bych tohle nedokázala, nosila bych přece svoje dítě, nedokázala bych ho po porodu "odevzdat". Naopak o dítě z domova bych se postarat dokázala a přijmout ho za vlastní.
 Osamělá 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 10:24:42)
Já to cítím naprosto stejně. A manžela bych taky nepůjčila ~;)
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 17:07:34)
Já nejspíš taky ne. Ale jak znám svého manžela a svoje kamarádky, tak oni by to toho nešli už tuplem, takže snad můžu být klidná. :-)
 Jíťa 
  • 

Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 19:59:39)
Já bych na tvém místě tak klidná nebyla. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že některé ženy skutečně napadne jako alternativa kliniky "přirozené početí s nějakým dárcem". Alespoň já si s tou myšlenkou chvilku pohrávala, ale manžel by to asi nerozdejchal. Ale je možné, že kdyby s tím nápadem přišel manžel, tak kdoví jak by to nakonec dopadlo. :-D
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 20:53:54)
Jíťo, dík za uklidnění! ~t~ Ano, to, co píšeš, je skutečně pravda. Ale je vidět, že neznáš ani mého manžela ani moje kamarádky. Nikdy není nic v životě stoprocentně jisté, ale to, že by si některá moje kamarádka pořídila dítě zrovna s mým manželem, se mi zdá velmi nepravděpodobné. (Moje kamarádky se dělí na dětné a hluboce věřící.)
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 20:58:55)
Jíťo, po přečtení Tvých dalších příspěvků Tvoji situaci chápu. Já bych si s tou myšlenkou taky pohrávala, ale nedokázala bych něco udělat za manželovými zády. Kdysi jsem se o tom bavila s jedním kamarádem, který mi řekl, že kdyby on nemohl mít děti a jeho manželka ano, tak by si jako podmínku kladl mimotělní oplodnění a ne aby se manželka vyspala s někým jiným. (Naštěstí ale dítě má.)
 Ecim 


Re: Zajímavý článek 

(6.1.2010 17:12:26)
Mnohokrát jsem na toto téma přemýšlela a snažila si na něj udělat co nejvíce názorů. Některé z nich ale nedokážu racionálně moc dobře odůvodnit.

1.Umělé oplodnění bych v případě potřeby podstoupila.

2.Vajíčko bych darovat nedokázala, ale kdybych já sama vajíčko potřebovala, tak bych do té akce šla. (Ano, vím, že je to sobecké. Chci jen popsat své pocity.)

3.Odnosit dítě bych dokázala v krajním případě jen někomu velmi blízkému.

4.Pokud bych já mohla mít děti a manžel ne, tak bych se snažila spermie získat nějakým "poctivým" a "čestným" způsobem po dohodě s manželem - tedy ne nevěrou, o které by manžel nevěděl. Buď bych požádala někoho známého (na darování, s nikým jiným bych spát nechtěla) nebo bych podstoupila umělé oplodnění.
 bonsoir 


Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 10:56:45)
Proč tolik lidí nechá se sebou dělat "psí kusy", aby zplodili vlastního potomka? Proč raději nepřijmou třeba dítě z děcáku? Já to nemůžu objektivně posoudit - máme bez problémů 2 děti a přijmeme i další, když to přijde. Nějak je mi ale "proti srsti" cíleně se o dítě snažit, protože JÁ chci dítě teď a tady a mám na to. Kdyby se nedařilo, spíš bych uvažovala o adopci, protože bych tím pomohla jinému dítěti... A má to dítě, kterému je pomoženo na svět asistovanou reprodukcí jistotu, že se jeho biologičtí rodiče třeba za pár let nerozejdou a ono se octne v neúplné rodině, bude mít třeba jiného tatínka.. Vždyť kolik je dnes rozvodů, mnozí už se ani neberou. ..to mě tak napadá, když slyším o asistované reprodukci.
 Osamělá 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 11:12:39)
já myslím, že většina lidí chce své děti s genetickou výbavou tak nějak přirozeně, myslím, že je to prostě pudové. Prostě po sobě na světě zanechat stopu. Navíc u "přijatých dětí" nejsi většinou s dítětem od začátku, dostaneš ho jako různě staré s různými následky z jeho biologické rodiny.. Je to přeci jenom složitější a né každý to zvládne (častěji si myslím s tím mají problém muži..)
 Cow :-) 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 11:37:01)
Gabča a není zrovna zanedbatelné, že děti, které jdou do adopce či PP, neměly zrovna růžové prenatální prožívání. Je dost pravděpodobné, že jejich matky v těhotenství kouřily, pily alkohol, dodržovaly špatnou životosprávu, netěšily se na miminko atd. a to nemá zrovna pozitivní vliv na vývoj a psychiku dítěte.
Je to těžké...
 Osamělá 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 12:20:43)
To teda je. I když je mi těch dětí v domovech hrozně líto, tak upřimně nevím, jestli bych to např. já zvládla, když navíc profesně vím, z jakých rodin ty děti většinou jsou. ~d~ Naštěstí existují odvážnější rodiny než jsme my a já před nimi smekám ~x~
 Jiřka 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 14:37:19)
Také dělám "psí kusy", abych měla vlastní dítě...nevím proč, protože bych určitě dokázala mít nade vše ráda i dítě "z domečku". Možná proto, že bych k té mateřské lásce chtěla projít i těhotenstvím...možná proto, že tu je ta šance mít dítě, které je kouskem mne a mého partnera...ale hlavně proto, že mě víc děsí procedura osvojování či adopce než umělé oplodnění.
 Ecim 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 17:34:23)
Také bych dala přednost vlastnímu dítěti. Adopce bych také byla schopná, ale až po neúspěšném vyčerpání všech možností mít vlastní dítě. A opravdu obdivuji lidi, kteří jsou v tomto směru odvážnější než já.
 Bosorka2 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 11:23:34)
No, napíšu to asi dost drsně, ale pokud je člověk "v pořádku" až na možnost otěhotnět a bude mít svoje dítě od narození, má docela dost velkou pravděpodobnost (když nebude mít sakra smůlu) že to dítě vyroste, bude zhruba takové, jaké má geny a jak on ho vychoval- a může tím pádem mít fungující rodinu, partnera a když dítě doroste tak určitou oporu.

U dětí z děcáku je to trochu jinak- je velký problém dostat zdravé, bílé, s dobrými genetickými předpoklady. Pokud k tomu přistoupíš tak, že jde hlavně o to někomu pomoct, jsi tak trochu typ Matka Tereza- tak je asi skousnutelné i to, že se dítě "nevyvede" převládnou geny, je problematické, projeví se to, že první měsíce života strádalo v kojeňáku....To že se adoptované dítě "nevyvede" budou s ním problémy na hranici zvládnutelnosti - je asi daleko častější, než že ti takhle zatopí vlastní děti (pokud máš normální funkční rodinu).

Tím nechci nijak snižovat nebo urážet děti z děcáků, to vůbec ne.
Spíš jen mám ty informace, že z hlediska náročnosti výchovy to s nimi často nemusí být úplně jednoduché. Samozřejmě to není jejich chyba ani vina. Ale ne každý má na to, to zvládnout.
 remus 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 11:28:28)
Musím s tebou souhlasit, znám případ přímo ze svého okolí, kdy geny prostě převládly nad výchovou, je mi těch lidí líto~n~, jediné dítě, které si adoptovali a teď musí jít v zájmu vnoučat proti vlastní dceři a nechat jí je odebrat, je to hnusný, ale nic s tím nenadělají, ona je jako matka naprosto nanic~o~!
 Cow :-) 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 11:31:58)
Tinus, tohle nejsou zrovna ojedinělé případy. Je to pravda.
 remus 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 12:13:58)
O to je to ještě smutnější, hele já si to jako rodič neumím představit, že konečně dostaneš své vytoužené děťátko, poctivě se mu věnuješ a pak stejně zvítězí špatné geny a ono tě s sebou začne táhnout ke dnu, fakt hrůza~n~
 Hanka 75 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 21:42:05)
Jak ale víš, že to je projev špatných genů ? To neví, nikdo čím je toto způsobeno, můžeme začít u prenatálního období, které pro dítě nebylo růžové, deprivace v ústavu atd. atd. o genech bych takto nemluvila. Ono se toho genům přičítá moc, ale většinou neopodstatněně.
 remus 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 21:52:18)
Mají ji od miminka, ústavem to nebude, já jí znám od školky, fakt e o ní dobře starali, rodiče jsou oba dva učitelé, teď je mi líto jejích dětí, způsob, jekým se k nim chová, je fakt hrůza!
 Jíťa 
  • 

Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 21:08:31)
Bohužel to není ojedinělé ani u vlastních dětí. Je to snad dáno tou dnešní dobou a vůbec stavem společnosti kolem. Ve městech se možná s tímto problémem tolik nesetkáš, ale tady na vesnici je nějak všechno víc vidět. My jsme museli dceři v 18 zrušit trvalé bydliště u nás doma, protože jsme se obávali, že nás jednou vyberou exekutoři. A jak jsme postupně hledali informace a zvažovali všechna pro a proti, tak jsme zjistili, že v naší malé obci (cca 250 obyvatel) je minimálně 10 takto problematických čerstvě dospělých dětí. Tedy jen těch, se kterými se rodiče pochlubili, protože oficiální informace ti nikdo nedá.
 remus 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 21:56:22)
No tak to je mazec, tohodle přesně se bojím také, nebydlím ve velkém městě, je to spíš větší vesnice, snažím se ale do města vozit děti na kroužky, dokud jsem doma, tak na to mám čas, kdybych ale chodila do práce, tak si to neumím představit~d~, musely by se zabavit nějak jinak. To s tvojí dcerou je mi ale fakt líto, tvoje rozhodnutí tě muselo stát strašně moc sil~a~
 Jíťa 
  • 

Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 22:40:18)
Ony to ty kroužky zas tak moc nevytrhnou. Můžeš mi věřit, že jsem dobrá máma. Dceři jsem se věnovala, na kroužky ji vozila, dokonce kvůli ní i jeden založila a vedla.
Za poslední dva roky jsem udělala mnoho těžkých rozhodnutí, protože jsem byla přesvědčená o tom, že je to ta nejsprávnější cesta. A dodnes si to myslím.

Tolik probdělých nocí, si snad ani nedovedeš představit, kdy ti hlavou běží celý tvůj život a ty ho pořád dokola analyzuješ a hledáš tu chybu, která tohle všechno způsobila. A stejně nic nenacházíš. Nezbývá ti nic jiného, než čekat jestli z toho nakonec přecejen nevyroste.

Vlastně jedinou útěchou pak člověku je, že v tom nejsi sám, že takových nevyvedených "dětí" je kolem tebe spousty, mnohdy i tam, kde bys to nikdy nečekala.
 Jíťa 
  • 

Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(6.1.2010 20:24:05)
Tohle mi zas připadá spíš jako výhoda. Co vím z okolí, tak spousta dnešních dětí se zrovna moc nevyvedla podle představ rodičů. A v případě osvojeného dítěte by se možná člověk vyhnul tomu sebeobviňování, že nějak zklamal.
 Líza 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(7.1.2010 5:30:49)
Jíťo, Bosorko přece nejde o geny. Hlavní důvod, proč osvojené děti bývaj problematičtější a jejich výchova složitější, nejsou geny, ale to, co ty děti mají za sebou. Opuštění, někdy i zanedbávání, kojeňák, děcák, traumata ve velmi raném věku, kdy se pokládají samé základy osobnosti a co se v tom věku podělá, to se strašně těžko dává do pořádku.
 Zasjaj. 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(7.1.2010 5:46:48)
Lizo, asi neni zadna spolehliva metoda, ktera by dovedla miru vlivu genu a prostredi urcit. I seperace jednovajecnych dvojcat je diskutabilni. Ja sazim 75% na geny. Uz nevim presne kdy a kde, ale byl to dr Matejcek, kdo v poslednich letech zivota nekde napsal, ze po letech zkusenosti uz taky dava vetsi vahu genum.
 Líza 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(7.1.2010 5:49:34)
Jsou poměrně spolehlivé metody, které říkají, CO se dědí a co se získává, a v kterém období života to má jakou váhu. U dětí, které žijí v normálním milujícím prostředí od samého začátku, tohle není tak významné, ale dítě, které prodělá ranou separaci, zanedbání, v časném věku delší dobu žije v ústavní výchově, je rozhodně především TOHLE na vině.
 Zasjaj. 


Re: Proč vlastní a ne adoptované? 

(7.1.2010 5:59:36)
Lizo a jak se to zjistuje? nedovedu si k zadnemu takovemu testu predstavit spolehlivou kontrolu nez prave to jednovajecne dvojce..
 Cow :-) 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 11:30:26)
Bonsoir, není pravda, že tolik lidí nechá se sebou dělat psí kusy. Pro svou práci, kde se dotýkám problematiky léčby neplodnosti, jsem našla podklady, které říkají že: Každý pár a každá žena mají jinak nastavenou dobu, po kterou jsou schopni snášet čekání a případné neúspěchy. Ve dvou nemocničních centrech v Holandsku zkoumali v letech 2002 – 2006 postupně 1391 párů s nedokončenou terapií pro poruchy plodnosti. Ve sledované skupině nedokončilo léčbu celkem 319 párů, 76,8 % tak učinilo na základě vlastního rozhodnutí a zbylým 23,2 % párů přerušení doporučil lékař. Hlavními důvody pro přerušení terapie byly emocionální stres, špatná prognóza a odmítnutí terapie a špatné vyhlídky na úspěch.

takže není pravda, že TOLIK lidí...nebo otázka pak je, co to značí TOLIK lidí~;)

A jestli tě zajímá PROČ, tak na tohle je vcelku jednoduchá odpověď. Děti jsou svorníkem manželství /heterosex.partnerství/. Muži mají hlubokou bytostnou potřebu zplození genetického nositele RODOVEHO ODKAZU...


.....U žen je přirozeným životním naplněním mateřství. Jaké možnosti mají páry se sníženou plodností či neplodností? Mohou se rozhodnout pro bezdětný život, pro pěstounství nebo adopci, požádat o pomoc surogátní/hostitelskou, náhradní/ matku – u nás nelegální, nebo požádat o pomoc tým centra asistované reprodukce (CAR). Všechny tyto možnosti nesou s sebou určitá rizika, žádná jmenovaná možnost není jednoduchá, výsledky jsou nejisté.
 Winky 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 12:16:50)
asi ano - lidé mají potřebu svého "biologického" dítěte.
Ale i přesto - ačkoli nejsem kdovíjaká fatalistka - trochu pokory před osudem by neuškodilo - není nic jako "zaručitelné právo" na štěstí, úspěch ani na děti. Upnutí se na myšlenku "musí to nějak jít" do značné míry ničí psychiku toho dotyčného (přiznejme si to - obvykle žen). Potom se třeba asistovanou reprodukcí zadaří, ženě je blíž ke 40 než ke 30 a bude to nejspíš třeba její jediné dítě - to je dostatečná souhra prvků k tomu aby do něj vkládala spoustu svých nadějí a třeba i nevědomky na něj vyvíjela mnohonásobně větší tlak v tom aby bylo takové a makové a ještě dokonalejší, než kdyby to dítko počala přirozeně a v mladším věku..... a těžko říct zda to to dítko unese (např. v dospělosti). Tím samozřejmě nechci zpochybňovat úspěchy asistované reprodukce, jen zamyšlení že když něco moc chceme, můžeme tu míru někdy "přepísknout".
Jedna moje studentka (paní - spíše už dáma) měla taky jednou takovou povídavější náladu a vypadlo z ní jaké dělala všemožné pokusy aby mohla mít druhé dítě, pak následně celé těhotenství proležela se spoustou komplikací, no syna sice má ale přinesl si na svět nemálo nemocí se kterými se potýká a potýkat bude a samostatný život třeba pro něj nebude možný. Tak to vyjádřila v tom smyslu, že někdy příroda ví lépe než my si myslíme co má "cenu" podpořit .....
 Cow :-) 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 15:38:46)
winky, je na tom kus pravdy.
Ale zase ruku na srdce...Jsou různé důvody, proč je pár neplodný.
Důvodů může být mnoho, např. "prohřešky z mládí" nebo následky po různých zákrocích, mimoděložní těhotenství. Pak jde "pouze" o technický problém, kdy vše funguje jak má...a je třeba obejít neprůchodné vejcovody.
Bylo by škoda nepomoct, ne?
 Ecim 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 17:43:46)
Winky, vím, že je to složité, ale já tu paní chápu. Jsem hodně citlivý člověk, ale když mi o něco hodně jde, tak dokážu být nechutně cílevědomá a jít si za tím jak buldog. (Mé okolí má kvůli tomu ze mě občas velikou srandu.) A mít děti pro mě vždycky byla věc, o kterou mi hrozně moc šlo a pro kterou bych byla schopná a ochotná obětovat a skousnout kdeco. Dokázala bych se smířit s tím, že nebudu úspěšná v práci (i když jsem dost ctižádostivá), že se mi nevyvede manželství, ale kdyby se mi nedařilo mít děti, tak z toho budu hodně špatná.
 Hanka 75 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 21:51:14)
to se na mě nezlob, ale ty vůbec nechápeš a nevíš, čím si prochází žena, která má problém počít č donosit dítě.. nebo máš osobní zkušenost ?
Já za sebe mohu říci, že to, že jsme děti neměli naprosto přirozeně, se určitě nepromítá v tom, že bych na děti kladla větší požadavky at jsou takové či makové atd. jak píšeš - PRÁVĚ NAOPAK - mě a nejsem jistě sama to naopak dá spoustu energie přijmout dítě takové jaké je, nechtít nic než, aby bylo zdravé a šťastné... takové nebo makové, dobře si pamatuji, jak jsem ve svých 18 říkala mamce, že bych si přála mít hlavně chytré dítě, tehdy mi řekla, to není vůbec důležité a po třicítce jsem jasně věděla, o čem mluví. Jak nedůležité, jestli dítě jednou bude snadno studovat VŠ nebo bude šťastné vyučené. Takže kdybych v 18 počala "ani nevím jak", jak ty píšeš, tak by to pro naše dítě asi lepší nebylo. Zřejmě bych se hůře srovnávala s tím, že je např. opožděné, než ted ve vyšším věku a s prožitou a nenaplňovanou touhou po dítěti. Ano může to být jak ty píšeš, ale mnohem častější je podle mne to co si zažívám já. Např. ta obrovskou euforie po narození dětí i po otěhotnění. Žádná těotenská obtíž mi nebyla zatěžko, všechno převážil pocit štěstí.
Samozřejmě i zde jsou hranice a nechci tvrdit, že maminka po IVF musí např. vždy těhotenství vnímat jako já, to jistě ne, jen chci říct, že naplněné mateřství, které nešlo přirozeně, nemusí být vůbec handicapem pro to dítě, naopak může být i velkým přínosem.

 bonsoir 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 13:38:42)
"tolik" tedy nahradím slovem "někteří" - to bude asi výstižnější:-)
Ale opravdu jsou děti svorníkem manželství? Částečně určitě ano, ALE taky záleží jak kterého - vím o tatínkovi, který zjistil, že děti nejsou nic pro něho až poté, co se mu narodila dcera (i když svoji potřebu zplození genetického nositele rodového odkazu si uspokojil).
A jsou maminky, které se do mateřství dobrovolně vrhly a říkají, že je to nenaplňuje.. no možná spíš jim to nestačí.
Páry, které hledají pomoc skrz asistovanou reprodukci, zas mají své důvody .. A zkoumá se u nich, jestli mají dostatečné předpoklady pro zajištění dobrého rodinného prostředí pro to případné dítě? Nebo se uspokojuje ta potřeba JÁ toužím po dítěti,nejde mi to, prosím pomozte?
Je to moc moc složité, lidi jsou různý a život je zajímavý:-), ale stejně je to podezřelý "obchod se životem"..
 Cow :-) 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 13:54:45)
bonsoir, jistě, jsou manželé, kteří se rozhodnout pro bezdětná manželství. Taky znám takové páry, musím konstatovat, že všechny, které znám jsou z řad svědků jehovových. Jejich důvody: chtějí se v tomto "posledním čase" plně věnovat službě a děti si nechávají do nové doby.
Jinak zbytek párů, kteří žijí bezdětně buď o potomka usilují, nebo tak žijí nedobrovolně.
Jiné důvody znám pouze z doslechu, teoreticky.
Pokud je to dobrovolné a předem se pár na tom dohodne, jejich věc.


píšeš:

Páry, které hledají pomoc skrz asistovanou reprodukci, zas mají své důvody .. A zkoumá se u nich, jestli mají dostatečné předpoklady pro zajištění dobrého rodinného prostředí pro to případné dítě? ...


Obchod se životem říkáš....no kdo ví. Jsem toho názoru, že mnoho věcí může vykonat člověk, ale podstatu života a život samotný dává Stvořitel.

Neplodnost definovala WHO /světová zdrav. organizace/ jako nemoc

Neplodnost je definována jako neschopnost páru dosáhnout početí během jednoho roku nechráněného pohlavního styku či neschopnost udržet těhotenství až do termínu porodu.
Čili se k řešní problému přistupuje jako k řešení nemoci.
Sociální stránku zabezpečení potencionálně nově vzniklé rodiny nikdo nezkouná, u adopce a pěst. péče ano.
Mezi námi, IVF podstupují páry, které nejsou sociální případy, je to finančně nákladná záležitost.
 Blanka+Adámek 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 14:22:15)
Co je to za blbost???!!! U lidi, kteri otehotni bez problemu taky nekdo zkouma, jestli maji vhodne vychovne prostredi pro budouci dite? A kdo by to mel jako zkoumat? Myslis, ze zeny, ktere delaji "psi kusy", cpou se hormonama, plati spoutu penez a roky cekaji, az se to konecne povede, by mela jeste naka komise prozkoumavat, jestli si to vubec zaslouzi? Svata prostoto
 Jíťa 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 21:24:29)
proč by se mělo zkoumat, jestli jsou neplodné páry vhodnými rodiči? Normální plodné páry snad někdo zkoumá?
Navíc, na rozdíl od normálních plodných párů, ty neplodné alespoň potenciálně neplodí další celoživotní příživníky.
 Hanka 75 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 22:07:11)
To myslíš vážně, že lidé, kteří potřebují podstoupit IVF by měli být nějak kontrolování, zda jsou vhodnými rodiči se správným prostředím pro možná zplozené dítě ? A proč by takto neměli být kontrolováni i ti, kteří budou podstupovat náročnou a drahou operaci - zda budou pro společnost přínosem, když jim zachrání život... zda jsou a nadále budou dobrými rodiči, když mají děti... zda jim vůbec pomáhat ? Protože dovedeno do absurdního důsledku, toto je to, o čem píšeš.
A také asi nemáš ani tušení o tom, jak psychicky náročné je podstupovat IVF a jak psychicky náročné je to, než se k tomu vůbec dobéřeš, často léta snažení, zklamání, hledání řešení... a k tomu bys měla ještě podstupovat (asi jako při adopci ?) psychotesty, pohovory... a pak absolvuješ x-psychicky náročných pokusů o umělé oplodnění a stejně se nazadaří. To by pak řada těch lidí asi zase ještě skončila u psychologa, nebo psychiatra.
Představ si např. ženu, která opakovně potrácí ve vyšším stupni těhotenství a pak se dozví, že by pomohla darovaná spermie, nebo gen. otestovat embrjka a ejhle, teď musíte první na pohovor, zda budete dobrým rodičem, co váš partner atd., než budete moci těhotnět s pomocí zdravotnictví... nebo rodiče, kde hrozí výskyt zavážného psotižení u dítěte, ale je možnost při umělém oplodnění vyloučit takto postiženého jedince (znám takový případ, první narozené dítě, zemřelo do roka a byl to rok nesmírně nároční a vyčerpávají péče o dítě, o němž se vědělo, že zemře), tak takovýto rodiče by museli první prokázat, že budou dobrými rodiči, než by se jim pomohlo...

U adopcí a pěstounství je v jasném zájmu těch dětí, aby dostali opravdu dobré rodiče a naprosto schvaluji, že ne každý kdo chce adopci, je pro adoptované dítě vhodným rodičem. Ale takto testovat lidi, kteří musí podstoupit pro potomka např. IVF ? Nebo i hormonální léčbu ? Nebo, kde by byla ta hranice, kde je třeba otestovat lidi, zda jsou vhodnými rodiči ? Tam kde gynekolog upraví "jen" menstruační cyklus, aby žen amohla otěhotnět....


 jary 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(7.1.2010 10:16:51)
U řádně žijících manželů to nemusí být dramatické, ale základní data, jako že jsou sezdáni, a nemají 8 dětí by být měla. Jinak to dopadá jak Nadya Suleman a táži se, jak je to možné?
 Kvakina + Pavlík 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(10.1.2010 13:52:20)
Moc by mě zajímalo, kdo zkoumal vás a vašeho partnera když jste otěhotněla jestli budete vhodnými rodiči a kde berete tu jistotu ,že váš vztah vydrží a že svoje děti vychováte spolu a partnerem. Nikdo z nás neví co bude za hodinu natož v průběhu několika let.
Kde berete tu drzost psát tady o tom že by se měli hodnotit partneři kteří mají problémy s početím a s donošením zdravého dítěte v tom jestli jsou schopní dát dítěti co potřebuje .
O problémech s početím nevíte vůbec nic,dvakrát jste otěhotněla ,bez problémů jste donosila a porodila zdravé děti.
Nemáte ani potuchy jaký je to stres ,zklamání a beznaděj když to stále nejde,nebo když se to nakonec povede a znějakého důvodu o děťátko přijdete.
A dopce je skvělá- několik měsíců vás zkoumají jak nějaký nový druh,přehrabují se ve vašem životě skoro až do plenek a když konečně někdo usoudí že jste vhodný pár pro osvojení,adopci tak čekáte několik dlouhých let než vám nějaké dítě dají.
Je mi 33 let s manželem jsme spolu 17 let a 11 let se snažíme o dítě.Dohodli jsme se s manželem na adopci i přes problémy které přináší ale to není důvod proč bychom neměli zkoušet počít vlastní dítě.
 jary 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(7.1.2010 10:10:47)
Nebo si vzít za vzor Marka Ebena.
 kreditka 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 11:45:33)
No tak já patřím mezi ty, které tak snadno neotěhotní, a za sebe říkám chtěla jsem vlastní dítě chtěla jsem si ho odnosit, porodit, vychovat, sledovat a dohadovat se s manželem komu z nás je malé podobné apod. pro někoho možná drobnosti, pro mě podstatná věc. Tím neříkám že bych nepřijala dítě z ústavu, ale vlastní dítě je vlastní dítě ~d~
 RaDus&holky 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 14:19:28)
Bonsoir, vlastne sis odpovedela sama - jak TY to muzes pochopit, kdyz mas bez problemu dve deti?
 Jíťa 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 20:05:55)
Možná je to taky proto, že většina lidí chce malé dítě, ale takových je v děcácích strašně málo.

A druhá věc: na klinice se tě na nic neptají, nezkoumají jestli jsi vhodný rodič, nemusíš chodit na nějaké psychotesty, nebo školení... Stačí ověřený podpis a nějaké peníze.
 Jíťa 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 20:12:25)
A ještě mě napadá otázka:

Není i nějaká věková hranice, do kdy jsou rodiče vhodní pro adopci nebo osvojení?

Slyšela jsem, že to bývalo 40 let, ale nevím jestli je to pravda nebo jestli to ještě platí. Pokud ano, tak pro nás s manželem už bylo umělý jediným možným způsobem, jak to dítě skutečně mít (v době, kdy jsme začínali, tak manželovi už bylo 46).
 RaDus&holky 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 21:50:56)
Jito, nevim, ale mam dojem, ze ta 40 neni hranice, dokdy ti daji dite k adopci, ale kdy ti daji k adopci miminko. Je to proto, aby vekovy rozdil mezi adoptivnimi rodici a ditetem byl primereny (kdo se lepe vyznate, opravte me). A pri umelem oplodneni je taky vekova hranice. Teda pri tom, na ktere prispivaji zdrav.pojistovny.
 Jíťa 
  • 

Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(6.1.2010 22:10:16)
Zdravotní pojišťovny přispívají do 40 let věku ženy. Věk partnera není omezen. A důvodem je spíš zvušující se riziko s pozdním těhotenstvím, než věkový rozdíl mezi rodiči a dítětem.

U dárce spermatu je taky hranice 40 let, s vyjímkou vlastního partnera.

Darovat vajíčko je možné jen do 35 let.

Předpokládám, že je to takto uzákoněno. Info mám z CARu, kam jsme chodili.
 RaDus&holky 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(7.1.2010 21:13:39)
U umeleho oplodneni je urcite duvodem zvysujici se zdravotni riziko. Ale u adopce je to jinak. Tam zdravotni rizika nejsou ;-)
 Brebina, E+M 


Re: Proč potřebujeme biologicky vlastní potomky s vlastními geny? 

(10.1.2010 15:05:53)
To že se rodiče dítěte počatého asistovanou reprodukcí nerozejdou ti nikdo nezaručí.

Osobně chápu, proč páry usilují o své vlastní dítě - jsem jedna z nich....
Každý by si totiž rád prožil to 9 měsíční čekání a následné narození miminka, proto tolik usilují o dítě a dělají dle tvého názoru kvůli tomu i psí kusy.

Kdyby šlo získat miminko již přímo z porodnice, nemusely by se páry tolik snažit přelstít matku přírodu. Jenže na dítě se strašně dlouho čeká a když už se dočkají, tak je již dítě větší, není to novorozeňátko, mnohdy už je to batole, či větší.
 Tvoje horší já 


Je to složité 

(6.1.2010 11:36:17)
Možná pamatujete na nedávný případ v Polsku, kdy "náhradní" matka odmítala vydat dítě biologickým rodičům. Nevím ani, jak to dopadlo. Spíš mě zarazilo, že v diskuzi naprosto všichni stáli na straně těch biologických rodičů, kteří si dítě zaplatili. Nikdo se nedokázal vcítit do té ženy, která dítě nosila a porodila. Nazývali ji dělohou, inkubátorem atd., celou věc považovali za legitimní obchod (legitimní není ani u nás, ani v Polsku). Jediná jsem se jí zastávala, za což jsem to schytávala.
 Cow :-) 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 11:45:32)
Jano Budilko, taky nevím, jak to dopadlo.
Přidávám taky jeden zajímavý případ, nejedná se sice o surogátní matku a bio rodiče, ale o taky stojí za přečtení a úvahu...


...Když počátkem 90. let dnes sedmatřicetiletý švédský občan věnoval lesbickému páru, který toužil po dítěti, své sperma, netušil, jak draze za to časem zaplatí. Před dvěma roky však registrované partnerství obou žen ztroskotalo a ta, jíž zůstaly v péči děti, požádala o výživné. Protože zákon neumožňoval jiné řešení, rozhodl nakonec soud, že 3000 švédských korun (v přepočtu přibližně 11 000 korun) bude platit každý měsíc biologický otec - tedy dobrosrdečný dárce spermatu. Jde přitom jen o jeden z řady podobných případů, které dnes připomínají, jak prudce rostou možnosti asistované reprodukce a jak rychle za nimi stávající právní regulace zaostává....
 Tvoje horší já 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 14:16:13)
Crowko, zkusím to zase pohledat, šlo tam tuším o to, že podle zákona vlastně dítě patří matce, která dítě porodila, takže teoreticky ta žena měla velké šance, ale výsledek procesu nebyl ještě znám.
Mimochodem, totéž platí i v našem právu, předpoklad, že matka je ta, která dítě porodila, pochází už z římského soudnictví. Bohužel, tenkrát neměli ani potuchy o tom, co vše bude možné v 21. století.
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: Je to složité 

(6.1.2010 12:04:44)
Jano, navážet se do tebe nehodlám, to mi nepřísluší, Ty máš svůj názor, já zase svůj a tak to mají i ostatní a všichni bysme měli mít vůči sobě navzájem respekt.
Nicméně si myslím, že ta žena, náhradní matka, věděla do čeho jde, resp. pokud si před "otěhotněním" plně uvědomovala, co dělá, nedivím se biologickým rodičům, že se jim to nelíbilo. Ty ženy, které chtějí být náhradními matkami by nejspíš měly podstupovat psycho testy nebo já nevím co, aby k těmto případům nedocházelo. Já osobně si jsem vědoma toho, že bych si k dítěti to citové pouto vytvořila a jsem přesvědčená, že bych do toho nikdy nešla, stejně tak bych si dítě nenechala odnosit někým jiným, právě kvůli případným následným tahanicím.

Ale je fakt, že máme dvě děti vlastní, počaté přirozeně a vcelku rychle a nikdo mě o to ani nepožádal. Být v jiné situaci, třeba bych se rozhodla jinak, těžko říct
 Jíťa 
  • 

Re: Je to složité 

(6.1.2010 21:38:26)
Ano, to je složité. Osobně bych tu rodičku považovala za člověka, který chce získat víc peněz, než na kolika se původně dohodli. Být soudcem v takovém případě a za předpokladu, že by byl pronájem dělohy legální, asi bych stanovila, že ano, dítě si může ponechat, ale uhradí bio-rodičům veškeré výdaje které dosud s početím a porodem dítěte měli a k tomu i nějaké penále za odstoupení od smlouvy.

Podobně se dívám i na matku toho letošního Jihlavského chlapečka. Nikdo mi nevymluví, že se nevrátila jen kvůli té odměně.
 Tvoje horší já 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 21:42:09)
Ona jim ale peníze vrátila, pokud se pamatuji. Navíc, legální to rozhodně nebylo.
 Jíťa 
  • 

Re: Je to složité 

(6.1.2010 22:31:03)
Však já se s tebou nepřu. Ten případ mi nějak unikl, možná jsem zrovna měla dost svých vlastních problémů.

Jen se na to dívám z pohledu člověka, který měl problém s otěhotněním a následně s donošením dítěte. Z pohledu těch bio-rodičů je to stejné, jako by museli dát pryč dítě, které si sami porodili. S největší pravděpodobností celé těhotenství prožívali s tou náhradní matkou (pokud ne přímo osobně, tak alespoň byli informováni co se děje, jak dítě roste, jak dopadla vyšetření apod.) a připravovali se na jeho příchod jako jiní rodiče. Dokážeš si sama sebe představit v podobné situaci?
Na druhou stranu bych ani já nedokázala dát někomu dítě jen proto, že jsou jeho bio-rodiče.

Je to velmi citlivá záležitost a pokud se někdy zlegalizuje, tak by to mělo mít hodně přísné podmínky a jednoznačná pravidla vč. toho, jak a kdy je možné odstoupit od smlouvy a jaké další povinnosti z toho zúčastněným vyplývají.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 12:12:32)
o tomto případu nevím, ale víceméně jsem taky na straně genetických rodičů ... pokud do toho, že odnosím někomu dítě půjdu, tak si musím být sakra jistá, že to zvládnu (myslím si, že většina žen toho schopná není)...
nedávno jsem o tom přemýšlela a i jsme to probírali s manželem, jsem typ, co otěhotní jen uvidí chlapa a rodí za deset kaček ... a pomůže to někomu k tomu největšímu štěstí na světě ... ale i tak, vím jistě, že kdyby třeba brácha se švagrovou nemohli mít děti, bez přemýšlení bych do toho šla ... nakonec bych přece s miminkem byla pořád v kontaktu ... ale pro cizí, to asi ne ...
a proč chtějí lidé svoje miminko, to se dá myslím pochopit. Nevím, jaká je pravděpodobnost, že se podaří adoptovat úplné novorozeňátko a čím déle jsou děti někde v kojeňáku, tím větší je jejich citová deprivace, plus když k tomu připočteš, že většina nepochází z ideálního prostředí, tak chápu, že někdo by radši to svoje, geneticky vlastní ...
ale pokud do toho někdo půjde, asi bych to dítěti neříkala, pokud se to tedy dá utajit, tohle je podle mě pěkný nápor na psychiku ... a ještě, když už jsem se tak rozepsala mě napadá jedna věc, myslím, že náhradní matka dost významně ovlivní dítě, které nosí, takže ono to dítě 100% svých rodičů stejně není ... takže jsem vlastně zase na začátku ~:-D
 Jája 
  • 

Re: Je to složité 

(6.1.2010 12:34:28)
Tak já patřím k lidem, kterří by to díte pro někoho klidně odnosili. Proč ne, je to obchod jako každý jiný. Krev taky dávám zadarmo a jiní na tom bohatnou (viz kauza Diag Human). jenže já už jsem ve vyšším věku a holt to nepůjde, ani kdyby tisíc očí zaplakalo. Takže nevím, proč říkáš, že "většina žen by to nerozchodila". Já třeba jo, a naprosto klidně.
 Cow :-) 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 12:39:40)
Jájo, myslím, že konstatovat, že ty bys to dala a naprosto v klidu, je před zrealizováním dost odvážné.
Nosit někomu dítě 10 lunárních měsíců a porodit jej, není jako darovat krev jedno dopoledne.
A o obchod tu z etických důvodů vůbec nemá jít.
V podmínkách pro vyhledání vhodné surogátní matky je, že to nedělá pro peníze.
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 13:46:42)
no, Crowko tvoji odpověď jsem si přečetla až potom, co jsem na Jáju reagovala a přesně takhle nějak to myslím ~;)
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 13:45:35)
říkám to proto, že čtu diskuze tady na rodině, kde holky pláčou steskem, i když manžel vezme dítě na víkend ... ale fakt je, že tady nejsme nezaujatý vzorek obyvatelstva ... obchod asi nebude správné slovo nebo co kdyby pak u tebe mimčo reklamovali? já krev dávám taky, mám z toho prostě dobrý pocit a dále se nezamýšlím nad tím, jestli na tom někdo zbohatne, stejně tak bych se stala náhradní matkou z přesvědčení, ne kvůli peněz (samozřejmě, že náklady a tak bych si zaplatit nechala) ty mi v tomhle připadají podružné.
 Jája 
  • 

Re: Je to složité 

(6.1.2010 16:54:47)
Ani mně tu nejde o peníze. Ale náhradní matka má také náklady (oblečení, stravování), nehledě na to, že přece jen podstupuje jisté nepohodlí a poskytuje službu. A za službu se sluší zaplatit. Otázkou je cena služby. Když bude nízká, nemusí mít náhradní matka motivaci dítě odevzdat bio-rodičům. Pokud se náhradním rodičům zdá cena nízká, tak ať si dítě osvojí z dětského domova.

Pak je tu další problém: jako náhradní matka mám odevzdat dítě bio-rodičům. Co když se ale přes veškerou snahu narodí dítě postižené, co s tím? Já ho mám odevzdat, ale bio-rodiče ho třeba nemusejí chtít. Mně by péče o dítě připravila komplikace, se kterými jsem nepočítala (protože jsem měla dítě odevzdat), nehledě na náklady, které jsou vyšší, než u dítěte zdravého. Co pak? Co když by mi bio-rodiče vyčetli, že dítě je postižené mojí vinou?
 Hanka 75 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 22:24:59)
Bude to opravdu jednou velice složité pro ideální právní úpravu a až život přinese a ukáže všechny možné komplikace a složitosti, protože i matka, která se z čistého altruismu rozhodne někomu donosit dítě, může npař. vlivem těhotenství nebo porodu přijít k vážným zdrav. potížím, např. i u porodu zemřít... a jak toto pak řešit ? a dítě se může narodit různě postižené. Co když biol. rodiče dítě odmítnou, žena, která se rozhodovala někomu pomoci, bude stát před rozhodnutím, zda dítě, jež porodila sknčí v ústavu (a víme, co to u nás znaemná), nebo se o něj bude starat ona... ? No opravdu to není sranda, někomu takto chtít pomoci.
 Ecim 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 17:22:11)
Jájo, je hezké, že to umíš takhle odvážně přiznat.
 Ecim 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 17:23:43)
Já bych to třeba nedokázala.
A pokud jde o krev, tak tu bych dávala moc ráda i zadarmo, ale ze zdravotních důvodů nemůžu a dost mě to štve.
 Tvoje horší já 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 14:13:10)
Ano, máš pravdu. Myslím, že dítě je ovlivněno vývojem v děloze mnohem víc, než si vůbec připouštíme. Proto vlastně podle mě patří i té náhradní matce.
Netvrdím, že ji plně podporuji. Spíš si ale myslím, že ji v mnohém chápu. Podcenila to pouto, které mezi ní a dítětem v její děloze vzniklo.
Ale podívejme se na věc i z hlediska toho dítěte. Jaká má práva v tomto "obchodu" ono? Vsadím se, že celou svou bytostí tíhne právě po ženě, která jej porodila. Na jeho zájmy však nehledí v tomto případě asi nikdo...
 bohunak 


Re: Je to složité 

(11.1.2010 3:12:46)
Jani, to dite ma jit k biologickym rodicum. Ta zena je opravdu "jen inkubator". Ja vim, ze to zni hrozne, ale je to tak. V USA je to legalni vec, existuje hodne zen, ktere nosi dite biologickych rodicu. Problemy tady nejsou.Vse je zaopatreno pravni cestou, nez se vubec neco zacne dit. Zakon patri na stranu biologickych rodicu. Ta zena ma v sobe "cizi" dite. Samozrejme zeny prochazi psych. testy apod. Kdysi se za to platilo zhruba $18-20 000. Se mi zda. Mela jsem znamou, ktera donosila dite rodicum.
 Hanka 75 


Re: Je to složité 

(6.1.2010 22:17:43)
Já tě chápu. Uvažovala jsem, zda bych mohla donosit dítě pro někoho, být sur. matkou. Vím, zcela jistě a jasně, že ano pro vlastní sestru, pro svou dceru, možná snachu-tam (žádnou dosud nemám-mám dvě malé děti) nevím. Ale umím si představit, že i tam ano, záleželo by hodně na tom, jaká by byla, jak bych si jí vážila, jak bych jí věřila, jaká bych si myslela, že bude matka atd. atd. NO a pro někoh cizího ? Pro peníze bych to ve své situaci nedělala (i když neodsuzuji, jistě to není nejhorší způsob jak získat peníze, když jsou třeba-třeba zase pro vlastní dítě, pomůžete sobě i jiným), takže u mne z altruismu. Možná proto, že vím, jak bolí nenaplněné rodičovství a to i přesto, že adopci, pěstounství mi není cizí-prostě vím, jaké to je moc toužit po vlastním dítěti bez procedur okolo.. takže, abych se vrátil ak tématu, pomohlo bych jedině pod podmínkou, že bych si mohla po porodu, např. do konce šestinedělí rozmyslet, zda dokáže dítě předat či nikoli. A kdybych došla k tomu, že nikoli bylo by to v pořádku. Myslím, že tohle riziko, by biologičtí rodiče měli nést, já sama "na druhé straně bagikády" bych toto vůči nositelce dítěte ctila. Protože ona nemůže dopředu vědět a zaručit, že to dokáže bez vážné psychické újmy. Každá strana by něco riskovala, jedna že "přijde" o biol. dítě, druhá, že dítě sice předá, ale stejně šrámy na duši převáží dobrý pocit altruismu. Takhle to vidím já. Že by mělo být právem té s.matky rozhodnout se po porodu, že si dítě ponechá. Ovšem je mi jasný už teď, že tu je problém s potenc. zneužívám tooto jejího práva, např. by mohla biol. rodiče tímto vydírat atd. je to těžké :-(
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Je to složité 

(7.1.2010 7:20:29)
Hani, to, že by si mohla surogátní matka rozmyslet, jestli si dítě ponechá či nikoliv, to se mi nezdá. Jednak si představ ten stres toho rozmýšlení, takhle se prostě připravuje na to, že to miminko odevzdá genetickým rodičům, přes to vlak nejede. Kdyby tam byla ta možnost, tak si myslím, že by to bylo daleko horší pro obě strany, navíc hormony omámený mozek surogátní matky, tahle varianta by nejspíš nešla.
Já bych spíše byla pro nějaké psychotesty, jestli je ta dotyčná schopná se dítěte bez problémů vzdát ...
 jary 
  • 

Re: Je to složité 

(7.1.2010 10:27:56)
Psychotesty - víme, jak vycházejí výsledky - spoléhat se na ně vůbec nedá.
Ale: pokud Ti vyjdou, že ano, náhr matka dítě bez problémů odevzdá, pak vychází, že ta žena není psychicky normální.
Pokud je normální,nějaká dilemata vyvstanou.

Dále pak: náhr matka může k dítěti přilnout atp. jak píšete, na druhou stranu by někt. náhr. matky mohly zneužívat situace a
1) cíleně "krást" genetický materiál (samo o sobě stačí a je nebezpečné
2) nějaký pár nemůže mít děti, dá gen materiál, náhr. matka odnosí, porodí... A pak: jestli dítě chcete, uděláte to a to, nebo ho nedostanete, nebo se mu něco stane.. Třeba ho nikdy neuvidí a bude je někdo vydírat...
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Je to složité 

(7.1.2010 18:52:14)
nevím, proč by žena, která dítě bez problémů odevzdá neměla být psychicky normální, právě naopak, je to třeba žena, která své děti má, miluje, je šťastná a chce to štěstí právě někomu dopřát ...
 Ivatema 


Vlastní dítě 

(6.1.2010 12:01:04)
Já musím nejdříve říct, že obdivuji lidi, co si vezmou dítě z děcáku. Těch dětí mi je líto a lidé, co si je vezmou, jsou "hrdinové". Také si vážím lidí, kteří podstoupí umělé oplodnění-i to je velký projev lásky. Já mám děti dvě(přirozenou cestou) a dalo mi to dost práce je donosit.A jak tu někdo psal, vlastní je vlastní-tak já přidám i to, že pro mě je krásné sledovta a hladit své rostoucí bříško, porod, kojení....o to vše je žena ochuzena, když si dítě adoptuje.
A k článku-já bych ani té nejlepší kamarádce(ani dceři) dítě neodnosila. Prostě bych to tak cítila, že je to moje a nechci ho dát. A manžela bych taky nepůjčila-co kdyby se mu pak u té druhé zalíbilo(sex, JEHO dítě...), nebo naopak-pak by ta druhá po něm chtěla peníze...
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: Vlastní dítě 

(6.1.2010 12:08:08)
Přesně tak, manžela bych půjčila snad jedině jen jako anonymního dárce do CAR, nebo kde se to odebírá. Žádné jiné ženě, ani známé ani cizí. Nejde ani tak o to, že by se manžel zakoukal jinde, to se může stát i bez dítěte, ale měla bych strach, že ona po čase půjde po něm. To se taky samozřejmě může stát i jindy, ale už by neměla v ruce tu páku a nemohlaby citově vydírat.
 jary 
  • 

Re: Vlastní dítě 

(7.1.2010 10:30:13)
Představa, že mi někde po světě běhají děti, o kterých nevím, je pro mě dost děsná.

Za další: děje-li se v omezeném prostoru (a ČR je dost omezený prostor), tak se může stát, že dítě moje vlastní milované, doma vychované, si za partnera najde svého nevlastního sourozence, o kterém nikdo nevím, že tím nevlastním sourozencem je.
A problémy jsou na světě.
Myslím, že na tohle ještě přijde.
 Jíťa 
  • 

Re: Vlastní dítě 

(7.1.2010 20:09:28)
Vzhledem k morálce nejen u nás, když vezmu do úvahy statistyky, které tvrdí, že čtvrtina dětí je kukaččích, tak k podobným věcem pravděpodobně dochází poměrně často.

Druhá věc je, že se u nás s neplodností často léčí i cizinci, pro něž je to oproti jejich domovině neuvěřitelně laciné i jako pro samoplátce. A zřejmě jich nebude málo, protože není žádný problém prodat nevyužité hormony, často je od tebe vykoupí přímo CAR.
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Darování vajíček 

(6.1.2010 12:10:51)
Holky, omýlá se dokola stále jen darování spermatu. Co si myslíte o darování, samozřejmě anonymním, vajíček? Docela mě to zajímá, říkám si, že by to někomu mohlo pomoct a přijde mi to jako lepší pomoc než půjčit muže nebo dítě někomu donosit. Samozřejmě bych nechtěla vědět, kdy, kde a komu bylo vajíčko darováno, na druhou stranu se obávám toho, že by ve mě stejně ten červíček zvědavosti hlodal.
 Cow :-) 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 12:26:29)
Radko, to víš, že by hlodal červíček:-)
Navíc i to dárcovství oocytů má svá negativa.

A stejné otázky vznikají, když CAR nabídne dárcovství páru, který má přebytek zamražených embryí.
....Kryokonzervace je však poměrně drahá a neřeší otázku, co s nimi. Některá centra tento eticky velmi svízelný problém řeší emočně podbarvenými dopisy, v nichž klienty žádají, aby se buď rozhodli kryokonzervaci ukončit, nebo poskytli svá embrya jako dárcovská zcela neplodným párům."Pokaždé, když dostanu ten dopis, udělá se mi špatně. Honzík byl šest týdnů jedním ze zamražených embryí. Pět jich tam zůstalo. Nechci je zabít, zároveň si ale nedovedu představit, že někde v tramvaji uvidím dítě podobné našemu synovi. Kdybych embrya darovala, vím, že bych pořád podvědomě někde v davu hledala naše děti. Nevím, jak se mám rozhodnout," říká Eva Linková (37), která asistovanou reprodukci v jednom z českých center před dvěma roky s úspěchem podstoupila.
V Česku, kde náklady na kryokonzervaci na svých bedrech nesou centra, je u nerozhodných párů občas používán trik s výpadkem elektřiny a následným oznámením, že "materiál byl znehodnocen". Vzhledem k tomu, že žadatelů o embrya je několikanásobně více než jejich dárců, obává se část expertů, že je to signálem postupného vznikání černého trhu s lidskými zárodky.

Helena Máslová
Autorka vystudovala medicínu na Fakultě všeobecného lékařství UK


...s to si Dr. Máslová nevymýšlí, mám tu čest spolupráce s dvěma centry asistované reprodukce~l~
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 15:26:08)
Pane jo, úplně mě mrazí... Prostě věda je o moc napřed před etikou a legislativou.
 Jíťa 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 22:50:04)
Nevím jak kde, ale všude kryokonzervace embryí není hrazená ani pojišťovnou, ani nemocnicí. Páry si ji platí samy - v našem CARu to bylo stanoveno na částku 5OOO,- ročně. Žádný srdceryvný dopis jsem nedostala, jen oznámení, že je třeba zaplatit na další rok, nebo dát písemný souhlas s darováním. Pokud neudělám nic z toho do určitého data, budou moje embrya znehodnocena.
 maja 
  • 

Re: Darování vajíček 

(10.1.2010 20:41:35)
U nás srdceryvné dopisy chodili.... darovat vajíčka , ale mohly jen ženy, které již dítě porodily.
Mně trápí jiná myšlenka...měla jsem velké množství vajíček...po 2x přes 50, použito bylo jen 30, co se stalo s těmi zbylými? Říkají , že je vyhodili...je to tak? Nebo si opravdu mám prohlížet děti v tramvaji? Na rozumné vědecké pokusy bych vajíčka dala, na donošení jiné ženě ne.
 eevka 
  • 

Re: Darování vajíček 

(10.1.2010 21:11:47)
Ne, všechna vajíčka, které žena má, jsou zralé, tudíž vhodné k oplodnění....
 Osamělá 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 12:30:19)
Asi bych to nepodstoupila, jedině snad třeba pro dceru, ale někomu cizímu ne a i tak by to bylo hodně těžké mít na očích dítě, které by sice donosil někdo jiný, ale biologicky by bylo moje. ~e~
 Cow :-) 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 12:32:37)
Myslíš dárcovství vajíčka pro dceru?
Tak to asi nehrozí...Jedním z kritérií je věk ženy do 36let věku.
 Osamělá 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 12:37:52)
To byla jenom teoretická možnost ~;) Né navíc bych se bála i těch hormonů, které by do mě museli nacpat, aby nějaké vajíčka dostali.... Prostě pro mě to má mnohem více negativ...
 Cow :-) 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 12:44:17)
Gabčo, tak čistě teoreticky....nemuselo by jít o žádné dardy hormonů, stačilo by to v přirozeném cykle nebo jen s minim. stimulací a na to stačí pár tabletek Clomhexalu nebo Clostilbegytu. Jde o nativ nebo nativ s minimální stimulací. Je o mnoho více šetrný k tělu matky, výjde daleko levněji.
Jen CAR na tom tolik nevyrýžují, takže se do této metody moc neženou.
 fisperanda 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 15:06:55)
Já bych do darování vajíček určitě nešla. Jsem hrozný řešitel a přemýšleč. Pořád bych přemýšlela nad tím, jestli někde není moje dítě, jak se má, jestli se má dobře... zešílela bych z toho. Kdepak, já prostě zůstanu sobec.
 Astrit 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 17:03:50)
RAdko, červíček sice hlodat může, ale darování vajíček je přísně anonymní a dárkyně se nikdy nedoví, kdo je příjemcem jejího vajíčka. Uvažovala jsem jeden čas o darování vajíčka sestře, ale takto to bohužel nefunguje. Nemohu dát vajíčko konkrétní osobě.
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 18:09:59)
Astrit, no právě že já bych to chtěla čistě anonymně bez možnosti vědět, jestli byly použitý nebo ne. Ale právě si nejsem jistá, jestli jsem dost silná osobnost, aby to pak ve mě nehlodalo, ale to bohužel nezjistím dřív, než to podstoupím, takže prozatím zůstanu ve fízi přemýšlení
 Astrit 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 21:51:22)
Darování vajíček je nesmírně ušlechtilý počin, o tom není debaty, protože každá dárkyně stimulací vaječníků riskuje svoje zdraví, hyperstimulační syndrom apod. To jediné mi na tom asi vadí a smekám před každou ženou, která do toho jde.
 olina, dvojčata Linda a Samuel 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 17:23:55)
vajíčka jsem darovalo a ta otázka. A na otázku zda někomu pomohli, bych chtěla znát odpověd. Ted by mi stačilo možná ano, ale pak bych určitě chtěla vědět, jak se to dítě má. Ale neřeším to každý den, jen mne to občas napadne.
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 18:11:39)
Olino, a jak to probíhá, bolí to? Taky si myslím, že bych přemýšlela jen občas. Jak moc si se na to připravovala? Nemáš třeba odkaz na nějaký zajímavý stránky na tohle téma? Díky
 Violet 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 21:12:29)
Já byla oocyty darovat už třikrát, krom jednoho případu silnější a bolestivé předmenstruace to nebolelo vůbec (ale to je individuální). Ač jsem bioložka, v tomhle věřím víc na výchovu a desetiměsíční odnošení než na geny.
Náhradní mateřství bych ASI dokázala podstoupit, ale rády bych byla s rodinou toho dítěte v občasném kontaktu minimálně.

Mrkněte kdyžtak k nám na diskuzi Dárkyně vajíček:-)http://www.rodina.cz/diskuse2145.htm
 maja 
  • 

Re: Darování vajíček 

(10.1.2010 20:46:36)
u mě po stimulaci 2x hyperstimulační syndrom...... znám případy 2x kdy ženy zaplatili za IVF zdravím, obě rakovina prsu, jedna bohužel zaplatí i životem....do darování vajíček "jen tak" bych se rozhodně nepouštěla, něco jiného je , když ti zbydou z vlastního cyklu IVF a řešíš jestli je vyhodíš nebo daruješ. Zdravotní riziko jak ho vidím já , je příliš vysoké pro tenhle dobrý skutek.
 Jíťa 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 23:05:19)
Já sice nedarovala, jen mi 2x odebírali oocyty na umělý.

Bolí to podle množství odebíraných vajíček. Poprvé jsem měla jen 4 po minimální stimulaci (což není ani tak hormonálně náročné) a vůbec to nebolelo. Podruhé po normální stimulaci jich bylo 10 a bolelo to jen trošku víc než menzes. Dělá se to v lokální anestezii a po odeznění anestetik to ještě chvíli až několik hodin může bolet. Po odběru si tě nechají min. 3 hodiny na klinice a pak můžeš normálně odejít domů. Já po těch 3 hodinách už žádnou bolest necítila.
 olina, dvojčata Linda a Samuel 


Re: Darování vajíček 

(7.1.2010 12:40:31)
Já jsem absolvovala celý proces IVF a měla jsem nadbytek vajíček, takže když se mne přišli zeptat, zda bych jich nechtěla několik darovat. Tak jsem souhlasila, protože jsem byla rádá, že mohu někomu pomoci.
Jinak mne to nijak nebolelo. Nevím jak to probíhá pokud chce člověk pouze darovat vajíčka. Já si musela denně píchat injekce do břicha.
 Kabuki 


Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 21:38:39)
Já bych své vajíčko nedarovala. Představa, že někde na světě běhá geneticky moje dítě, nemohu ho vidět, jak roste, nevím, jak se mu daří, zda je na něj jeho rodina hodná... To ne.
 Jíťa 
  • 

Re: Darování vajíček 

(6.1.2010 22:04:09)
Já bych do toho šla hrozně ráda. Možná proto, že máme s manželem dítě taky po IVF. Těsně po porodu by to možná šlo (i když by to asi stejně nebylo možné, kvůli zvýšené hormonální zátěži), ale bohužel po ukončení laktace už jsem byla věkově mimo. Věková hranice je 35 let, alespoň v našem CARu.

Ale dala jsem souhlas s darováním přebytečných embryí. Vůbec mě to netrápí, jen mě občas napadá, jestli to někomu pomohlo k vytouženému dítěti, což bych si moc přála. Ale je dobře, že to neříkají, protože pak bych možná chtěla vědět víc a víc.
 *Aida* 


Jsou dva druhy 

(6.1.2010 15:15:33)
Proc se clanek zminuje jen o jednom "druhu" surogatniho materstvi? Existuji prece dva mozne postupy. Jeden je tak, jak je to v clanku, do delohy nahradni matky se zavede embryo. Ovsem druhy zpusob, ktery je eticky jeste slozitejsi, je ten, kdy nahradni matka poskytuje sva vlastni "vejce". Tady v UK probihaji oba zpusoby. Nevim, zda Vam v CR tohle pujde pustit, ale je to velice zajimave.
http://www.channel4.com/programmes/addicted-to-surrogacy/4od
Je to o nekolika zenach, ktere tim prosly. Nektere i opakovane.
Tady jeste neco o tom programu: http://tv.sky.com/cutting-edge-addicted-to-surrogacy
 Astrit 


Aféra v městečku 

(6.1.2010 16:02:04)
Děkuji autorovi za zajímavý článek. Neodvažuju se soudit lidi, kteří nemají možnost mít vlastní dítě. Mně děti naštěstí osud dopřál, ale dokážu si představit jakým utrpením lidé co nemohou mít děti procházejí. Adopce je řešení, ale ne pro každého.
V našem městě je veřejné tajemství, že dva manželé, oba lékaři a gynekologové navíc, si nechali odnosit dítě sestrou jednoho z nich, která pak dítě porodila v místní nemocnici. Císařský řez prý prováděl biologický otec. Biologická maminka pak šla s miminkem na oddělení šestinedělí a rodička šla ležet na gynekologii. Říká se, že se nervově zhroutila, protože se miminka nedokázala vzdát. Jsme malé město, a proto se tady strašně drbe, i to co píšu je v podstatě drb. Ale zvěsti se rozkřikly po nemocnici a pak po celém městečku. Tichá pošta zafungovala bezchybně. Šokovaní lidé, kteří se s něčím podobným ještě nesetkali, dělali soudce, někteří byli na nejvyšší míru pohoršení, jiní zase fandili a tak městečko mělo konečně "aféru", po které tolik toužilo. Ani si nechci domýšlet, co museli prožívat ti rodiče, navíc veřejné osoby. A ani si nechci domýšlet, co bude prožívat ten malý človíček až mu některá dobrá duše řekne jak přišel na svět. Ale věřím, že jeho osvícení rodiče ho na to připraví a že to dítko jednou bude čelit lidské zlobě s nadhledem a že ho to nezraní.
Mně případ taky docela šokoval, ale pak jsem si řekla, že to není moje věc a nemám právo kohokoliv soudit. Městečko "aférou" žilo pár měsíců, ale pak přišly jiné aféry a aférky a na pronajatou dělohu se zaplaťpánbů zapomnělo.
 Cow :-) 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 16:13:21)
Astrid, ale u nás v ČR není povolené surogátní mateřství...Neumím si představit tuhle realizaci při současné legislativitě.
Nebo žiješ mimo území ČR?
 Astrit 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 16:48:46)
crowko, žiju v ČR a tohle se stalo v ČR. Ale musím ti oponovat, protože náhradní mateřství v ČR není ani zakázáno ani povoleno. A základem práva je, že co není výslovně zakázáno, je povoleno. Naše zastaralé zákony tento novodobý fenomén neřeší, ale poslední dobou sleduji, že zákony, tuším z 50.let, vláda konečně trochu oprašuje. Takže asi i na tuto problematiku dojde. Ale nebude to lehký oříšek k rozlousknutí. Je tady příliš mnoho nezodpověditelných otázek, příliš mnoho rizika. A soudy jednou mohou řešit stejné kauzy mezi biologickými matkami a sociálními matkami jako je tomu v jiných liberálnějších zemích, kde je náhradní mateřství povoleno. Osobně si myslím, že tento zákon u nás asi narazí na tvrdý odpor a strach z možných soudních doher. A to nejsme nijak katolická země.... Sama nevím, jestli bych takový zákon podpořila, ale něco mi říká, že za určitých podmínek ano. Nesměl by to být byznys, hnusný kšeft jako je to běžné např. v některých státech USA, kde si tak náhradní matky dopomáhají k penězům. Líbilo by se mi, kdyby náhradní matky odnosily dítě bez nároku na honorář, z čistého přesvědčení a kdyby jim byly hrazeny jen náklady související se zdravotní péčí v těhotenství. Takto to myslím někde funguje, ale už si nemůžu vzpomenout, ve které zemi.
 Cow :-) 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 17:18:39)
Astrit, na stránkách center asistované reprodukce, v článcích a knihách pojednávající o neplodnosti se většinou píše, že je to u nás nelegální.

"V Evropě má náhradní mateřství většinou červenou.
Náhradní mateřství je nelegální v zemích Evropské unie (včetně České republiky), existují pouze některé státy Rady Evropy (Řecko, Velká Británie, Nizozemsko, Rusko a Ukrajina), ve kterých je náhradní mateřství za určitých podmínek povoleno. V České republice není tedy instituce „náhradní matky“ zatím legální. Snad bude v nejbližší době naše legislativa nakloněna i tomuto speciálnímu případu a neplodné ženy se dočkají radosti z vlastního dítěte."
V září 09 v ČR na Ministerstvu spravedlnosti proběhly debaty nad změnou právní úpravy a možnostmi uzákonění institutu náhradní matky.

takže ano, máš pravdu..pokud chce z toho někdo mít prospěch, tak řekne, co není zakázáno, je povoleno.~;)
 Lenka** 


Re: Aféra v městečku- od autorky 

(7.1.2010 8:24:11)
Věišinou se sice píše, že toto není u nás povoleno, ale třeba ve Zlíně přiznali již 11 pokusů o surogátní mateřství (a nějaké děti se již i narodily), viz odkaz, který je přímo v článku.
 Blanka+Adámek 


Re: Aféra v městečku- od autorky 

(7.1.2010 12:21:49)
Mozna neni nahradni materstvi povoleno ani zakazano, ale zakon rika, ze matkou je zena, ktera dite porodila. Takze kdyby doslo na soud, nebylo by to tak jednoduchy. Myslim, ze nahradni matka by mela velky sance.
 sarmi 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 20:47:09)
astrit, zrejme jsem ze stejneho mesta jako ty. sama chodim do jejich ordinace, obe deti rodili prave oni. maji muj obdiv. ty drby kolem jsou zrejme znakem nasi narodni kultury, ale myslim, ze pro ne je prvorade, ze maji krasne zdrave dite. a ostatni je soukroma vec jejich rodiny.

mmch nedavno byl clanek o surogatnich matkach v mf dnes. legislativa opravdu tuto problematiku nezakazuje, ovsem surogatni matka je dle zakona povazovana za biologickou matku, prestoze "prakticky" ho "pouze" donosila. nahradni matka se ditete musi vzdat pred soudem ve prospech biologickych rodicu, pripadne nejdrive formou uznani otcovstvi biologickym otcem ditete a naslednym osvojenim jeho manzelkou. a jeho biologicky otec jej nasledne adoptuje.
 Astrit 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 21:30:42)
Vidím, že můj příspěvek do diskuze vypadl z anonymity a to je mi líto, protože nechci ubližovat dvěma lidem, vlastně třem, kteří jsou mi velice sympatičtí a kterým jako pacientka věřím. Jen jsem chtěla uvést příklad, který vypovídá o tom, že autorčin článek není žádné sci-fi, ale holá realita.
Šarmi, myslím, že se dokonce známe. Zdravím Vítka a Štěpána (?)...ale možná jsem vedle jak ta jedle~;)
 sarmi 


Re: Aféra v městečku 

(8.1.2010 9:04:44)
nejsi vedle, alco (???) :-)) no to je dobre, vcera jsem se nestihla kouknout na odpoved. ty mas dve holcicky, nebo je druhy chlapecek? ted jsem vedle zase ja...~t~
 Astrit 


Re: Aféra v městečku 

(8.1.2010 20:58:34)
To je dobrý, tak jsme se identifikovaly! Svět je malý a internet taky:-) Mám holčičku a druhý je chlapeček. Měj se hezky:-)
 bravad 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 20:50:55)
Astrit, na mě to celé působí trochu divně. Asi to bude opravdu jenom drb, protože: Ono to sice není zakázáno a opravdu platí, že co není zakázáno, je povoleno. Zároveň ale platí (zákon o rodině), že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. A to bez ohledu na to, zda se jedná o biologickou matku nebo ne.
 maja 
  • 

Re: Aféra v městečku 

(10.1.2010 20:54:10)
kdyby došlo na soud jednoznačně se jedná o dítě rodičky
 maja 
  • 

Re: Aféra v městečku 

(10.1.2010 20:51:20)
dítě si musí adoptovat...otec se uvede do rodného listu jako otec, po porodu předá rodička dítě otci a ten ho má doma, potom proběhne klasická adopce ...tak takhle se to dělá v čechách
 Ecim 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 17:14:38)
Je mi všech zúčastněných líto. Doufám, že to ustojí bez větších problémů.
 Ecim 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 18:16:22)
Na aférky stačí i mnohem banálnější případy. Jedna známá se léčila kvůli neplodnosti a její manžel také. Ona se vyléčila, ale manžel ne, a tak si pořídila 2 děti se ženatým přítelem. Nakonec se o děti starali oba tatínci. Spousta lidí to odsuzovala, ale já celkem chápu všechny zúčastněné. Pořád to pro všechny tři bylo lepší než žádné děti nemít. Bylo mi ale líto i ženy toho přítele, která k nim jednou přijela udělat scénu.
Sama za sebe musím říct, že pokud jsou v mém okolí (rodině a u přátel) nějaké nevěry nebo "kukaččí" děti, tak o tom NECHCI VĚDĚT. A i kdybych se nedopatřením něco dozvěděla, tak si to nechám pro sebe.
 BaM 


Re: Aféra v městečku 

(6.1.2010 23:20:14)
Lidem, kteří se nedostali do situace, jako zmiňovaný pár, může celá situace připadat jako "aféra" - něco nechutného/úžasného/odpudivého/obdivuhodného - doplňte si sami. Nikdo nezná jejich důvody, proč se takto rozhodli.

Mám mladší sestru, která už se s přítelem těšila, jak si brzy "pořídí" miminko, když jí během dvou měsíců osud radikálně přeplánoval život. Má za sebou operaci, několik chemoterapií, čeká jí ozařování a další chemoterapie. Je téměř jisté, že přirozenou cestou nikdy dítě mít nebude. (Ač se to někomu může zdát zvláštní, věříme, že bude dál žít a bude chtít mít jednou vlastní rodinu. I to, si myslím, je důležité pro uzdravení.) Naštěstí se podařilo před drastickou léčbou zamrazit jejich vlastní embrya. Ani to však není zárukou, že je bude moci sama mít (záleží na tom, jaké škody napáchá ozařování a chema).

A tak, i když je to teď zdánlivě předčasné, jsem se dostala trochu do pozice sestry zmiňovaného páru. Chci sestře pomoci, chci, aby byla šťastná. Život už jí toho naložil dost. A přišlo spoustu otázek, na které si někdy myslím, že mám odpověď a někdy jsem silně nejistá.

1. Jaký by byl vztah miminka se mnou coby náhradní matkou.

Zatím si představuju, že když do toho půjdu s tím, že nosím miminko někoho jiného, že u mě vlastně bude jen "na návštěvě" a tak k němu budu celé těhotenství mluvit (např. "Venku na tebe čeká moc hodná maminka, která tě nemohla nosit u sebe v bříšku, tak jsi teď u mne"), navíc to bude pro někoho blízkého, komu chci pomoci, dokážu si k němu vybudovat sice blízký vztah, ale trochu jinak blízký tak, aby mě to pak nezkolilo, až bude miminko u své biologické maminky a já budu zase jenom já. Navíc už mám své vlastní dítě, tak nebudu opravdu sama. Ale je tu ještě otázka, jak to pak bude zvládat mé nejbližší okolí, kterého se mé těhotenství dotkne - moje děti a manžel.

2. Jak můj "pronájem" mé dělohy přijme okolí?

Zní to hrozně, ale tak mi zatím přijde, že to většinou společnost chápe. Už vidím, jak se podobná aféra šíří na mém pracovišti (Kde má najednou to dítě? Narodilo se mrtvé? Umřelo? Dala ho do babyboxu? Prodala? Apod.). Stejná aféra by se možná začala šířit u nás na vesnici. Sestra by to v tomto ohledu měla asi jednodušší, protože společnost už je aspoň trochu zvyklá na to, že matka nemusí být těhotná, aby měla dítě (může ho adoptovat - i když i zde, věřím, si některé dobré duše smlsnou).

3. Co když bude něco špatně?

V mém případě musím počítat i s tím, že sice krásně "otěhotním sestřiným miminkem", ale něco se stane se sestrou. Pak musím být já i můj manžel a zbytek rodiny ochotni se o malé postarat, kdyby se o něj nemohl postarat jeho biologický tatínek. A taky se člověk musí připravit na variantu, že sice biologický tatínek i maminka budou živí, ale z nějakého důvodu se nebudou o miminko chtít/moct postarat. Ano byla by to podpásovka, ale já se nemůžu vzdát odpovědnosti za dítě, které bych odnosila a porodila, pokud by tuto odpovědnost nechtěl převzít někdo jiný. A jak by na tuto skutečnost reagovala moje rodina?

A to je jen pár otázek z mnoha, které vám vytanou na mysli, když uvažujete, že něco takového podniknete. Myslím, že by se tímto problémem měl opravdu někdo systematicky začít věnovat. Usnadnilo by to život oběma stranám a věřím, že by pak ubylo i těch nešťastných případů. Omlouvám se, že můj příspěvek je tak dlouhý. Bylo by hodně zajímavé popovídat si s lidmi, kteří jsou ve stejné situaci. Protože jen ti opravdu znají ty pocity a otázky, co se vtírají na mysl tak neodbytně. A všichni ostatní jen hypotetizují, i když já jim to přeji, protože mají vlastně jedno velké štěstí, že nemusejí stát ani na jedné straně téhle barikády.
 Zuzu (Terezka, 9.měsíců) 
  • 

Záměna dětí 

(6.1.2010 16:24:13)
Chci jen reagovat na tu záměnu holčiček, ketrá tenkrát proběhla. Hrozně mě to vzalo, nedokázala jsem si představit jaké to pro ty matky musí být. Cítila jsem, že bych to prostě nedokázala, ale když jsem to někde řekla nahlas, hnde se na mě sesypaly reakce typu:že jde přece o krev, že to dítě je vlastně cizí, že by samozřejmě chtěli to svoje.... Říkala jsem si, že jsem asi moc mladá abych to pochopila...

Ale teď mám svou devítiměsíční holčičku, tak vím, že si stále stojím za svým. I kdybych zjistila, že není geneticky moje, tak bych ji prostě nedala. Možní jsou to silná slova, ale já ji miluju a je mi jedno jestli je to má krev, nebo ne.
Nevím, možná bych mluvila jinak, kdyby se to opravdu stalo. Ale na 99 procent jsem si jistá, že bych jednala stejně.

Těch maminek je mi strašně líto. Nedokážu, a ani nechci se vcítit do toho, co prožívali a stále prožívají.

A právě proto, bych nedokázala odnosit dítě někomu jinému. Prostě by to bylo moje dítě, nedokázala bych se ho vzdát
 Dalila 
  • 

Re: Záměna dětí 

(6.1.2010 17:47:45)
je to strašný. Více méně s vámi souhlasím, ale na druhou stranu ta představa, že vím, že někde žije dítě, které jsem 9 měsíců nosila pod srdcem - to je taky děs !!!
 štěpánka 
  • 

Re: Záměna dětí 

(6.1.2010 17:49:21)
Zuzu,
obě ty maminky se vyjádřily, že by nejraději chtěly obě holčičky Tu, kterou vychovávaly i tu, která měla jejich geny. Jenže to jaksi nebylo možné. A to měly obě rodiny velké štěstí, že byly srovnatelné a nějak výrazně odlišné - třeba další děti v rodině, sociální prostředí, atd... A hlavně, že obě rodiny spolu komunikují, takže mohou aspoň občas vidět "obě své dcery". Je mi obou mainek moc líto, myslím, že se s tím těžko někdy úplně vyrovnají.Tatínci mi připadali trošku "manažerští" - tím myslím, že spíše organizovali ty právníky, vystoupení v TV, atd. Ale protože ty lidi neznám, nechci je nijak soudit. Já bych to snášela velmi velmi těžce.
 Zuzu (Terezka 9,5 měsíce) 
  • 

Re: Záměna dětí 

(6.1.2010 19:14:42)
Ano, v s tím souhlasím, mají štěstí. Přesto, kdybych si mohla předem vybrat (což bych samozřejmě nemohla), tak bych asi raději o té rodině nechtěla nic vědět. Nechala bych to tak, jak to je.
Je to strašně složité. Samozřejmě že bych na jednu stranu chtěla vědět co je s mojí "vlastní" holčičkou, ale na druhou stranu tá láska k té mojí holčičce je tak silná, že bych ji prostě nedala. Takže bych raději nic vědět nechtěla.

A strašně se modlím, aby se mi nikdy v životě nic takového nestalo!!!!!
 Jíta 
  • 

Re: Záměna dětí 

(6.1.2010 23:18:02)
Já bych především nikdy neodpustila člověku, který by mě do té situace dostal. Tím myslím především toho jednoho z manželů a teprve potom personál porodnice.

A asi bych se s tou situací nikdy nedokázala pořádně vyrovnat. Ať už bychom si je vyměnili zpět nebo ne, už by pro mě byly vždycky moje obě.
 annnnna 


neuveřejněný članek 

(7.1.2010 0:28:58)
nevim proc mé přítelkyni neuveřejnili članek který se dotýka tématu. Uvadim jej alespon zde:

Rodina jako téma Vánoc


Po nějaké době mě citlivá doba vánoční opět přitáhla do kostela. Ani nad jesličkami s něžným Ježíškem a s jásajícími vlastními dětmi nadšeně házejícími mince do kasičky před betlémem mi církev se svým pojetím rodiny nepřestala připomínat Velkého Bratra.

Jako mladý dospělec jsem před jednou desítkou let spadla do lůna katolické církve, stvrdila to různými obřady i svátostí manželství, křtem svých novorozených dětí atd. Teď by naše rodinka měla být maloučkou církví, ale nějak pro to nenacházím žádný přijatelný inspirační zdroj. Jak by měla vypadat rodina podle katolické církve?
Asi jako kostelíček zatavený v těžítku na stůl, upomínající na známou stavbu? Občas zasněží, když se koulí zatřese? Tak prefabrikovaně mi katolické představy o dobré rodině připadají. Muž pracuje, žena nezatížená antikoncepcí nestresovaná při milování kondomem, ve skříni srovnané dlouhé sukně s pružným lemem, je neustále připravena přijmout potomka
„jak Bůh a spolehlivost přirozeného plánování rodičovství dá“.
Co na tom, že není mateřský typ a byla by štastnější s jedináčkem jako byl ten pod kometou v jesličkách? Povolání k manželství pochyby nepřipouští. Všechny vdané katoličky mučednicky odevzdávají trápení neplodnosti k záchraně světa, protože umělé oplodňování je nepřípustné…..v druhé variantě jedna často, druhá častěji popouštějí své sukně. Anebo přežívají jako za socialismu: „ne se vším souhlasíme, ale bez vás to nejde soudruzi s kolárkem……. záležitosti v ložnici řešíme v tichosti po svém. Dokud nenastane velký problém. “

Koukám na milostnou tvář Matky Marie, která se svým mužem sexuálně nežila, a tak se mohla věnovat jen Ježíškovi, meditaci a pravidelnému zklidnění.

Svědčilo jí to, v betlémech i na obrazech vypadá mladší než já s vymoženostmi moderní kosmetiky v koupelně. Nyní po Vánocích mi připadá, že ve mně je mladý už jen reprodukční systém neustále připravený k výkonu. Ale protože stádečko naší rodiny už rozšiřovat nechci, příklad Panny Marie následovat nedokážu, pokrytecky poslouchat něco, co není k normálnímu životu taky ne, nezbývá mi než se z kostela po shlédnutí jesliček s dětmi zase na rok vzdálit.

Asi bych se držela nastoupené stezky víry a naděje už kvůli dětem, které jsem k životu v církvi upsala křtem (docela neuvážlivě), nebýt příběhu, který se odehrává blízko mě. Jsem vděčná, že nemusím být jeho hrdinkou, ale protože by se mi snadno mohl přihodit, cítím jeho bolest také.

Kamarádka si našla po více než šesti letech doma s dětmi na rodičovské dovolené skvělou práci odpovídající jejímu talentu i inteligenci. Další děti už s manželem nechtěli.Zažila jsem s ní několikrát záchvat paniky: co by bylo kdyby k otěhotnění přes všechna možná opatření přece jen došlo. Když se doba vyhrazená péči o potomky chýlila ke konci, asi došlo jak to bývá v pohádkách (např. O Růžence) k nějaké chybě, a kde se vzalo tu se vzalo další miminko.Nebylo vidět, jen cítit a možnost zákonně ukončit jeho existenci byla velmi lákavá i logická. Většina blízkých jí to radila včetně manžela, který racionálně vnímal limity rodiny finanční, časové (už nepatří mezi mladší třicátníky), prostorové i citové.
Maminky jsou však citlivé bytosti, ať už vlivem hormonů nebo tím, co zažily a ona plůdku nechtěla odepírat život. Sama nevím, jak bych se rozhodla na jejím místě, ale představa, že zabíjím někoho podobného mým živým, veselým a chytrým dětem se mi zdá rovněž děsivá.
Rozhodla se těhotenství neukončit a pro dítě najít rodinu, která by ho milovala. Nakonec musela odejít ze zaměstnání daleko dřív před nástupem na mateřskou dovolenou, protože těhotenství probíhá velmi komplikovaně (zcela nečekaně proti těm předchozím) a tráví více času v nemocnici než doma. Objevily se u ní i psychické problémy, protože rodina jí vyčítá, že vše včas neřešila. Její řešení nepřijali a ona nemá při svých zdravotních problémech moc možností vhodnou rodinu hledat. Protože jsem patřila mezi hrstku, která variantu adopce podporovala, snažila jsem se pátrat po možnosti pomoci ze strany největších odpůrců interupce. Ptala jsem se kněží i člena Hnutí pro život, jestli můžou zprostředkovat seznámení s rodinou která touží po miminku v přímé adopci. Ale nic takového nelze, a vypadalo to, že jim psychicky rozložená žena nestojí ani za trochu energie k pochopení problému. „Proč by dítě nemělo vyrůstat ve své rodině? Každý má nárok navázat na svoje kořeny…“

A tak se stalo, že se vyhýbám se kostelu, vyhýbám se nemocnici s uplakanou přítelkyní (nevím, co jí poradit) a začínám se vyhýbat i manželským radostem ze strachu, že bych se mohla dostat do slepé uličky, kdy jsou všechna řešení špatná.

Co ty, malý Ježíšku, podáš nám svou ručičku?

Káča s třemi dětmi
 snejdi 


Re: neuveřejněný članek 

(7.1.2010 0:54:34)
Tady je tolik témat k rozebrání, že se to nedá všechno najednou pojmout. Ale je skvělé, že měl někdo odvahu napsat, jak to vnímá. Je mi líto vší té bolesti, odmítnutí a nepochopení, které asi autorka prožila. Budu nad tím určitě přemýšlet. Asi to vyzní jako hloupá náboženská fráze, ale Ježíšek podle mé zkušenosti podá pomocnou ručičku církev necírkev. Není ale vždycky snadné ji uchopit, vidět atd.
 Astrit 


Re: neuveřejněný članek 

(7.1.2010 8:59:29)
Se zaujetím jsem si článek přečetla a jediné slovo, které mě napadlo bylo pokrytectví. Pokrytectví stran církve. Interrupce nedovoluje a adopce taky ne? Podle mne je to záchrana dítěte a věřím, že někdy opravdu rodina nemá možnosti se o dalšího člena postarat.
Kdybych ale byla na místě kamarádky, nedokázala bych se vlastního dítěte vzdát ani kdybych na chleba neměla, nedokázala bych si představit, že už svoje dítě neuvidím, že bude říkat mami někomu úplně jinému a celý život bych se tím trápila a myslela na ně. Takové rozhodnutí vyžaduje obrovskou mířu sebezapření, a to není dáno každému. Ať to kamarádka ještě uváží, není-li už pozdě, a neudělá chybu, kterou by si vyčítala celý život. Všechno se časem utřepe, přijdou nové pracovní příležitosti, ale šance prožít život po boku svého dítěte je jen jedna.
 jary 
  • 

Re: neuveřejněný članek 

(7.1.2010 10:50:07)
Může ho klidně dát do babyboxu - to není problém.
Kdyby ho nechala zavraždit (potrat), problém by měla.
Ale většinou ta žena přijme dítě i neplánované, jen škoda manžela a rodiny, že jí nepodpoří.
Káčo, možná, kdybys jí nabídla, že jí občas pohlídáš, že jí pomůžeš nebo tak něco, třeba by to bylo hodně.
Naši blízcí kamarádí čekají dvojčata po IVF, děti chtěli dlouho, jsou k tomu zralí a teď se objevilo, co jako vlastně budou dělat, ona se bojí změny životního stylu, závazku na xy let... Zralí lidé... Snad hormony, snad nervy... Nabídka, že občas rádi pohlídáme zavála KLID do její duše... Přitom bude mít hlídací babičku (zdravá důchodkyně), ale... asi pocit, že nebude vše jen na ní, že bude moct vypnout, že jí někdo odlehčí... Nevím. Myslím, že stejně pak bude nejradší pořád s nima, ale.... nějak to asi dolehlo, no.
Tvoje kámoška to má moc těžké, že je na to sama - manžel, rodina. Potřebuje někoho, kdo bude s ní.
Zjistit, jestli si dítě chce nechat - pak jí pomoci s tímto, stačí doprovázení.
Nebo ho opravdu nechce, pak jí pomoci s adopcí - třeba by poradila nemocnice, jaký je obvyklý a vhodný proces. Nebo sociálka? Asi jak která. Pro mimčo je zase dobré, když ho máma kojí aspoň pár dní - ale to se zase tvoří citová vazba.
 Ecim 


z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 10:11:14)
Nejsem věřící, ale jsem nábožensky tolerantní, mezi věřícími mám několik dobrých kamarádek. Vzájemně se respektujeme. Nežiji promiskuitně. (Dokonce si dovouji tvrdit, že žiji "mravněji" než většina české věřící i nevěřící populace.) Mám 2 malinké děti, časem bychom chtěli ještě třetí, ale kdybych neplánovaně otěhotněla už teď, měla bych velikou radost. Nikdy bych nedokázala dát své dítě k adopci. Na interrupci bych byla schopná jen v krajním případě a určitě bych z toho měla trauma do konce života. Na místě Tvé kamarádky bych si dítě určitě nechala.
Otevřeně ale přiznávám, že jsem velkým odpůrcem přirozených metod plánování rodičovství. Znám řadu věřících, ale nikdo z nich ji nepoužívá. Nesouhlasím s tím, že sex patří až do manželství, ale v krajním případě jsem schopná přijmout, že se k tomu někdo rozhodne. (I když v dnešní době neznám jediného věřícího, který by to dodržoval.) Přirozené metody plánování rodičovství mi připadají - omlouvám se za to tvrdé vyjádření - jako důmyslný způsob, jak lidem znechutit a zkomplikovat milostný život. Nemoci se před svatbou nemohla milovat nikdy a po svatbě skoro nikdy, věčně si měřit bazální teploty, sledovat další příznaky a dlouze řešit, smíme-li se pomilovat se svým stálým partnerem, kterému jsme věrní, a ještě přivést na svět několik neplánovaných potomků - promiňte mi, ale to už je opravdu moc.
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 12:17:37)
Ecim, opět s tebou musím souhlasit. Bůh že je všemocný? Ne, nemám nic proti věřícím, sami věřící nejsme, ale dokážu tolerovat ty věřící, kteří nejsou fanatičtí a nepřesvědčují ostatní o své pravdě. Víra zakazuje potraty, antikoncepci a já nevím, co ještě, ale o postižené se už nepostará... proč církev nepřispívá na péči? Pokud se věřící rozhodnou jinak než jsou nastavená pravidla, tak jsou odsouzeníhodní? Jestli se nepletu, tak církev moc neuznává rozvody, že? Tak proč brání milostnému životu párům? Jak to církev řeší v případě jednoho věřícího a druhého ateisty? To by tolerovala ateistovu nevěru? Normální člověk se nemůže milovat 3x za život, jen když chce počít!
 Ecim 


přirozené plánování rodičovství 

(7.1.2010 12:28:02)
Radko, dík! ~x~ Tvůj příspěvek mě zase potěšil. :-) Naštěstí znám samé rozumné věřící, kteří s těmito dogmaty kategoricky nesouhlasí.
A pokud mi někdo řekne, že se nemůže milovat, protože jediná antikoncepce, kterou smí dodržovat, je přirozené plánování rodičovství, tak mu odpovím, že pokud na něčem takovém trvá, tak si za své problémy může jen a jen sám, protože nic takového dodržovat NEMUSÍ a jen si sám na sebe plete bič. A mám pocit, že v minulosti lidé na přirozené plánování rodičovství spoléhali proto, že jiná antikoncepce neexistovala - tedy z nouze. A kdyby měli jiné možnosti antikoncepce, tak by je neupoužívali o nic víc a o nic míň než my dnes.

Upozornění: Tím, co teď napíšu, se nechci dotknout Káči / Anny, není to reakce na ni, ale jen moje všeobecná úvaha: Mám dojem, že někteří náboženští dogmatici by byli nejšťastnější, kdyby se lidé nemilovali skoro vůbec a jen zplodili hromadu potomků. A že lidé, kteří toto vymysleli, slušně řečeno postrádali sexuální pud.
 Hanka, 2 kluci, 2001 a 2004 


SEX z pohledu věřícího 

(9.1.2010 21:51:39)
Bůh stvořil Adama a Evu a SEX jim dal nejen pro rozmnožování, ale také pro vzájemné potěšení! ~s~ Rozhodně věřím (v souladu s Biblí) tomu, že SEX patří do manželství, kde je pak v ložnici "povoleno" vše, co se oběma manželům líbí, a tak často, jak oba chtějí. ~z~
Bůh nám dal také rozum, abychom zvážili, kolik dětí jsme schopni vychovat a zabezpečit, a proto také používáme antikoncepci. ~p~ Proti metodě přirozeného plánování rodičovství nic nemám, ale osobně ji praktikovat odmítám. Proč bych si měla odpírat sex právě v době, kdy mám na to největší chuť? (To je u ženy v období ovulace.) Tak používáme buď kondom nebo pilulky. Na potrat bych nikdy nešla, ale neodsuzuji nikoho, kdo se pro to v těžké situaci rozhodl.
Křesťan má v prvé řadě naslouchat Bohu, Pánu Ježíši, hledat Jeho řešení v každé své složité životní situaci v Bibli, a ne dogmaticky přijmout to, co nařídí Papež, který nikdy v manželství nežil. Ale k tomu je potřeba Bohu věřit a mít s Ním osobní vztah.. ~R^
 Ecim 


Re: SEX z pohledu věřícího 

(12.1.2010 21:16:49)
Hanko, dík! ~x~ Tahle interpretace se mi moc líbí - myslím ten přístup k sexu a to hledání řešení a nepřejímání dogmat. :-)
 magggi synáček z léta09 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 12:43:16)
O to právě jde - o CÍRKEV! Nikoli o víru jako takovou nebo o náboženství. Jde o lidskou organizaci. A chybovat je lidské.
Proto je nyní tolik věřících - nepraktikujích křesťanů (mezi něž se počítám). I přes veškerou modernizaci, jedná se stále o organizaci poněkud archaickou a leckde zpuchřelou...
Chystáme se nechat pokřtít našeho půlročního syna. Na minulém katechismu nám farář povídal o Desateru (mám z něj státnice, vytáhla jsem si ho jako jednu z otázek ~:-D )a hodně mě překvapilo, ač je jinak fajn a velmi liberální, jak tvrdě až demagogicky přednášel, diskusi nepřipustil a plamenil proti antikoncepci, euthanasii, homosexualitě...prostě proti všem ožehavým otázkám, které jsme na fakultě probírali v předmětu Morální teologie. Tenkrát se však dalo diskutovat a akademicky si vše rozebrat - zde to možné není.
Farář však vynechal jedno z témat "morálky" - umělé oplodnění, které církev zakazuje také. Mlčela jsem o vzniku našeho synka, ale stejně by mě zajímalo, co by řekl tomu, že křtí dušičku ze zkumavky ~t~ ~t~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 12:57:24)
Magggi, jeden věřící kamarád (katolík) mi na toto téma řekla, že nevyužít v případě potřeby možnosti umělého oplodnění je podle něj stejně nesmyslné, jako kdyby člověk, který přišel o nohu, si nepořídil protézu nebo berle a zbytek života skákal po té noze, co mu zbyla. ~:-D
 Radka+04/06+12/07 
  • 

Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 13:05:11)
Maggi, ale cítíš se štastná, že? Ecim má pravdu, nepodstoupit IVF a nepomoct přírodě je újma na zdraví, v tomto případě psychickém, stejně jako nevyužití protézy.
Tohle už je určitě extrém a nadsázka, ale... po dopravní nehodě přijdu o nohu, dr. mi nabídnou protézu, církev zakáže, protože je to proti přírodě... Mě vzniknou náklady na rekonstrukci bydlení, nové auto, vozík a problémy s dopravou, vstupy a spoustu dalších věcí. V krajním případě se může stát, že skončím pöd mostem, o ztrátě zaměstnání ani nemluvím. A to se církvím zdá v pořádku?
A stejný paradox vnímám i s tím početím, pokud církev nedovolí umělé oplodnění, dost často to může přinést rozpad partnerství a to je opět proti pravidlům.
Líbí se mi, že ač jsi věřící, tak se zdá, že sis zachovala zdravý rozum a postavila se k situaci čelem a dle svého nejlepšího svědomí.
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 13:16:27)
Přijde mi komické, když proti umělému oplodnění protestují faráři, kteří se rozhodli pro život bez dětí.
A také jsem se setkala s názorem (opakovaně), že kdyby Bůh nedovolil umělé oplodnění, tak byl lidem neumožnil, aby ho vynalezli.
 magggi synáček z léta09 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 18:07:21)
Samosebou se cítím šťastná a rozhodně nejsem praktikující katolík, který by měl výčitky, že udělal něco proti Pánubohu. Naopak - náš chlapeček je vymodlené dítě a já Bohu děkuju, že nám umožnil se k němu propracivat, byť složitou cestou ~s~
Díky studiím vím, jako nepokřtěná, o křesťanství postatně víc než můj přítel, který křtěný je (též tedy nepraktikující) a odvažuji se tvrdit, že v některém případě i víc než farář, který je zjevně toho názoru, že není třeba se po všem pídit, stačí tomu věřit, což mi připadá dost ujetý...
Kamarádka kdysi chodila s praktikujícím katolíkem (mj. ji mlátil a ponižoval), a když se s ním chtěla bavit na jakékoli téma, třeba úplně nevinně - nemusela zrovna rozebírat antikoncepci (kterou tajně brala), zdupal ji, že stačí věřit, ne o tom přemýšlet...
~a~
Přesto jsem věřící, o vlastním křtu jsem též uvažovala, ale právě proto, že církev je stejně byrokratická, jako jakákoli jiná lidská organizace, a protože nevěřím, že půjdu do pekla, když se pokřtít nenechám, zatím nechávám tuto otázku otevřenou... ~:-D ~x~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 18:15:28)
"Kamarádka kdysi chodila s praktikujícím katolíkem (mj. ji mlátil a ponižoval), a když se s ním chtěla bavit na jakékoli téma, třeba úplně nevinně - nemusela zrovna rozebírat antikoncepci (kterou tajně brala), zdupal ji, že stačí věřit, ne o tom přemýšlet..."

No fuj tajbl. :-© Takoví lidé pak dělají ostudu těm slušným katolíkům. ~q~~q~~o~~o~ Znám shodou okolností také dost katolíků, někteří z nich jsou mí blízcí přátelé, jiní mi zase lidsky silně nesednou, protože mají ústa plná víry a ve skutečnosti se ke druhým lidem vůbec nechovají hezky.

Fakt je, že my se s kamarádkami o víře a náboženství vlastně skoro vůbec nebavíme, protože máme spoustu jiných témat k hovoru. O dvou z nich vím určitě, že sexuálně žily před svatbou, u té další si nejsem na sto procent jistá (ale si nejspíš jo), ale nikdy bych si nedovolila se jí zeptat, sice by mě to čistě ze zvědavosti zajímalo, ale vím, že mi do toho vůbec nic není, a tak se nechci ztrapňovat a uvádět ji do rozpaků.
 magggi synáček z léta09 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 18:18:19)
Ecim - to víš, najdou se různé typy mezi jakoukoli "partičkou" - kámoška měla smůlu, že narazila na blba a my ho ještě litovali, že mu pár měsíců předtím utekla manželka...když jsme pak zjistili proč, bylo pozdě a kamarádka v tom byla až po uši - klasika, domácí násilí, z něhož nelze ven...
nes už je to naštěstí v pořádku!
 Dobra1 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 20:09:35)
Z pohledu krestana mi na umelem oplodneni vadi jedna vec, a to je obvykly pocet vzniklych embrii. Nebyvaji to jen ty 2, ktere se zavadeji mamince do delohy, standartne se jich vytvori vic, aby byly na priste, pokud se to nyni nepovede. A ta se zamrazi a casto tak zustavaji dlouhe roky. Rodice je uz nepotrebuji, nechteji, jinym se nabidnout nemuzou. Pro me osobne je to na urovni potratu, neumim si predstavit, ze by se ty stovky dosud vzniklych embrii nejak jeste vyuzili a nekdo se je pokusil privest na svet.
proti zamrazenym spermiim a vajickum nic nemam, kdyz se nepouziji, normalne se jich taky vetsina nevyuzije.
Vim ale o jedne verici rodine, domluvili se s lekari na 4 embriich, 2 vyuzili, pak se jim naprosto nepredpokladane narodili prirozene dalsi 2 deti, ted se chystaji na dalsi IVF se zbylimi detmi.
 magggi synáček z léta09 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 20:21:29)
dobi - tohle mi na tom taky moc nesedí, ale embrya je také možno darovat...
Nám zbylo jen jedno. Kdyby z toho bylo druhé mimi, nic lepšího bychom si nemohli přát - ale i tady - jak Pánbůh dá...
Navíc - to bych musela řešit i to, že mi původně zavedli dvě a jen jedno se chytilo...
Ale chápu, co myslíš - i těch 8 buněk, co se zavádí nejčastěji, je základ života, je to minimiminko a při nepotřebě je zničené... ~;((
 Dobra1 


Re: z pohledu nevěřícího 

(8.1.2010 21:55:07)
Maggi, to, ze mi zavedli 2 embrya a zbylo 1 bych neresila, to je neco, co nemuzu ovlivnit, to je stejne jako resit, kolik normalne pocatych a narozenych miminek bylo puvodne z dvojcat.
To, co se ovlivnit da, je prave pocet embryi a to, co se s nimi stane dal [nevedela jsem, ze je mozne je darovat], smutne je, ze to hodne paru ani doktoru neresi.
 Jíťa 
  • 

Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 20:43:01)
Pokud rodiče o zbylá embrya nestojí, tak je mohou darovat.

Jak tu někteří píšou, že by to nedokázali, asi neměli nikdy problém s otěhotněním. My si tím s manželem prošli. A darovat potom zbylá embrya mi přišlo jako jediné správné. Ne kvůli tomu, že jsou to už zárodky a mají právo na život. To mě fakt v tu chvíli vůbec nenapadlo. Udělala jsem to, protože je vlastně zázrak, že ta embrya vůbec vznikla a někomu můžou pomoci k vytouženému dítěti.
 Hanka 75 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 21:59:52)
Nejsem věřící jako ty, ale s manželem to vnímáme stejně, takže si dáváme pozor abychom přirozeně děti nepočali a chceme dát šanci zamraženým embryjkám. Byli bychom ochotni kvůli tomu mít i více dětí, než kdybchom třeba žádná zamražená neměli. Přesto přiznávám, že se necítím povinna mít tolik dětí co je zamražených embryjek, budeme se snažit, ale též podle toho jak budeme zvládat.
 Jíťa 
  • 

Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 20:18:40)
Myslím, že takový farář by měl taky zakázat veškerou lékařskou péči, protože ani to není přirozené.
 magggi synáček z léta09 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 20:30:52)
Jíťo - nejde o faráře, ten to nevymyslel - navíc IVF taktně vynechal, takže je mu možná jasné, že by se v dnešní době, kdy je hodně dětí "umělých" mohl setkat s odporem. Ovšem doposud se církevní pohlaváři neshodli - oni se bojí hlavně genetického průs...u. V překladu: pokud něcoo nelze ukočírovat a může z toho být zlo (klonování, pokusy...), je lépe být proti...
Nesouhlasím, ale tak to je.
 Ráchel, 3 děti 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 14:03:27)
" Nesouhlasím s tím, že sex patří až do manželství, ale v krajním případě jsem schopná přijmout, že se k tomu někdo rozhodne."

no to jsem si oddychla ~t~~t~
ježkovy voči holka, plameníš tady o toleranci a ve skutečnosti si myslíš, že věřícím záleží na tom, jestli ty jsi schopná "přijmout" jeich rozhodnutí ohledně sexuálního života? ~y~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 15:59:14)
Ráchel, samozřejmě je mi jasné, že jim na tom nezáleží. ~t~ Šlo mi čistě o to vyjádřit svůj názor. Znám totiž lidi, kteří na toto téma sami před věřícími začínají debaty a vysvětlují jim, jak je jejich rozhodnutí špatné. A to já nedělám. ~;) To je přesně to, co jsem chtěla říct svým příspěvkem. Přišlo by mi to stejně nevhodné, jako kdyby někdo na oplátku vykládal mně, že mám se sexem počkat až do manželství. A mně by takové jednání silně vadilo, proto nechci dělat totéž naruby. Už si rozumíme? Ať si každý začíná se sexem, kdy chce, ale ať si taky nese následky. :-)
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 16:06:09)
On je rozdíl, když někdo řekne:
1. "Myslím si, že sex patří až do manželství."
Nebo:
2. "Se sexem musíš počkat až do manželství a pokud jsi to neudělala, tak jsi špatná."

Pokud mi někdo řekne výrok č.1, můžu s ním na to téma slušně diskutovat. :-) Pokud mi někdo řekne výrok č.2, tak budu reagovat velmi rozzlobeně a budu mít pocit, že mi ten dotyčný něco vnucuje. ~q~

Stále Ti připadám netolerantní nebo že si protiřečím? ~t~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 16:10:56)
Ale jinak se přiznám, že podobnou reakci od někoho z věřících jsem čekala. ~t~ A musím říct, že jsi mi odpověděla skutečně vtipně. ~t~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 16:21:08)
A hlavně:
Kdybych si měla vybrat mezi dvěma extrémy:
1.jeden partner na celý život a sex až po svatbě
2.střídat partnery jak na běžícím pásu a mít známosti na jednu noc,
tak zvolím možnost č.1. Myslím si, že za mnohé hovoří i fakt, že mám mezi blízkými přítelkyněmi několik křesťanek, ale ani jednu couru. ~t~
 16.5Salám&Lajka14 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 16:26:45)
Tak já mám mezi kamarádkami obojí.
Nesoudím lidi podle toho, jak frekventovaný mají rozkrok.
 Lassie66 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 16:40:28)
Já spíše ty coury, pokud je tedy courou nazvaná každá, která měla více jak 3 partnery.~:-D
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 17:36:18)
Lassie, tak podle této definice bych mezi kamarádkami měla coury i já. ~t~~t~ Jinak mě od zařazení do této kategorie dělí přesně 2 partneři. ~t~~t~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 17:51:02)
Jsem ale takový typ člověka, co "káže víno a pije vodu". (Jeden můj kamarád to vtipně nazývá "nemrava teoretik".)
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 17:44:49)
A teď jsem upřímně zvědavá, jestli se tu rozvine diskuse na téma "definice coury". ~t~
 Ecim 


Re: z pohledu nevěřícího 

(7.1.2010 17:40:07)
Monty, u mě nejde o nějaké cílené souzení. Jen si intuitivně vybírám za kamarády a kamarádky lidi, kteří jsou mi povahově podobní. :-)
Ale tolerantní jsme zjevně obě - my dvě se sice povahově hodně lišíme, ale dokážeme si pěkně podiskutovat. ~;)
 Ecim 


názory 

(7.1.2010 17:32:27)
A hlavně: Nevyptávám se lidí na podrobnosti z jejich sexuálního života. ~f~

Je mi samozřejmě jasné, že drtivé většině lidí (věřících i nevěřících) jsou mé názory jedno, stejně jako mně jsou jedno názory drtivé většiny lidí. Všechno je v pořádku do chvíle, než si své názory a postoje začneme navzájem vnucovat. Mám řadu špatných vlastností, ale netolerance mezi ně nepatří. Proto nejsem příliš nadšená z toho, když mě z ní někdo podezírá. ~;) Ale mám dojem, že ve Tvém příspěvku je hodně nadsázky. :-)
 Ecim 


Re: názory 

(7.1.2010 21:02:52)
Občas mám ale pocit, že čím slušněji se své názory snažím formulovat, tím negativnější reakce zaznamenávám. ~e~ Je to paradox. ~a~
 Jíťa 
  • 

Re: názory 

(7.1.2010 22:24:16)
Z toho si nic nedělej, já jsem taky hodně tolerantní, ale bohužel se neumím příliš dobře vyjadřovat. Takže i když něco myslím dobře, vyzní to někdy nepřátelsky.
 Ecim 


Re: názory 

(7.1.2010 22:35:25)
Jíťo, dík! :-) Budu se snažit to brát sportovně. Ono se mi to naštěstí většinou daří. ~;) Výše zmíněná situace mě sice občas trochu otráví, ale zas mi to nestojí za to, abych svůj styl vyjadřování měnila. :-)

Je fajn, že jsi taky tolerantní, ale nemám pocit, že by ses neuměla dobře vyjadřovat. Zdá se mi, že to umíš, ráda Tě čtu. ~x~ Zrovna teď jsem dočetla Tvůj příspěvek na konci diskuse a líbil se mi. A nebylo to jenom proto, že spoustu věcí vidím stejně jako Ty. Umím si ale hezky podiskutovat i s lidmi s jinými názory. ~;)

A ono hlavně jde o to, že sdělení (ústní i písemná) se dají vnímat různým způsobem, u písemných bývá těch nedorozumění víc. Ale to už je riziko diskusí. ~;)
 Ecim 


co bych poradila 

(7.1.2010 11:47:32)
"A tak se stalo, že se vyhýbám se kostelu, vyhýbám se nemocnici s uplakanou přítelkyní (nevím, co jí poradit) a začínám se vyhýbat i manželským radostem ze strachu, že bych se mohla dostat do slepé uličky, kdy jsou všechna řešení špatná."

Pokusím se to teď shrnout trochu stručněji:

1.Kamarádce bych poradila, aby si děťátko nechala. Znám ze svého okolí pár žen, které se doma s dětmi zdržely o něco déle, než původně předpokládaly, ale přesto se jim dříve nebo později podařilo najít dobrou práci. Práce počká, děti ne. Znám i řadu lidí, kteří měli neplánované dítě a pak byli hrozně rádi, že si ho nechali.

2.Pokud i Ty se ptáš na radu, tak bych Ti doporučila spolehlivější antikoncepci než je přirozené plánování rodičovství. Vyhýbat se manželským radostem je naprostá zbytečnost. Manželské radosti jsou od toho, abychom se jim věnovali, a ne od toho, abychom se jim vyhýbali.
 Jíťa 
  • 

Re: co bych poradila 

(7.1.2010 19:56:19)
Pokud je přítelkyně rozhodnutá, tak bych ji nestresovala dalším přemlouváním, aby si to rozmyslela. Spíš bych se jí skutečně snažila pomoci.

Můžeš zkusit oslovit Klokánek. Mají tam spousty zkušeností s různými případy, a tuším že se tam zabývají i tímto. Pokud se pletu, tak by alespoň mohli poradit, kudy dál.

Jinak s tím přístupem k církvi jsem na tom podobně. Bohužel církve mají plnou hubu toho, jak bychom měli správně žít, ale pokud někdo potřebuje praktickou radu, nebo dokonce pomoci s řešením nějakého problému, tak se k němu obvykle otočí zády. Jistěže jsou vyjímky a až nějakou potkám, tak se možná vrátím do církevního společenství, ale zatím to asi nehrozí.
 Iris 
  • 

Opačný případ 

(7.1.2010 15:10:06)

Moje teta před cca dvaceti lety podstoupila v podobné situaci interupci. Dodnes se tím trápí a s odstupem času je žrejmé, že by vše zvládli (což ale dopředu nemohli vědět).
Rozhodnutí dát dítě k adpoci celkem chápu. Chápu i pocit, že vám někdo cosi káže a nechce pak nést ani v nejmenším odpovědnost, či přiložit ruku k dílu.
Co mi připada nejtragičtější, přístup vlastní rodiny, která ženu nepodržela, ač by měla na prvním místě, i kdyby jí ženino rozhodnutí připadalo jakkoli nepochopitelné a absurdní. Je to tragické, ale bohužel ne výjimečné.
 magggi synáček z léta09 


Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 11:02:59)
Nedokážu si utřídt názory dodnes. Jen sem tam něco...
Souhlasím s Ecim - příspěvek někde v začátcích diskuse -
Umělé oplodnění bych v nouzi podstoupila (a učinila jsem tak - je z toho -napoprvé- půlroční chlapeček), a to i několikrát
Vlastní vajíčko bych však také nedala - snad je někomu příbuznému (to je dáno naprosto katastrofálním genofondem v místě, kde nyní žiju, ale zřejmě se jedná o problém celonárodní. Lidé se rozvádějí, výjimkou nejsou 2-3děti s různými partnery a výsledek se po 20-25letech dostaví v podobě množení se mezi sourozenci, kteří to o sobě nevědí...)
Jestli bych půjčila přítele... to je totéž jako s tím vajíčkem...

Náhradní matka - opravdu neumím posoudit míru zoufalství, která by mě k tomu vedla. Před porodem jsem nebyla proti. Po porodu nechápu, jak se toho mimina může někdo dobrovolně vzdát a rozhodně bych zakázala být náhradní matkou prvorodičkám, jelikož vůbec netuší, do čeho jdou!

Adopce - léta jsem učila děti z různých děcáků a předtím měla možnost praktikovat v kojeňáku. Adopce by připadala v úvahu spíš než náhradní matka, ale opravdu by to muselo být dítě co nejmladší (ideálně v řádu týdnů) + samosebou bez handicapů..., popř. děti přátel či příbuzných, to je samozřejmé.
Ano, nejsem vzor obětování se pro chudinky drobečky, ale jako úča a sociální baba se také snažím a prostě nemám už pak v soukromí sílu snažit se vychovat dle obrazu svého dítě, které nemá ani kapku krve mojí, nebo alespoň mých blízkých a je vpodstatě "sázka do loterie", jak mě v dospělosti "potěší."

A co poradit mamince s komplikovaným těhotenstvím, která chce dát dítě k adopci, přestože má střechu nad hlavou, co jíst, rodinu, manžela...prostě přestože má při troše vůle pro mimi podmínky?
Miminko by si měla nechat, protože pokud se s ní něco nestane (nedejbože) a mimi nedostane tím pádem do péče manžel či někdo z příbuzných, při našich úřadech a všech komplikacích okolo, odsoudí vlastní dítě k pobytu v kojeňáku a rodinu mu stejně nevybere ona.
A ví ta máma, jak strašně miminko pláče a volá prvních 24h po porodu? Ví, že mámu nikdo ze zdravotníků nenahradí a dítě po dni zapatičtí a vzdá to? Ví ta máma, jak je traumatizující, když mu ti cizí lidé nedovolí to vzdát (což je logické) a cpou mu jídlo stříkačkou, dávají infúze...
Člověka tyto první zážitky mohou poznamenat na celý život, zvlášť pokud se co nejrychleji (psychologové udávají 7-10dní) nedostanou do mateřské náruče.
Ví tohle všechno ta máma?
 annnnna 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 13:36:08)
právě o to jde. Proč neexistuje u nás možnost předat po pár dnech či týdnech kojení dítě do rukou čekajího páru, třeba vybraného před porodem samotnou maminkou? Proč ženy které mají už víc dětí, a ve svých mateřských či nemateřských pocitech se proto orientují a v podstatě jsou zodpovědné tím že nejdou na potrat, si nemůžou vybrat rodinu pro svoje dítě??????????????????? Šlo by to přeci i bez znalosti dat jako je bydliště atd. popř. Hlavně aby šlo něco jiného než co jsi právě popsala (kojeňák, apatie, marný pláč), každá, která už děti má by si tohle pro svoje miminko rozhodně nepředstavovola. Ale ne každý se dokáže obětovávat pro děti až do smrti...
Já taky ne
proto (pro Ecim): se bojím těch radostí i když používám antikoncepci ale ne tu snad skoro stoprocentní HA, jen bariérovou kvůli zdravotnímu stavu. Asi začneme multiplikovat metody jinak se z té křeče strachu abych snad taky neotěhotněla (u kamarádky to bylo selhání výrobku, taky neposlouchá církev ve všem) nikdy nedostanu a do přechodu uschnu
 Xantipa. 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 13:54:07)
Annnnno - nějak to asi jde, protože takhle získaly svoje dítě moje 2 kamarádky - obě si odnesly svoje dítě přímo z porodnice, jedna od své známé a jedna od své sestry. Ale jak to bylo papírově, opravdu nevím.
 maja 
  • 

Re: Z pohledu zmateného 

(10.1.2010 21:03:07)
předání dítěte rovnou z porodnice jde... přímá adopce, rodička a noví rodiče se znají, dítě si předají v porodnici( nebo před ní), po 3 měsících si to ale může maminka rozmyslet a dítě si vzít zpět. Rodiče trnou strahy jestli si to do soudu máma nerozmyslí...není to pro každého, je to pro silné povahy.
 Ecim 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 16:06:48)
Annnnno, tak to jsme na to velmi podobně! ~t~ Také nemohu ze zdravotních důvodů používat HA, a tak také používáme bariérovou. Rozdíl je jen v tom, že já bych její selhání uvítala, a proto jsem v klidu. Také nechci všechno obětovat dětem. Jinak Tě naprosto chápu, protože jsem kdysi byla ve skoro stejné situaci jako Ty. Brala jsem tehdy HA a věděla, že se založením rodiny chci ještě pár let počkat, abych se nejdřív finančně zabezpečila, protože jsem se nechtěla manželovi (tehdy ještě příteli) pověsit na krk bez prostředků. Pak jsem ale začala mít drobné zdravotní problémy a na nátlak své rodiny (a po několika konfliktech na toto téma) jsem HA přestala brát. Přítel v té době odjel na několik měsíců do zahraničí a já za ním dojížděla. A výsledek byl ten, že jsem si z jedné takové cesty za manželem málem přivezla miminko. Byli jsme z toho lehce nesví. Už jsme sice věděli, že spolu cca za rok chceme začít žít a krátce založit rodinu. Na jednu stranu si říkám, že je lepší mít miminko v nevhodnou dobu než ho nemít nikdy, ale na druhou stranu zastávám názor, že děti jsou natolik cenné, že si zaslouží přijít v době, kdy je pro ně všechno připravené. Naštěstí to byl jen planý poplach. A hlavně každý má mít tolik dětí, na kolik se cítí. My se s manželem cítíme na tři, kdybych čistě náhodou otěhotněla počtvrté, tak bych si miminko samozřejmě nechala. Ještě ale nevíme, jak budeme řešit antikoncepci po třetím miminku, protože už nechci brát HA (mám strach), nabízel mi gynekolog mirenu.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 18:15:32)
Ecim - věda jde mílovými kroky kupředu, takže se určitě v nejbližší době něco objeví ~;)
Já mám opačný problém - futrovala jsem se HA léta, a až po zjištění, že kvůli příteli bude nutná IVF, jsem lehce zavzpomínala, co bych mohla byla bývala všechno mít za ty prachy, co jsem do toho nacpala ~t~
Ale nelituju - ona je náhoda blbec a přece jen v dávných dobách by bylo miminko větší problém než dnes - přesto bych se ho nevzdala. Mám rodinu, která by na mě vyvíjela nátlak tehdy, dnes i za 10 let, zcela opačný než na tu chuděru v nemocnici ~;((
 Ecim 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 18:24:12)
Já bych na interrupci jít nedokázala (až na extrémní případy). V obecné rovině proti interrupcím nejsem, ale v osobní rovině bych s tím měla velký problém. Znám řadu žen, které na ni šly z dost blbých důvodů, mám ale jednu příbuznou, která na ni jít musela, protože jí hrozily velmi vážné zdravotní komplikace, a nikdy se s tím nevyrovnala. Dodnes pláče, když o tom mluví, i když už je to déle než 50 let.
Moje rodina by mi to také nedovolila, v tom by byla shoda. U mě byl problém ten, že jsme žili hodně skromně (jen s maminkou v ID) a mně finanční situace rodiny dost lezla na nervy, a tak jsem ji chtěla konstruktivně řešit. Nechtěla jsem dítě přivést do chudoby, měla jsem jí až po krk. Potom, co jsem se finančně zabezpečila, jsem sama sobě hodně dokázala a rapidně mi vzrosto sebevědomí, což se hodně promítá do mého chování k dětem. Ano, ono by se to bývalo nějak zvládlo, ale já jsem to chtěla zvládnout dobře. A úplně jsem šílela z jedné známé, která mi prášky rozmlouvala, i když ona sama otěhotněla při studiu práv a musela se nechat živit od svých rodičů a rodičů manžela (ale i při dcerce dostudovala). A já jsem odmalička věděla, že takhle to dodadnout NECHCI.
Tehdy při tom planém poplachu jsem si ale říkala, že pokud otěhotním, tak kdoví, k čemu to bude dobré.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 18:36:44)
Mně řekla máma, s úsměvem a položertem, když mi bylo 15 "Můžeš mít fakana třeba příští rok, ale bude můj!"
A já, chudák, byla tenkrát ještě nepolíbená, za ruku nevzatá...téměř na čápa věřící ~t~
 Teraza Horáková 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:39:26)
maggi, ale z pohledu zmateného, nezlob se, působíš zmateně. Nečetla jsem všechno, pokud jsem nepochopila, pak se omlouvám.

Vnímám tohle všechno velmi podobně jako ty, ale mně bylo štěstím umožněno narodit se v relativně normálním prostředí, děti mám dvě, vytoužené, milované /a často jsou to pěkní spratci - viz. jiná diskuze/, a špatně chápu, že leckdo může jít na interrupci, když žije normálně a otěhotní a pak se to zamotává

- otěhotní normálně/nenormálně - třeba velmi mladý, po znásilnění, miminko se nevyvíjí dle testů dobře a pak je zdravé jako řepa, miminko má zdravotní problém, ale se kterým může žít, miminko má zdravotní problém velký.... atd... blá, blá, blá...

adopci osobně vnímám ještě fatálněji, protože pocitově to prostě nedovedu, když už prcka donosím a porodím a vzdát se ho?

Jenomže jsem jaká jsem a v situaci v jaký jsem, existuje tolik jiných. A přivinutí, pochování, kojení? Kontakt??? Tak to by mně dorazilo asi v jakýkoliv situaci. Jenomže všechny řešitelný nejsou a narozdíl od tebe se domnívám, že v nějaký šílený tísni, bych snad rodila v bezvědomí a nechtěla bych ani znát pohlaví bez ohledu na dítě, protože pak bych byla v průseru a ještě fakt diagnostikovanej šílenec zralej na klec a sebevraždu.
 Iris 
  • 

Celá naše generace prošla takovým zacházením 

(7.1.2010 18:23:12)

Většina z nás ve věku 20-50let se narodila v porodnicích a prvních 24h jsme byli bez matky, krmeni sladkým čajem, pak celý první týden nás matka viděla po 3h cca 15 min a to musela mít roušku a prsa otírat borovou vodou. Děs. Člověk je asi poměrně odolný živočich.
 magggi synáček z léta09 


Re: Celá naše generace prošla takovým zacházením 

(7.1.2010 18:37:31)
Ale aspoň většinu z nás nosili 1x za 3h na krmení k mámě!
 Iris 
  • 

Re: Celá naše generace prošla takovým zacházením 

(8.1.2010 9:52:01)

Ale prvních 24h ne. Prvních 24h byla matka ponechána, aby si "odpočinula" a mimi dostávalo sladký čaj. Nevím, ale odhaduji, že po něm minimálně část dětí dostala šílené bolení bříška (soudím podle toho, že já při kojení vůbec nemůžu sladké, abych se vyhnula kolikám u mimi.)

Nevím, přesně, jak je to dnes, pokud se dítě narodí císařem. Ale odhaduji, že si ze začátku matku taky moc neužije.

Taky se rodí dost dětí předčasně, ty jsou nuceny být bez matky týdny až měsíce. Nevěřím, že by je tento smutný začátek musel nutně doživotně poznamenat.

Jasně, že je lepší, když má dítě i matka možnost být už ze začátku pohromadě. Ale pokud to nejde, věřím, že většina dětí má na to ustát.

Kamarádka (povoláním učitelka MŠ) čekala 6 let, než dostali k adopci miminko. Stará se o něj úplně úžasně a podobných rodin je jistě více.
Jen ty úřady :(
 maja 
  • 

Re: Celá naše generace prošla takovým zacházením 

(10.1.2010 21:06:55)
jedno z našich dětí jsme přijali do rodiny také z porodnice a musím říct, že sestřičky tam se mohly uchovat a umazlit, prý se těmhle opuštěným dětem zvlášť věnují ...ale nevím, může to být úplně jinak v jiné porodnici...kojeňák to už je pak jiná věc, tam si moc chování neužijí
 Iris 
  • 

Adopce rovnou z porodnice 

(11.1.2010 8:57:17)

To je báječné, že jde přebrat k adopci mimi rovnou z porodnice. Možná by byl užitečný článek na toto téma, jaké jsou možnosti, jaká legislativa, na koho se obrátit...

Ta moje kamarádka, co adoptovala mimi, si ho vyzvedla z kojeneckého ústavu jako tříměsíční. Ale nevím přesně, jaké byly důvody a jak to bylo úředně.
 Jíťa 
  • 

Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 22:20:30)
Myslím, že právě kvůli názorům, jako máš ty, je u nás tolik interupcí a tak málo žen se rozhodne dítě donosit a dát k adopci. Obojí (interupce i darování dítěte) je pro ženu obrovská psychická zátěž, těžko posoudit, která je větší. A reakce okolí ji mohou ještě prohloubit. Oproti nabídce dítěte k adopci má interupce jednu obrovskou výhodu: může zůstat úplně utajená pro okolí (vlastně to může zůstat tajemstvím jen té ženy), což může hodně pomoci tomu, aby se z toho dříve vzpamatovala.

K tématu taky přidám svoje stanovisko:
- Umělý ano, dokonce jsem podstoupila.
- Darování vajíčka či embrya bez problémů (embrya jsem darovala)
- Manžela bych nepůjčila, ale anonymní odběr mi nevadí.
- dovedu si představit, že bych využila možnosti nechat si donosit a porodit dítě náhradní matkou.
- a pokud by se jednalo o mé vlastní děti, jsem přesvědčená, že bych dokázala zapůjčit svoji dělohu a porodit si vlastní vnoučata.
- jinak bych náhradní matkou nemohla být, i když, pokud bych se dostala do velkých finančních potíží, tak bych tuto možnost řešení asi ještě jednou zvážila...
- co se týče interupce, tak nevím, jestli bych podstoupila nebo ne. Asi by záleželo na konkrétních okolnostech a momentální situaci.
- Donosit dítě a dát k adopci nepřichází vůbec v úvahu, právě z důvodu těch všudypřítomných rejpalů a radilů.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 22:41:58)
Jíťo - jak jsi, uvšechvšudy, dospěla k názoru, že kvůli podobným názorům jako mám já, je tolik interrupcí?! ~e~
S těmi Tvými souhlasím, ač ne všechny bych zvládla realizovat.
Ovšem otázka, která zátěž je větší, zda potrat či odevzdání dítěte...no na to snad nemám ani slov! ~e~

Jinak - já o interrupcích nic nepsala - jsem z rodiny, která je zcela proti, ale ze závažných důvodů proti nejsem. A právě proto, že mám bohatou praxi nejen s dětmi z děcáků, ale i s běžnými školáky, kteří ne vždy byli chtění a podle toho vypadalo jejich rané dětství,které je navždy a nevratně poznamenalo, mám dojem, že je přeušení těhotenství v některých případech prostě humánnější, ač to správné není... ~d~
 Jíťa 
  • 

Re: Z pohledu zmateného 

(7.1.2010 23:36:24)
V okamžiku, kdy se žena rozhodne místo interupce dítě donosit a dát k adopci, tak jí bude po celou dobu těhotenství někdo vykládat, jak by bylo úžasné si to dítě nechat, jak toho jednou bude litovat, jak to chuďátko bude v kojeňáku nebo cizích trpět a podobné věci (viz. některé příspěvky v diskuzi). Z mého pohledu je to normální psychické násilí.

A proč nemáš slov? Máš jasno v tom, jak by ses rozhodla, kdyby ses dostala do situace, že by sis opravdu nemohla dítě nechat? Navíc já mluvím o psychické zátěži a jelikož jsem si neprošla ani jedním, tak skutečně nedokážu posoudit míru dopadu na psychiku. V obou případech se rozhodneš vzdát se dítěte, otázkou je jen jakým to uděláš způsobem.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:09:02)
Jíťo - a Ty máš dítě? Ty zvládáš představu, jak prožíváš celé těhotenství a porod a nakonec živé a skutečné miminko někomu dáš?!
A pokud by ses ho dobrovolně vzdala, bylo by to možná ve smyslu psychické zátěže jednodušší než interrupce?
Já Ti nevím, holka, ale ani před porodem bych se něco podobného neodvážila tvrdit - resp. srovnávat.

A ohledně náhradní matky - ano, proč ne, ale to dítě musí prostě co nejdřív do něčí náruče, kde setrvá! A to "co nejdřív" znamená v nejlepším případě pár hodin, v horším 7-10 dní a pak už nikdo neodhadne, co se stane v jeho hlavičce, jaké a jak silné bude mít prazážitky, noční můry, sklony k neurózám, fobiím, depresím...
Já neodsuzuju matku, která chce dát dítě k adopci, ale odsuzuju státní systém, který takovou matku odsuzuje do role matky krkavčí, protože ať před tím zavíráš oči jak chceš, a ať to nazýváš třeba psychickým nátlakem, legálně to prostě jinak nefunguje.
Takže buď to dítě nějak "udá" na černo, nebo ho vědomě či nevědomě vystavuje traumatu a hrůze - a to se mi nelíbí ~;(( ~a~
A přesn
 annnnna 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:26:38)
přímá adopce je legální, jen naprosto nepodporovaná, spíš potlačovaná. (Proč text nemohli dodat mezi ostatní články, vyskytli se tam už přeci větší bláboly...?????To je součást všeobecného negace adopce přímo do rodin?~l~)
Čekala bych že se podpory ujme nekdo komu záleží na tom aby potratů ubylo.....
 Jíťa 
  • 

Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:28:31)
Děti naštěstí mám.

Máš snad dojem, že rozhodnout se zabít své dítě je menší psychická zátěž? Jak říkám nezažila jsem ani jedno a netroufám si posoudit...
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:38:59)
OK, je to zjevně věc názoru.
Takže ještě jednou ten můj:
1-3měsíční embryo, o němž mnohá máma ani pořádně neví a neuvědomuje si ho, nezná ho a hlavně - které se ve velkém procentu nedožije konce 2. měsíce, a to zcela fyziologicky (to jsou ty "opožděné" periody apod.), takže se nikdy nedozví ani o těhotenství... a živé, růžové mimino s výmluvnýma očima, se stiskem ruček, sacím reflexem...
Lze to vůbec srovnávat?
Nerada bych se někdy ocitla před jakoukoli z obou možností, ale vím zcela bezpečně, že miminko bych prostě z rukou nedala!
Interrupci bych nesla těžce, hodně těžce, stejně jako samovolný potrat, kdyby se mi to přihodlo, ale nechat si vzít dítě a notabene vědět, co ho čeká (špitál, kojeňák...), to by mi snad hráblo!
 Teraza Horáková 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:40:16)
aha maggi, takže se potkáváme, asi jsem něco špatně zachápala, pak pardon.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:55:34)
Terezko - to je v pohodě, těch příspěvků je víc a vskutku zmateně se prolínají, dle toho, nač reagují, ale doufala jsem, že to nebude působit tak roztříštěně a názor z toho jasně vyplyne - radši budu příště stručnější - je to přehlednější ~:-D
 Teraza Horáková 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 1:04:31)
stručná jsem nebyla ani já, nakonec tohle téma moc stručně nejde - znovu - teorie, -

to je tak fantastické a fantasmagorické to tvrzení "já bych". NIKDO NEVÍ, CO BY KDYBY a jaké by byly další okolnosti, důvody, pocity.

jsem v životě řekla tolikrát NIKDY... a tolikrát mi to namlátilo přes hubu, že už NIKDY neříkám NIKDY :-)))



Můžu posoudit, jak se zachovám zítra, když zjistím, že jsem těhotná a zdravé miminko a nemůžu posoudit, jestli zítra nedostanu padáka, nepřijdu o manžela a vůbec...

to je prostě to nádherný teoretizování, jakože moje děti NIKDY nebudou jíst párky - nesrovnatelné - ale milujou je a pak jsou ty fatálnosti, ale tomuhle se to dost rovná. Když se ozve někdo, kdo to prožil a proč a jak, najednou je to jiná rovina. Já bych ... jsou prostě takový kecy.
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 1:12:38)
JÁ BYCH :-) ale ráda poznamenala, že se fakt snažím uvádět jen fakta. Hru na cobykdyby a na "nikdy" taky nemám ráda - to jen výjimečně nebo jako umocnění těch faktů...možná chyba ~d~
 Teraza Horáková 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 1:17:12)
nemyslím, že chyba, nakonec i v téhle diskuzi obě popisujeme momentální pocity.
 bobí + 3 
  • 

Ještě z jiného pohledu :-) 

(11.1.2010 2:28:22)
Máme tři krásné, zdravé a milované děti.
Všechny narozené po zcela bezproblémovém početí i těhotenství, ale plánovaným císařem.
Další těhotenství lékaři rozhodně nedoporučují z důvodu zdravotních rizik
... a my bychom tááák chtěli ještě jedno.
Přemýšleli jsme o náhradní mamince, ale když čtu, jakým zoufalstvím procházejí ženy, které nemohou mít vlastní dítě, a uvažují proto o náhradní matce, připadají mi naše úvahy jako rouhání (NEJSEM praktikující katolík :-)) Navíc to riziko, že by si ho náhradní matka chtěla nechat... brrrr.

Stále diskutované téma interrupcí: přesto že jsem kojila a k tomu brala HA, přišlo k nám třetí mimi... třetího císaře jsme riskli, dopadlo to dobře, vlastně líp to ani dopadnout nemohlo... dokonce mi při něm opravili obráceně přišitý sval z druhého císaře.
No a kdyby náhodou to čtvrté přes různá opatření taky přišlo.... další císař je velmi riskantní. Přesto nejsem zdaleka rozhodnutá, že bych na ten potrat šla. Jen pevně doufám (a občas se i modlím), abych tohle nikdy nikdy NIKDY nemusela řešit.
Pokud bychom tak moc toužili po čtvrtém dítěti, byla by pro mě docela dobré řešení ta přímá adopce... třeba bychom tím pomohli nějaké mamině a miminu v nesnázích :-)
Klasickou adopci bych nejspíš nezmákla - neznalost toho, čím si to děťátko prošlo, než jsme ho poznali. I když... :-)
A ještě jedna věc... svoje vajíčka bych nikdy nedarovala, nesnesla bych pomyšlení, že se tomu miminečku třeba někde nedaří dobře, že možná není milované tak, jak moje děti mají být. Možná se někomu ten názor nebude zamlouvat, ale tak to cítím :)
 annnnna 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:17:25)
ano souhlasim s Jitou to co dělá společnost těm co se rozhodnou dítě donosit a dát k adopci je psychické násilí.
Důvod proč jsem článek napsala (Proc ho www.rodina ani napodruhé týdnu neuveřejnila je nějaký zvlástní....) byl, že cirkev myslím skoro nelegálně zakazuje interupci -pod různými pohrůžkami - automatické vyloučení z církve hrísnice i všech kterí jí napomáhali(slyšela jsem jednou od kněze- to jsou VŠ vzdělaní muži-" množství potratů přivodí zanedlouho konec světa !"....) ALE nic pozitivního pro donošení dětí a svobodnou volbu dalšího života matek nedělá dokonce ani se nesnaží navodit proadoptivní náladu ať už ve svých řadách ve společnosti
Je hloupost matku děti přesvědčovat aŤ rozhodně nedělá to pro co se dávno rozhodla, protože bude litovat. Většinou jen víc a víc lituje (dík těmto radám) ze nešla na interupcí.~a~
 magggi synáček z léta09 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:28:42)
Jenže to nejsou rady, ale fakta!
To, že dítě bez mámy v prvních dnech, týdnech a měsících trpí a je poznamenáno na celý život = fakt
To, že naše legislativa většinou neumožňuje dítě "dát" tam, kam chci já, a to bez průtahu a hned = fakt

Takže je několik možností, jak zabránit hlubokému traumatu dítěte - (pomiňme sexuální abstinenci a selhávající antikoncepci) interrupce nebo protizákonné jednání...

Opět zdůrazňuji, že se nevztekám na tu mámu, ale na systém. Bohužel však, s tímto systémem v zádech, tu maminku dost dobře nechápu... ~;((
 Teraza Horáková 


Re: Z pohledu zmateného 

(8.1.2010 0:29:59)
Jíťo, nezažila jsem - umělé, darování, manžela opravdu dobrovolně nepůjčím, vnoučata nevím....

interrupce - přesně jako ty, konkrétní okolnosti (ne teď, pokud by vše bylo bylo v pořádku a třeba bych řekla radikální NE, i kdyby cokoliv bylo ne úplně dle mých přání a zdravotního stavu - nevím)...

- Donosit dítě a dát k adopci nepřichází vůbec v úvahu, právě z důvodu těch všudypřítomných rejpalů a radilů.....

.... u mně nepřichází v úvahu pocitově, psychicky, ale zase soudím stav, ve kterém jsem. Máme kde bydlet, i když to není úplně ono, nevím, zda bychom přežili finančně, snad ano, vlastně kecám o nesmyslu, protože to nemůžu chápat, když v situaci, kdy to udělat MUSÍM - nejsem a tak bych hodnotila hodně teoretických příspěvků v okolí a teorie to je, dokud to nezažijeme, pak to asi těžko budeme řešit v internetové kavárně.
 annnnna 


nechtěné embryjko 

(8.1.2010 8:58:57)
Holky
byla tu diskuze jak využít zbylá zamrazená embrya pro IVF. Kamarádka třeba věděla že je těhotná už pár dnů před termínem MS, protože to prostě cítila, stejně jako to že to asi jen tak samo neskončí, prostě nový zdravý život. Na interupci nechtěla, ale darovat v tomhle stadiu embryo k IVF by nešlo?
Asi ne....ale měli by nad tím lékařské mozky bádat v době rostoucí neplodnosti
 & 


Re: nechtěné embryjko 

(8.1.2010 9:05:46)
Annno, to ja nevim, jak v CR bydlim v cizine, ale tady je darovaniembrya existujiciho paru zakazane nebo povolene za urcitych podminek. Si to to predstav, ze nekde vyrusta geneticke dite tvoje a tveho partnera a 100% sourozenec vasich deti... Ja bych to asi nezvladla.
 magggi synáček z léta09 


Re: nechtěné embryjko 

(8.1.2010 9:50:34)
To je přece jen ještě trochu sci-fi - darovat fyziologicky vzniklé embryo, ale je to zajímavá myšlenka ~;)

Bohužel to vidím také geneticky a také zatím v rámci sci-fi:I kdybych rozdýchala, že někde běhá mé vlastní dítě, co když se potká s někým příbuzným a budou se chtít vzít? Případů tohoto typu přibývá (zažily to už 2 mé kamarádky) jen díky rozvodovosti, co teprve po vzrůstajícím boomu "umělých, darovaných" dětí.
Za dvě generace by tak mohlo dojít k povinným testům DNA před svatbou apod... ~p~ ~k~ ~e~
 annnnna 


Re: nechtěné embryjko 

(8.1.2010 10:49:16)
no jo ty svadby by mohl být problém :-) Ale lidi prý mají schopnost genticky vhodného partnera rozeznávat, podle vůně a tak..jenže civilizace tuhle schopnost asi dost překryvá.
H and M: mě by to vlastní běhající dítě vadilo mnohem míň než interupce i méně než donosit dítě cizí nebo vlastní a dát ho k adopci. Myslím že bych z té představy měla spíš radost. Vemte si kolika mužům běhají po světě jejich 100% vlastní děti a není to hlavní přícina mužské deprese...ať už o nich ví, tuší nebo neví. .....že bych byla trochu chlap? Každopádně s velmi fungujícím ženským reprodukčním systémem takže bych takový výzkum a praxi velmi uvítala, podpořila (ikdyž vzhledem k věku asi už mockrát nevyužila) ~t~.
 Jíťa 
  • 

Re: nechtěné embryjko 

(8.1.2010 13:00:31)
To zatím nejspíš možné není ani v americe. Asi bude problém, jak to embryjko vyndat a zase vložit aniž by se poškodilo. U IVF rostou embrya v nějakém živném roztoku a potom jsou vstříknuta i s tím roztokem do dělohy.
Ale věda jde pořád kupředu, takže je možné, že za pár let už to bude docela reálná představa. Možná bude možné i místo interupce darovat nedonošený plod... Kdo ví.

A genetické testy před svatbou si dovedu docela reálně představit, nejen kvůli možné příbuznosti, ale hlavně kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu lidstva. V tomto nám věda a medicína prokázala medvědí službu. Takže pokud nebudeme chtít jako živočišný druh vyhynout, budeme asi jednou v budoucnu muset regulovat porodnost i po stránce genetické (asi nějak podobně, jako chov papírových psů, koček aj.)
 Lybicka + dva kluci 


sam nevim jak bych se zachovala... 

(8.1.2010 15:30:14)
Mam dve vlastni deti, ktere jsem odnosila a nedovedu si predstavit zenu, ktera absolvuje s ditetem 9 mesicu a pak se ho dobrovolne vzda.....nicmene povoleno a legislativou upraveno by to byt melo. Jedna moje kamaradka se 3-mi vlastnimi detmi sve nejlepsi kamaradce nabizela, ze by pro ni (Po 5-ti letech marneho snazeni) dite odnosila.... Nastetsi to nemuseli resit, umelym oplodnenim nakonec ziskala dvojcatka...
 Erika 


Názor z druhé strany  

(9.1.2010 21:52:46)
Jsem jednou z těch,které by měly o surogátní mateřství zájem. Jedno dítko mám a proto vím,jaká je mateřství nádhera. Bohužel mám velké zdravotní problémy a také můj věk se blíží 40. Další těhotenství je pro mne již nemožné ne snad kvůli věku,ale pro zdravotní obtíže. I to první těhoteství vzniklo spíše zázrakem, po mnoha potratech a mnoha IVF, které proběhly se střídavým úspěchem. Přesto vy,které máte víc dětí,než jen jedináčka, určitě víte,jak jste toužily po sourozenci pro vaše dítě,ikdyž byste vlastně mohly být spokojené, že máte alespoň to jedno. Jsem štastná,že dcerku mám, ale nikdy bych si nemyslela, že již druhé mít moci nebudu a také bych si nikdy nemyslela, že mne její otázky po miminku a pláč, že chce bratříčka,nebo sestřičku, na který neplatí žádné mé odpovědi, že mne to bude tolik trápit. Sama jsem jedináček a vím, jako to je, nemít nikoho a být jen sama....Proto jsem se rozhodla, že ač já sama již šanci donosit zdravé dítě nemám, že když se najde maminka, která mi tu šanci dá, proč nezkusit i tuto poslední a jedinou možnost. Ženy, které se rozhodnou být surogátní matkou, mají své důvody a také mívají jasno. Určitě se budou velmi rozhodovat a dobře to promýšlet, myslím, že ale nejvíce-pokud již připustí , že by tuto roli zvládli z pozice svých emocí- se bojí toho, že vzhledem k neexistující legislativě v této oblasti, nedostanou od budoucích pravých rodičů nic, že jejich skutek nebude odměněn podle jejich představ a že peníze, které jsou slíbeny, nakonec nedostanou. Nebo naopak dojde k nějaké vývojové vadě dítěte a praví rodiče "cuknou" atd...a když neexistuje zákonnost surogátního mateřství, není jistota pro žádnou ze zúčastněných stran. Jistotu nemají ani biologičtí rodiče do posledních soudních výkonů, kdy je dítě úředně prohlášeno za dítě rodičů,jejichž je embryo, a jistotu nemá ani náhradní matka, která čeká na výplatu odměny až do doby,kdy je vše úředníky schváleno.
Velmi těžké rozhodování má nejen surogátní matka,ale i praví biologičtí rodiče. Jak můžou mít jistotu, že vše dopadne dobře, a že surogátní matka vše nedělá jen pro to, aby dostala peníze co nejdříve(většina maminek,které mi napsaly a chtěly informace a chtěly se stát surogátní matkou), chtějí peníze nejlépe ihned. Nebo alespon půlku...ale jak odliší biologičtí rodiče matku,která to myslí vážně a nepůjde po otěhotnění na potrat, poté,co dostala nějakou zálohu, nebo jakou mají záruku, že surogátní matka nebude kouřit a pít alkohol a brát teratogenní léky....
Není to vůbec lehké rozhodování ani pro jednu ze stran, proto velice vítám snahu našich zákonodárců a lékařů, aby se surogátní mateřství zlegalizovalo a byly stanoveny nějaké podmínky,které by byly zákonně vymahatelné. Zlepšila by se tak důvěra žen, které nemohou mít děti v to, že surogátní matka bude zodpovědnou osobou a že svou dělohu nepropůjčí jen jako nástroj výdělku bez jakékoliv zodpovědnosti a také důvěra těch žen,které svou dělohu propůjčí s čistým úmyslem, že jejich finanční požadavky budou splněny a že dítě,které nosí,si budoucí rodiče převezmou i v případě, že se narodí nemocné, nebo postižené.

Najde-li se zde mezi čtenářkami výše uvedeného článku maminka,která by se surogátní matkou ráda stala a měla úmysly opravdu čisté a byla skutečně pevně rozhodnutá, že je připravena na vše, co s těhotenstvím "cizího" dítěte souvisí, at mi napíše na můj mejlík enrica(zavináč)tiscali.cz Měla by zvážit, jak snese reakce svého okolí, rodičů, sourozenců, sousedů, to vše působí velmi emocionálně. Jelikož své rozhodnutí myslím vážně, ráda bych poznala také "vážně" rozhodnutou maminku. Mějte krásný den
 Domika - syn a dcera 
  • 

Miniko mi donosila jiná 

(10.1.2010 10:55:18)
Dobrý den, když jsem tento článek četla nemohla jsem jinak než reagovat. Jsem jedna z těch , které měli to štěstí a dítě jim donosila jiná žena. Pro ochranu všech se nebudu registrovat.
Po mnoha pokusech o početí mi bylo sděleno, že nikdy nebudu mít vlastní děti a já se musela smířit s darovanými vajíčky a musím přiznat, že to nebylo zrovna lehké. Jsem z velmi početné rodiny a mít vlastní děti pro mě byla jasná věc.
Bohužel ani s darovanými vajíčky se mi po několika pokusech (snažila jsem se 6 let)nepodařilo počít miminko. Byla jsem zoufalá a s manželem jsem si zažádala o adopci. Začali jsme procházet všemi úskalími adopce (a že jich není málo) když se nám stalo to, že na jednom z center jsme se dozvěděli o tom, že tam někdo někomu ......pomohl.
Když jsem se s tím svěřila doma byla jsem v šoku co následovala. Moje švagrová (jsme jako sestry) mi nabídla, že mi miminko donosí. Pomohli nám a já pak mohla začít běhat po úřadech. Jelikož se jedna o mě osobu blízkou nemusela jsem být v evidenci uchazečů o adopci.
Vlastně to fungovalo tak, že jsem nahlásila, že je švagrová těhotná a nemůže si miminko nechat a chtěla by mi ho dát k adopci. Na příslušném úřadu zjistili zda je to možné. Na soudu zjistila, že ano jelikož jde o osobu blízkou a nejedná se o prarodiče. Byla nám přiřazena skvělá sok. pracovnice. Prověřovali nás a já začala obíhat ostatní úřady. Běhala jsem celých 8. měsíců, protože jsem nechtěla aby naše miminko skončilo na první 2. měsíce v kojeneckém ústavu. Podle našich zákonů se matka, která dítě porodila může ještě rozmyslet. Povedlo se a já šla domluvit porod s adopcí do porodnice. Tam je pravda na mě poštvali svou. pracovnici než se vše vysvětlilo. Nutno podotknout, že toto vše jsme absolvovali začátkem roku 2006 než se změnil zákon v červnu měli jsme to vyřízeno a připraveno.
Je pravdou, že jsem byla na všech vyšetřeních a o švagrovou se starala po celou dobu, ale bylo mi nesmírně líto, že jsem přišla o to vše a hlavně nastávala obava zda si to po porodu nerozmyslí. Vše nakonec proběhlo jak mělo a JÁ BYLA U NAROZENÍ NAŠEHO KRÁSNÉHO SYNA.
Přestože mi to nikdo nedoporučoval trvala jsem na tom aby byla náhradní maminka s námi na pokoji a já se o ní mohla dál starat. Měla původně být přeložena na gynekologii (vše bylo diskrétní a nikdo se na nic neptal měli jsme díky panu primáři úžasnou péči). Po tom všem co pro mě udělala jsem chtěla mít jistotu, že bude v pořádku a musím říct, že 3 dny než jí pustili lékaři domů jsem měla malou dušičku.
Syn byl úžasné a moc hodné miminko a přes veškerá úskalí vše dopadlo dobře a my jsme si syna po roce mohli adoptovat a dát mu své jméno. Proběhla zněna rod. čísla a my byli ti nejšťastnější rodiče.
Dokonce se podle lékařů stal zázrak a já půl roku po narození syna zjistila, že jsem těhotná (přirozenou cestou). Dnes máme 2 krásné a zdravé děti.
Máme ohromné štěstí, že máme tak skvělou rodinu a přátele kolem sebe, kteří nám byli oporou a proto jsem pro legalizaci NÁHRADNÍCH MAMINEK a velmi obdivuji všechny které jsou toho schopny, protože já sama bych se dítěte vzdát i když né z mé krve nedokázala.
Omlouvám se za né zrovna zdařilou slohovou práci:-)))) (musela jsem vše upravit tak aby nebylo pro některé nám nepřející možné nás poznat).
Přeji všem aby nemuseli nikdy procházet takovou možností volby a měli snadnější cestu k tomu stát se matkou.
Přeji pěkný den.
 Hilly. 


Re: Miniko mi donosila jiná 

(10.1.2010 11:14:46)
To co pro vás udělala švagrová je nádherné.Nevím, jestli bych já sama toho byla schopna(někomu odnosit dítě).Dnes se to údajně dá udělat i za peníze.Je jen smutné, že to naše zákony nijak neupravují a do poslední chvíle je velký nervák, aby vše klaplo.
 Lenka** 
  • 

Re: Miniko mi donosila jiná 

(10.1.2010 18:22:18)
Díky za tento příspěvek, napsala jste to zcela srozumitelně. Nicméně časem jak článek, tak i Váš příspěvek poněkud zapadnou, takže bych vás chtěla poprosit, zda byste ho ještě trošku "neučesala" a nepojala jako svůj osobní (samozřejmě anonymní) příběh, ráda bych jej uveřejnila na svých internetových stránkách www.projekt-ratolest.cz. Jistě tam najde čtenáře, pro které bude hodně aktuální. Děkuji a přeji hodně štěstí!
 Lenka** 
  • 

Re: Miminko mi donosila jiná - od autorky článku 

(10.1.2010 18:36:16)
Omlouvám se, ale tak mě zlobí vkládání příspěvků, že jsem nakonec napsala špatně adresu svých vlastních webovek: je to projekt-ratolest.info.
 Domika- syn a dcera 
  • 

Re: Miniko mi donosila jiná 

(14.1.2010 7:28:58)
Dobrý den Leni,
děkuji za vaší reakci. Někdy reaguji a tyto články a je pravdou, že nemám moc dobrý zkušenosti. Bohužel stále převažují spíše ty negativní ohlasy a hlavně můj manžel s tím moc nesouhlasil. Přesto bych ráda pomohla jiným co mají stejný nebo podobný problém.
Pokusila bych se nějakým způsobem sestilizovat svůj článek a poslala bych ho vám na e-mail a nechala ho vámi zveřejnit případně upravit. Děkuji a přeji pěkný den. Domika
 Katka999 


Nesuďte dne před večerem 

(10.1.2010 16:05:51)
Dobrý den.
Celý článek a hlavně i Vaše reakce jsou velmi zajímavé. Jsem žena, která po několika letech bezdětného manželství a mnoha vyzkoušených jistých zaručených i babských rad podstoupila oplodnění ve zkumavce. Je to trochu něco jiného než "náhradní děloha", ale stejně jsem chtěla napsat pár vět. Nikdo, kdo nezažije ten pocit, když se Vám nevede otěhotnět nedokáže hodnotit život páru kterému se toto přihodí. Není to jenom o pocitu bezradnosti, nenaplněnosti, o pocitu neschopnosti zachovat genetický potenciál rodů, ale o celkovém narušení vztahů nejenom mezi partnery, ale mezi celou širokou rodinou. Nikdo, kdo to nezažije, si nedokáže ani ve snu představit čím pár který se rozhodne dát na tuto cestu musí projít. Není to jenom o procedůrách, inijekcích, hormonech, narkozách, penězích... ale o neustálých pochybách a jedné obrovské nejistotě. Samozřejmě jsme měli zažádáno o adopci a prošli všemi procedurami (které si mimochodem nezainteresovaný člověk též ani ve snu neumí představit), ale ani s adopcí to není jen tak. Dětí je málo a popravdě málokterý pár chce vychovávat dítě jiné rasy nebo postižené, která jsou "v nabídce". Je toho hodně co bych mohla a chtěla psát. PŘED VŠEMI KTEŘÍ SE ROZHODNOU PRO TO, MÍT VLASTNÍ DÍTĚ TOUTO CESTOU, SMEKÁM A PATŘÍ JIM MŮJ OBROVSKÝ OBDIV. NESUĎTE A NEPOSUZUJTE NĚCO CO POSOUDIT NEDOKÁŽETE A CO JSTE NA SVOJI KŮŽI NEZAŽILI. Přeji všem krásný den.
 Tvoje horší já 


Zajímavý článek Radkina Honzáka 

(10.1.2010 18:20:15)
Dávám odkaz na článek známého psychiatra Radkina Honzáka, který náhradní mateřství nepodporuje. Vlastně říká všechno, co si o tom myslím i já:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=7403
 osmak 


reakce na článek 

(11.1.2010 14:32:56)
Dobrý den,
přečetla jsem si článek a nedá mi to, abych nereagovala. Představa, že mi někdo donosí dítě mi přijde dost nepřirozená. Buď dítě přijde přirozenou cestou, nebo prostě nepřijde. Myslím, že člověk nemá právo něco takového si vynutit. Ano, jsem katolička a hrdě se k tomu hlásím. K té podle některých pisatelek "prohnilé" Církvi. Klidně si mě dámy považujte za fanatičku, ale přesto nesouhlasím s eutanazií, homosexuály, kteří žijí spolu v intimním svazku, nesouhlasím také s "dětmi se zkumavky", potraty, antikoncepcí. Všechno toto je totiž z mého pohledu nepřirozené. Člověk si nemůže některé věci vynutit za každou cenu. To, že Církev nic nedělá pro rodinu je velká lež a může to prohlásit jen naprostý neznalec, který o tom nic neví. Mezi pěstounskými rodinami je mnoho právě věřících lidí, takže kupodivu pro to my, křesťané něco i aktivně děláme. Jinak příběh paní který tu popisovala jedna přispěvatelka je velmi smutný. Existují ale také různé sdružení, které maminkám s neplánovaným miminkem pomáhají. Např. Aqua vitae - poradna pro ženy v tísni 800 108 000, Sdružení Napočátku 548 221 405 a také klokánky. Pokud by tedy ona maminka zkusila některý z těchto kontaktů, tak tam ji rádi pomohou. Tak doufám, že nebude některá pisatelka opět říkat, že mi, křesťané nic neděláme. Zde jsou konkrétní kontakty. Ještě jedna drobnost. Možná jsme podle někoho exot, ale já se tím co Církev hlásá řídím. Ne bezmyšlenkovitě. Je mi přes 30 a přestože jsem s pár muži chodila, bylo to všechno bez sexu a mohu vám říci, že toho nelituji. Podle mě sex patří až do manželství. Věřte, že takových lidí je více mezi věřícími, jen možná nejsme tak vidět. I my věřící tedy máme nějaké zásady a řídíme se jimi. Nemluvíme hezké fráze a že by jsme potom žili jinak. Jak kdo. Věřte, nebo ne, i mezi křesťany se najdou slušní lidé, kteří se řídí tím, co říkají. Tak a teď si mě klidně nazvěte fanatičkou. Za to, že žiji podle svého svědomí se nemusím stydět a také se nestydím.
Hanka
 gervin 


Re: reakce na článek 

(15.1.2010 10:34:37)
je to hezké co tady píšeš ale ty žiješ v jiném světě. Světě idealizmu a smíření se s tím co příjde, tak tak i zůstane.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.