| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Pořád je mi z toho smutno …

 Celkem 265 názorů.
 Insula 


netrap se 

(11.2.2008 9:14:21)
Sidi, netrap se tím. Není důležitý způsob porodu, ale jeho výsledek. Máš dva zdravé syny a sama jsi také v pořádku. Vím, že zklamání z porodu může být velké, ale v životě často není vše tak, jak si to představujeme.
Také mám dvě dětí císařským řezem, i když to nebylo tak dramatické jako u tebe, ale nikdy jsem z toho neměla výčitky svědomí. Snad i proto, že jsem své děti viděla hned po porodu, ale také jsem se jich nemohla dotknout. O kojení u mě nemůže být řeč. Dceru jsem nekojila vůbec a syna jen krátce a s dokrmem. Moje prsa asi nejsou určena ke kojení nebo co. A to jsem zkusila snad všechno. Nešlo to. A to jsem si představovala, jak prostě dám dítě k prsu a je to. Nikdy by mě nenapadlo, že je to taková dřina. Ale ani tohle ve mě nenechala žádné výrazné trauma. Mám dvě zdravé děti. To je důležité.
Nejdůležitější je, že uvidíš svoje děti vyrůstat, že je můžeš držet v náručí a pomáhat jim. Sledovat jak rostou a jak se smějí. Mohlo to dopadnout mnohem mnohem hůř. Buď šťastná. To ti přeji.
 kveta19 


Re: netrap se 

(11.2.2008 10:54:05)
Rodila jsem normalne,ale pripadala jsem si jako znasilnena.Jestli neni lepsi to "zaspat"
Taky jsem nekojila a okolim mi bylo podsouvano,jaka jsem hrozna matka-neslo to....
Mam zdravou holcicku-a jsem za to rada.PRESNE,jak jsi napsala,mozna porod neni tak moc dulezity...
 Simča 
  • 

Co je důležité? 

(11.2.2008 15:10:38)
I já si myslím,že porod není až tak důležitý,první dvě děti jsem rodila spontánně(úplně normální vzpomínka,byla jsem štastná,jako každá maminka po porodu,ale žádné extrémní dojetí),třetí miminko císařským řezem.I když to bylo ve spinálu,tak jsem si mimi po porodu jen krátce pochovala a pak ho celých 8 dní,než nás propustili, viděla pouze vždy po 3-4hodinách.Měla jsem zánět dělohy,musela jsem trvale ležet,troje antibiotika,z toho dvoje v kapačkách,ale věř mi,žádnou újmu jsem u sebe ani miminka nezaznamenala.A to se mě sestřičky každý večer ptaly,jestli chci v noci spát nebo jestli chci miminko nosit na kojení.Jsem typ,který plně věří doktorům,po fyzické stránce jsem se cítila tak mizerně,že jsem plně dala na jejich rady a plně se jimi taky řídila.Dnes mám nádhernou milovanou a milující osmiměsíční holčičku a s úsměvem vzpomínám na to,jak jsem si vlastně v porodnici pěkně odpočinula:-))(řečeno s nadsázkou).Mnohem mnohem důležitější než porod jsou podle mého následující dny,týdny a roky,které se svým dětátkem prožiješ....držím palce
 Insula 


Re: Co je důležité? 

(11.2.2008 22:11:51)
Simča mi připomněla, co jsem ještě chtěla napsat. A to je to, že je běžné, že se po porodu nedostaví žádná euforie ani přehnaná "láska". Není to známka toho, že by matka svoje dítě nemilovala. Často je matka po porodu tak vyčerpaná, že je ráda, že to má za sebou a na dítě "nemyslí" nebo jak to mám říct. Ale i přesto svoje dítě bude milovat (tedy pokud je normální).
 Bumbi&05,08,10 


Re: Co je důležité? 

(12.2.2008 22:36:50)
Simčo,
nemůžu souhlast s tím, že porod není tak důležitý.

Jsme každá jiná a pro každou z nás porod znamená trochu něco jiného...

Pro některé z nás je porod a jeho průběh velmi důležitý pro vlastní sebeúctu, pro přijetí vlastního ženství, pro zažití hraniční zkušenost, bla bla bla... dosaď, co je tvé...

Tak nechápou matky, které maximálně důvěřují lékařům matky, které spíš důvěřují svému tělu. Pro některou z nás je důležité mít co nejblíž JIP, pro jinou mít klid a intimitu...

Dopřejme si tu možnost volby a respektujme ji u druhých.
 momaňa 


Re: netrap se 

(12.2.2008 11:09:47)
To co jsi prozila je fakt hrozny, ale nevim co presne si predstavujes, ze se pri normalnim porodu a po nem deje . Ja jsem porodila normalne po 9 hodinach, posledni 2 hodiny byl semnou manzel, krasnou dceru-vymodlenou. Vsechno jak ma byt az do doby nez vysla potrhana placenta- presto jsem byla tak unavena, ze jsem odmitla prilozeni k prsu a manzel jen dceru choval a ja asi spala (to jeste vse bylo v poradku - jen drobna komlikace). Pak zacal neuveritelny kalup. Na operaci jsem byla behem toho dopoledne asi trikrat az teprve rodina rekla, ze dalsi dite nechci a tak mi vzali delohu. Presto se krvaceni po 10 dnech obnovilo, presne ve chvili, kdy si pro nas manzel mel prijit a odvezt nas konecne domu. Dcera nikde ja nikde a nikdo nic nevedel co se deje (vsichni doktori byli se mnou na sale)-jeste, ze je manzel mlady, jinak by ho urcite v tu chvili klepla pepka :))). Vse zacalo na novo.

Chapu tvoje pocity (vzdycky plati, ze kdyz si neco vysnis a dopadne to jinak, tak je zadelano na pekne trauma) Jen jsem chtela abys vedela, ze i super porod nemusi mit statstny konec a ze i v dnesni dobe maminky umiraji.
Ja osobne jsem nejakou velkou lasku k Elisce necitila, ale vzdycky jsem si rikala, jak je mozny ze ten uzlicek je najednou tady zdravi, a vsichni jsme to relativne v pohode prezili.

Romana

PS: Me hodne po porodu pomohla psycholozka a ze vsem okolo jsem rekla, co se mi stalo. I kdyz obcas se mi o tom zda, zvlast kdyz mam o dceru strach.
 Verča 2 děti 
  • 

Re: netrap se 

(12.2.2008 11:28:03)
Já bych asi autorce doporučila psycholožku. Nejdřív jsem si říkala, že to píše šestinedělka, nebo maminka brzo po porodu. Chápu její pocity a to, jak je jí líto, že neviděla své děti hned po porodu. Ale téměř po roce to prožívat tak intenzivně není moc dobré.
Já sama mám za sebou dva císařské řezy, při prvním jsem prodělala zástavu srdce, druhý už byl "lepší". Děti viděl a choval jako první manžel. Nikdy jsem se neupínala k tomu, jak porodím, ale k spíš jsem měla u prvního miminka představu, jak mne přímo zalije láska. Pět let jsme čekli na děťátko, dvakrát jsem v desátém týdnu potratila, potřetí v devatenáctém... Přesto jsem v té první chvíli necítila nic. A následně pak měla výčitky svědomí. U druhého dítka jsem byla unavená, zrovna se mi chtělo zvracet, když mi ho nesli a já si říkala, že mohli pět minut počkat. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla jsem se ocitla na obláčku štěstí a to mi vydrželo cca tři měsíce. Pořád jsem se usmívala a cítila jak v ráji.
Chápu autorku a cítím s ní, jenom bych asi na jejím místě fakt vyhledala odbornou pomoc.
 Lea a dva kluci 
  • 

Re: netrap se 

(12.2.2008 22:50:39)
Tak podle některých hodnocení trpím poporodní depresí už skoro 17 let. Autorce plně rozumím, o čem píše, je to prožité trauma a člověk si ho nese v sobě. Myslela jsem, že to časem přejde, ale nepřechází spíš naopak, čím je člověk starší tím, to cítím, že mi život něco nedopřál. Ano mám podobné zážitky.

U prvního syna mi v noci praskla voda, tak jsme se sebrali a jeli do porodnice. Manžel mě předal. Tam mě vyšetřili a, že se ještě neotvírám a bolesti nemám, mám čekat. Manžel do porodnice tehdy ještě nesměl, tak jel domu a tak jsem čekala sama a věřila doktorům, že tak je to nejlepší. Kolem mě chodily a přijížděli rodičky a rodily a rodily.A já nic, bolesti nic, otvírání nic. Nikdo se o mě nezajímal, vždyť se nic neděje. Když jsem se ptala, jak dloho mimčo vydrží bez vody, tak nezájem, na mě nebyl prostě čas. Manžel volal ráno do porodnice a že ještě nic, pak sehnal někoho v práci a ten znal primáře. Ten mu mu volal, že tam jsem už asi 8 hodin a jestli by se na mě podíval. Až teď se o mě někdo začal zajímat, primař se šel podívat a divil se, že se mnou nic nedělají. Tak se tam hádali přede mnou, že to není voda, že nerodím, že mně pošlou ležet byla jsem 3 týdny před termínem.....atd, nebudu to ani vše vypisovat. Dostala jsem do obou rukou kapačky a ležela s napnutýma rukama 3 hodiny na kapačkách s opásaným břichem a sledovali mimčo. Břicho už jsem měla poloviční, z laborky volali, že je to plodová voda, co ze mně 10 hodin odchází. Pak byl ještě pokus o vyvolání poprodu gelem, málem jsem 2 hodiny lezla po zdi ve strašných bolestech, které neumím ani popsat. Pak to šlo naráz rychle. Mimčo jsem přestala slyšet a cítit se hýbat a už chystali sál, v těch krutých bolestech jsem se svíjela na vozíku a všichni křičeli, ještě vydržte, už to ukončíme. Byla jsem asi po 15 hodinách trápení a čekání během 10 minut na sále. Víc nic nevím. Probudila jsem se druhý den, byla jsem na jiném pavilónu sama na pokoji. Pak mi přišla říct doktorka z dětského, že se mi narodil syn a že měl problémy, ale je v ingubátoru, že nás oba zachránili. Třetí den mě převezli nastejný pavilón a donesli mi ho ukázat. Syn byl fialový a furt brečel a brečel. Tak ho zase odnesli a došla doktorka, že ho museli dát na JIPku, a musí ho stabilizovat. Nikdo mi nebyl schopný říct co se s ním děje. Byla neděle návštěvní hodiny , tak jsem se mohla vidět s manželem na 10 minut mi to dovolili, jinak se to nesmělo. Brečela jsem, že synovi něco je a nevím co nikdo mi nic neřekne, jen mám čekat co bude.....a teď se dostavila ta hrůza, že naše vysněné vytoužené miminko nepřežije po těch strašných 9 měsících. To jsou ty trauma, co si člověk nese, tu prožitou hrůzu a beznaděj. Byl na JIpce další 2 dny a přežil, já zatím dostala kapačky a taky transfůzi krve, protože doktor mi řekl, že prej kdyby měl můj krevní obrázek, tak už je mrtvej. Mezitím jsem poctivě odstříkávala neustále tekoucí mlíko, když jiné maminky kojily já dojila :-)


Druhý syn byl rizikové těhotenství, navíc mám diagnózu z prvního porodu neprůchodné porodní cesty. Císař byl plánovaný jen den dopředu mi řekli a já ukecala 2 dny a šla jsem, věděla jsem, co mě čeká. Mohla jsem se trošku psychicky vyrovnat se situací. Jen ten stres už nebyl takový. Syna mi ukázali druhý den, kdy mě převezli na stejný pavilón a nosili ho od třetího dne pouze na kojení přes den, v noci se děti nenosili, přikrmovaly je pokud bylo třeba. Kojení bylo bezva a my dva taky, přesto, že byl syn v pohodě já mám šrámy na duši. Ano dopadlo to dobře, žijeme všichni tři, ale ty ukradené první zážitky opravdu nic nenahradí. Já to tak cítím 17 let.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: netrap se 

(15.2.2008 17:31:18)
Leo,
diky za reakci. Taky jsi si to "uzila". Ohromne jsi mne uklidnila. Clovek porad reaguje na ty negativni prispevky, porad se obhajuje. Jeste ze sem pisete i Vy, co mate taky nejake trauma a jeste ze Vam to pripada normalni. Diky za podporu. Nevim, co vic napsat, uzila jsi si sve a psat Ti, ze to bude dobry, je po 17 letech asi kravina, vid?
Tak alespon at se vam dari dobre a kdyz uz je nekdy spatne, tak at uz neni hur :-).
Sidi
 Lea a dva kluci 
  • 

Re: netrap se 

(20.2.2008 23:22:26)
Sidi,
každý ty pocity zklamání apod. smutných zážitků nemá. Někdo je v pohodě i po císaři a někdo to co prožil nese v sobě a trápí se. Já taky brečím, když si vzpomenu a přijde mi to líto, ale pak to zase přejde. Trápí mně teď ten starší syn protože, má hroznou pubertu. Přesto, co jsem všechno musela prožít u porodu, nemá vliv na něj ani na jeho výchovu. Určitě nebyl ochuzen o mou mateřskou péči. Mám oba syny moc ráda a jsem na ně pyšná...uvnitř, ale citím asi to co ty. Jsou tam ukradené chvilky, které jsme nemohly díky situaci po porodu prožít. Já třeba vím, že i když budu mít 3 mimi tak rodit nikdy normálně nebudu, ale tehdy nebyla ani u druhého syna možnost v nemocnici provést částečnou narkózu při porodu, musela jsem jít na úplnou. Dneska bych se opět ptala, zda mi udělají jen částečnou, dnes tu stojí již několik let nová porodnice a když by to bylo jen malinko možné z mého zdravotního stavu a nenastala by nějaká komplikace budu volit tuhle možnost. Celou dobu se upínám na tuhle možnost mít třetí dítě, které uvidím a ucítím u sebe. Po druhém jsem měla třetí dítě zakázané, kvůli zdravotním problémům. Proděla jsem zánět štítné žlázy a doktoři na to nepřišli. Všechen můj špatný zdravotní stav dávali do souvislosti s druhým porodem. Musela jsem pak brat několik let léky na léčení a stabilizaci štítné žlázy. Je to prostě o tom přístupu lékařů...Manžel odmítal, abych riskovala svůj zdravoní stav kvůli třetímu dítěti. Zhoršili se mi v posledních letech i gynekologické nálezy a už nejsem nejmladší na dítě. Nyní jsme se přesto dohodli, že to ještě zkusíme. Pokud všechno proběhne jak má čeká mně přesto povinně genetika a doufám, že budu mít zdravé miminko a trošku štěstí a své třetí dítě po porodu uvidím já i manžel. Moc si to přeju a tobě bych taky přála, aby to uvnitř bolelo míň a míň. A třeba se i tobě poštěstilo to co si moc přeješ. Přece ten pohled do postýlky doma na ten sladký uzlíček, když slatně spali, taky ničím nenahradíš a i tohle není někomu dopřáno. Jsme v tomto pohledu, taky ty šťastnější. Tak to štěstí tak ber, že nám i dětem bylo dopřáno jít a být spolu v životě.
 Kačislava 


Ani já nezažila porod 

(11.2.2008 9:23:36)
Milá Sidi, ani já nezažila porod a ba ani těhotenství. Tedy jedno ano, do třetího měsíce, pak byl konec. Obě moje děti jsou totiž osvojené. Přesto se necítím ochuzená - moje děti se mi nenarodily. přišly ke mně už "hotové", ale nedokážu si představit, že bych biologické děti mohla milovat víc než je. Když se moje kamarádky baví o svých těhotenstvích a porodech, nemám k tomu co říci - ale mám tak úžasné děti, že mi na tom vlastně nezáleží. Porod je jistě velice silný zážitek, ale z hlediska vztahu k dětem i k sobě samé asi nic neznamená - nejsi kvůli němu ani lepší máma ani chytřejší, lepší, úžasnější (nebo cokoli jiného) žena. Myslím, že je fakt nejdůležitější, že máš krásné zdravé děti a že tvoje děti mají milující (a už uzdravenou) maminku.
 majdaleenka +07+11 


Re: Ani já nezažila porod 

(11.2.2008 9:38:27)
Pod tohle se klidně podepíšu, důležité je, že je miluješ; na tom, jak "šli ven" už nezáleží, pokud bys jednou chtěla, jsou i terapie, které člověku "doplní zážitek porodu", jako by jím prošel. Tví synkové mají tu nejlepší mámu na světě~s~
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Mrazí mě.  

(11.2.2008 9:26:56)
z toho, co jsi musela prožít a čím jste si s kloučkama prošli.
Ale na druhou stranu - nechápu - nechápu, proč se vracíš k něčemu tak banálnímu, jako je prožít si nádherný porod, protože ve tvém případě musíš být šťastná, za to, že vůbec žiješ, že jsou kluci zdraví a v pořádku, protože sama píšeš, jak tenká byla tady hranice mezi životem a smrtí.
Moje Michalka tady v bříšku špatně rostla, bohužel průtoky placentou byly na nejnižší možné hranici, ale i tak se vše v dobré obrátilo a rodila jsem spontánně a přirozeně - o což mi ale v tu chvíli fakt nešlo. Protože v tomhle není důležitá cesta, ale výsledek. A já na tvém místě bych denně děkovala osudu za to, že je situace taková, jaká je.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 9:44:31)
Jano, já to naopak naprosto chápu, i když se to může zdát naprosto banální ve světle toho, co se objektivně dělo. Nezapomeň, že každý jsme nastavený uvnitř jinak, co je pro jednoho banalita, jinému se zdá nepřekonatelná hora (a s něčím jiným to může být úplně naopak), a Sidi potřebuje uvnitř sebe prostě doladit tenhle "detail", aby se cítila dobře a "úplně" - a já jí to moc přeju!
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 9:50:03)
Což o to, já jí to také přeju, jen mi prostě přijde důležitější, že děti i ona jsou vůbec tady. Protože po přečtení tohoto příběhu se katastrofické scénáře přímo nabízejí.
 Míša 
  • 

Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 10:44:22)
I já rodila císařem, neplánovaně, na poslední chvíli, málem jsme zemřely obě, logicky bych měla být šťastná, že je vše nakonec OK, ale to podvědomí je prostě bestie. Taky asi díky tomu, že v šetinedělí fungují hormony naprosto děsně. Navíc ten pocit bezmoci, totální prázdnoty, prostě to s člověkem zatočí, i když si milionkrát denně říká, že vše je nakonec OK, jede se dál..... Prostě NE. Těch několik okamžiků, kdy se probudíte z narkózy, okolo mlha, a nikdo nechce nic říct, napadá vás to nejhorší, ta bolest, než někdo řekne že se holčička narodila zdravá a živá. Jsou to dneska přesně 3 roky. Myslela jsem si, že čas to zahojí. NE. Samozřejmě, že normálně žijeme, radujeme se, ale v těch nejneočekávanějších chvílích to zase vyplave.
 luthienka 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 9:53:24)
Já autorku zcela chápu. Já jsem taky obě děti porodila císařem. První byl taky docela horor- dlouhý nepostupující porod s šílenými bolestmi, špatně píchnutý spinál a "říznutí" při vědomí,syna jsem viděla až za 12 hodin, manžela až druhý den odpoledne. Dcera se narodila nakonec taky císařem, ale v pohodě, hned jak jsem se cítila, tak jsem ji mohla mít u sebe.
Taky děkuji za obě krásné a zdravé děti, ale ten osten ve mě zůstane, že jsem o něco důležitého přišla. Je fakt, že člověku v životě uniká hodně důležitých věcí a měl by to tak přijímat. Ale zcela potlačit negativní prožitky není možné a ani dobré. Mě pomáhá o svých traumatech mluvit a tak chápu i tento článek jako pokus o terapii:-)
Jinak v plzni bylo do nedávna oddělení rizikových novorozenců na druhé straně města než porodnice. Takže maminky po císaři viděli dítě až tak za 6 dní ;((
 kveta19 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 10:56:31)
Prosim,kde jsi rodila?
Mam termin v pulce cervna a Vrchlabi je zavrene,tak se snazim najit jinou porodnici.
Diky za info.Muj majlik je eva.f14@centrum.cz
(kdybys nechtela psat sem)
jeste jednou diky
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 12:48:42)
Jestli to je tedy dotaz na mě, tak já jsem rodila ve Frýdku-Místku.
 Pájec 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 13:00:28)
Tenhle pocit znám a chování doktorů úplně stejné..nevěděl ajsem nic, naštěstí muž šel zjištoval, uklidňoval a druhý den mě na vozíku za malou dovezl, byla v inkubátoru a já brečela a nemohla přestat..Taky to bylo kvůli preeklapsii, naštěstí se tohle vyhrotilo 19 pře TP, ale i tak krom toho, že jsem měla hrůzu o malou mě ještě slovně ponižovali, nikomu to nepřeju zaít a dodneška mi nikdo neřekl, kde jsem udělala chybu, čeho jsem se měla vyvarovat, na co dát pozor a žít v nejistotě a s pocitem, že jsem tu chybu někde udělala a že je má vina cos e nám stalo je moc náročný.Malou zachránili, je to prvda a jsem za to vděčná, už bych neměla nic jiného vnímat a něčeho litovat.přesto ten pocit prázdna a nejhůř ty tři dny bez holčičky a pak další čtyři kdy jsem tam za ní jen docházela...na to už vživotě nezapomenu a s druhým miminkem jednou do porodnice půjdu z hrůzou, že mi je zase seberou a já nebudu nic vědět...je to dva a půl roku a ještě jsem se s tím vším nevyrovnala...čert vem to ponížení, které ho se mi dostalo, ale ten zbytek...ale můžu byýt Bohu jen věčná, že to holčička přežila a je z ní zdravá, chytrá holčička..
 kveta19 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 13:43:21)
Diky,byl to dotaz na Tebe :)))
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Mrazí mě.  

(11.2.2008 15:18:54)
Cheorchio, mám velmi dobré reference, co se týká přirozených porodů a přístupu personálu, na Havlíčkův Brod, kdybys to měla blíž.
 Sima 1,5 
  • 

blbý 

(11.2.2008 9:36:36)
No já tedy dva dny rodila v celkem šílených bolestech a po porodu zkolabovala. Radši bych brala ten císařák. Není nic záviděníhodného, že jsi tam málem umřela, ale ani dlouhý a komlikovaný porod není nic, co bych ti přála místo císaře. Pohlaď své děti, dej jim pusu a nech vzpomínky vzpomínkami a radši už články o krásných porodech nečti, já je také nečtu - radši - zbytečně to vyvolává vzpomínky, pro které by člověk radši neměl.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: blbý 

(13.2.2008 1:02:29)
Ahoj Simi,
dekuji za reakci. Uznavam, ze jeste blbejsi varianta, nez je muj porod, je porod, kdy dva dny trpis v bolestech a pak jdes na cisare. Takhle rodila dvakrat moje kamaradka z vesnice a neni ji co zavidet.
Taky musim priznat, ze jsem tak trosinku "sadourek" vuci sobe same. Bylo by rozumne vykaslat se na clanky o super porodech. Ale ja jsem nerozumna a ctu je porad dokola a porad bulim a bulim. Ale mne to pomaha se s tim vyporadat, i kdyz to asi zni divne. Kdyz mam bolistku, musim ji porad resit dokola a dokola, az jednoho zjistim, ze uz to neboli. A tak to bude i s mymi porody.
Jak jsem psala v clanku, nemel to byt zadny duchaplny clanek. Vlastne je to takovy nicnerikajici clanek. Ale strasne moc jsem se potrebovala vypovidat, strasne moc jsem potrebovala slyset, ze nekdo zazil neco podobneho, ze nekdo se mnou souciti. Pomaha mi to uvedomit si, ze nejsem sama a ze se tim nemusim az tak uzirat.
Takze jeste jednou diky a preji Tobe i Tvym blizkym hodne lasky a pevne zdravicko.
Sidi
 luto děti 
  • 

SIDI 

(14.2.2008 22:05:40)
AHOJ SIDI.I JÁ JSEM SI PROŠLA CÍSAŘEM,A TAKY HNED DVAKRÁT.POKAŽDÉ PRO NEPOSTUPUJÍCÍ POROD.PROSTĚ JSEM SE NEOTVÍRALA.S DCEROU TO NAKONEC TAKY BYLA RYCHLOVKA,PROTOŽE KDYŽ MI PÍCHLI VODU,TAK ZJISTILI ŽE JE ZKALENÁ A PODLE OZEV SE DCERA VE MĚ ZAČALA DUSIT.TAKŽE OKAMŽITĚ NA SÁL,NA EPIDURÁL NEBYL ČAS,DOSTALA JSEM PLNOU NARKÓZU.DCERU JSEM VIDĚLA AŽ DRUHÝ DEN,JAKO POSLEDNÍ Z RODINY.SE SYNEM TO BYLO LEPŠÍ,IKDYŽ OPĚT NASTAL PROBLÉM NEOTEVÍRÁNÍ SE.ALE PLODOVOU VODU JSEM MĚLA ZKONTROLOVANOU(BYLA JSEM NA VYŠETŘENÍ KVŮLI KOMPLIKACÍM PŘI PORODU DCERY).ZJISTILO SE ŽE VODA JE ČIRÁ,A NEMUSELO SE TUDÍŽ TOLIK POSPÍCHAT.ANESTEZIOLOG MI PÍCHNUL EPIDURÁL A JÁ JSEM VŠE VIDĚLA!EPIDURÁL SE S CELKOVOU NARKÓZOU NEDÁ SROVNAT,ČLOVĚKU JE PO NĚM HEZKY,A NENÍ PŘIPITOMĚLÝ JAKO PO NARKÓZE.SYN SE NARODIL VE 20.19.H A POPRVÉ MI HO PŘINESLI POCHOVAT 2 H PO PORODU.PAK JSEM MĚLA NAKÁZÁNO SPÁT A ODPOČINOUT SI.JENŽE MĚ TO NĚJAK NEŠLO.NICMÉNĚ SYNA MI PŘINESLI RÁNO NA KOJENÍ,A JÁ UŽ JSEM SI HO NECHALA U SEBE.CÍTILA JSEM SE SKVĚLE.NECHTĚLA JSEM SE OD NĚJ ODTRHNOUT.ALE PROČ TO VŠECHNO PÍŠU.I JÁ MÁM DODNES(A TO JSEM PO PORODU 12 A 7 LET)POCITY,ŽE JSEM O NĚCO OŠIZENÁ.NĚKTERÉ MAMINKY TOHLE NEPOCHOPÍ A ZÁVIDÍ NÁM ŽE JSME VŠE PROSPALY.MY JSME ALE PROSPALY TO NEJHEZČÍ,KDYŽ SE DÍTĚ DRALO NA SVĚT!JINAK VŠE OSTATNÍ JAKO JSOU BOLESTI,STAHY ATD.JSME SI PROŽILY TAKY.JÁ UŽ TO TAKY NIKDY NEZAŽIJU JAKÉ TO JE,PORODIT NORMÁLNÍ CESTOU.SICE MI DOKTOŘI JEŠTĚ JEDNO DÍTKO DOVOLILI,ALE ZÁROVEŃ MI BYLO ŘEČENO,ŽE BY TO BYL OPĚT CÍSAŘ.SICE UŽ BY MĚ NEMUČILI V BOLESTECH A NEČEKALI BY JESTLI SE STANE ZÁZRAK A OTEVŘU SE,ALE JÁ DALŠÍHO CÍSAŘE UŽ NECHCI.UŽ TAKHLE SI PŘIPADÁM ŽE JSEM ZKLAMALA,TAK PROČ TO PROŽÍVAT POTŘETÍ?!PŘEJI SIDI HODNĚ ZDRAVÍČKA A NEBOJ NEJSI V TOM SAMA.TAKOVÉTO POCITY MÁ HODNĚ MAMINEK PO CÍSAŘI.PA PA
 Danishka 
  • 

Rozumím 

(24.10.2008 23:08:12)
Ahoj,
před chvilenkou jsem si přečetla tvůj článek a zase brečím jako malá želva. Před 5 lety jsem si prožila stejný konec těhotenství jako ty. Bylo to v 36. týdnu, malej vážil míň, než by měl, ale jinak byl v pořádku. Už pár dní mi nebylo dobře, skoro jsem nejedla, bolela mě lýtka, hlavně v noci, zvýšila se mi teplota. Byla jsem u doktorky, ale nic nezjistila, prý asi viróza. Po pár dnech se mi začalo špatně dýchat. To už jsem se rozhodla dojet do nemocnice, než jsme tam dorazili, sotva jsem popadala dech. Pak už to šlo z hodiny na hodinu, rychlý převoz k Apolináři a okamžitá operace. Přesně jak popisuješ, mojím snem byl přirozený porod do vody, ale dopadlo to bohužel jinak. Nebo vlastně bohudík do dopadlo jak dopadlo. 4 dny bojovali o můj život, moc si z té doby nepamatuju, jen rozpíchané ruce, příšernou bolest, litry krve a plazmy a pocit zoufalství. Pocit zoufalství z toho, že maličkej zůstane bez mámy, že o ní bude jen slýchat tak, jako já o svém tátovi, který zemřel, když mi byly 2 roky. Každý den, když ode mě manžel odcházel jsem se s ním loučila, jako by to bylo naposledy. Moje tělo na tom bylo špatně, ale možná ještě hůř to nesla moje duše, že nemůžu být se svým vytouženým drobečkem. Když přišla po 4 dnech zpráva, že jsem z nejhoršího venku, otekl mi krk, vysoké horečky, podezření na mononukleozu. Další vyšetření, čekání, začala zabírat asi až 4-tá antibiotika. Dodnes nevím, co bylo příčinou, ale psychicky mě to dostalo zase hloub. Po 5-ti dnech jsem musela začít vstávat a s hadičkama v rukou a v briše se pokusit dojít aspoň na záchod. Při prvním pokusu jsem myslela, že po cestě umřu, jak mi bylo zle. Byla jsem na pokraji fyzických i psychických sil. Pak začala zabírat antibiotika, s každou deci nové krvé mi bylo líp. Přeložili mě na normální pokoj a začali mi nosit Davídka, který byl naštěstí v pořádku, jen trochu menší. 7 dní po porodu, kdy jsem si svoje vytoužené děťátko poprvé mohla pochovat byl tím nejkrásnějším momentem v mém životě. V ten den se začala uzdravovat moje psychika a začal se lepšit i můj celkový zdravotní stav. Po 3 týdnech jsme mohli domů, plně jsem kojila a byla jsem nejšťastnější na světě. Přestože jsem neprožila přirozený porod a ten nádherný pocit, když děťátko poprvé zabrečí, moci si ho přivinout k srdíčku hned po narození, přesto jsem šťastná, že to dopadlo jak dopadlo. Moc se o tomto onemocnění neví, co jsem se dočetla na internetu, tak vlastně můžu bohu děkovat, že žiju já i můj syn. Za to jsem lékařům neskonale vděčná. Ráda bych pořídila Davídkovi sourozence, ale hrozně se bojím jak by to mohlo skončit, zvlášť po přečtení tvého příběhu. Omlouvám se, že tu vlastně celou dobu píšu o sobě. I když jsem prodělala stejné onemocnění, mělo jiný průběh než u tebe, musím přiznat, že ten tvůj příběh je o moc smutnější. Chápu, co cítíš, když jsi neprožila narození svých dětí, já bych si to u druhého miminka přála také, ale musím se přiznat, že víc než to, budu šťastná, když se vůbec narodí a oba zůstaneme živí. Snad se jednou svého trápení zbavíš a budeš se na všechno dívat jinýma očima, i když vím, že je to moc těžké. Ale přes to všechno si musíme přiznat, že patříme mezi ty šťastnější...... Měj se krásně, ať ti dětička hezky rostou a vládne u Vás spousta lásky.
 Gréta 


Nic si z toho nedělej, 

(11.2.2008 9:40:06)
a taky nepřeceňuj jedny chvíle s dětmi oproti jiným. Ještě budeš mít dost příležitostí jim dokázat, že je miluješ a jsi tu pro ně. A hlavně s tím už nic nenaděláš.
Vím, o čem mluvím - mám to úplně stejně jako Ty, tři děti, dvě z toho o dva měsíce dřív kvůli preeklampsii, holčička (12) měla 1,5 kg, chlapeček (4) měl 1,1 kg, až třetí holčičku se mi povedlo donosit do konce, ale stejně už musela být císařem jako ty předešlé. Taky jsme si užili, děti měly zavedené hadičky a léky, ale každý den se něco zlepšilo a doktoři i sestry se chovali báječně - a hlavně mi zachránili děti. Není to samozřejmost :-)))
Dvouměsíčnímu pobytu v inkubátoru přičítám zvláštnosti našeho chlapečka- je hodně mazlivý a má méně sebevědomí, než sestřička - ale spoustu věcí jsme vyřešili pomocí homeopatie. Ta ale možná pro Tebe jako věřící nebude přijatelná.
Další výhody Tvé i mé situace - děti měly nejlepší péči, byly hodně sledované, a navíc po císaři nejsi "dole" rozbitá :-)))
 katka 
  • 

homeopatie a víra 

(12.2.2008 9:43:02)
Gréto, proč myslíš, že homeopatie a křesťanská víra by nemusely jít dohromady? Jsem katolička a nikdy mne nenapadlo považovat homeopatii za hříšnou :)
Napsala bys, prosím, něco víc o té homeopatické "léčbě nedonošenosti" ? Mám chlapečka narozeného v 34 tt, 3 týdny v inkubátoru, a zdá se mi také úzkostlivější a bázlivější, než jsou naši známí vrstevníci..
Díky.
 Gréta 


Re: homeopatie a víra 

(12.2.2008 11:16:05)
Ahoj, já jsem se setkala s názorem, že působení homeopatik může být duchovní (a není jasný původ). Tento názor respektuju, ale nám homeopatika dost pomáhají a používáme je. V problémech s chováním si je nechávám doporučit svou známou homeopatkou (z Brna), běžné nemoci jaksi zvládám sama.
Můj synek se choval tak, že bylo vidět, že není šťastný a pro nás už to nebylo dobře zvladatelné (nejdřív mě odmítal; pak měl nestabilní chování - byl nešťastný a zlostný; pak byl jakoby bez síly - to byly postupné problémy v průběhu 5 let jeho života, řešili jsme něco přibližně 1x ročně). Vše je velmi subjektivní. Nejde o to změnit povahu dítěte, ale pomoci mu s problémem, pokud zjišťuješ, že se dostal do nějakého vzorce chování a nemůže z toho ven.
 katka 
  • 

Re: homeopatie a víra 

(12.2.2008 13:35:26)
Díky za odpověď.Tak to váš syn podle toho, co píšeš, měl závažnější potíže, než náš. Zatím jeho úzkosti řeším standartně, mazlením a tak, myslím, že normě se nevymyká. Jsem ale ráda, že o téhle možnosti vím, zatím jsem používala homeopatika jen na chřipku. Přeju tvému chlapečkovi spokojenost a vyrovnanost.
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: homeopatie a víra 

(12.2.2008 12:53:04)
Mezi křesťany je, katko, řada lidí, pro které je homeopatie nepřijatelná. My sami žel máme zkušenost z širší rodiny s jejími negativními duchovními dopady...
Pokud jsi katolička, mohl by tě zajímat třeba tento článek františkánského kněze:
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=139
 katka 
  • 

Re: homeopatie a víra 

(12.2.2008 14:07:37)
Ráchel, díky, v článku jsem si přečetla jen odstavec týkající se homeopatie a nenašla jsem v něm nic, co by hovořilo proti ní. Autor uvádí, že "Homeopatie používá energii." Pak píše o mnohonásobném ředění a dochází k závěru: "Zdá se, že proces ředění ve vodě cosi způsobuje." Odstavec uzavírá: „Jaký je skutečný zdroj té energie? To je důvod, proč bychom se měli znepokojovat."
Přijde mi, že vše, co autor uvádí proti homeopatii, je fakt, že ji řadí mezi praktiky New Age(toto zařazení se mi nezdá, není to spíš samostatná metoda?) . Autor na začátku píše: "Jednou z nejdůležitějších alternativních medicín, které byly na západ uvedeny proto, aby změnily způsob myšlení společnosti, je alternativní léčba, nazvaná homeopatie." To mi připomíná nejrůznější konspirační teorie, podle nichž jsme skrytě manipulováni, jednou cizími vládami, jednou ufony..
Ano, homeopatie používá energii, a energie na nás mají vliv - například i elektromagnetická energie.. Já třeba, když stojím vedle někoho, kdo má zlost, cítím negativní energii tak silně, že se mi z toho někdy i dělá špatně od žaludku. Energie tu prostě jsou a působí, ale nechápu, jak by samy o sobě mohly ovlivnit něčí duchovno. Ale řekněme, že by mohly, i pak si myslím, že křesťani se toho nemusí bát. Te´d budu jen velmi volně odkazovat, ale v Novém Zákoně se řeší, zda smějí jíst křes´tané maso obětované modlám, a to byla tehdy hodně vážně braná věc. A ano, smějí, protože křes´tané přece na nějaké modly nevěří, tak proč se bát nějakého - pro křes´tany vlastně obyčejného - masa?
Já taky vůbec nechápu, jak je to možné, že homeopatika působí, když už je to vlastně jen voda. Ale já taky moc nechápu celou naši západní racionální medicínu, magnetickou rezonanci třeba.. Možná za pár let někdo rozumově vysvětlí, jak se ta informace do vody otiskuje a pak působí. A možná taky ne. Každopádně mně a mé rodině homeopatika několikrát pomohla proti chřipce a taky na udržení laktace. Jestli se jich někdo bojí, tak a´t je neužívá, ale myslím, že opravdu nemají takovou moc. Ty jsi, Ráchel, psala, že máte v rodině nějaké negativní zkušenosti - jestli máš chu´t napsat víc, dost by mne to zajímalo.
 Blanka, 2 synové, 4 vnuci 
  • 

Re: homeopatie a víra 

(13.2.2008 10:18:01)
Chci trochu poopravit názory na homeopatii. Abych se vyvarovala složité přednášky o tom, jak všechno v našem polaritním světě funguje, budu velice stručná: vše je energie, informace je rovněž energie a při jakémkoli narušení rovnováhy v těle je třeba dodat mu nutnou informaci. Ta je všude kolem nás, ale nejbližší nám jsou rostliny. Homeopatie uvolní z rostliny informaci právě tím, čemu říkáte ředění; potencováním se informace zbaví materiálních nánosů. Čím vyšší číslo potenciace, tím "čistší" je informace a tím méně přípravku potřebujete. Aby tělo nabylo ztracené rovnováhy, není třeba ho deptat chemicky vyrobenými léky. Ty totiž jen odstraňují symptomy, ale neuzdravují. Ani nemohou, protože v sobě nemají potřebnou informaci. Dostane-li tělo tuto informaci, poradí si s neduhem samo; všichni bez rozdílu máme totiž samoléčitelské schopnosti, jen nám je materialisticky orientovaná "přírodovědecká" civilizace zahnala do kouta. :-)
Samozřejmě vím, že existují dobří lékaři, léčitelé a homeopati, ale taky ti méně dobří. Takže vám všem přeji, abyste potkávali jen ty nejlepší. Jsem přesvědčena o tom, že každý se dostane jen k takovému lékaři/léčiteli/homeopatovi, pro kterého je zralý.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Nic si z toho nedělej, 

(13.2.2008 0:54:45)
Ahoj Greto,
diky za reakci. Me smutne pocity z mych porodu jsou mozna castecne taky zpusobene tim, ze mam hrozny strach z toho, jak to mohlopusobit na me kluky. Pises, zeTvuj syn je mazlivejsi a ma mensi sebevedomi. To je to, co si vuci nim vycitam. Nas Matysek ma nekdy takove zvlastni zachvaty vzteku. Rikam si, ze jsem d nej mozna zasadila ja po te, co jsem si "uzivala" super tehotenskou depresi po jeho porodu. Dovedla jsem na nej byt strasne zla. Tezko se o tom mluvi, pokud to nekdo neprozil sam. Ja ale vim, jaka jsem na nej byla, a hrozne si vycitam, ze jsem do nej mozna zasadila seminko neceho, co bych do nej nezasadila, kdyby vse probehlo jinak. Uf, nevim, jestli mi dovedes porozumnet, je tezke o tom psat (a zvlast po dni, jako byl ten dnesni a skoro v jednu hodinu v noci :-)). Snad mi ale rozumis. Kazdopadne dekuji za povzbuzeni v tom, ze moje touhy po tretim miminku jeste nejsou uplne zazdene - mas tri "cisaratka", takze existuje sance, ze i mne se treti cisaratko povede.
Dekuji Ti a preji Tobe i Tve rodine hodne zdravicka a lasky.
Sidi

PS: Homeopatii docela uznavam. S virou mi to nekoliduje :-).
 Gréta 


Re: Nic si z toho nedělej, 

(13.2.2008 10:00:36)
Ahoj Sidi,
mně "dovolili" tři císařátka a další už mít nemůžu, děloha je pak prý už dost oslabená. Ale to víš, že mě někdy napadne, jaké by bylo to čtvrté ... :-)
Můj chlapec měl taky záchvaty vzteku, a bylo to až tak, že jsme ho považovali za nepříjemnou povahu. Bohužel i naše okolí :-( Po homeopatikách se hodně změnil, začal být pozitivní a mazlivý a já s ním konečně po třech letech navázala opravdový kontakt! Možná víš, o čem mluvím - pro mě to bylo moc těžké a ani jsem to nikomu nemohla říct, co prožívám. Připadlo mi předtím, jako by vůbec neměl ke mně vztah, jakoby nevěděl, že já jsem ta máma, co ho nosila v bříšku.
Pak se zase vyloupl problém, že neměl jasné své fyzické hranice - mazlil se a mazlil, ale vždycky nás přitom pokopal, bouchl, ale ne schválně. A ještě s tím souviselo něco, co moje homeopatka nazvala - "dítě z hvězd" - jako by byl pořád malinko mimo vše, křehký, průhledný (nejen vzhledem - to se těžko vysvěluje) - něco jako Malý Princ. Znám ještě jednu holčičku, která byla dlouho v inkubátoru, a ta je taky taková. Není to reprezentativní vzorek :-), ale jakoby při tom pobytu v inkubátoru kousek duše zůstal ještě nahoře, aby to na něj nebylo moc těžké.
Napiš mi své zkušenosti s dětmi, jestli máš podobné nebo úplně jiné, bude to pro mě moc zajímavé.
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

rozumím ti... 

(11.2.2008 9:54:04)
Taky jsem prožívala pro někoho docela nepochopitelné stavy deprese a selhání poté, co se mi první syn narodil císařem.Nedá se to příliš logicky zdůvodnit (logika praví"hlavně,že to dobře dopadlo";), ale prostě to tak funguje...Já si to vysvětluju i tak, že je to taková daň,za dnešní stav věcí. Řekni sama, byla bys tak zklamaná a vykolejená,kdybys předtím nečetla hromadu článků o tom ,jak je nádherný a důležitý okamžik, kdy se právě narozené miminko přiloží na břicho... přirozené porody...dojatí tatínkové...každá žena dokáže porodit sama...atd,atd,pořád dokola. Jo, je to moc fajn, když se to takhle povede. A je fajn, že se o tom píše. Ale na druhé straně je část maminek, které to poté, co to takhle ideálně neproběhne,odnesou docela slušnou depkou. Kdybys byla prostá žena bez přístupu na internet a bez načtených knížek, prostě bys řekla : ještě že mi doktoři děti zachránili.Hotovo. Jenže to nejsi, takže se v tom plácáš a nejsi sama.Čas to trochu spraví. A souhlasím s tebou v tom: "nemalujte si to dopředu moc narůžovo". Ostatně tohle se vyplatí nejen před porodem....
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Re: rozumím ti... 

(11.2.2008 10:00:03)
Přesně tak - nevyplatí se to moc malovat dopředu. Já si zase plánovala, jak krásně budu kojit a potom jsem za týden po porodu ležela v nemocnici ve stavu ne nepodobnému deliriu, kde je dítě, mi v tu chvíli bylo totálně fuk (měla jsem tlak 65/20 a malou opatrovala doma moje mamka) a než jsem se dala do kupy bylo po kojení. A pak si všude čteš, jak to má být doopravdy. A mě to trápilo, bolelo - ale co nadělám, nezbylo, než mávnout rukou. Už to bude pět let, mám nádhernou holku a vůbec na to nemyslím ;)
 číča, 2 kluci 


Re: rozumím ti... 

(11.2.2008 10:55:12)
sama vím jak to vše je složité... nejhorší je začít o tom mluvit, jak se cítím, že jsem nemohla svoje miminko porodit přirozeně. Dnešní informace nás vlastně staví jako ty nedokonalé co nazvládli. V červnu čekám svoje druhé mimi, ale můj manžel se synem a gynekolog mě podporují... Jedině žena má dar dát život, cítí pohyby a miluje čistou láskou.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: rozumím ti... 

(13.2.2008 0:47:03)
Ahoj Kato,
vystihla jsi to. Clanky mne pripravily na ty uzasne chvile, na euforii pri prikladani detatka na brisko, na radostne okamziky. Nic a nikdo mne nepripravil na pocity selhani, zoufalstvi, na okamziky neradostne, bolestne. Jeden cas jsem dokonce uvazovala o tom, ze napisu knizku o neeuforii, o mizerii cisarskych rezu a tak :-). Pak jsem to ale zavrhla, protoze bych tim strasne snizila porodnost :-). Ne, delam si trosinku srandu, je ale pravda, ze o takovychle porodech a o tom, ze ne vzdy to musi byt uplne super, se v zadne moudre knize o tehotenstvi a materstvi nepise. Chapu autory techto publikaci, ze chteji maminky navnadit a uklidnit, ze o nic nejde, ale nekdy a u nekoho (jako treba u mne) to muze vest k vytvoreni uplne lichych iluzi o porodu, materstvi i sobe same a to zklamani, ktere se pak dostavi, muze nekdy vest az ke tragickym koncum.
Nekdo v diskusi tu napsal, ze nechape, jak muzu pouzit slovo zklamani, kdyz vse dobre dopadlo. Muzu. Dopadlo to dobre a ja jsem za to neskonale vdecna. O tom ani neni treba pochybovat. Ale jsem zklamana. Kdyz se nekdo tesi na dovolenou do Karibiku a predstavuje si to podle uzasnych letaku cestovnich kancelari, muze taky prozit velke zklamani, kdyz potom zjisti, ze za super hotelem se nachazi nefalsovana skladka odpadu a ze mimo plaze vladne curbajs, spina a nouze s bidou. A podobne to bylo se mnou - letaky o porodu byly fajn, ale uz nikde se nepsalo o tech "skladkach, bide a nouzi".
Kazdopadne dekuji za podporu. Jak jsem psala, ten clanek neaspiruje na nejake duchaplne pojednani, jen jsem se potrebovala vypovidat ze svych bolistek. A podpora cloveku vzdy doda silu.
Diky a pevne zdravi Tobe i Tve rodine a hodne cloveci i Bozi lasky :-).
Sidi
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

Re: rozumím ti... 

(13.2.2008 16:17:27)
Děkuji Sidi. Jak to tady tak pročítám,nemám z toho moc dobrý pocit. Přece když je člověk z něčeho psychicky špatný, nedá se to vždy hned zvládnout rozumem. Já te´d třeba chodila se starším synem po úrazu na ruce na převazy - chvilku hrozilo, že přijde o malý kus (1 článek )prstu. No a mohla jsem si tisíckrát říkat, že se stanou horší průšvihy,mohla jsem ve špitále na vlastní oči vidět, co se může stát...ale stejně.V té hlavě to je a já kvůli tomu blbě spím ještě te´d,když už to je za námi a dopadlo to dobře.Kdo to takhle nemá a je schopen hned na vše špatné zapomenout,tomu gratuluju. Ale asi těžko pochopí tvoje rozpoložení.
 Lucie05 


Re: rozumím ti... 

(21.2.2008 15:49:33)
Ahoj Sidi,
díky za Tvůj příspěvek. Už jsem si myslela, že jsem přehnaně citlivá jen já:) Loni v říjnu se nám narodila holčička, vše bylo ok. Ale jelikož jsem měla těhu cukrovku, přestože byla velmi dobře kompenzována a žádné problémy nebyly, všechny kontrolní testy jako průtok pupečníkem, stáří placenty, množství plodové vody - vše bylo ok, byla mi provedena indukce již 4.den po termínu a ta se nepovedla, vyzkoušeli vše, prostaglandiny, propíchnutí plodové vody, píchnout epidurál(to se také nepovedlo) tak musel být poté již proveden akutní císařský řez. A důvod proč to vše bylo provedeno? Strach lékařů, že bude mimi velké.A výsledek, váha 3.560g a 50 cm, obvod hlavičky 34 cm. V podstatě, jak mi bylo poté naznačeno, jejich obava byla zbytečná, joo, holt se trochu sekli... jenže já z toho mám depku doted.Přesně jak píšeš. Mám obrovksé výčitky svědomí, že jsem malou ještě než vlastně přišla na svět neubránila, dostala se monu plnou narkozu, takže byla obllá stejně jako já, o škodlivosti ani nemluvě, po vyjmutí musela být dána hned do kyslíkového stanu, prý trochu prodýchnout, proč? Nevím..prý už se necítila moc dobře.No, ani se nedivím po tom vše.A já si nesmírně vyčítám, že jsem s ní pak nemohla být, nemoihla jsem ji pohladit a zmírnit tak ten velký stres což pro dítě jeho porod určitě je, šahali na ni cizí ruce..strašne je mi to vše líto. A následné problémy s kojením které přišly, jako že odmítala sát, to vše přičítám tomu, za jakých okolností přišla na svět. Je to můj názor, cítím to tak. Ze začátku hodně plakala, byla neklidná...Prostě, Sidi mluvíš mi z duše:)a nesmírně Tě chápu. Vím o čem píšeš.Doktorům se to říká, oni rodí dnes a denně, jenže ty/já nemáme možnost si porod začít znova a třeba lépe..zvlášt, pokud tomu šlo jako v mém případě předejít. Ty máš aspon flastr na svou bolístku v podobě toho, že to byl tvůj akutní zdravotní stav, prto, jak zde již někdo psal. Děkuj všem svatým nad tebou, že jste všichni přežili:) Nejen porod, ale následnou lékařskou péči. Která nemusí být vždy skvělá a bezvýhradně dokonalá a neomylná:(Jsou to též jen lidi...
(Já si svůj problém řeším Bachovými esencemi a přes mat. mléko to jde k malé. Snad nám to pomůže a nebude se mi to již stále večer promítat před očima)
 Mirka 
  • 

Re: rozumím ti... 

(16.2.2008 17:39:05)
Rozumím ti,první dítě jsem rodila normálně ale byl tak moc velký,že to málem nepřežil a potom byl týden v inkubátoru pod kyslíkem a to mi ještě hrozili,že bude asi postižený,což se naštěstí nepotvrdilo.U druhého syna už raději přistoupili k císařskému řezu,který byl v celkové anestézii a tak jsem malého viděla až druhý den po porodu a to manžel za mnou přijel až za čtyři dny a to pro mě bylo ještě horší.teď už je to bývalý manžel.Se svým druhým máme dalšího syna,kterého jsem chtěla porodit moc přirozeně ale bohužel zjistili,že je největší z těch dvou a já se vůbec neotvírala,tak jsem musela zase na císařský řez.Ten mi dělali ve spinální anestézii,takže tam se mnou byl můj přítel,bylo to fantastické,že jsem malého hned viděla a slyšela plakat.I přesto se cítím méněcenná,že jsem nemohla rodit přirozeně.Ale co se dá dělat,hlavně,že jsou děti v pořádku,to je nejdůležitější,tak to tak musíš také brát.
 katka+katka 
  • 

Taky císař 

(11.2.2008 10:06:35)
Já taky rodila císařem. Rozdíl je v tom, že já ho prostě chtěla. Měla jsem hrůzu z přirozeného porodu, co všechno by se mohlo stát. Věděla jsem, že Katka bude moje první i poslední dítě, chtěla jsem, aby byla v pořádku. CS mi prostě připadá daleko bezpečnější alternativa, jak přivést dítě na svět. Názory na to se různí a to jak u odborníků, tak u maminek. Každopádně jsem ráda, že mi vyšli vstříc. Ale hlavní je ten výsledek - zdravé dítě a ty máš zdravé dvě děti. Asi ti to říká hromada lidí, ale buď ráda, že jsou kluci v pořádku a užívej si s nimi. Možná si u nich nebyla hned po porodu, ale jsi s nimi teď a budeš tady pro ně pořád.
Jediné, co trošku nechápu, je proč ti v Mostě Martínka nepřivezli? (když nebyl na přístrojích). Katka byla taky mrňous (2kg, 38tt), musela být v té zahřívací postýlce a přivezli mi jí ukázat pár hodin po porodu - vlastně se čekalo spíš na mě, byla jsem napůl při vědomí, napůl mimo. Jinak by mi jí ukázali asi dřív.
Každopádně hodně zdravíčka a štěstíčka
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Taky císař 

(13.2.2008 1:10:20)
Ahoj Katko,
take nechapu, proc v Moste dodnes neni mozne, aby maminky, ktere porodi cisarem, videli sve deti drive. V Kadani to funguje tak, ze se opravdu ceka jen na Tebe, az se probudis, a pak Ti hned jak je to mozne, detatko privezou na pokoj. A hned jakmile jsi schopna se sama zvednout a doplizit se na zachod a umyt, Ti detatko daji na roomig in. A to i v pripade, kdy je detatko mensi a musi byt v inkubatoru, jako to bylo u Martinka. Proste misto postylky dostanes na pokoj inkubator.
V Moste tohle z nejakeho duvodu neslo a nejde. Osobne si myslim, ze je to z nedostatku chteni. Chapu, ze deti, ktere jsou na pristrojich, nemuzou byt s maminkou na pokoji, ale deti, ktere jsou v inkubatoru jen kvuli teplu by tu moznost mit mely. Osobne si myslim, ze mne i Matyskovi by tohle velice pomohlo. Bohuzel stalo se to tak, jak se to stalo a podle toho jsme pak i prozivala sve prvni mesice maminkovstvi.
Preji Tobe i Tve Kate hodne lasky cloveci i Bozi a pak hodne zdravicka. Vse ostatni uz pak prijde vzdycky samo :-).
Sidi
 Myshka 
  • 

Díky za upřímný článek 

(11.2.2008 10:22:01)
Ahoj Sidi,
napsala jsi moc krásný a upřímný článek. Věřím, že jsi vyjádřila pocity mnoha maminek, které doufaly, že budou moct samy porodit své dítě a nebylo jim to dopřáno. Znovu jsi mi připomněla, jak můžu být ráda, že já jsem měla štěstí rodit normálně.

Myslím, že o tvých pocitech je potřeba mluvit a je potřeba se jimi zabývat (co třeba pomoc psychologa?). Zároveň PROSTĚ NECHÁPU, jak je to možné, že maminky po císařském řezu dnes vidí svoje děti někde až NĚKOLIKÁTÝ DEN PO PORODU??? Jak mohou být porodnice tak kruté k těm nevinným malým uzlíčkům a k jejich maminkám? Dovedu si představit ty argumenty, že to prostě technicky "není možné", ale přesto si myslím, že kdyby "se chtělo", tak by to šlo.

Asi bychom se všichni před porodem měli ptát, jak to v naší vybrané porodnici chodí při císařském řezu, kdy můžeme vidět miminko, jestli s ním do té doby může být tatínek... Měli bychom se ptát, i když neočekáváme, že budeme rodit císařským řezem. A měli bychom sdělovat zdravotníkům svůj názor na jejich "standardní procesy". Porodnictví se u nás pomalu, ale jistě mění - pokud lékaři budou opakovaně poslouchat, jak je pro maminky důležitý kontakt s dítětem dle jejich přání, třeba se nakonec najdou cestičky, jak to umožnit.
 kaMyš 


Re: Díky za upřímný článek 

(11.2.2008 11:12:03)
Lorax, ani nevím, jestli ti mám odpovědět. Věřím, že to musela pro tebe být těžká situace. Prožila sis určitě svoje.

ALE - Vážně můj příspěvek vyzněl tak, že je třeba upřednostnit "chci ho mít u sebe" před bojem o život? Je mi jasné, že někdy to jde lépe, někdy to jde hůř, někdy to nejde. Ale nejsem přesvědčená o tom, že vždycky, když matce kontakt s dítětem nepovolí, je to opravdu dostatečně odůvodněné. Reagovala jsem hlavně na tohle (cituju původní článek): "Můj synek ležel o dvě patra výš v inkubátoru mezi jinými malíčky úplně sám. Nikdo mi nepřišel říct, co je s mým miminkem a jaké je. Musela jsem čekat až do druhého dne do odpoledne, než jsem se od lékaře dověděla strohé údaje, že mám chlapečka, 45 cm, 1.650 g a že je v pořádku. Chtěla jsem slyšet víc, ale na to už nikdo neměl čas." A nejde tady jen o to, aby maminka viděla svoje miminko - ale o to, aby miminko vidělo a slyšelo svoji maminku, když už je to možné.

 Cow :-) 


Re: Díky za upřímný článek 

(11.2.2008 17:44:48)
Myshko....ke tvému nepochopení...jak je možné, že maminky vidí své miminka až třeba pátý den po porodu ti odpovím úplně jednoduše.
Třeba protože porod probíhal v menší porodnici a stav miminka byl natolik vážný, že muselo být převezeno do jiné nemocnice na oddělení JIP nebo OPN.
Tak jsem to měla i já u svého třetího porodu...čili třetí sekce.
 kaMyš 


Re: Díky za upřímný článek 

(11.2.2008 18:02:51)
Dobře, to bych byla ochotná pochopit - ale pro systém není ta maminka u toho miminka podstatná? Chápu, že nejde převézt maminku za miminkem, když je taky ve vážném stavu - ale když není?
 Cow :-) 


Re: Díky za upřímný článek 

(11.2.2008 17:45:31)
Myshko....ke tvému nepochopení...jak je možné, že maminky vidí své miminka až třeba pátý den po porodu ti odpovím úplně jednoduše.
Třeba protože porod probíhal v menší porodnici a stav miminka byl natolik vážný, že muselo být převezeno do jiné nemocnice na oddělení JIP nebo OPN.
Tak jsem to měla i já u svého třetího porodu...čili třetí sekce.
 Luca + Tomík 
  • 

tenhle smutek znám 

(11.2.2008 11:13:51)
Milá Sidi,
poprvé v životě sedám k počítači, abych někomu odpověděla. Velice dobře tě chápu, prožila jsem něco podobného i když pro jiné zdravotní potíže. Tomík se narodil císařským řezem ve 29týdnu, vážil 1,5kg a špatně dýchal. Po mém procitnutí na JIPce mi sestry nebyly schopné ani sdělit jestli se mi narodil kluk nebo holka a viděla jsem ho až druhý den, kdy jsem konečně mohla "prozradit" personálu, že se miminko bude jmenovat Tomáš. Následně mě uložili na odd. pro 6ti nedělky tj. na pokoj mezi matky, které u sebe měli svoje baculáče, bylo to "báječné" šestinedělí. Za Tomíkem jsem docházela na jiné odd. Celkově ale můžu říct, že se o nás postarali dobře, prošli jsme si sice postupně různými zdravotními peripetiemi,ale mléko jsem si udržela a kojila až do roka. Dnes už je všechno ošklivé zapomenuto a máme se báječně. Píšu všechno, ale nesu si v sobě stejnou bolístku jako ty a jakákoliv zmínka o porodu, kdy ti vloží po všech bolestech do náruče krásný uzlíček mi vhání slzy do očí.
Snažím se netrápit se tím a užívám si s Tomem každý okamžik. Máš dva krásné kluky, oni mají mámu, která je miluje a to je v životě to nejdůležitější. Přeju vám všem hodně štěstí. Luca
 Cow :-) 


Re: tenhle smutek znám 

(11.2.2008 18:17:38)
Lucko s Tomíkem...
chtěla bych zareagovat na tvoje jaké to je "báječné" být na pokoji s baculáčky, když to u tebe bylo jinak.

Jak už tady několikrát zaznělo, každá to máme nastaveno jinak a je fakt, že to vidím z úhlu pohledu nejen matky, která se ke třetí plánované sekci propracovala po IVF a nějakých předchozích nezdarech, ale i z pozice "profíka":-)
Naše třetí mimonko bylo tak vztoužené, tak vybojované, tak "drahé" /doslova finančně/ a hlavně vymodlené, že nějaké mé negativní osob.pocity šly úplně mimo. Jednak mě svým způsobem zocelila profesní dráha, také jsem tvrďák a dobře jsem věděla, že lítost, smutek a brek mi absolutně nepomůže.
Takže jak už jsem psala, čekala mě třetí sekce. 2/3 gravidity jsem proležela na rizikovém pro všechny možné patologie stran gynekologie, především pro placenta preavia a časté masiv.krvácení...je to stav vážný, když to dojde do určitých mezí, jde se na sál bez ohledu na velikost a zralost plodu, neb jde o život rodičky. K tomu jsem měla těhoten.hepatozu se stále zhoršujícími se nálezy, hraniční gestační diabetes.DOTAHLI jsme to to 36+0 a zjistili, že miminko už neroste a ani jedné z nás se nedařilo nejlíp, čili se jde rodit. Věděla jsem co mě čeká. MMJ mi bylo řečeno, že pokud nastanou komplikace, přijdu o dělohu.
Sekce ve spinále. Miminko jsem viděla./i u druhého porodu před 10ti lety jsem dceru viděla/.
K přípravě a samotnému zákroku nemám jedinou výtku. Po sekci už na mě čekal manžel a pak už byl po celou dobu se mnou a nebo se chodil dívat na naši holčičku. Po pár hodinách přišel kolega pediatr a řekl, že má maličká nějaké potíže /řekl mi jaké/ a dohodli jsme se na tom, že bude přeložena do velkoměsta na OPN, kde se o ni líp postarají. Přijel tým, vše mi vysvětlili, maličkou ukázali v převozovém inkubátoru a odjeli...
Tak:-) Moje miminko je od prvního dne velký cestovatel!:-)
Co já? Nevím..zázrak a obrovská touha se dát co nejdřív do šusu a jít za malou. Prospala jsem se.Poprvé vstala s pomocí manžela a sestřičky. Bylo mi fajn. Taky jsem byla ráda, že po 32. týdnech KONEČNĚ můžu opustit lůžko, aniž bych ohrozila sebe a miminko v bříšku. Huráááá!
Zotavovala jsem se neuvěřitelně rychle. Druhý den po por.jsem nepotřebovala nic od bolesti a nechala se přeložit na normální šestinedělí k mamince, která u sebe měla miminko.
Sado maso? Vůbec neeeee. Potřebovala jsem se cítit jako každá jiná matka. A v tom mi pomohla kolegyně na pokoji. Viděla jsem jak kojí, jak přebaluje, chová maličkou, pomáhala jsem ji u koupání a ták. Vysvětlila ji svůj záměr a ONA mě pochopila a podpořila:-)
Krásně se mi nastoupila laktace a já odstříkavala a posílala denně po manželovi zásoby naši dcerušce. Každý den jsem měla čerstvou fotečku a nové zprávičky o tom, jak se ji daří. Vše se dobře vyvíjelo.
Čtvrtý den mi volali z OPN, že pro mě mají místo a kdy nastoupím k malé? Protože jsem byla opravdu fit, pustili mě pátý den a manžel mě odvezl na OPN do velkoměsta. Mooooc jsem se těšila a zároven trochu bála...jaké to bude...vidět se po pěti dnech a jestli pak se chytně na kojení?
Shledání bylo úžasné:-) a napoprvé jsme nakojily celou dvacítku. Rostla nám před očima. Na kojení nás volaly sestry ve dne v noci co tři hodiny. Mělo to svůj smysl.Po čtyřech dnech se zrušily všechny kanylky a pátý den nás propustili domů.
Vůbec se necítím okradená.
Citím se nesmírně obohacená a bohatá.
Ale opravdu chápu, že to máme každá jinak.
Věřím, že ve finále jsme všechny šťastné mámy...
Jak ty, tak SIDI, já i ostatní.
A hlavně věřte, že Bůh nám dává dobré věci...zlé jsou odjinud.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: tenhle smutek znám 

(13.2.2008 18:59:49)
Cow,
tak tohle bylo super. Nemyslim Tvuj treti porod, to bylo oproti mne opravdu neco naprosto sileneho. Ale super bylo to, jak jste si to uzivali. Asi bude pes zakopany v tom. V tech drobnostech, ktere se Tobe Bohu diky podarily a mne ne. Uch, ja vubec nevim, jak popsat sve pocity. Nechci, aby to znelo jako fnukani. Ja jsem nesmirne stastna, ze kluky mam. A taky uz vim, ze ty porody mi mely neco ukazat. Pred prvnim porodem jsem pohrdala vsim medicinskym, proste jsem byla desne "prirozena". byla jsem neuveritelne pevne presvedcena, ze ja proste zadnou moderni medicinu potrebovat nebudu, ze jsem proste stvorena k tomu rodit deti. Nebyla jsem pokorna, byla jsem pysna. A tak se Pan Buh rozhodl, ze miukaze, zac je toho loket. Ano, nebyt moderni mediciny, nebaly bych ja ani moji kluci. Takze i mne moje porody obohatily o velke poznani a pouceni a daly mi mnohem vice pokory, nez jsem mela pred tim. Clanek jsem napsala proste jen proto, ze je mi lito, ze se mi nevyplnil jeden z mnoha snu (spousta se mi jich zase naopak vyplnila), ze mne to obcas rozplace, ze je mi to lito i kvuli klukum (ja si totiz porad predstavuji, jake to asi je pro to miminko, ktere si v poklidu plave v brisku a najednou se objevi velikanska dira, prudke svetlo, nekdo ho vytahne do zimy a odnese ho pryc od mamy). Proste jsem se chtela vypovidat. Takze tak. mam pocit, ze jak uz prispivam asi desatym prispevkem, zacinam trosicku plkat, takze uz toho necham.
Preji Tobe i Tve rodine hodne Bozi lasky a Boziho milosrdenstvi.
Sidi
 Cow :-) 


Re: tenhle smutek znám 

(15.2.2008 16:34:27)
Ahoj Sidi,
díky za reakci.
Přiznám se, že jsem četla tvůj článeček na 2x...a to z toho důvodu, že jsem po první části odběhla k nějaké dom.činnosti a mezi tím přemýšlela nad tou první půlkou...Jo, řekla bych, že mě docela "nadzvihla":-). Podivovala jsem se té nepřipravenosti a naivitě.
Jenže úpřímně...ani já nebyla moudřejší u prvního porodu. Sice jsem neměla tu představu rodit přirozeně, ale to jen proto, že od mé první návštěvy u gynekologa mi bylo oznámeno, že mám tak úzkou pánev, že mám počítat s SC. Čili já byla připravená...ty ne. Pak je zcela pochopitelné, že je ti smutno z toho, že se tvé představy nenaplnily. I já bych byla zaskočená...zklamaná.
Pak jsem dočetla druhou půlku a popis druhého porodu a závěr. To už zní vyrovnaně a smířeně.
To je dobře.
Netrap se:-)
Ještě ti napíšu to, co jsem tu nikomu za celou dobu svého "krafání" na rodině neřekla. Víš, mi se to po druhé sekci v "břichu zašmodrchovalo" a já už pak nemohla otěhotnět přirozeně.
A co čert nechtěl??? S panem Bejvalem jsme si nakonec šli každou svou cestou. A já zůstala sama se dvěma malýma dětma, akorát nastoupila do nového zaměstnání a našla si podnájem. Rozhodla se žít pro děti své i ty v práci, účastnit se života v církvi a nekomplikovat si život.
njn, člověk míní, Pán Bůh mění. Jeden muž se začal o mě i s dětma zajímat:-) Jsem mu to vymlouvala a řekla, at si najde nějakou jinou, mladší...se kterou si založí rodinu, že já už prostě děti mít nemůžu.
Trochu jsem se spletla. Bůh mi ne náhodou poslal do cesty někoho, kdo mi řekl o metodě IVF-naativ, kterou jsme s novým manželem podstoupili.
Nebylo to tak jednoduché...i nějaké nezdary byly a tehdy jsem mi taky přišlo smutno a líto, že jsem neporodila své první dvě děti přirozeně...protože by se pak nestalo to a ono a nemusela jsem jít na umělé oplodnění.
Jneže co nadělám, zpět to nevezmu...díky Bohu se našlo řešení...zbytek už znáš z mého předešlého příspěvku.
Vše špatné je k něčemu dobré. Já mám ted blíž k některým svým pacientům-klientům a k ženám, které si tím taky procházejí.
Není lepší z téhle zkušensoti profitovat?:-))
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: tenhle smutek znám 

(15.2.2008 16:55:41)
Cow, super. Dekuji, ze jsi se sverila, cenim si toho :-). I ja ze sve zkusenosti profituju. Kdyz jsem psala ten clanek, byla jsem proste rozesmutnela a podle toho je i ladeny. Kdybych s tim pockala na druhy den, asi by vyznel jinak. Ja se ze svych porodu taky poucila, nejsem z nich jen smutna a uz rozhodne se svym "neuspechem" nezabyvam kazdy den. Na to prozivam prilis veci a i prilis hezkych veci. Pred porodem jsem desne opovrhovala moderni medicinou, ted uz vim, ze muze i velice pomoci. Konec koncu bez ni bych tu nebyla a taky bych nemela svoje syny. Kdyz jsem byla ted podruhe v porodnici, dovedla jsem pomoci maminkam, ktere to po porodu psychicky nezvladly, protoze jsem si jeste zive pamatovala, jak bylo mne a jak jsem strasne potrebovala nekoho, komu bych se mohla vyplakat na rameni. Uvedomila jsem si, ze mit dite je zazrak, i kdyz to mnohym lidem pripada normalni. Nepredpokladam, ze porodim jeste treti dite (i kdyz to porad nevylucuji - cesty Bozi jsou nevyzpytatelne). Buh mi tak ale dal moznost osvojit si detatko, ktere rodinu nema a kteremu tak muzu poskytnout pomocnou ruku. Diky tomu, ze kluci meli byt Downici, zavazala jsem se slibem, ze s manzelem budeme v budoucnu na nasi ekofarme porad pobyty pro rodiny s temito detmi zadarmo a mame se spolupraci s mentalne postizenymi jeste velke plany. Zkratka moje porody mne od zakladu zmenily. Takze - Bohu diky za to, jake byly. Kdybych porodila normalne, hledala bych vyse popsane zkusenosti a zjisteni mnohem dele a mozna bych je ani nenasla.
Nekde v diskusi jsem tu napsala, ze pevne doufam, ze jednou si budu moci rici, ze moje porody byly fajn. Jedna ze ctenarek zapochybovala o me normalnosti, tedy myslela-li jsem to doopravdy. Jestli si precte vyse zminene, pak si myslim, ze mne bude moci povazovat za normalni, i kdyz ted tady reknu, ze moje porody byly svym zpusobem fajn.
Mej se krasne, Cow, miluj svou rodinu a moc a moc Vam preji, at se Vam dari nejlepe jak muze.
Sidi
 Cow :-) 


Re: tenhle smutek znám 

(11.2.2008 18:18:55)
Lucko s Tomíkem...
chtěla bych zareagovat na tvoje jaké to je "báječné" být na pokoji s baculáčky, když to u tebe bylo jinak.

Jak už tady několikrát zaznělo, každá to máme nastaveno jinak a je fakt, že to vidím z úhlu pohledu nejen matky, která se ke třetí plánované sekci propracovala po IVF a nějakých předchozích nezdarech, ale i z pozice "profíka":-)
Naše třetí mimonko bylo tak vztoužené, tak vybojované, tak "drahé" /doslova finančně/ a hlavně vymodlené, že nějaké mé negativní osob.pocity šly úplně mimo. Jednak mě svým způsobem zocelila profesní dráha, také jsem tvrďák a dobře jsem věděla, že lítost, smutek a brek mi absolutně nepomůže.
Takže jak už jsem psala, čekala mě třetí sekce. 2/3 gravidity jsem proležela na rizikovém pro všechny možné patologie stran gynekologie, především pro placenta preavia a časté masiv.krvácení...je to stav vážný, když to dojde do určitých mezí, jde se na sál bez ohledu na velikost a zralost plodu, neb jde o život rodičky. K tomu jsem měla těhoten.hepatozu se stále zhoršujícími se nálezy, hraniční gestační diabetes.DOTAHLI jsme to to 36+0 a zjistili, že miminko už neroste a ani jedné z nás se nedařilo nejlíp, čili se jde rodit. Věděla jsem co mě čeká. MMJ mi bylo řečeno, že pokud nastanou komplikace, přijdu o dělohu.
Sekce ve spinále. Miminko jsem viděla./i u druhého porodu před 10ti lety jsem dceru viděla/.
K přípravě a samotnému zákroku nemám jedinou výtku. Po sekci už na mě čekal manžel a pak už byl po celou dobu se mnou a nebo se chodil dívat na naši holčičku. Po pár hodinách přišel kolega pediatr a řekl, že má maličká nějaké potíže /řekl mi jaké/ a dohodli jsme se na tom, že bude přeložena do velkoměsta na OPN, kde se o ni líp postarají. Přijel tým, vše mi vysvětlili, maličkou ukázali v převozovém inkubátoru a odjeli...
Tak:-) Moje miminko je od prvního dne velký cestovatel!:-)
Co já? Nevím..zázrak a obrovská touha se dát co nejdřív do šusu a jít za malou. Prospala jsem se.Poprvé vstala s pomocí manžela a sestřičky. Bylo mi fajn. Taky jsem byla ráda, že po 32. týdnech KONEČNĚ můžu opustit lůžko, aniž bych ohrozila sebe a miminko v bříšku. Huráááá!
Zotavovala jsem se neuvěřitelně rychle. Druhý den po por.jsem nepotřebovala nic od bolesti a nechala se přeložit na normální šestinedělí k mamince, která u sebe měla miminko.
Sado maso? Vůbec neeeee. Potřebovala jsem se cítit jako každá jiná matka. A v tom mi pomohla kolegyně na pokoji. Viděla jsem jak kojí, jak přebaluje, chová maličkou, pomáhala jsem ji u koupání a ták. Vysvětlila ji svůj záměr a ONA mě pochopila a podpořila:-)
Krásně se mi nastoupila laktace a já odstříkavala a posílala denně po manželovi zásoby naši dcerušce. Každý den jsem měla čerstvou fotečku a nové zprávičky o tom, jak se ji daří. Vše se dobře vyvíjelo.
Čtvrtý den mi volali z OPN, že pro mě mají místo a kdy nastoupím k malé? Protože jsem byla opravdu fit, pustili mě pátý den a manžel mě odvezl na OPN do velkoměsta. Mooooc jsem se těšila a zároven trochu bála...jaké to bude...vidět se po pěti dnech a jestli pak se chytně na kojení?
Shledání bylo úžasné:-) a napoprvé jsme nakojily celou dvacítku. Rostla nám před očima. Na kojení nás volaly sestry ve dne v noci co tři hodiny. Mělo to svůj smysl.Po čtyřech dnech se zrušily všechny kanylky a pátý den nás propustili domů.
Vůbec se necítím okradená.
Citím se nesmírně obohacená a bohatá.
Ale opravdu chápu, že to máme každá jinak.
Věřím, že ve finále jsme všechny šťastné mámy...
Jak ty, tak SIDI, já i ostatní.
A hlavně věřte, že Bůh nám dává dobré věci...zlé jsou odjinud.
 Jíťa 
  • 

jaké to je "báječné" být na pokoji s baculáčky... 

(12.2.2008 17:20:37)
Chtěla bych k tomu přidat svůj příspěvek, jaké je to báječné. Sice jsem to sama nezažila, ale byla jsem přímým svědkem.
V době, kdy se mi narodil náš chlapeček byla porodnice zrovna přeplněná, na šestinedělí nebylo místo a tak nás dva spolu s několika dalšími maminkami a miminky uložili na gynekologické oddělení. Ve vedlejším pokoji ležely ženy po potratu - neviděla jsem je jinak než uplakané. Musí to být strašné, cítit tu prázdnotu, když z vedlejšího pokoje k vám doléhá pláč miminka, když otevřenými dveřmi vidíte jak jsou jiní šťastní...

Buďte šťastní za vaše krásné a zdravé děti, každý to štěstí nemá (taky jsem 3x potratila) a chlapeček se narodil až po několika letech asistované reprodukce, po IVF.
 renata 
  • 

netrap se 

(11.2.2008 11:19:18)
chápu tvoji prázdnotu, já sama jsem rodila jednou. byl to normálni porod a věřím, že ta prázdnota musíbýt hrozná. na druhé straně zachránili ti život a oba kluci jsou zdraví a to je moc důležité. myslím si, že jsi silná osobnost, že jsi to všechno zvládla a že jsi po tom všem chtěla ještě jedno dítě. každý by to nezvládl. máš můj obdiv.
k tomuto tématu mám jednu nemilou historku. moje švagrová prvího kluka porodila taky císařem. když byla těhotná podruhé mluvila o tom, že chce rodit taky císařem, je to prý lepší a bezbolestný. už tenkrát jsem nechápala její slova. nakonec rodila normálně a strašně si stěžoala jak to bylo hrozný a všichni ji museli litovat, že si musela protrpět bolesti. přitom porod probíhal normálně, bez komplikací.
nikdy jsem ji nepochopila. a když jsem se jí ptala, jestli chce ještě jedno dítě, tak mi řekla NE UŽ NIKDY. podle toho vypadá i její výchova. z obou kluku dělá skleníkový květinky. každý kýchnutí, by nejraději léčila antibiotiky.
 Cita 


Necitlivá a hloupá 

(11.2.2008 17:29:25)
Promin Renato, ale to co pises o svagrové je hloupé. To,ze jsi sama lehky porod jeste neznamená, že ho takový měla i švagrová...Vím, o čem mluvím (popisy mých porodů tu nejspíš najdeš pod mým nickem, nebo v diskuzi Porod uz nikdy nechci zazit, ci v diskuzi epidurál..).

Ze jsi odrodila dobre neni az tak tvoje zasluha, bud rada, že to tak probehlo, ale neodsuzuj druhe, bud tak hodná...

Jinak chápu autorku, porod samotný muze být dost traumatická událost at uz má jakékoli príciny (já se v noci budila s krikem nekolik mesiců a to fakt nejsem sralbotka) Pomoc psychologa ani kineziologa není vůbec od věci..p.s. ackoli sem rodila "normálně" první chvíle syna si také nepamatuju, protože sem ztratila vědomí, tak buď v klidu :-)

Jinak se priklanim k tomu, hodne se ptat, klidne si v porodnici na vedení i stěžovat...Já to udělala a musím říct, že ohlasy z Motolské porodnice (tady na rodině)byly několik týdnů po mé "stěžovačce" úplně jiné, než na co si pamatuju já..

 renata 
  • 

Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 9:09:58)
možná jsem to špatně napsala, nikoho nechci odsuzovat. jen musela by jsi ji znát. to není jen o tomto. ona o každé rýmě mluví jako o smrtelné nemoci. k nim nikdo nejezdí na naštěvu, aby je náhodou někdo nenakazil a oni taky k nikomu nesmí. no prostě trošku víc přehnaný.
 Cita 


Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 14:29:23)
Tak dobry, nejspis si to proste slizla za vsechny ty "hrdinky" co zdatne prekonaji kazdou bolest a holky co na sal krici, rodí kleštěma ci se dopracují až k neplánovanému císaři jsou u nich prostě jenom hysterky...

jinak si myslím, že to co se prezentuje jako Přirozený porod je ve skutečnosti jen tzv Ideální porod a málokdy to vypadá tak, že se rodička na sále trochu zadýchá, opotí a dvakrát kvíkne...asi by vážně bylo lepší nevědět jak by porod měl vypadat a co je prezentováno jako běžné a přirozené, protože pak je novopečená maminka nejen nemile překvapená tím, jak porod proběhl, ale ještě má v sobě kolikrát pocit selhání...

možná ještě očekávat porod horší, než pak je, může být v pořádku, ale ne naopak...
 10.5Libik12 


Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 14:34:01)
Záleží, jak se s informacemi o přirozených porodech nakládá.

Mně třeba první porod překvapil fyziologičností a měla jsem pocit selhání z toho, že jsem se před tím klepala jak ratlík a kazila jsem si zbytečně těhotenství, kdyby mi tenkrát někdo řekl (1985). že rodit je normální, bylo by to fajn 9 měsíců, takto to bylo jenom divení z toho, že žiju i po porodu:)
 Cita 


Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 23:49:50)
No, Libiku, myslím, že mě nepřesvědčíš...lepší je být připravená na nejhorší a pak si oddechnout, než naopak...takhle to mám prostě já...

...určitě bych se např. nenechala uchlácholit prezentací porodnice, která nabízí epidurál na požádání, ovšem jenom na svých internetových stránkách..a v reálu ti ho prostě nedá, poněvadž pan doktor spí...
 10.5Libik12 


Re: Necitlivá a hloupá 

(13.2.2008 0:54:04)
To ne, strach je blbá řídící myšlenka. Předjímání katastrof katastrofy přivolává(vyzkoušeno)
 brzobohatka 


Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 14:38:51)
ahoj Salíku, máme stejný obrázek, co s tím uděláme :-D
 Cita 


Re: Necitlivá a hloupá 

(12.2.2008 23:39:14)
Brzobohatko, asi nic....já ho mám už skoro 6 let, ale mám dost výpadky, někdy se to neobjevim několik měsíců...myslím, že není třeba řeši...
 Bebíčko 
  • 

Re: netrap se 

(11.2.2008 21:04:51)
Nevím co je horší. Jestli první císař, nebo si stěžování na klasický porod. Nebo to, že ta potvora nechce další dítě a děti léčí léčí antibiotiky.:-D:-D Já tě lituji takouvou švagrovou ... no to je děsný. Chudáku.:-D:-D


Doufám, že ty jsi normální. Dětí máš 15, všechny si rodila klasicky, porod byl to nejlepší co jsi zažila a vše lečíš bylinkama.:-D:-D:-D
 renata 
  • 

Re: netrap se 

(12.2.2008 9:14:04)
možná jsem to špatně napsala, nikoho nechci odsuzovat. jen musela by jsi ji znát. to není jen o tomto. ona o každé rýmě mluví jako o smrtelné nemoci. k nim nikdo nejezdí na naštěvu, aby je náhodou někdo nenakazil a oni taky k nikomu nesmí. no prostě trošku víc přehnaný.
nejsem normální, nemám 15 dětí a neléčím je bylinkama,
 oslavice 


Je jedno, jak se rodí 

(11.2.2008 11:22:33)
Ahojky! Já rodila neplánovaně o měsíc dřív normálně, praskla mi voda. Nic šílenějšího jsem nezažila. Malá se narodila skoro po 13 hodinách strašných bolestí. Vím, že to nebolelo jen mě ale i ji. Nevíte, jak jsem byla šťastná, že už to máme za sebou. Dali mi ji na břicho. Pak mi ji měli donést za dvě hodiny. Ale přišel jen doktor a suše mi oznámil, že je to s malou moc špatný, že je v inkubátoru a nic víc... Nedovedu popsat, jak mi bylo. Až za pár hodin jsem mohla za ní na JIP. Tam jsem se dozvěděla, že špatně dýchá, jedna plíce byla neovyvinutá. Takže taky žádné mazlení, kojení, nic. Když mi dovolili si ji poprvé pohladit, začala jsem brečet. Naštěstí se její stav rychle zlepšoval a za 14 dní jsme mazaly domů. Kojení se bohužel nekonalo ani tam, dostala nejdřív flašu od sestřiček a bylo vymalováno. Ale já byla šťastná, že papá. Taky jsem si to malovala úplně jinak. Nebyla jdem na tuhle variantu připravená. A říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby mi udělali císař, který mi hrozil.Že by třeba na tom malá nebyla tak jak byla....
 stanousek 


Netrap se 

(11.2.2008 11:29:56)
Netrap se,já sem porodila oba syny vaginálně,ale byla sem po obou porodech tak hotová,a kluci taky,že jsem je stejně chovat ani hladit nemohla.Prvního odnesli okamžitě na dětské-špatně dýchal,dostal se ke mě druhý den, a druhého syna po kleštích odnesli na JIP a já ho měla až za 3 dny(pravda ne jen kvůli jemu,ale taky kvůli tomu jak jsem vypadala po takovým porodu já.....
 londynka 
  • 

Sidi,... 

(11.2.2008 11:32:46)
Sidi - krasny clanok, je fajn, ze si podelila o svoj pribeh...moze pomoct inym ludom!

Mozem sa ta opytat kolko mas rokov? A tiez, vies nieco viac o tom HELLP - preco vznika? ako sa da predchadzat, atd?

Prajem ti vela stastia, a verim, ze cas tvoj smutok zahoji! Mas krasnych synov, ktori ti v tom pomozu ... Sustred sa na pritomnost a na vsetko krasne, co mas..

;)& XXX
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Sidi,... 

(13.2.2008 1:49:20)
Ahoj Londynko,
je mi 32 let. Matyska jsem rodila ve 29 letech, Martinka ve 31 letech. patrim tedy mezi starsi rodicky :-). O HELLP syndromu uz toho vim hodne (mozna az prilis), ale jak vznika Ti nepovim ani ja, ani zadny lekar na svete. HELLP syndrom zustavat pro moderni medicinu dosud velkou neznamou. Existuje asi 9 hypotez, co by jej mohlo zapricinovat, ale zadna dosud neni potvrzena jako ta jedina spravna. Nekdo se priklani ke genetickym predispozicim, nekdo k imunologickym. Existuji teorie, ktere davaji HELLP syndrom do souvislosti s vekem, s nadvahou apod. Vic se ale o tom nevi. Co je dobre propracovne jsou priznaky HELLP syndromu. O tech medicina vi jiz dost a je diky tomu schopna rozvinuti tohoto syndromu zpomalit, nekdy i zastavit a kazdopadne je schopna predejit tomu nejhorsimu - umrti rodicky. Co se take vi s jistotou je to, ze je to syndrom, ktery se projevuje jen u tehotnych, nemuze se tedy vyskytnou u nikoho v "normalnim" stavu. Take se vi, ze je to pomerne vzacna komplikace tehotenstvi. Preeklampsie byva castejsi. U prvorodicek se HELLP syndrom vyskytuje pry v 9 % celosvetove populace, u druho- a vicerodicek jen u 0,5 % pripadech v celosvetove populaci.
Vic se dozvis na internetu, napr. www.porodnici.cz.
Dekuji za reakci a za podporu.
Preji i Tobe vse dobre, hodne lasky Bozi i cloveci a pevne zdravicko.
Sidi
 macerno 


Nejkrásnější období a nejdůležitější okamžik v životě ženy 

(11.2.2008 13:18:49)
Způsob porodu je důležitý pro miminko i matku, ale miminko cítilo lásku celé těhotenství, a má celé další miminkovské období, aby lásku cítilo. Už jen ten čas, kdy bylo samo a kdy je s mámou je za chvíli nesrovnatelný, takže snad tak nevratné následky nemá. Taky jsem po dvou císařích a podobné pocity znám. Obraz unavené zpocené maminky, která si po porodu s blaženým výrazem přiloží k prsu růžový uzlíček je v určitém směru stejně nebezpečný jako obraz štíhlounké dokonalé modelky. Kdo se srovnává s jakýmkoliv ideálem, se svojí představou nebo jen se svou kamarádkou, tak v tom může pokračovat donekonečna a klid v duši nenajde.
 Opuncie 
  • 

Re: Nejkrásnější období a nejdůležitější okamžik v životě ženy 

(11.2.2008 14:50:17)
Já jsem porodila sice s vyvolávačkou, ale jinak všechno bez větších zásahů. Když mi dcerku položili na prsa, byla jsem ráda, že jsem ráda - slyšela jsem jak pláče, uvědomovala jsem si, že bolest přestala, ale rozhodně to nebylo jako z instruktážního filmu: sice jsem malou držela, ale na nějaké povídání si s ní jsem v tu chvíli fakt neměla... Pak mi ji asi na hodinku odvezli (rutina - s tím člověk bohužel nic nenadělá, ale manžel byl u ní na novorozeneckém a prý celou dobu v inkubátoru spala), a od té doby jsme pořád spolu. V břiše jsem si s miminkem povídala, měli jsme plno her a společných plánů, ale když jsem porodila a najednou přede mnou byla konkrétní holčička, všechno se změnilo: najednou pro mě byla cizí člověk, se kterým se teprve musíme seznámit. Bylo to zvláštní, v břiše už měla určitý rytmus, který mě nepřekvapoval, ale když byla venku, chvíli trvalo, než jsem jí porozuměla. Skutečný nával endorfinů se dostavil asi za tři týdny, najednou mi došlo, že je fakt moje a já si jí můžu nechat :-) a každý den jsem ji měla víc a víc ráda. I když kdyby se mě někdo zeptal hodinu po porodu, tak bych řekla, že jí miluju nejvíc jak to jde, a samozřejmě to tak bylo. Od pár kamarádek jsem dokonce slyšela, že když se jim mimi narodilo, tak měly chvíli špatný pocit, že ho "nemilují", protože si to prostě neuměly poručit. Ale teď jsou ze všech supr mámy a děti jsou taky v pohodě. Přeju autorce všechno dobré - hlavně že jste všichni zdraví. Kdyby něco, zkuste kineziologii, ta pracuje i s traumaty před narozením a při porodu.
 Ája, Pavlík 2 roky + mimi v bříšku 
  • 

Milá Sidi, 

(11.2.2008 13:21:16)
Milá Sidi, také Ti chci poděkovat za krásný článek a povzbudit Tě. Cítím to také tak, jak už bylo mnohé řečeno v předchozích článcích - je veliký DAR, že Ty i děti jste to zvládli a že jste zdraví. Nevyčítej si, jaké to mohlo být, jaký jsi mohla mít porod, něco jiného je něco si vyfantazírovat a něco jiného je pak realita, zvláště, když jde o život( dva životy). Soucítím s Tebou, ale nic si nevyčítej a buď vděčná za přítomnost, že můžeš být s dětmi nyní, že jim to můžeš "vynahradit" právě teď. Držím Ti palce. Já měla porod klasický, "medicínský", a když už jsem měla chlapečka u sebe a byla plná síly z tohoto krásného pocitu, dojmu, štěstí, tak jsem musela pod narkózu, protože nešlo zastavit obrovské krvácení po porodu. Po narkóze jsem si nemohla ani sednout, jak se mi bylo zle z té krevní ztráty, následovaly transfúze, no nic příjemného. Kojení bylo šílený problém, neměla jsem žádné mléko, syn vážil 4200 g, měl stále hlad, takže jsme začali v porodnici z příkrmem a na tom už zůstal. Za týden mám druhý termín porodu, takže už jsem v takovém příjemném napětí, jak to dopadne, ale věřím, že ať to bude tak či onak, důležitý bude výsledek a zdraví nás obou. Ještě jednou přeji všem maminkám a dětem vše nej...!
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Milá Sidi, 

(13.2.2008 1:53:43)
Ahoj Ajo,
dekuji za milou reakci a co dodat vic, nez ze Ti drzim strasne moc vsechny palce, at Tvuj druhy porod dopadne skvele, at jste oba zdravi a at mate co nejvice prostoru pro vzajemne mazleni a poznavani se. Drzim palce i po navratu domu, at to s Pavlikem zvladnete. Nas Matysek je pro Martinka moc fajn braska, tak at se to povede i Vam.
Hodne zdravicka Tobe i Tve rodine a hlavne strasne moc Bozi icloveci lasky kolem sebe.
Sidi
 Majka 
  • 

máš děti 

(11.2.2008 13:31:38)
Určitě to není nic veselého, ale máš děti. Když to nejde, ani po umělém oplodnění, člověk občas přemýšlí, proč tu vlastně je.
 Grainne 


Re: máš děti 

(11.2.2008 13:36:11)
Teď mě ještě tak napadlo, jsem opravdu pořádný člověk a odpadky po sobě sbírám a to v případě potřeby i ty psí, jenomže když vleču sáček s odpadky přes půl města, občas mám chuť ho odhodit na schody místní radnice.
To už ale asi opravdu záleží na místním představenstvu.
 Grainne 


Re: máš děti 

(11.2.2008 13:41:42)
Moc se omlouvám, tenhle příspěvek sem nepatří, někam zmizely na okomžik všechny příspěvky, takže vznikla chyba.
 Ráchel, 3 děti 


Boží milost 

(11.2.2008 14:46:52)
Ahoj Sidi,
chápu, že Tě mrzí, že to všechno neprobíhalo víc v poklidu a dle Tvých představ... ale důvěřuj té Boží milosti, která Tvoje děti zachránila. Tam, kde jsi nemohla být Ty (ve chvíli, kdy poprvé vykoukli na svět), by s nimi Bůh... Tam, kde jsi je nemohla pohladit a obejmout, udělal to On...
Přeju Ti, aby v Tobě taky zahojil smutek, který z toho přetrvává...
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Boží milost 

(13.2.2008 2:10:40)
Rachel,
dekuji, jsi zlaticko. Buh to se mnou nema lehke a ja vim, ze mi tim vsim chtel ukazat strasne moc veci. A ja jsem mu za to vdecna. Ted z toho nektere ctenarky asi umrou - fnuka a pritom je vdecna. Ale pro mne se to nevylucuje - jsem za tu zkusenost vdecna. Ale jeste se s ni musim nejak vyporadat. A tohle je muj zpusob. Vyfnukat se. A Ty jsi mi temi par slovy moc pomohla - jsem hloupa, ze v takovych chvilich na Boha zapominam. Mas pravdu, ze je objal za mne. Konec koncu, jsou to jeho deti :-). Tak a ted uz budou urcite nektere neverici ctenarky uplne upet - ona si snad hraje na Pannu Marii, kdyz rika, ze jsou to jeho deti. Ty ale urcite vis, jak to myslim.
Jeste jednou diky. Musim rict, ze bych Te docela rada nekdy poznala. Uz jsme si vymenili par e-mailu kvuli Vanocum ve skolce, ale Tvoje prispevky na diskuzi mi prijdou vzdycky fajn a moc mne uklidnuji.
Kazdopadne Ti opravdu moc dekuji.
Preji Tobe i Tve rodine hodne Boziho milosrdenstvi a Bozi lasky.
Sidi
 PetrusaJanska 


Smutný příspěvek Sidi ..  

(11.2.2008 14:59:16)
Je mě vždy úzko, když čtu podobné příspěvky, ale život není jen radost, ale také starost. Ráda bych Vás pozvala a na naše stránky o porodnicích. Pokud máte s nějakou zkušenost, ať kladnou či zápornou, můžete právě k té své vložit hodnocení. www.mojeporodnice.cz . Pomůžete ostatním maminkám s výběrem a případně i s uklidněním před porodem. Díky a ahoj, Petra Jánská
 SSima 


Nevím 

(11.2.2008 15:31:24)
Vše je o lidech, o zdravotním personále v nemocnicích. Ale ty máš dvě zdravé děti. A jaký je nejlepší recept na takové bolístky? Projít v Motole
okolo patra dětské onkologie.
 Koralka 


Nechápu... 

(11.2.2008 16:16:22)
...život není růžovoučký, uááá, uááá, to jsou hnusný barvičky, co se mi to stalo v bříšku, lidičky...
Většinou na články nereaguju, ale tenhle styl mě nadzvedl ze židle.
No, moc nechápu, v čem je problém, Sidi, máš krásné zdravé děti, všechno dobře dopadlo, tak se netrap tím, co mohlo být. Nejsme v americkém romantickém filmu a stávají se daleko horší věci.

Koralka
 Hanka 75 


Re: Nechápu... 

(11.2.2008 16:28:15)
Myslím, že asi takovýhle "zdravý" necitlivý přístup měli někteří lékaři Sidi. Doufám, že nejste lékařka.

 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Smutný příspěvek Sidi ..  

(13.2.2008 2:13:00)
Ahoj Petro,
dekuji za prispevek a slibuji, ze se na porodnice juknu. Shrnuto podtrzeno - z meho pohledu Most je hnus a Kadan je super.
Sidi
 Olča, 2 kluci 
  • 

Chápu 

(11.2.2008 16:39:58)
Naprosto chápu vaše pocity. Prožila jsem si něco podobného a taky dvakrát. Dlouho, opravdu dlouho mne trápily úplně stejné pocity. Už se mi zdálo, že ani čas ten pocit křivdy nezahladí. Naštěstí mohu říct, že sedm let po druhém porodu mi je líto, že jsem o ten začátek života mých dětí byla ošizena, ale už to nebolí, už jsem s tím smířená. Radost z každodenního života s těma raubířema všechno vynahradí. Hlavně že se nám vůbec podařilo ta stvořeníčka přivést na svět. Někdo takové štěstí ani nemá. Přeji vám hodně radosti z vašich dětí.
 Jana + 3 rošťáci 


Porody 

(11.2.2008 18:10:26)
Já rodila celkem 3x a pokaždé jinak. Poprvé přirozeně a nebýt hnusného přístupu porodní asistentky a lékařky, řekla bych, že hladce, jen o kojení mi nikdo neřekl ani slovo. Druhý porod byl urychlovaný kvůli pupečníku okolo krčku, rodila jsem koncem pánevním a ty bolesti byly o dost silnější. Ale nakonec vše OK, jen jsem se dozvěděla, že mám vpáčené bradavky - po druhém porodu!!! Třetí porod byl císař a vůbec jsem neřešila, co bych prožila raději. Můj syn neměl ozvy, takže jsem jela jako namydlený blesk na sál. Také to naštěstí dopadlo dobře. A výsledek? mám tři zdravé děti a jsem spokojená. Rodila jsem 3x, pokaždé jinak a jinde, ale jediné, o co mi šlo, bylo přivést na svět zdravé děťátko!!! Co by za to dala moje teta, ta rodila přirozeně, i když má potíže s dělohou - porod není možný, jenže neměla tolik štěstí, jako pisatelka, její první dítko, jinak zdravý chlapeček, zemřel. Myslím, že by byla šťastná za císaře a zdravého klučinu, nyní má dvě hočičky - císařem! ;((
 Evžíček 


Sidi, 

(11.2.2008 18:30:19)
místo naříkání nad porodem , bys měla být ráda, že máš 2 zdravé děti. já mám 2 syny SC- také kvůli preeklampsii- a kojila jsem oba bez problému do roka, se starším jsem měla po porodu eklamtický záchvat a viděla jsem ho až pátý den po porodu- a vše v pohodě. Můj názor je ten, že se moc upínáš na samotný porod a ne na dítě. Porod je jen cesta, cíl je zdravé mimino. Lékařům bys měla být vděčná, že te i miminka zachránili. O duši te nikdo okrást nemůže- o tu se můžeš jen připravit sama...užívej si děti a nepatlej se v tom, že porod nebyl takový, jaký bys chtěla TY
 Eva 
  • 

Mě to přijde, 

(11.2.2008 18:55:09)
jako když sama sebe drásáš a zraňuješ. Takové stesky, rozplakávání sama sebe, to je na psychologa. Přijde mi to, že jsi sama na sebe krutá a dělá Ti to dobře.
 Musilka 
  • 

Re: Mě to přijde, 

(12.2.2008 16:46:49)
Taky mi to tak pripada - trochu jako sebelitost holek, ktere nikdy nebudou mit ani 175cm, ani 50kg, ale porad dokola mluvi o tom, jak byly osizene o takove dokonale telo...
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Mě to přijde, 

(13.2.2008 2:00:41)
Ahojte Evy a Musilko,
svym zpusobem mate obe pravdu. Ale to je preci normalni. Kdyz cloveka neco boli, porad o tom musi mluvit, dokud to proste nepreboli. Hodne psychologu takhle s pacienty problemy resi. Proste se z toho vykecat. Alespon ja to takhle potrebuji. Musim mluvit o tom, co mne trapi, a musim o tom mluvit tak dlouho, dokud nezjistim, ze uz je to pryc, ze uz to se mnou nic nedela. Prijde mi mnohem horsi sve trapeni v sobe dusit. To se to potom v cloveku kumuluje a pak hrozi, ze to jedno vybouchne. A ja nechci vybouchnout. Radeji se tady pro nekoho ztrapnim, radeji tu budu pro nekoho za ufnukenou holcicku. Takze obe prominte, pokud jsem vas tim otravila. Kazdy holt mame nejaky zpusob, jak se vyporadat s tim, co nas trapi.
Preji vam obema, abyste nikdy nic podobneho nezazily a abyste nikdy nemely duvod k tomu fnukat :-).
Hodne lasky vam obema i Vasim rodinam.
Sidi
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Sidi, teď vážně, 

(14.2.2008 9:42:15)
Te´d ale opravdu vážně. Tvé pocity jsou skutečné, ani černé ani bílé, my,co tu píšeme, že máš být vděčná - to jsou takové ty rozumné kecy atd. atd. Jedna věc je rozum, který můžeme ovládat, ale emoce si jen tak neporučí - mohou být dokonce v rozporu s vlastním rozumem. Tak je to u tebe. Víš to, ale necítíš se podle toho a pořád dokola ubezpečuješ sama sebe, jak jsi vděčná. Píšeš, že se potřebuješ vypovídat - to je vpořádku, ale tohle místo je na to úplně nevhodné, "fňukáním" zde si fakt nepomůžeš. Jediný způsob, jak se dobrat nějaké opravy emocí je najít si dobrého psychoterapeuta, který tě tvými emocemi provede a dá ti je pochopit a získat nadhled. Tyhle končiny podvědomí jsou obvykle mnohem hlubší a širší, než by nás vůbec napadlo. Sám na to člověk nestačí, protože sám od sebe nikdy nemá odstup. Vím z vlastní zkušenosti, jak dokáže dobrý zásah terapeuta udělat si v sobě jasno a změnit život k lepšímu. Vřele ti tuto pomoc doporučuji. Je to nejpoctivější a nejefektivnější způsob práce sama na sobě. Jsou různé terapeutické školy a způsoby, doporučuji ti rogersovskou a terapeutku ženu. Držím palec.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Sidi, teď vážně, 

(14.2.2008 11:15:00)
Petulino,
diky za konecne vecnou reakci. Tedy ne ze bych nebyla vdecna i jinym zde diskutujicim maminkam, ktere mi vyjadrily podporu. Jsem za ni opravdu rada a moc mne potesila. Ale ty jsi prvni z tech, ktere s mym "fnukanim" zas az tak nesouhlasi, ale nebyla jsi cynicka a neprijemna, ale napsala jsi vecne, proc te fnukani tady na Rodine vadi a dala jsi mi konkretni radu. Dekuji Ti, vazim si toho.
Jen bych chtela rict, ze je to mozna trosinku exhibicionismus ci neco na ten zpusob, ale mne velice pomaha sverit se svym "fnukanim" cizim lidem a svym zpusobem velmi anonymne. Diky tomu, ze jsem sem poslala ten clanek, jsem se ujistila v tom, ze podobne pocity melo vice maminek, a to i kdyz rodily normalne a ne cisarem. Takove zjisteni mi pomaha ujistit se v tom, ze moje teskneni neni nenormalni, ale normalni. Pak jsem se tu docetla spoustu moudrach rad a nazoru, ktere mi take pomahaji preklenout to, co mne trapi. Mam tedy pocit, ze "vyfnukat se" tady prineslo sve plody, i kdyz jsem tim mozna nekoho decentne otravila. A co vic. Mozna to z toho clanku uplne nevyzniva, ale ja se nechtela jen vyfnukat ze svych bolistek. Ja jsem chtela i jinym maminkam, ktere se muzou citit podobne jako ja, ukazat, ze nejsou samy a ze ty pocity jsou legitimni a normalni. A pak jsem nakonec chtela povedet i tem maminkam, ktere porod teprve ceka, aby se prilis neupinaly na sve predstavy o porodu, protoze to pak pod vlivem vsech hormonalnich bouri muze vest k peknemu prusvihu, ze ktereho se budou dlouho hrabat, coz byl presne muj problem. takze tak.
Jeste jednou diky. Preji vse nejlepsi Tobe i Tve rodine.
Sidi
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Sidi, teď vážně, 

(14.2.2008 16:30:50)
Ahoj, nejde o to, jestli to mně nebo někomu jinému vadí. Nemá nám to co vadit nebo nevadit. Podstatné je, že si myslím, že ti ani ty podpůrné reakce nijak zvlášť nepomohou, i když ty máš momentálně ten pocit. Až nadšení z diskuse odezní a pocity zase vylezou jako krysy z děr...
Ty nepotřebuješ zvenčí ubezečit od někoho jiného, že je to "normální" co cítíš. (to platí i pro ostatní) Snažím se ti napsat, že to, co cítíme, je vždycky NORMÁLNÍ, vždycky naprosto legitimní, protože tak se projevuje naše složité JÁ . Pokud v tobě ale tyhle pocity vyvolávají takové pnutí a(což je evidentní) nejistotu, zda je to normální, je čas s nimi pohnout a zapátrat. Proto ta psychoterapie. Cesta není ujištění od někoho, jestli to, co cítím je správné. Cesta je zjistit, z čeho mé emoce vyvěrají - pochopit je a přijmout.
Tím vším chci říct, že tyhle anonymní diskuse zde jsou spíš na ukrácení času, pobavení, ale když o něco jde, těžko pomohou. Je to jako dát náplast na zlomenou páteř.
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Sidi, teď vážně, 

(14.2.2008 9:44:33)
Te´d ale opravdu vážně. Tvé pocity jsou skutečné, ani černé ani bílé, my,co tu píšeme, že máš být vděčná - to jsou takové ty rozumné kecy atd. atd. Jedna věc je rozum, který můžeme ovládat, ale emoce si jen tak neporučí - mohou být dokonce v rozporu s vlastním rozumem. Tak je to u tebe. Víš to, ale necítíš se podle toho a pořád dokola ubezpečuješ sama sebe, jak jsi vděčná. Píšeš, že se potřebuješ vypovídat - to je vpořádku, ale tohle místo je na to úplně nevhodné, "fňukáním" zde si fakt nepomůžeš. Jediný způsob, jak se dobrat nějaké opravy emocí je najít si dobrého psychoterapeuta, který tě tvými emocemi provede a dá ti je pochopit a získat nadhled. Tyhle končiny podvědomí jsou obvykle mnohem hlubší a širší, než by nás vůbec napadlo. Sám na to člověk nestačí, protože sám od sebe nikdy nemá odstup. Vím z vlastní zkušenosti, jak dokáže dobrý zásah terapeuta udělat si v sobě jasno a změnit život k lepšímu. Vřele ti tuto pomoc doporučuji. Je to nejpoctivější a nejefektivnější způsob práce sama na sobě. Jsou různé terapeutické školy a způsoby, doporučuji ti rogersovskou a terapeutku ženu. Držím palec.
 Baba Jaga 


Porodila jsem normalne a presto mam stejne pocity jako ty 

(11.2.2008 19:00:25)
Mela jsem tezky porod, 49 hodin, neotvirala jsem se, takze infuze s oxytocinem, v polovine porodu prisla infekce a s ni vysoke horecky, tlak jsem mela 60/30. Maly se narodil v posledni vterine, Apgar mel 0/4/6, ozivovali ho a pak mi rekli, ze u deti, ktere maji po peti minutach apgar nizsi nez 7 je velka sance budouciho postizeni z nedostatku kysliku. Mel 4, takze ani doktori nedoufali, ze bude zdravy. Stravil dva dny napojen na pristroje, protoze nebyl schopen dychat sam. Nastesti je mu dnes rok a je naprosto vporadku, je to maly lvicek bojovnik. Porodila jsem ho v 38+3, takze never tomu, ze prirozeny porod ti zaruci, ze bude vsechno v poradku. Cekam ted druhe mimco a kacirsky doufam, ze bude KP a budu moct porodit cisarem, protoze po predchozim zazitku mi planovany cisar pripada mnohem bezpecnejsi pro mimco...
 katka+katka 
  • 

Re: Porodila jsem normalne a presto mam stejne pocity jako ty 

(11.2.2008 19:02:46)
Ze stejných důvodů jsem rodila CS, měla jsem strach, že by to takhle mohlo skončit. Budu ti držet palce, aby ti tobě i mimískovi dopadlo dobře.
 Baba Jaga 


Re: Porodila jsem normalne a presto mam stejne pocity jako ty 

(11.2.2008 19:11:22)
Ja taky nechapu, proc se dela z cisare na prani takova veda, protoze deti sice muzou mit mensi problem s poporodni adaptaci, ale neslysela jsem nikdy o postizeni ditete pri planovane sekci, zatimco hruzostrasnych pribehu o normalnich porodech, ktere dopadly spatne, pripadne slo o minuty ci vteriny, slysim dost. Tedy ne tak moc, ale jsou a po tom svem zazitku mi pripada cisarsky rez jako perfektni bezpecna procedura.
 Simča 
  • 

Re: Porodila jsem normalne a presto mam stejne pocity jako ty 

(11.2.2008 20:12:45)
Ježíš, tvůj příběh je fakt šílený a díky němu si člověk uvědomí,že absolutně nejdůležitější je na konci toho všeho zdravé mimi a živá máma.Přiznávám se ,nepokrytecky, třetí miminko jsem porodila císřským řezem na přání.Existují na to samozřejmě protichůdné názory,ale v tu chvíli podle mě a mého vynikajicího porodníka vzhledem k předcházející porodnické anamnéze toto bylo nejbezpečnější řešení.Prošla jsem si sice nemalými poporodními komplikacemi,ale prostě dle mého to k tomu patří,někomu nevyjde porod podle představ,jiný má komplikace v těhotenství,někdo jako já po porodu,nejdůležitější je přece na konci ten malý zdravý človíček.Přeji ti,at porodíš hlavně zdravoučké mimi způsobem,který si sama zvolíš(i kdyby to měl ten toužebný císař).
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Je to věc postoje 

(12.2.2008 10:29:15)
Ahoj Simčo a Markéto, naprosto souhlasím. Je to totiž věc postoje. Buď v sobě živím pocit, že mi něco uteklo, nebo jsem šťastná, že přestože jsem mohla já i dítě umřít, jsme oba zdraví. Po prvním plánovaném císaři (4740g a neměl šanci projít, naštěstí na to přišli včas) jsem měla chvíli podobný pocit, že mi něco uteklo, ale ani ne tak kvůli "zážitku" porodu, ale že jsem malého viděla až za pár hodin. Teď u druhého kluka, v mých 38 letech a s odhadem plodu opět hodně přes 4 kila, jsem se jen modlila, aby mě nenechali rodit normálně. Nakonec se rozjížděla preeklapsie a řízli ho okamžitě o týden dřív. A přes veškerý fofr měl taky nižší Apg 3 7 9. Oživovali ho a dávali kyslík. Manžel ho viděl asi půl hodiny po porodu, já až za šest hodin a skoro si to nepamatuju. Po narkóze jsem byla zase dlouho mimo, nějak je špatně snáším. Chci ale napsat, že vůbec nelituju toho, co se odehrálo, naopak děkuju stokrát doktorům, že to takhle zvládli a cvaldu i mě zachránili. ( malý začal chodit v 11. měs., takže je fit, kojila jsem do 9. m.). SC se zbytečně přeceňuje co se týče "špatného" startu do života. Císař se nedělá z rozmaru, ale s ohledem na zdraví a život, což je prvořadé.... Už vidím, jak se zase spustí nářky, že jedině "přirozený" porod. Porod znám jen jeden - bezpečný, na jehož konci jsou dva zdraví lidé.
 Simča 
  • 

Re: Je to věc postoje 

(12.2.2008 12:57:17)
Tak si tady můžeme notovat,Petulino,co je důležité, ale autorka asi chtěla slyšet něco jinýho.Bohužel nemohu posloužit,já si za svým stojím,pro mne je ze všeho nejdůležitější to,že mám zdravé krásné dětátko a že i já jsem přežila bez následků.Jak tomu bylo s příchodem mimi na svět je pro mne už ted nepodstatné.Podobných diskusí o přirozených,"nepřirozených" a jánevímjakých porodech se tady vedlo už spousty.Hezký den.
 Simča 
  • 

Pro Petulinu 

(12.2.2008 22:10:05)
Ahoj Petulino,ted jsem si procházela starší příspěvky a zjistila jsem,že už jsme se setkaly,hlavně u tématu "Jak se rodí v Krnově s dulou".Ptala ses mě,kde jsem rodila.Tak jen chci říct,že v Podolí, potřetí v 38 letech a s maximální spokojeností.
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: Pro Petulinu 

(13.2.2008 15:00:08)
Šak si tě pamatuju :-) Zdravím tě.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Porodila jsem normalne a presto mam stejne pocity jako ty 

(13.2.2008 2:20:55)
Ahoj Marketko,
mas krasneho klucika a Tvuj porod byl opravdu sileny. Matej i Martinek meli Apgara desitkoveho. Moc Ti drzim palce, aby Ti planovany cisar vysel a aby Tve druhe miminko bylo uplne v poradku a obesli jste se bez pristroju. Ja vim, ze ne vzdy je cisar hrozny. Ale u meho prvniho porodu byl neplanovany a to na nem bylo hrozne. Kdyz se zkratka upnes na nejakou predstavu a vse je pak uplne jinak, je tu problem. Nekdo to nese lip, nekdo hur. Ja bohuzel strasne nerada opoutim sve predstavy - mam v povaze touhu po jistotach. Kdyz si neco nalajnuju, da mi dost prace z te lajny vybocit a jit jinudy. Necekane, neplanovane zmeny mne desi. A muj prvni porod byl jedna velka neplanovana zmena. U Tebe je to jine, Ty si to prejes a ocekavas to. Takze to bude pohodovy porod, tedy nebudou-li Te naopak proti Tve vuli morit prirozenym porodem. Ale ja verim, ze budes mit v tehle veci vetsi stesti nez ja a ze porod Ti vyjde podle Tvych predstav.
Drzim palce a at jste vsichni zdravi a at Vas provazi na kazdem kroku laska.
Sidi
 Saša, 2/98 


pochopení 

(11.2.2008 19:09:14)
Milá Sidi,
zažila jsem jen jeden porod... ale stejně "ošklivý" jako ty.. moje dvojčátka jsem viděla až třetí den po porodu, kdy jsem na ně mohla koukat jen přes sklo inkubátoru. Kdo nezažil, nepochopí... Měla jsem oproti tobě ještě jednu nevýhodu... můj manžel mi totiž stále předhazoval, že já jsem vlastně nerodila, takže na životě našich synů nemám žádnou zásluhu....
 kj. 
  • 

Kýč! 

(11.2.2008 19:33:14)
Upozorňuji, že jsem přečetl jen první věty a pak se mi udělalo nevolno. Možná,kdybych četla dál,dočetla bych se, co se ti tak hrozného stalo.

Kdyby ti raději bylo smutno z toho, jak lékaři zacháejí s nemocnými dětmi a jejich rodiči. Jenže někdose nejraději dojímá nad sebou a blbostma.

Poď se dojímat sem
Přítomnost rodičů u nemocných dětí na Jip a ARO
http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/prisp.asp?id=8637385
 10.5Libik12 


Re: Kýč! 

(11.2.2008 20:39:27)
hele Kj, autorka článku není odpovědná za marody na ARO a evidentně se necítí dobře, nech bejt.

Z druhé strany podobné příběhy mě kdysi pudily k útokům na příznivkyně přirozených porodů.....Těhotná jsem nemohla vědět, jak to dopadne a bránila jsem se vědomí, že porod může za všechno a tyto ženy mně můj klid braly.

Kdybych jako matka 3 dětí měla říct, jestli porod je ten okamžik s velkým O, musím říct, že nevím. Emočně jsem za těch 23 let pochopitelně zažila daleko silnější okamžiky. Z druhé strany domarodky pozorné čtenářky mnohé naučí a jsou to fajn holky.

Já bych obecně varovala před iluzemi, člověk pak může být jedině příjemně překvapen.:)
 Milu 
  • 

Kýč na druhou 

(11.2.2008 19:52:58)
Po první větě - Mám dva krásné syny ... - nechápu, kvůli čemu kňouráte. Z toho příběhu by se tetelila štěstím nad skvostným slohem snad jen Rosamunda Pilchnerová.
 DENISA 
  • 

Re: Kýč na druhou 

(11.2.2008 20:39:10)
PREEESNE TAK. Ja si ten clanek precetla cely a jedine co jsem z nej vycetla je to, ze ac ji lekari 2x zachranili zivot a jeji dve deti, tak pani bude brecet ze si neuzila porodnich bolesti. Na to bych ji odpovedela - ja take ne, mela jsem epidural :-)). Kdyby popisovala, jak je to smutne byt 2 mes s mimcem v nemocnici nez doroste, to bych brala, ale ona pise o neprozitem porodu. Myslim, ze pri popisovanych komplikacich by mela byt 1000x dekovat lekarum a bohu jak to dopadlo a ne se zaobirat tim, jestli ji vcas ci nevcas lekari informovali apod, treba zrovna meli plne ruce prace s jejim miminkem. Timto patlanim se ve sve ublizenosti ta pani skodi jen sama sobe a svym detem. Mila pani, nalistujte si tu clanky zen, ktere nemohou leta otehotnet, nebo zen ktere maji dite tezce nemocne, nebo tech kterym miminko umrelo a treba to budete videt z jineho uhlu.
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(11.2.2008 21:29:18)
My máme jeden z těch problémů co jste vyjmenovala a stejně autorku chápu.

Sidi pravděpodobně potkala pár lékařů, kteří měli stejně "zdravý" necitlivý přístup jako vy. Právě proto, že vím, co jsou zdravotní komplikace a starosti vím, jak je důležité informovat a mít schopnost vcítit se. A ne bagatelizovat a zužovat problém. Na operačním sále se operuje, a předtím nebo potom je třeba vysvětlit proč, jak, nastínit budoucnost, i s otazníky, které tam jsou.
A ne dělat z pacienta nesvéprávného přijímače, který má být doktorům vděčný, že mu zachránili dítě a život a držet hubu a krok.
Předpokládám, že Sidi také dělá svou práci a dělá jí dobře a kdyby byla např. právnička tak po nikom nebude chtít, ať je sakra vděčný, že mu tu při vyhrála a drží hubu. Já z článku cítím, že kdyby byli lékaři citlivější a okolnosti příznivější (jako např. v druhém případě miminko v inkubátoru na pokoji) byl by problém menší nebo možná žádný.

 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Kýč na druhou 

(13.2.2008 1:30:11)
Dekuji Hanko, kapla jste na to. Ja vim, ze pro mnohe je ten clanek o nicem, ze je to kyc ci kyc na druhou. Ale Hanka to rekla presne. Ono nejde jen o to "mechanicke" zachraneni zivota meho a mych deti. Jde taky o to, co pri tom clovek citi. A kdyz se citite hrozne, vnimate veci hur, nez kdyz je Vam fajn. Prvni porod byl sileny a hlavne to, co po nem nasledovalo. Mate pravdu, ze lekari se perfektne postarali o me telo (a o telicko naseho Matyska), ale nechali krvacet dusi, a to, co z toho vzeslo, bylo pak mnohem horsi, nez ten porod samotny. Nebo mozna jeste presneji receno, porod samotny vubec nebyl hrozny - proste jeden z mnoha cisarskych rezu, pravda s pacientkou trosinku ve stavu rozkladu, ale medicinsky proste zadny az tak neresitelny problem. Ale pro mne osobne byl sileny zazitek a silene trauma to, co jsem zazila tesne pred porodem a pak nekolik tydni a mesicu po porodu. A to "pred" a "po" ve mne vyvolava onu truchlivou naladu nad tim, jak jsem si neuzila porody. Nevim, jak vnimaji porod ti, kdo psali reakci pod nazvem kyc a kyc na druhou. Pro mne osobne je to zlomovy okamzik. A kdyz se ten zlomovy okamzik nepovedl dle mych ocekavani, jsem z toho proste smutna. Je to jako byste se meli vdavat a na obrade Vam ozraly stryc zacal nadavat do kurev a potvor. Obrad byste sice dokoncili, vzali byste se, ale ta pachut ze zpackane svatby by Vam uz navzdy zustala. A o tom je ten clanek. Hanka to dobre vycitila - kdyby se personal choval jen o malinko citliveji, pravdepodobne bych nikdy neprozila to, co jsem prozila a nikdy bych si nedovolila napsat kycovity clanek.
Dekuji Hance, ale i "kycarum". Konec koncu je to jejich nazor, a ik dyz mi neni blizky, ctim jej.
Sidi
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(15.2.2008 15:56:03)
Sidi, já ti rozumím. Opravdu to v našem zdravotnictví není vždycky ideální. Porodnice sami na sebe dělají reklamu, mluví se o přístupu, jak je důležitá psychika a v praxi lékaři často razí: my jsme polobozi, vy buďte zticha, jste jen kolečko co opravujeme a postaráme se, abyste nám nepřidělávali práci. Mě jedna obzvláště vypečená doktora napsala do mé zdravotní dokumentace: "ohradila se proti oslovení děvenko". To už hraničí s blbostí, že to napíše do zdrav. dokumentace ne ? Píšu to sem, abych to trochu odlehčila, mě to dneska už přijde legrační. Pak jiná, trochu chytřejší doktorka, mi to nechtěla přečíst. Dohadovala se se mnou, že nemám právo být seznámena s tím do mám ve zdrav. dokumantaci, jenom soud nebo můj právní zástupce. Na to jsem jí řekla, že na to právo jistě mám a že můj manžel je právník. Na to mi to tedy přečetla. A vícneždůvodně předpokládám, že teď tam mám připsáno ještě, má za manžela právníka. Tak k tomuhle také slouží zdrav. dokumentace :-) Ale nechci házet všechny doktory do jednoho pytle. Teď zrovna musím říct, že spolupracujeme s doktorkou co je výborná, také je ale mladá. A vím, že ty práci doktorů také nepodceňuješ, jen by jim mělo dojít... no však my víme.
Sidi jediné co nevím, jak ti pomoct. Snad ti pomohlo, žes to napsala. Víš, jak jsi popisovala to o té svatbě, tak já mám takovouhle pachut ze své svatby. Samozřejmě maličkost naprostá proti tvému problému, ale v něčem je to totéž. MOžná to dělá to, že člověk si to nějak představuje, něco očekává a pak v něm zůstane jizva, když mu to nebylo dopřáno. Já v sobě doteď nosím, že když jsme spolu šli k oltáři, tak to bylo ve spěchu, chaosu, né v klidu, že to ano jsem neříkala v takovém rozpoložení v jakém jsem chtěla a v jakém jsem si plánovala. Přitom jsme pro zorganizování svatby udělali hodně, měli jsme velkou svatbu. Doteď mi to tak nějak schází. Ale to samozřejmě není problém, jen ti chci říct, že ses dokonce trefila tím příměrem. Tak já si z toho nesu pro sebe i díky tobě poučení, že na porodu se mohu těšit, ale raději ne od toho očekávat to a to a to. A myslím, že za to trochu může i přístup porodnic, které slibují a dělají sami na sebe reklamu o vstřícné přístupu. Pak je to jinak. Holt realita. Když o ní víš, lépe se to snáší.
Sidi děkuju za tvůj příspěvek. A držím ti palce. Já vím, že to dobře víš, ale opravdu ti ty tvoje zdravé děti moc přeju a i trošku závidím. Měj se.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Kýč na druhou 

(15.2.2008 17:08:27)
Hanko,
jeste jednou diky, jsi duse zpriznena. Ja opravdu nepotrebuji nejak zvlast pomoc, mne pomaha to, ze mam sve trapeni kde sdelit, a ze se najdou lidicky, kteri si to vyslechnou (prectou), pochopi, souciti. To je strasne moc velka pomoc, i kdyz nekterym ctenarkam to tak neprijde.
Jestli jsem dobre pochopila, jsi jeste bezdetna. Je-li to tak, pak neboj, porod je vetsinou OK, tech jako jsem mela ja, byva minimum. Kdybych ale jeste nekdy mela sanci porodit normalne, urcite bych si k porodu vzala porodni dulu. Ta by mela kompenzovat to pnuti mezi lekari a pacienty.
Historka s manzelem pravnikem je usmevna (vesela bohuzel ne) :-).Ja neco podobneho zazila prave v Moste. Jen jsem nevidela svoji zdravotnickou dokumentaci, tak nevim, co jsem tam mela pak napsano :-).
Sidi
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(15.2.2008 19:17:40)
Sidi, měj se moc hezky.
 fisperanda 


Re: Kýč na druhou 

(12.2.2008 11:06:21)
Přesně tak. Sebelitující otravný článek. Co proboha mají dělat lidi, kteří mají například vážně nemocné děti? Já sem taky neměla lehký porod, a těhotenství už vůbec ne. Ale výsledek je takový, že mám zdravou dceru, jsem za to maximálně vděčná, a nebudu se rýpat v tom, že to s nama nemuselo dopadnout nejlíp. No, to nemuselo. Ale dopadlo to dobře. Takže se nebudu hroutit kvůli blbostem, a radši budu přemýšlet, jak si ten náš život dál užijem.
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(12.2.2008 13:45:52)
Hm, hele a trápíš se někdy něčím ? Asi ano, že ?
A nebo všechno vyřešíš tím, že jsou přeci horší věci na světě ? Protože ono vždycky je něco horšího, než to co může potkat nás v ČR v 21. století.

Sidi má prostě tenhle problém a je pro ni velký. Bagatelizování jí myslím moc nepomůže.

 Lenelka 


Re: Kýč na druhou 

(12.2.2008 14:42:42)
Hanko, mas naprostou pravdu!

Precetla jsem si clanek a opravdu nechapu ty odsuzujici komentare. Pisatelky si zrejme poporodni depresi neprozily a navic odsuzuji kazdy pohled na svet, ktery se lisi od toho jejich. Bohuzel, stale bezna praxe v CR... Plati, ze co clovek, to nazor. Sidi ma pravo na vlastni pocity a kritizovat ji za ne je ubohe.

Sidi, ja porodila obe deti normalne, to druhe dokonce ve vode, jak popisujes v uvodu ten clanek, ktery Te rozbrecel. A deti se ode me nehnuly ani na minutku, tady v UK se proste deti neodnaseji a to ani po cisari, pokud teda nemaji problemy. Presto jsem mela hodne velke problemy s city k memu prvorozenemu. Prvnich deset mesicu bylo celkem peklo. Me osobne by zadna psycholozka nepomohla, zasadne nemluvim o svych problemech s cizim cloveke z oci do oci, to opravdu neni nic pro me. Ale pokud to Ty vidis jinak, verim, ze by Ti to pomohlo. Vypovidat se pisemnou formou treba na netu je take dobra terapie, ale musis si najit ctenare, kteri jsou schopni videt nejen tu svoji pravdu. Urcite existuji takova diskusni fora.

Mimochodem, tady byl zverejnen pred par tydny vyzkum ohledne CS a adaptace novorozencu. Jasne z nej vyplyva, ze cisar na prani je kontraproduktivni, cim vice pred terminem, tim horsi pokud se tyka adaptace miminka na pobyt mimo brisko. Samozrejme se to netyka akutniho cisare a myslim, ze pokud ma maminka panicky strach z normalniho porodu, je take cisar lepsi reseni, protoze psychika mamky pri porodu ma opravdu veliky dopad na vysledek.
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(12.2.2008 19:12:26)
Jojo, díky. Nechápu jak někdo může být tak necitlivý. A trochu tuším, že takováhle "zdravý" přístup k věci jako Fisperanda apod. měli i někteří lékaři Sidi. A to problém jen zvětší.
 Simča 
  • 

Re: Kýč na druhou 

(13.2.2008 13:04:11)
Myslím si, že právě díky tomu ZDRAVÉMU přístupu lékařů je dnes pisatelka živá a zdravá a má krásné zdravé děti.
 Hanka 75 


Re: Kýč na druhou 

(15.2.2008 15:58:47)
Myslíš, že kdyby lékaři přidali empatii a schopnost komunikovat, že by děti zdravé nebyly ?
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Kýč na druhou 

(13.2.2008 1:41:11)
Ahoj Fisperando,
Ty jsi vzdycky takova od rany. Moc Ti nerozumim. Mozna tu z Tveho pohledu placu pro nic za nic. To je v pohode. Nikdo Te ale preci nenuti, abys ten muj hloupy a uknourany clanek cetla a take uz Te vubec nikdo nenuti na nej reagovat. Prijde Ti to jako hnus, fajn, tak si najdi nejaky jiny clanek a zabyvej se jim. Navic pro takove ctenare jako jsi Ty byl urceny posledni odstavecek toho clanku. Mozna jsem jej mela napsat hned na uvod, abych Ti usetrila utrpeni, ktere jsi pri cteni me zpovedi prozila. Kazdopadne rovnou jsem tam napsala, ze to neni clanek aspirujici na Nobelovu cenu.
Prala bych Ti, abys v zivote vzdycky mela takove stesti jako doposud a vse zvladala s takovym az cynickym nadhledem. mas rozhodne mnohem stastnejsi povahu nez ja, protoze Te hned tak neco nerozhodi.
Ja bohuzel prozila neco, co mne niterne zasahlo a neni mi z toho dobre a citim potrebu se z toho verejne vypovidat. Vim, ze jsou mnohem dramatictejsi lidske osudy. Mam kolem sebe par lidi, kteri si prozili optori mne peklo - ma blizka kamaradka napriklad prirozene rodila mrtve dite. Ale ja mam svuj zivot, sva trapeni a ta resim. Jestli Te obtezuje, necti to. Vic Ti poradit nemohu. I tak Ti ale dekuji za reakci. Preji Tobe i Tve rodine hodne lasky Bozi i cloveci a pevne zdravicko. A Tobe osobne preji, abys nikdy nezazila nic zleho, co se dotkne Tveho nitra.
Sidi
 Sopta83 


rozumím 

(11.2.2008 20:03:02)
Ahoj, moc dobře ti rozumím jak se cítíš. I když obě mé holčičky šli domů po 6 dnech, ale ten pocit selhání a zkalmání, že jsem je také hned neviděla a nemohla pochovat... je strašný. Ale jsem zase strašně moc šťastná že jsme všichni zdraví. To je to důležitý a to si vždy řeknu když mě to přepadne.
 koa 


Re: rozumím 

(11.2.2008 20:14:41)
kj.,
mně je nevolno z toho, jak po dvou větách dokážeš rozpoznat, že jde o povrchní příběh.

Přesně o to, nač upozorňuješ, v článku jde.

Příště více zdrženlivosti v odsudku, prosím.
 Jíťa 
  • 

Já nerozumím! 

(12.2.2008 19:12:18)
Nerozumím tomu, jak může někdo napsat: "Článek jsem nečetla, ale je to kýč, blábol, hnus apod." Přesto se to tu stále objevuje!

Jste jasnovidci? Jak víte, o čem to je? Co chtěl autor říci?
 Jitka, dvě děti 
  • 

držím palce 

(11.2.2008 21:15:58)
Děkuji za pěkný článek a držím palce. Domnívám se, že každý může mít nějaké bolavé místo a že tu bolest je potřeba oplakat. Doufám, že trošku pomohlo se z toho vypsat a že pocítíš podporu a porozumění, které pro to některé další maminky mají. Je to těžké, nevím, co víc popřát. Snad aby se ti podařilo si odpustit a jít dál (ale sama to mnohdy neumím, vím, jak je to těžké, když se člověk na něčem zasekne :o))
Jitka
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: držím palce 

(13.2.2008 18:38:30)
Ahoj Jitko,
dekuji za podporu. Ano, je strasne tezke si odpustit a na tom budu muset pracovat. Kazdopadne je mi ted o mnoho lip. U mnohych z Vas jsem nasla podporu. A pomohly i ty odpovedi, ktere se mnou nesouhlasily. Negativni odezvy mi vzdy pomahaji utridit si myslenky tak, aby jim porozumnel i ten, kdo mi rozumnet nechce.
Jeste jednou diky a at Te vsude provazi laska a pochopeni.
Sidi
 Agáta 
  • 

Pro autorku 

(11.2.2008 22:04:25)
Myslím, že byste měla být šťastná a upustit od těch teatrálních a zoufalých výlevů, je to trapné, když si představím,kolik lidí má OPRAVDOVÉ starosti, nemocné dítě, nebo dítě, které zemřelo .... A.
 Majdlena 


Re: Pro autorku 

(12.2.2008 8:00:59)
Omlouvám se, ale článek jsem ani nedočetla celý, jen do konce prvního porodu. Chápu, že každý má jiný priority a spoustu věcí, co ostatním nevadí, jiného trápí (např. způsob porodu..), ale přijde mi nepochopitelné, jak se zlobíš na lékaře, že tě hospitalizovali "za krásných podzimních dnů"..a že jsi nevěřila (???!!!!!!), že odhalili malou váhu miminka a dokonce ji chtěli řešit. To je od nich skutečně drzost. Chtěla bys raději dopadnout jako já, kdy pro změnu bylo vše ok, (i když já jsem asi měsíc myslela, že jsem v posledním tažení, ale lékaři mně ujistovali, že je to normální a pro jistotu mne tedy ani nevysetrovali)a miminko se k velkému překvapení narodilo mrtvé? Buď ráda, že se starali.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Pro autorku 

(18.2.2008 1:43:17)
Majdleno, je mi lito, zes mela tak spatnou zkusenost. Tak drahou zkusenost. Ale bylo by dobre docist muj clanek do konce, nez se zbytecne rozcilit :-). Clovek ma nekdy pocit krivdy a kdyz se pak na onu vec diva s casovym odstupem, vidi to uz jinak. Ja tehdy opravdu byla nastvana, ale prubeh porodu mne nakonec presvedcil o tom, ze vse melo smysl. U druheho tehotenstvi uz jsem si nastvani nedovolila :-).
Sidi
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Pro autorku 

(13.2.2008 2:27:47)
Co jsou, prosím Vás, opravdové starosti? Přijdou-li Vám mé výlevy trapné, nečtěte je, nezabývejte se jimi. Tu volbu přeci máte. Vím, že jsou na světě bolestnější věci. Ale takovéhle to "děti v Africe jsou na tom hůř" nemám ráda. Ano jsou na tom hůř. To ale přeci neznamená, že já se nemůžu pro něco trápit, i když má trápení jsou oproti jiným možná směšná. Dopřejte mi právo na to se tu vyfňukat.
Budu Vám za to moc vděčná. Konec konců ani vy nemůžete vědět, kdy budete plakat nad něčím, co někomu jinému přijde směšné. Respektujte, prosím to, že pod pojmem "opravdové starosti" si může každý představit něco jiného.
Přeji Vám i Vaší rodině hodně lásky a pevné zdraví a co nejméně důvodů ke fňukání nad neopravdovými starostmi.
Sidi
 Eva 25 zatim bez deti 
  • 

Re: Pro autorku 

(14.2.2008 10:10:32)
Nic si z těch ostrých reakcí nedělejte. Nemá snad ani cenu na ně reagovat. Váš článek mě dojal, i když jsem nic takového nikdy nezažila. Lidé mají různá trápení, samozřejmě, že některá z nich jsou "objektivně větší", ale to neznamená, že se ostatní lidé proto nemůžou trápit vůbec. Rozumím Vám. Chtěla jste se prostě podělit o svoji bolest, protože sdělená bolest je poloviční. Přeji Vám, aby se Vám všechny smutné věci podařilo co možná nejvíc překonat (úplně to asi nepůjde nikdy) a aby byla celá Vaše rodina zdravá a šťastná.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Pro autorku 

(14.2.2008 11:20:10)
Evo, dekuji Vam za prijemnou reakci. Ano,sdilena bolest je polovicni. Bohuzel nekomu dela problemy sdilet s nekym bolest. Ale snazim se to chapat, kazdy jsme prece nejaky a nikdo nejsme dokonaly.
Dekuji jeste jednou za povzbuzeni a preji Vam, aby az budete zakladat rodinu, probehlo vse v poklidu a bez jakychkoliv zbatecnych dramat. A i kdyby ta dramata nastala, at mate kolem sebe hodne takovych lidi, jako jste Vy, kteri vma porozum a pomohou Vam to bolave nest.
Sidi
 Lendis, Rarášek 03/07 
  • 

tak to je 

(11.2.2008 23:57:00)
Sidi, děkuji za krásný článek, chápu tvé pocity, prožila jsem něco podobného, synek se narodil v 36 tt akutní sekcí v celkové narkoze, přestávala mi fungovat placenta. Tou dobou jsem již byla hospitalizována v porodnici právě pro podezření na preeklampsii, která se ale u mne neprokázala.Vím, že to takhle asi muselo být, ale taky mi chybí ten okamžik zrození, jeho první pláč. Naštěstí, hned jak jsem se probudila z narkozy tak mě dětská doktorka přišla říct, že mám syna a že je v pořádku, byl jen malý, 1,9,kg, pár dní byl v inkubátoru na prohřátí. Manžela k němu pustili hned a mohl si ho vyfotit a poslat mi na JIP, kde jsem ležela fotku. Já jsem ho viděla po 24 hodinách. Císařský řez je pořádný záhul na tělo i na duši, jste připravena na porod a ono je najednou po všem a vy o tom nic nevíte a chvíli trvá, než vám to dojde a srovnáte se s tím. Se synkem jsme moc rádi, že se máme a užíváme si to, snad ho způsob porodu a pobyt v inkubátoru moc negativně nepoznamená. Sidi, přeji ti hodně štěstí at jsou děti zdravé
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: tak to je 

(13.2.2008 18:48:18)
Ahoj Lendis,
dekuji Ti za podporu. Uklidnuje mne, kdyz nekdo pise, ze prozil neco podobneho. Pripadam si normalnejsi, ne ujeta (clovek o sobe zacne obcas uvazovat, jestli je v poradku, kdyz ho trapi to ci ono). Je opravdu prusvih upnout se na nejakou predstavu a te se drzet a najednou resit veci, ktere v te predstave nebyly. Jeste jednou Ti dekuji za pozitivni reakci.
Preji Tobe i Raraskovi i cele Tve rodine vse nejlepsi a hodne lasky.
Sidi
 Anouk 


...je mi to líto... 

(12.2.2008 1:07:34)
Sidi je mi líto toho co jsi si musela prožít a je mi smutno z toho, že se k Tvému článku přidají "necitelné" či bagatelizující příspěvky.
Já osobně myslím, že bagatelizován pocitů matek po porodu, nedostatek podpory těm, které neporodí tak jak by si "přály" nejen pro sebe, ale i pro své dítě zkomplikovalo spoustě žen život. A spoustě pozdějších problémů by se dalo předejít, třeba jen trochou empatie a tím, že nebudou jejich pocity považovány za malicherné.
I já jsem svého prvorozeného přivedla po dlouhých hodinách na svět za asistence lékařů. A nejen tento fakt, ale i dosti drsný přístup ošetřujícího personálu mne na cestu domů vybavil jen pocitem vlastního selhání. Pominuli to, že spousta jiných žen by možná byla vděčná za záchranu života svého i svého dítěte... což mohla způsobit i moje sebestředná povaha a přecitlivělost. Nezpochybňuji nutnost použití kleští, ale nepovažuji za přínosné sdělit pak matce po porodu, že si za všechno může sama a ani kojit nebude zřejmě schopná.
Jak já tehdy nemohla ani slyšet ty dobře míněné rady mého okolí, že přeci nejdůležitější, je zdravé dítě.

Sidi... je mi moc líto, že se pro Tebe Tvůj druhý porod nestal katarzí tak jako ten můj pro mne. Když se mi před dvěma lety narodila má dcera, věděla jsem, že teprve v tu chvíli mám vyřešený svůj první porod.

Vím, že to možná zní hloupě, ale já jsem vděčná za tu možnost porodit jak podle "trapné příručky" o přirozeném porodu. A to v té samé porodnici, jen v přítomnosti úplně jiných lidí...

Život jde dál Sidi, však my víme, ale to co v něm prožijeme ho ovlivní ať již se to možná nelíbí nám či komukoliv jinému. A jen pouhým rozumem si někdy prostě nedokážeme pomoci... občas si (zvláště pak po přečtení či vyslechnutí těch "rozumných" názorů) říkám, zda je tou správnou cestou na to špatné co nejrychleji zapomenout a těšit se z dobrého výsledku.

Já za sebe pak musím říct, že kdybych se ke svému prvnímu porodu opakovaně a cíleně nevracela, kdybych se nehrabala v minulosti a nezaobírala se jí... vlastně snad ani nechci přemýšlet nad tím kde bych teď byla a jaký by pak byl můj druhý porod... protože tehdy to pro mne byla jediná možná cesta.

Milá Sisi... opatruj se, moc na Tebe, na Vás myslím!
 Majdlena 


Re: ...je mi to líto... 

(12.2.2008 8:05:26)
...nějak jsem to špatně odeslala - můj příspěvek neměl být jako odpověd..ale jako samostatný. Autorce přeji vše nejlepší a hodně radosti, jen mi z článku připadá, že zklamání nad průběhem těhotenství a porodu je větší než radost z dětí a z toho, že všechno dobře dopadlo.
 Lucka a 2 deti 
  • 

Normalni porod 

(12.2.2008 10:11:56)
Ahoj, nevim, asi to tady uz nekdo psal, ale rada bych take. Obe deti jsem asi porodila zavidenihodnym zpusobem, v pohode ve slusne porodnici. Kazde miminko jsem dostala okamzite po porodu, a po osuseni jsem s nim mohla 2 hodinky byt na sale a pak dale na pokoji. No a priznam se, zpocatku a hlavne u prvniho to bylo silene zklamani, ze jsem k nemu skoro nic nepocitila. Asi jenom strach a zodpovednost, aby se mu neco nestalo. Navic se tvrdosijne odmitlo prisat a kojit jsem zacala az mesic po porodu (do te doby pilo odstrikane mleko z lahvicky). Vztah se zacal budovat az postupne a zcela otevrene musim napsat, ze strme vytoupal az po sestinedeli. A proc to vsechno pisu? Protoze jsem se docela tesila na miminko, jak to vsechno bude krasne a najednou se ta laska nedostavila. Zklamani. A pritom jsem mela opravdu pohodove a krasne a klidne porody. Divne je, ze jedine, co si ihned po porodu vybavuji, je nadseni doktorky, ze se miminko hned po narozeni poradne vycuralo. A tak chci jenom napsat, ze pokud mate pocit, ze zpocatku nemilujete sve detatko kvuli prvnimu kontaktu a prubehu porodu, nemusi tomu tak byt. Laska se buduje postupne. Hlavni jsou krasne a zdrave deti, takovou lasku, jakou k nim ted citim a jakou mi davaji jsem si nikdy nedovedla predstavit.Lucka
 gambita 


Re: Normalni porod 

(12.2.2008 14:36:53)
Ahoj Lucko,
mam podobny zazitek.Porod mi vysel podle mych predstav, ackoliv me vsichni strasili, ze rodit v Anglii je strasne, ze jsou tu hrozne podminky atd. Rodila jsem do vody a do porodnice jsem prijela na posledni chvili, mala se narodila 1.5 hodiny po prijezdu, vetsinu porodu jsem stravila doma. Mala prosla na svet na tri zatlaceni, vyndala jsem si ji sama z vody..proste do te doby parada. A pak prisel sok...mela natolik viditelne rysy Downova syndromu. Jedine slova, na ktere jsem se zmohla byly...ma divne oci. A porodni asistentka mi rekla...vim, co myslite.Zadny priliv lasky, zadne nadseni, proste jsem si tu chvili prala, aby mala byla porad jeste v brise. Prisat se taky nechtela, hned rovnou usnula, spala az do rana a ja ji byla opravdu vdecna. Rano jsem se probudila s hroznou vycitkou, kdyz jsem si pomyslela, ze bych byla rada sama, bez ni. Udelali ji DNA testy, nakonec bylo vse v poradku, byla proste jen tak otekla a mela ty oci tak malinke a blizko u sebe, ze se vsichni bali. Byt matkou jsem si zacala uzivat az tak druhy mesic, kdy se mi zahojily naprosto do krve popraskane bradavky, sestinedeli jsem doma prorvala, protoze jsem prozivala teror pri kazdem kojeni. Ted uz je vse dobre, to je hlavni. Nekdo mel v odpovedich pravdu, ze je lepsi moc necist vsechny ty story o porodech a pocitech o porodu. I po docela pohodovem porodu se nemusi dostavit ty krasne tisickrat omylane pocity. Katka
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: ...je mi to líto... 

(13.2.2008 2:45:13)
Anouk,
dekuji za krasny a citlivy prispevek. Tak to citim. Musim o vecech, ktere mne boli, mluvit a resit je, i kdyz to mozna nekomu pripada trapne. A opravdu hlavni problem byl v komunikaci personalu. V Moste jsem byla jenom kus masa, ktery se musi zachranit. To se jim povedlo a dik za to. Ale uz bohuzel zapomneli na to, ze ten kus masa ma taky dusi. A tu nechali - bysnicky receno - krvacet. Necitlivych poznamek typu "vy nikdy nebudete kojit" a "lepsi by bylo, kdybyste dovolila, aby dite melo sondu" apod. jsem si uzila v Moste az prilis. Opravdu v tak spatnem psychickem stavu jsem jeste nikdy v zivote nebyla. A nedovedu proste rict - mam zdraveho syna, tak jakoby se nic nestalo. Stalo se a nechalo to ve velky sram. No nic, Ty mi rozumis a moc Ti dekuji za opravdu prijemnou reakci. Dava mi velkou silu to zvladnout. Pro nekoho tu mozna pusobim jako psychous - nejsem takova a nejsem zadna fnukina, ale jsou proste hlluboke, niterne veci, ktere mne trapi a ktere musim resit. Zvolila jsem tenhle pristup. Je mi lito, ze nekoho to tak popouzi, ze nedovede napsat mile slovo.
Preji Tobe i Tve rodine hodne moc lasky Bozi i clovecenci a pevne zdravi.
Sidi
 Rapiti 


Re: ...je mi to líto... 

(13.2.2008 15:15:40)
K předchozí reakci se mohu podepsat.

Milá Sidi, máš naprosté právo cítit se špatně, protože s Tebou bylo špatně zacházeno. musela jsi prožít hodiny šíleného strachu o dítě i o sebe. Přitom stačilo tak málo, třeba poslat k Tvému lůžku manžela a říct mu, aby Ti hned po probuzení řekl, že Tvůj chlapeček je v pořádku a Ty budeš brzy také. Chápu, že personál nemá na všechno čas, ale podání informací může právě snadno zastat někdo blízký. Myslím, že Tvůj další porod situaci přecijen trochu zlepšil, ale nemohl rány na duši vyléčit úplně. Psalas, že cítíš šrám na duščce Tvého Matýska, protože jsi na něj přenášela po porodu své špatné zkušenosti. Moje porody byly celkem pohodové, ale první dítě jsem měla také do druhého dne v inkubátoru (pro šťouraly podotýkám, že byl potřeba maximálně první půlhodinu, pak už bylo dítě stabilizované, ale prostě tam muselo čekat do ranní vizity, protože se "to tak dělá";). Jsem přesvědčena, že díky tomu měla moje dcera strašný strach z odloučení, často i ze spánku kontrolovala, zda jsem nablízku, pokud jsem nereagovala hned, tak propadala panice. Takže jsem se snažila být stále nablízku, nevystavovat ji jejímu strachu a hodně se s ní mazlit. Snad Ti bude povzbuzením, že po 4. roce věku se to začalo výrazně zlepšovat a od 5 let je to prakticky pryč. I Matýskovi se ta dušička zahojí, jsi citlivá máma, takže mu v tom pomůžeš tak, jak to nikdo jiný na světě nedokáže.~s~
 Georgina 
  • 

Tak to na světě chodí... 

(12.2.2008 10:18:41)
Netrapte se, kvůli tomu, že jste neviděla děti hned po porodu.Mám podobný osud,ale naštěstí mám nádherný zážitek z třetího těhotenství.Mám tři děti, které se narodily císařským řezem.Nejmladší chlapeček se narodil nádherného květnového dne před třemi lety.Podepsala jsem sice epidurál, ale na operačním sále mi ho rozmluvila jedna velice hodná setstřička,tak jsem zažila zase celkovou anestezii.Ještě než malý přišel na svět jsem byla ve skvělé formě,vůbec se mi nezvedl tlak a do poslední chvíle jsem s doktory vedla úsměvnou řeč, jak se těším, až si malého pomuchluji a jak si ho zulíbám.Najednou jsem se probudila a cítila se jako v ráji, protože bylo se příjemné probudit a vědět, že je někde maličký človíček, kterého miluji od prvního dne početí.Sestřičky chtěly, abych si vzala léky na bolest,abych vše překonala.Já jsem se ale cítila skvěle, nic jsem nechtěla, jen vidět syna.Manžel přijel po obědě a hned šel navštívit syna do inkubátoru.Donesl ho na pokoj a já, když jsem viděla, jak manžel drží malého v náručí a laskavě na něho štěbetá, byla jsem nejšťastnější na světě a zapomněla jsem i na to, že manžel ho nejprve nechtěl kvůli mému zdravotnímu stavu a mému věku(42 let).Ale manželova první slova mezi slzičkami byla:"Děkuji"!Nikdy neměl tak brzy naše děti v náručí.Vůbec mi nevadí, že jsem nerodila přirozenou cestou ani že jsem je první nedržela v náručí.Kdyby nebyl císařský řez,děti by se nikdy nenarodily.Po dvaceti letech manželství ale mohu říci, že jsem ráda, že děti máme.Člověk by měl mít v sobě větší pokoru k životu a nenechat se hned ovlivnit zážitky druhých lidí(rodila do vody a já chci taky, skočil s padákem a já chci taky).Myslím, že stačí,že můžeme o věcech přemýšlet a samy si život zpříjemnit.Já jsem nejtaršímu synovi jednou vykládala, jak dramaticky přišel na svět, a jak jsem nechtěla porodnici ani vidět.(Neviděla jsem ji osm let!)Syn vše vyslechl a řekl mi, ale stálo to za to, že mami!Ano, všechny tři císařské řezy stály za to, mám skvělé zdravé děti!!!
 Olina 
  • 

Autorku nechápu 

(12.2.2008 11:22:28)
Vůbec nechápu, proč není ráda, že tam neumřela. Volit pro popis svých pocitů slovo z k l a m á n í , když alternativa je smrt moje a dítěte (eklampsie) mi připadá směšné. Někdy trocha zdravé necitlivosti pomůže.
Já jsem taky rozříznutá a děkuju osudu, že jsem fňukna a v pátek se mi nepokoušeli rozjet nepostupující porod razantněji a rozhodli se pro císaře. Je mi u k r a d e ný když se tady někdo rozplývá nad svým porodem. Já jsem prostě přirozeně porodit n e m o h l a a autorka taky ne. Takže co? Dáme si kvůli tomu nohu za krk?
 Beéli 


komunikace tady - pod články, komunikace ve zdravotnictví 

(12.2.2008 12:40:59)
Vy, kdo autorku odsuzujete, četli jste skutečně celý článek...včetně posledního odstavce?
I když nemusím mít stejný názor na věc jako Sidi, nebudu se bránit jinému pohledu na věc. Nesnáším odsuzující reakce obsahující dvě věty..typu hysterko, buď ráda....atd.

Ano, autorka má dvě zdravé děti, které jí jistě dělají radost. Článek je vyplakáním, jak psala, ale nechybí v něm nadhled, rozumné shrnutí...

Chtěla jsem vědět, jaké má vlásky, jaká očíčka, jak reagoval, když ho násilím vyndali z bříška, co a jak papá, zda má ...atd.... to je -pro mě- nejdůležitější věta celého článku..........vypovídající o mezeře v našem zdravotnictví...KOMUNIKACE - chybí, stále chybí.

Sidi, tobě přeju aby ses vzpamatovala, oklepala..třeba ne rychle, ale pořádně. Kluci ti jistě dají zapomenout.
 Hanka 75 


Re: komunikace tady - pod články, komunikace ve zdravotnictví 

(12.2.2008 19:15:39)
Pod tohle bych se také mohla podepsat.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: komunikace tady - pod články, komunikace ve zdravotnictví 

(13.2.2008 2:35:59)
Beeli,
dekuji Ti za duchaplnou reakci. Kdyz clovek pise neco pod vlivem emoci, obcas ho nenapadnou ta spravna slova, ktera chce druhym sdelit. Ano, muj clanek mel byt hlavne o nedostatku citlive komunikace. U Matyska jsem si prosla opravdu hnusnou poporodni depresi. Verim tomu, ze kdyby se nasel jen jeden jediny lekar, ktery by byl ochoten se mnou o mych pocitech mluvit, aniz by mi na to rekl, "ze to proziva kazda maminka po porodu", bylo by urcite mnohe jinak. Mne opravdu strasne moc chybelo to lidstvi v mostecke porodnici. Jak jsem psala, v Kadani jsem prozila v podstate totez, stejny porod a preci byl uplne jiny - byla jsem klidna, vyrovnana, stastna. Matyska jsem o svuj klid, vyrovnanost, stesti pripravila.
Zkratka dekuji, ano je to hodne o komunikaci.
Preji Ti hodne lasky a pevne zdravicko Tobe i Tve rodine.
Sidi
 Gladya, bývalá dasa, 


pro autorku 

(12.2.2008 12:45:55)
Milá Sidi, samozřejmě chápu, že sis prožila své a cítím s Tebou. Zajímá mě ale jedna věc. Jak dlouhá doba uplynula od druhého porodu?

Pokud je to pár týdnů, maximálně měsíců, ani nečti dál, časem vše alespoň troch přebolí a nakonecnec budeš ráda, že jsi přežila Ty i děti....

Jestli ale uplynula delší doba, budu na Tebe trochu ošklivá.
;). V první řadě by ses měla zamysled nad sebou. Myslíš, že Tvé děti budou šťastnější s mámou smutnící, že si "neužila" porod a kojení nebo s mámou radující se z toho, že vše dobře dopadlo a má zdravé děti. Vím, je to těžké, ale když to dokážeš, uděláš to nejlepší pro sebe i pro děti.

Asi nejem a správná osoba která by Ti měla radit, protože sama jsem nezažila ani porod, natož kojení (dítě mám adoptované). Ale šťastná máma = šťastné děti. Hodně štěstí a síly :-)
 Ivča, dcera 3 roky 
  • 

Re: pro autorku 

(12.2.2008 14:51:00)
Souhlas, pokud téměř po roce od porodu se autorka rozbrečí, že si neprožila porod, tak by vážně měla uvažovat nad návštěvou psychiatra.
Jestli je mladšímu rok (a staršímu dokonce 3), tak Ti to ti kluci museli už stonásobněkrát vynahradit, moje vzpomínky se nevážou k porodu, ale k tomu, kdy se moje dítě poprvé usmálo, zvedlo hlavičku, řeklo máma apod. Myslím, že jsi zůstala trochu na mrtvém bodě a upnula jsi se na věc, která v životě matky není nejpodstatnější.

Ano, je to smutné, ale teď bych si na Tvém místě třeba jen povzdechla, ale rozbrečet se?! Pokud bys toto popisovala v rámci poporodních depresí, neřekla bych ani ň, ale tohle už mi přijde trošku přehnané. Navíc Martínek byl hned u táty, ten druhý po dvou hodinách taky...
 Lenelka 


Re: pro autorku 

(12.2.2008 15:00:42)
Ivco,poporodni deprese mohou trvat i tri roky, takze jak vis, ze je Sidi nema??? A kdyby je nemela, tak z jakeho duvodu ji posilas k psychiatrovi?? Ze ma rozdilny pohled na vec nez mas Ty?
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(12.2.2008 15:09:31)
Ne, ale z toho důvodu, že poporodní deprese trvají déle než rok. V tomhle případě by se měla upnout více na své děti, jinak by i mohly nést následky. Děti to už pak vycítí, že něco není v pořádku a může to narušit i vztah mezi matkou a dítětem.
Ženy, které trpí poporodní depresemi, které mají takovéto dlouhodobější trvání, by měly vyhledat odbornou pomoc - názor odborníků.
 Lenelka 


Re: pro autorku 

(12.2.2008 15:16:10)
Hmmm, Ivco a ja si zase myslim, ze je ji to proste jenom lito a ze rozhodne nad tim nebreci denne. Vis, ja treba taky jeste obcas pobrecim nad tim, ze k dcerce toho citim mnohem vic, nez jsem toho citila k malemu, kdyz mu bylo tolik, kolik je ted male. Je mi lito, ze ho moje psychika odsidila. Ale to neznamena, ze je to nenormalni a ze mam poporodni depresi. Nemam, jen je mi to proste lito. A myslim, ze Sidi je to take jednoduse lito a chtela se z toho vypsat.
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(12.2.2008 15:36:43)
Pokud píše o noční můře a tom, že ji kvůli tomu sebrali její duši a že "ve stavu totálního psychického rozkladu vyhledala pomoc léčitelky", přijde mi její problém vážnější než pouze lítost. Jak vidno, léčitelka asi moc nepomohla a pokud se její stav nezlepšil a nezlepší, opravdu to pak může mít dopad a pak odbornou pomoc by měl doporučit každý.
 Bruni 


Re: pro autorku 

(12.2.2008 16:28:33)
Souhlasím s Ivčou a přeju autorce, aby nic horšího než tohle nemusela nikdy řešit.
 Olina 
  • 

Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(12.2.2008 16:45:12)
Tři roky poporodní deprese? Tak to už bude něco jiného ne? Haha, tři roky. Tak to je má moje matka už 40 let. Květuš, nežaluj. A pokud jde o baby blues, když to není zrovna laktační psychóza, na prášky by byl skoro každý, komu vrcnou do ruky mimino a je to teď úplně jen na něm. To by sklepalo každýho, tak je lepší přemýšlet, čím si to trošku zlepšit, ulehčit, zpříjemnit.
 Lenelka 


Re: Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(12.2.2008 17:03:28)
Olino, nevim, jak v CR, ale tady v UK dostanes hned po porodu letacek spolu s poucenim od PA o poporodni depres. Ano, muze trvat i tri roky (a to i pokud se leci!) a muze se zacit projevovat v prubehu celeho prvniho roku po porodu, takze treba klidne az deset mesicu po porodu. Baby blues trvaji par hodin nebo par dni a objevuji se hlavne v prvnich deseti dnech po porodu, vyjimecne jeste kdykoliv v sestinedeli. Naopak poporodni deprese (postnatal depression) se projevi az po sestinedeli. No a pokud se neleci, tak v nejhorsim pripade muze prejit do laktacni psychozy (postnatal psychosis), to uz pak opravdu jde o zivot.

Ivco, ja to pochopila tak, ze u te lecitelky byla po prvnim porodu a ted uz je to lepsi, ne?? Ja nevim, ctu v letu, mam momentalne silne ubrecene dite. Mozna jsem to teda prehlidla, pokud je to jak pises, tak to uz je opravdu na poradu s odbornikem.
 Ivča 
  • 

Re: Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(12.2.2008 17:30:29)
Já taky musím odbíhat k dítěti:-), takže jsem se musela znovu vrátit k článku, kdy o léčitelce píše, a je fakt, že to píše po prvním porodu. Vzhledem k tomu, že ji to ale trápí v míře, že upadá do pláče a stále má tu svoji bolístku, která pořád "bolí strašně moc", myslím, že by aspoň jedna návštěva psychiatra určitě nebyla od věci. Tahle deprese se může rozvinout (neříkám, že musí) do větších rozměrů, může začít obviňovat děti, sebe, že to nezvládla apod.

Já mám ale pro ni jednu radu zadarmo: pokud ví o tomhle svém problému, zásadně doporučuju nečíst podobné články o primových porodech, které by ji pohroužely do takového stavu. Nechápu ji, proč to teda čte, když je tohle téma pro ni tak bolestivé?
Já např. nemůžu číst/sledovat reportáže o úmrtí dětí, např. ač Vendulu Svobodovou nemám ráda, tak je mi hrozně líto, co prožila s Klárkou, jednou jsem četla o její nemoci a smrti a viděla 13. komnatu a stačilo mi to. Od té doby se prostě vyhýbám těmto článkům a nemám problém.
 Olina 
  • 

Re: Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(12.2.2008 18:52:29)
Takovým zprávám se snad vyhýbáme všechny ne? Nebo znáš někoho, kdo má děti a rád by to poslouchal?

To že existuje leták o tříletých poporodních depresích neznamená, že existují ty deprese. Už se psalo o spoustě věcí o kterých se pak zjistilo, že neexistujou. Každej může mít deprese, porod je může spustit, můžou trvat tři roky, ale povinný to doufám není.
 Ivča 
  • 

Re: Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(12.2.2008 20:25:54)
Hmm, přiznávám, nezvolila jsem zrovna nejlepší přirovnání, ale jen jsem chtěla poukázat na to, že nemusí dělat a číst něco, z čeho jí není potom zrovna příjemno, zvlášť, když si je vědoma, že po přečtení článku o bezvadném porodu bude mít takovéto stavy.
 Olina 
  • 

Re: Ha! Tři roky poporodních depresí! 

(13.2.2008 8:56:34)
Jasně, máš pravdu. Takhle je to jasnější. Měj se hezky.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(13.2.2008 18:31:27)
Lenelko a Ivco,
dekuji Vam za reakci a abyste se tu nemusely dohadovat, vnesu do toho jasno. Konec koncu jde o me pocity :-). Bliz k pravde je Lenelka. Je mi to proste lito. A asi jsem holt vetsi cita, proste me ta litost castokrat rozplace, kdyz si ctu, jak nekomu to vyslo podle predstav a mne ne. Nepripada mi to nenormalni. Je to sice trosicku jina situace, ale kolik zenskych se pokazde rozplace u Angeliky :-) - je jim proste jen lito, ze ony takovou romantiku jako ona neprozily. Ale neznamena to preci, ze jsou psychicky labilni.
Abych ale zase nekrivdila Ivce, ma take velky kus pravdy. U Mateje jsem si prosla skutecnou poporodni depresi a to velmi silnou. Nebyl to zadny baby blues. Skutecne slo o zivot. Byla jsem ve velmi spatnem psychickem stavu a kolikrat jsem myslela i na to skoncovat s tim. Tezko se o takovych vecech mluvi, protoze kdo to neprozil a neni zrovna hodne empaticky, muze snadno odsuzovat. Clovek v poporodni depresi je zly na sve dite, ale hlavne na sebe. A ma strach o tom mluvit, a to i se svymi nejblizsimi, aby se prave nedockal odsouzeni typu "jsi mizerna mama". Ze neco neni v poradku jsem citila uz v porodnici v Moste, ale na moje "volani o pomoc" zadny z lekaru nereagoval. Upozornovala jsem je nekolikrat, ze se citim psychicky velice spatne. Byla jse vzdy odbita tim, ze tak se citi kazda maminka po porodu. Jenze muj problem byl, ze ja byla po porodu uz dva mesice a bylo mi cim dal tim hure. Nikdo to se mnou resit nechtel, i kdyz jsem prosila o psychologa. Odchazela jsem z porodnice ve stavu rozkladu. Ale protoze mne lekari porad ujistovali, ze to ma kazda maminka, vycitala jsem to sama sobe, sve neschopnosti situaci zvladnout. A pak uz se zacala tocit spirala -byla jsem hnusna, ale myslela jsem si, ze je to mnou, a tak jsem z toho byla depresivni, manzel nechapal moje vykyvy nalad, proste to bylo hrozne. To je na dlouhe povidani a mne se o tom ted nechce mluvit, protoze - i kdyz uz je to davno - porad je to pro mne citlive tema. Prvni krok ke zlepseni bylo, ze jsem nasla odvahu rict manzelovi, jake mam pocity. A on se zachoval naprosto uzasne - neodsoudil mne, neklepal si na celo, ale vysel mi vstric v hledani nejakeho reseni. U lekaru jsem skutecne nepochodila, k psychiatrovi jsem mela strach jit, a tak jsem na radu kamaradky, ktera si prosla podobnou zkusenosti, vyhledala lecitelku. A jeji pomoc byla ohromna - predtim jsem byla tak daleko, ze jsem uvazovala o sebezniceni a kolikrat jsem byla ve stavu, kdy jsem musela od Matyska uteci ven, abych mu neublizila. Po terapii u lecitelky se vse totalne zmenilo a od te doby je to jen a jen lepsi. Ted uz nejsem na psychiatra zrala, rekla bych spis, ze jsem ve velice dobre kondici, citim se s detmi stastna.
Tema porodu ale pro mne proste zustalo tematem bolestivym. Clanky o porodech ve mne vzbuzuji litost. Rikate, proc se tedy sebetryznim tim, ze to ctu? Jak uz jsem napsala nekde vys v diskuzi - kdyz mne neco boli, musim to resit tak dlouho, az zjistim, ze uz to se mnou nic nedela. Budu tedy clanky o porodech cist tak dlouho, az zjistim, ze uz mi to lito neni. Teprve pak se pro mne kruh uzavre. Vis, ja treba nepovazuji za reseni ty clanky necist a tvarit se, ze je vse OK. Proste neni. Jen bych to predstirala. Je to utek od problemu. ten problem existuje a je se jen tvarim, ze neni. To se mi nelibi. Ja se potrebuji dopracovat do stavu, kdy to bude OK, kdy to NEBUDE problem. Kdy budu moci precist celou knihu o super porodech a reknu si - me porody byly taky fajn. To povazuji za reseni.
A abych se k tomu dopracovala, zvolila jsem si cestu verejneho se vypovidani. Kdyz ctu diskusi, nachazim hodne podpory, vidim, ze je normalni se citit spatne kvuli porodu, a to je to, proc jsemclanek psala.
I kdyz nejen to. Taky jsem chtela, aby maminky, ktere to ceka, nepodlehly jen iluzim, ktere v nich mohou vyvolat ruzne tehotenske knizky. Ja jim podlehla a to prozreni pak nebylo prijemne.
Takze toliko k mym pocitum. U Martinka uz byl porod uplne o necem jinem, i kdyz ta litost z toho, ze jsem jej na svet nemohla jako prvni privitat ja s manzelem, ta se proste objevila i u nej.
Preji vam obema vse nejlepsi, at Vas provazi Bozi i cloveci laska.
Sidi
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(14.2.2008 13:24:20)
No...tak přeju, aby ses z toho vymanila sama, protože jak uvádíš, hlavně 1. porod byl ten, ze kterého se tak vzpamatováváš jakou dobu a jak píšeš, pomohla Ti léčitelka nikoliv Ty sama. A nemyslím si, že by čtení článků byla pravá terapie, která by Ti mohla zázračně pomoct, opravdu neuvažuješ si o tom s někým promluvit?
Mimochodem nezmiňuješ, na koho přesně jsi se obracela s pomocí, ale doktoři i sestřičky v porodnici opravdu tohle nemají řešit, těm jejich nezájem nemůžeš vyčítat.

Nicméně neodpustím si poznámku - asi jsi to nevyjádřila přesně a zřejmě jsi to myslela jinak, než napsala, ale fakt mě rozesmál text, kde píšeš, že čekáš na dobu, kdy si řekneš, že Tvé porody byly taky fajn. Člověk, který při porodu málem zemřel nebo jeho dítě, si nikdy nemůže říct, moje porody byly fajn. Zřejmě jsi měla na mysli to, že to prostě nebudeš řešit a jak jsem psala, jen si povzdechneš "škoda, že já to měla jiné" a půjdeš dál, ale pokud myslíš vážně, že se chceš do stavu, kdy Ti Tvoje porody přijdou fajn se smrtí na jazyku, tak fakt nejsi normální.
Ale já myslím, že jsi to tak nemyslela.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(15.2.2008 15:26:32)
Ahoj Ivco,
nemyslela jsem to tak. Chci se jen dostat do stavu, kdy mne to proste nebude brat.
Co se tyce lekaru a sester v porodnici - pri kazde vizite se Te ptaji, jak se citis, jestli Ti neco neschazi. A kdyz jim pri kazde vizite rikas, ze je Ti psychicky na nic a trva to dva mesice (a ne 4 dny, coz je obvykle u baby blues), a kdyz se dokonce odhodlas k tomu, ze si reknes o odbornika v oblasti psychiky (ono to totiz neni tak jednoduche, kdyz na Tebe koukaji jako na uchyla kvuli kazde blbosti; to si pak rikas, jak na Tebe budou asi koukat, kdyz budes chtit psychologa nebo psychiatra; chce to dost odvahy), a ono to nema zadny ucinek, pak je dost tezke jim duverovat. A kdo jiny, nez lekari (sestry o tehle vecech skutecne nemohou prilis rozhodovat, i kdyz si myslim, ze by lekare mely upozornit na problemy pacientky, pokud ta se s nimi dokola sveruje) by Ti mel v porodnici pomoci. Chces mi snad tvrdit, ze zatimco jsem si lizala rany a snazila se naucit se pecovat o sveho synka, mela jsem zaroven s tim intenzivne vyhledavat odborniky zabyvajici se poporodni depresi? Navic kdyz jsem poradne nevedela, co se se mnou deje? Mne nikdo nepripravil na to, ze bych se mohla totalne slozit. Nikdo mi nerekl, co s Tebou delaji hormony po porodu a svete div se, v porodnickych knihach, priruckach, claneccich urcenych pro budouci maminy se o techle vecech nepise temer nic. V lepsim pripade autor zmini, ze neco takoveho muze nastat. Ale uz Ti nerekne, jak se to projevuje, jak to vznika, na koho se mas obratit. Kdyz jsem s tim tedy mela minimum zkusenosti, jak jsem se o to mela starat? Nezlob se, ale ja si opravdu myslim a budu si i nadale myslet, ze lekari v porodnici by se nemely starat jen o fyzicky stav rodicky, ale i o jeji stav psychicky, tedy alespon ve chvili, kdy si na to vyslovene stezuje. Psychika totiz mnohdy muze hrat neobycejne vyznamnou roli ve vsem - jak se bude rodit, jak to bude po porodu a jak to bude potom doma. Ale na to se v nasich porodnicich moc nehledi. A zvlast ne v te mostecke. Mozna o svem pobytu tam napisu jeste jeden clanecek.
A promluvit si o tom? Uz jsem to udelala - promluvila jsem si o tom s lecitelkou, postoupila jsem jeji terapii a oproti tomu, co to bylo, se to vyznamne zlepsilo. A slovo VYZNAMNE bych podtrhla. To, ze jsem napsala, tenhle clanecek neznamena, ze jsem psychicky na dne. Naopak. Jsem svepravna osoba a mohu-li ted nejak hodnotit sve psychicke rozpolozeni, tak bych se nazvala vyrovnanou a nadmiru spokojenou. V materstvi, v manzelstvi, v zivote. Jsou ale proste veci, ktere mi prichazeji lito a narozeni mych synu, ten zpusob, ne ten fakt, jsou jednou z tech veci.
Vis, kdyz jsem byla s Matyskem v porodnici (to je ten starsi) a cekala jsem, co se mnou bude, mela jsem prilis mnoho volneho casu. A tak jsem drepela na chodbe a pocitala narozena mimina, rozpravela s maminkami, ktere to uz mely za sebou, hlidala jim mimca, kdyz chtely do bufiku a tak. Byla tam i jedna maminka, ktera prenasela a cekala na verdikt, kdy pujde rodit. A cekala i na verdikt, jestli bude rodit normalne anebo cisarem. Sve prvni dite uz totiz privedla na svet cisarem. Holcicce tehdy bylo 7 let. Kdyz se ona pani dozvedela, ze pujde rodit cisarem, strasne se rozplakala, ale opravdu strasne moc. Tehdy jsem ji nerozumnela, taky jsem ji uklidnovala, at neplace, ze je to preci jedno, jak porodi, hlavne ze Davidek bude v poradku a tak. Dneska uz vim, proc plakala. Mela proste pocit selhani. Selhala jako zenska. At se Ti to libi nebo ne, my co jsme rodily rovnou cisarem (bez predchozi trpeni v porodnich bolestech), takovy pocit selhani proste prozivat muzeme. A pak muzeme prozivat i ten pocit, ze jsme o neco ochuzeny. My nikdy nepozname jake to je po tom utrpeni drzet sve dite v naruci. Zkratka to tak je a tahle diskuse mne o tom presvedcila.
Mozna mas pravdu, ze nema smysl, aby se v tom clovek takhle zbytecne patlal. Ja si to ale nemyslim. Kdyz uz k nicemu to moje fnukani tady na Rodine nebude, tak bude alespon k tomu, ze treba nejake maminky, ktere na svuj prvni porod teprve cekaji a ktere take ctou vsechny ty uzasne optimisticke knihy a clanecky o porodu, zjisti, ze mohou vyvstat i jine problemy a pripravi se na ne.
A uz dost.
Preji Ti vsechno nejlepsi, at nemusis nikdy resit takovehle "malichrne" problemy a at Te vsude na TVe ceste provazi ryzi laska.
Sidi
 Verča 
  • 

Re: pro autorku 

(15.2.2008 15:33:37)
Ahoj Sidi,

já jsem taky rodila dvakrát císařem, u prvního porodu jsem na sále měla i zástavu, takže nic moc.
Asi se ptám blbě, ale v čem vidíš důvody toho "selhání jako ženská"? Neptám se ze zlomyslnosti, jenom mi fakt uniká ten rozdíl mezi císařem a "normálem" co do "ženskosti". Já jsem ze začátku byla dost mimo, ale později jsem spíš měla pocit vítězství, že jsem přežila a že své dítě kojím a starám se o něj.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(15.2.2008 16:29:19)
Uf, to je dost tezka otazka. Nevim, proc ten pocit mela ta pani, se kterou jsem lezela v porodnici. Ja ho mela z nekolika duvodu. Jsem dost ambiciozni a kdyz si stanovim nejaky cil, jdu tvrde za nim a dost tezce nesu, kdyz nenaplnim sva vlastni ocekavani. Jsem maximalista a s vlastnim selhanim se strasne tezko vyrovnavam. Nez jsem porodila, dost jsem opovrhovala moderni medicinou, spise jsem se klonila k lecitelstvi, orientalnim metodam leceni apod. V tehotenstvi jsem stale dokola poslouchala prednasku manzelovy babicky o tom, jak ona porodila mezi tim, co napajela a kydala stado krav. Moji rodice jsou fanaticti makrobiotici a ja cele tehotenstvi poslouchala, ze nejim zdrave (protoze ja makrobiotik nejsem) a ze tim poskozuji sve dite. No a pak jsem precetla hory knih o porodech. Kdyz jsem otehotnela, byla jsem presvedcena, ze jsem zrozena k tomu rodit deti, ze to beze vseho zvladnu jako ta babicka (staveli jsme dum, mame hospodarstvi - kozy, ovce, kravy, slepice, kraliky, proste vsechno mozne) a ze nebudu v zadnem pripade potrebovat pomoc nejakeho oplzleho doktora, ktery mne zbytecne vysetruje pri kazdem stahu, kdyz preci porod neni nemoc. A pak ve mne hlodal malinky cervicek, co kdyz maji moji rodice pravdu a ja svym stravovanim delam neco blbe. Pred nimi jsem ale delala machra a vysmivala se jejich teoriim. Nu a pak to prislo - dite jsem nedonosila, bez moderni mediciny bych neporodila a ani bych nebyla na svete, ja, zrozena k rozeni deti, jsem sve dite vlastne ani neporodila, ale bylo mi porozeno a nakonec mne dorazily rodice, od kterych jsem slysela "vidis, my jsme Ti to rikali, kdybys"" chroustala zeleninu a obili, porodila bys"" normalne". Ve svych vlastnich ocich jsem tak selhala totalne, alespon tesne po porodu jsem si to myslela.
Promin, zacal mi brecet Martinek, tak ho musim jit unynat, ale snad jsem to alespon zhruba popsala. Je to fakt tezke, ja ten pocit nikomu nepodsouvam, jen vim, ze ho mela ta pani, ze jsem ho zazila ja a ze ho zazije urcite hodne mamin. Konec koncu, proc si napr. moje spolurodici po poslednim porodu cisarem, kdy ji sterilizovali, pak celych 8 dni, kdy jsme spolu byly na pooperacnim, vycitala, ze uz neni zenska a ze se nemela nechat sterilizovat. Z rozumoveho hlediska je to blbost, ale emoce jsou holt emoce.
 Verča 
  • 

Re: pro autorku 

(15.2.2008 16:40:05)
Díky moc, za odpověď. Máš pravdu, emoce jsou holt neovlivnitelné.
Já jsem měla velice podobné pocity, když byla dcerka vážně nemocná (a taky jsem slyšela "vidíš, my jsme ti říkali, že...";). Pořád dokola se mi vracelo, že za to třeba můžu já. A ještě dneska, když si na tu dobu vzpomenu mám tendenci to začít v duši přebírat znovu.
Držím ti palce, aby se to špatné ze vzpomínek pomalo dostalo pryč.
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(16.2.2008 14:13:48)
Já si ještě přece jen neodpustím poznámku. Doktoři a sestřičky v porodnici opravdu nemají v popisu práce se starat o duševní rozpoložení pacientek, na to ani nejsou odborně kvalifikovaní. A na to jsou i málo placení, rodiček je mnoho, doktorů málo (možná, kdybys byla v nějaké soukromé porodnici, za kterou platíš, tam by byla Tvoje stížnost oprávněná), navíc si uvědom, že takových jako Ty tam může být víc, takže nemůžou mít čas hledat nějakého psychologa pro Tebe, ale svůj čas investují do toho, že se starají o mimča, které jsou nedonošená, matky, které mají fyzické komplikace i po porodu apod. Od toho tam oni jsou a vyčítat jim, že Ti neobstarali odbornou pomoc, tak to bych skoro mluvila o nevděku.
Neříkám, že sis v porodnici měla sama vyhledat pomoc, ale v tomhle případě ses asi měla spíš obrátit na partnera.

A pak mám otázku, která vůbec nesouvisí s článkem, ale mě zajímá, Ty jsi asi hluboce věřící, že? Tvoje slova, ať každého provází boží a člověčí láska, tomu nasvědčuje. Ale nemusíš odpovídat, jestli nechceš a zdůrazňuju, neptám se v souvislosti se článkem.

 koa 


Re: pro autorku 

(16.2.2008 16:41:25)
Ivčo,
ty jsi zdravotní sestra?
Pokud ano - a něco z tvého příspěvku mi říká, že jsi - tak si, prosím tě, vzpomeň, jestli jste se na zdravce neučili něco o tom, jak je důležitá tělesná i psychická pohoda pacienta.

Já si na to pamatuju minimálně z ošetřovatelství a psychologie.
Ehm, kromě toho se domnívám, že k takovému závěru lze dojít pouhým selským rozumem a se základní dávkou empatie.

Pro mě samotnou ja záhada, kde se ty teoretické znalosti pak ztratí? Proč je tolik sester napružených a otrávených? Špatně odhladly svoje předpoklady k této profesi nabo jsou naštvané, protože mají malý plat?
Neomlouvá je ani jedno.
 MSteflova 


Re: pro autorku 

(16.2.2008 16:56:01)
Já s tím souhlasím. I s tím, že ten, kdo se k pacientům neumí chovat, nemá ve zdravotnictví co dělat. Ale ráda bych podotkla, že tak odolných jedinců, na kterých by se v práci nepodepsaly špatné pracovní podmínky a sem tam osobní problémy(související třeba s nedostatkem financí), moc nebude. Já ze zdravotnictví zdrhla, ač jsem tu práci měla ráda. Bohužel sloužit neustále za chybějící kolegyně, nemít třeba ani jeden víkend v měsíci volno, čekat naivně na zvýšení platu a nemít možnost ušetřit si na vlastní bydlení byla zkušenost, která mě posunula do jiného oboru. Obdiv k bývalým kolegyním mi zůstal. K těm laskavějším. Těch vyhořelých bylo podstatně více. Častá rada psychologů je nepracovat na plný úvazek, mít hodně zájmů či sem tam změnit místo. Jak snadné :-)
Na můj porod nerada vzpomínám, jelikož se nás na oddělení sešlo moc najednou a personál nestíhal. Bylo to znát na chování především PA, které bych ještě teď nejraději jednu vrazila. Přesto si říkám - bývalo by to mohlo být jiné, kdyby si dcera vybrala jiný den. Možná.
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(17.2.2008 11:21:47)
Já se zdravotnictvím nemám vůbec nic společného. Obdivuju, že vůbec se najde někdo, kdo za ty prachy dělá tuhle zodpovědnou práci.
 Cow :-) 


Re: pro autorku 

(16.2.2008 17:17:56)
Ivčo...ale to víš, že personál by měl pečovat o duševní pohodu pacienta-klienta.
Že na to nezbývá moc času, protože se šetří mmj i na personálu a na oddělní je počet zdravotníků snížen na nezbytně nutné minimum, že jsou všichni unavení, nedocenění, zaměstnání povinnostma nejen u lůžka pacienta atd., to už je druhá věc.

Přečti si článek SIDI ještě jednou i se závěrem a třeba ti dojde, že toho psychologa nepotřebuje.
 Lenelka 


Re: pro autorku 

(16.2.2008 20:06:41)
No tak to je tedy zajimave. Takze pokud si clovek zaplati, musi na nej byt vsichni slusni a zajimat se o jeho zdravotni stav, pokud je """"na pojistovnu"""", tak se na nej mohou doktori a PA ksychtit a nemuze si ani postezovat???

Ja rodila dvakrat, v UK, jednou v normalni tovarne na deti, jednou v porodnim dome. V obou pripadech byli vsichni neuveritelne mili a povzbuzujici, na to, jak se citim fyzicky i psychicky, se me ptali v prubehu porodu i po porodu. A pritom plat PA tady je pod hranici prumerneho platu a to docela znacne. Nic jsem neplatila, na to jaksi nemam. Pokud by se mi v chovani personalu neco nelibilo, tak si pujdu stezovat a ocekavam, ze to bude reseno a vyreseno. A nedostatek personalu je tu take obrovsky.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(17.2.2008 10:27:12)
Ivco,
za prve: vubec nesouhlasim s Tvym nazorem, ze sestry a lekari se nemaji starat o dusevni pohodu pacientu a uz vubec nesouhlasim s tim, ze na to nejsou skoleni. Skoleni jsou, obzvlast lekari maji minimalne semestr zabyvajici se dusevni pohodou pacienta (je mozna otazka, jestli pocet hodin venovanych teto oblasti zdravovedy je dostacuji, ale to uz je o necem jinem), takze v tom problem nebude. A myslis-li si, ze by se lekar nemel starat o dusevni pohodu pacienta, pak by takovy lekar rovnou mohl jit delat do reznictvi - tam uz jsou jen kusy masa bez duse, tam se skutecne o dusevni pohodu "pacientu" nikdo starat nemusi. Nase lidske telo ale preci sestava z fyzicna i dusevna a prave to dusevno nas (alespon podle vsemoznych filosofickych smeru a svetonazoru) odlisuje od ostatniho ziveho. Uz starosvetsi lekari se zabyvali souladem fyzicna a dusevna, orientalni medicina je na tom postavena. Je tedy velice nemoudre tvrdit, ze neni povinnosti lekare starat se o dusevni pohodu pacienta.
Take nechapu, proc by mi lekari v porodnici nemohli obstarat psychologa. Kdyz Te po porodu zacne bolet noha od patere a budes si na to pri vizite stezovat, taky Ti poslou ortopeda, aby se na Tebe juknul (to jsem osobne zazila). Psycholog je lekar stejne jako ortoped, jaky je tedy rozdil mezi tim zavolat ortopeda a zavolat psychologa. Kazda vetsi nemocnice disponuje psychologem nebo psychiatrem, zvlaste tak velka nemocnice, jako je mostecka. Je to tedy preci vylozene neochota personalu problem resit, nez cokoliv jineho. Ja chapu, ze porodnik se mnou nemuze resit cely problem do hloubky a ani to od nej neocekavam. Ale jsem proste presvedcena o tom, ze je jeho povinnosti zavolat odbornika, pokud to muj stav vyzaduje. Kdybych si tam podrezala zily, jak to budou resit? (Predem upozornuji, ze v takovem stavu jsem v porodnici nebyla a ani jsem tam zadnou maminku takhle psychicky rozlozenou nezazila).
Staci jen srovnani porodnic v Moste a Kadani - v Kadani mne sestricky vyslechly, prisly si vecer posedet i k posteli a popovidat si se mnou, zazila jsem dokonce, ze mi sestricka prisla namasirovat i zada a jen tak si se mnou pokecat, protoze jsem ji o to poprosila. A to mela plne oddeleni a nemusela jsem si za to priplacet. V Moste sestry kolikrat sedely na sesterne a popijely cajdu (kafco apod.), tj. mely urcite uz praci hotovu, ale kdykoliv jsi prisla s nejakou sebemensi prosbickou, neprijemne Te poslaly kamsi (az na par svetlych vyjimek). Proc treba v Kadani slo, ze nas sestricky nechaly jeste s jednou maminkou na pooperaku, i kdyz uz to nebylo potreba, jen aby nas nemusely s miminky davat na hromadne pokoje, kde bychom prisly o soukromi. Presunuli nas az kdyz se uvolnil nadstandard. V Moste jsem lezela na pokoji s dalsimi 3 maminkami, ktere u sebe mely miminka. Ja sve mela na nedonoseneckem oddeleni, kam jsem musela kazde tri hodiny dochazet na krmeni maleho. Protoze se nam nedarilo kojeni, trvalo mi krmeni dobre 3/4 hodiny, pak jsem musela odstrikavat mleko (cca dalsi 3/4 hodiny) a pak jsem mela zhruba hodinku a pul na to se osprchovat, najist a vyspat. Kdyz mi do toho zacala plakat postupne vsechna miminka na pokoji, stavalo se mi bezne, ze jsem kolikrat nespala vic jak 2 hodiny denne. Takovych nas tam bylo vic. Kdyz jsme stanicni sestru pozadaly, zda by nebylo mozne dat na jeden 4luzak vsechny maminky, ktere maji deti na nedonoseneckem, abychom se alespon na chvili vyspaly, byly jsme automaticky zarazeny mezi problemove matky a resilo se to 14 dni, nez nam bylo vyhoveno. Pritom o co slo - jen nas sestehovat dohromady a podle toho usporadat zdravotnickou dokumentaci v prislusnem suplicku. Za tech 14 dni jsem padala na hubu a vubec si neumis predstavit jake to bylo. A pak se rekne - pohoda matky je dulezita pro kojeni.
Ne, ne, vim, ze to jde starat se o dusevni pohodu pacienta, jen se nekde chce vic a nekde min.
A k Tvemu dotazu na mou viru, ano jsem hluboce verici. Je to dulezite?
Sidi
 Nerida 


Re: pro autorku 

(17.2.2008 10:34:00)
Jen mala poznamka - psycholog neni lekar ~j~
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(17.2.2008 11:56:15)
Pravda, pravda. Omlouvam se, ujela jsem. Ale skoro v kazde nemocnici funguje. A v mostecke je i psycholog (tech je tam nekolik) i psychiatr. A ja bych tehdy byla vdecna za kohokoliv, kdo bybyl ochoten se mi venovat.
Sidi
 Ivča 
  • 

Re: pro autorku 

(17.2.2008 14:07:12)
Ne, důležité to vůbec není. Jen mě napadá, víra v tomhle nenapomohla? Třeba jak se říká, Bůh to tak chtěl... Teď to fakt vůbec není žádná ironie a ptám se zcela vážně, opravdu se ráda přiučím.

Nevím, jestli má na ostatní smysl reagovat, každý to asi vidí jinak, ale zkrátka si myslím, že Tvůj duševní stav byl natolik vážný, že vstřícné popovídání sestřiček by nestačilo, jak píšou ostatní. Asi mají všichni pravdu, že by se setry a lékaři měli zajímat i o duševní stav, najít si čas na popovídání i s rodinou, obvolávat oddělení psychologie, zda by nebyl psycholog ochotný zajít do porodnice apod., ale ruku na srdce, v našem zdravotnictví tento ideální stav není a asi brzo nebude, všichni víme, v jaké krizi se zdravotnictví nachází a je strašlivě moc co zlepšovat a toto - přiznávám bohužel - není běžná praxe (ač by třeba měla být), takže očekávat to od personálu bylo minimálně naivní - aspoň toť mé zkušenosti se zdravotnictvím, fakt nemám iluze. Pokud by udělali to, co jsi po nich chtěla, byla bych opravdu příjemně překvapena. Zcela se ztotožňuju s příspěvkem od Lassie66 - vstřícné chování lékařů by mělo být automatické, ale hezky popsala to, co si myslím, že musí sestry každodenně řešit.

Stejně naivní bylo i Tvoje chování v prvním těhotenství - nevěřit lékařům, že není něco v pořádku, tady byla doba, kdy bys měla jejich práci ocenit, ale Ty jsi byla naštvaná, že musíš ležet a ještě ses s nima dohadovala. Teď bych mohla začít povídat já, že se doktoři všemožně snaží, ale i přes jejich snahu se musí dohadovat s pacientkami, které jim nevěří diagnózu, je to stejné jako Tvoje kritika na ně. V diskuzi Ti Tvoje chování nikdo nevyčítá, i když je to právě to, co kritizuješ u doktorů. Zvláštní měřítko. Možná, že kdybys přijmula během těhotenství, to, že jsou a můžou nastat problémy, průběh Tvého poporodního stavu by byl jiný. Ale to jsou jen spekulace.

A v neposlední řadě nikdo, ani Ty nereagoval na mou poznámku. Sice vím, jaká bude reakce, protože se dotknu něčeho, co budeš bránit do posledního dechu, ale pokud dejme tomu selhali lékaři v porodnici, Tvůj manžel měl být ten, který měl přivést pomoc a řešit vše už v porodnici během těch 2 měsíců. Proč se tak nestalo?
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(18.2.2008 0:40:14)
Ivco,
je toho hodne, nac reagovat. Tak zacnu od meho chovani - ja byla nastvana, ale v duchu. Nedohadovala jsem se s nimi a neodporovala. Jedine, o cem jsem ze zacatku licitovala, nebo lepe receno na co jsem se dost vyptavala, jestli neni chyba ve stanoveni terminu porodu. Kdyz Ti vychazeji vsechny testy dobre, nikde neni zjevna chyba, a kdyz vis o odchylce presnosti mereni velikosti plodu ultrazvukem, pak proste musis dumat nad tim, jestli tri tydny, o kterych Ti tvrdi, ze o ne je TVe dite pozadu v rustu, skutecne nesouvisi s dobou otehotneni. Ja vim proste na den presne, kdy jsem otehotenela a rozdil mezi terminem poslednich mesicku a terminem meho otehotneni byl tri tydny. Termin porodu mi pocitali podle posledni menstruace, mohlo tam dojit k chybe a to k dost velke chybe. To bylo jedine, oc jsem se prela. Jinak jsem ale lecbu svym pristupem nijak nekomplikovala, jestli tedy nelze za komplikovani povazovat to, ze jsem vzdy chtela vedet, proc se mi ktery lek podava, k cemu slouzi a jake muze mit vedlejsi ucinky. Ale to je snad jedno z prav pacienta tyto veci vedet. Byla jsem vzorna pacientka a vsemu jsem se podrobila, protoze mi samozrejme slo o zdravi meho miminka. Nastvana jsem ale byla vevnitr - vzdyt mi porad rikali, ze vysledky vsech testu jsou OK, ze miminko roste, mne bylo skvele, zadne problemy (vse se objevilo opravdu z hodiny na hodinu), takze mi proste prislo, ze se z komara dela velbloud. Tolik tedy k memu chovani.
K pristupu lekaru - ano, mas pravdu, neni to v soucasnosti standard. Ale ja proste odmitam tuhle stadovost. Neni to standard, ale mel by to byt standard. Jsme vyspela zeme, ktera na to ma, tak proc to nemit. Proc to nechtit. Platime dost vysoke zdravotni pojisteni a za nej chci take adekvatni sluzby. Nechci se spokojit s tvrzenim, melo by to tak byt, ale dlouho nebude. V tom je prave ten problem - pokud se nebude tlacit na pilu, nikdy se z mista nepohneme. Kde neni poptavka, tam neni ani nabidka. Proc by se lekari a jejich pristup k pacientum mel menit, kdyz to po nich nikdo nechce, kdyz jsou vsichni spokojeni. Kdybychom se jako lide ridili takovymto pristupem, tak bychom jeste ted lovili ostepem, prali na valse, zkratka nepostupovali bychom vpred. Nespokojim se s pristupem lekaru, dyz vim, ze by mohl byt diametralne odlisny, aniz by to nase zdravotnictvi stalo nejak zvlast premrstene investice. Lidska slusnost je v nas, tu nikdo nemuze kupovat, narizovat, ale muzeme si ji moralne vynutit. Ja proste budu vzdy od lekaru ocekavat idealni peci. A klidne si za to i zaplatim, kdyby nekdo chtel argumentovat nedostatkem penez ve zdravotnictvi, ale budu ji proste chtit.
K Bohu. Jak uz jsem napsala, Buh to za mne nevyresi. On mi muze dat silu se s tim poprat, ale to hlavni je na mne. Mam svobodnou vuli, jsem samostatny jedinec a musim tak jednat. Nemohu sedet doma a cekat, ze Buh to za mne udela. Takhle Buh nefunguje. Sila Boha je v tom, ze mne (Tebe, kohokoliv) bezmezne miluje. Miluje mne ne pro to jaka jsem, ale navzdory tomu jaka jsem. Miluje mne i se vsemi mymi chybami. Tohle vedomi mi nebetycne pomaha. Kdyz mi bylo po Matyskove porodu nejhur, opravdu jsem mela chut si sahnout na zivot. To byl skutecne vazny stav a bylo to nejhorsi obdobi v mem zivote. Pripadala jsem si hrozne - sama, odepsana, ze jsem totalne selhala. A pak jsem byla upozornena na to, ze Buh je se mnou, ze nejsem sama, ze mne miluje, i kdyz jsem neporodila prirozene, ze jemu je to uplne egal. Ze jsem pro nej dulezita jenom tim, ze jsem. A to mne zastavilo pred nejhorsim. Hodne tezko se o techle niternych vecech pise, zvlast kdyz treba neveris a spousta veci kolem Boha je Ti zatim nejasna. Pro mne to ale zkratka znamenalo a znamena strasne moc a Buh mi pomaha kazdou vterinku, kazdou minutku. Ale opravdu to nefunguje tak, ze bych rekla "Boze, at uz na to nemyslim" a cary mary fuk, vypadlo by mi to z pameti. Ono by to tak mozna i mohlo fungovat, kdybych ja byla pripravena takovou pomoc prijmout. Zkratka Buh mi pomaha vic nez se sem da napsat, ale nestaci se jen pomodlit a cekat na zazrak.
Nu a naposled k manzelovi. Po Bohu byl tou nejdulezitejsi osobou, ktera mi pomohla zvladnout tu krizi a ktera mne podrzela ve chvilich nejhorsich. Melo to ale jeden hacek, mozna hacku vic. Kdyz jsem byla v porodnici, kde mi bylo hur a hur, mel s poporodnimi stavy asi tolik zkusenosti, co ja tzn. zadne. Vedel, ze se se mnou neco deje, ale nevedel stejne jako ja co a jak to resit. Spolehali jsme na lekare, ze kdyz jim pri vizite reknu o svem stavu, ze mi pomohou jej nejak resit. Jak uz jsem psala, marne. Rekli jsme si, ze vse budeme resit po navratu domu, kde preci jen bude vetsi pohoda a tak se mozna sklidnim automaticky, protoze jsme muj spatny psychicky stav pricitali hodne tomu mizernemu prostredi, ve kterem jsem musela stravit 2 mesice. Presto i v nemocnici mi manzel pres kamaradku sehnal kontakt na profesora Hersla do Bohnic, vse jsem probirala s knezem a s kamaradkami, ktere uz porod mely za sebou a mohly mne uklidnovat, ze jsem neselhala. Snazili jsme se to nejak resit, ale tapali jsme. Ani mne, ani manzela nenapadlo, ze se veci po navratu domu nezlepsi, ze to nebude jen tim prostredim v porodnici. Rozbehla se mi uz krasna poporodni deprese, ale stejne jako alkoholik nepozna, kdy uz je alkoholikem a kdy jeste ne, ani ja jsem si nebyla jista, zda to, co se deje, je normalni a jenom to spatne snasim anebo to je nenormalni. Chapej, rodila jsem poprve, poprve cisarem a poprve jse mela poporodni depresi. Navic se pridalo to, ze ja sama jsem zacala mit pocity neschopnosti a bala jsem se s nimi sverit komukoliv. Predstav si, ze jsi doma, mas vse zajistene, nemusis nic, nez se starat o dite (tedy bydleli jsme u manzelovych rodicu, takze to taky nebylo uplne OK, ale dostatecny komfort to byl). A Ty to nezvladas. Jsi ubrecena, nervozni, na dite casto oskliva, ba az hnusna. Mas touhu mu ublizit. Mas touhu ublizit sama sobe. A pritom podminky okolo Tebe jsou v pohode - mas manzela, kde bydlet, mas na jidlo, neresis zadnou socialni krizi. Pak si zakonite zacnes pripadat jako neschopna a mas proste strach se s tim sverit. Alespon ja se pred manzelem hrozne stydela. On nalehal, chtel vedet, co se deje, ale ja nebyla dlouho schopna mu to rict. Az kdyz uz jsem jeden den dospela do stavu, kdy jsem si malem ublizila, vse jsem mu rekla a on to pak hned zacal se mnou resit. Podporoval mne, uklidnoval mne, nevycital mi moje vykyvy nalad, chapal mne, pomahal mi, kde jen mohl, nedelal mi sceny, kdyz jsem bulela jako kun, obstaral Matyska, kdyz jsem se slozila. Byl a je proste k nezaplaceni. Do toho chodil do prace (denne dojizdi 100 km), dostavoval nas dum a obhospodaroval nase zvirata (mame kozy, ovce, kravu, kraliky, slepice, husy ...). Kdyz jsem protelefonovala hodiny s kamaradkou zdravotnici, nechal mne. Kdyz jsem projevila prani navstivit lecitelku (ktera samozrejme take nebyla zadarmo), nepochyboval o mem rozhodnuti, nedelal sceny kvuli penezum, podrzel mne, vyhovel mi. Muj muz mi, Ivco, pomohl vice, nez by kterykoliv jiny chlap, ktereho znam, dokazal. Vubec nemam pocit, ze by selhal. Byl na svem miste a v te silene zkousce (porod, to po porodu) obstal na vybornou. Myslim, ze on ze sve pozice a ze svych zkusenosti uz opravdu vice udelat nemohl. Pri druhem tehotenstvi se sam mesic staral o Mateje, zatimco ja cekala na porod v porodnici. Dovedl udelat vse, co musi udelat zenska na materske dovolene a jeste jezdil do prace. Mam dokonaleho muze. On nepochybil.
Takze asi tak k Tvym dotazum.
Sidi
 Ivana 
  • 

Re: pro autorku 

(17.2.2008 12:28:17)
Ivco,
pises nesmysly. Starat se I o dusevni pohodu pacientu JE naplni prace sester a lekaru. Nemusi se s s pacientem vybavovat hodiny, ale slusne sdelit a vysvetlit vse, co se tyka pt. zdravotniho stavu, je jejich povinost.A z vlastni zkusenosti vim, ze rict povzbuzujici slovo a par zakladich informaci, na to staci opravdu jen 1-2 minuty. Ze ma lekar spolupracovat s rodinou a informovat o postupu lecby, me prijde az zbytecne se o tom zinovat, to ma byt samozrejmost. Opravdu jde jen o zakladni lidskou slusnost. Delat z pacienta blbce a davat mu najevo, ze on stejne nicemu nerozumi, tak proc se s nim bavit, je ubohe a neprofesionalni.
Poporodni deprese je diagnoza a komplikace a to by mel zkuseny lekar a sestra poznat, Psycholog by nabidnut mel byt. Ten nepracuje jen s pacientem, ale i s pt. rodinou, jeho role a pomoc je vyznamna.

Sidi, Tobe dzim palce, at se s toho pomalu zotavis. Ja po prvnim cisari mela taky par tydnu pocit, jakehosi selhani, i kdyz rozum rikal, ze to je hloupost, ze mam byt rada za zdrave dite, coz jsem byla a jsem. Ted me ceka na 90% druhy cisar, ale uz se na to pripravuju ted, tak snad to bude jednodussi. U me ale slo "jen" o cisare bez dalsich komlikaci, tak casem se ten divny pocit vytratil.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Re: pro autorku 

(16.2.2008 21:56:41)
Ahoj Sidi,
chápu Tě, že toužíš mít i tenhle zážitek natolik zpracovaný, aby Tě už netrápil při pouhé vzpomínce nebo zmínce o jiném porodu. Také bych asi na Tvém místě měla stejné přání.
Myslím, že to bude potřebovat řešit po kouskách. Možná je někdy lepší takové absolutní smíření s osudem odložit na dobu, kdy už to není nejbolestivější. A pak to uzdravení v duši přichází znovu, a znovu, v různých etapách. A za nějaký čas přijdeš na to, že už to vlastně nebolí.
Já třeba před holkama přišla o první miminko, které jsme čekali. Bolelo mě to dlouho a hodně. Časem to bylo lepší, ale občas jsem zažívala takovou "obrodu bolesti", někdy samo o sobě a někdy spolu s nějakým spouštěčem (když byla řeč o jiných lidech, kteří to prožili, nebo naopak třeba když jsem držela v náručí miminko mojí ségry). A časem to přebolelo úplně. Teda - při obou těhotenstvích jsem se bála, jestli znovu nepotratím. Budu-li ještě někdy v budoucnu těhotná, dost možná se budu zase bát. Ale ten samotný zážitek ztráty dítěte už mě dneska nebolí. Pamatuju si to, i tu bolest, kterou jsem tehdy zažila, ale už je to prostě za mnou.
Co jsem se snažila říct je, že některý kalich je příliš hořký, než aby se dal vypít najednou. Musí se po douškách. A jednou ho přece člověk dopije až do dna a už tam víc hořkého nápoje není... ;)
 dasa 
  • 

Re: pro autorku 

(17.2.2008 13:01:47)
Sidi, už tě chápu víc. Ono se ro řekne, hlavně, že jste všichni zdraví. Rozumem to víš určitě také, ale rozum zkrátka na vše nestačí, že...
Víš tvůj článek na mě působil tak, že si snad pro trauma z porodu ani neužíváš to krásné, co určitě s kluky prožíváš nebo alespoň můžeš prožívaz. ... A to by byla škody pro vás všechny.
Hodně štěstí a zraví celé rodinně.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: pro autorku 

(18.2.2008 0:48:25)
Daso,
to mne mrzi, ze clanek tak vyznel. Neni to totiz vubec pravda. Maminkovstvi si uzivam na plne pecky, nikdy jsem nic hezciho nezazila. Kluci jsou uzasni, sikovni, vsetecni, srandovni, proste mame z nich s tatkou radost. Kdyby se sem dali pridat fotografie, par bych jich sem lipla, abyste vsichni videli, jaci jsou. Fakt si to uzivam a na nestastne porody temer nemyslim. Nejvic na ne paradoxne myslim tento tyden, kdy reaguji na podnety z diskuse pod mym clankem :-). Jsou ale chvile, kdy se ta litost spusti. A jednou z tech chvil byl onen clanek o vanocnim porodu - ten porod byl totiz presne takovy, jaky jsem si vysnila. A dal se o Vanocich. Matysek se take mel narodit na Vanoce, nakonec prisel na svet o mesic driv. To ve mne spustilo litost a touhu o tom napsat.
Sidi
 dasa 
  • 

Re: pro autorku 

(18.2.2008 19:42:28)
Z Tvých reakcí jsem pochopila, že ses potřebvala vypsat z momentálního splínu.
To smutné, co máš za sebou, asi nikdy úplně nezapomeneš. Ale určitě jsi pro své kluky perfektní máma, prožíváte a prožijete spoustu krásných chvil a toho smutnění bude čím dál míň. Hodně štěstí.
 Petra+Betynka,2 roky 
  • 

Horor V Mostě 

(12.2.2008 13:16:08)
Nedá mi to a musím taky reagovat. Naprosto chápu, jaké pocity jste měla v porodnice v Mostě. Já měla také preeklampsii a těhotenství skončilo císařem, malá měla jen 1,40kg. Strávily jsme tam dva měsíce a bylo to příšerné. Oddělení vypadá jak padesát let staré, absolutně zádné soukromí(2 záchody na celé oddělení. A zdravotnický personál? Naše paní doktorka a sestřičky z nedonošeneckého byly skvělé, ale jinak hrůza. Hlavně tlak lékařů a sester na kojení, ale přitom minimální snaha s tím pomoci.Všechny maminky, které byly nucené tam strávit delší dobu, byly zoufalé a vystresované. Já jsem odcházela domů ve velmi špatném psychickém stavu a bolavými popraskanými prsy. Už se mi nepodařilo pořádně se rozkojit, takže jsme brzy přešly na Nutrilon. Taky jsem toužila rodit v Kadani(jsem z Chomutova), ale dnes bych byla neskonale šťstná, kdybych mohla zůstat s malou alespoň v chomutovské porodnici.
 Lenka Malá + Kikinka 
  • 

Re: Horor ve Slaném 

(12.2.2008 15:13:37)
Mám pocit, že tohle je problém více porodnic. I když sem měla porod "za hubičku", agpar 10,10,10 a cítila jsem se hned po něm skvěle, následující dny na šestinedělí mi ale vyrobily pěknou depresi, ze které se vzpamatovávám až teď, tři měsíce po porodu. Chovali se jako dobytek, naprosto žádná úcta, empatie, sestry frňáky nahoru, nic nevysvětlily ale za všechno nadávaly. Matka tam byla ta nejposlednější. S kojením naprostý horor, nutily do něj i paní která rodila po třetí a dvakrát nekojila kvůli neprůchodnosti bradavek. Nutrilon je prý drahý.Tak její chudák mimčo věčně řvalo hlady. Byla sem v hrozném stresu a cítila sem se spíš jak ve výkonu trestu. Copak jsou ty sestry úplně tupé, že se dokážou tak hnusně chovat k ženě, která prožívá hormonální a emocionální bouře a potřebuje klid?A to bych naprosto přehlížela zastaralé vybavení, jeden záchod a dvě sprchy na oddělení, jen kdyby byli slušní. Se vůbec nedivím že je chce hejtman zrušit, přemýšlela sem že mu i napíšu aby to skutečně udělal.
 Encarna 


HK 

(12.2.2008 17:49:07)
Milá Sidi,chápu jak se cítíš. Já jsem porodila svého prvního syna v hradecké nemocnici-indukce porodu v 38 týdnu pro zástavu růstu plodu a následnou hypotrofii plodu. Malý měl 2150 g. Rodila jsem přirozeně, vše proběhlo v pořádku, ale bohužel jsem ho po porodu skoro neviděla. Věděli dopředu, že bude maličký (upozornili mě na to) takže ho rovnou odvezli v inkubátoru na Dětskou kliniku. Samozřejmě jsem šťastná, že je v pořádku, ale taky mě trochu mrzí, že mi ho nepřiložili na břicho a že byl pak v inkubátoru a na oddělení několik dní sám. Bohužel mi taky nikdo nepřišel říct jak to s ním vypadá, zda je o.k. To jsem se dozvěděla až když mě manžel dovezl na dětskou kliniku na kolečkovým křesle. Jáchym byl první tři měsíce strašně uplakaný,neklidný,nespavý a já si myslím, že byl pro něj start do života prostě stres a projevilo se to takhle.Sestry na dětském se s dětma opravdu nepáraly.Byla jsem svědkem toho jak holčičce,která byla hospitalozována bez maminky a stále plakala,řekla sestra "ty malá čarodějnice apod". Nejoblíbenější byly děti po novorozenecké žloutence, protože ty stále spaly a neobtěžovali sestry svým pláčem.Mezi ně náš Jáchymek opravdu nepatřil:( Já i další maminky jsme si strašně přály jít domů.
Mrzí mě, že Jáchym prošel tímhle,ale viděla jsem na dětské klinice a na JIPu děti,které byly velice vážně nemocné,takže pokaždé,když mě napadne lítostnit vzpomenu si na ně a to mi pomůže srovnat si priority. Každopádně Ti rozumím.
 Simča 
  • 

Vosí hnízdo 

(12.2.2008 22:02:02)
Teď jsem dočetla celou diskusi a asi píchnu do vosího hnízda,když řeknu,že ty neustálé obhajoby bud jedné,nebo druhé strany jsou už únavné.Namítnete možná,tak to nečti,ale mě vše kolem těhotenství,porodů a dětí fakt zajímá,jenom mě nebaví to neustálé prosazování,že všechno je jenom černé nebo bílé.Proč se tady tak napadáte?Já taky nesouhlasím s autorkou a myslím si,že její hýčkání si bolístky jaksi přehlušuje to,že má dvě krásné zdravé děti.Taky jsem si něčím v souvislosti s porody prošla a rozhodně netvrdím,že bych tu "euforii ze zrození" chtěla zažít znovu.Ale taky uznávám,že autorka má možná potřebu si jenom vylít srdce.Jen je dle mého názoru škoda,že se této diskusi věnuje příliš mnoho pozornosti.Jediné,co mě tady doslova vybídlo k smíchu byl nedávný příspěvek "Jak se rodí v Krnově s dulou"(Víťa).Mně teda přišlo,že ten muž buď vůbec neexistuje nebo je to úplný...,kterého bych já jako rovnoprávného partnera s chutí poslala někam.Nic horšího jsem tady ještě nečetla.
 Silva, 3 děti - 6,2 roky,4 měsíce 
  • 

Podpora 

(13.2.2008 21:19:38)
Chápu naprosto Tvé pocity, rodila jsem vždy přirozeným způsobem a na všechny porody vzpomínám s velkou nostalgií, byli krásné, nezapomenutelné. Časem se se vším vyrovnáš. Myslím, že tak jako Ty to prožívají citověji založené ženy, vnímavé osoby, silně mateřské typy. Zkus to brát ak, že každý člověk se něčím trápí. Chce to čas. Měj se hezky.
 Mišyčka a Minimišyčka 


Taky jsem rodila císařem 

(14.2.2008 12:46:58)
Potkalo mě to samé, co Tebe, naštěstí jsem mohla mít epidurál, protože po narkoze mi bylo minule zle, tak jsem ho měla domluvený dopředu a hlavně jsem chtěla malou vidět hned po narození. Tak to bylo moc fajn, dali mi ji přisát už na sále, jak se narodila a mohla jsem ji hladit a slyšela jsem, jak ji vyndali, tak si jen tak spokojeně brumlala. No a druhý den odpoledne jsem už byla na normálním pokoji a další den ráno už jsem měla malou u sebe nastálo. Předtím ji nosili vždycky na kojení, ale moc tomu nedala. Začala pořádně bumbat, až když jsme dojely domů.
 lipka 
  • 

některé věci se nedají ničím nahradit 

(14.2.2008 23:22:33)
Moc dobře rozumím autorce. Některé věci se prostě nedají ničím nahradit a asi nemá cenu se o to snažit. Sama jsem zažila jeden císařský řez a jeden porod a o to víc, myslím, můžu vidět rozdíl. Vím, že se v sobě úplně nesrovnám s tím, že mé první miminko se narodilo císařem a že jsem ho třicet hodin neviděla vůbec a další čtyři dny téměř vůbec, na pocit prázdnoty a odcizení, který jsem zažila po těch třiceti hodinách bez něj prostě nezapomenu. Ale to nevadí. Prostě v životě se nědějou jen příjemné věci, je to součást mého života a součást života mého dítěte. Pomohlo mi, když jsem se smířila s tím, že ta jizva bude už vždycky mou součástí. Nejvíc mi ubližovalo, když se ode mě po císaři očekávalo, že budu šťastná, že jsem zdravá a že miminko se narodilo zdravé a nikomu se nic nestalo, ubližovalo mi, když mi lidi vyčítali, že nemám radost, že si ničeho nevážím .... prostě to nešlo. pomohlo mi to, že jsem se z toho pořád znovu a znovu a dokola a dokola vypovídávala, brečela nad popisy normálních porodů, trochu se i litovala a nakonec jsem se s tím naučila být a snažila jsem se ten blbý start do života svému dítěti co nejvíc "vynahradit". Faktem ale je, že po druhém porodu, který se povedl a byl krásný jsem si uvědomila, že to prostě ani nemohlo jít se s tím smířit, je to něco jiného a i když to tak někdo nemusí vnímat, myslím, že mnoho lidí to tak má, je to proměna, je to rozdíl, i když na konci obou porodů je zdravé miminko. Po druhém krásném porodu můj syn dostal sepsi a nevěděla jsem, zda bude žít, ale ani to mě neuvrhlo do deprese, zvládla jsem to, syn se z toho nakonec vykřesal a já z toho všeho vyšla šťastná a bez jizvy a bez traumatu - i ten strašný strach o něj, i ta probdělá noc prostě nebyla tak strašná jako ten císař a odloučení od miminka a následné deprese. možná se to mnohým bude zdát šílené, ale bylo to tak, nastartovaly se prostě jiné věci, jiné emoce a pak se to vezlo. proto chápu autorku, že i když všechno dobře dopadlo, je z toho smutná - a ať je, třeba ještě pár let, ono to časem začne slábnout, ale ať se vypovídá, a´t o tom mluví, ať je jí líto sebe sama, to přece nevadí. bude líp.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: některé věci se nedají ničím nahradit 

(14.2.2008 23:42:10)
Lipko, tvpje vyprávění mi teď připomnělo kus z jedné právě rozečtené knížky (Koncept kontinua). Matka je vývojem nastavená na to, že má dítě okamžite po porodu v náručí, jediné, kdy v historii druhu dítě chybělo, bylo, když dítě zemřelo, takže se přirozeně spouštějí mechanismy pracující se smutkem a snahou se s ním vyrovnat. Tj. pocity smutku a odcizení jsou vlastně zcela na místě a v pořádku, v souladu s přirozeným během věcí!

Situace, kdy dítě chybí a přesto je naživu, je pak pro někoho natolik konfliktní, že s ní hodně špatně srovnává.
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: některé věci se nedají ničím nahradit 

(15.2.2008 9:34:38)
Jejda, Markéto, to je zajímavé, konečně nějaká vědecká poznámka. Co je to za knihu, kdo je autor?? Zajímá mě to. Taky dva císaře, eurofie žádná, po porodech jsem taky sklouzávala k depresi, ale protože před druhým miminkem jsem brala několik let antidepresiva, po porodu jsem se k nim zase raději vrátila a obrat ke štěstí byl velmi rychlý. Nemám trauma ze svých císařů, kluci by jinak neměli šanci, jen mě zajímá ten mechanismus o kterém jsi psala. Je to zajímavé a koresponduje to lehce s tím, jak jsem se taky cítila. Já to ale překonala bez problémů, během 2-3 měsíců.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: některé věci se nedají ničím nahradit 

(15.2.2008 17:33:32)
Petulino, není to tak docela vědečké pojednání a není to jen o porodech, spíš o celkovém přístupu k dětem ve světle toho, co je pro člověka jako druh vývojově přirozené. Ke to kniha docela stará (první vydání 1975), ale u nás vyšla loni: http://www.kosmas.cz/knihy/138401/koncept-kontinua/
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: některé věci se nedají ničím nahradit 

(16.2.2008 12:52:12)
Díky moc za odkaz, už jsem si to objednala. Populárně naučná literatura je veeelmi užitečná. Mnohým na téhle diskusi by moc prospěla. Mám taky svou oblíbenou knihu, kdyby tě zajímala - podobně antropologický přístup má i český psycholog Pavel Říčan ve knize Cesta životem. Zabývá se psychologií celého života (biodromální psychologií), vývojovými fázemi od prenátálního života po smrt - vše srozumitelně, jasně a musím říct, že mu za mnoho vděčím. Kniha vyšla v 89, ale je také nadčasová. Je opravdu "spodivem" jak ta nejlepší výchovná metoda je vlastně respektování a spolehnutí se na ty nejzákladnější instinkty, což vlastně žádná metoda není.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: některé věci se nedají ničím nahradit 

(15.2.2008 15:46:20)
Lipko,
dekuji Ti. Uz jsem pomalu zacinala propadat zoufalstvi nad reakcemi nekterych ctenarek. Vystihla jsi presne, co se ve mne deje a co se bude dit. Jsem ti neobycejne vdecna, ze jsi zminila sepsi sveho syna po druhem porodu a sve pocity po nem ve srovnani s prvnim porodem. Snad to nekterym holcinam dojde, ze citit se mizerne je mozne i po mene mizerne veci nez by se ocekavalo. A ze je mozne citit se mizerne i nekolik let, aniz by clovek musel byt nutne oznacen za zraleho pro psychiatra.
Vzdytja jsem za sve dva zdrave kluky rada, jsem stastna jako blecha. Ale tu pachut jejich zrozeni budu muset teprve zvladnout. To snad neni nic sileneho.
No, uz to asi prestanu resit.¨
Kazdopadne Ti dekuji za Tvuj prispevek, stouralky na nej budu odkazovat.
Sidi
 anavel + 3 


Sidi 

(15.2.2008 1:46:35)
Sidi,jsi stastna zena,mas dva zdravy kluky! Ja mela hrozny tehotenstvi,tri denni porod po kterym jsem se zhroutila,poporodni deprese a ted mi oznamili,ze muj 3lety syn je autista. Dokazes si predstavit,jak ja jsem nastvana? Bud rada, za to co mas a nepremyslej tolik nad minulosti a nad necim,co jsi nemohla zmenit. Bud silna. Mnoho stesti Tobe i Tve rodine.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Sidi 

(15.2.2008 15:29:26)
Anavelo,
Tobe taky hodne stesti a hlavne hodne sily a trpelivosti. Mas pravdu, ze to, co prozivas Ty, je milionkrat silnejsi kafe, nez me "bolistky". Drzim palce, at to zvladnete.
Sidi
 Lucie 
  • 

kritika 

(15.2.2008 15:31:25)
Milá Sidi, přečetla jsem důkladně Tvůj článek a poté i odpovědi a možná to bude znít zle, ale měla bys podle mě vyhledat psychologa. Podle mě není problém v tom, že jsi byla po vyčerpávajícím prvním porodu unavená a měla psychozu, to se stát může, ale krmit si to v sobě takovýmto způsobem mi přijde nebezpečné. Tvoje reakce je naprosto labilní. Buď ráda, že žiješ, máš dva zdravé kluky a přestan se patlat v blbostech, jaké to mohlo být, kdyby... Lékaři odvedli obrovský kus práce, zachránili Tebe i děti a místo, abys to vnímala jako velký zázrak, prožíváš si jakousi pseudolítost a pseudokřivdu.
Moje kamarádka měla také vysoký tlak, selhávala ji játra a rodila císařem ještě o 1 týdny později než ty - její chlapeček je slepý a přesto se umí radovat z toho, že oba přežili. V rodině máme případ, kdy při podobném případu umřela maminka při porodu a dítko zachranovali lékaři několik dlouhých dnů. Není to jejich neochota sdělovat informace, ale oni sami nejsou schopni předpovědět, jak vše dopadne a proto třeba nejsou tolik sdílní.
Vůbec jim nemám za zlé, že Ti nepřišli vyprávět o barvě očiček a vlásků, třeba zrovna řešili důležitější věci...
Pokud nejsi schopna se vyrovnat s tím, že máš štěstí, že jsi zdravá Ty i Tvoje děti, tak vyhledej odborníka... Promin za tak příkrý ton, ale mám pocit, že nemáš v hlavě dostatečně srovnané hodnoty.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: kritika 

(15.2.2008 15:40:37)
Lucie,
hodnoty srovnane mam a myslim, ze zatracene dobre. Uz mne trosinku vycerpava se obhajovat, pomalu zacinam litovat, ze jsem se s necim sverila, ale coz. Precti si prispevek Lipky. To je presne muj pripad a citim presne to, co pise Lipka nakonec - vypovidavat se z toho, vypovidavat se z toho, vypovidavat se z toho. A pak to prejde.
Ja jsem rada, ze mam zdrave kluky, jsem rada, ze jsem to prezila a nehanim praci doktoru. Jen si myslim, ze - alespon u prvniho porodu - mohla byt lepsi, lidstejsi. Prala bych Ti zazit muj prvni porod a vse, co bylo po nem. I kdyz ono by to mozna bylo k nicemu, protoze 100 % mame kazda jinak nastaveny prah citlivosti. Ja jsem proste cita a tak jsem prozivala i vse vyse popsane.
Ale blazen nejsem, nebo alespon ne o nic vetsi, nez vsichni ostatni, co tady diskutujeme. Kazdy jsme totiz v necem tak trosku blazen, nemyslis? :-)
Sidi
 Ondra, 3 děti 
  • 

Re: kritika 

(15.2.2008 22:49:19)
Sidi, nejspíš do toho opačné pohlaví nemá vůbec co mluvit a hravě mě setřeš tím, že tě nemůžu pochopit. Klidně můžeš. Chci ti ale říct, že děláš chybu, když šmahem odsuzuješ své kritiky. Možná, že nezaujaté čtení jejich kritik by ti pomohlo víc, než soucit těch ostatních. Navíc nemá cenu obhajovat své právo se tu vypovídat - naše právo zase je reagovat po svém, ne?
O co ale jde: článek jsem důkladně dočetl do konce, a myslím, že se pohybuješ na samotné hraně. Deprese a smutek z tvého článku odkapává v každé větě. Nemá snad cenu mluvit o vděčnosti a že máš být ráda za to, co máš, měla by ses ale podle mě sama co nejpřísněji okřiknout, kdykoli na tebe takovýhle smutek jde.
Na tvém místě bych se přísně zaměřoval pouze na to, CO MÁM DĚLAT, co je momentálně mou povinností k vlastním dětem. Užily si kolem porodu své stejně jako ty - ale tys je přivedla na svět. Nemáš právo propadat sebelítosti a smutku. Jim je úplně jedno, kteří doktoři za to můžou. Musíš se postarat o to, aby jim jejich život s tebou vše vynahradil.
Netvrdím, že to neděláš, a asi mě obviníš z necitelnosti, jako jsi obvinila tolik ostatních. To nevadí. Píšu to proto, že uvažování o tom, CO SE TI STALO, tě vždycky zákonitě zavede do deprese. Jedinou cestou ven a dál je uvažovat o tom, CO BYS MĚLA DĚLAT. To je to jediné, co můžeš ovlvinit, a to vede ke štěstí.
Držím ti palce.
 Lucie 
  • 

Re: kritika 

(16.2.2008 12:12:25)
Podívej se Sidi, já tady nejsem od toho, abych kritizovala Tvé pocity, jen jsem se snažila Ti ukázat i jiný pohled. Netvrdím, že je lepší než Tvůj, ale obecně nemám příliš ráda, když se někdo utápí v něčem, co dopadlo dobře, ba dokonce skoro zázračně a řeší - promin to slovo - banality. Vždy všechno může dopadnout líp, ale nezáleží přeci na cestě, jakou jsi prošla za svým cílem - zdravé, krásné dítě. Záleží na výsledku. Znám mnoho lidí, kteří by dali vše co mají, aby měli své vlastní dítě a i takovýto porod by brali všemi deseti. Nezlehčuji to, vím, že sis prošla svým a muselo to být hrozně stresující a zažila jsi obrovskou bezmoc, ALE řešit po takové době to, že se Ti nesplnila romantická představa o krásném porodu mi přijde prostě banální. Každý z nás tady má v sobě nějakou bolístku, těžké kroky, které musel v životě řešit (já osobně jsem 2x bojovala s rakovinou,4x jsem potratila), ale tahat se s takovou zátěží zbytečně dlouho je prostě masochismus :-)Jsem v 7. měsíci a těším se z každého dne, protože vím, že miminko v bříšku má každý den větší šanci na přežití a ani by mě nenapadlo řešit třeba to, že jsem mohla takhle daleko dojít už při prvním těhotenství, kdyby lékaři... Blbost, prostě jsme měli projít čtyřmi ztrátami plodu, než lékaři přišli na to, jak mi pomoc (banalita - píchat Fraxiparin) a ti ještě neznamená, že budu trpět po každé, když budu číst o tom, že někdo donosil miminko na poprvé... A jsem si naprosto jista, že nebudu řešit, jestli porodím přirozeně nebo císařem, hlavně když drobek bude zdravý. O nic jiného nejde. Věř, nechci Te tady nijak shazovat, jen si prostě myslím, že optimistická, spokojená máma je lepší než smutná. Toť vše.
 lipka 
  • 

Re: kritika 

(15.2.2008 20:33:23)
Chtěla bych se zastat ještě jednou Sidi. Budu mluvit zase jen o své vlastní zkušenosti, která je ale možná v něčem podobná té, kterou Sidi zažila. To, co mi po císaři ztěžovalo celé srovnání se s tím, že to muselo dopadnout takhle, že jsem nemohla porodit normálně, že jsem svoje miminko dlouho neviděla atd. (detaily nebudu vypisovat) byla právě podobná "nucení mého okolí do štěstí a vděku za to, že to takhle dopadlo". Já chtěla být šťastná, chtěla jsem být vděčná, chtěla jsem se soustředit na to, že jsme oba zdraví, opravdu jsem chtěla, ale prostě TO NEŠLO!!!!! a nemohlo jít. Tyhle dobře míněné rady mi ubližovaly až do té doby, kdy jsem si uvědomila, že ten smutek nepůjde nikam odstrčit, zabalit, zakopat, zrušit. Prostě byl a musela jsem si ho zažít a trvalo to ne měsíce, ale roky. Ubližovaly mi proto, že mě vlastně vrhaly ještě do horších smutků z toho, že jsem tak hrozná a nedokážu se radovat a být vděčná. Ubližovaly mi proto, protože to popíralo kus mého života, který jsem zažila a který se nedal vymazat. Asi někdy může pomoct, když si člověk uvědomí, že je na tom spousta lidí hůř, ale ta pomoc je myslím v tom, že si svou bolest dobře zařadíme a ne, že ji vymažeme a přestaneme s ní počítat. Myslím, že každý v téhle diskusi je někdy z něčeho smutný, asi většina z nás kvůli něčemu brečela, trápila se..., ale podle logiky, která se objevuje v této kritice a i v několika dalších, by nikdo smutný a nešťastný být neměl, protože většina světa se má hůř, nemá kde bydlet, nemá co jíst. Je to to samé, jen o kousek posunuté. Ale tak věci nefungují, každý čerpá z vlastní zkušenosti, vládne určitými silami, má určité vklady a vlohy, určité slabosti a ty jsou neporovnatelné. Jen ať se z toho Sidi vypovídává dosytosti, ono to pomalu a postupně přebolí, zůstane to, ale nebude to už tak živé. Jen ať je smutná, když slyší o hezkém porodu, to přece nepopírá její štěstí z toho, že má dvě zdravé děti. Jsou to dvě RUZNÉ VĚCI a v tom to, myslím, je. Stejně jako každého z nás někdy naše děti vytočily k nesnesení a přesto jsme rádi, že je máme.
 Zuzana 
  • 

Re: kritika 

(15.2.2008 23:24:22)
Taky jsem si precetla clanek a vetsinu diskusnich prispevku.
Moje "cteni" vypada takhle: Sidi se setkala s prikladem porodu, jaky si prala,
ale ktery nezazila a nejspis uz ani nezazije. Protoze jeji vlastni zkusenost
s porody je velmi negativni, dohnalo ji to az k slzam a nasledne napsala clanek
o tom, co pri porodu zazila a jake stopy to v ni zanechalo. Vyslovne tam sama pise, ze ma krasne a zdrave deti a jak je za to vdecna.
Clanek je podle me napsany vyborne, ma hlavu a patu a (jak patrno z diskuse) hodne
lidi ho povazuje za zajimavy. Osobne jsem si ho precetla s pochopenim.
Zaznelo tu nekolikrat v ruznych obmenach, ze smutek, jak jej Sidi popisuje, je prehnany nebo ze trva prilis dlouho. Musim rict, ze reakce typu "pseudolitost, pseudokrivda" pripadaji prehnane pro zmenu mne. Ctu, ze Sidi plakala narazove, ne, ze place, kudy chodi. Sama pise, ze si je vedoma, ze jeji reakce je emotivni; zpusob, jakym se s ni vyrovnala, je ale spis racionalni.
Nedivim se, ze maminka s miminkem, ktera po porodu stravila dva a pul mesice v porodnici, si po trech letech jeste vsechno az prilis dobre pamatuje a ma poradny sram na dusi -- zvlast kdyz si to puvodne predstavovala uplne jinak, jako asi vetsina z nas, a kdyz navic nejde jen o jeji zdravi a jeji psychiku, ale take jejiho ditete. Nepripada mi ani, ze by z clanku cisel nevdek vuci zdravotnickemu personalu, spis to chapu tak, ze autorku situace v porodnici zaskocila, nebyla na ni pripravena.
 copley 


Re: kritika 

(16.2.2008 0:15:07)
Maximalne s tebou souhlasim, po precteni clanku jsem mela naprosto stejnou reakci jako ty! Napadlo by me vubec si na neco stezovat nebo se litovat, kdyz vim, ze jsem se podruhe narodila? Nechapu!!!!
 lipka 
  • 

odkaz na zajímavý článek  

(15.2.2008 22:30:30)
Vkládám odkaz na zajímavý článek, možná do debaty vnese trošku světla: http://www.evalabusova.cz/cesty/I_10.php
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Re: odkaz na zajímavý článek  

(16.2.2008 18:10:03)
Hned jsem si ten článek přečetla, je to celkem logické a přesné. Ale taky se tam píše, že se s tím žena za normálních okolností vyrovná během pár měsíců a přijme to. Pokud se s tím Sidi nevyrovnala za 3 roky, zasloužila by už pomoct. A buďme upřímné, Bůj jí v tom nepomůže. Když jí nepomohl doteď.
Je zajímavé, že autorka v tom článku píše, že ženy zažívají SC jako zradu svého těla. Já to měla úplně jinak. Moje tělo v obou případech dokázalo vytvořit obrovské zdravé kluky - a to to nemáme nijak v rodině. Prostě jsem tak zdravá, že holt vyrábím velké děti - pravil MUDr. Já tedy byla sama na sebe naopak pyšná, že nemám žádná nedochůdčata /4700 + 4300g/ a podruhé jsem rodila v 38 - na což jsem byla pyšná dvojnásob. Akorát chybka na kráse je ta, že mé tělo neodhadlo velikost hlav mých obříků a možnosti mé pánve. Takže normálně by se nikdy narodit nemohli. Takže já to jako selhání absolutně nebrala. Jen ta pooperační "mentální pauza" a pomalý psychický rozjezd absolutně sedí. Aspoň mi to někdo vědecky objasnil. Více takových odkazů. Dííííík.:-)))
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: odkaz na zajímavý článek  

(17.2.2008 11:01:40)
Petulino,
riznam, ze jsem jeste clanek necetla (teprve se mi nacita, mam desne pripojeni na internet), ale ted jsi mi tedy dala zabrat. Vidis, to je to, o cem se tu celou dobu bavime. Ty jsi byla hrda na to, ze nemas zadna nedochudcata, ty jsi byla tak zdrava, ze jsi mela velke deti ... Vidis, tohle jsou presne ta necitliva slova, ktera jsem slysela v porodnici a ktera mj. byla tou pricinou, proc vse dosud prozivam tak, jak to prozivam. Ja mela nedochudcata - porodila jsem kluky 1.650 kg a 2.120 kg. Kdybych byla hodne vztahovacna, tak jsem podle Tebe neschopna, protoze jsem neudelala obriky. Jsem podle Tebe totalne nezdrava, protoze moje telo neumi "vyrobit" velke deti. Ja Ti nepodsouvam, ze jsi to primo takhle myslela. Pevne doufam, ze ne. Ale je to o tonu reci, o premysleni o tom, jestli tim toho druheho nemuzes ranit. A to, jak jsi to napsala, by mne v dobe po mem porodu uplne rozlozilo. Lepe receno, rozkladalo mne to. Nasli se sestricky, ktere mi takove veci rekly - mate nedochudcata, jste neschopna. A v tom je ten problem. Malo empatie.
Je jasne, ze jsi za sve cisare musela byt rada. Rodit tak velke deti by bylo nemozne. Ale Ty jsi to ocekavala, vedela jsi o tom, ze budes rodit cisarem, byla jsi na to pripravena. Ja ne. A pak mne reci onezdravi a nedochudcatech fakt totalne odrovnavaly.
A co se tyce Boha, ten pomaha neuveritelne moc. Ale to by bylo zase na jinou debatu. Ty jsi urcite neverici, ze? Je totiz beznou mylkou ateistu, ze my verici jsme nejake loutky, se kterymi Buh pracuje a dela si s nimi, co chce. Nejsme. Mame svodobnou vuli a Buh nam proste jen dava vybrat, kudy pujdeme. A dava nam vedet, ze nas ma rad za kazdych okolnosti, mame-li radi mi jeho a ctime-li jeho uceni. Vim, ze Buh mne ma rad bez ohledu na to, jak jsem porodila. Problem je jen a jen ve mne. Ja jsem se stim jeste nesrovnala. Buh se s tim za me srovnat nemuze. Muze mi dat silu, kdyz o ni poprosim, muze mi poslat do cesty lidi, kteri mi pomuzou,kdyz si o ne reknu, ale nemuze jednat za mne. Ale to asi nema smysl rozpatlavat. Neprecetla-li jsi o nabozenstvi tuny knih a nedospela-li jsi k "nevereni" na podklade nejakych "rozumovych" uvah, ale neveris jen proto, ze Tva okoli neveri, pak o Bohu asi moc nevis a bylo bylepsi, kdyby jsi o nem nemluvila. Uf, ted me zaradis mezi fanatiky a bigotni psychouse, kteri se Bohem ohaneji, kde muzou. To bych nerada. Taky Te nechci nejak shazovat, mas pravo neverit a nechci Te za to odsuzovat, chci tim vsim plkanim jen rict, ze mluvit o tom, jestli mi Buh muze pomoci nebo ne ma smysl jedine tehdy, kdyz o nem neco vis. Jen pro upresneni,ja nejsem verici od narozeni, uverila jsem az jako dospelak a ne na zaklade nejake pohromy, ale proste na zaklade poznani. Ale nechame to byt, tohle tema je tu vzdycky na noze :-).
Sidi
 Petulina, kluci 11 a půlroční mimi 
  • 

Tos přehnala, Sidi 

(22.2.2008 19:32:55)
Sidi, trochu dost jsi přestřelila. V první větě píšeš, že jsi článek nečetla, přesto se vyjadřuješ k mé odpovědi, která reagovala pouze na ten obsah článku, což bys okamžitě pochopila, kdyby sis ho nejprve přečetla. Tebe jsem zmínila jen proto, že v onom článku ta terapeutka píše, že za normálních okolností se s traumatem z císaře žena vyrovná tak za dva měsíce, pokud ne, hrozí, že se v ní zážitek zapouzdří a zvrtne se k depresi. A že operaci žena opravdu prožívá jako selhání vlastního těla, jako něco, co nezvládla, selhala - přesně jak popisuješ ty. Na toto jsem reagovala popisem, že já jsem to takto naštěstí vůbec nevnímala. Tehdy mě to ani nenapadlo.
Tady se každý jen oháním Já myslím, Domnívám se, ale aby si přečetli něco odborných článků, kde najdou odpovědi na většinu toho, co tu přetřásáme, to ne. Čekám, kdy se na téhle diskusi dočtu, "Myslím si, že slunce obíhá okolo slunce..."

Když jsem se otřela o Boha, zcela racionálně jsem na základě onoho přečteného a velmi výstižného článku měla na mysli fakt, že tobě pomůže psycholog, kterému můžeš říct všechno a nebude tě ani soudit, ani hodnotit, ani shazovat. Tvoje chyba, že jsi se úplně absurdně "bála jít k psychiatrovi", jak jsi se přiznala v jednom příspěvku. Raději si volila léčitelku. Dělá to na mě už dojem, že ty si nechceš pomoct, chceš jen nahlas trpět. Chceš-li se svého traumatu zbavit, najdi si terapeuta a makej na sobě.
A než se do někoho navezeš, nejdřív nastuduj, na co reagoval.
P.S. Pocházím z rodin, kde babičky a tety v kostele bydlely, já chodila do kostela s nimi, ale v dospívání jsem naopak vystřízlivěla. Ty věř v Boha, já v psychologii a vědu. (Asi je to dáno i mým uměnovědným - čili kriticky založeným vzděláním.)
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: odkaz na zajímavý článek  

(17.2.2008 11:31:36)
Lipko,
opravdu zajimavy clanek. Uvazuji, ze nakontaktuji ono sdruzeni a nabidnu jim svou pomoc. Pro hodne lidi, co tu ctou me fnukani, to asi bude znit velmi podivne, ale ja vim, jak se muze zenska pocisari citit blbe, i kdyz okoli ma pocit, ze vse je OK a nechape ji. Treba tim budu moci pomoct.
Diky za odkaz.
Sidi
 lipka 
  • 

Re: odkaz na zajímavý článek  

(17.2.2008 20:01:05)
Já tady moc diskuse nesleduji, ale tuhle jsem si shodou okolností přečetla a začala jsem uvažovat, že by nebylo špatné, kdyby se organizace, které se porody a těmito věcmi zabývají, v rámci rozšíření pohledu na věc soustředily i na císařské řezy a věci s tím související. Nevím, zda znáš knížku porodních příběhů, ale podle mého by nebyl špatný nápad vytvořit něco podobného pro porody císařským řezem. Pravdou je, že většina lidí ty stavy nechápe. Z téhle diskuse jsem pochopila, že část lidí si myslí, že jsi přecitlivělá, nevděčná a já nevím co ještě a patláš se zbytečně v něčem, co jim přijde zcela nepodstatné, druhá část lidí s tebou soucítí, ale podle mě ti také moc nerozumí a radí ti jen nemyslet na to, jen pár (a to jsou ty, co mají vesměs císař za sebou) jsou schopné nepovažovat tě za podvnou osobu, ale brát to vážně. Mě hodně ubližovalo to nepochopení a věty typu "máš zdravé dítě, všechno dobře dopadlo, tak co řešíš" v různých obměnách. Až můj psycholog, ke kterému jsem nakonec kvůli nastupujícím depresím musela jít mi vlastně řekl, že mám důvod cítit se blbě a nechal mě, ať mu to vykládám do aleluja a to docela pomohl - hlavně ten pocit, že si někdo myslí, že na to mám právo a taky ta možnost se vypovídat. Kdyby ses rozhodla oslovit je s nějakým nápadem, možná bych se přidala.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: odkaz na zajímavý článek  

(18.2.2008 0:52:37)
Lipko, jsem vsemi deseti pro. Zkusim Aperio. Knihu porodnich pribehu znam a neznam - vim, ze vysla, ale necetla jsem ji (mozna nastesti :-)). Napsat neco o cisarich by urcite pomohlo. Chces-li, napis mi na email statecek@email.cz, domluvime se co a jak.
Sidi
 Deniska76 


jiný pohled na věc.. 

(16.2.2008 13:10:33)
Ahoj...ani ve snu si asi nedokážu představit, co jsi musela prožít....myslím, že málokterá z nás ale může říct.."jsem spokojená, jak to celé proběhlo a bylo to přesně to, co jsem si představovala"..kažná máme jiné tělo, jiné zdrav.problémy..jsme jiné a od to¨ho se to všechno odvíjí...i Já bych to měla na článek, ale jsem ráda, že všechno dobře dopadlo, jsme v pořádku a hlavně...ŽIJEME...myslím, že tak by si to měla brát i Ty...vzít to z jiné stránky a podívat se na to z jiného úhlu...přeju jen to dobré...Denisa
 Hanka+2holky 
  • 

Rozumím 

(16.2.2008 14:35:51)
Milá Sidi,
nedávno jsem se potkala se svou starší kolegyní,která mi líčila,jak její dcera po spont.porodu druhého chlapečka má stále problémy s kojením.Třetí zánět,už přikrmuje,asi brzy skončí,je z toho špatná.Tak mi to přišlo zajímavý-já mám pocit "špatné"matky po dvou sekcích a ona tentýž z důvodu nekojení.Já kojím mladší dceru stále-má 2roky,ona zase normálně porodila.Jestli to nebude ta doba-prostě trošku mediální masáž nás všech-přirozený porod,dlouhé kojení,všechno ostatní je nějak divné.
Narodila jsem se norm.porodem,vyvolávaným,pro žloutenku mě třetí den odvezli do jiné nemocnice,kojená jsem byla necelé 3M-dle posl.studií,názorů-bych měla být sebevědomější než po SC,ale bez kojení možná míň inteligentní....Sebevědomí nic moc,inteligence-pokud je jejím odrazem VŠ.....Takže tak.
Ty pocity chápu,často si říkám,jak by bylo kdyby.....Ale potom se podívám do postýlek a děkuju Bohu za dvě zdravé děti.Tvoje porody byly ještě komplikovanější a tak je opravdu štěstí,že to dobře dopadlo pro Tebe i Tvoje děti!Nebuď z toho smutná-ani vy ostatní-myslím si,že víc děti ovlivní celoživotní láska,péče,a pak je pravda,že co si tak musí říkat holky,co se jim to nevede,děti jsou nemocné,zemřou,opak.pokusy o IVF....Prostě važme si toho,jak to je-že máme děti-ať už norm.,přirozeným porodem nebo operativním.
Hanka
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Rozumím 

(17.2.2008 11:47:13)
Ahoj Hani,
s medialni i lkearskou masazi mas asi dost pravdu. Nekdy jsem si rikal, jestli se nase babicky a mamy nemely lip v tom smyslu, ze u lekare byly behem tehotenstvi max. 2x - 3x, vetsinou kdyz zjistily, ze jsou tehotne a potom kdyz zacaly rodit. Neresily zadne amniocentezy, geneticke poruchy, hypotrofie plodu, ultrazvuky apod. Nepatlaly se v tom, jen se tesily (anebo netesily, to podle rodinne situace) a kdyz porod prisel, tak prisel. Manzelova babicka porodila mezi kydanim a napajenim krav (v porodnich bolestech tahala vodu kravam a rikala si, ze je ji nejak divne), moje maminkaporodila po sedmi mesicich lezeni v jedne poloze a ani jedna to nejak neresily. Je pravda, ze byly stastnejsi v tom, ze netusily nic o prenatalnim obdobi a o vyvoji psychiky ditete jeste v brisku, neznaly porody do vody, na balonu, v klece apod. Neinformovanost je nekdy mozna lepsi nez vsevedoucnost :-).
Diky za prispevek. Za sve deti jsem opravdu stastna. Kdybyste je zrovna ted mohly videt, jak radi a chechtaji se :-).
Mej se dobre a at Te Bozi i cloveci laska provazi na kazdem kroku :-).
Sidi
 Mami+mimi 8 měsíců 
  • 

Císař.řez si nemůžu vynachválit 

(16.2.2008 15:22:19)
Nechápu,jak v reakcích na tento článek,může někdo napsat,že další dítě už nechce,protože by to byl nutně zase císař a že by si dotyčná připadala hrozně,že vlastně jako žena zklamala.
To je teda dost vyhrocený názor.Vždyť kterákoliv maminka může být ráda,že má na světě miminko,a je přece uplně jedno jak.Hlavně,že se to povedlo a oba to přečkali ve zdraví....
já měla to štěstí,že jsem měla císař v epidurálu,takže malou jsem si mohla hned pohladit a vyfotit se s ní ještě na sále.Pak jsem si pár hodin pospala,odpoledne mi ji přinesl manžel na pooperační pokoj ukázat znova a zkusila jsem ji přiložit,ale plakala,tak jsem to nechala na později.Druhý den ráno už jsem pomaloučku sama přešla do oddělení šestinedělí a tam mi nosili malou každé 3 hodiny na kojení,i v noci.Mohla jsem si ji nechat u sebe a starat se o ni,ale dala jsem raději přednost tomu,at si nenamáhám břicho a jizvu,jak mi doporučila doktorka a že se o ni lépe postarají na novorozeneckém.A nepřipadám si kvůli tomu jako horší matka.Každé 3h jsem ji kojila,půlhodinu až hodinu ji nechali u mě.V prvé řadě přece musí být v pořádku matka,aby mohlo být v pohodě i dítě.Pokud by se mi jizva rozjela,nebo nastaly nějaké komplikace,tak by teprve nastaly problémy a doopravdové odloučení.Rodila jsem v úterý a malou jsem si nechala dát napořád napokoj až v sobotu,až jsem se cítila uplně fit,že ji dokážu přebalit atd.bez bolesti z namáhání jizvy.
Jinak jsem za císař.řez vděčná,plodovou vodu jsem měla odteklou 56 hod,pořád čekali,že porodím normálně,dvakrát mi to tabletami vyvolávali.Až nakonec začla mít malá problémy s ozvami a dechem,takže byl nařízen okamžitý císař.A já si oddechla,protože po 56 hodinách mezi rodičkami,z nichž většina doslova řvala v bolestech,jsem si nedovedla představit,že bych rodila normálně.
 Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 


Pro autorku 

(16.2.2008 15:45:52)
Vím, že je to slabá útěcha, ale já rodila obě holky spontáním porodem, a ani u jedné se po "vylíhnutí hlavičky" nekonaly žádné emoce. Ani negativní, ani pozitivní. A přitom jsem se na to tak strašně těšila. U obou porodů jsem si to štěstí prožila někdy ve druhé polovině první doby porodní. A myslím, že to bylo zruba stejné, jako to, co jsi ty prožila před druhým císařem.
I tak mě mrzí, co jsi musela prožít, a chápu, že jsi to do teď úplně neoplakala. Děkuju za upřímnost, ne každý by takhle otevřel svoje nitro. Přeju ti, abyste celá rodina se svými syny prožili nádherné dny, naplněné Božím požehnáním a Jeho milostí, abyste mohli mít stokrát vynahrazené, co jsi na začátku postrádala. Kéž zažíváte vzájemnou blízkost a radost z lásky která mezi vámi bude, a to ve všech létech které vás čekají. Uvidíš, že jednou budeš šťastná a hrdá maminka, a ty nešťastné porody zůstanou jen jako vzpomínka na špatný sen. Některé rány se hojí dlouho, a zůstane po nich jizva. A jizva je jen připomínkou zranění, ale NEBOLÍ.
V duchu jsem s tebou,
Hanka
 Bloosom 


Úplně Tě chápu 

(16.2.2008 19:36:03)
Jsem také po sekci,ale plánované, doma mám nádhernou zdravou holčičku a u Tvého příběhu brečím jak želva...Na císaře jsem musela protože malá byla KP a už měla přes 3Kg, takže už se nepočítalo s tím že se otočí. Navíc jsme měli méně plodové vody. Měla jsem ale to štěstí, že jsem si mohla vybrat, zda budu při vědomí, či ne. Byla jsem,a mohla jsem aspoň slyšet, jak se maličká hlásí že už je tady..I tak jsem ji viděla jen krátce, a potom mi ji na pokoj přivezl až manžel, který měl to štěstí ji vidět jako první, čisťounkou, voňavou a spokojenou.Strašně moc Tě chápu a přeju si aby můj druhý porod mohl proběhnout přirozeně, i když už moc nedoufám. Ale zažít si trošku toho utrpení pro to maličké stvořeníčko jistě stojí za to a musí to být nádherný pocit.
 lipka 
  • 

Re: Úplně Tě chápu 

(16.2.2008 20:28:05)
Klidně doufej, pokud jsi měla totiž císař kvůli špatné poloze miminka, tak je to ta lepší varianta - není pravidlo, že se musí stejný problém opakovat. Horší je, když někdo má císař kvůli malé pánvi nebo nepostupujícímu porodu, tam je to většinou druhý císař. Já jsem měla první císař ze stejného důvodu (KP, málo plodové vody a podezření na špatné vyživování miminka) a druhé miminko jsem porodila normálně (i když mě víc hlídali a nebylo to bez určitého napětí).
 Bloosom 


Re: Úplně Tě chápu 

(17.2.2008 11:06:29)
Jé, moc děkuju, já totiž pořád slýchám..jakmile máš jednoho císaře už budou i ty další taky tak.
 lipka 
  • 

Re: Úplně Tě chápu 

(17.2.2008 19:50:22)
Jen upozorňuji, že to chce se ale dobře informovat a dohodnout s lékaři, ne každá porodnice je tomu nakloněná, pokud vím. Někde dávají přednost znovu císaři a mají tendenci zdůrazňovat, že je zde riziko prasknutí jizvy atp. Já jsem si našla porodnici, kde bez problémů umožňují normální porod, pokud jizva není příliš tenká a miminko příliš velké. Vzhledem k tomu, že názory na to nejsou jednoznačné, tak jsem si toho o VBACu (zkratka pro vaginální porod po císaři) dost hledala a zjistila jsem, že rizika prasknutí jizvy jsou zhruba stejná jako rizika komplikací u císaře, takže bych do toho určitě šla - stojí to za to. Mám za sebou srovnání císaře (bez komplikací, jen děsné asi třicetihodinové bolesti potom) a normálního porodu (a to zakončeného dost hrozným potrháním a šitím bez vnitřního umrtvení, těžkou anemií...) a pokud bych si měla vybrat, tak jednoznačně zvolím porod, klidně dvakrát tak dlouhý. Tak přeju odvahu a hodně štěstí.
 gattino 


Mas zdrave deti a to je hlavni! 

(17.2.2008 11:23:52)
Mila Sidi,cetla jsem tvuj clanek a u toho mi tekly slzy.Ja mam rocniho chlapecka,v 36 tydnu me hospitalizovali - zacinaly mi kolabovat ledviny,cely 37 tyden me drzeli na kapackach 24 hodin v kuse,kazdy den odbery krve a jakmile jsem ukoncila 37 tyden tak mi vyvolali porod.Nastesti vsechno slo jako po dratkach,porodila jsem prirozenou cestou,mimco bylo zdrave jako ripa,manzel mohl byt celou dobu porodu se mnou,maleho videl driv nez ja(mohl byt pritomen u koupani miminka a nasledne si ho mohl i pochovat-me mezitim zasivali atd.)Dulezite je ,ze dneska mas zdrave a stastne deti,ty jsi urcite bajecna mamca,zkratka si muzete uzivat vas spolecny zivot a to je obrovsky DAR . Objimam Tebe i Tvou rodinu a preji hodne stesti ve vasem zivote a hlavne se uz tim netrap.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Mas zdrave deti a to je hlavni! 

(17.2.2008 11:35:16)
Dekuji Gattino, i ja objimam Tvou rodinu. Je to to nejcennejsi, co mame.
Diky.
Sidi
 Ninivé, synek 2roky 
  • 

Milá Sidi, 

(17.2.2008 15:40:29)
já měla porod krásný, ale kojení noční můra, i když dobře dopadlo. Je to prkotina, ale byl to taak velký stres, smutek, já nevím co ještě... Tak myslím chápu, jak bylo, je Tobě.
Tady na Rodině často píše v poradně paní psycholožky, je že důležité o tom trápení mluvit i s děťátkem, říkat mu to atd. Já tomu věřím, pomáhá to.
Četla jsem jen pár prvních reakcí. Doporučuju nějakou dobrou psychoterapeutku. Já mám dobré zkušenosti s takovýma, co jsou i duchovně založené + trochu čarodějky :-)
Myslím na Tebe
N.
 Jessica, 3 děti 
  • 

Holka bláznivá... 

(17.2.2008 19:58:55)
máš krásné kluky, jste všichni zdrávi... Buď ráda, že to dopadlo jak to dopadlo. Mohla jsi tam zůstat, nebo některé z vašich dětí... Některé maminy příjdou domů bez dětí, některým maminám odejdou děti ještě než dospějí. Ženská, hlavu vzhůru, zamkni své bolístky za dubová vrata a neohlížej se. Věnuj se přítomnosti a budoucnosti. Smiř se s tím co bylo a buď ráda, že jste všichni pohromadě.
 rsladka 


Buď ráda za děti 

(17.2.2008 22:06:14)
Ahoj Sidi,
To čím sis prošla není zase tak zanedbatelné, ale přesto to vše dobře dopadlo a to je to nejdůležitější. Bud ráda, že jsi mám dvou živých a zdravých miminek. Já už mám za sebou porod mrtvého plodu a ted porod císařským řezem a miminko po měsíci marného boje zemřelo. O dalším dítěti si můžu zatím nechat jen snít a to jestli to bude přirozeně nebo znovu císařem to ted neřeším. Hlavně kdyby se mi někdy narodilo dítě, které budu moci chovat v náručí déle než jeden měsíc. Měj se fajn a snaž se myslet pozitivně a tohle prostě neřeš. Ahoj Radka.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Buď ráda za děti 

(18.2.2008 1:07:23)
Radko, je mi to lito. Kdybych jen trosinku mohla, dala bych Ti ty sve porody, ktere povazuji za silene, jen kdyby Ti to umoznilo mit detatko. Jsi silna, ze to zvladas a mas jeste nervy diskutovat tady s nami. Tvoje zkusenost je oproti me opravdu nesrovnatelne horsi. Pri predstave toho, cos tu napsala, mi moje fnukani prijde opravdu hloupoucke. Ach jo, nevim, co Ti napsat, aby Te to alespon malinko potesilo. Vis, moje kamaradka take porodila mrtve miminko - holcicka byla vymodlena, kamaradka mela pred ni asi 5 samovolnych potratu, vse uz vypadalo na dobre ceste a tyden pred terminem zjistili, ze se mala uskrtila na pupecni snure. Tedy uskrtila - zaskrtila si pupecni snuru a tak se vlastne udusila. Bylo silene, kdyz mi to kamaradka psala. Ale ona to brala tak, ze deti, ktere umrou jeste v brisku nebo kratce po narozeni, jsou ty nejcistsi dusicky, mali andelicci, kteri by pobytem tady na tom nasem svete jenom stradali a proto je pan Buh vola k sobe. Nevim, jestli Ti takovyto pristup pomuze. Nerada bych Te naopak rozesmutnela nebo Ti nejak jinak ublizila. Moc mne Tva zkusenost opravdu mrzi. Budu hodne prosit, abys mohla mit alespon jedno detatko. A kdyz ne vlastni, tak urcite na Tebe nekde ceka drobecek, ktery nikoho nema a Tebe by mel jako maminku rad. Drzim Ti vsechny palecky, Radko.
Sidi
 rsladka 


Re: Buď ráda za děti 

(18.2.2008 22:06:38)
Sidy,
také doufám, že se na nás zase jednou štěstí usměje, ale ted je to tak těžké přemýšlet optimisticky. Já mám ted takové dost divné období. Balancuju celý svůj život a přemýšlím o světě, životě, budoucnosti, smrti a pořád si říkám, že se člověk jen za něčím žene a nakonec stejně musíme zemřít. Proč se tedy drát, bojovat, mordovat a pak stejně se ani neohlédne a bude konec.
Každý má své starosti a strasti. Jen jsem tě chtěla říct netrap se maličkostmi, když máš vedle sebe dvě krásné a hlavně zdravé děti. Můj cíl života zemřel a já se tady plácám beznadějná a zoufalá. Díky ahoj Radka.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Buď ráda za děti 

(18.2.2008 22:33:40)
Radko,
nevzdavej to. Svagrova moji dobre kamaradky se pokousela nekolik let otehotnet. Nedarilo se dlouho, kdyz uz se podarilo, potratila. Potratila celkem 5 deti v docela vysokem stupni tehotenstvi. Pak se podarilo, ze preklenula ony krizove mesice, tehotentstvi uz se blizilo ke konci, vse vypadalo dobre. Dokonce si tentokrat uz troufla koupit i vybavicku. Tyden pred terminem porodu lekari zjistili, ze miminko je v brisku mrtve - melo omotanou pupecni snuru, udusilo se. Ta holcina tedy po tom vsem rodila mrtve dite. Nikdo kolem ni jsme nechapali, jak to vubec jeste mohla zvladnout, vsem nam to pripadalo tak silene, ze jsme se divili, ze si nesahla na zivot. Ona ale byla silna a nevzdala se. Rok a pul po tehle silene zkusenosti se ji narodil zdravy chlapecek. Uz mu bude rok a pul a je v poradku a vsichni si konecne uzivaji sve rodicovstvi. Jeji martyrium za miminkem trvalo bezmala deset let.
Vydrz. Vim, ze se k tomu, co jsi prozila, da vubec tezko co rict. Ja si tu bolest jen predstavuji a je mi silene, Ty ji prozivas, takze je mi jasne, ze Ti musi byt neuveritelne desne. Ale ver. Ver, ze jednou bude opravdu lip, i kdyz ted Ti svet pripada cerny, protoze ono urcite bude. Nevim jak, ale bude. Nadeje neumira.
I kdyz to bude znit jako fraze, alespon v myslenkach jsem s Tebou. Kdybys cokoliv potrebovala a mela jsi pocit, ze Ti mohu pomoci, klidne se mi vypovidej do mailu. Vubec mi to nebude vadit, protoze vim, ze kdyz cloveka neco boli, potrebuje o tom porad dokola mluvit a mluvit a mluvit. Alespon ja to tak mam (i proto vzniknul muj clanek). Nepotrebuji rady, ale potrebuji vrbu, kam mohu sva trapeni schovat. Kdybys mela stejnou potrebu a nemela jsi ve svem okoli nikoho vhodnejsi (coz pevne verim, ze mas), jsem Ti k dispozici.
Preji Ti kolem sebe hodne lasky a hodne sil na zvladnuti toho, co Te potkalo.
Sidi
 rsladka 


Jsou horší věci 

(17.2.2008 22:08:33)
Buď ráda za děti
17.2.2008 22:06:14 - ke článku Pořád je mi z toho smutno …
Ahoj Sidi,
To čím sis prošla není zase tak zanedbatelné, ale přesto to vše dobře dopadlo a to je to nejdůležitější. Bud ráda, že jsi mám dvou živých a zdravých miminek. Já už mám za sebou porod mrtvého plodu a ted porod císařským řezem a miminko po měsíci marného boje zemřelo. O dalším dítěti si můžu zatím nechat jen snít a to jestli to bude přirozeně nebo znovu císařem to ted neřeším. Hlavně kdyby se mi někdy narodilo dítě, které budu moci chovat v náručí déle než jeden měsíc. Měj se fajn a snaž se myslet pozitivně a tohle prostě neřeš. Ahoj Radka.
 kikiris 


Chápu Tě 

(18.2.2008 12:01:58)
Já jsem také rodila císařem, také jsem měla nádherné představy o tom jak budu rodit, těšila jsem se že si to protrpím a pak budu moci říct že jsem to dokázala a dokonce života bych si s sebou nesla ten krásný první pocit z toho že své miminko chytnu obejmu a přiložím k prsu a ucítím jak dýchá a saje. Ale bohužel jsem také měla celkovou narkozu takže jsem svého syna nevyděla ihned po porodu. Chápu Tvé pocity, to že závidíš maminkám přirozený porod, to že si jej mohly "protrpět" Já jen doufám že pokud budu mít další miminko tak že se mi to podaří a zažiju ten pocit! Je totiž staršně těžké hledat si na začátku cestu ke svému dětátku když Vám ho hned nedají do náručí! Svého syna miluji šíleně, tak jako nikoho jiného, ale jsem také okradena o ten okamžik a pocit a ten mi do života velice chybí, protože věřím že by se naše pouto prohloubilo mnohem více, je to těžké napsat aby se to dalo pochopit, ale je to tak.
Jen jsem Ti chtěla říct že Tě chápu a vím jak se cítíš.... Přeju krásný život at se daří a at jste zdravý!!!
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Chápu Tě 

(18.2.2008 13:05:40)
Já nevím, moje babička vždycky říkala, že porodit zvládne - s prominutím - každá ču**a, proč měl být někdo pyšný a hrdý, že "to" dokázal? Když Venclovský přeplaval La Manche, tak byl určitě ščastné, ale totok? :o)
Snad je důležitý mít zdravý dítě, ne? Vím že budu zase za tu zlou, ale je vůbec v životě nějak extra důležitý bejt hrdej na to, že něco dokázal? Navíc čistě fyziologickou záležitost? Jste hrdý na to, že umíte smrkat? ;)
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Chápu Tě 

(18.2.2008 15:44:50)
Jo, to bezesporu byla. A vzhledem k tomu, že o žádný nutnosti hrdosti na cokoli nikdy nic neříkala, z mého úhlu pohledu je to nějakej nadbytečnej luxus, bez kterýho se dá docela dobře obejít. :-)
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Chápu Tě 

(18.2.2008 22:47:55)
Monty, budes za tu zlou. Za prve, co s nami, ktere nesahaji po kolena ani tem cubkam? Ja totiz nedokazala porodit dite, mne bylo porozeno, bez cizi pomoci bych nekde tak maximalne jako tacubka zdechla. Za druhe, muj porod nebyl fyziologicky. Kdyby byl, pravdepodobne bych tady nefnukala, protoze by se mi dostalo toho, co jsem vzdycky chtela. Za treti, nevim jak Ty, ale ja pri smrkani obvykle neprozivam zadne bolesti a jeste jsem nikdy neslysela o nikom, kdo by pri smrkani umrel. taky nemam pocit, ze vyfrknuti rymoveho hlenu by rodina ocekavala s napetim, ze by se nekdo nad Tvou nudli rozplyval a ze po nivubec nekdo touzil. Mam trosinku pocit, ze srvonavas nesrovnatelne. A za ctvrte, jasne ze ma smysl byt na sebe kvuli necemu hrdy. Kdyz na sebe dokazes byt hrda, znamena to, ze si vazis sama sebe, a to uz je sakra dobry predpoklad k tomu, aby sis dokazala vazit i druhych. Lide, kteri se nedovedou radovat na necim tak vyjimecnym jako je narozeni ditete, my prijdou ochuzeni. Tak a ted muzes zase sepsout Ty mne :-).
Sidi
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Chápu Tě 

(18.2.2008 23:10:02)
Nemám potřebu tě sepsout. Není důvod. Holt jsme každý jiný. Já bych měla asi radost z toho, že jsem komplikace ve zdraví přestála a mám zdravý dítě a fakt by mne nenapadlo přemýšlet nad tím, jakej byl nebo nebyl, event. mohl bejt můj porod. Porodit dítě je úplně normální věc, je jedno jak, pokud je výsledek uspokojivý (viz výše).
Mně vyšly v těhotenství blbě tripple testy, odmítla jsem AMC a když se kluk narodil, měla jsem radost, že nemá DS. Porod byla maximálně zajímavá zkušenost, neupadala jsem z toho ani do extáze, ani jsem nad tím nelomila rukama; protože jsem rodila v CAPu, napsala jsem o tom článek, ale že bych na to vzpomínala až do důchodu, to opravdu ne. Takže tvoje pocity nechápu. Mám dojem, že pokud nejde o život, jde o h***o a starosti podobného typu jsou mi prostě cizí. Možná si dělám hlavu se spoustou blbostí, které zase nepřipadají důležitý jiným lidem, ale tak to už zkrátka chodí. Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. ;)
 10.5Libik12 


Re: Chápu Tě 

(19.2.2008 0:08:34)
Sidi, ale tobě nebyl porod ukraden, ale objektivně zachráněno dítě s potížemi.
A já teda nevím, co si představuješ za extra porodní euforii s následnými pocity hrdosti, jsou sice ženy, které o tom podávají svědectví, ale v reálu je to, že je ti poněkud slaboučko a jsi ráda, že se domotáš na záchod. V kontrastu s porodními bolestmi ti zavinování dělohy a další lahůdky nepřipadají tak smrtící.

Já se v tomto ztotožňuji s Monty, ve víru mých dalších mateřských radovánek (a taky selhávání) si ani nepamatuji, kdy bych se v myšlenkám porodama zabývala. Starší děti jsem porodila za totáče, sice normálně, ale dle tehdejších postupů (žádný přiložení, oddělené děti, poprvé jsem nahatá mimina viděla doma), to by se musely 2/3 žen utápět v nočních můrách.

Budeš mít x příležitostí být přirozenou a dobrou matkou, přeju ti, abys nikdy nelitovala ve svém mateřství ničeho, CO JSI MOHLA OVLIVNIT na rozdíl od porodu.
 parishilton 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:03:32)
Sidi,sleduji tuhle diskusi již delší dobu a dosud jsem neměla potřebu reagovat,ale to co jsi napsala v tomto příspěvku,na to nereagovat nedokážu.Ano,zde jsi to přesně vystihla."Kdybych dostala to co bych chtěla,nechovala bych se takto"(omlouvám se že necituji slovo od slova).Ano.Kdyby bylo po tvém,nedupala by jsi,nekřičela a neronila slzy,protože by jsi dostala co jsi chtěla.Reakce tříletého dítěte na hračku kterou mu maminka odmítla koupit.Takhle mi totiž připadáš,jako malá holčička,která si něco umanula a když není po jejím,bude se litovat do skonání světa.Ano,tobě dělá strašně dobře se plácat v sebelítosti a utvrzovat se v tom,jaká jsi chudinka,protože jsi nemohla rodit vaginálně.NO A CO?Nastane kvůli tomu konec světa?Ty si myslíš že ano,ale ono to tak není.Sidi já jsem při porodu také téměř zemřela a navíc mne dva dny po porodu postihla velmi těžká obrna lícního nervu,kterou bych nepřála ani nepříteli a taky jsem se s tím musela vyrovnat.K čemu je lítost?No jo,asi je to o prioritách,pro někoho je prostě důležitější to jestli rodil vaginálně než to že porodil zdravé děti.A co je to prosím tě za argument,že by snad rodina očekávala vyfrknutí rýmového hlenu s napětím,a toužebně očekávala nudli a rozplývala se nad ní?Já si myslím,že píšeš ještě větší nesmysly než ty,z nichž jsi obvinila Monty.Jistě,nikdo z nás nepochybuje o tom,že rodina s napětím očekávala krásné zdravé miminko,toužila po něm a rozplývala se nad ním.A krásného zdravého miminka se rodina dočkala,ne?Z této tvojí věty vyplývá,že rodině bylo nějaké miminko šumafuk,rodina se chtěla rozplývat nad tím jak máš úžasně roztažené nožky při vaginálním porodu a že toužila dívat se jak ležíš na zádech a tlačíš.Pro tebe nebylo prvořadé porodit dítě,mít uspokojení z toho že se narodilo,že ti doktoři zachránili život,pro tebe byla prvořadá cesta kterou má dítě přijít na svět a dítě bylo něco jako vedlejší produkt toho samotného procesu rození.Kdyby měly všechny matky rodit jako ty,jen pro samotnou radost z vaginálního porodu,nestačili bychom tady stavět domovy pro odložené děti,hlavně že by žena byla uspokojena,že jí dítě vypadlo ven mezi nohama.Promiň že píši tak drsně,ale opravdu jsem nepochopila,proč ta sebelítost.
 MSteflova 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:23:19)
Šárko, předpokládám, že jsi už musela přijít na to, že každý jsme jiný. Někdo je odolnější, někdo tvrdší k sobě nebo ostatním, někdo je citlivka. Jasně, že často druhé nechápeme. To bude právě tím, že věci máme jinak. Ne na vše lze pohlížet racionálně. Píšeš:

"Kdyby měly všechny matky rodit jako ty,jen pro samotnou radost z vaginálního porodu,nestačili bychom tady stavět domovy pro odložené děti,hlavně že by žena byla uspokojena,že jí dítě vypadlo ven mezi nohama."

Ovšem kdyby byli všichni lidé jako ty, psychologové a psychiatři by pravděpodobně neměli co na práci, jelikož jejich klienti jsou často lidé citlivější a méně odolní stresu, než ostatní. A byla by to nuda. Tímto neobhajuji sebelítost, jistě člověku nic nedá, spíše nás brzdí. Ale sednout si, napsat věc na papír a podělit se o své pocity je jednou z doporučovaných věcí, co se týče vyrovnání se s nějakým nepříjemným osobním zážitkem.
Dojímá mě, kolik je na tomto fóru odborníků na lidskou psychiku. Kéž by vaše rady k něčemu byly...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:30:21)
Lassie,
fakt myslíš, že kdyby nikdo na světě neměl psychické potíže, byla by na světě NUDA?
Já bych teda pro tenhle nudnej svět hlasovala všema deseti...;)
 MSteflova 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:37:24)
Monty, to jsem neřekla. Chtěla jsem tím říct, že citlivých lidí je v populaci až až a není tedy tak překvapivé že někdo na fórum vloží takový příspěvek. Je tu také dost chápavých reakcí, z čehož usuzuji, že spousta žen měla pocity podobné, jako autorka. Ale ještě k těm " s diagnózou". Spousta těch lidí je také velice zábavných, přátelských, chápavých a tak dále a já jsem ráda, že je svět pestřejší.
Nevidím důvod, proč se do autorky navážet, jako to udělala Šárka. Někdo prostě věci vnímá jinak.
 MSteflova 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:43:50)
Ale pravda je, že jsem to v předchozím příspěvku špatně formulovala. Omlouvám se.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:50:09)
Lassie,
tak na tohle mám trochu jiný názor. Ono to není o zábavnosti. Možná z pohledu zvenčí. Celý život mám kolem sebe více či méně duševně nemocné a labilní lidi, a díky svý extrémně odolný povaze je mám "na krku". Legrační to moc není. Ani příběh Sidi není legrační, protože ta holka má problém. Z mého úhlu pohledu banální, ale lidi už spáchali kvůli daleko větším pitomostem i sebevraždu. ;((
 MSteflova 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 22:59:16)
Dobře, opět špatná formulace. Většina těchto lidí ve svém životě neskutečně trpí. Často procházejí určitými fázemi. Mám několik přátel, co berou antidepresiva - záleží, v jaké fázi se zrovna nacházejí, někdy je lepší se k nim nepřibližovat a nechat je "trpět". Ale jsou to dobří a věrní přátelé. Nejsou špatní, protože mají problém.
Jsou mezi nimi i umělci, kteří by bez své citlivé povahy nikdy nestvořili to, co stvořili. Většina světových velikánů (především malířů a spisovatelů)se s něčím v životě potýkala.
 MSteflova 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 23:07:11)
Ale už jdu spát, Monty. Jsem neskutečně unavená, usínající dítě na prsu...tohle téma je dost komplikované na to, abych v tom ještě dnes pokračovala.
Zapomněla jsem zmínit, že mám specializaci na psychiatrii jako zdravotní sestra. Ač v oboru už celkem dlouho nepracuji, rizika úzkostných a depresivních stavů jsou mi dostatečně známy. Nijak tyto stavy nepodceňuji. Právě proto si myslím, že empatie je na místě více než pohrdání či posměch. 100x můžeme být přesvědčeni, že bychom věci řešili jinak. No a co? Toto fórum je veřejné a pokud zde někdo hledá pochopení, nechť ho má. Nám ostatním to nic neudělá. A i ty nesouhlasné příspěvky mohou být pro autorku přínosné - jen si nemyslím, že Šárka zvolila vhodný styl.
Tak dobrou.
 Stáňa a dva kluci 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 23:16:26)
Šárko nezlob se, ale napsalas to dost nechutně. Vzhledem k tvým formulacím se nedivím, že Sidi nechápeš. Trocha citlivosti by neškodilo.
A k tomu přirovnání od Monty - smrkání a porod, no, celkem mě to pobavilo, je to jak srovnávat procházku okolo paneláku a výstup na Mont Blanc a tvrdit, že je to totéž..

Sidi, obdivuji Tvou odvahu napsat své pocity na net. Spousta lidí reaguje na pocity jak na červený hadr:-) a úplně automaticky se pustí do radění. Ale já osobně, když mluvím o pocitech, potřebuju spíš vyslechnout a pak si poradit sama. Držím pěsti!!!

 parishilton 


Re: pro Stáňu a Lassie 

(19.2.2008 23:54:52)
Ano,máte pravdu,napsala jsem to dost nechutně,ale nebudu se řadit mezi přispěvatelky,které tady píšou přesně v tom stylu který Sidi potřebuje slyšet-"ty naše chudinko,ty sis tak vytrpěla,ty ubožátko malý,ono se ti něco nesplnilo,to je strašný,jak se ti vůbec něco takového může stát,že rodíš císařem a ne vaginálně,to by mělo být trestný,bla bla bla...Promiň,asi to bude hnusný přirovnání,ale připadá mi to stejné jako když se bude nějaké dítě léčit na těžkou nemoc,pak se uzdraví,ale maminka bude řešit,že "chudinka malé,ono nemělo v postýlce peřinu s medvídkama,ale mělo jen bílou peřinu bez obrázků,a já si představovala jak o něj budou pečovat protože je nemocný,to je strašné kam to naše zdravotnictví vede..."Tím že tady Sidi budu falešně utěšovat jí vůbec ničím nepomůžu,povede to jen k tomu že se bude litovat ještě víc.Sidi by především měla navštívit odborníka který jí pomůže ten zážitek zpracovat,to tady na Rodině nikdo neudělá,ať napíše cokoli.A Lassie máš pravdu,že každý vnímá věci a zážitky jinak,takže já jsem tady napsala,jak to vnímám já,a nevím čemu by pomohlo,kdybych to měla balit do nějakého pozlátka.Tak jak jsem to napsala,tak to vnímám ze Sidina příspěvku na který jsem reagovala-rodina čekala,rodina se těšila...to už jsem k tomu napsala výše.Do jakých slov bych to měla zaobalit fakt nevím.
 10.5Libik12 


Re: pro Stáňu a Lassie 

(20.2.2008 0:20:57)
Šárko, u nás se zastřelil chlap, když si vorval blatník starýho auta o traktor, nemůžeš poměřovat hloubku duševního soužení tím, že ti problém, co má dotyčnej, připadá banální. I kdyby tady Sidi vzlykala nad tím, že si představovala, jak dneska pokvetou sněženky a ono nic, tak ty prostě nevíš, co to pro ni znamená.

Pokud tě ještě v životě neodrovnala "hovadina", tak buď ráda, ale není vyloučeno, že to přijde:)
 MSteflova 


Re: pro Stáňu a Lassie 

(20.2.2008 8:40:03)
Šárko, píšeš:

"Ano,máte pravdu,napsala jsem to dost nechutně,ale nebudu se řadit mezi přispěvatelky,které tady píšou přesně v tom stylu který Sidi potřebuje slyšet-"ty naše chudinko,ty sis tak vytrpěla,ty ubožátko malý,ono se ti něco nesplnilo,to je strašný,jak se ti vůbec něco takového může stát,že rodíš císařem a ne vaginálně,to by mělo být trestný,bla bla bla..."

A já jsem někde psala, že se má pisatelka politovat? Promiň, ale to jsi vzala kde? Psala jsem o empatii. Také bych pisatelce doporučila, aby vyhledala odbornou pomoc. To ovšem neznamená, že bych jí odsoudila jako ty.
 Hanka 75 


Pro sisi i Monty 

(19.2.2008 11:15:18)
Měla jsi radost, když se tvoje dítě naučilo smrkat ?
Měla jsi radost, že ti to na výletě pěkně šlape ?
Měla jsi radost, že jsi dobře zvládla přivést na svět dítě ?

Proč z tohohle všeho nemít radost ? To je snad normální ne ? Když tohle všechno fyziologické budu považovat za samozřejmé a nehodné radosti, tak se o hodně radosti v životě připravím. Podle mne zbytečně. Tohle je život a radost.

Sidi chápu. Čekala něco radostného a neprožila si to.
Byla na porod citlivá, měla velice nepříznivé okolnosti, je to ještě trošku v ní. Takhle to je a já jí chápu. Současně vůbec nepochybuji, že se Sidi zdravě dokáže radovat z toho, že její děti umí smrkat (že jí to ještě pořád smrká :-) a že jim to jednou bude pěkně šlapat na rodinném výletě. A je za to ráda.
Nikde nepíše, že se jí stala ta nejhorší věc na světě. Jen se chtěla podělit a nechat se podpořit.
Sidi držím ti palce ! Hanka


 Hanka 75 


Pro Sidi i Monty 

(19.2.2008 11:15:37)
Měla jsi radost, když se tvoje dítě naučilo smrkat ?
Měla jsi radost, že ti to na výletě pěkně šlape ?
Měla jsi radost, že jsi dobře zvládla přivést na svět dítě ?

Proč z tohohle všeho nemít radost ? To je snad normální ne ? Když tohle všechno fyziologické budu považovat za samozřejmé a nehodné radosti, tak se o hodně radosti v životě připravím. Podle mne zbytečně. Tohle je život a radost.

Sidi chápu. Čekala něco radostného a neprožila si to.
Byla na porod citlivá, měla velice nepříznivé okolnosti, je to ještě trošku v ní. Takhle to je a já jí chápu. Současně vůbec nepochybuji, že se Sidi zdravě dokáže radovat z toho, že její děti umí smrkat (že jí to ještě pořád smrká :-) a že jim to jednou bude pěkně šlapat na rodinném výletě. A je za to ráda.
Nikde nepíše, že se jí stala ta nejhorší věc na světě. Jen se chtěla podělit a nechat se podpořit.
Sidi držím ti palce ! Hanka


 Lendis, Rarášek 03/07 
  • 

Re: Chápu Tě 

(19.2.2008 16:18:33)
Monty, to je právě ten problém, zvládne to každá a proč já ne? Porod je fyziologická záležitost a žena je na něj nastavena hormonálně, emočně i fyzicky stejně jako na těhotenství a následnou péči o dítě, to je přirozené. Při císařském řezu žena nerodí, ale je porozena a prostě zde chybí krátká ale důležitá část jejího života - porod vlastního dítěte. Císařský řez mám za sebou, vím že byl nutný pro záchranu života mého miminka, jsem ráda, že jsme oba živi a zdrávi, ale hormony a přírodu holt neokecám a pocit selhání se zde může dostavit velmi snadno.
Ještě k té hrdosti, nevidím důvod, proč by žena neměla být hrdá na to, že přivedla na svět dítě, ať už jakýmkoliv způsobem. Možná, když na sebe budeme hrdé, tak to personál některých porodnic zaznamená a začne se k nám chovat normálně, to jest slušně.
 Vendula, 1 syn taky Matysek 
  • 

nic si z toho nedelej 

(18.2.2008 14:11:58)
Ja jsem rodila v USA. Zila jsem v predstavach, ze je to zeme nejvyvinutejsi na svete. Odmitla jsem epidural. Zdravotni sestra zacala vyvadet scenu a jecela na mne "zavri hubu" (Shut up). Jecela na mne, ze si mam priste nechat epidural dat, ze je to vsechno moje chyba. Takze misto tlaceni jsem se snazila sedm hodin usmivat, abych tu "holubicku" nerusila.
Nakonec to vsechno skoncilo extraktorem. Pani doktorka se mi prisla za sestru druhy den omluvit. Rekla mi, ze zdravotni personal uz pomalu ani nevi, jak porod vypada, protoze tady uz jde cisarem kazde treti dite. K ttomu tvemu peklu se to porovnat neda, ale take jsem byla sklamana, notabene, protoze tady jsou doplatky ve vysi jednoho solidniho mesicniho platu. Takze ja vlastne platim za to, ze na mne jeci nejaka totalne neprofesionalni hysterka, ktera uz neumi odrodit, protoze porody tady v USA uz pomalu neexistuji.
Dul se trochu bojim, cetla jsem bohuzel take o sarlatansti v teto oblasti, uz bylo par umrti, protoze nektere matky reaguji na americke nemocnice tak, ze rodi doma, prave protoze nechteji cisare a oni to ti lekari uz jinak tady prakticky neumi.
Maloktra zena ma porod svych predstav. Zkus to nejak prekonat.
 Katka a Eliška 8m 
  • 

Jsi dobrá 

(19.2.2008 9:44:10)
Ahoj Sidi

Musím reagovat na tvůj článek,protože nechápu jak jsi dokázala jít do druhého miminka.Zažila jsem u porodu něco obdobného akorát jsem svoji holčičku viděla až šestý den po porodu.Vždycky jsem chtěla více dětí, bohužel po zkušenosti z porodnice mám velké trauma a nedokázala bych tohle vše prodělat znovu.Všechno se teď ve mě pere, že nemůžu nechat svoji holčičku na světe samotnou bez sourozence,všude na mě útočí názory o rozmazlených a nešťastných jedináčcích,k tomu všemu si připadám k ničemu že jsem nezvládla porod ani kojení,připadám si méněcená že nedokážu mít další mimi,že jsem propadla poporodní depresy a všichni na mě koukají jako bych byla divná......je toho moc, jen jsem ti musela napsat že jsi odvážná.Radit ti by jsi ničeho nelitovala nemůžu,já na to nejsem ten správný člověk.Hlavně ať už jste teď jen a jen šťastní
 šudla 


Re: Holky, prosím vás, neblbněte 

(19.2.2008 10:13:07)
Holky, prosím vás, neblbněte. Ačkoliv uznávám prospěšnost kojení a jsem zastáncem přirozených porodů, tak to opravdu není to nejdůležitější na světě. Takže, když některá z vás mluví o tom, že selhala jako matka, když nebyla schopná normálně porodit, či kojit, tak s prominutím říkáte blbosti. Vůbec se tím nechci vysmívat, vašim zármutkům, ale nezlobte se na mě, tohle je výsledek toho, když někdo vezme tzv. zdravý životní styl jako alfu a omegu svého života. Za selhání považuju, když se někdo o své děti nechce starat, ačkoliv může, nebo je svou péčí, či nezájmem poškozuje. Ale je zbytečné se trápit něčím, co stejně nemůžu ovlivnit. V životě se většina věcí naplánovat nedá, člověk to musí brát jak mu to Bůh osud či život přinese. Důležité je, že máte své děti rády. To je ten největší dar, co jim můžete dát.
 Jiřka + 2 draci 
  • 

pro Sidi a další smutné císařovny 

(19.2.2008 9:46:58)
Holky,

vaše smutky jsboi mi blízké - ani jednoho ze svých synků jsem nedokázala porodit jak se patří (poprvé naštěstí nezhoubný nádor překážející v porodních cestách, podruhé po 30 hod. kontrakcí rychlá cesta kvůli snížení ozev mimča) a dost težko jsem si svoji nedokonalost odžívala - pocity osobního selhání, pocit, že si děti nezasloužím, protože jsem si je neodbolela, k tomu necitlivé poznámky okolí ... jen jsem se netrápila ani tak ppopisy pohodových porodů jako líčením, co všechno může císař dětem způsobit. Ale - minulost nezměníme a život nám nedává co chceme, ale dostáváme, co je nám dáno. A nezbývá než to přijmout a nesmutnit nad tím, co se stalo - svou minulost nezměníme a svým dětem dáme nejvíc, pokud budeme vyrovnané, sebejisté a co nejvíc šťastné mamky, protože takoví lidé mají sílu činit šťastnými i své okolí. A když máte pocit, že se se svými smutky nedokážete vyrovnat samy, hledejte pomoc - protože smutek nebo vztek jsou negativní emoce a ubližujete jimi především samy sobě. Pomoci můžou blízcí, ale někdy je na místě jít za odborníky na bolavou duši - ať už to jsou duchovní nebo psychologové. Když vás bude bolet zub, může sice pomoci kamarádčina rada, ale zubař ví o dost víc o možných příčinách - a s duší je to stejně. I když - nikdy nemůžete vyloučit, že narazíte na špatného zubaře. Pak nezbývá, než jít jinam. A při léčení to občas to na chvíli bolí víc něž před tím, ale ta úleva potom za to stojí :-).
 olina, dvojčata Linda a Samuel 


další pohled 

(19.2.2008 11:41:02)
Ahoj,
být z něčeho smutná jsems i také odbyla. Porodila jsem dvojčat normálně. Porod byl úplně v pohodě, akorát musel být vyvolán v ukončeném 35 tt pro opakované snižování ozev jednoho plodu. Děti jsem také po porodu neviděla. Jen mi přišli na šestinedělí oznámit míry a váhy a že je to holčička a chlapeček. Za dětmi jsem se dostala až druhý den odpoledne, byli umístěny na neonatologii o jedno patro níž, kdy jsem je viděla asi na pět minut. Takže pohladit v inkubátoru a pryč. Mléko odstříkávat, aby měli co papat. Třetí den po porudu jsem byla za nimi přemístěna na neonatologii, a začali jsme přikládat. Nikdy jsem se nerozkojila, takže to bylo moje druhé velké zklamání, a musela je přikrmovat. Strašně mi v tu chvíli vadili všechny časopisy pro maminky, kde bylo proklamováno pouze kojení. Ještě že jsem měla prima dětskou doktorku, která mi vysvětlila, že na tom svět nestojí. Takže to, že jsem děti po porodu neviděla mi přišlo jako nepodstatné. Stačilo mi vědomí, že jsou v pořádku. Myslím si, že si z toho žádné trauma neodnesli. A dneska už vím, že nejsem ani špatná máma, protože jsem je nedokázala kojit. Myslím, že důležité je v jakém prostředí děti vyrůstají a kolik lásky se jim dává během celého jejich života.
 Reya 
  • 

Sebelítost 

(19.2.2008 10:49:53)
Milá pisatelko, můj příspěvek asi z Tvého pohledu (ne z mého) bude patřit k těm drsnějším. Ze své zkušenosti ale musím říct, že mně lítost okolí nikdy nepomohla a nikdy mě nikam neposunula. Tuto funkci vždycky spíš splnilo poněkud drsnější postavení nohama na zem (ale zároveň takové to "upřímné a v dobrém";).
Jako první, po přečtení článku a komentářů, mně napadá otázka, na kterou by sis měla odpovědět hlavně Ty sama: Jak se slučuje Tvoje potřeba "hrdosti" s potřebou být litována? Já se totiž za hrdého člověka považuju (přestože má pravdu Monty, že je to věc, bez které se dá přežít), a proto je pro mě lítost okolí ohledně toho, co mi v životě nevyšlo, opravdu to poslední, o co stojím. Proto se přiznám, že trochu nechápu. Na jednu stranu píšeš, jak Ti nebylo příjemné srovnávání Tvých hubených dětí s buclatými miminy spolupacientek, na druhou stranu jsi několikrát vyslovila, že sem píšeš v podstatě pro politování (protože každá jiná rada Ti dosud připadala vůči Tvým problémům necitlivá).
Jako druhá mě napadla (jako několik čtenářek nade mnou) otázka, jak dlouhá doba uplynula od posledního porodu. Když jsem se dopátrala odpovědi, tak jsem se taky celkem zarazila. Jak psal Ondra, i mně se zdá, že z článku sebelítost jen čiší, a upřímně, tento pocit nezvrátily ani jeho závěrečné odstavce. Rada, ať vyhledáš odbornou pomoc, je podle mě na místě - a prosím rozhodně to neber jako nějaké posmívání, spíš jako radu od někoho, komu v životě taky všechno nevyšlo podle jeho představ, a kdo měl taky tendenci se ve svých neúspěších a bolístkách rýpat tupou lžičkou. I když některé zkušenosti se nedají předat, nepřála bych Ti, aby Tvoje pocity jednou vedly k tomu, že svému okolí budeš lézt na nervy a budou Tě brát jako ufňukánka - a v důsledku toho pak jednoho dne zjistíš, že se po přátelích slehla zem a rodina tě bere jen proto, že do ní patříš.

Chtěla bych Ti ještě napsat svůj pohled na věc. Jak jsem už naznačila a jak tu několikrát padlo, každému v životě něco nevyšlo. A je víc věcí (a horších) než "neideální porod", které nevyjdou, a neexistuje něco jako "opravný termín". A vždycky jsou okolo lidé, které byli úspěšní, kterým TO NĚCO vyšlo (a nenech se prosím mást tou první osobou, mně se naštěstí všechno z toho nestalo):
1. Jsou krásnější ženy, které se líbí chlapovi, který o mě nikdy nestál.
2. Jsou lidé, kteří mají vysokou školu, zatímco mě pokaždé vyhodili od státnic.
3. Jsou ženy, které jejich chlap požádá o ruku, zatímco mně říká, že se nechce vázat.
4. Jsou ženy, které mají děti bez problémů, zatímco já vím, že nikdy nebudu mít žádné.
5. Jsou muži, kteří mohou být otcem pro své biologické děti, zatímco mě partnerka opustila již v těhotenství (budu tedy platit na dítě, které de facto nikdy nebude moje).
6. Jsou lidé, kteří mají otce, zatímco ten můj zemřel, když jsem byla malá...
7. Jsou lidé, kteří jsou zdraví, zatímco já jsem tělesně/mentálně postižená.

Pak jsou naštěstí situace, které vypadají beznadějně, ale dopadnou dobře:
1. Chlap, o kterém jsem si myslela, že by o mě nikdy nestál, ocenil krásu mojí duše a jsme spolu.
2. Napočtvrté jsem udělala státnice.
3. Budu požádána o ruku po dvou letech čekání.
4. IVF dobře dopadne.
5. Budu mít jiné děti s jinou partnerkou.
6. Můj tchán na mě bude skoro tak hodný jako by byl můj vlastní otec.
7. Uzdravím se z těžké nemoci.

Takže kdo je na tom líp? Ti lidi v prvním sloupci nebo v tom druhém? Jak pomůže jedněm nebo druhým, když se pořád budou srovnávat s těmi úspěšnějšími? Když budou stále jen myslet na to, co jim nevyšlo (např. proč jsem zrovna já byla nemocná, když ten a ten je zdravý?). Tohle prostě nikam nevede. Dokonce bych si troufla říct, že je to HRUBÉ a NECITLIVĚ takto uvažovat právě vůči těm, kteří dopadli hůř než já... Že z pohledu opravdového křesťana je to bohapusté rouhání, nic víc (jakože "máš pocit, že máš málo? patří ti ubrat.";). Navíc věřící člověk nepřijímá od Boha jen to dobré, ale i to špatné. To špatné nás totiž posunuje dál, mění k lepšímu, pěstuje v nás pokoru před osudem a pochopení s těmi, kterým v životě nevyšlo všechno podle jejich představ. Buď taky taková a přestaň se litovat.
 Hanka 75 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 11:22:25)
Myslím, že se moc pleteš v tom, že Sidi je negativistka a neváží si toho, že má dvě děti.

Sidi není negativistka, také nikde nenapsala, že jí se stala nejhorší věc na světě, ať jí ouvej pofoukáme bolístku. Potřebuje jen trochu empatie, které se jí nedostávalo před a po narození dítěte.
Možná, že kdyby tehdy cítila pochopení pro svou situaci... namísto, nic tak hrozného se vám neděje... bylo by to teď jinak. Pro ní lépe.

Já vím z vlastní zkušenosti, že pochopení a informovanost je někdy důležitější než samotný lékařský zákrok. Ostatně i medicína to už přiznává. Bohužel se podle toho vždy neřídí.

 Jiřka + 2 draci 
  • 

Re: Sebelítost 

(19.2.2008 13:02:09)
Kdyby v životě nikam nevedou a správná cesta, pokud mi v žvotě něco nevyjde, je říct si nebylo mi dáno a jít dál Minulost už se stala, nemáme nic než přítomnost. A snažit se s životními ztrátami a nálezy vyrovnávat a ne se litovat a obviňovat sebe či druhé - v hodně extrémních případech podobný přístup vede k depresím a autoimunitním chorobám. A pokud člověku na ostatních lidech záleží, tak je nebude litovat, ale bude se jim snažit pomoci - i když se na ně bude ten dotyčný třeba zlobit, protože ho budou hladit pěkně proti srsti.
 Hanka 75 


Re: Sebelítost 

(19.2.2008 13:26:13)
Máte pravdu, já jen myslím, že Sidi nepotřebuje nakopnou do zadku (to už jí kopali), a bagatelizovat svůj problém, ale spíše empatii a pochopení. Aby tuhle etapu mohla uzavřít a jít dál.
 Reya 
  • 

Re: Sebelítost 

(19.2.2008 14:46:05)
Milá Hanko75,
nijak nebagatelizuji pisatelčin problém (jen si myslím, že nakonec všechno dobře dopadlo, tak proč se na to nesnažit dívat především z té pozitivní stránky), nijak ji neodsuzuji, dokonce ji chápu. O nějakém nakopávání zadnice už vůbec nemůže být řeč. Chtěla radu, dala jsem jí tu, o které si myslím, že je nejlepší, protože i mě v životě hodně tento přístup pomohl. Už na začátku jsem psala, že moje rada bude patřit k těm "drsnějším", přesto jsem radila tak, jak nejlépe umím, stejně jako doufám všichni, kdo sem psali přede mnou. Pokud jde o reakce, každý kdo se "veřejně otevírá" tak činí proto, že očekává posluchačstvo. Jak už tu psal Ondra, nikdo toto právo Sidi neupřel, ale ona zase nemůže ostatním odepírat právo se vyjádřit - i když jí to bude "proti srsti". Konec konců, ona několikrát psala, ať rejpalové její článek nečtou, hm, tak ať kdyžtak ona nečtě komentáře (všímáte si logičnosti té úvahy?).
A k tomu, co bylo špatně. Ano, určitě toho bylo špatně hodně ze strany lékařů, stejně jako by se našlo jistě i to, co bylo špatně ze strany pisatelky (například se aspoň mně potvrdilo to, co si myslím už dlouho: že stejně jako jsou časopisy plné krásných štíhlých modelek, přestože většina populace vypadá jinak, i tak jsou časopisy plné článků o ideálním porodu; čtenářky prvních končí s anorexií na psychiatrii nebo pod nožem plastického chirurga, čtenářky druhých s poporodní depresí a la "jsem špatná matka, selhala jsem";). Ale to je minulost a s tou se bohužel nic dělat nedá. Držím pěsti a opravdu doporučuju to sezeníčko u psychologa (přísahám, nic ve zlém!!!).
Je na Sidi, co si z příspěvků vybere a jakou cestou se rozhodne jít. Jestli jako hrdá ženská vážící si sama sebe pro to pozitivní, co se jí povedlo - tj. její dvě zdravé děti, nebo jako depkářka, protože měla místo dvou ideálních porodů dva ne příliš povedené císaře.
 Jiřka + 2 draci 
  • 

Re: Sebelítost 

(19.2.2008 14:54:57)
Sidi potřebuje někoho, kdo jí pomůže najít cestu ze začarovaného kruhu, ve kterém se točí - podle detailů, s jakými popisuje své nepříliš povedené porody se sama s problémem vyrovnat nedokáže a je na cestě do depresí. Proč se s minulostí nedokáže vyrovnat může mít mnohem starší a skrytější příčinu - znám spoustu lidí, kteří se opravdově trápí kvůli banalitám a jsou pro okolí bezdůvodně nešťastní - pak to končí třeba cukrovkou, artritidou, únavovým syndromem .... Nemoci duše a nemoci těla jsou hodně často propojené. O kopání do zadku tady nikdo nemluvil - jen o potřebě pomoci, Když potkám někoho na vozíku, tak ho můžu litovat, být empatická, ale tím mu nijak nepomůžu - můžu mu pomoct třeba vytlačením vozíku do kopce, který by sám nezvládl. A Sidi, podle toho, co napsala, tak je svým způsobem na vozíku - a s ni i dost dalších - někdo výše popusuje, že se s císařem nevyrovnal ani za 17 let! Dřív bylo normální, že lidé s duševními trably a soužením chodili za duchovními (a nemyslím jen křesťany), dnes si myslíme, že musíme vše zvládnout sami.
 asad 


:-) 

(20.2.2008 15:41:19)
Ahoj Sidi, jsi sklamaná, traumatizovaná a já ti rozumím, ale i přirozený porod přináší úskalí, ale opravdu by jsi měnila těžký porod třeba kleštěmi za císaře?Já jsem rodila jednou, zatím -doufám, taky jsem si užila svoje...mám zdravou krásnou dcerku, ale co bylo nejhorší přijit domů s prázdnou a nevědět co s ní bude.Dcerka je zdravá a veselá a já říkám díky Bohu za doktory, antibiotika, dík za to kde žijeme.
Taky jsem zažila hodně španý přístup spíše sester než doktorů, ale co si z toho odnesu do příště jestli nějaké bude, nenechám si všechno líbit jenom proto, abych si nekazila první dny s miminkem.
Už se netrap a brzy to smutnění překonej.
 asad 


Re: :-) 

(20.2.2008 15:42:20)
parod kam jsem to vmastila moc se omlouvám
 zuzana,Ondrášek 5měsíců 
  • 

Pokory není nikdy nazbyt 

(22.2.2008 9:05:30)
Myslím že bys neměla zapomínat,že ještě před půl stoletím by byl Matýsek mrtvý a ty nejspíše také - tvrdé,ale je to fakt.Před 15lety by manžel u porodu vůbec nebyl,ani by se nemohl "drát skrz sestry". Ano,v porodnici jsou vždycky věci,které člověk vnímá jako necitlivé a zraňující - i já jsem rodila císařským řezem, po 26hod porodu...Nikdy by mě nenapadlo brečet nad tím,že jsem nerodila "jako ty ostatní", záviděla jim klidné a hezké porody, spíš jim to z celého srdce přeju. A hlvně - po 5měsících života toho malého drobečka už si na něco takového nevzpomenu,a když,tak děkuji Bohu za to,že oba žijeme a můžeme být spolu. Více pokory a méně zloby na všechny okolo.
 Iva 
  • 

Síla internetu 

(24.2.2008 22:12:03)
ahoj,
reaguju asi pozde, ale nejde mi to nezamyslet se nad silou internetu a techto diskusi.
Porod jsem mela velice rychly a bezbolestny - pouhe 2 hodiny, a to jsem se prvni hodinu jeste smala a nebylo mi ale lautr nic. Chlapecek se narodil oblicejem nahoru, kdyby byl jen o neco vetsi, sel by klestemi. Mel ale necela 3 kila, tak ho po 20 minutach skakani po brise nemocnicni personal vytlacil ven.
Kojila jsem jen 3 tydny, neslo nam to dohromady.

Ted jsou mu 4 mesice a ja si na ty zazitky ani nevzpominam, kocham se z kazdeho jeho usmevu a pokroku.

A ted co jsem si precetla vase prispevky, zacinam mit trauma z toho, ze porod byl bezbolestny, tudiz jsme si to "neodzila", maly byl oblicej nahoru a "zasprajcly" - jak mu muselo byt, kdyz nemohl sam ven.... A kojeni - strasne trauma do konce zivota....

Holky neblaznete. Kdyz si to budete porad jen pripominat a myslet na to, jaka to byla hruza, nidky se z toho nedostanete. Na kazde veci se prece da najit to dobre - deti se NARODILY - je sumak jak, prezily jsme to, mame ted zdrave prima deti, ktere delaji pokroky. Na svete je prece tolik POZITIVNICH veci, ze nechapu proc si vyvolavat ty negativni...

Nectete clanky o prirozenych porodech, kaslete na rady laktacnich poradkyn ze "kazda zena koji" a myslete jen na pohodu vlastni - a tedy i na pohodu svych deti...
 J 
  • 

Re: Síla internetu 

(26.2.2008 21:51:21)
Myslím, že to není tak úplně jedno. Dneska už jsou podstatně jiné info o vývoji mozku, vnímání apod. i u plodů, natož u miminek. Prenatální zážitky a okolnosti porodu jsou informace, které zůstanou vtištěné hluboko v mozku každého z nás a následně pak ovlivňují do určité míry celý další vývoj. Pracuji na pozici, kde se věnuji problémovým dětem, a v podstatě téměř vždy se v anamnéze objevují komplikace kolem těhu, porodu či raného p/m vývoje.
A upřímně, zdravotníkům by vůbec neuškodila nějaká intenzivnější a hlavně pravidelná supervize zaměřená na téma vztah pomáhající pracovník vers. klient - pak by se možná díky lepšímu náhledu na sebe sama a své okolí zlepšila i jejich komunikace. Ale to je v tomto státě bohužel asi utopie. Taky moc nevěřím, že když v nějaké nemocnici proběhne super rekonstrukce a modernizace oddělení, že se zlepší vztahy personálu ke klientům. Bohužel tady funguje princip, kdy služebně starší předávají své zvyky a s tím i názory těm novým.
 sedmá pečeť, tři děti 
  • 

Rozumím 

(27.2.2008 12:20:26)
Mílá autorko, já ti také velice rozumím a myslím, že máš na své pocity zkrátka plné právo - nic víc, nic míň. Ty sama se jistě také dokážeš na celou situaci dívat racionálně, také jsi ráda, že jsou děti i ty v pořádku pro běžný život, ALE ... nejen chlebem živ je člověk. Porod s sebou přináší vzdemutné vlny emocí, způsobené jednak smrští hormonů a jednak celým okamžikem zrození. Já si tedy vůbec nemyslím, že je jedno, jakým způsobem přijde člověk na svět - vždyť dítě má své vjemy již v prenatálním stádiu - o tom snad dnes již nikdo nepochybuje a může se stát, že i tví synové prožité porodní trauma budou různě zpracovávat - dokonce myslím, že ho určitě budou nějak zpracovávat - vždyť naše osobnost je formována různými vlivy. Ale z hlediska např. východních filozofií ( a z východu přišel nakonec i Ježíš Kristus, to nebyla žádná Evropa) to, co člověk prožívá, z nějakého důvodu potřebuje prožít - pokud přijmeme jako fakt skutečnost, že naše vlastní JÁ je ještě něco jiného než jen toto tělo v tomto světě, nebude nám to možná připadat ani tak kruté - vždyť po prožitku krutosti budeme nejspíše potřebovat prožít i prožitky bezstarostného štěstí a lásky, takže i na to se dostane. Vrátím-li se k samotnému porodu - rodit v bolestech je prostě asi dobré pro duši, pokud ovšem bolest nepřesáhne hranici našich možností a tys neprožila ten očistný naplňující okamžik štěstí, kterým by byla všechna traumata bolestí vykoupena a zapomenuta a zůstalo ti hlavně to bolestné trauma a pocit ztráty. Rozumím tomu. Snad by ti mohla do budoucna pomoci regresní terapie, kdy by sis všechno prožila jakoby znovu, ale nadále už by to pro tebe nemělo všechen ten negativní emoční doprovod. A možná bys konečně mohla být jen tak obyčejně lidsky šťastná.
 Mikynka 


mostecká porodnice 

(17.8.2008 15:16:03)
Téměř omylem jsem narazila na Váš článeček a naprosto chápu Vaše pocity. Dceru jsem rodila přede dvěma roky taky v mostecké porodnici. Přístup personálu byl otřesný, sestry byly netaktní (máte strašný prsa, s tím fakt kojit nebudete.... ukažte sem tu bradavku, no to je teda....atp.). Ted jsem ve 35. týdnu těhotenství. Objevily se malé komplikace se zkracováním čípku a slabounkým krvácením, takže mě hospitalizovali a tři dny cpali hořčíkem... nakonec jsem z té hrůzy utekla. Nejsem nijak přecitlivělá maniakálně čistotná ženská, ale to, co jsem tam na oddělení gynekologie viděla, to bylo vážně otřesné. Počínaje dveřmi, keré se nedaly pořádně zavřít a byly v nich nožíkem vyrýpané dírky přes čaj v plechovém kontejneru, se kterým předtím hrál někdo fotbal a ze kterého se čaj nabíral sběračkou zavěšenou na nechutně flekaté lednici, "kuřácká sprcha" přímo proti mému pokoji a v neposlední řadě mi na pokoj daly dámy těsně před porodem, takže jsem tam tři noci nespala a čtvrtou jsem tam už odmítla být... Některé sestry byly tenkrát na porodnici velmi neomalené, lékaři tenkrát výborní, teď nemám tušení - jsou tady po těch průserech jiní....Po porodu dcery a placenty nás na sále všichni nechali jen tak samotné, malou mi plácli na hrudník, až jsem musela říct manželovi, ať mi pomůže, protože se mi hzozně trásly ruce a bála jsem se, že ji upustím. atd. Ten zase nevěděl samým rozrušením, co si s ní počít... Bylo to takové divné. Pak nás převezli na pokoj (standardní, ty lepší byly obsazené), dcerku jsem měla u sebe. Nikdo mi neukázal, jak to funguje s plenami (měly jsme používat nevím proč hlavně hadrové, ale kromě toho, že mi neukázali, jak se do nich miminko balí - naštěstí jsem to uměla od kamarádky, tak mi ani nikdo neukázal princip jejich výměny, takže jsem byla druhý den bez plen a když jsem to šla nahlásit na sesternu, dostala jsem VYNADÁNO. S kojením byly potíže, nikdo se mi absolutně nevěnoval, odsávačku jsem musela kvůli nějakým blíže nespicifikovaným potížím používat jejich vakuovou (au!).... takže to dopadlo tak, že jsme skončily s dcerou na nutrilonu. O mlíčko jsem stresem z bolavých prsou a nevyspání (malá byla u prsa s kloboučkem na kojení téměř nonstop), ale znovu se mi objevilo v jejích osmi měsících!!! a to mi pak laktační poradkyně, které jsem posílala email, napsala, ať už jí ho samozřejmě nedávám.... Teď čekám druhé děťátko a jsem mooooooooooooooc zvědavá, jaké to teď o patro výš na porodnici je. První dcerku jsem rodila dvě hodiny a protože se všeobecně říká, že je druhý porod je rychlejší, musím opět rodit v Mostě. Mám z toho strach, abych pravdu řekla. Nejsem z těch, co by vyžadovaly růžový pokojíček s modrými záclonkami, to vážně ne. Taky chápu, že když nejsou na vybavení peníze, tak zkrátka nejsou, no. Taky je mi jasné, že to strašné poničené hnusné pracovní prostředí musí negativně působit i na personál - přece jenom jsme lidi, ne stroje. Jenomže na druhou stranu se všeobecně ví, jakou děsivou pověst má mostecká porodnice, takže prokrista doufám, že to tam nový pan primář má dostatečně ošéfovaný na to, aby vysvětlil personálu, že se tu pověst skutečně nezlepší tím, že budou zlé a arogantní na maminky, že si jich nebudou všímat a jen mechanicky plnit svoje úkoly - podej lék, odeber krev, dej teploměr. Výbornou zkušenost mám se sestřičkami z novorozeneckého oddělení, ty byly moc příjemné a hodné, dokázaly uklidnit a potěšit. Ale ty na šestinedělí, to byla vážně krize. Já jenom doufám a vroucně se modlím, aby to teď podruhé bylo jiné. Nebudu tolik vyděšená jako u prvního porodu, takže si snad budu moct taky svá práva lépe obhájit. Držte mi palce. :-)

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.