| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Otázky kolem adopce (které vážně nesnáším)

 Celkem 132 názorů.
 katka+katka 
  • 

moc pěkný článek 

(26.2.2008 8:39:47)
přeju Vám a Vašim dětem hodně hezkých chvil v životě a co nejméně "přiblblých" otázek.
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: moc pěkný článek 

(26.2.2008 8:56:08)
Krásné, mám adoptovaného syna a vše, co je v článku podepisuji. Snad jen mám to štěstí, že podobné otázky mi nikdo neklade a nekladl:-D
 Hanka 75 


Re: moc pěkný článek 

(26.2.2008 8:59:03)
Máme v rodině také adoptované dítě. Samozřejmě se to před ním netají, nicméně takovéto otázky nepadají. Zřejmě je to proto, že u našeho dítěte to není na první pohled poznat a u vašich ano, že ? Ptám se proto, že se opravdu s takovýmito otázkami nesetkáváme a přemýšlím, čím to je.

Jinak neporadím. Nejlépe asi poradí rodiče a pěstouni, kteří mají odbodbnou zkušenost. Já myslím, že na to nějaké fígle budou :-)
Otázky jsou bohužel neomalené a ještě k tomu hloupé. Na tu zda máme dotyčné dítě rádi jako vlastní bych také mohla odpověďět, skutečně jako vlastní nebiologické. Víc už to ani nejde, jak to dítě máme všichni rádi, celá rodina. Neumím si představit, že "naše geny" bychom milovali víc. Možná i proto, že si toho o svých genech zase tak moc nemyslíme.
A jako bonus člověk zažije pár chvilek, které by ho s vlastním dítětem nepotkali. Slaví se domečkoviny (chytrý uhádne), byl to velký zážitek dozvědět se, že přibyde do rodiny, jet se na dítě prvně podívat... krásné zážitky.
Přeju vám moc krásných zážitků a málo hloupých dotazů. Nejhloupější na tom snad je, že se lidé ptají i před dětmi, že ? Snad je opravdu nejlepší je tak trochu odpálkovat. Slušně odpovědět, a snad spíše odpovídat s tím, že důležitější je vaše odpověď pro děti, které ji asi také často slyší, než pro tazatele. Protože kdo se takhle ptá, tak stejně asi nepochopí úplně, po sebepodrobnější odpovědi.
Takže já bych asi odpovídala, že to není žádný rozdíl, puberty se nebojíme a je to krásné být jedna rodina. A konec zvonec.

 Kačislava 


Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 9:09:07)
Naše děti jsou nám velmi podobné, takže cizí lidé se až tak moc neptají. Nejvíc se ptají různí známí, kterým to někdo řekne. Ti se ale aspoň neptají před dětmi. Horší je druhá kategorie: doktoři a zdravotní personál (nemyslím tím samozřejmě naši dětskou doktorku, ale jiné). Tam většinou při vyptávání na dětství, alergie, atd. nakonec řeknu, že jsou děti adoptované (i když už jsem si tuhle říkala, že to kvůli špatným zkušenostem prostě přiznávat nebudu a radši si nějaké odpovědi vymyslím) a ti jsou schopní se mě zeptat i před nimi. Fakt!
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 9:21:32)
To máte smůlu, právě od doktorů bych čekala trochu taktu....:-)
 Hanka 75 


Re: Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 9:25:21)
To je až neuvěřitelné, jak mají někteří lidé málo empatie a taktu, k vám i k dětem. Jsem si jistá, že takový lidé opravdu nestojí za nějakou objasňující odpověď, jen tedy vymyslet odpověď, která pohladí děti a další diskusi zamezí.
Ale také jsem se setkala s kamarádkou, co mi vyprávěla, jak už malé dítě dokáže vnímat okolí a poslouchat a tentýž den se mě před dítětem otázala co víme o biologických o rodičích dítěte. Nejsem jeho rodič, takže takovéto informace zásadně nesděluji, takže jsem jí jen naznačila, že se o tom nebudeme bavit. Ale také mě překvapila. Co čekala, že budu před tím dítětem říkat ? Asi jí to jen nedošlo, nebo spíš zvědavost byla větší.


 Marcela, dcera 4,5roku 
  • 

Re: Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 18:18:16)
Je opravdu neuvěřitelné jak jsou někteří lidé netaktní. Máme adoptovanou dceru a už několikrát se mě známí ptali na otázky "Vy znáte rodiče?", "Nebojíte se,že si pro ni přijdou?","Na koho je podobná?". Rodiče známe odpovím a dál se už se nabavím a podobná je sama na sebe. A hlavně nesnáším odsuzování takových matek, co odložily své dítě! Vždycky říkám, že nemůžou soudit nikoho, protože se nikdy do takové situace nedostaly! A dcera stojí s otevřenou pusou vedle mě! Zatím jsme jí to ještě neříkali,ale už jen čekám až se nás zeptá, aby jsme jí o to začali povídat. Ale jsem moc šťastná a moc na ni hrdá. Marcela
 Hanka 75 


Re: Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 18:43:29)
Možná by nevadilo, kdybyste jí to řekli sami, abyste byli ti první a bylo to hezkou formou a v příjemné situaci. Zeptat sama se může třeba po nějakém ošklivém zážitku, ve stresu.
Např. se doporučuje pro malé dítě pohádka: Byla jednou jedna maminka a tatínek... a ty si přijeli do domečku pro holčičku (nebo něco jiného) a pak spolu byli moc šťastní. A ta holčička jsi ty...
Tuhle pohádku vypráví jen máma a táta. Babičky mají říct, kdyby se jí dítě dožadovalo, že tuhle pohádku vypráví holčičce jen maminka s tatínkem.
Zrovna tak na dotazy ostatních dětí v rodině ohledně adopce se doporučuje odpovídat, že se mají děti zeptat rodičů adoptovaného dítěte. Samozřejmě ne dítě odpálkovat, ale hezky odkázat.
 Kačislava 


Nejde o to, že to děti nevědí 

(26.2.2008 23:04:16)
Hanko, naše děti to samozřejmě vědí, že jsou adoptované, vědí, že se narodily jiné mamince, totéž jistě platí i pro dceru Marcely z předchozího příspěvku. Ale něco jiného je, když jim to podáte vy sama a něco jiného, když před nimi někdo řekne: A co byla ta jejich matka zač? jako kdyby tam nebyly či byly zcela hluché.
 Hanka 75 


Re: Nejde o to, že to děti nevědí 

(27.2.2008 1:28:35)
Samozřejmě, to si asi nerozumíme. Nelíbí se my neomalené otázky před dítětem na jeho biologické rodiče.

Já reagovala na to, že Marcela to své dcerce chce říct, ale ještě to neudělala. Přitom se lidé okolo před dcerkou ptají a ta to vnímá. Takže jsem přispívala nápadem, že by možná bylo lepší jí to už říct, aby se v tom holčička více vyznala. A aby okolnosti sdělení byly příjemná důvěrná atmosféra a hezký příběh a nestalo se např. to, že to budou rodiče vysvětlovat vyplašené holčičce, které někdo něco neomaleného řekl. Třeba v dobré víře: to jsi ale šťastná holčička, že máš takovouhle maminku, když ta tvoje tě nechtěla... to může dítě zbytečně zranit. A potom co tady čtu, že existuje za otázky by mě to ani nepřekvapilo.
Lepší je předtím vklidu sdělit, že ta paní, které se holčička narodila se o ní třeba nemohla starat, tak se o ní starali v domečku a tam se všichni potkali.. a byla to ta nejhezčí chvilka v jejich životě a teď jsou rodina...
 MarcelaW 


Re: Nejde o to, že to děti nevědí 

(28.2.2008 7:15:40)
Ahoj všem, máme vlastní biodcerku, přišla operace a tím konec možností mít druhé dítě. Rozhodli jsme se pro adopci(tehdy 7-letá dcera s tím souhlasila). Po necelých čtyřech letech jsme si domů přivezli třiměsíční princeznu. Říkala jsem si jak to bude, kdy se do toho dítěte zamiluji, a asi tak za týden mi docvaklo že bych ten malý uzlíček nikomu za nic nedala. Starší přijala malou úplně nádherně (až jsme si nad tím všichni pobrečeli). Dnes když mají holky skoro 12let, malá 13 měsíců jsou to úžasné sestry a strašně se miluji. A já si neumím představit že bych jednu z nich měla mít víc ráda. Jsou to moje holčičky.
 Lenelka 


Re: Cizí se tolik neptají 

(27.2.2008 0:42:13)
Hanko, hezke:-) Moje tchyne to adoptovane svagrove podala tak, ze jela prisla do domecku a uvidela tu nejkrasnejsi a nejuzasnejsi modrookou holcicku, v jejimz usmevu uvidela krasnou dusicku, popadla ji do naruce a rekla:""Tohle je moje dceruska"", odesla s ni domu a pak spolu uz zustaly navzdy. Svagrova ma Downuv syndrom, takze to vypravi dodnes;)
 Hanka 75 


Re: Cizí se tolik neptají 

(27.2.2008 1:31:47)
To je moc hezké a její maminku má můj obdiv.
 Maruška Z. 


Re: Cizí se tolik neptají 

(26.2.2008 9:49:51)
Kačislavo, moc hezký článek. Nejvíc praštěná mi přijde otázka, jak jste se vyrovnali s bezdětností. Že se na to někdo ptá mámy se dvěma dětmi. :-) S nepříjemnýma otázkama asi nic nenaděláš, tak přeju pevné nervy a dětem hodně zdraví, ať po těch doktorech nemusíte moc chodit.;)
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Cizí se tolik neptají 

(1.3.2008 20:27:16)
Tak u doktorů se s tím setkávám běžně a je to opravdu hloupé i před dětmi. Nejhorší je, že trvalo více než 3 roky než jsme pokročili a kluk získal naše přijmení. Dnes holka ...je to složité a tak se já jmenuji jinak a holčička taky. A sestry, které jsou mnohdy "chytřejší" než lékař mě oslovují jejím příjmením i opakovaně a to už se dost ozývám. První věta vždy je v dokumentaci, jak se jmenuji já, jak dítě, a že jsem pěstounka. "Důležitá" sestra si to přečte a vzápětí mi řekne příjmením dítěte.Pak se zeptá např. na neštovice a když po pravdě odpovím, že nevím (u nás je neměl, zpráva z domova neúplná, o původní rodině raději nemluvit...máme dítě, kde biol. rodiče byli trestání za neposkytnutí pomoci, zanedbání povinné péče a týrání svěřené osoby a k lékaři vůbec nechodili) tak mě "seřve" jak to, že nevím jestli měl neštovice. Jinak máme romské a poloromské dítě. U některých trapných lidí je běžná otázka, proč jsme si vybrali je.
 Kačislava 


Také "dobrá" otázka 

(2.3.2008 13:03:25)
Zeptat se někoho, proč si "vybral" takové dítě a ne jiné, je mezi neomalenými dotazy opravdová "třešnička na dortu". Ale nutno říct, že i my jsme podobné otázky zažili, i když naše děti romské nejsou - zase se nás někdo ptal, proč jsme chtěli dvě najednou a proč jsme nechtěli miminko, když jsou "nejméně riskatní" (naše děti k nám přišly, když jim bylo 2 a 3). Fakt nevím, co za dotazy nás ještě čeká!
 atisa 


Re: Cizí se tolik neptají 

(11.5.2009 18:49:44)
Pod to se podepisuji.A doporučuji neříkat, nic jím do toho není a ku prospěchu věci také ne. A hlavně, když řeknete, že nikdo nic takového neměl je to stejný výsledek jako nevím...ne?
A hlavně jsou schopni napsat to i do zprávy, kterou si odnesete, nebo necháte tam a bude předkládat i jinde.
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: moc pěkný článek 

(26.2.2008 9:20:39)
Vy máte domečkoviny? Hezké, to my slavíme "tajné narozeniny".:-)
 Ajka 
  • 

Re: moc pěkný článek 

(26.2.2008 13:29:52)
Také máme synka z domečku. Kolem sebe máme spoustu dětných i bezdětných blízkých i vzdálenějších informovaných lidí. Netajím se původem svého dítěte. Naštěstí nikdy nikdo nám takové otázky nepoložil. Ani si nedovedu představit svojí reakci. Několikrát jsem zažila u lékařů dotaz na porod, tak jsem odpověděla, že nevím - chvíli na mě zírali, pak jsem doplnila info o adopci a oni většinou jen pokývali hlavou. Teď vidím, že mám teda štěstí na lidi. Přeji hezký den A.
 Peti+2 (12/99,05/04) 


Re: moc pěkný článek 

(26.2.2008 15:22:09)
Tohle je snad nejlepší článek, co jsem na Rodině četla. Ač je na vážné téma v posledním odstavci jsem se fakt upřímně zasmála.
Kačislavo, přeji, i když už nejsem moc originální:-D, co nejméně blbých dotazů.
 MartinaNov (dva rošťáci 


adopce, pěstounství 

(26.2.2008 9:38:47)
na blbý dotaz blbá odpověď. Řekla bych - spiklenecky a šeptem - jo, děláme to pro peníze, je to dobrý kšeft. Důležité: hodně zamrkat okem.
Co chcete říct trotlovi???? Stejně mu žádná odpověď nebude dobrá, tak jedině přijít s absolutním nesmyslem, až to bude šířit dál, tak aspoň ostatním snad dojde, kdo je za blba. A jestli ne, žádná škoda.
 luthienka 


Re: adopce, pěstounství 

(26.2.2008 9:47:34)
článek je hezký, ale já bych se ráda zeptala jinak. Máme dvě děti a mít třetí by znamenalo zdravotní riziko. Stále nevíme, zda ho podstoupit, nebo vsadit na adopci. Ptám se tedy zkušenějších, co nás čeká?Máte zkušenosti, jak přijaté dítě vezmou starší děti? Co cítí rodiče? Láska to určitě hned asi nebude...ALe věřím, že přijde:-)
 Hanka 75 


Re: adopce, pěstounství 

(26.2.2008 10:13:28)
Co to může přinést asi nejlépe nastíní odborníci.

Mohu jen napsat, že u nás to byla pro celou rodinu láska na první seznámení a od začátku velké štěstí.

 Gladya, bývalá dasa, 


Re: adopce, pěstounství 

(26.2.2008 12:01:18)
Nemohu z vlastní zkušenosti posoudit přijetí dítěte staršími sourozenci ani biologické rodičovství, nedokážu si ale předstvit, že bych biopotomka měla radši než mám svého syna. Ten tříměsíční drobek byl zkrátka moje dítě od prvního dne, kdy jsme si ho přivezli z KU.
Nevím, možná se starším dítětem by sžívání mohlo trvat nějakou dobu, ale u miminka problém opravdu nebyl. ;)
 luthienka 


Re: adopce, pěstounství 

(26.2.2008 12:47:42)
Taky si myslím, že bychom adoptované dítě měli rádi. Když jsem čekala dceru, nějak jsem si nebyla jistá, jak ji budu moct milovat, když miluju syna. Ale člověk má velké srdce, i když se mu to nezdá:-) Taky máme velký citový vztah k našemu synovci- my jsme randili a malého s sebou pořád tahali. Dnes je klukovi 17 a pořád ho máme rádi, prožíváme jeho úspěchy i neuspěchy. Tak myslím, že pro jednoho osamělého prcka by se u nás ještě místo našlo:-)
 Vilíková 


Kačislavo 

(26.2.2008 9:46:50)
Už jsem slyšela (před dětmi) : "A ono vám to jako nešlo?" " A řeknete mu že neni váš?" " Proč nemáte holčičku?"
Taky dobrý co.
Vždycky mně napadne nějaká stejně neomalená otázka - třeba " Proč jste tak tlustá, to tolik jíte?" a tím se zklidním, prodýchnu a neodpovím.... :-))
 kveta19 


Re: Kačislavo 

(26.2.2008 11:25:05)
Ja bych odpovedela a pekne ostre :-)
Jsem proste drzka drzkata,kdyz se me nekdo na neco pitomiho zepta-pitomne odpovim.
Ehm-naposledy tchyne"kolik uz ste pribrala"???
(Jsem v 6mesici).Ja"zhubla jsem deset kilo " :-)
Jak se rika,na blbou otazku,blba odpoved.
 Hanka 75 


Re: Kačislavo 

(26.2.2008 17:02:34)
Mě to od tchýně nepřijde tak blbá otázka. Samozřejmě neznám intonaci, ale běžné se maminek ptám kolik přibraly a nebude mi vadit otázka, kolik jsem já přibrala. Jedině bych se snad neptala maminky se zjevnou a velkou nadváhou, ale jinak mi to přijde normální.
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Vilíková 

(27.2.2008 12:49:17)
No, tak na tohle mám jen úsloví,které používá moje kolegyně:"lidé sú různé, některé sú blbé...(a vyskytují se všude).Protože pokud někdo pokládá takovéto otázky,tak fakt asi nebude žádný "lumen".
V práci u nás na vesnici pozoruju jednu věc - je také velmi rozšířená. Jakmile je někdo déle než rok vdaný (ženatý) a jaksi stále není v očekávání radostné události,vždycky se najde hromada dobráků, kteří kladou vtipné dotazy na toto téma ("vezměte si mustr z toho a z toho, ha,ha, "nemám k vám večer zaskočit ha,ha..";)Velmi často (v dnešní době bohužel stále častěji)to je tak, že ti dotyční by moc chtěli, ale mají zdravotní problém.Vždycky ,když jsem toho svědkem, tak se mi "otvírá kudla v kapse." To jsou fakt ty lidi tak blbí????
 Natanela 


Pět jazyků lásky. 

(26.2.2008 10:07:33)
Máme doma 3 děti z toho jedno v PP, dvě se nám narodily. U nás se spíš lidi podivují, proč jsme si brali dítě z DD, když máme vlastní. Prostě jsme chtěli, což se asi už nedá pochopit vůbec. Na to zda máme všechny tři stejně rádi se nás nikdo zatím neptal, ale vím, že je to to první na co se lidi zaměřují. Jestli děláme rozdíly. A jaký je můj názor na to zda máme rádi dítě přijaté jako biologické?
Všechny tři děti máme rádi, ale každé jinak, každé potřebuje jiný přístup, každé dítě vnímámá potřebu lásky jinak. Jedno stačí pochovat a je na vrcholu blaha, druhé chce pozornost, pak si je jisto, že je milováno a třetí potěší dárek, a pak ví, že jsme na ně nezapomněli a je spokojené.
Všem spřízněným duším, bych doporučila přečíst si knihu PĚT JAZYKŮ LÁSKY- je to úžasná knížka o naplnění citivých potřeb, partnerů, dětí i svých vlastních. Dokáže hodně otevřít oči.~s~
 luthienka 


Re: Pět jazyků lásky. 

(26.2.2008 10:14:00)
Můžu se zeptat , jak jsou děti věkem od sebe? A je nějaký věkový limit rodičů, kdy už dítě přijmout nemůžete? Jak dlouho dopředu na tom začít pracovat?
 Natanela 


Re: Pět jazyků lásky. 

(26.2.2008 10:37:58)
Přijaté dítě je od našeho druhého o 4 roky mladší. Věkový rozdíl mezi rodiči a dětmi by měl být přirozený. Jestli uvažujete o NRP, tak se mrkněte na náhradní rodinu, je tam celkem dost informací. A jak jsme čekali dlouho na dítě - u nás to bylo celkem rychlé - od podání žádosti na sociálce,šetření, různé zprávy, psycholoické testy až po převzetí dítěte uplynulo celkem 9 měsíců - asi náhrada za těhotenství!:-) To bylo ale příjemnější.
 Xantipa. 


Re: Na co jsem se já ptala 

(26.2.2008 10:55:29)
Možná to někomu přijde neomalené, ale já se své kamarádky zeptala /samozřejmě, když tam děti nebyly/, zda její starší syn ví, že "se jí přímo nenarodil". Zajímalo mě to hlavně proto, že měl jít do školy a snad všichni okolo věděli, že je adoptovaný. Navíc, věděla jsem, jak ji i jejího manžela trápilo, že nemohou mít vlastní děti, čím si prošli, kolikrát se mi o tom všem a o různých obavách života bez dětí svěřovala. Tak jsem věděla, že ona to z mé strany nebude brát jako neomalenost, ale jako zájem o věc. Vím, že se moc bála, že se to dozví nějakým nevhodným způsobem, chodila k psychologovi, kde se snažila najít nějaké vhodné řešení. Ona pak otěhotněla, narodil se jí také chlapec a při prohlížení fotek si ten starší najednou uvědomil, že i když vidí mámu na fotkách s ním jako miminkem, nevidí ji na žádné fotce s břichem. Tehdy mu to řekla. Prý mu vysvětlila, jak je strašně ráda, že ho má a jak se báli, že se něco zhatí a nedostanou ho. A co mě zajímá teď? Jak to s ním bude v pubertě, kdy hormony s ním budou cloumat. Myslím, že to bude pro ně všechny další zkouška.
 Kačislava 


Potřebovala jsem se svěřit 

(26.2.2008 10:22:40)
Moc děkuju za podporu, myslím, že všichni náhradní rodiče občas dostávají hloupé a neomalené otázky (viz příspěvek Vilíkové). Co se týče doktorů, problém je, že syn má z deprivace opožděný vývoj řeči. Takže jsme museli na foniatrii (několikrát), na neurologii, na psychologické vyšetření, atd. zda třeba není problém v tom, že neslyší nebo v něčem jiném. Samotný fakt, že syn špatně mluví a není mu dobře rozumět, však už u zdravotníků (a i u známých) vyvolává dojem, že prostě máme "problematické dítě" a když řeknu, že je adoptovaný, hledají na něm poruchy, které nemá. A pokud vezmu s sebou dceru, která naopak mluví velmi dobře (měla tu výhodu, že se dostala z nepodnětného prostředí jako menší), klidně se mě před dětmi zeptají, zda mají stejného biologického otce!
 majdaleenka +07+11 


Re: Potřebovala jsem se svěřit 

(26.2.2008 10:40:21)
Kačislavo, přeju Ti hodně síly, lásky už máte:o) Napadá mě jediný způsob, jak se vyhnout sdělení u mudr: vyjmenovat pár běžných alergií; naše mudr mi teď vysvětlovala, že se dědí disposice k alergii, ne ona sama, tedy že když já na prach neznamená to, že malý taky bude alergický na prach, ale může na něco jiného. Je to zvláštní, kamarádka adoptovala holčičku a mne za těch asi 15 let nenapadlo se jí takhle zeptat, tím se nechci vychvalovat, jen mě to udivuje. V porodnici jsem byla svědkem, jak se sestřička ptala čerstvé maminky Downika, jaké to je a jak si to nedovede představit - jinak byla ale moc fajn. Držíme Vám palce:-)
 Xantipa. 


Re: Kačislavo, 

(26.2.2008 11:04:16)
asi to bude znít blbě, ale tyhle otázky jsou normální - asi. Taky jsem se s nimi setkala, i když nemám žádné dítě adoptované a všechny naše děti mají stejnou biologickou matku a otce. Nejmladší syn má také problémy s řečí a vůbec je trochu "jiný", než obě mé starší děti. Taky se mě běžně ptají tam, kde nás neznají, zda jsou všechny děti moje vlastní a zda mají stejného otce. Jenže možná díky tomu, že Tvé děti jsou adoptované, tak ty otázky bereš a vnímáš jinak než já. Ale chápu Tě, je to neomalené, obzvlášť vůči dětem.
 JiBi* 


Re: Kačislavo, 

(26.2.2008 13:37:49)
nevim, mozna jsem divna ja, ale me ponekud impertinentni otazky doktoru nikdy nejak zvlast nevadily, naopak si myslim, ze kdyz dite vidi, ze matka nema problem na tyto veci odpovedet, ze se kolem jeho minulosti a puvodu nevytvari jakesi tabu, bude to brat take jako prirozene. V adoptivnich a pest. rodinach to tak proste je, ze ma kazde dite vetsinou jineho otce, a dokonce i matku :-):-).
Pouze co me jednou vadilo byl pristup psycholozky, kdyz jsem k ni prisla s asi 7-letym ditetem a ta se me zacala na jeho problematicke chovani vyptavat pred nim. Byla jsem z toho ponekud zarazena, ale prislo mi neprijemne odbornici-psycholozce radit, jak se ma chovat. Az po chvili si nastesti psycholozka sama uvedomila, ze dotycne dite posloucha, a pak ho teprve poslala do vedlejsi mistnosti si hrat.
 Kačislava 


Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 10:49:17)
Abych si nestěžovala jen na doktory, tak musím říct, že mě občas překvapí i blízké okolí. Nedávno jsem si postěžovala blízké kamarádce, která je pro svou neteř a svého synovce báječná teta, že moje švagrová naše děti prakticky ignoruje, nikdy se na ně nezeptá a nepřinese jim žádnou drobnost ani k Vánocům, a kamarádka mi svou reakcí skoro vyrazila dech: "Třeba by se tvá švagrová o děti starala, kdyby byly vaše vlastní!"
 Natanela 


Re: Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 11:08:27)
Tak to já mám zkušenost naprosto opačnou, kdy se prarodiče upnuli na dítě přijaté a biologické téměř ignorují. Něco ve smyslu chudáček malinký..... To zas vytáčí mě, ty soucitné pohledy a postoje. No a druhý prarodiče jsou v pohodě, všechny děti berou stejně.
 jasietka 


Re: Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 11:13:39)
Já tedy nevím, hned bych tak ostře neodsuzovala tazatele. Sama jsem sice nikdy takovou otázku nepoložila, hoci mám dvě velmi dobré kamarádky, jedna má děti adoptované, druhá v NRP, obě své děti milují, o tom jsem nikdy nezapochybovala. Ale tyhle otázky kladu spíš sama sobě. Zda bych se dokázala vyrovnat s neplodností - nemám tu zkušenost, zda bych nedělala rozdíly... Zajímavé mi přijde to, že mám podobný pocit, když se lidi ptají, proč máme 4 děti... Myslím, že nás k tomu vedla taky láska, ne peníze - no i tak nám někdy předhazují, že jenom taháme od státu peníze na dávky a pod. Manžel pracuje, já popri mateřské taky na částečný úvazek...
Ale to myšlení bude asi stejné. Přesto se snažím ty, kteří se ptají, vyslechnout a pochopit... Možná jim chybí empatie, takt... ale snad právě trpělivá odpověď jim otevře pohled. Pisatelke přeji vše dobré! ~s~~s~~s~
 Vilíková 


Re: Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 11:37:05)
Natanel,
taky ty otázky svým způsobem chápu, a mnohokrát mi je blízcí lidé položili a vůbec mi nevadilo na ně odpovědět - ovšem - v jiné formulaci (stačí třeba změnit "že není váš" na "že je adoptovaný", že..), ne před dětmi, na jiném místě, v jiné situaci a hlavně - nebyli to cizí lidé.... Ale máš pravdu, někdo se prostě zeptá na cokoliv, na co je zvědavý (viz tvoje proč tolik dětí...) a slova, která volí odpovídají tomu jak to cítí....(čili pro něj třeba co nemá moje geny není moje nebo 4 děti to je moc) Rozhodně tazatelům nepodsouvám zlé úmysly....:-)
 Vilíková 


Re: Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 11:38:11)
Je tak se omlouvám oslovení mělo být Hviezdičko !!!!
 Blanka s Klárkou 
  • 

Re: Děti "cizí" a "vlastní" 

(26.2.2008 11:54:04)
Ze švagrový si nic nedělej. Ta naše s námi nemluví proto, že jsme k nim malou nepřivezli ukázat už ve třech měsících, ale až o 2 návštěvy u tchýně později. A to jsme je požádali, jestli by ke tchýni nemohli za námi zajít(je to v jednom městě, cca 1 km), aby jsme malou netahali sem a tam. Zašel jenom manželův bratr... Takže pokud tvoje švagrová nemá o děti zájem, tak si myslim ze je jedno jestli jsou vaše biologicky nebo ne.
Když vezmu jiný příklad z mého okolí, tak mám kamarádku, která má "svoje" 3 děti. Rozvedla se a po nejaké době si vzala "kluka" který byl v té době rozvedený a měl ve výchove 2 děti. Její otec mezi nima nedělal rozdily (nopak bych řekla, že těm "cizím" se věnoval víc jak "vlasním";), proste mel najednou vic vnoučat. Ale matka se s tim nesmirila do ted a bere si k sobe jen ty "vlastni"... (jen tak mimochodem, jeji rodice jsou rozvedeni...) Takze jako vsechno, je to o lidech.
 Kačislava 


Ještě k vlastním dětem 

(26.2.2008 12:11:25)
Myslím, že jsem situaci vysvětlila nepřesně - fakt, že moje švagrová naše děti ignoruje, podle mě není způsoben adopcí, ale tím, že sama děti nemá (a dokonce by si je možná hodně přála). Spíš mě překvapila moje kamarádka, která mě zcela vážně přesvědčovala, že je něco jiného být "biologická" teta a "nebiologická" a že ona jako teta by se možná o "cizí" neteř a "cizího" synovce také nezajímala. I moje "vlastní" kamarádka má pocit, že krev a geny jsou to nejdůležitější, tak jak se mohu divit netaktním otázkám někoho prakticky cizího.
 Pruhovaná 


Re: Ještě k vlastním dětem 

(26.2.2008 16:36:03)
Chvíli jsem přemýšlela, zda si mohu dovolit vůbec reagovat jinak než souhlasně - tak mně diskuze pod celkem pochopitelným a pěkným článkem vylekala. Ale přece do toho půjdu:

Z toho rozhovoru, tak jak byl v prvním příspěvku popsán, přece vůbec nevyplývá, že by kamarádka sama měla takový názor na adoptované děti, jaký je jí podsouván. Spíš odhadovala motivy chování švagrové, když už na to přišla řeč. A když pak přidává svůj pocit, že jinak vnímá biologické a nebiologické rodičovství nebo tetovství, je to její přístup,podle mně docela legitimní - každý na to nemá, proto taky každý o adpoci nežádá.
Pokud nemůže říct takový názor, aniž by upadla do podezření z toho, že je hnusná, vlastní kamarádka, která tě jistě zná a zná i tvůj názor na podobné otázky, vyplývá mi z toho asi pochopitelná, ale přece jen neobjektivnost - nebo spíš přecitlivělost, taky pochopitelná.
Já s adoptivními rodiči nemám vůbec žádné zkušenosti, ale spousta věcí by mně zajímala. Myslím si, že o čem se nemluví, co je tabu, toho se lidé bojí, mají pak předsudky a je z toho začrovaný kruh.

Pozor, probůh, nerada bych upadla v podezření, že mi snad nevadí hrubosti a neomalenosti před dětmi, ale takhle to pro mně vypadá, že pokud narazím na adoptivní rodiče, nemohu na ně prakticky promluvit, aniž bych si to předem desetkrát nerozmyslela. Ani jednu z v článku uvedených otázek bych pochopitelně běžně napoužila, ale kdybych měla blíźkou kamarádku, tak podobné možná jo...
Sama jsem s kamarádkami rozebírala, zcela otevřeně, jaké (směšné) obavy jsem měla, když se měl narodit kluk a já se bála, že ho budu mít míň ráda než holčičku, chacha! Spoustu podobných (až tabuizovaných) témat řeší i neadoptivní rodiče...)

A s tím doktorem - anamnéza má přece pro léčbu význam a když doktor netuší že je dítě adoptované, tak se ptá, jako každého...snad by stačilo mu to předem říct?
 Kačislava 


Máte pravdu 

(26.2.2008 17:18:14)
Milá Pruhovaná, v tomhle máte samozřejmě pravdu - já jsem pak svůj příspěvek doplnila, protože jsem si pozdě všimla, jak nejasně vyzněl. Ne, ne, odpověď mé kamarádky bohužel vyjadřovala její názor - nijak se s ním netají. Několikrát jsme to spolu probíraly, ona vždycky říká, že jí by mohly "cizí" děti vadit, že pro ni krev důležitá. Taky jsme nechtěla říct, že se nikdo nesmí adoptivních rodičů na nic ptát, to je samozřejmě nesmysl, ale je toršku rozdíl v tom, jak se zeptáte. Někoho moc nezajímá vaše odpověď, ale rovnou vám podsune svůj komentář, někdo vůbec nemůže pochopit, že jste spokojená, i když jste "biologicky bezdětná".
 Hanka 75 


Re: Máte pravdu 

(26.2.2008 18:50:27)
Možná by stálo i za úvahu, kolik tatínků (maminky také, ale je to méně časté) si "adoptuje" děti partnerky z předchozího vztahu a vychovává je. Pro ty, kdo nemohou pochopit adopci.
Nejlíp je na tom vidět, že pro spoustu lidí není krev tak důležitá.
 Mar 
  • 

Re: Máte pravdu 

(19.3.2008 13:27:51)
Dobrý den,
lidská hloupost bohužel asi jen tak nezmizí. Nemám žádné ( zatím) děti, takže se potýkám jen s otázky, zda už jsem těhotná a věřte, že v okamžiku, kdy dostanu třetí v jednom týdnu ( směs rodiny, přátel, ale i zcela cizích lidí), tak si říkám, proč se stále ptají a nepočkají až budu těhotná ( což bych si fakt přála) a jistě jim to nadšeně hned sdělím.
Jinak jsem začala, ale reagovat spíše na adopci tatínků, jsem tatínkem adoptovaná a rozhodně mezi mnou a bráchou nikdy rozdíl nedělal a rád nás má myslím stejně.
Mějte se všechni krásně.
 Pruhovaná 


Re: Máte pravdu 

(26.2.2008 21:42:51)
No jo. Ale pořád mi z toho, jak to píšete, plyne, že ten její - názor, pocit nebo přesvědčení nebo co to vlastně je, tedy že by přijímala jinak dítě pokrevní a (hůře, obtížně) dítě cizí je vlastně hodnocen, že je to špatně. Ale mně připadá legitimní, že si někdo nedovede představit být rodič (nebo vřelá teta) adoptovaného dítěte. A otevřeně (chcete-li upřímně) to řekne.
Od hlupáckých bezcitností těch různých otázek odhlédněme.
 Gladya, bývalá dasa, 


je krev voda? 

(27.2.2008 11:55:16)
Tohle je velmi zajímavý problém. Chápu, že pro někoho může být biorodičovství natolik zásadní, že než přijmout "cizí" dítě, je radši bezdětný. Já to mám jinak. Dokonce jsem přemýšlela v souvislosti s kauzou vyměněných holčiček, jestli bych si radši nenechala tu, ke které už mám vytvořený vztah, sama nevím.
Samozřejmě odlišný přítup neodsuzuji, každý jsme jiný. A když někdo jen váhá, zda je schopný přijmout dítě z KU či DD, v zájmu všech je lepší, když to neudělá...
Kamarádce bych určitě neněla za zlé její názor na "cizí geny", tedy pokud ho neventiluje před mými dětmi.:-)
 10.5Libik12 


A na co se ptát? 

(26.2.2008 20:49:52)
Moje nevlastní sestra adoptovala 2 holky, žijí dost daleko, nevídáme se často. Poprvé jsem tam jela s velkou parádou gratulovat a byla jsem v rozpacích, co řešit.
Miminko bylo hodně malé, tak jsem předpokládala, že tuto stránku přejdeme a budeme se chovat, jako by šlo o biologické dítě.(jak spí, co jí, chodí ven,jak přibývá, běžný řeči matek)
Jenže oni to potřebovali nějak řešit a hned na úvod nám pustili video o 1. setkání s holčičkou. To se otázky na pocity hned nabízejí, co jsme měli říkat?
(nějak to dopadlo, ale adopce je zatím, bohužel, trochu exotická, takže mě to poprvé zaskočilo)
Takže jednoduchá otázka, z článku víme, co je nepříjemné. Co je příjemné? (za předpokladu, že je dotyčný zasvěcen)
 Pruhovaná 


Re: A na co se ptát? 

(26.2.2008 21:52:17)
No jasně.
Příklad: teprve po otevření problémů (a vůbec existence) handicapovaných lidí jsem si uvědomila, jak blbě jsem v dobré vůli přváděla nevidomou paní přes přechod. A jak blbě jsem se točila stranou, když jel vozíčkář, protože jsem zkrátka nevěděla, co dělat - abych se ho proboha nějak nedotkla - chyběl manuál.
A úvodní slovo "Příklad" jsem teď taky napsala v hrůze, abych neupadla v podezření, že snad adoptované děti považuju předem za handicapované...
Tak se přimlouvám za další článek, tentokrát přímočaře návodný. Něco jako - Jak na to?
 Helena 
  • 

Re: A na co se ptát? 

(26.2.2008 23:44:16)
Pustili vám video, na ktorom majú po prvýraz natočenú svoju novú dcerku, podobne, ako by ste vy možno pustili video, keď ste po pvýraz natočili zase svoje dieťa, nemyslím, že to znamená, že chceli niečo riešiť.

Máme fotky našich detí, krátko po tom, ako sa narodili (3 deti) a fotky našich detí, keď sme ich videli po prvýraz (2 deti). Nevidím v tom žiaden rozdiel. Keď niekomu nadšene ukážem fotku dieťaťa krátko po narodení, neznamená to, že chcem riešiť priebeh pôrodu a keď ukážem fotku dieťaťa, keď sme ho po prvýraz videli v detskom domove, tiež to neznamená, že chcem riešiť jeho pôvod, sú to proste fotky (salebo videá) mojich detí.

Inak musím povedať, že som sa ešte asi nikdy nestretla s nepríjemnými otázkami. Nikto z najbližšej ani vzdialenejšej rodiny nemal problém od prvého stretnutia sa správať ku všetkým našim deťom s rovnakou láskou - skutočne od prej minúty ich brali ako "naše deti".

Pokiaľ ide o cudzích ľudí, možno sme im divní, ale nedávajú to veľmi najavo. Občas mám pocit, že si nás obzerajú, asi preto, že na našich osvojených (veľmi tmavých) deťoch vidno, že sa fyzicky líšia od našich biologických (blonďatých) detí, občas sa stane, že niekto prehodí, aké sú tie deti odlišné. Raz sa mi stalo, že niekto povedal (nie útočne, len tak so záujmom), že "títo teda nevyzerajú ako súrodenci", tak som len odpovedala, že "no vidíte, a sú". Nestalo sa mi ale, že by som to niekedy pociťovala ako útok alebo niečo podobné. Asi sme zatiaľ vždy mali šťastie, vrátane školky, školy atd...

A keď sa niekedy stane, že napr. doktorka z nejakého dôvodu použije výraz "vlastné dieťa", vždy hovorím, že mám "5 vlastných detí", z ktorých sa mi 3 narodili a 2 nie. A snažím sa, aby bolo každému jasné, že som rovnako hrdá na všetky deti aj na to, koľko ich je. (Momentálne musíme čeliť naliehaniu detí, že 5 stačí, že viac by bolo priveľa...) :-)



 10.5Libik12 


Re: A na co se ptát? 

(27.2.2008 0:10:52)
Nevím, jestli jsem vyjímka respektive znám samé vyjímky, ale při prvním poporodním setkání se většinou o ten porod zavadí. Nemusí to být zrovna detailní líčení II. doby, ale nějaké přiblížení atmosféry.
Tohle video o tom, jak prvně viděli své mimi, bylo tak emotivní, že to bralo dech. Brána ústavu, střih, dveře ke kojencům, matčina tvář, setra s uzlíkem ve dveřích,... jak od profesionála.

Ale zeptám se polopatě. Pokud mi takovým nějakým způsobem dá rodina nahlédnout do svého prožitku, mohu se zeptat "Jaké to je?" Když mě to fascinuje a zajímá a při tom jsem také matka, takže vím, jaké je to držet mimino v náručí? Nebo mám fakt dělat jako, že je to ta nejběžnější věc (když není).

Nemá to co dělat s láskou k neteřím.


 Helena 
  • 

Re: A na co se ptát? 

(27.2.2008 9:10:09)
Môžem odpovedať len za seba, takže to samozrejme nemusí platiť pre každého.

Nepredpokladala by som však, že by vašej švagrovej mohla vadiť vaša otázka "Aké to je?" Veď to isté by ste sa jej spýtali, keby to dieťa porodila - Aké to je, držať po prvýraz v náručí svoje dieťa.

Mne osobne v podstate žiadne otázky nevadia, za predpokladu, že mi ich nikto NEKLADIE PRED ĎETMI. (Dávam bokom nejaké pokriky na ulici, prečo mám so sebou cigána - nestalo sa to mne, poznám ale ľudí, ktorým áno)

Určite nikomu nevadí, keď sa spýtate, aký je to pocit, mať prvé (druhé, piate...) dieťa. Je to úplne normálna otázka, neviem si predstaviť, prečo by ste sa to nemohli spýtať.
Pre mňa osobne je rovnako normálna aj v prípade, že sa mi dieťa nenarodilo, ale prišlo z domova.

Nevadilo mi, keď sa ma priatelia pýtali, aké to je, doniesť si domov dieťa, ktoré má rok, dva, a z hodiny na hodinu sa zrazu stať jeho matkou. Proste som im opísala svoje pocity, že sa skutočne cítim ako jeho matka. Pri prvej adopcii mi kamarát tvrdil, že tomu neverí, že by to bol rovanký pocit. Viem, že to myslel úprimne, nechcelo sa mu tomu veriť, tak som mu rovnako úprimne opísala, že to tak cítim.
Občas sa ma tiež pýtajú, či sa nebojím, čo by z tých detí mohlo vyrásť. Tak odpovedám, že sa bojím, ale že sa bojím aj, čo by mohlo vyrásť z tých, ktoré som porodila, nikdy predsa nemám istotu, že sa nepridajú do nejakej partie, nezačnú brať drogy a pod. Proste sa snažím im dať také dobré základy, aké dokážem, a ďalej môžem len veriť, že zdarne prekonajú všetky nástrahy.

Pamätám si, že po narodení prvého dieťaťa mi pár dní trvalo "zvyknúť si na materstvo", myslím, že mi to trvalo dlhšie, ako zvyknúť si neskôr na myšlienku, že som matkou aj tým "cudzím deťom". Keď ako dvojdňový môj prvorodený syn silno zvracal, odniesla som ho sestričke, aby niečo urobila, lebo som mala pocit, že neviem, čo s ním, zdalo sa mi normálne, že ho zverím profesionálke. Pri žiadnom z ďalších detí by to už tak nebolo...

Stretávam sa s rodičmi, hlavne matkami, ktoré majú novo osvojené deti a chcú "konzultovať".
Uvedomila som si, že je rozdiel medzi tými, čo majú biologické deti a tými, čo nemajú.
Vieckrát sa mi stalo, že sa adoptívna mama chcela uistiť, že je normálne, že ju rozčuľuje, keď dieťa bez prestania plače, že rovnakú bezmoc a zlosť by cítila aj keby to dieťa bolo biologicky jej. Chcela počuť, že je normálne, že jej dieťa niekedy už lezie na nervy a rada ho zverí manželovi a vypadne na pár hodín z domu.

Aby som to zhrnula, myslím, že v zásade môžete položiť všetky "bežné" otázky ohľadom pocitu z dieťaťa, jeho správania, režimu, jedenia, spania... Samozrejme, podľa veku, pri staršom dieťati je podľa mňa rovnako normálna otázka, ako si zvyklo, ako sa správa, či je tiché, hlučné atd., ako spáva, hráva sa, rozpráva, proste normálne, čo vás zaujíma. Záleží aj na tom, nakoľko je vám ten človek blízky, nie s každým sa predsa rozprávate o svojich pocitoch.

Vyhla by som sa len otázkam typu "Myslíš, že by si mala to dieťa radšej, keby si ho porodila?"
Ale myslím, že takú otázku by vám nenapadlo položiť, rovnako ako sa asi nespýtate, keď má niekto druhé dieťa, či ho má rovnako rád ako to prvé, alebo sa nespýtate matky chlapca, či si myslí, že by mala radšej dievča...
 Vilíková 


Re: A na co se ptát? 

(27.2.2008 9:26:57)
Libik, cos napsala, mi později řeklo i několik našich dobrých přátel- setkali se s adopcí poprvé, sami o ní nikdy neuvažovali a na to první setkání s námi a našimi kluky se "báli" ... pak to padlo. Můj pocit- nerodila jsem ale považuju to za sociální porod...čekám (mnohem dýl než 9 měsíců a sním o tom jaký bude (nevím ani jak starý, že :-) )pak telefon "je to tu" jedu autem přes půl rebubliky a mám strach- jaké bude (vím pohlaví, věk...nic moc víc), zda to spolu zvládneme .. co se mi v životě změní, zda bude zdráv , zda se budeme mít rádi... .. pak ho vidím..snažím se vrátit na zem a vyslechnout si o něm... a pak ho držím v náručí a mám "porozeno" ....

A otázky.. myslím, že to tu nevyznívá, že se kolem adopce a PP má chodit jako kolem horký kaše.. to vůbec ne...prostě dá se zeptat v podstatě na cokoliv, zvlášť když jsou to blízcí lidé.. ale... jak už jsem psala- jako když máš kamarádku a hodně ztloustne...když s ní sedíš na kafi, atmosféra super a zeptáš se "hele co se děje, žes přibrala... " je to úplně jiný než třeba v obchodě před lidmi " jé kolik jsi přibrala?!" a tak... výsledek je stejnej - vidíš že přibrala, zajímá tě to, ráda bys věděla, něco si o tom myslíš...ale zeptat se můžeš tak i tak- jednou to zabolí a jednou potěší!
Píšu za sebe takhle to mám já....
 Kačislava 


Zeptat se můžete na všechno 

(28.2.2008 10:49:33)
Zeptat se můžete na všechno, jde vážně jen o způsob, jak se zeptat. Já nemám problém mluvit o adopci s lidmi, u kterých vidím, že je to zajímá. Vadí mi ale ptaní před dětmi a především komentáře, které otázky doprovázejí - ze kterých už předem vidím, že tazatel už názor má dopředu (to jsou ty komentáře v závorce a někdy slyším i horší).
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Ještě k vlastním dětem 

(1.3.2008 21:02:40)
K tomu bych dodala, že jsem vždy předem...při objednávání dítěte, před samotným vyšetřením upozorňovala, že děti jsme přijali z dětského domova. To obě děti ví, nemají s tím problém. Vždy byla poznámka na průvodním listu od naší dětské lékařky, že dítě je u nás v pěst. péči. A přesto skoro ve všech případech se ptali na mé nemoci, nebo především sestry mě oslovovali příjmením dítěte. A když jsem přijela na 3 návštěvu za dítětem do lázní, zapsala se do knihy návštěv, sestra řekla mé jméno lékařce, že s ní chci mluvit a ona pak přijde osloví mě cizím příjmením....co dodat?
 miriamp 


hlavní je láska 

(26.2.2008 12:14:03)
Nevím, jak odpovídat na hloupé otázky,ale vím, že puberta je někdy těžká i bez adopce. Doma mám šest puberťáků a dva už jsou ve světě a je to síla, geny negeny. Přeji Ti hodně lásky,ta mi pomáhá nejvíc.R^
 lucka 
  • 

Jé, to musím přidat taky pár story 

(26.2.2008 12:22:44)
Tak to sem musím taky přidat pár úsměvných story. V rodina mám pět mladších "biologických" sourozenců a tři v PP. Starší sestru v PP máme od asi roku a bráchu se sestrou si rodiče vzali v jejich 10 a 11 letech. Nutno podotknout a předem odpovědět, že rodiče oba podnikají, a peněžní otázku dětmi neřeší. Častá otázka i před námi, když někde jsme, s kolika to má tatínek (popř. maminka) manželství.:)S jedním... Nicméně jednou šel tatínek s jedním bráchou (tím v PP) do dětské nemocnice. Bylo to nějak krátce potom, co k nám přišli. Sestřička sestavovala anamnézu a ptá se tatínka - "křestní jméno matky?"A tatínek - "křestní jméno, jejda, to já nevím,jak to mám vědět, Radku, jak se jmenuje tvá maminka křestním?" Sestřička, protože ji to nedocházelo, měla oči vykulený jak baterky. Klasicky, když někdo zná tatínka a vidí moji nejstarší sestru v PP, tak se rozplývá hned nad tím, jaká je to celá maminka. Nutno podotknout, že oba rodiče jsou hnědoocí a sestra modrooká. Možná trochu smutný mi připadá i otázka psychologa, který šel s námi dělat pohovor, když rodiče žádali o ty dva do PP, když se ptal mojí nejstarší sestry v PP, jestli je u nás ráda nebo by se raději vrátila do kojenáku. Sestra si to ani nemůže pamatovat, jaké to tam bylo a navíc jsou to takové poněkud zvláštní otázky ... No, ale pak jsme se nad tím všichni pořádně zasmáli a sestra ho náležitě ohodnotila :) A asi takových situací je víc. Maminka běžně hlásí při vyšetření starší sestry do kolonky "začátek menstruace matky" začátek své. Někdy jí to ani moc nedojde, že tento údaj není medicinsky moc relevantní:) Jelikož jsem doktorka, tak se musím zase na druhou stranu někdy těch zdravotníků zastat, že člověk takovou variantu nečeká a těžko se mu v té chvíli, když je tam třeba jen jeden rodič a dítě, nějak ptá na údaje, které potřebuje, aniž by to dítě slyšelo...Každopádně přeji pevné nervy a některé poznámky nejspíš ignorovat.
 maceška 


Re: Jé, to musím přidat taky pár story 

(26.2.2008 13:58:02)
Taky přidám story:-)
Když šel manžel s naší nejstarší přijatou dcerou na rehabilitaci, vyptávala se ho sestřička:
Jakou měla porodní váhu?
Nevím.
Byla donošená?
Nevím.
Měla žloutenku?
Nevím.
Jak dlouho byla kojená.
Nevím.
Ti tatínci! Víte aspoň, kdy začala lézt a chodit?
Nevím.
Tak ať s ní příště přijde manželka!

Manžel mi potom doma řekl: Budeš muset chodit na tu rehabilitaci ty, říkala sestřička.
Tak se z toho šikovně vyvlíkl :-) Já si doma pročetla propouštěcí zprávu, a na všechny otázky jsem odpověď znala :-)
Jinak ale se snažím odpovědím na tyto otázky nevyhýbat, taky se nám to samozřejmě stává - hlavně v tom zdravotnictví. Nechci, aby děti měly pocit, že před nima něco tajíme nebo prostě nechceme říkat. Takže odpovídám tak, jak bych odpověděla jim, nebo pokud je to příliš intimní, odpovím, že tohle je věc nás a našeho dítěte. S Michalkou chodíme na "špekologii" (antropologii), a tam se mě ptali: Kolik měříte vy? Kolik manžel?
Tak jsem odpověděla, co chtěli vědět, i když z medicínského hlediska je to taky na nic :-)...ale rozměry biologických rodičů stejně neznám, a na ty se mě neptali.
Jinak jsem taky lékařka, a chápu nutnost anamnézy. Naopak nechápu, jak může někdo utajit adopci, když při každé prohlídce u doktora musí rodiče dodat tisíc informací o dítěti a jeho rodinné anamnéze.
 Marťa + dvojky 
  • 

hezký článek 

(26.2.2008 12:35:53)
Nemám sice adoptované dítko, ale mám dvojčátka a také se nevyhnu přihlouplým otázkám typu Kterou máte raději atd. (jsou jim 3 roky, tak už docela vnímají :-() Prostě lidská blbost je všudypřítomná a tak vám všem přeji, abyste se s ní vy i děti vyrovnaly co nejlépe.
 JiBi* 


Moje odpoved 

(26.2.2008 12:52:04)
Uz se mi taky stalo, ze na otazku, zda mam svou prijatou dceru rada jako vlastni jsem odpovedela taky otazkou: "A vy myslite, ze kdybych nemela, ze bych vam to rekla?"

Jinak Kacislavo, pravda pravdouci... Po precteni otazky c.1 jsem si v duchu promitla ty dalsi 2 a pak teprve jsem si je precetla a sedly naprosto presne!!!
 Marketa a 3:-) 


otázky 

(26.2.2008 13:21:59)
Kačislavo,
mám dva biokluky a třetí nejmladší osvojenou holčičku. Všichni okolo o adopci vědí a ví o ní od mala i osvojená holčička. Netaktní otázky u lékařů přecházím,pokud jdeme k nějakému novému lékaři, kde se dá předpokládat, že by mohl chtít sepisovat rodinnou anamnézu, mám připravenou kartičku se základními informacemi,kterou dotyčnému lékaři podstrčím a tím předejdu dalším otázkám. Ale i přátelé nebo kolegové mi pokládají občas podobné otázky a já se snažím v klidu odpovědět. Většina lidí o NRP asi běžně nepřemýšlí, mnohdy jim nedojde, že některá otázka může být netaktní pro tebe nebo pro dítě. Jsou prostě zvědaví, ber to tak, že prostě trošku něčím vybočuješ proti okolní většině a toho si lidé všímají. Pokud se ptají před dětmi, řeknu, že si o tom můžeme popovídat později a domluvíme to, když děti odejdou.Marka
 Eva. 3 deti 
  • 

otázky??? = osveta 

(26.2.2008 14:26:09)
Dobrý deň, pozdravujem Vás zo Slovenska - až zo samého východu. Som mamou jednej biologickej dcéry(16), štyroch anjelikov, ktoré nám postupne odišli do neba a dvoch súrodencov v pestúnskej starostlivosti (syn 10r. a dcérka 8r.). Máme ich piaty rok a podobne aj ja sa stretávam s podobnými otázkami a nie len 5 rokov ale viac, pretože mnohí sa nás pýtajú ako sme zvládli úmrtia svojich detí (narodili sa buď predčasne alebo s vývojovými vadami. Mňa ale tieto otázky nezaťažujú (snáď vtedy, keď sú položené priamo pred deťmi - vtedy sa to snažím vyriešiť diplomaticky). Myslím si že väčšina z tých, čo sa pýtajú, zaujíma ako to všetko funguje. Musíme si priznať, že je to predsa len trošku iné, a hlavne ako u nás, že sme dvanásť rokov vychovávali jednu dcéru a medzi tým som bola ešte 4x tehotná, a potom sa u nás objavili dve veľmi milé živé ale už trochu odrastené stvorenia, ktoré si nesú svoj "balíček minulosti" so sebou. Mimo detí veľmi rada odpovedám na tieto otázky a beriem to ako osvetu v tejto oblasti, a zároveň to aj mňa posúva dopredu. Lebo vždy, keď sa ma pýtajú prehodnocujem svoje odpovede - aby som to ani neidealizovala ale ani neodstrašovala. Naše detičky sú totiž veeeeľmi živé a aj v škole aj inde toho povyvádzajú pomerne dosť. Ale práve kvôli tejto mojej úprimnosti sa nám snažia aj v škole aj v mládežníckom stredisku aspoň trochu pomáhať výchovne - pretože pomoc zo strany psychológov je u nás na bode 0.

A čudujete sa, že sa ľudia pýtajú??? Kde sa majú dozvedieť všetko o náhradnej výchove. Nadácie urobia zopár koncertov, rozdajú na Vianoce plyšáky, hračky, sladkosti. Urobí sa zopár reklám, že rodina je lepšia ako detský domov a dosť.Viac sa nedá, lebo pre média sú zaujímavejšie "celebrity", kto, kedy, s kým, prečo, za čo, rozoberajú sa rôzne pikošky o spevákoch , politikoch, misskách a pod. Ak sa hovorí o adopcii veľkými titulkami, tak vtedy ak nejaká slávna modelka vyhlási, chce si chce adoptovať černoška....Ale ona nebude písať o tom ako sa trápi s poruchami reči, s dyslexiou, s ADHD, s rôznymi citovými depriváciami z minulého obdobia.... A ľudia okolo nás chcú počuť realitu - tak sa nebojme otvoriť a povedať im to. Na základe jedného takéhoto rozhovoru, si moja priateľka osvojila k svojim trom deťom ešte jedno ďalšie. A ďalšia priateľka k svojim deviatim zobrala štyroch súrodencov...

A ani otázka peňazí pri pestúnskej ma vôbec nerozčuľuje. Skôr ma hnevá postoj niektorých, keď spomeniete nedostatok peňazí, že Vám povedia: Ale na čo sa sťažuješ, veď dostávaš od štátu ešte peniaze. Keby si mala vlastné tri tak ba si mala iba rodinné prídavky...
 Kačislava 


Milá Evo, 

(26.2.2008 14:34:42)
v tom máte bezesporu pravdu - pokud se mě někdo ptá třeba proto, že by sám rád adoptoval, tak mi to rozhodně nevadí. Dokonce už máme s manželem následovníky - poté, co troji naši kamarádi viděli naši adopci "v přímém přenosu", požádali o osvojení a už jsme "trojnásobní komotři". To mi vůbec nevadí a ráda se o své zkušenosti podělím. Ale to jsem neměla na mysli, to je doufám jasné.
 Marketa a 3:-) 


Re: Milá Evo, 

(26.2.2008 15:31:48)
Kačislavo, ale před myšlenkou vašich přátel na osvojení určitě byla řada otázek na vaše pocity. Kde je ta hranice, kdy je otázka nevinně zvídavá a kdy už je to nepříjemné? Já se snažím odpovídat a nedělat z toho žádnou vědu. Souhlasím s předchozím příspěvkem: Kde jinde se mají vnímaví lidé, kteří doteď nedostali žádný podnět, aby o NRP přemýšleli, o osvojení a pěst. péči něco dozvědět, když né u nás, u náhradních rodičů...
 Kačislava 


Otázky a tazatelé 

(26.2.2008 16:53:04)
Milá Markéto, myslím, že se otázky a tazatelé skutečně liší. My jsme měli doma už spoustu párů, které náhradní rodinná péče zajímala, dokonce nám nějaké poslali i z kojeneckého ústavu, protože jsme se hlásili jako "konzultanti", měli jsme doma novináře, filmaře, sama se snažím osobně v NRP hodně angažovat a dobrovolnicky pomáhat neziskovce zabývající se NRP. Na otázky jsem zvyklá a odpovídám ráda, ale ne na všechny a ne každému. Někteří lidé mají svůj názor, už když se vás ptají a otázku rovnou doplní komentářem, který jsem uvedla v závorce. Nebo prostě nemohou vůbec pochopit, že jste spokojená a vyrovnaná, tak jak jste. Nedávno mě takhle na návštěvě zaskočila známá, která má sama 2 malé (biologické) děti a snažila se tam ze mě vypáčit, že je mi líto, že nemám biologické děti otázkami: "a opravdu - ani někde v koutku duše - řekni mi to doopravdy - no vážně tě to nemrzí ani trošičku, atd." Skoro mi až přišlo, že je zklamaná, když jsem jí i na popáté řekla, že fakt nemrzí. Možná právě proto, že o adopci s někým mluvíme poměrně často, rozlišuji, kdo se nás ptá, protože ho to fkat zajímá, a kdo se ptá z jiného důvodu.
 Claire 
  • 

Re: Milá Evo, 

(26.2.2008 16:53:34)
Dobrý den,
souhlasím s předchozími příspěvky. Samotnou by mě nenapadlo v souvislosti s adopcí klást právě takové otázky, které jsou jádrem hlavního článku, protože tohle mě zrovna vůbec nezajímá, ostatně je to v souvislosti s adopcí bezpředmětné ... ale pravdou je, že by mě zajímaly jiné věci. Spíše technického rázu:-). Chtěla bych - zní to hnusně, ale berte to jako nadsázku - najít nějaký manuál, jak vůbec začít a jak jak postupovat, pokud bych si chtěla dítě adoptovat. Začali jsme o tom s manželem uvažovat, máme dceru, ale chtěli bychom ještě druhé dítě. Poradíte?
 Alena, Honzik, Pája a Alenka 


Moc hezký článek! 

(26.2.2008 16:50:22)
Nenapadla by mě ani jedna otázka,kterou zde píšeš, přemýšlím, na co bych se zeptala adoptivních rodičů, no asi na to, zda jsou šťastní !

Jo, a víš co? Na svého manžela taky občas houknu, no jo, jsou celí po tobě, dělají to jako ty, ale přitom " jeho nejsou " a přesto jsou jeho a miluje je!

Takže Tobě a Tvé rodině přeji jen to nej !!
 Hanka 75 


Re: Moc hezký článek! 

(26.2.2008 16:59:12)
My máme adoptované dítě v rodině, adopce není tajnost, a často říkáme: jak je podobný na tátu, tohle má po tetě... :-)
 Veronika + Viktorka 03/07 
  • 

Držíme palečky 

(26.2.2008 17:17:32)
Kačko, moc Vám držíme palečky a přejeme celé rodině hodně zdraví...

Já znám také něco podobného...asi se to nedá úplně srovnat, ale chápu Vás. Měla jsem rizikové těhotenství a po porodu to s mým zdravím také není zrovna růžové....dceři je rok a stále beru léky...mám ale děti ráda a tak jsem jednou před svou tchýní řekla, že bych chtěla 2 děti vlastní (pokud se na to druhé odvážím) a třetí bychom si adoptovali...a její reakce??? "Bože, co to meleš, bůh ví, co z toho vyroste" Jsem asi naivní, ale myslim si, že to, co z dítěte vyroste je ovlivněno i výchovou, ne jen genama...

A reakce na můj vzhled po porodu nejsou taky zrovna taktní...hodně jsem, také díky preeklampsii, přibrala a po podoru se mi udělali po celém obličejí i po zádech ohromný abscesy...je to nemoc jako každá jiná, ale i tak se mi vysmívali a čučeli na mě s otevřehou h..ou...opravdu Vás chápu, že lidé si občas do pusy nevidí a neuvědomují si, že ostatním ubližují...ale pak si zase řikám, hlavně, že Vikinka je zdravá!!!!
 DENISA 
  • 

Re: To si delate srandy ne? 

(26.2.2008 23:05:46)
To fakt myslite vazne, ze se vam lidi smali jak jste vypadala po porodu a kvuli abscesum v obliceji? To snad neni mozny, lidi jsou opravdu neuveritelna lidska chazka.
 Veronika + Viktorka 03/07 
  • 

Re: To si delate srandy ne? 

(26.2.2008 23:11:34)
Já si myslím, že pokud to lidi sami nezažijou, ve většině případů maj buď blbé otázky (jako v případě Katky) a nebo se prostě vysmívají a pomlouvají. Mě to přijde uhozený, já se taky nikomu nesměju, že má chřipku a já jsem taky nemocná, přesto se mi smějí....no, ale tak jsem ráda, že ne všichni jsou takoví. I když jsem to slyšela i od lidí, od kterých bych to nečekala....ale mam úžasnou a hlavně zdravou dceru, tak se snažim si to moc nebrat...ale někdy to fakt nejde.
 DENISA 
  • 

Re: To si delate srandy ne? 

(26.2.2008 23:53:25)
Presne tak, jsou veci dulezite a nedulezite. A vysmech nekoho, od koho by jste to necekala ma i svou kladnou stranku, alespon si udelate obrazek a s takovym debilem/debilkou se nemusite zahazovat. Samozrejme jsou vyjimky kdy to fakt zamrzi jako treba od nekoho z rodiny z dlouholetych pratel apod.
 Monika (tři adoptivní děti) 
  • 

taky to znám 

(26.2.2008 18:06:03)
Máme tři adoptované děti, navíc jsou na rozdíl od nás snědé, takže každému poměrně záhy dojde "jak to je". Stejné otázky jsme už také slyšeli. Navíc se nás asi třikrát lidé zeptali, jestli nám nevadí, že máme tmavé děti. Když jsme jim odpověděli (po pravdě), že jsme si právě takové děti přáli, tak to nedokázali pochopit. Jedna paní sousedka se mě po přijetí prvního dítěte snažila povzbudit, že si z takového dítěte nemám nic dělat, že příště se nám to už normálně "povede". Nejvíc mě ovšem dostala jiná paní, která (když zjistila, že naše prostřední dítě mělo první narozeniny) se ptala, zda jsme ty narozeniny oslavovali, jestli malá dostala nějaké dárky a jestli jsme ji vyfotili. Snažím se odpovídat na všechny otázky pravdivě, ale občas mě napadne nějaká jedovatost, ale radši to rychle polknu. Kdyby se ti ostatní neptali, o čem bychom si tady psali? :-)
 Monika (tři adoptivní děti) 
  • 

Re: PRO MONIKU S 3 ADOPT. DĚTMI!!! 

(28.2.2008 23:19:49)
Určitě. Moje adresa je monikahejkrlikova@seznam.cz
Těším se.
 Kačislava 


Taky nám to říkali 

(2.3.2008 13:07:27)
Taky nám řekla známá, že nemáme být smutní, že teď už se nám jistě narodí i "vlastní" dítě... Ufff...
 SendyWendy 


Dávala bych najevo, co si o těch dotazech myslím 

(26.2.2008 18:48:04)
Kačislavo, všechny tři otázky jsou neomalený a já bych k nim přistupovala jako k ostatním neomaleným dotazům - byla bych "tvrdá" a tazateli jasně dala najevo, co si o něm myslím. Ty otázky tě zraňujou, proč bys měla brát na ně ohledy?

Na otázku o vyrovnávání se s bezdětností bych řekla: vy tady nevidíte ty děti? To jsou moje děti, tak o jaký bezdětnosti to mluvíte?

Na druhou bych odpověděla podle charakteru tazatele - buď podle pravdy, nebo, pokud by to byl přízemní člověk, který prostě rád klade s udiveným výrazem blbý otázky, bych ho poslala někam.

Ta třetí otázka je vrchol netaktu, a je velmi zraňující, řekla bych mu co si o té otázce myslím a že mě zraňuje.

Rozhodně bych dávala lidem najevo, co si o těchto dotazech myslím.

 Sára 
  • 

Jak je to u nás 

(26.2.2008 23:38:15)
Když jsme si k naší sedmileté dceři přivezli dva sourozence-2.5 a 4 roky,reakce okolí byla různá.Třeba otázka, co když se nám ještě dítě narodí, mě nachávala chladnou a odpovídala jsem, že pak budeme mít děti čtyři. No a co? Nakonec jsme se rozrostli o další dvě děti, které jsme si postupně přivezli z dalších DD. Takže máme dětí pět, z toho 4 v PP a okolí si už zvyklo.A když se někdo zeptá, zda je to poslední dítě, které jsme si vzali, odpovídám že nevím.
Hodně mě zaráží otázka, z kterého DD děti jsou. Myslím si ale, že někdo neví na co se má zeptat a jak navázat hovor,i když má spoustu otázek, nachce se mě dotknout a začíná proto touto ,pro mě hloupou a nepodstatnou otázkou.
A když už jsme ti pěstouni, tak jsme prostě v balíku. To si myslí hodně lidí i z blízké rodiny. Já na to odpovídám že jo, nejlepší investice je do dětí. Tak to taky zkus a vezmi si třeba i šest dětí. V DD je jich spousta a potřebují žít v rodině.
Jinak ale odpovídám na všechny slušné otázky, ale nikdy ne před dětma.Myslím si totiž, že osvěta musí přijít od nás pěstounů a adoptivních rodičů. Okolí se musí totiž dozvědět, že tyto naše děti jsou úplně stejné jako jejich, jen měli horší start do života a potřebují spoustu lásky.
 Kačislava 


Moc vám všem děkuju 

(27.2.2008 0:27:40)
Moc vám všem děkuju - je prima číst názory jiných rodičů, zvláště jiných adoptivních rodičů. A vidím, že hloupé či netaktní otázky se objevují i v jiných případech - teď doufám sama za sebe, že se zase já nikoho nedotknu nějakým neomaleným dotazem třeba na zdravotní stav - musím si dávat taky pozor ;-)
 Martin 
  • 

Otazky 

(27.2.2008 10:53:08)
Ahoj,

Zajimavim socilogickym faktem v diskuzi je, ze valna vetsina prispevku je od lidi co maji adoptovane dite, nebo NRP apod.

Mne Vami zminovane otazky nepripadaji az tak moc netaktni jako spise neprijemne, protoze i kdyz si je kazdy jisty , ze to biologicke dite ma/melo by stejne rado jako to adoptovane, mozna si neni uplne jisty, a tuto nejistotu si nechce nechat pripustit (velmi casto podvedomne potlacujeme veci ktere jsou pro nas neprijemne) a tim padem o to vice je neprijemne pokud tuto myslenku nekdo vytahuje na povrh.

Dalsi vec co trocku nechapu, jak se muzete pozastavovat nad pokusem lekare ziskat co nejpresnejsi anamnezu, protoze ta byva velmi casto oporou kam postupovat v diganostickem procesu.

Opravdu prilis nechapu, v cem je problem na tyto tri neprijemne otazky odpovedet, pokud si je clovek jisty a ma svoje pocity vyjasnene.

Protoze i mne se adopce primo tyka odpovim na vsechny tri zminovane neprijemne otazky:

1) vlastni dite jsem nechtel, protoze mam geneticke onemocneni a nechtel jsem aby podstoupilo riziko - nemam s tim problem
2) Ano bojim se genu, snazim se, ale v kladat synovit takove hodnoty, aby pripadna geneticka zatez (agresivita, impulsivita) byla absorbonovana
3) Myslim, ze ano (nemuzu pousoudit, kdyz vlastni nemam), ale dospel jsem k zaveru, ze asi existuje jedna hranice, kterou pro nebiologicke dite neprekrocim a to je obetovani vlastniho zivota - velmi hypoteticka situace uznavam - asi to vyplyva s nejakeho pocitu kontinuity.
 Helena 
  • 

Re: Otazky 

(27.2.2008 11:08:51)
Čo sa týka lekárov, nemám problém s otázkami, chápem, že niektoré informácie potrebujú.
Čo mi ale vadí, je ak sa pýtajú PRED DEŤMI a ak začnú slovami: "Toto nie je vaše vlastné dieťa, však?" Na to odpovedám, že to je "moje vlastné dieťa, len sa mi nenarodilo". (Viac som o tom písala v niektorom predchádzajúcom príspevku.)
 Helena 
  • 

Re: Otazky 

(27.2.2008 11:08:52)
Čo sa týka lekárov, nemám problém s otázkami, chápem, že niektoré informácie potrebujú.
Čo mi ale vadí, je ak sa pýtajú PRED DEŤMI a ak začnú slovami: "Toto nie je vaše vlastné dieťa, však?" Na to odpovedám, že to je "moje vlastné dieťa, len sa mi nenarodilo". (Viac som o tom písala v niektorom predchádzajúcom príspevku.)
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: Otazky 

(27.2.2008 11:40:21)
Jistě, vše co o anamnéze syna vím doktorům řeknu (mám samozřejmě schovanou zprávu z KU). Kačislava a ostatní ale neměly na mysli otázky týkající se anamnézy, ale právě ty otázky, na které odpovídáš.

Já osobně jsem se s tím, že by se někdo vyptával před dítětem tak, že by mi to vadilo nesatkala. Ale každý má jinou zkušenost i "práh snášenlivosti". A trocha taktu a empatie nikdy neuškodí.:-)
 Hanka 75 


Re: Otazky 

(27.2.2008 12:53:52)
Autorka si přece vůbec nestěžuje na potřebné dotazy k anamnéze. A mimochodem, jak tu už myslím někdo zmiňoval ony potřebné údaje, často pro lékaře ani nejsou potřebné, dělají se jen rutinně. Také chodím po doktorech a z vlastní zkušenosti vím, jaké pro zdraví nepotřebné nesmysly jsou zapsané v mé zdrav. dokumentaci (ale pro lékaře jsou zajímavé, tak si je tam zapíšou).

A pak bych řekla, že v případě, že sama bych nějakou situace nezvládla (to bychom nedokázali vyrovnat se s bezdětností..), bála bych se jí (nebojíte se genů..) neptám se stylem jako tazatelé. Tj. např. maminky, která se rozhodne neukončit těhotenství ačkoli lékaři předpovídají, že dítě bude mít velice závažné postižení, se té dotyčné přeci neptám: A nebojíte se toho postižení ? Neoznamuji jí, to já bych tedy nedokázala. Neptám se myslíte, že je budete mít stejně ráda jako ostatní své děti ?

Mohu si ty otázky a odpovědi klást, mohu je i nahlas položit, i o nich diskutovat, ale asi se do toho pustím, jen když uvidím ochotu komunikovat i u té maminky. A je podle mne naprosto jedno jestli dotyčná maminka nemá vůbec žádné pochybnosti o svém rozhodnutí či má nějaké vědomé či podvědomé. Ty otázky jsou prostě netaktní. Někoho nezraní, někoho zranit mohou a proto je lidsky neslušné je pokládat.



 Hanka 75 


Re: Otazky 

(27.2.2008 12:55:11)
Autorka si přece vůbec nestěžuje na potřebné dotazy k anamnéze. A mimochodem, jak tu už myslím někdo zmiňoval ony potřebné údaje, často pro lékaře ani nejsou potřebné, dělají se jen rutinně. Také chodím po doktorech a z vlastní zkušenosti vím, jaké pro zdraví nepotřebné nesmysly jsou zapsané v mé zdrav. dokumentaci (ale pro lékaře jsou zajímavé, tak si je tam zapíšou).

A pak bych řekla, že v případě, že sama bych nějakou situace nezvládla (to bychom nedokázali vyrovnat se s bezdětností..), bála bych se jí (nebojíte se genů..) neptám se stylem jako tazatelé. Tj. např. maminky, která se rozhodne neukončit těhotenství ačkoli lékaři předpovídají, že dítě bude mít velice závažné postižení, se té dotyčné přeci neptám: A nebojíte se toho postižení ? Neoznamuji jí, to já bych tedy nedokázala. Neptám se myslíte, že je budete mít stejně ráda jako ostatní své děti ?

Mohu si ty otázky a odpovědi klást, mohu je i nahlas položit, i o nich diskutovat, ale asi se do toho pustím, jen když uvidím ochotu komunikovat i u té maminky. A je podle mne naprosto jedno jestli dotyčná maminka nemá vůbec žádné pochybnosti o svém rozhodnutí či má nějaké vědomé či podvědomé. Ty otázky jsou prostě netaktní. Někoho nezraní, někoho zranit mohou a proto je lidsky neslušné je pokládat.



 Alfalfa 


Re: Otazky 

(27.2.2008 12:57:45)
A co když ty všetečné a přihlouplé otázky mají ten smysl, že způsob, jak na ně odpovíte, může vaše děti znejistět nebo naopak bytostně ujistit, že jsou opravdu "vaše", i když se vám nenarodily a že v tom nemusí hledat žádný "fígl"?

Já to vidím trochu z druhé strany - v pubertě jsem přišla o maminku a za pár let o tátu a ujali se mě vzdálenější příbuzní. Za celou dobu, co jsem byla u nich, nedělali rozdíl mezi mnou a vlastní dcerou, dodneška si prakticky denně voláme a často se navštěvujeme, teta mi pomáhá s dětmi a i my se snažíme pomoct, pokud je to potřeba. Řekla bych, že máme vztahy lepší, než mnohem často bývají u pokrevních rodičů a dětí. Pro naše děti jsou to babička a děda (jediní, protože ani manžel už nemá rodiče). Dcerky jsou malé, ale už vědí, že babička a děda nejsou moji tatínek a maminka, ale že si mě vzali k sobě a chovali se ke mně, jako by tatínek a maminka byli.

Pamatuji se, že se mne kdysi babička mé spolužačky, která věděla o tom, co se mi stalo, zeptala, jestli se s těmito svými "adoptivními rodiči" ještě stýkám :-© Evidentně vůbec nevěděla,která bije. S úsměvem jsem jí odpověděla, že samozřejmě, a protože to mám pro sebe vyřešené, nijak se mě ta otázka nedotkla, spíš jsem si pomyslela, jak je ta paní hloupá.
 Hanka 75 


Re: Otazky 

(27.2.2008 13:13:54)
To jsem také psala, že na konec takovýmto tazatelům je nejlepší odpovídat, ani ne tak, aby jim člověk něco vysvětlil nebo objasnil, ale aby odpověď byla co nejpřínosnější pro dítě, které to slyší.

Ovšem jsou otázky, byť neomaloné na které se odpovídá snadno. Např. jak píše i autorka nebo přispěvatelky k článku nebo jak to vyjadřovali vaši adoptivní rodiče. Samozřejmě přesvědčivě vyslovené, jsou to naše děti, je náš, jsou naše vlastní, jen se nám nenarodili... Ale pak jsou otázky horší, např. co víte o biologických rodičích, jak se to stalo... ? Pro rodiče to prostě je náročné, odpovídat tak, aby děti vždycky slyšeli odpověď pro ně nejlepší, přiměřenou věku, informacím a taky tomu, aby se tazatel dál blbě neptal. Proto jsou ty otázky nepříjemné a otravují život adoptivním rodičům, tedy podle mého subj. názoru.
 Alfalfa 


Re: Otazky 

(27.2.2008 13:22:31)
Hanko, a co jim natvrdo říct, že to je intimní záležitost vaší rodiny a ne jejich starost, a že se s nimi o tom nehodláte bavit?

Prostě - na hrubý pytel, hrubá záplata?
 Hanka 75 


Re: Otazky 

(27.2.2008 17:44:17)
Asi ano, je to o tom najít kompromis mezi slušností, korektností, schopností odpálkovat a stanovit meze.
A věřím, že je to někdy náročné.
 Marketa a 3:-) 


Re: Otazky 

(28.2.2008 7:50:41)
Jenomže potom děti, o kterých bude řeč, budou cítit, že kolem jejich původu je nějaké tabu, o kterém se nemá mluvit....Podle mě by adekvátní odpověď před dítětem byla něco jako: ano, o biologických rodičích naší Kačky nějaké informace máme, ale nejsou pro každého, viď Kačko, my už si o tom povídali, a každopádně jsme moc rádi, že se díky nim Kačka narodila a mohli jsme se najít:-). To je odpověď slušná,pravdivá,dítěti srozumitelná a k tomu pozitivní.
 severanka 


adopce více dětí 

(27.2.2008 11:27:49)
mě tyhle otázky při styku s adoptovanýma dětma nenapadají. Ale když je to maminka která má třeba 2 biologické a pak ještě 2 adoptované děti, tak mě vždy napadne že je věřící. Prostě to tak mám zakódované:)dělat dobré skutky.
jinak, kdysi v TV byl pořad Ačko, v něm byly 2 maminky které nejdříve adoptovaly dítě a pak se jim narodilo mimčo. Obě se shodly, že přesto že mají děti rády stejně, jejich biologické je jim blíž. A oni se pak snaží to nějak vykompenzovat tomu adoptovanému tím, že mu kupují a dovolí víc věcí než tomu dítěti, které se jim narodilo.
 Sára 
  • 

Re: adopce více dětí 

(27.2.2008 12:22:43)
Máme jednu dceru bio a čtyři děti v PP. Rozdíly mezi dětmi nedělám. Dcera je však mou oporou a bavím se s ní i o výchovných problémech týkajících se dětí v PP. Dcera má 16 a myšlením se řadí mezi dospělé. Bylo tomu tak vždy. Do sedmi let vyrůstala mezi dospělými. Když jsme si v té době jeli pro děti do DD, psycholožka ji označila za nedětskou. Teprve s přijatými dětmi začala naplno prožívat dětství.
Přiznám se, že při rozhodování o tom, že si vezmeme dítě z DD u nás rozhodoval spíše fakt, že další děti mít nemohu. Byla tam sice i myšlenka pomoci druhému, ale byla až na druhém místě.V té době jsem věřící moc nebyla. K víře mě přivedli až naše děti.
Teď to mám jinak. Po osmi letech pěstounství mám potřebu dětem pomáhat, vytvořit jim úplně normální rodinu. Doufám, že nás s manželem síly a zdraví neopustí a budeme moci přijmout ještě další dítě,děti.
 Eva. 3 deti 
  • 

Re: adopce více dětí 

(27.2.2008 14:35:30)
Ahoj Sára, veľmi ma teší že sa tu ozval niekto s presne takým osudom ako ja (resp. my). Jedna 16-ročná dcéra, ktorá do 12-tich vyrastala medzi dospelými, úprimné vyznanie - motivácia zobrať si deti z DD, lebo ďalšie nebudeme mať atď....My máme "iba" dve deti v PP, ale už 5 rokov chcem poznať niekoho s podobným osudom. skromne sa pýtam, či by sme sa nemohli navzájom povzbudzovať - ale už nie tak na verejnom fóre, ale cez emaily (alebo iné). Ďakujem
 Kačislava 


Bio a nebio 

(27.2.2008 13:53:40)
Je to hrozně zvláštní, zmínil se o tom ve svém příspěvku Martin i Seveřanka - spousta lidí prostě stejně cítí rozdíl mezi biologickými dětmi a nebiologickými. V tom je možná i ten "zakopaný čert", proč mě některé otázky tak rozčilují - my bychom možná biologického potomka s manželem totiž za určitých okolností mít mohli, máme problém mít dítě "od přírody", ale na s IVF bychom možná byli uspěli. Nevíme, nešli jsme do toho, spontánní rozhodnotí nás obou bylo, že adopce se nám v našem případě zdá přirozenější a žádnou nenaplněnou touhu po vlastní krvi necítíme ani teď. A i když nemám srovnání, protože žádného bio potomka nemám, nedokážu si představit, že bych k němu cítila něco jiného - prostě moje děti mi prostě voní jako moje, všude rozpoznám jejich hlásky a není mi pro ně nic zatěžko. Martin řekl zvláštní větu - pro nebiologického potomka bych svůj život asi neobětoval. I když je tahle úvaha samozejmě velmi, ale velmi hypotetická a nikdo doopravdy neví, co by udělal, kdyby to musel řešit, já jsem si zcela jistá, že bych pro své děti udělala totéž co pro biologické, kdyby jim to pomohlo. Otázka spíš zní, co bych byla schopna v tu danou chvíli udělat, ale rozhodně to nemám tak, že pro "bio" bych udělala víc a pro "nebio" míň. Martin také říká, že se genů bojí a snaží se je ovlivnit, já se jich nebojím, protože nad nimi prostě nepřemýšlím (i když jako všichno rodiče doufám jen v to nejlepší :-) Jsou to prostě moje děti, moje vlastní, ať už se narodily komukoli.
 Hanka 75 


Re: Bio a nebio 

(27.2.2008 17:36:27)
To jsi napsala moc hezky. Díky
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: Bio a nebio 

(28.2.2008 18:27:45)
Naprosto podepisuji, mluvíš mi z duše:-D
 sedmá pečeť, 3 děti 
  • 

Hmm 

(27.2.2008 14:13:12)
Byly doby, kdy v novokřesťanské euforii bych bývala, mít stejně euforického manžela, možná doma měla také nějaké adoptované děti. Dnes, vyškolena životními okolnostmi, bych se do toho už asi hned tak nehrnula. Já si nemyslím, že otázky okolí jsou až tak neomalené, spíš bych řekla, že jsou přirozené. Pro dětskou lékařku by navíc byla i docela dost důležitá biologická rodinná anamnéza. Proč by se navíc neměla ptát před dětmi? Pro ně je to nějaká neznámá záležitost, že jsou adoptované? Bude to znít možná tvrdě, ale děti adoptují většinou skutečně páry, které nemohly mít vlastní děti - čili adopce je jakýsi kompromis. Kolik adoptivních rodičů by odpadlo, kdyby mohli mít děti vlastní? To jsou prostě jen takové pragmatické otázky. Určitá přecitlivělost na všetečnost lidí svědčí spíše o jakési zvláštní potřebě neustále před ostatními obhajovat své rozhodnutí o adopci a přesvědčovat okolí za každou cenu, že je přece máte rádi stejně jako by byly vlastní. Myslím, že to není nutné. A ani není nutné pohoršovat se až tak nad zvědavostí okolí...
 Kačislava 


No právě 

(27.2.2008 14:23:12)
Sedmá pečeti, no právě, to je přesně ten důvod, proč mě ty otázky přivádějí do rozpaků. Velká část lidí své otázky uvede přesně stejně jako vy - "teda já bych kvůli svým osobním zkušenostem do toho nešla, ale ..." a teď nám položí zmíněné tři otázky. Přesně právě kvůli tomu, co jste napsala - že si velká část lidí myslí, že adopce je kompromis. A vidíte, to já si zrovna nemyslím.
 Marie 
  • 

Držím palce 

(27.2.2008 17:07:24)
Milá Kačislavo,
moc hezký článek. Přijde mi, že vám spíš než ty zvědavé otázky vadí, že vás lidi berou jako exoty, jako něco ne uplně normálního, že za těmi otázkami, je ještě cosi, co vás posunuje mimo normál. Jste jiní. Myslím, že nemáte nejistotu v tom, že máte rádi svoje děti a jestli jste udělali dobře, ale v tom, že část společnosti vás bere jako řekněme zvláštní, což vás z té společnosti trochu vyčleňuje. Pro někoho jste možná určitou senzací. Přitom vy sami si připadáte normálně, už vám ani nepřijde, že jste tyto své děti adoptovali. Navíc někteří lidé se snaží ve své nejistotě vám neublížit, až z toho napětí řeknou nějakou uplnou hrůzu. Možná se pletu, třeba to tak nemáte. Jen mi to připomnělo sebe - dítě mám biologické, ale mám nevidomého manžela, také darda pro část společnosti. Já nemám tolik problémů s naším soužitím jako s přístupem okolí. Váš článek se mi moc líbil a je dobře, že jste jej napsala. Tak hodně štěstí a sil.
Marie
 Kačislava 


To je zcela přesné 

(27.2.2008 17:19:46)
Marie, to je zcela přesné, myslím, že bych to lépe vysvětlit neuměla. Pochopila jste mě tak, jak jsem to myslela. Ano, někdy mě rozčiluje, že okolí připadáme odlišní, když my sami se vidíme stejně :-) Asi je to tím, že máte také zkušenost s "jinakostí". Moc děkuju!
 Helena 
  • 

Re: Hmm 

(27.2.2008 17:18:58)
Ako som už písala v inom príspevku, nemám problém so žiadnymi otázkami, ale nie pred deťmi. Ani lekárke ani nikomu inému nebudem nič rozprávať PRED DEŤMI, lebo:

Deťom, odkedy prišli, tvrdím, že sa mi síce nenarodili, ale ja som ich mama. Dobre vedia, že sú z detského domova, poznajú fotky aj video z čias, keď sme si ich brali, ale proste im hovoríme, že sme ich mama a otec my. Narodili sa každé jednej tete, ale ich mama som ja. Nehovorím im, že najprv mali inú mamu, teraz majú mňa. Nehovorím im ani, že majú dve mamy. Hovorím im, že JA SOM ICH MAMA. Považuejm to za správne, aby mali istotu, že sú na 100% moje, aby o tom necítili potrebu rozmýšľať. A nechcem, aby im zrazu napodlo, že vlastne jednu vec hovorím im, ale druhú vec napr. lekárke - že keď sa pýta na ich mamu (teda mamy, mám dve osvojené deti), tak začnem so samozrejmosťou hovoriť o inej osobe.

Druhá vec je, že niektoré informácie mať nemusia - že ich matka bola drogovo závislá, alebo alkoholička, prípadne bezdomovkyňa, trpiaca nervovými poruchami. Budú mať ešte v živote dosť problémov, nastane aj čas, keď budú informácie o svojich biologických predkoch potrebovať, ale vo veku 5 resp. 9 rokov to vedieť nepotrebujú. Aspoň ja som o tom presvedčená.
 sedmá pečeť 
  • 

Hm a dál 

(27.2.2008 20:31:52)
Milé spoluženy, tak jste mě trochu odpálkovaly, což jsem čekala.
Já kupříkladu si ale nemyslím, že by lidé, kteří adoptují děti, byli nějací zvláštní, dokonce snad exoti. Tenhle fakt beru tak, jak je. Prostě mají adoptované děti, je to jejich věc. V církvi, které jsem dříve byla členkou, bylo takových rodin docela dost - i těch, které měly i své biologické děti a z důvodu své životní filozofie si vzaly i děti do adopce. Jen je tu ten holý fakt, že děti v DD a kojeneckých ústavech prostě většinou opravdu bývají zatíženy genetickou výbavou svých biolog. rodičů, a ta se mnohdy dost drtivě projeví v pubertě nebo ranné dospělosti. Také si myslím, že i kdyby adoptivní rodiče snad nehořely ke svým dětem horoucí láskou, pořád jim dávají dost, už jen tím, že jim poskytnou domov, zázemí a možnosti. Tož tak, nebijte mě :-)))!
 Marie 
  • 

Re: Hm a dál 

(27.2.2008 23:37:05)
Milá spoluženo, ženy nebiju. Jen muže :-) Ne vážně: Je fajn, že si nemyslíte, že Katka je exot, já jsem to neadresovala vám. Psala jsem, že část společnosti ji za exota pokládá. Já jsem naposledy reagovala jen na Katku.
Co se týká těch "dotěrných" dotazů, máte pravdu, že hodně lidí to nemyslí zle, zeptají se a ani nevědí, že blbě. Ale když to zažíváte denodenně, nemáte sílu si pořád říkat: "Oni to tak nemyslí". Je to nepříjemné a zdravě si prožijete trochu vzteku a zatoužíte po podpoře. Proto je fajn, že byl napsán tento článek, který pomůže lidem se vcítit, jak to vnímá druhá strana, ne?
Také si myslím, že je u adoptovaných dětí o něco větší riziko recidivy v pubertě a po ní. Ale nevidím to tak vyhraněně. Napsala jste to dost tvrdě.
Vciťte se do duše těch padesáti adoptujících maminek Oni samozřejmě o tomto riziku vědí, ale teď, když už ty děti mají, si nemohou dovolit si strach připustit. To by jim bralo sílu. Naopak - sílu jim dodá, když si řeknou: Já se toho nebojím.
Já tento článek vnímám i jako prosbu Katky, abychom k ní a k jí podobným přistupovali citlivěji a třeba je trochu podpořili.
Doufám, že jsem vás moc nezdeptala, ale všimla jsem si, že jste asi z Moravy, tak to asi něco vydržíte. :-)
Marie
 Hanka 
  • 

štěstí 

(28.2.2008 0:01:08)
Přečetla jsem si článek a nedá mi to nereagovat. Můj osobní názor je, že všem kdo učiní tento krok ve svém životě patří obdiv. Kdo nepoznal nepochopí co je to koukat po cizích kočárcích a dětech se smutkem v očích. Co se týká genetické závislosti. Rodiče co mají biologické děti si nikdy nemůžou být jisti, co jim dítě někdy vyvede. Ať vlastní nebo adoptované se každé snažíme vychovávat podle svého svědomí jak nejlépe umíme, ale co v něm zůstane to nevíme nikdo dopředu až čas ukáže co v něm zůstalo. Myslím si, že adoptované dítě udělá své rodiče šťastné a milující rodiče udělají šťastné dítě. A není nic krásnějšího než dětský úsměv, pohlazení a ručičky kolem krku. Ať od vlastního nebo adoptovaného. Dítě je prostě dítě ať snědé nebo bíle nebo pro mě za mě třeba zelené. Takže se na debilní (promiňte ten výraz) otázky povzneste odpovězte jak chcete a podívejte se na to štěstí co máte. Vy víte jak to je a ostatním do toho nic není. Záleží jen na vašem uvážení co komu chtete nebo nechcete říct.
 Kačislava 


Co je to kompromis 

(28.2.2008 0:46:57)
Hanko, váš příspěvek je také moc hezký, děkuji. Ale ráda bych se vrátila ještě k tomu, co říkala sedmá pečeť - o tom, že adopce je kompromis. Ano, většina rodičů, která žádá o adopci malého dítěte, to dělá proto, že děti nemá. V té chvíli je to kompromis mezi tím, co mohou a co chtějí. Pouto k dítěti se však neutváří vždycky vlastní krví, ale především soužitím s tím dítětem - ostatně jedna z maminek u vyměněných holčiček Nikolky a Verunky řekla, že by to raději nechala, tak, jak to bylo, že už považuje za svoje to druhé dítě, to co skoro rok vychovávala, i když už ví, že není geneticky její. A to je tak - z kompromisu ve chvíli, kdy vypisujete papíry, se stane postupně láska. Pokud se vůbec ještě v tuto chvíli někde dá použít slovo "kompromis", tak asi na úrovni toho, že jste si vždycky představovala, že vaše dítě bude zrzavé, a teď je blonďaté. No a pokud jde o mě s manželem, tak jsme vlastně asi při adopci ani neuvažovali o dobrém skutku, ani jsme netrpěli mnoha pokusy o IVF, my jsme vlastně adoptované děti asi .... chtěli, jiné slovo mě nenapadá.
 Marie 
  • 

Re: Nemusí to být kompromis 

(28.2.2008 10:07:43)
Milá Katko,
můj bratr se švagrovou, když uvažovali o PP (to už měli dvě biologiceké odrostlejší děti), byli odhodlaní a těšili se, ale švagrová mi jednou řekla: "víš, doufám, že je budu umět dobře přijmout. Abych je opravdu od srdce, ne jen z rozumu, přijala jako své děti. Aby mi nebylo proti mysli jim umejt zadek, když se pokakají."
Teď, již 4 roky opravdu mají v péči dva sourozence - chlapečky (6 a 7 let). Švagrová je přijala bezvadně a hlavně sama se rozzářila a omládla. Nepodstoupila žádnou oběť, je takto šťastná. Taktéž brácha.
Navíc jeden z chlapečků po přijetí do rodiny měl v noci děsivé sny a švagrová mu po nocích zpívala a hladila ho, aby se nebál. To je zážitek, který velmi zbližuje. Chlapeček už spí normálně a rodiče jsou obohaceni tím, že vidí ty pokroky, které způsobila láska - a to vytváří další kvanta lásky. A musím říci, že jsem jim v koutku duše malinko záviděla.
K těmto malým klukům mám i já blízko. Děti s DD jsou většinou velmi přítulní. A když mi malej Pavlík skočí na klín a mlaskne mi pusu do ucha, sama bych si ho adoptovala.
Marie
 Janča+3 


Re: Co je to kompromis 

(28.2.2008 21:47:20)
Ahoj, myslím, že lépe než Kačislava bych to nenapsala... podobně to taky cítím. Jen bych přidala ještě jednu větu, kterou jsme po adopci slýchávali a která mě děsně štvala "Neboj, teď se vám určitě vlastní povede, víš co je takových případů!" Já dotyčné zpravidla šokuju odpovědí, že vlastně už o bio dítě nestojím a další si zase přivezeme z domečku:-D. Tak to cítím a jak to dopadne, to řídí někdo jiný než já.
 Kačislava 


Omlouvám se 

(29.2.2008 11:31:21)
Omlouvám se, za úplně nesmyslný příspěvek, i když vůbec nechápu, jak se nad mým starým příspěvkem mohl objevit název zcela jiného příspěvku a ještě z jiné diskuse... Někdy toho "počítačového šotka" fakt nechápu.
 sedmá pečeť 
  • 

Re: Co je to kompromis 

(29.2.2008 15:32:04)
Milá Katko(?), možná jsem svůj prvotní příspěvek napsala vlastně s tím, abych vám dodala trpělivost nad dotazy lidí - souhlasím, že když to máte poslouchat pořád, už to člověku vážně může lézt na nervy. Ale ti tazatelé nevědí, od kolika dalších lidí už jste to slyšela, a tak je to mnohdy prostě to první, co každého napadne. Je jasné, že ani u "bio" dětí si nemůžeme být jistí, co nám z nich vyroste a co nás s nimi potká - jen u dětí s neznámými geny může být ta nejistota přece jen trochu větší. Víte, manžel je novinář a mnohdy na různé akce chodím s ním - ale do kojeňáku už raději ne! Jednak proto, že jsem byla svědkyní pro mě nepříliš laskavého chování "tet" ke svěřeným dětem a jednak proto, že mě drásá je tam tak nechat - potom musí můj rozum mohutně okřikovat mé srdce. Takže to uzavřu - já mám děti tři, dvě už dospělé, žádná procházka růžovou zahradou to s nimi tedy nebyla, ač jsou "bio"...kdybych nechala volný průchod svému srdci, možná bych si nosila z těch návštěv děti jako štěnata z útulku (máme dva "pséky";)- i když to samozřejmě není tak jednoduché, ale když dám průchod rozumu, potom platí to, co jsem řekla dříve. Nicméně lépe je mít srdce a rozum v rovnováze a já samozřejmě přeji všem adoptivním rodičům mnoho štěstí a sil k bezpodmínečné lásce, kterou všichni potřebujeme a tyto děti nejvíce.
 Kačislava 


Hezký příspěvek 

(1.3.2008 20:16:38)
Sedmí pečeti, děkuji, to je hezký příspěvek. A mimochodem - s manželem jsme novináři oba :-)
 sedmá pečeť 
  • 

Re: Hezký příspěvek 

(1.3.2008 20:50:03)
Děkuji. Tož bych to uzavřela: není všechno zlato, co se třpytí, to, co roste, není jenom kvítí a každý den není posvícení! :-) Hlavně vydržať!
 čáslavačka 


otázky 

(29.2.2008 7:00:03)
Dobrý den,
tu otázku č.2 si myslím klade každý(nebo určitě jeho rodina a třeba vůbec ne ve zlém), kdo uvažuje o adopci, vy určitě taky, idyž píšete, že na to nemyslíte. Tím nechci nějaké zvědavce omlouvat, ale soudím podle se sebe, že já bych se taky ptala, jenom nevím, jestli bych to vyslovila nahlas a přímo Vám. V rodině se to dá asi probrat - nevím, záleží na vztazích, ale cizí pošlete rovnou někam.
 čáslavačka 


otázky 

(29.2.2008 7:01:45)
Dobrý den,
tu otázku č.2 si myslím klade každý(nebo určitě jeho rodina a třeba vůbec ne ve zlém), kdo uvažuje o adopci, vy určitě taky, idyž píšete, že na to nemyslíte. Tím nechci nějaké zvědavce omlouvat, ale soudím podle se sebe, že já bych se taky ptala, jenom nevím, jestli bych to vyslovila nahlas a přímo Vám. V rodině se to dá asi probrat - nevím, záleží na vztazích, ale cizí pošlete rovnou někam
 Kačislava 


Omlouvám se 

(29.2.2008 11:32:09)
Dobrý den, velmi by mě zajímal názor nějakého odborníka na píchání ucha při zánětu středního ucha. Pokud přijedete s dítětem na pohotovost s e zánětem středního ucha, je píchnutí stále nejčastějším způsobem léčby. Při naší cestě do zahraničí jsme však zjistili, že jinde se už zdaleka tolik nepoužívá. Dcera naší kamarádky má v 8 letech ucho píchané již 10x a bude muset bohužel zřejmě na plastiku bubínku. Je tady v diskusi někdo, kdo by mi to mohl objasnit? Je skutečně píchání ucha tak nutné? jak se zachovat v nemocnici, když nechcete, aby vaemu dítěti lékař ucho píchl?
 Boba+3 
  • 

obdiv 

(29.2.2008 20:34:23)
Ahoj, jste uzasna, ze jste se na to dala, taky jsme moc chteli, ale treti ditko nas ponekud prekvapilo ;-) Ja jenom na tu malilinkou obavu z te puberty a tech genu...nejak se automaticky predpoklada, ze nase biologicke deti nutne musi byt zdrave, chytre, hodne...a jako maminka trosku sverazneho Simunka uz tuto predstavu nemam ;-)

Mne tesi komentare typu "Tak na to bych ja nemel nervy", "Ja bych ho urcite zabil" nebo velice asertivni "to by nase deti nikdy nedelaly...", take velice taktni otazka "existuje vubec skolka pro takhle divne deti?" Mou oblibenou odpovedi je, ze syn neni divny, jenom verne zobrazuje zpusob, jak s nim dotycny komunikuje ;-)
 LindaDe 


děti jsou děti 

(1.3.2008 17:34:03)
já sama jsem vyrostle v pěstounské rodině a ještě k tomu neznám svého otce, takže vím, jak mohou být někteří lidé zabednění. děti jsou děti, ať jsou naše nebo cizí, člověk by je měl mít rád protojací jsou a ne proto z čeho jsou "složeny".
 HanaZ19 


decentni otazky 

(1.3.2008 23:15:42)
Milá Kačislavo,

Tak abys neměla pocit, že jste v tom, coby rodiče "nevlastních" dětí sami, pobav se nad otázkami (a výkřiky, ty máme možná ještě navrch)které cizí lidé za bílého dne uprostřed ulice kladou matce tlačící kočár s trojčaty:

1) Ježíšikriste! No, to bych se oběsila/Skočila z okna.
2) Jak to zvládáte? (Na tuto otázku standardně odpovídám se zářivým úsměvem: Špatně)
3) Kojíte?
4) Jak jste rodila?
5) Rozeznáte je?
6) jé, tři chlapečci, to je škoda, že jo, mohla bejt aspoň jedna holčička, aby vám pomáhala.

Marně se rozhoduji, které body z této hitparády bych označila za nejneoblíbenější - 1, 2 i 6 jsou horcí favoriti.

Hodně radosti a srandy přeju.
 Eva, 4 +3 


Re: decentni otazky 

(1.3.2008 23:39:13)
Musím se smát,podobné výkřiky znám taky.:-))))) Mám sedm dětí ve věku 18, 17, 15 a půl, 14, 13, 7 a 2 a půl roku.


1) To jsou všechny vaše? (Několikrát musím odpovědět ano. Většinou mi lidé nevěří.)
2) Ježíšikriste! No, to bych se oběsila - skočila z okna. (Odpovídám že by to dotyčný/ná také zvládl/a.)
3) Jak to zvládáte? (Já na tuto otázku standardně odpovídám se zářivým úsměvem: VÝBORNĚ!):-))))
4) To jistě lehce rodíte! ( Vůbec ne, bylo to mnohdy velmi, velmi těžké.)
5) Jak to uživíte? ( Slovo "to" když se jedná o děti nesnáším zase já. Odpovídám, že zvládáme.)
6) Jé, tři kluci a čtyři holky, to je škoda, to by mohl být aspoň ještě jeden kluk, aby byli do páru! (Neodpovídám. Usmívám se.)

Tak s tím se setkávám já. :-))) Na mnoho poznámek reaguji s úsměvem a za ty roky mě už přestaly rozčilovat.


 tamisek 


Re: decentni otazky???????????ADOPCE-pritomnost-minulost?? 

(2.3.2008 0:29:00)
My jsme take chteli ADOPTOVAT dite-jakekoli,odpoved znela s tremy detmy,jestli mate chut tak cekejte...
Ono to pujde...
Ale cekat, az tri roky to je termin,adopce se to řiti di řiti..je to tu jak na pouti trh s detmy neni to o socialni lasce, ale o zni po nerealnem, prala bych i s moznostma,ktere muzu diteti dat uz XXXlet adopci uskutecnit-ne tento stat my to nepomuze uskutecnit.?!%%%
Je to nedokonale,pomale,a zaostavajici....~s~
 Eva, 4 +3 


Re: decentni otazky???????????ADOPCE-pritomnost-minulost?? 

(2.3.2008 11:52:15)
Tamísku, myslím, že u nás to není až tak hrozné. Já si zatím ke svým vlastním sedmi dětem žádné další dítě brát opravdu nemůžu. Možná až časem. Snažím se pomáhat jinak. Pracovala jsem v dětském domově, vím, jaké to tam je.
 Gladya, bývalá dasa, 


Re: decentni otazky 

(2.3.2008 12:21:31)
No, teď se zamýšlím, jestli bych neuváženě podobnou "inteligentní" otázku také nevypustila z úst, snad ne;). Naprosto rozumím Kačislavě ( a to já naštěstí nemám podobné zkušenosti, i když syn je adoptovaný), ale došlo by mně, jak se cítí třeba matka trojčat nebo 7 dětí, když je středem nechtěného zájmu? Věřím si, že ano, ale kdo ví. Ono empatie není nikdy dost a člověk by měl dřív myslet než mluvit....:-)
 Kačislava 


Pochopit i druhé 

(2.3.2008 12:55:58)
Tak, tak - myslím, že mě ta diskuse docela poučila. Já sice vím, jak jednat s "náhradními" rodinami, ale zase se mohu chovat netaktně k jiným, jejichž zkušenost nesdílím. Takže nakonec mám pocit, že díky vlastnímu článku se snad nedopustím podobných neomaleností k někomu, kdo má třeba v diskusi zmíněná trojčata, sedm dětí atd. Rvidentně i ostatní mají své "tři otázky", které je rozčilují...
 Hanka, Honza 9 
  • 

Máme to podobně 

(2.3.2008 23:53:03)
Ahoj Kačislavo, dík žes to tak hezky napsala, cítím to úplně stejně. Máme doma devítiletého Honzu a i když bych ho s tou jeho živelností občas přetrhla vejpůl, vím, že je to pro mě to nejmilovanější, nejvoňavější a nejkrásnější dítě jaké znám. Neumím si představit, co by na tom mohlo změnit bio-nebio. Z toho, že se s námi denně chodí pomazlit, odmítá se vystěhovat z naší ložnice atd. se zdá, že je to oboustranné. S lékaři tak špatnou zkušenost nemám, spíš jsou nejdříve zaraženi, když jim někdy skrz rodinnou anamnézu řeknu, že je adoptovaný, ale párkrát mě vzápětí pochválili, že je to super, že to netajíme. Dokonce mě překvapil můj gynekolog, že jsme jako udělali dobře a nevolili tu krkolomnou cestu k hodně komplikovanému napůl bio porodu. I když si někdy říkám, že bychom jako dva introverti měli pravděpodobně trochu klidnější dítě, neumím si představit, že bych Honzíka neměla. Když už, tak obojí. Přeji co nejhezčí mateřskou, první třídu, pubertu, střední školu a tak dál;)
 MISICKA37 


chuva a pestouni 

(2.3.2008 9:04:51)
JSEM KVALIFIKOVANA CHUVA,VENUJI SE ROKY DETEM.PRED PAR MESICI ME OSLOVILI RODICE ,KTERE MAJI CERSTVE V PESTOUNSKY PECI HOCHA5LET A DIVKU4ROKY.MALI DROBECKOVE KTERI MAJI V HLAVICKACH NAPROGRAMOVANY DENI REZIM.ZADNY PROGRAM HRANI ZAJMU COBYJE BAVILO.NIC NEUMI,NUDI SE, ZAKLADY KTERE BY MELI UMET ,HOCH MAJIT DO SKOLI.MUSI MIT ODKLAT.JSOU VELICE SIKOUNE A UCENLIVE,PROSAZOVANI MEZI SVIMA VRSTEVNIKY ABY JSI VYTVORILI SVOJI POZICI.BUDETO DLOUHA PIPLVA PRACE A USPESNA.
 MISICKA37 


MALI ANDILCI 

(2.3.2008 9:15:38)
JSEM KVALIFIKOVANA CHUVA, POMAHAM RODICUM KTERI NEDAVNO DOSTALI DO PESTOUNSKE PECE 2DETI HOCHA5LET A DIVKU4ROKY.JSOU TO MALI ZLATICKA KERE SE STOTOZNIJI S NORMALNIM ZIVOTEM.DETI JSE MUSI HODNE UCIT,S MAMOU S TATOU CHCI POZNAVAT ,A SVIMY PRIBEHY NUDU ZAHANET.
 Jitka  
  • 

Geny 

(3.3.2008 8:08:45)
Článek je milý. Jen poznámka ke strachu z genů. Po gynekologické operaci mi před 10 lety lékaři sdělili, že s největší pravděpodobností nebudu moci mít geneticky vlastní děti. Než ale došlo na adopci, stal se zázrak - dnes 8-letá Kačka. A za tři roky ještě jeden (dokonce neplánovaný :-))- Kryštof. Otázky kolem adopce jsme ovšem promýšleli dvakrát. Dneska mám ale chvíle, kdy si říkám: kdyby ty naše "potvůrky" přecejen měly cizí geny, byla bych vůči nim asi vnímavější. Nejen proto, že vidět vlastní chyby zhmotněné na dětech není zrovna příjemné. Samotnou mě překlapuje, že u biologicky vlastních dětí se člověk přes všechnu snahu neubrání skrytým rodičovským ambicím. (Řekněme že by dítě bylo zralé na zvláštní školu. U vlastních genů to člověk bere osobne, ale pro adoptované dítě asi bude zkrátka jen hledat, co je nejlepší pro ně samotné.) Tak si to užívejte!
 1.3Magráta13 


Další blbé otázky 

(3.3.2008 11:23:36)
Otázky i lidi jsou různé :-D Chytré i blbé. Vážně záleží na taktu.
Taky by mě zajímalo, jaké to je, mít adoptované dítě. nenapadlo by mě, že ho rodiče nemají rádi. Spíš by mě zajímalo, jak k nim přišlo, v kolika letech, co má za sebou, jaké to je, být rodičem adoptovaného dítěte. a teď mi rozumějte dobře. ne proto, jaké to je, jak ho máte rádi. Ale jak se vyrovnáváte s některými věcmi, které provázejí adoptované dítě. Citová deprivace, důvěra, či naopak nedůvěra k cizím lidem. Jasně, jde-li o miminko, jsou tyto formy reakcí asi minimální, ale u dětí starších se vyskytují. Zajímaly by mě prostě pocity adoptivních rodičů.
Pěkná kniha, kterou jsem kdysi četal, se jmenovala "Jako stromy bez kořenů", kde právě o adopci a pocitech adoptivních rodičů psala nějaká, tuším německá, maminka.

Ale chtěla jsem se zmínit o osobních "srážkách s blbcem"
Paní učitelka ve školce: "Měli byste pořídit Elišce sourozence, potřebuje to jako sůl" nebo "A kdy budete mít druhé, už je na čase?" Moje odpověď:"Paní učitelko, když dovolíte, budeme si o narození či nenarození našich dětí rozhodovat sami s manželem"

A jedna úsměvná z dětské pohotovosti. Oba jsme s manželem bledé pleti. Naše dcera je od přírody snědá, přes léto vážně vypadá jako čokoláda. Asi to má po mém dědečkovi, který je taky tak snědý.
Pan doktor: "A po kom je dcera tak snědá?"
Já: "To nevím"
Pan doktor, velice opatrně: "A její otec?"
Já: "No, to je manžel, ten je taky světlý"
Pan doktor tváříce se drobet nevěřícně "Tak když je to tak, uděláme radši jaterní testy. Mohal by mít vysokou hladinu bilirubinu, což by mohl být problém".
Za 14 dní nám přišly výsledky, které potvrdily, že naše dítě, ač má oba světlé rodiče, je prostě snědé od přírody.
 Daniela - Bety 3,5, Emma 1,5 
  • 

Re: Další blbé otázky 

(9.3.2008 7:10:34)
Toho doktora bych asi nakopala s rozběhem :-))). Jinak tento příspěvek je skvělý, moc jsem se pobavila - jasně, na dobře formulované otázky my adoptivní rodiče bez potíží odpovíme, taky mám jednu historku: byla jsem s oběma dcerami na dětském programu v ostravské Rodince a přišla tam maminka s bio dítkem. 3/4 hodiny na nás koukala, skoro s vytřeštěnýma očima, pak říká: "Ty vaše dcery si ale vůbec nejsou podobné." A já na to: "To ani nemůžou. Mají každá jiné rodiče." Paní málem dostala infarkt. "JAKTO????" "Jsou adoptované." Miniinfarkt se určitě konal :-)). Byla z toho v šoku jak ona, tak ostatní matky, nevím proč, furt nevím, PROČ je tak exotické se "přiznat" k adopci, když každé 20. dítě je nebiologické a navíc spousta tzv. bio dětí vyrůstá s jedním nebio rodičem. Onehdy jsem slyšela krásný rozhovor dvou bio dětí z prvního stupně ZŠ, které měly "službu" u dveří do školy: "Já mám dva taťky." "Jo? Já mám zas dvě mamky". "Hm, tak to jsme na tom skoro stejně:-)." Určitě ale tyto děti nejsou předmětem nadstandardní pozornosti okolí :-))). Navíc x dětí, které potkáváte ve školách, dětských centrech, na nákupech, JSOU ADOPTOVANÉ. Jen to nevíte, protože rodiče nejsou tak otevření jako Kačislava nebo já, a prostě to NEŘEKNOU. Možná byste se divili, kolik jich ve skutečnosti je :-))).
 Ondráčková M. 
  • 

oTÁZKY KOLEM ADOPCE (které vážně nesnáším) 

(3.3.2008 11:28:05)
Moc pěkný článek. Taky máme s manželem doma jednu adoptovanou princeznu. Otázky jako máte ji rádi jako svoji vlastní dceru nechápu. Ona prece je naše vlasní. Má naše jméno,adresu a hlavně naši nekonečnou lásku. Co záleží na tak nepodstatné věci jako jsou geny. Lidé kteří pokládají tak hloupé otázky asi dost dobře neví co je láska k dítěti. Vždyť je to dítě jako každé druhé, je maličké a potřebuje naši lásku. V dnešní době kdy ze každým rokem zvyšuje procento neplodných párů už snad adopce není ničím neobvyklím snad si to naše společnost uvědomí a přestane klást takové otázky.
 Simona Dlouha 


Jsem matkou adoptivni i biologickou 

(15.3.2008 21:52:21)
Dekuji vam za vystizny clanek!Po 10 letech manzelstvi jsme si adoptovali 7-mesicniho chlapecka,[v dubnu bude slavit sve 10te narozeniny].Deset mesicu po te se nam narodila Sarah!Maleho jsme si prinesli domu o cislo vetsich dupackach celeho vyjukaneho,ale po par dnech se uz usmival a vyzadoval pozornost...bylo to me prvni dite a tak mi trvalo nez jsem se "zajela" do role matky....meli jsme z maleho obrovskou radost.Byl to uzasny den,kdyz jsme si ho konecne z domova
odvazeli domu.... jiz predtim nez "byl nas" ,jsme byli od adpoce odrazovani ze stejnych duvodu jak pisete ve vasem clanku.Nedali jsme se a jsem tomu moc rada! Martinek je mazel,ve skole mu to jde a zatim problemy nejsou.Verim predevsim na vliv vychovy a prostredi, ve kterem dite vyrusta. Sarinka se narodila predcasne byl to jeden z nejtezsich dnu v mem zivote.Hned ji odvezli na intenzivni peci ani jsem ji nevidela.Vazila 700grm.....zustala nam v nemocnici 4 mesice.A tak jsme tak nejak tez cekali i na ni az si ji odvezeme domu...po vsech zdravotnich eskapadach nam z ni roste kouzelna a zdrava holcicka.Sarah mi byla v brisku citila jsem ji kopat,i kdyz jen par dni...delame spolu plno holcicin.Ale miluju obe moje deti,a necitim rozdil,ze jedno bylo casti meho tela a druhe ne.Za obe denne dekuji a raduji se!Zijeme v USA a musim rict,ze lide tady jsou vice v oblasti adopce informovani a vice citlivi! jeste jsem tu "hloupe" otazky nedostala.Naproti tomu,kdyz priletime do CR na navstevu,hned se nekdo najde.....
Tez tu znam plno dospelych,kteri byli adoptovani nebo sami adoptovali jine.....

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.