| Hanka 75 | 
 |
(7.7.2009 21:03:45)
Především děkuji za článek a přeji vám i celé rodině a především Šimůnkovi, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
Nezmiňujete, co jste se synkem cvičila, ale předpokládám, že jste aplikovali Vojtovu terapii. Zde bych jen chtěla doplnit svou osobní zkušenost (také cvičíme), i to co jsem slyšela od pí co pracovala na rehabilitaci a od známé psycholožky. Cviky bolí, je to smutné, ale je to tak. Moc bych si přála, aby to děti nebolelo, aby byla úplná pravda, že dítěti se jen nelíbí polohy a to, že musí něco dělat, ale bohužel opak je pravdou, bolí to a je dobré si dávat pozor, aby člověk nemačkal zbytečně moc, zbytečně dlouho, atd., jen to co je nutné. Nelíbí se mi osobně, že jsou rehabilitační, které rodičům tvrdí, že to děti určitě nebolí, protože kolikrát opravdu můžete mačkat příliš a zbytečně bolestivě. Tak proto to sem vlastně píši.
|
| Teraza Horáková |
|
(7.7.2009 21:16:52)
ahojda, krásný článek, gratuluji, vyvolává vzpomínání.
Naše dvojčata byla o něco více donošená, ale rizika obdobná, nepříjmená a samozřejmě strašidelná.
Vojtovku jsme cvičili - bolí x nebolí, toť otázka, my jsme cvičili s dětmi chvilku. Proč pláčí, je vcelku jasné, nutíme je k pohybu, který je nebaví, nevyhovuje, nesedí, nemusí jít vždy jen o bolest, podstatné bylo, že měla výsledky a velmi rychlé, jeden syn začal chodit skoro přesně v roce, druhý (více nedonošený) o měsíc později.
Gratuluji, přeji hodně štěstí s miminkem. A samozřejmě, stálé zdraví.
|
| Dana, dvě děti | •
|
(8.7.2009 9:54:29)
Taky věřím, že bolí. Cvičila jsem s mladším synem a starší si to chtěl vyzkoušet. Tvrdil,že to bolí a už víckrát nechtěl. Ani nucení do nepříjemných poloh několikrát denně asi není na psychiku to nejlepší, ale chápu, že je to někdy nezbytné. Nevzpomínám na to ráda.
|
| katka | •
|
(8.7.2009 14:33:51)
Nevím, vlastní zkušenost nemám. Jenom převzatou. Mám nevlastního syna, bude mu 19, narodil se s mozkovou obrnou - postižení části těla = máma s ním poctivě cvičila Vojtovku, dle vyjádření lékaře - kdyby necvičila, kluk by nechodil. Bohužel by měl cvičit i dále - prakticky celý život, což bohužel nedělá a šlachy se opět zkracují. No, už je to jeho život.
Ale proč to píšu - asi to opravdu bolí a děti si to "pamatují" S klukem jsou výchovné problémy na mámu je opravdu zlý - když absolvoval hlubinnou psychoterapii přišlo se na to, že to mámě dává za zlé, že ho trápila (i když si to neuvědomuje) a proto se tak chová. Vím není to optimistické, leč je to tak. Tady se schází maminky maličkých dětí, ale trošku mi tu chybí ten protipól - zkušenosti matek s většími dětmi...
|
| Pafča | 
|
(8.7.2009 18:56:30)
tak my také cvičíme a malá chudák děsně pláče. dřív jsem si říkala,že je jí to nepříjemné,že ji do něčeho nutím,,co jí není přirozené,nechce,neumí a proto jak mi bylo řečeno od rhb...
a ono to je nakonec tak,že to bolí??? tak to bude pro mě zase ještě víc horší na psychiku!! je fakt,že to pomáhá,ale chudáci děti,pokud je to fakt bolí!! řekne se,že si to nepamatují...ale možná to je jinak
|
| Hanka 75 |
|
(8.7.2009 21:39:14)
Svým příspěvkem jsem chtěla upozornit na to, že to bolí a že je třeba dávat pozor na to, jak člověk mačká body, prostě jen to co je nutné. Však některé body si můžete někdy zmáčknout i u sebe a je cítit jak to bolí. Také si myslím, že je přínos vědět, že dítě nepláče jen proto, že je nutíte do nepříjemné polohy, jak rehabilitační čato říkají, ale že je to proto, že to bolí (i když teď, když už některé cviky máme nacvičené hodně, si myslím, že někdy to už ani nebolí, nebo také je to tak-vím z vlastní zkušenosti s vypalováním bradavic a vrtáním zubů, že na bolest se dá zvyknout). Protože člověk pak třeba i ke cvičení s dítětem přistupuje trošku jinak.
Osobně mi chybí u nás podpora po stránce psychické. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby rodiče dostali rady od odborníka (psychologa ?, rehabilitační..) jak k dítěti přistupovat, jak mluvit. Já např. vím, že se nemá říkat "to nic není" - je to, je to cvičení a je náročné... že se dítě nemá litovat, ale spíše to brát sportovně, jako práci... potom uklidnit, pohrát apod., (což bohužel s dvojčaty ne vždy jde, člověk prostě často nemůže čekat na vhodnou chvíli, kdy je nejlepší dítě vzít na cvičení atd.) konec cvičení doplnit např. nějakým rituálem, písničkou, já říkám slovo HOTOVO a jsem důsledná tj. jen když je oprvdu konec a dítě to pochopilo a ví, HOTOVO znamená konec. A dávám si pozor na slovo poslední, abych neřekla, teď je to naposledy a ono nebylo... :-( i když jsou dti malé, jsou chytré. Během cvičení mluvit na dítě, před cvičením říct, jde se cvičit... to jsou mé takové trochu pobrané rady a postřehy od rehabilitační, ale mrzí mě, že v našem zdrav. není prostor na to, aby se toto a asi i mnohem více člověk dozvěděl, aby tu byla i psychická podpora. Protože jistě by byla třeba.
Nepochybuji, že dítě si to pamatuje, někde v jeho hlavičce to už bude navždycky zapsané. Od psychiatričky jsem o tom také byla ujištěna, a není to dobré pochopitelně, protože není normální aby rodičovská osoba (máma), působila bolest nebo prostě to, co obnáší Vojtovka :-(
Ano, je to náročné i na mou psychiku. Když malý cvičil nemohla jsem se mu dívat do očí, začínali jsme asi v 2. až 3. měsíci. To ještě teď mám v očích slzy, když si to představím, ty oči říkali, proč mi to děláš, nech toho... no co mám psát. Nemohla jsem se mu do nich dívat, abych to odcvičila... no, kdo cvičil, tak většinou zná nebo pochopí. Ale přistupuju k tomu tak, že byť to u nás není životně nutné (není to tak vážné jako obrna), cvičíme, aby neměl úklon hlavy, asymetrii v těle, skoliozu. Výsledky vidím.
Říkám si také a pomáhá mi to: cvičím, aby mi v dospělosti neřekl, "mami, tehdy jsi to mohla napravit a ty jsi se mnou necvičila", tak tohle mi také pomáhá  Že to je náročné pro mne, tímhle "smažu", že to je náročné pro dítě, no říkám si, že nemám odvahu necvičit a že to je přínosné.
Ale teď jsme měli na vybranou s druhým dvjčetem, u něhož se také objevil úklon, začít cvičit hned, dát mu 3 týdny čas (nebo necvičit, ale to bych si netroufla). Rozhodli jsme se dát mu čas, zda to nevytáhne sám, a vytáh. Ale když byl maličký, tak se to u něj spontánně nezlepšilo a to jsem s ním cvičila, byť bylo 50 ku 50, že to dopadne dobře i bez cvičení. Sli jsme do cvičení. Takže tak.
Všem kdo cvičí Vojtovku přeju dobré nervy, není to lehké, ale myslím, že většinou pozitiva převátí negativa - proto také cvičíme
|
| Dana, dvě děti | •
|
(9.7.2009 12:39:35)
Taky si myslím, že takhle pokroucená mateřská role není v pořádku,ale někdy není moc na výběr. Podpora rodičů prakticky chybí, rehabilitační vás odkáže na doktora a doktor zpětně na ni. Já se nikdy nedozvěděla, jak se pracovnice jmenuje, protože se nepředstavila. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč vlastně cvičíme. Rehabilitační komunikovala jen s manželem, mě ignorovala, protože jsem měla zpočátku řadu dotazů právě na bolestivost a důvod cvičení. Výsledkem bylo, že jsem nemohla kojit a skončila jsem u psychologa. Potvrdil mi, že se o následcích cvičení na psychiku nic neví, protože to nikdo nezkoumal.
|
| Hanka 75 |
|
(9.7.2009 20:52:16)
Vidím to stejně jako vy. My naštěstí máme rehabilitační, na kterou si nemohu stěžovat, jen vidím, že tam není prostor pro to, o čem jsem psala dříve, nemá to v popisu práce a asi to ani nikdo nezkoumal... a vadí mi to. Ono vážné psychické dopady, jdou vlastně proti aplikaci této metody, a tak chápu, že od rehabilitačních asi impuls v tomto směru nepřijde. Nebo možná přijde, ale tak nějak mám pocit, že si jedou v tom svém, je to přínosné, děti si na to zvyknou... ono je to i pro ně asi dobré, takto to chápat.
Myslím, že by to bylo ku prospěchu rodičů, no ale hlavně a především těch dětí, kdyby tu byla i psychická podpora pro rodiče. Já si např. myslím, že bych to dělala mnohem lépe, byla si jistější, klidnější, mrzí mne, že když jsme začínali cvičit, byla jsem nervozni, že to nejde, dítě řvalo s velkým ř, babička brečela... kdyby mi někdo poradil, uklidnil, řekl, jak se chovat při cvičení, po, bavil se o důsledcích. já chápu, že to má svá negativa, a nezhroutím se z toho, ale je dobré vědět o nich, jak je eliminovat... Proč rehabilitační s oblibou říkají, že to vůbec nebolí, jen se dtem nelíbí poloha - myslí si, že by pak rodiče vůbec necvičili ? Ale základ je přece říkat pravdu, ve zdravotnictví, už je ta bariéra někde prolomena, neexistuje, aby pacient nevěděl z ohledů k němu, jak na tom je. No já bych stejně cvičila, jen bych byla klidnější, dítě by ze mne cítilo jistotu, klid, laskavost - učila jsem se tomu sama, a nemyslím, že by to nemohlo být lepší. Určitě mohlo. Nevím např. jak s tím očním kontaktem při cvičení - a to je přece velice důležitá oblast - já mám ten pocit. Já se prostě dítěti do očí při cvičení téměř nedívám, zpočátku jsem to vůbec nedokázala, ted tak nějak nevím, jak se mám koukat. Někdy s edívám, když říkám, vydrž ještě chvilku.. ale spíše se do očí vůbec nedívám. Je to dobře, nebo špatně ????
No a ta vaše rehabilitační-to je podle mne profesionální chyba, to nebylo vůbec v pořádkud a dovolit by si to neměla. To si přece nemá a nemůže dovolit neodpovídat na dotazy ohledně důvodů atd. Je mi líto, že jste takovou "chytla".
Na závěr bych volně chtěla ocitovat prof. Matějčka, že výchova a další zážitky dokáží "napravit" a přebít u dětí v podstatě vše. Ony jsou úžasně tvářné. Ano, v té hlavičce to bude, ale snad se to nebude negativně promítat do života našich dětí, a negativa převáží pozitiva z aplikace této metody.
Ta známá psychiatrička mě upozorňovala, že tam, kde mateřská osoba působí bolest, např. i u jiných nemocí, postižení, nebo např. je to vztah rodič-trenér, tak tam dochází k větší vázanosti na tuto osobu a je problém s osamostatněním. Samozřejmě není to zákonité, ale tam, kde by třeba nebyl problém, může být malý (u dítěte co cvičilo), kde malý, tak je větší. Ale věřím, že tomu nemusí být tak vždy.
Ale přiznám, že jsem typ co snese hodně negativních informací, ale zrovna tohle potvrzení toho, že to v hlavičce dítěte, zůstane vždycky zapsané a tohoto důsledku (ne zákonitého), že to jsem tehdy byla až nerada, že to vím. Když víte (já to tak beru a nelituju, že jsme tehdy cvičit začali), s dítětem cvičit musíte.
Takže ještě jednou držím palce, a doufám, že budou u nás funtovat v budoucnu jen dobré rehabilitační a poku do té své máte pochybnosti, ak ji změňte. Důležité je, aby byla šklené v Centru Vojtovy metody v Olomouci, protože jsou i rehábky, které stále aplikují Vojtovu metodu z 60.let, návštěvy 1x za měsíc - a známé holčička to odnesla.
Já osobně si na naši rehábku nemohu stěžovat a děkuju za to, že jsme se k ní dostali.
|
| kivca0707 | 
|
(10.7.2009 15:25:00)
Mám taky nedonošeňátko, taky musel od 3.měsíce cvičit vojtovku. Měla jsem možnost srovnání s rehabkou školenou v Olomouci a rehabkou školenou v Praze u doc. Koláře a je to sto a jedna ve prospěch pražské školy. Ale každopádně je to hlavně o lidech. Já bohužel trefila na rehabku "olomouckou", která cvičení praktikovala jako překládání balíků na poště - dítě zalehnout (syn někdy ani nemohl dýchat, neboť měl nosík vtlačen do lehátka, místy modral), zatlačit ze všech sil (párkrát měl i modřinu) a držet... Nakonec si na tuto paní vypěstoval takovou "alergii", že jinak naprosto klidné a pohodové dítě se při pohledu na ni hystericky rozeřvalo a nebylo k utišení. Dle mého názoru a pozorování mu toto cvičení nedalo vůbec nic, nakonec jsem tuto terapii na vlastní žádost ukončila a našla si rehabku "pražskou" (bohužel nehrazenou ze zdrav. pojištění) Tam ani nebeknul a po každé návštěvě u ní na něm byly vidět pokroky. Stran bolesti - nechte si na sobě vyzkoušet takové reflexní plazení - "hmožděná" patní a loketní zóna bolí, ale dá se uchopit i tak, aby cvik neztratil účinnost a přesto nebolel. Takže nejsou ruce jako ruce a ne všichni povolaní jsou zároveň vyvolení. Přeji všem "vojtěným" jen empatické a citlivé rehabilitačky! 
|
| Hanka 75 |
|
(11.7.2009 10:21:36)
To je dobře, že jste sem napsala. Ono to opravdu chce se podívat na rehábky trochu kriticky a kdyžtak změnit. Jen se obávám, že nevždy jsou rodiče schopní špatnou rehabuku poznat, já si např. nejsem jistá, zda bych poznala, že dítě moc zalehává atd. Ted po zkušenosti s Vojtovkou samozřejmě ano, ale když člověk tuto metodu nezná. Je dobře, že jste to poznala a hlavn našla synovi jinou. Já odkazovala na Olomouc proto, že jsem se odtamtud setkala se dvěmi rehabilizačními, my chodíme k Mgr. Rudové do Rehamedu a s oběma jsem byla spokojená. Druhá, je paní, která metodu sama učí, a ta byla naprosto úžasná. A vím, že Olomouc má akreditaci a to, jaká úžasná paní tam učí, mi také přišlo jako dobré znamení. A ještě ta kamarádka, která narazila na hroznou rehábku v Praze, se také na konec dostala přímo do Olomouce (na konzulaci,pak chodila už v Praze) a byla tam moc spokojená.
Takže doplňuji, že jsem to nemyslela tak, že Olomouc je vždy zárukou nejvyšší kvality, ale nějaké snad přece. Ta má kamarádka chodila k rehabilizační, která je objednávala jednou za měsíc (měl jinak plno-takže mne mrazí kolik dětí prochází jejíma rukama), stimulovai jen jednu stranu (mají se dle výzkumů obě) atd. No hodně jistě jde poznat i o přístupu k dětem, jak se k nim chovají. Vlastně jsem se setkala se třemi pracovnicemi školenými v Olomouci (tu třetí jsem si na jednu konzultaci zaplatila) a také byla moc fajn a u všech jsem viděla jakýsi podobný přístup k dětem, a přišlo mi, že je daný tím, jak v Olomouci tuto metodu učí. Ale mají tam samozřejmě zase více školitelů.
Přála bych všem dětem ty nejlepší rehabilitační a rodičům také
|
| Hanka 75 |
|
(11.7.2009 10:26:57)
Abych to ještě upřesnila, nechtěla jsem psát (i když jsem to tak napsala), že jen v Olomouci školené jsou nejlepší, ale snažila jsem se upozornit, na to, že ta akreditace tam, mže být přínosná a zárukou nějaké kvality. Což, jak jste napsala, také nemusí. Díky za příspěvek.
|
|
|
| ivetis | 
|
(13.7.2009 14:16:41)
To muzu potvrdit,syn se narodil v terminu,ale mel novorozenecké křeče,které se opakovaly,takže musel mít léky,které tlumily svalovou činnost,takže začal být jako hadrová panenka.
V6-ti měs.jsme začaly cvičit Vojtu a syn byl naprosto klidný,myslím,že si to i užíval,nikdy jsem neměla pocit,že by ho to bolelo,nikdy neplakal.Cvičení zabralo,dokonce předhonil své vrstevníky.
|
|
|
| Dana, dvě děti | •
|
(13.7.2009 16:35:09)
Mluvíte mi z duše. Bohužel u nás není moc na výběr. Máme tu tři rehábky: starou školu, pak tu naší a nakonec jednu, která děti také nechá modrat.
Cvičili jsme dva měsíce a osm dní,prý pro jistotu. Žádné zázraky jsem nepozorovala, přestože jsem cvičila poctivě. Snažila jsem se dítě zaujmout něčím dřív, než začalo plakat, nebo to dělal manžel a já cvičila. Při náznaku bolestivého pláče jsem lehce povolila stisk.
Mám k synovi zvláštní provinilý vztah - dovolím mu víc, než tomu, který necvičil, abych mu cvičení nějak kompenzovala, a víc na něm visím.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Linda | •
|
(10.7.2009 21:10:47)
Mám s Vojtovkou taky zkušenost, cvičila jsem ji se synem rok a ten to velmi těžce snášel. Kříčel nejen při cvičení, ale s pláčem se budil i v noci, velice vyčítavě se na mě díval a napínal se pokaždé, když jsem ho svlékala, třeba i před koupáním. Dnes je mu šest a jen zvolna se zlepšuje jeho nedůvěra ke mně a v tělesném kontaktu je stále zdrženlivý a to už asi nespravíme. Vím, že se obhájci Vojtovky tvrdí, že je lepší, aby vojtovala matka - já si to nemyslím. Matka nemá svému dítěti působit bolest, je to proti základnímu mateřskému instinktu a základnímu principu mateřské lásky, a to poskytovat svému dítěti bezpečí a lásku, dokud to bude potřebovat. Jsem si téměř jistá, že vojtování ovlivnilo přirozenost vztahu mezi mnou a mým prvorozeným synem.
|
| llenicka | 
|
(17.7.2009 22:08:51)
Pročítala jsem si vaše zkušenosti s vojtováním a něčím taky přispěji. Jsem maminka nedonošeného chlapečka (28. týden těhotenství), v nemocnici po narození jsme byli 10.týdnů a bylo to zatím to nejhorší v mém životě a ponesu si to v sobě asi celý život. Bylo to to nejhorší období, ale odnesla jsem si z nemocnice to nejkrásnější co jsem mohla. Je už to přes rok a jsme oba dva zdraví. Samozřejmě jsme také chodili na rehabilitaci, ale naštěstí jsme měli asi vzdělanou a osvícenou rehabilitační. Jsem zdravot. sestřička a taky jsem po ní chtěla hned cvičit vojtu. Všude píší, jak je skvělá, tak jsem si to myslela. Ale dostala jsem poučení, že vojta se má cvičit jen v jistých odůvodněných případech, že je velký omyl, když ho některé rehabilitační předepisují všem a třeba jen preventivně. Hlavně se na děti nemá spěchat. My jsme jen spravně chovali, nebo jsme cvičili hrou na míči, vše pomalu a v klidu a jakoby hrou, takže žádný stres. Taky proktikovala bobath terapii, která je o polohování dětí a taky nenásilná forma.
Jen jsem chtěla poukázat na to, že někdy je cvičení vojty opravdu asi trošku zbytečné a pomohlo by trošku se zamyslet a probrat vše z rehabilitační sestrou. Nepopírám, že vojtovka je potřebná, ale jen při některých diagnozách.
|
|
|
|
,ale to bráška taky
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)