| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Na svět jsem přišel brzy

 Celkem 30 názorů.
 Emčak 


krásné 

(6.7.2009 9:17:25)
krásné čtení plné lásky a něhy, vše stálo moc sil, jak jednoduché to máme my rodiče zdravých dětí E.
 Ikonie 


:-) 

(6.7.2009 13:16:53)
Šimůnkovi přeji do dalšího života hlavně hromadu zdravíčka. Tu "smůlu" si už vybral na začátku, teď už bude všechno nej super.
A rodičům spoustu radosti s potomkem.~m~
Držím palce!!! ~R^~R^
 Rezinka007 


Re: :-) 

(6.7.2009 21:40:16)
Souhlasím, krásně napsané, plné lásky..~R^
 Makče dva kluci 


Re: :-)taky máme nedonošené mimčo 

(6.7.2009 21:50:09)
Tak přesně tak to u nás bylo před čtyřmi roky jen s tím rozdílem že my se narodily ve 29tg.a císařským řezem.Ale to cvičení a pláč byl ze začátku hrozný pocit,ale přesně jak píše maminka chce to překonat a pochopit že miminku pomáháme.Nám budou v říjnu čtyři a jsme přesto všechno zdraví a až moc čiperný klučina.Šimonkovi přeji jen to nej...a taky věřím že snad už si všechny těžkosti vybral při vstupu na tento svět:-)
 Brebina, E+M 


Re: :-)taky máme nedonošené mimčo 

(13.7.2009 13:52:16)
Moje těhu probíhalo naprosto v pohodě a to jsem čakala dvojčata. Najednou z ničeho nic jsem v 33+1tt překotně přirozeně porodila a to byl pro mě velký šok. Miminka malinkatá - Elinka 1480g a Matýsek 1920g.
Nejhůř na tom byl syn, nedýchal sám, pokaždé když jsem za nimi přišla na JIPku, tak byl napojený na něco jiného, žloutenku prodělal několikrát, několik sepsí, dávali mu krev a až po dlouhém měsíci pobytu v inkubátoru se vše obrátilo k lepšímu a za další dva týdny jsem si je oba vezla domů.
Předčasné narození miminka je obrovský šok a je potřeba hodně nervů aby se vše zvládlo.
Musí se prostě věřit, že se vše v dobré obrátí a za pár týdnů - měsíců si domů odnesete to svoje, dobrými lékaři vypiplané, miminko.
Hodně štěstí !!!!~x~
 Agneša Hanáková,Terka 12měs. 
  • 

Re: :-)taky máme nedonošené mimčo 

(27.7.2009 13:06:06)
Ahoj,chci se vám svěřit,i když jako matka jsem to nezažila(mám dceru narozenou ve 40tt),ale jako teta a sestra,jsem to taky zažila.Je to příběh mé sestry,která má dvě děti.Kluk,dnes už 12let se narodil v 30tt,měl 1650g,bohužel nebyl úplně v pořádku,tak když byl 4 týdny starý,tak ho operovali a odebrali mu jednu ledvinku,na které měl trombózu.Bylo to těžké,dlouhý pobyt v nemocnici,pak trápení doma,byl často nemocný díky slabé imunitě,ale zvládli jsme to a dnes(i s jízvou přes celý břicho)to bere sportovně,prý byl u moře a kousl ho žralok.A s druhým porodem to nebylo o nic lepší.Sestra byla ve 24tt,večer jsme se dívali na televizi,když vtom zařvala bolestí,měla jsem strach,svíjela se bolestí a břicho měla tvrdý jak kámen,tak jsem okamžitě zavolala jejímu švagrovi a frčeli do nemocnice.Porodnice byla na třetím patře,tak jsme pochopitelně použili výtah pro pacienty.Zazvonila jsem na oddelení,vyšla sestra,řekla jsem o co jde a veřte nebo ne,ona mi akorát nadala,že jak jsme si mohli dovolit použít výtah.Dodnes mi je to záhadou.Pak sme si měli sednout v čekárně,že zavolá doktorku.Asi za deset minut čekání přijela sestřička a zavedla sestru do ordinace aby se připravila na vyšetření než přijde doktorka.Po pár minutách jsem jí viděla vcházet do ordinace,a když jsem viděla o kterou doktorku se jedná,tak jsem se zděsila hrůzou.Byla to doktorka známa svým pitím a ordinováním v podnapilím stavu.A když si cestou do ordinace dávala mentolku,věděla jsem že to není bezdůvodně.Po několika minutách vyšetřování(měření tlaku,horečky a prohmatání břicha)sestru pustili s diagnózou chřipka.Zajímaví co?Tak jsme s bolestmi v břiše pěšky sjeli dolů,sedli do auta a odjeli domů.Utíkala na záchod čurat,já vyprovázela švagra,kyž mi v tom křičí,"zbal mi věci,jdeme do nemocnice,krvácím."Cestou volala svému gynekologovi,řekla co se děje,a on naštěstí přijel.Po vyšetření mi řekl,že sestra má porodní bolesti,že se to ještě pokusí zastavit,ale že by bylo nejlepší kdybych zavolala jejího manžela,který v té době pracoval v německu,a aby jsme se připravili i nato nejhorší.Já teda volala a bylo mi hrozně,že jsem poslem takových zpráv.Byla to hrozná noc.Ráno volala sestra,jsem po porodu.Já jsem to přežila,ale malá bohužel ne.Nemusím vám říkat jak jsme brečeli,položila telefon.Za hodinu mi zvoní telefon,volala sestra,brečela ještě víc než předtím a já s ní,no asi po minutě brekotu mi řekla"Agi,ona žije".Pak se trochu uklidnila a řekla jak to bylo.Malá vážila 680g,po porodu nedýchala,i když se jim podařilo ji oživit,moc šancí ji nedávali,tak doktor uznal za vhodnější říct,že nežije,než aby sestře dal naději a za hodinu přijel a řekl bohužel.tak to udělal naopak.Malou mezitím stabilizovali a vrtulníkem převezli do lepší nemocnice.Byla moc šikovná,a moc se snažila-chtěla žít a povedlo se jí to.Když jsem se na ní jela podívat,byla jsem dojatá.Kůžičku snad měla ještě průhlednou,na nožičkách měla ponožky z obyčejné panenky,které ji sahali až po stehna,ale stejně je měla ješte vyhrnutý,protže byli veliký,a na hlavičce měla snad tu nejmenší čepičku jaká existuje a stejně by se jí do toho vešla ještě třikrát.I přes to všechno byla nádherná.Doktor z oddělení kde ležela,nám řekl,že za 20 let praxe ještě takovou bojovnici jak ja naše Laurinka ještě neviděl.Po čtyřech měsících v nemocnici jí propustili,a dnes je z ní zdravá 4letá slečna.Konec dobrý,všechno dobrý.Ne tak docela.Tu doktorku z pohotovosti žalovali,bohužel bezvýsledně.Ordinuje ještě i dnes.
 _margitka 


Ten pocit viny znam! 

(7.7.2009 14:39:37)
Náš chlapeček se narodil 29tt. Ten pocit viny znám moc dobře. Vrací se vždycky, když doktoři vyrknou nějakou další nepříznivou diagnozu. Vždy si vzpomenu, že kdyby se narodil později, mohl být bez takových problému...
Na druhou stranu, každý posun k lepšímu člověk prožívá nesmírně intenzivně. Třeba první úsměv byl nádherný! Když si vzpomenu, jaký to byl malinkatý králíček v inkubátoru a teď už vnímá všechno okolo a směje se, je to úžasné.
Všem nedonošeňátkům přeju mnoho sil a jejich rodičům trpělivost a víru.
 Pafča 


Re: Ten pocit viny znam! 

(7.7.2009 18:08:31)
Šimůnkovi přeji jen to nej! vím moc dobře,o čem je řeč.¨
máme roční holčičku narozenou ve 26.t.t. 890g. i ona velmi bojovala o své místo na tomto světě a prošli jsme si spoustou útrap,ale ona to krásně zvládla! také cvičíme a doufáme,že malá vše zvládne. vypadá to,že ano,jen je prostě pomalejší,ale je moc čilá a je to naše zlatíčko. asi nám vynahrazuje ty těžké začátky tím,jak je hodná :o). jen je to velký nespavec~;),ale to bráška taky~t~
 Liška s banem :) 


Měla jsem něco podobného 

(7.7.2009 19:28:06)
Měla jsem něco podobného - ve 23.tt jsem začala čurat krev a měla hrozné křeče v zádech. V nemocnici mi řekli, že je to dělohou utlačená ledvina, která sie naštěstí sama pomohla. Ale z toho šoku (myslela jsem nejdřív, že jsem potratila), mi začaly kontrakce. Ve 26.tt jsem je měla po minutě. Byla jsem úplně zoufalá, až jsem si řekla, že já to nijak neovlivním - děloha si žije svým vlastním životem, a mimču jsem řekla, že pokud se hodlá narodit už teď, že to možná nepřežije. A jak jsem si to přestala vyčítat, uklidnila jsem se a i kontrakce pomalu přešly. Nakonec jsem rodila spontálně ve 38.týdnu a malá měla přes 3 kg.
 Hanka 75 


Vojtovka 

(7.7.2009 21:03:45)
Především děkuji za článek a přeji vám i celé rodině a především Šimůnkovi, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.

Nezmiňujete, co jste se synkem cvičila, ale předpokládám, že jste aplikovali Vojtovu terapii. Zde bych jen chtěla doplnit svou osobní zkušenost (také cvičíme), i to co jsem slyšela od pí co pracovala na rehabilitaci a od známé psycholožky. Cviky bolí, je to smutné, ale je to tak. Moc bych si přála, aby to děti nebolelo, aby byla úplná pravda, že dítěti se jen nelíbí polohy a to, že musí něco dělat, ale bohužel opak je pravdou, bolí to a je dobré si dávat pozor, aby člověk nemačkal zbytečně moc, zbytečně dlouho, atd., jen to co je nutné. Nelíbí se mi osobně, že jsou rehabilitační, které rodičům tvrdí, že to děti určitě nebolí, protože kolikrát opravdu můžete mačkat příliš a zbytečně bolestivě. Tak proto to sem vlastně píši.

 Teraza Horáková 


Re: Vojtovka 

(7.7.2009 21:16:52)
ahojda, krásný článek, gratuluji, vyvolává vzpomínání.

Naše dvojčata byla o něco více donošená, ale rizika obdobná, nepříjmená a samozřejmě strašidelná.

Vojtovku jsme cvičili - bolí x nebolí, toť otázka, my jsme cvičili s dětmi chvilku. Proč pláčí, je vcelku jasné, nutíme je k pohybu, který je nebaví, nevyhovuje, nesedí, nemusí jít vždy jen o bolest, podstatné bylo, že měla výsledky a velmi rychlé, jeden syn začal chodit skoro přesně v roce, druhý (více nedonošený) o měsíc později.

Gratuluji, přeji hodně štěstí s miminkem. A samozřejmě, stálé zdraví.
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: Vojtovka 

(8.7.2009 9:54:29)
Taky věřím, že bolí. Cvičila jsem s mladším synem a starší si to chtěl vyzkoušet. Tvrdil,že to bolí a už víckrát nechtěl. Ani nucení do nepříjemných poloh několikrát denně asi není na psychiku to nejlepší, ale chápu, že je to někdy nezbytné. Nevzpomínám na to ráda.
 katka 
  • 

Re: Vojtovka 

(8.7.2009 14:33:51)
Nevím, vlastní zkušenost nemám. Jenom převzatou. Mám nevlastního syna, bude mu 19, narodil se s mozkovou obrnou - postižení části těla = máma s ním poctivě cvičila Vojtovku, dle vyjádření lékaře - kdyby necvičila, kluk by nechodil. Bohužel by měl cvičit i dále - prakticky celý život, což bohužel nedělá a šlachy se opět zkracují. No, už je to jeho život.
Ale proč to píšu - asi to opravdu bolí a děti si to "pamatují" S klukem jsou výchovné problémy na mámu je opravdu zlý - když absolvoval hlubinnou psychoterapii přišlo se na to, že to mámě dává za zlé, že ho trápila (i když si to neuvědomuje) a proto se tak chová. Vím není to optimistické, leč je to tak. Tady se schází maminky maličkých dětí, ale trošku mi tu chybí ten protipól - zkušenosti matek s většími dětmi...
 Pafča 


Re: Vojtovka 

(8.7.2009 18:56:30)
tak my také cvičíme a malá chudák děsně pláče. dřív jsem si říkala,že je jí to nepříjemné,že ji do něčeho nutím,,co jí není přirozené,nechce,neumí a proto jak mi bylo řečeno od rhb...
a ono to je nakonec tak,že to bolí??? tak to bude pro mě zase ještě víc horší na psychiku!! je fakt,že to pomáhá,ale chudáci děti,pokud je to fakt bolí!! řekne se,že si to nepamatují...ale možná to je jinak~Rv
 Hanka 75 


Re: Vojtovka 

(8.7.2009 21:39:14)
Svým příspěvkem jsem chtěla upozornit na to, že to bolí a že je třeba dávat pozor na to, jak člověk mačká body, prostě jen to co je nutné. Však některé body si můžete někdy zmáčknout i u sebe a je cítit jak to bolí. Také si myslím, že je přínos vědět, že dítě nepláče jen proto, že je nutíte do nepříjemné polohy, jak rehabilitační čato říkají, ale že je to proto, že to bolí (i když teď, když už některé cviky máme nacvičené hodně, si myslím, že někdy to už ani nebolí, nebo také je to tak-vím z vlastní zkušenosti s vypalováním bradavic a vrtáním zubů, že na bolest se dá zvyknout). Protože člověk pak třeba i ke cvičení s dítětem přistupuje trošku jinak.
Osobně mi chybí u nás podpora po stránce psychické. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby rodiče dostali rady od odborníka (psychologa ?, rehabilitační..) jak k dítěti přistupovat, jak mluvit. Já např. vím, že se nemá říkat "to nic není" - je to, je to cvičení a je náročné... že se dítě nemá litovat, ale spíše to brát sportovně, jako práci... potom uklidnit, pohrát apod., (což bohužel s dvojčaty ne vždy jde, člověk prostě často nemůže čekat na vhodnou chvíli, kdy je nejlepší dítě vzít na cvičení atd.) konec cvičení doplnit např. nějakým rituálem, písničkou, já říkám slovo HOTOVO a jsem důsledná tj. jen když je oprvdu konec a dítě to pochopilo a ví, HOTOVO znamená konec. A dávám si pozor na slovo poslední, abych neřekla, teď je to naposledy a ono nebylo... :-( i když jsou dti malé, jsou chytré. Během cvičení mluvit na dítě, před cvičením říct, jde se cvičit... to jsou mé takové trochu pobrané rady a postřehy od rehabilitační, ale mrzí mě, že v našem zdrav. není prostor na to, aby se toto a asi i mnohem více člověk dozvěděl, aby tu byla i psychická podpora. Protože jistě by byla třeba.
Nepochybuji, že dítě si to pamatuje, někde v jeho hlavičce to už bude navždycky zapsané. Od psychiatričky jsem o tom také byla ujištěna, a není to dobré pochopitelně, protože není normální aby rodičovská osoba (máma), působila bolest nebo prostě to, co obnáší Vojtovka :-(
Ano, je to náročné i na mou psychiku. Když malý cvičil nemohla jsem se mu dívat do očí, začínali jsme asi v 2. až 3. měsíci. To ještě teď mám v očích slzy, když si to představím, ty oči říkali, proč mi to děláš, nech toho... no co mám psát. Nemohla jsem se mu do nich dívat, abych to odcvičila... no, kdo cvičil, tak většinou zná nebo pochopí. Ale přistupuju k tomu tak, že byť to u nás není životně nutné (není to tak vážné jako obrna), cvičíme, aby neměl úklon hlavy, asymetrii v těle, skoliozu. Výsledky vidím.
Říkám si také a pomáhá mi to: cvičím, aby mi v dospělosti neřekl, "mami, tehdy jsi to mohla napravit a ty jsi se mnou necvičila", tak tohle mi také pomáhá :-) Že to je náročné pro mne, tímhle "smažu", že to je náročné pro dítě, no říkám si, že nemám odvahu necvičit a že to je přínosné.
Ale teď jsme měli na vybranou s druhým dvjčetem, u něhož se také objevil úklon, začít cvičit hned, dát mu 3 týdny čas (nebo necvičit, ale to bych si netroufla). Rozhodli jsme se dát mu čas, zda to nevytáhne sám, a vytáh. Ale když byl maličký, tak se to u něj spontánně nezlepšilo a to jsem s ním cvičila, byť bylo 50 ku 50, že to dopadne dobře i bez cvičení. Sli jsme do cvičení. Takže tak.
Všem kdo cvičí Vojtovku přeju dobré nervy, není to lehké, ale myslím, že většinou pozitiva převátí negativa - proto také cvičíme :-)
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: Vojtovka 

(9.7.2009 12:39:35)
Taky si myslím, že takhle pokroucená mateřská role není v pořádku,ale někdy není moc na výběr. Podpora rodičů prakticky chybí, rehabilitační vás odkáže na doktora a doktor zpětně na ni. Já se nikdy nedozvěděla, jak se pracovnice jmenuje, protože se nepředstavila. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč vlastně cvičíme. Rehabilitační komunikovala jen s manželem, mě ignorovala, protože jsem měla zpočátku řadu dotazů právě na bolestivost a důvod cvičení. Výsledkem bylo, že jsem nemohla kojit a skončila jsem u psychologa. Potvrdil mi, že se o následcích cvičení na psychiku nic neví, protože to nikdo nezkoumal.
 Hanka 75 


Re: Vojtovka 

(9.7.2009 20:52:16)
Vidím to stejně jako vy. My naštěstí máme rehabilitační, na kterou si nemohu stěžovat, jen vidím, že tam není prostor pro to, o čem jsem psala dříve, nemá to v popisu práce a asi to ani nikdo nezkoumal... a vadí mi to. Ono vážné psychické dopady, jdou vlastně proti aplikaci této metody, a tak chápu, že od rehabilitačních asi impuls v tomto směru nepřijde. Nebo možná přijde, ale tak nějak mám pocit, že si jedou v tom svém, je to přínosné, děti si na to zvyknou... ono je to i pro ně asi dobré, takto to chápat.
Myslím, že by to bylo ku prospěchu rodičů, no ale hlavně a především těch dětí, kdyby tu byla i psychická podpora pro rodiče. Já si např. myslím, že bych to dělala mnohem lépe, byla si jistější, klidnější, mrzí mne, že když jsme začínali cvičit, byla jsem nervozni, že to nejde, dítě řvalo s velkým ř, babička brečela... kdyby mi někdo poradil, uklidnil, řekl, jak se chovat při cvičení, po, bavil se o důsledcích. já chápu, že to má svá negativa, a nezhroutím se z toho, ale je dobré vědět o nich, jak je eliminovat... Proč rehabilitační s oblibou říkají, že to vůbec nebolí, jen se dtem nelíbí poloha - myslí si, že by pak rodiče vůbec necvičili ? Ale základ je přece říkat pravdu, ve zdravotnictví, už je ta bariéra někde prolomena, neexistuje, aby pacient nevěděl z ohledů k němu, jak na tom je. No já bych stejně cvičila, jen bych byla klidnější, dítě by ze mne cítilo jistotu, klid, laskavost - učila jsem se tomu sama, a nemyslím, že by to nemohlo být lepší. Určitě mohlo. Nevím např. jak s tím očním kontaktem při cvičení - a to je přece velice důležitá oblast - já mám ten pocit. Já se prostě dítěti do očí při cvičení téměř nedívám, zpočátku jsem to vůbec nedokázala, ted tak nějak nevím, jak se mám koukat. Někdy s edívám, když říkám, vydrž ještě chvilku.. ale spíše se do očí vůbec nedívám. Je to dobře, nebo špatně ????
No a ta vaše rehabilitační-to je podle mne profesionální chyba, to nebylo vůbec v pořádkud a dovolit by si to neměla. To si přece nemá a nemůže dovolit neodpovídat na dotazy ohledně důvodů atd. Je mi líto, že jste takovou "chytla".
Na závěr bych volně chtěla ocitovat prof. Matějčka, že výchova a další zážitky dokáží "napravit" a přebít u dětí v podstatě vše. Ony jsou úžasně tvářné. Ano, v té hlavičce to bude, ale snad se to nebude negativně promítat do života našich dětí, a negativa převáží pozitiva z aplikace této metody.
Ta známá psychiatrička mě upozorňovala, že tam, kde mateřská osoba působí bolest, např. i u jiných nemocí, postižení, nebo např. je to vztah rodič-trenér, tak tam dochází k větší vázanosti na tuto osobu a je problém s osamostatněním. Samozřejmě není to zákonité, ale tam, kde by třeba nebyl problém, může být malý (u dítěte co cvičilo), kde malý, tak je větší. Ale věřím, že tomu nemusí být tak vždy.
Ale přiznám, že jsem typ co snese hodně negativních informací, ale zrovna tohle potvrzení toho, že to v hlavičce dítěte, zůstane vždycky zapsané a tohoto důsledku (ne zákonitého), že to jsem tehdy byla až nerada, že to vím. Když víte (já to tak beru a nelituju, že jsme tehdy cvičit začali), s dítětem cvičit musíte.
Takže ještě jednou držím palce, a doufám, že budou u nás funtovat v budoucnu jen dobré rehabilitační a poku do té své máte pochybnosti, ak ji změňte. Důležité je, aby byla šklené v Centru Vojtovy metody v Olomouci, protože jsou i rehábky, které stále aplikují Vojtovu metodu z 60.let, návštěvy 1x za měsíc - a známé holčička to odnesla.
Já osobně si na naši rehábku nemohu stěžovat a děkuju za to, že jsme se k ní dostali.

 kivca0707 


Re: Vojtovka 

(10.7.2009 15:25:00)
Mám taky nedonošeňátko, taky musel od 3.měsíce cvičit vojtovku. Měla jsem možnost srovnání s rehabkou školenou v Olomouci a rehabkou školenou v Praze u doc. Koláře a je to sto a jedna ve prospěch pražské školy. Ale každopádně je to hlavně o lidech. Já bohužel trefila na rehabku "olomouckou", která cvičení praktikovala jako překládání balíků na poště - dítě zalehnout (syn někdy ani nemohl dýchat, neboť měl nosík vtlačen do lehátka, místy modral), zatlačit ze všech sil (párkrát měl i modřinu) a držet... Nakonec si na tuto paní vypěstoval takovou "alergii", že jinak naprosto klidné a pohodové dítě se při pohledu na ni hystericky rozeřvalo a nebylo k utišení. Dle mého názoru a pozorování mu toto cvičení nedalo vůbec nic, nakonec jsem tuto terapii na vlastní žádost ukončila a našla si rehabku "pražskou" (bohužel nehrazenou ze zdrav. pojištění) Tam ani nebeknul a po každé návštěvě u ní na něm byly vidět pokroky. Stran bolesti - nechte si na sobě vyzkoušet takové reflexní plazení - "hmožděná" patní a loketní zóna bolí, ale dá se uchopit i tak, aby cvik neztratil účinnost a přesto nebolel. Takže nejsou ruce jako ruce a ne všichni povolaní jsou zároveň vyvolení. Přeji všem "vojtěným" jen empatické a citlivé rehabilitačky! ~x~
 Hanka 75 


Re: Vojtovka 

(11.7.2009 10:21:36)
To je dobře, že jste sem napsala. Ono to opravdu chce se podívat na rehábky trochu kriticky a kdyžtak změnit. Jen se obávám, že nevždy jsou rodiče schopní špatnou rehabuku poznat, já si např. nejsem jistá, zda bych poznala, že dítě moc zalehává atd. Ted po zkušenosti s Vojtovkou samozřejmě ano, ale když člověk tuto metodu nezná. Je dobře, že jste to poznala a hlavn našla synovi jinou. Já odkazovala na Olomouc proto, že jsem se odtamtud setkala se dvěmi rehabilizačními, my chodíme k Mgr. Rudové do Rehamedu a s oběma jsem byla spokojená. Druhá, je paní, která metodu sama učí, a ta byla naprosto úžasná. A vím, že Olomouc má akreditaci a to, jaká úžasná paní tam učí, mi také přišlo jako dobré znamení. A ještě ta kamarádka, která narazila na hroznou rehábku v Praze, se také na konec dostala přímo do Olomouce (na konzulaci,pak chodila už v Praze) a byla tam moc spokojená.
Takže doplňuji, že jsem to nemyslela tak, že Olomouc je vždy zárukou nejvyšší kvality, ale nějaké snad přece. Ta má kamarádka chodila k rehabilizační, která je objednávala jednou za měsíc (měl jinak plno-takže mne mrazí kolik dětí prochází jejíma rukama), stimulovai jen jednu stranu (mají se dle výzkumů obě) atd. No hodně jistě jde poznat i o přístupu k dětem, jak se k nim chovají. Vlastně jsem se setkala se třemi pracovnicemi školenými v Olomouci (tu třetí jsem si na jednu konzultaci zaplatila) a také byla moc fajn a u všech jsem viděla jakýsi podobný přístup k dětem, a přišlo mi, že je daný tím, jak v Olomouci tuto metodu učí. Ale mají tam samozřejmě zase více školitelů.
Přála bych všem dětem ty nejlepší rehabilitační a rodičům také :-)
 Hanka 75 


Re: Vojtovka 

(11.7.2009 10:26:57)
Abych to ještě upřesnila, nechtěla jsem psát (i když jsem to tak napsala), že jen v Olomouci školené jsou nejlepší, ale snažila jsem se upozornit, na to, že ta akreditace tam, mže být přínosná a zárukou nějaké kvality. Což, jak jste napsala, také nemusí. Díky za příspěvek.
 ivetis 


Re: Vojtovka 

(13.7.2009 14:16:41)
To muzu potvrdit,syn se narodil v terminu,ale mel novorozenecké křeče,které se opakovaly,takže musel mít léky,které tlumily svalovou činnost,takže začal být jako hadrová panenka.
V6-ti měs.jsme začaly cvičit Vojtu a syn byl naprosto klidný,myslím,že si to i užíval,nikdy jsem neměla pocit,že by ho to bolelo,nikdy neplakal.Cvičení zabralo,dokonce předhonil své vrstevníky.
 Dana, dvě děti 
  • 

Re: Vojtovka 

(13.7.2009 16:35:09)
Mluvíte mi z duše. Bohužel u nás není moc na výběr. Máme tu tři rehábky: starou školu, pak tu naší a nakonec jednu, která děti také nechá modrat.
Cvičili jsme dva měsíce a osm dní,prý pro jistotu. Žádné zázraky jsem nepozorovala, přestože jsem cvičila poctivě. Snažila jsem se dítě zaujmout něčím dřív, než začalo plakat, nebo to dělal manžel a já cvičila. Při náznaku bolestivého pláče jsem lehce povolila stisk.
Mám k synovi zvláštní provinilý vztah - dovolím mu víc, než tomu, který necvičil, abych mu cvičení nějak kompenzovala, a víc na něm visím.
 Linda 
  • 

Re: Vojtovka a vzah máma- dítě 

(10.7.2009 21:10:47)
Mám s Vojtovkou taky zkušenost, cvičila jsem ji se synem rok a ten to velmi těžce snášel. Kříčel nejen při cvičení, ale s pláčem se budil i v noci, velice vyčítavě se na mě díval a napínal se pokaždé, když jsem ho svlékala, třeba i před koupáním. Dnes je mu šest a jen zvolna se zlepšuje jeho nedůvěra ke mně a v tělesném kontaktu je stále zdrženlivý a to už asi nespravíme. Vím, že se obhájci Vojtovky tvrdí, že je lepší, aby vojtovala matka - já si to nemyslím. Matka nemá svému dítěti působit bolest, je to proti základnímu mateřskému instinktu a základnímu principu mateřské lásky, a to poskytovat svému dítěti bezpečí a lásku, dokud to bude potřebovat. Jsem si téměř jistá, že vojtování ovlivnilo přirozenost vztahu mezi mnou a mým prvorozeným synem.
 llenicka 


Re: Vojtovka a vzah máma- dítě 

(17.7.2009 22:08:51)
Pročítala jsem si vaše zkušenosti s vojtováním a něčím taky přispěji. Jsem maminka nedonošeného chlapečka (28. týden těhotenství), v nemocnici po narození jsme byli 10.týdnů a bylo to zatím to nejhorší v mém životě a ponesu si to v sobě asi celý život. Bylo to to nejhorší období, ale odnesla jsem si z nemocnice to nejkrásnější co jsem mohla. Je už to přes rok a jsme oba dva zdraví. Samozřejmě jsme také chodili na rehabilitaci, ale naštěstí jsme měli asi vzdělanou a osvícenou rehabilitační. Jsem zdravot. sestřička a taky jsem po ní chtěla hned cvičit vojtu. Všude píší, jak je skvělá, tak jsem si to myslela. Ale dostala jsem poučení, že vojta se má cvičit jen v jistých odůvodněných případech, že je velký omyl, když ho některé rehabilitační předepisují všem a třeba jen preventivně. Hlavně se na děti nemá spěchat. My jsme jen spravně chovali, nebo jsme cvičili hrou na míči, vše pomalu a v klidu a jakoby hrou, takže žádný stres. Taky proktikovala bobath terapii, která je o polohování dětí a taky nenásilná forma.
Jen jsem chtěla poukázat na to, že někdy je cvičení vojty opravdu asi trošku zbytečné a pomohlo by trošku se zamyslet a probrat vše z rehabilitační sestrou. Nepopírám, že vojtovka je potřebná, ale jen při některých diagnozách.~a~
 Astrit 


Přeji hodně síly 

(7.7.2009 23:29:35)
Mám dvě krásné zdravé děti, narozené v termínu a jak jsem často v tom denním presu, tak se nad nimi kolikrát rozčiluju....a když jsem si přečetla tento článek a na www.nedoklubko.cz příběhy dalších maminek a jejich nedonošených miminek, tak jsem se až zastyděla, že si občas nevážím toho co mám. Ty příběhy na Nedoklubku jsem si i obrečela, dotýká se to srdíčka a je mi líto, že někdo má takové trápení. Přeji všem maminkám, tatínkům a jejich nedonošeňátkům hodně zdraví a hlavně síly přestát to, co si my ostatní ani nedokážeme představit. Musí to být nesmírně těžké. A ostatním maminkám jako jsem já - tedy těm se zdravými donošenými dětmi - přeji hodně pokory a síly mávnout nad malichernými problémy ve výchově rukou.
 miselline 


Zdravíčko! 

(8.7.2009 21:28:25)
přeji jen zdraví, zdraví, zdraví!
Mám doma šestiletou princeznu, která se narodila 24tt a vím, o čem tento článek je.
Všem maminkám přeji spoustu trpělivosti, vytrvalosti a lásky - i když člověk někdy až propadá depce.
Klobouk dolů..naše manželství nevydrželo, chlap to neustál.Ale takový je život.
Naprosto jsem přehodnotila důležité a malicherné věci a moje princezna mi dává každým dnem najevo, že ty slzy a strach za to stály :)
I teď je někdy život těžký, protože jsme zůstaly samy, ale vždy si vzpomenu na hodiny strávené u inkubátoru, na zástavy a hned se pousměju a říkám si, že všechno jsou "blbosti", že jsem neskutečně šťastná, protože moje malá vyhrála svůj největší boj .. je zdravá a krásná ... a nádherně zlobivá :)
 kotaska2 


Gratuluju cele rodine! 

(11.7.2009 19:37:28)
Vždycky když čtu zkušenosti někoho, kdo se musel se svým dítětem potýkat s nějakými těžkostmi, rychle mi dojde, co je a co není důležité, děkuju :-)

Z celého srdce vám gratuluju ke zdravému Šimonkovi a vůbec nepochybuju, že si vybral ty nejlepší rodiče!!!
 Naďa + Evi 3r 
  • 

Proč přirozený porod? 

(15.7.2009 2:34:51)
Chtěla jsem se zeptat jestli nevíte proč jste rodila přirozeně. Vědělo se přeci, že miminko nemá ani kilo a přirozený porod je pro něj neuvěřitelně náročný - hematomy, nemluvě o vysokém riziku krvácení do mozku?! pracovala jsem několik let na JIP pro nedonošené děti, ale téměř všechny maminky rodily císařským řezem. Možná by začátek života Šimona nebyl tak náročný a nebezpečný! Gratuluji Vám k tomu, že je chlapeček zdravý, bohužel je to prodle mého názoru jen malé procento dětí, které jsou opravdu "zdravé". Setkala jsem se v tomto týdnu bohužel jen z malým procentem dětí bez následků. O tom se ale téměř nemluví, což je možná škoda, protože si veřejnost maluje vše tak trošku růžově, ale realita taková není! Přeju všem rodičům nedonošených dětí hodně síly a štěstí - bez toho to nepůjde.
 llenicka 


Re: Proč přirozený porod? 

(30.7.2009 13:07:01)
Ahojky. Sama jsem dětská sestra a také jsem pracovala 7let na JIRP u dětiček. Musím vyvrátit tvé tvrzení, že císařský řez je pro dítě šetrnější. Podle nových výzkumů se to neprokázalo. Krvácení do mozku většinou vznikne až po narozní nepoměrem tlak v mozku, už si fakt nepamatuji přesně jak jsem to četla, ale je to prý zaležitost tlaku krve a okysličení. Samozřejmě i u nedonošeňátka mohou vzniknout porodní poranění, stejně jako u normálního děcka.
A k bodu dvě. Sama jsem maminkou nedonošeňátka (28.týden pro hellp syndrom matky). A moho říci, že maminky nechtějí a ani nemusí, a ani by neměli vědět, co všechno se může stát. Proč?????? Aby se toho báli? Aby nemohli spát a děsili se každého příznaku a chybičce ve vývoji? Já jsem bohužel zdravotník a vím o všech komplikacích co se mohou stát, a o to jsem to měla těžší, neskonale těžší. Nepracovala jsem na neonatologii, ale u dětiček po narození až do 18let. Vyděla jsem jen ty špatný nepovedený dětičky, hodně jich u nás umřelo. Ale bylo jich jen pár. Je jich kvantum, kteří přežili a jsou na tom dobře. Stejně jako můj syn. Trvalo dlouho, než jsem tomu uvěřila. Ž i z neonatologie může vzejít zdraví človíček, ale může a vychází.
A je jich většina.
Maminky nedonšeňátek si svůj uděl nevybrali, ale musejí se s tím poprat, jak se dá a nikdo jim jejich cestu neulechčuje, když jim bude vyprávět, jak jejich dítě bude jiné, nebo postižené. Na to mají dost času se s tím postupně jak čas běží srovnat sami, a brát věci tak jak příjdou a hlavně se tím nezatěžovat hned od začátku. Prostě jsou to naše malinkatá miminka a my je milujeme ať už jsou jakýkoliv.
 Monika, dvě dítka 
  • 

Vojtovka 

(8.8.2009 17:59:40)
Teď jsem dočetla článek a tečou mi slzy. Já mám ten první nejtěžší rok bohužel před sebou........... Nemáme nedonošené mimčo, ale malému se u mě v bříšku už nedařilo (neví se jak dlouho) porod byl cisař. řezem v 39.týd., pak nastalo pro mne peklo. Malému selhávalo dýchání, virozá, netrávil, transfuze krve........ Už poslední dny před porodem jsem cítila málo pohybů, ale pořád jsem se uklidňovala, že má už malý málo místa, ale nebyla to pravda. Obviňování sebe, proč jsem nešla dřív na nějakou prohlídku. Dnes je mu 3,5 měs. a cvičíme od prvního týdne co jsme doma Vojtovku, radost mi to nedělá a hodně se trápím. Máme neustálé kontroly - neurologie, rizik. poradna a přestávám to psychicky zvládat. Může se cokoliv objevit, prý běh na dlouhou trať. Téměř každého vyšetření se hrozím a říkám si, snad to bude v pořádku. Do toho mám malou 2,5 roku na kterou mám teď málo času. Tohle období je pro mě hrozně těžké a nedokážu se odprostit od neustálého strachu o malého. Děkuji za článek a napište, kdo také procházíte něčím podobným.

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.