Názory k článku Na svět jsem přišel brzy

Teď jsem dočetla článek a tečou mi slzy. Já mám ten první nejtěžší rok bohužel před sebou........... Nemáme nedonošené mimčo, ale malému se u mě v bříšku už nedařilo (neví se jak dlouho) porod byl cisař. řezem v 39.týd., pak nastalo pro mne peklo. Malému selhávalo dýchání, virozá, netrávil, transfuze krve........ Už poslední dny před porodem jsem cítila málo pohybů, ale pořád jsem se uklidňovala, že má už malý málo místa, ale nebyla to pravda. Obviňování sebe, proč jsem nešla dřív na nějakou prohlídku. Dnes je mu 3,5 měs. a cvičíme od prvního týdne co jsme doma Vojtovku, radost mi to nedělá a hodně se trápím. Máme neustálé kontroly - neurologie, rizik. poradna a přestávám to psychicky zvládat. Může se cokoliv objevit, prý běh na dlouhou trať. Téměř každého vyšetření se hrozím a říkám si, snad to bude v pořádku. Do toho mám malou 2,5 roku na kterou mám teď málo času. Tohle období je pro mě hrozně těžké a nedokážu se odprostit od neustálého strachu o malého. Děkuji za článek a napište, kdo také procházíte něčím podobným.

Ahoj,chci se vám svěřit,i když jako matka jsem to nezažila(mám dceru narozenou ve 40tt),ale jako teta a sestra,jsem to taky zažila.Je to příběh mé sestry,která má dvě děti.Kluk,dnes už 12let se narodil v 30tt,měl 1650g,bohužel nebyl úplně v pořádku,tak když byl 4 týdny starý,tak ho operovali a odebrali mu jednu ledvinku,na které měl trombózu.Bylo to těžké,dlouhý pobyt v nemocnici,pak trápení doma,byl často nemocný díky slabé imunitě,ale zvládli jsme to a dnes(i s jízvou přes celý břicho)to bere sportovně,prý byl u moře a kousl ho žralok.A s druhým porodem to nebylo o nic lepší.Sestra byla ve 24tt,večer jsme se dívali na televizi,když vtom zařvala bolestí,měla jsem strach,svíjela se bolestí a břicho měla tvrdý jak kámen,tak jsem okamžitě zavolala jejímu švagrovi a frčeli do nemocnice.Porodnice byla na třetím patře,tak jsme pochopitelně použili výtah pro pacienty.Zazvonila jsem na oddelení,vyšla sestra,řekla jsem o co jde a veřte nebo ne,ona mi akorát nadala,že jak jsme si mohli dovolit použít výtah.Dodnes mi je to záhadou.Pak sme si měli sednout v čekárně,že zavolá doktorku.Asi za deset minut čekání přijela sestřička a zavedla sestru do ordinace aby se připravila na vyšetření než přijde doktorka.Po pár minutách jsem jí viděla vcházet do ordinace,a když jsem viděla o kterou doktorku se jedná,tak jsem se zděsila hrůzou.Byla to doktorka známa svým pitím a ordinováním v podnapilím stavu.A když si cestou do ordinace dávala mentolku,věděla jsem že to není bezdůvodně.Po několika minutách vyšetřování(měření tlaku,horečky a prohmatání břicha)sestru pustili s diagnózou chřipka.Zajímaví co?Tak jsme s bolestmi v břiše pěšky sjeli dolů,sedli do auta a odjeli domů.Utíkala na záchod čurat,já vyprovázela švagra,kyž mi v tom křičí,"zbal mi věci,jdeme do nemocnice,krvácím."Cestou volala svému gynekologovi,řekla co se děje,a on naštěstí přijel.Po vyšetření mi řekl,že sestra má porodní bolesti,že se to ještě pokusí zastavit,ale že by bylo nejlepší kdybych zavolala jejího manžela,který v té době pracoval v německu,a aby jsme se připravili i nato nejhorší.Já teda volala a bylo mi hrozně,že jsem poslem takových zpráv.Byla to hrozná noc.Ráno volala sestra,jsem po porodu.Já jsem to přežila,ale malá bohužel ne.Nemusím vám říkat jak jsme brečeli,položila telefon.Za hodinu mi zvoní telefon,volala sestra,brečela ještě víc než předtím a já s ní,no asi po minutě brekotu mi řekla"Agi,ona žije".Pak se trochu uklidnila a řekla jak to bylo.Malá vážila 680g,po porodu nedýchala,i když se jim podařilo ji oživit,moc šancí ji nedávali,tak doktor uznal za vhodnější říct,že nežije,než aby sestře dal naději a za hodinu přijel a řekl bohužel.tak to udělal naopak.Malou mezitím stabilizovali a vrtulníkem převezli do lepší nemocnice.Byla moc šikovná,a moc se snažila-chtěla žít a povedlo se jí to.Když jsem se na ní jela podívat,byla jsem dojatá.Kůžičku snad měla ještě průhlednou,na nožičkách měla ponožky z obyčejné panenky,které ji sahali až po stehna,ale stejně je měla ješte vyhrnutý,protže byli veliký,a na hlavičce měla snad tu nejmenší čepičku jaká existuje a stejně by se jí do toho vešla ještě třikrát.I přes to všechno byla nádherná.Doktor z oddělení kde ležela,nám řekl,že za 20 let praxe ještě takovou bojovnici jak ja naše Laurinka ještě neviděl.Po čtyřech měsících v nemocnici jí propustili,a dnes je z ní zdravá 4letá slečna.Konec dobrý,všechno dobrý.Ne tak docela.Tu doktorku z pohotovosti žalovali,bohužel bezvýsledně.Ordinuje ještě i dnes.

Chtěla jsem se zeptat jestli nevíte proč jste rodila přirozeně. Vědělo se přeci, že miminko nemá ani kilo a přirozený porod je pro něj neuvěřitelně náročný - hematomy, nemluvě o vysokém riziku krvácení do mozku?! pracovala jsem několik let na JIP pro nedonošené děti, ale téměř všechny maminky rodily císařským řezem. Možná by začátek života Šimona nebyl tak náročný a nebezpečný! Gratuluji Vám k tomu, že je chlapeček zdravý, bohužel je to prodle mého názoru jen malé procento dětí, které jsou opravdu "zdravé". Setkala jsem se v tomto týdnu bohužel jen z malým procentem dětí bez následků. O tom se ale téměř nemluví, což je možná škoda, protože si veřejnost maluje vše tak trošku růžově, ale realita taková není! Přeju všem rodičům nedonošených dětí hodně síly a štěstí - bez toho to nepůjde.

To muzu potvrdit,syn se narodil v terminu,ale mel novorozenecké křeče,které se opakovaly,takže musel mít léky,které tlumily svalovou činnost,takže začal být jako hadrová panenka.
V6-ti měs.jsme začaly cvičit Vojtu a syn byl naprosto klidný,myslím,že si to i užíval,nikdy jsem neměla pocit,že by ho to bolelo,nikdy neplakal.Cvičení zabralo,dokonce předhonil své vrstevníky.

Vždycky když čtu zkušenosti někoho, kdo se musel se svým dítětem potýkat s nějakými těžkostmi, rychle mi dojde, co je a co není důležité, děkuju

Z celého srdce vám gratuluju ke zdravému Šimonkovi a vůbec nepochybuju, že si vybral ty nejlepší rodiče!!!