| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Adopce mi téměř zničila život

 Celkem 306 názorů.
 Džejn 
  • 

Adopce trochu jinak 

(30.3.2007 10:07:56)
Kdysi jsem byla velkým zastáncem adopcí. Taky jsem si představovala, jak si člověk vezme z kojeňáku slaďoučké miminko, a když mu ze sebe dá to nejlepší, co může, vyroste z něj skvělý, hodný člověk....
Bohužel, realita je úplně jiná. Nevzala jsem si dítě z kojeňáku, vzala jsem si muže, který byl jako malé dítě adoptován.
Jeho noví rodiče (oba velmi vzdělaní, on SŠ učitel) mu ze sebe dali maximum. Lásku, trpělivost, ale i důslednost, pevnou ruku..... prostě snad vše. Věřím, že jen díky nim je můj muž tím, čím dnes je, je velmi chytrý, šikovný, vystudoval SŠ (na vysokou pak už nešel snad kvůli mně). Nicméně, musím konstatovat, že v něm bohužel zůstalo i to původní, co mu stihli předat jeho biologičtí rodiče. Je nevyrovnaný, má skony k alkoholu, kouření, neumí hospodařit s penězi, je sobecký. Neumí se chovat ani k našim dětem. Je jako by rozdvojená osobnost - jednou milý, hodný, chápavý a milující, vzápětí naprosto neschopný lásky, zahleděný jen do sebe, zajímají ho jen jeho vlastní potřeby. Nikoho nepotřebuje, ke každému se tak taky chová, je samotář. Vzápětí však opět ke všem silně přilne a vyloženě nasává lásku i blízkost.
Jsme spolu už skoro 20 let, stále ho miluji, ale jednoduché to s ním není.

Co jsem tím chtěla říct - že i když dáte těm dětem maximum toho nejlepšího, nikdy z nich nebudou "normální" lidé. Nesou si to bohužel v sobě... nemůžou za to, asi to ani nedokáží ovlivnit. Prostě to je v nich a veškerá snaha nových rodičů je vlastně téměř k ničemu....
 Hana 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(30.3.2007 10:45:43)
Čím starší dítě si z ústavu vezmete, tím více problémů je. A na rozdíl od pisatelek si myslím, že se na tom nepodepisují pouze původní rodiče (alkoholismus, agresivní sklony atd.), ale právě i ten ústav. Pracovala jsem v diagnosťáku a musela jsem pryč, nešlo to, dnes pro tyto děti dělám jen tábory, jinak mi z toho prostředí bylo strašně smutno. Děti tam byly přivezeny špinavé, zanedbané, dostaly materiálně dobrou péči, ale k nikomu se nedalo přilnout psychicky. Jen si pěkně pohrály s jednou tetou, už jí končila služba a nastupovala druhá, nemluvě o tom, že ne každá teta si s nimi hrála a povídala - byly také, které je raději posadily před televizi. Jen se sžily s nějakým dítětem, už muselo pryč - ať k pěstounům (vzácně), nebo někam do dětského domova. Jen se sžily s prostředím, už šly samy do jiného někam do děcáku. Nemluvě o tom, že sourozenci byli děleni třeba i zvlášť a kolik děcáků prošli, většinou ne jeden, ale aspoň dva. Pocit zbytečnosti a opuštěnosti je u těchto dětí obrovský a vlastně se nedivím, že v dospělosti mají problémy s citovým životem a mívají děsivé puberty. Jediným řešením je podle mne stálá pěstounská péče a pevná ruka někoho, komu může říkat "táto" a "mámo". Moc děkuji autorce článku, že takové děti přijala, kdyby v domově zůstaly, dopadly by daleko hůř. S klukem je to asi moc těžké, ale psychické problémy se objevují i u vlastních dětí, tak moc přeju, ať se to upraví, třeba to bude po pubertě lepší. Když vidím, s jakou pompou se vybírá na konto dětských domovů, mám jen vztek - kdy se budou stejně podporovat i pěstounské rodiny a normální model života v rodině?
 majka 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(31.3.2007 1:59:23)
Džejn, věřím, že se na povaze tvého manžela podepsal jeho původ, případně i pobyt v ústavu, takových mužů je ale víc. Zní mi to, jako bys popisovala mého manžela (se kterým tedy už pár let nežiji)- sobeckost, neschopnost se ovládat, zacházet s penězi, nevyrovnaný vztah k našim dětem, zároveň jakási zranitelnost a potřeba závislosti... On je přitom vlastním dítětem ze zdánlivě zcela normální rodiny, i když mi po letech došlo, že zas až tak úplně normální pokud šlo o vzájemné vztahy nebyla.
 Lucka+ Míša 18m 
  • 

to je nehorázné 

(31.3.2007 13:14:56)
takže víceméně nám autorka říká, že my všichni osvojitelé neuspějeme a naše děti jsou vadné a nepoužitelné ? No já osobně myslím,že nepoužitelná je autorka. Máme doma adoptovaného chlapečka a opravdu nevidím rozdíl mezi ním a tzv. vlastním. Jde pouze o pohled jaký kdo zaujme, pokud někdo vnímá vše s negací není mu asi pomoci. Stejně jako se nevyvedou děti osvojené mohou se nevyvést děti narozené v rodině . Jde prostě o souhru všech faktorů výchovy.
 Iva 
  • 

Nebuď nespravedlivá 

(2.4.2007 20:37:26)
Ahoj Lucko, nedá mi nereagovat na Tvoji podle mě příliš emociální reakci. Z článku autorky jsem na rozdíl od Tebe rozhodně nenabyla dojmu, že háže všechny adoptované děti do jednoho pytle, a že adopci rozhodně nikomu nedoporučuje. Také máme s adopcí zkušenost, naštěstí tu nejlepší, a díky tomu mám spoustu známých, co také adoptovali dítě. Naše zkušenosti jsou velmi rozdílné od dobrých až po podobné jaké autorka se synem popisuje. Já jsem přesvědčena, že pokud člověk popisované problémy sám nezažije (a to ať s dítětem adoptovaným či biologickým), nedovede opravdu pochopit, jak to musí být těžké, psychicky náročné a mnohdy jistě vedoucí k myšlenkám, jestli byla adopce dobrý krok. A jsou tací, kteří by se to ani zvládnout nesnažili a dítě vrátili zpět. Mimo to mi připadne, že chyba je též na straně dětského domova, protože se domnívám, že takové problémy se u dvouletého dítěte již daly diagnostikovat a měli na ně být budoucí rodiče připraveni, aby si dobře promysleli jestli jsou schopni je zvládnout (i když znovu opakuju, co to obnáší zjistíš až když to zažiješ). Takže já článek autorky chápu spíš jako upozornění pro budoucí osvojitele, aby zvážili velmi dobře své rozhodnutí, protože může přinést opravdu velké problémy (a opravdu nikdy pořádně nevíš, co si s sebou dítě nese, jaké bylo těhotenství matky, jestli kouřila atd.) a také ho beru jako snahu podělit se s někým o svém trápení, ale vlastně i radosti a velmi si jí vážím za to, že to nakonec přece jen zvládá a nevzdala to. A nám všem ostatním, co již adoptovali nebo se na to chystají přeju, aby byli tak šťastní jak je naše rodina.
 Veronika Malá 
  • 

Re: to je nehorázné 

(3.4.2007 9:16:33)
Adopce!!!Spousta rodičů je přesvědčena,že dostane super dítě.Takového malého génia.Jsou však sami dokonalí? Mám srovnání.Sama mám adoptovaného manžela.A je skvělý.Je to výchovou a tím co mu jeho rodiče dokázali dát a jak se mu dokázali obětovat a milovat ho přes všechny problémy,které měl.Vystudoval a spousta lidí nemá ani tušení kolik času prožil v dětském domově.Žádný sobec ani alkoholik po svých rodičích není.Pro děti by udělal i nemožné.A k tomu máme adoptované dvě děti.Samozřejmě jsme měli problémy.Chování,jídlo,sebepoškozování.Noci strachu a bdění.To vše prožíváme i s vlastními dětmi.Máme celkem čtyři a uvažujeme o pátém.Žádný rozdíl mezi dětmi není.Pro všechny láska,příkladné vedení.Neustále něco vysvětlujeme,ale milujeme své děti všechny stejně a beze zbytku.Myslím,že se rodiče do adopce vrhají pro to,aby pomohli hlavně sobě a splnili si svá přání.Testy jsou k ničemu.Projde jimi i průměrný pedofil.My jsme s mým mužem prošli společně mnoho táborů s dětmi z dětských domovů.Poznali spoustu povah a trápení a chtěli pomoci při adopci hlavně těm dětem.První byla adopce,až později přišli vlastní tedy pokrevně.Tohle rozdělení nemáme rádi.A je legrační,když jdeme po ulici a manžel slyší,jak by toho našeho syna nezapřel.Pochopitelně se jedná o adoptivního.Vlastní děti jsou podobné spíše babičkám a dědečkům.Rada pro ty,co chtějí adoptovat dítě.Super dítě se Vám nenarodí.To si musíte vychovat.Láska a láska.Svůj čas dát dětem.Zapomeňte na své soukromí.Jsou tu děti a je jedno jestli ty adoptované nebo vlastní.Dejte se jim zcela a vše s nimi prožívejte.
 Veronika Malá 
  • 

Re: to je nehorázné 

(3.4.2007 9:16:48)
Adopce!!!Spousta rodičů je přesvědčena,že dostane super dítě.Takového malého génia.Jsou však sami dokonalí? Mám srovnání.Sama mám adoptovaného manžela.A je skvělý.Je to výchovou a tím co mu jeho rodiče dokázali dát a jak se mu dokázali obětovat a milovat ho přes všechny problémy,které měl.Vystudoval a spousta lidí nemá ani tušení kolik času prožil v dětském domově.Žádný sobec ani alkoholik po svých rodičích není.Pro děti by udělal i nemožné.A k tomu máme adoptované dvě děti.Samozřejmě jsme měli problémy.Chování,jídlo,sebepoškozování.Noci strachu a bdění.To vše prožíváme i s vlastními dětmi.Máme celkem čtyři a uvažujeme o pátém.Žádný rozdíl mezi dětmi není.Pro všechny láska,příkladné vedení.Neustále něco vysvětlujeme,ale milujeme své děti všechny stejně a beze zbytku.Myslím,že se rodiče do adopce vrhají pro to,aby pomohli hlavně sobě a splnili si svá přání.Testy jsou k ničemu.Projde jimi i průměrný pedofil.My jsme s mým mužem prošli společně mnoho táborů s dětmi z dětských domovů.Poznali spoustu povah a trápení a chtěli pomoci při adopci hlavně těm dětem.První byla adopce,až později přišli vlastní tedy pokrevně.Tohle rozdělení nemáme rádi.A je legrační,když jdeme po ulici a manžel slyší,jak by toho našeho syna nezapřel.Pochopitelně se jedná o adoptivního.Vlastní děti jsou podobné spíše babičkám a dědečkům.Rada pro ty,co chtějí adoptovat dítě.Super dítě se Vám nenarodí.To si musíte vychovat.Láska a láska.Svůj čas dát dětem.Zapomeňte na své soukromí.Jsou tu děti a je jedno jestli ty adoptované nebo vlastní.Dejte se jim zcela a vše s nimi prožívejte.
 Veronika Malá 
  • 

Re: to je nehorázné 

(3.4.2007 9:17:03)
Adopce!!!Spousta rodičů je přesvědčena,že dostane super dítě.Takového malého génia.Jsou však sami dokonalí? Mám srovnání.Sama mám adoptovaného manžela.A je skvělý.Je to výchovou a tím co mu jeho rodiče dokázali dát a jak se mu dokázali obětovat a milovat ho přes všechny problémy,které měl.Vystudoval a spousta lidí nemá ani tušení kolik času prožil v dětském domově.Žádný sobec ani alkoholik po svých rodičích není.Pro děti by udělal i nemožné.A k tomu máme adoptované dvě děti.Samozřejmě jsme měli problémy.Chování,jídlo,sebepoškozování.Noci strachu a bdění.To vše prožíváme i s vlastními dětmi.Máme celkem čtyři a uvažujeme o pátém.Žádný rozdíl mezi dětmi není.Pro všechny láska,příkladné vedení.Neustále něco vysvětlujeme,ale milujeme své děti všechny stejně a beze zbytku.Myslím,že se rodiče do adopce vrhají pro to,aby pomohli hlavně sobě a splnili si svá přání.Testy jsou k ničemu.Projde jimi i průměrný pedofil.My jsme s mým mužem prošli společně mnoho táborů s dětmi z dětských domovů.Poznali spoustu povah a trápení a chtěli pomoci při adopci hlavně těm dětem.První byla adopce,až později přišli vlastní tedy pokrevně.Tohle rozdělení nemáme rádi.A je legrační,když jdeme po ulici a manžel slyší,jak by toho našeho syna nezapřel.Pochopitelně se jedná o adoptivního.Vlastní děti jsou podobné spíše babičkám a dědečkům.Rada pro ty,co chtějí adoptovat dítě.Super dítě se Vám nenarodí.To si musíte vychovat.Láska a láska.Svůj čas dát dětem.Zapomeňte na své soukromí.Jsou tu děti a je jedno jestli ty adoptované nebo vlastní.Dejte se jim zcela a vše s nimi prožívejte.
 Zdiša, 3 vlasní děti, 1 přijaté 
  • 

Vlastní zkušenost 

(3.4.2007 12:44:37)
Lucko,vychutnávejte si současný stav, až bude Míšovi 12let, budete mluvit jinak! Zdiša
 atisa 


Re: to je nehorázné 

(12.5.2009 5:19:40)
Pokud jste to dobře četla, tak nehorázné je to od vás.Autorka rozhodně nic takového říci nechtěla, jen se snažila přiblížit adopci i z té druhé stránky a vlastní zkušenosti. A jen pro pořádek, byla bych někde uprostřed, neboť mamka si vzala dvě holčičky o rok od sebe. Ta první je do dnes bez problémů,s lehkou mozkovou disfunkcí disgrafii a dislexií je ve speciální škole, ale má samé 1, ale vydřené buďte si tím jistá.Ale od normálního dítětě by jí člověk nerozeznal.Po příchodu druhé se vše otočilo,problémy od 4 let, ve školce, škole kdy sice chytrá a bystrá od přírody, ale nulový zájem, takže jsme ji dostrkali ke 4, krádeže nejdříve doma peníze, cenné věci pak mobily vybavení atd a celý byt bohužel nezamknete.Pokud jsme chtěli aby do školy vůbec ráno dorazila musela se přivést až do třídy a počkat na zvonění. odpoledne to samé jinak jsme ji ještě v 8 večer hledali po městě...To chodila na karate, vyhrála zlato a protože se začala toulat i z tréninků a krást i tam byl konec. Ve škole den co den průšvih ze 4 škol ve městě ji nechtěla ani jedna..Mamka psychicky na dně, dodnes bere prášky na tlak.Protože si to vybralo veškeý čas, ta star ší se cítila odstrčená a také to nedělalo dobrotu. Já se odstěhovala abych se nezbláznila. Po 5 letech po poradě se všemi možnými a nemožnými institucemi jsme byli nuceni ji vrátit aby aspoň ta druhá mohla prosperovat. A přeci jsme na ni nepřestali myslet, dokonce já s mužem jsme si jí chtěli vzít a první co z ni vypadlo když přijela bylo, že jsem řekla, že čekám až jen máma chcípne..Bojovali jsme jak to šlo a stejně veškeré úsilí šlo v niveč.Tak neodsuzujte nikoho jen proto, že jste měli to štěstí a vaše dítě je bez problémů.
 verčák 


Re: to je nehorázné 

(18.3.2010 19:26:18)
Bohužel to není jen výchovou,ale z největší části za vše mohou geny.
 Elis a 4 


Re: to je nehorázné 

(14.11.2010 9:39:55)
No myslím, že jste to vzala dost osobně /???? pročpak???/...autorka dle mě píše o svém pohledu, o svých potížích s dětmi..ne všeobecně....
Já mám adoptované 2 děti a rozhodně její článek neberu jako útok na sebe:)))

 Iva 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(31.3.2007 21:44:47)
Ahoj, mám bohužel podobnou zkušenost :( i když z téměř normální rodiny. Manžel vyrostl jako nejstarší ze tří dětí, když se narodil, jeho mamince bylo 18 let, vzala si alkoholika, stavěli dům, potom měl dva další sourozence po 2 letech ... Tak na něj prostě nebyl čas a nikdo se mu nevěnoval ... Rodiče se rozvedli, on potom utekl zpět k otci, ten se potom ještě 2x rozvedl (celkem 4x). Manžel je opravdu sobecký, zabrańuje mi v kontaktech s mojí rodinou, s přáteli, když je doma, nikoho raději nezvu ... se svou rodinou se prakticky nestýká, dětem se moc nevěnuje, doma nic nedělá. Finančně nás zabezpečí, nepije, za jinými ženskými také zatím nechodí. Ale nevím, jestli to není málo :(.
 misa, 2 deti 1 a 6 let 
  • 

Re: Re: Adopce trochu jinak 

(1.4.2007 22:39:06)
Nechapu, proc od takoveho chlapa neodejdes, vzdyt podle toho, co pises, ti nic nedava???? Proc s nim byt? A pokud ho milujes, tak ho musis take ucit a ne si nechat vse libit. kazdy clovek je svobodny a muze cokoliv. Jestlize se ani detem nevenuje, pak neni prinosem pro nikoho.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Manžel nefunguje? Vyhodit! 

(3.4.2007 23:31:21)
Míšo,
mrazí mě z tvého pohledu na mezilidské vztahy. Muž nefunguje podle představ? Co s ním, zahodit, sehnat nového, třeba bude lepší... bože! Neuvědomuješ si asi, že děti milují své tatínky, i když se podle našich měřítek vůbec nechovají jako "dobří tátové". A že když dětem odejte táta (nebo máma), odnáší si s sebou i velký kus dětské duše. Že se dítě pak celý život třeba iracionálně obviňuje, že ono bylo tím důvodem, proč je tatínek opustil. Nebo naopak tátu zavrhne jako špatného člověka (obvykle vlivem maminky a její části rodiny), což vede i k odmítání sebe samého. A tak dále. Achjo, nechci vidět, co s generací současných dětí udělá tenhle konzumní přístup k partnerství a zodpovědnosti :-(
 Jitka 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(31.3.2007 23:57:52)
Ahoj, chtěla bych napsat o mé kamarádce,má vlastní 4 děti,dva nejstarší jsou již dospělí,samostatní,třetí syn má 17 let a ,dcera 14let.Má kamarádka měla bratra,který zemřel,zůstala po něm 4letá dcera,švagrová se o dceru nestarala,alkoholička(pila celé těhotenství s ní),chodila po hospodách,nevařila,doma špína plísen,dcera zůstávala sama doma.Malá Mirka byla odebrána sociálkou.Má kamarádka si neteř vzala,velmi jí za to obdivuji,chtěla bych mít její trpělivost,nervi atd.Letos v dubnu bude Mirce 9 let,chodí do druhé třídy,měla odklad.Neučí se špatně.Mirka se musela učit pořádně mluvit,jíst,mýt se.Radil dětský psycholog.Rozhodně udělala veliké pokroky,ale není to s ní jednoduché,má toho hodně po své matce,od malinka si prošla svým,nikdo se jí nevěnoval.Má v sobě něco zvláštního,má kamarádka říká,že nikdy neví co jí napadne,na Mirku není spoleh,musí ji v devíti letech vodit každé ráno do školy,kdyby šla sama,je schopná se někde toulat,přijít pozdě,nesmí zůstat sama doma ,je schopná podpálit barák(nedávno házela sirky za skřín),ubližuje mladším ,slabším.Vždycky jsem říkala,že kdybych nemohla mít vlastní děti,tak zažádám o adopci,naštěstí mám vlastní.Ale když vidím co má kamarádka s Mirkou za problémy,tak nevím zda bych to dokázala zvládnout.
 Hana 
  • 

Milá Džen, 

(1.4.2007 8:48:17)
ač nerada, musím s Tebou nesouhlasit - jistě se u Tvého muže projeví znaky biologických rodičů, ale nezlob se na mě - chlastat, kouřit a být sobecký "dokáže" i člověk, který nebyl adoptován (buď ráda, že Tě ještě navíc manžel nepodvádí - moje sestra takhle "dopadla" - má sice muže, který nebyl adoptován a vyrůstal ve spořádané rodině vysokoškoláků, ale co z toho má :-(( manžel, chlastal, kouřil, podváděl jí a nakonec od ní a dvou malých dětí odešel za jinou, se kterou má teď dítě.) Já si myslím, že ať je člověk adoptován či ne, zkrátka nějak se projevuje a na jeho okolí pak už jen záleží, zda dokáže tolerovat a odpouštět. Takže, Džen, zamysli se sama nad sebou, zda se nemáš spíš změnit ty! Víš, ono existuje pořekadlo: Hoď kamenem ty, kdo jsi nikdy nezhřešil. Opravdu jsi tak svatá, že tady můžeš svého muže tkahle veřejně očerňovat? Promiň, ale to ti fakt teda nevěřím.
 Iva 
  • 

Re: Milá Džen, 

(4.4.2007 14:41:11)
Hergot lidi přestaňte tady druhý vychovávat, každý se může svěřit se svým příběhem a co mu má kdo hned kázat aby se sám nad sebou zamyslel, nebo velerady typu a proč s ním teda seš, no to já bych s ním nebyla atd. Trochu tolerance a nechte druhý dejchat! Klidně se nad sebou zamyslelte sami když máte potřebu nebo s ním nebuďte, na to máte právo, ale nekritizujte druhý zvlášť když o jejich životě nic nevíte. Díky.
 joanka 


jak můžete hned soudit??? 

(5.4.2007 19:49:44)
...na základě krátkého popisu. Ivo, máte pravdu. Už mám taky kolikrát dost těch "chytrých", co strašně raděj ostatním.
 Michaela 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(1.4.2007 21:08:56)
Dobrý den nebo ahoj, mám podobný problém se svým mužem. Potřebovala bych si s někým o tom promluvit. Pokud by to bylo jen trochu možné ozvěte (ozvy se mi) na můj email: michaela.krlinova@seznam.cz. Předem velké díky. Dobrou noc Míša
 Michaela 
  • 

Re: Re: Adopce trochu jinak - pro Džejn 

(1.4.2007 21:12:13)
Dobrý den nebo ahoj, mám podobný problém se svým mužem. Potřebovala bych si s někým o tom promluvit. Pokud by to bylo jen trochu možné ozvěte (ozvy se mi) na můj email: michaela.krlinova@seznam.cz. Předem velké díky. Dobrou noc Míša
 Mu+2kluci 


Re: Re: Adopce trochu jinak 

(3.4.2007 21:56:38)
Milá Džejn, Míšo a další!!!
To, co Džejn popisuje u svého muže, jsem měla tu čest taky zažít se svým díkybohu ex-přítelem. Od začátku jsem ale věděla, že má diagnostikovanou schizofrenii a měl by se léčit. Zamilovala jsem se do něj bláznivě právě v jeho "skvělém" období a když přišlo poprvé, podruhé, potřetí... to špatné, nemohla (nechtěla) jsem tomu uvěřit, že tohle je on a chtěla jsem udělat vše možné, aby byl pořád tím skvělým, milujícím, nápaditým, citlivým, vnímavým člověkem, kterého jsem milovala. Trvalo to necelé dva roky, než jsem definitivně pochopila, že to "špatné" je taky on a že s tím nic nenadělám a hlavně, že s tím nedokážu a nechci žít dál. Sama jsem se dostala na dno, přišla jsem o velkou porci své životní energie (ta se mi díkybohu po čase zase vrátila). Musela jsem jednat drsně, vyhodit ho z bytu, kam se ke mě přistěhoval, snést jeho prosby i výhružky, přenést přes srdce jeho zlomené citlivé srdce, pláč a nebát se jeho šílenosti, která mě mohla ohrozit i na zdraví. Ponaučení to ale bylo obrovské. Už nikdy bych nešla do vztahu s nikým nevyrovnaným, každý náznak tohoto by byl pro mě varováním. Chtěla bych každou ženu, která se do takové situace dostala varovat a ve jménu jejího zdraví i zdraví případných budoucích společných potomků poprosit, aby si uvědomila, že s poruchou osobnosti nic nezmůže, pokud si to postižený nechce připustit a léčit se a aktivně spolupracovat. Je mi takto postižených nesmírně líto, jinak bych sama nestrávila tolik vlastní energie "pomáháním" jednomu takovému, ale opravdu je nutné uvažovat realisticky, ne romanticky. Vám, které žijete s takovým partnerem již v dlouholetém vztahu (s dětmi) přeju hodně síly a odvahy věci přesto řešit. Možná se mýlím, ale zkuste partnerovo chování konzultovat s psychiatrem, či aspoň psychologem, nenechávejte to tak!!!
A pro Džejn: Můj ex partner nebyl adoptován, i když je pravda, že nebyl matkou příliš milován a pocházel z rovráceného manželství...
 Mu+2kluci 


Re: Re: Adopce trochu jinak 

(3.4.2007 21:57:14)
Milá Džejn, Míšo a další!!!
To, co Džejn popisuje u svého muže, jsem měla tu čest taky zažít se svým díkybohu ex-přítelem. Od začátku jsem ale věděla, že má diagnostikovanou schizofrenii a měl by se léčit. Zamilovala jsem se do něj bláznivě právě v jeho "skvělém" období a když přišlo poprvé, podruhé, potřetí... to špatné, nemohla (nechtěla) jsem tomu uvěřit, že tohle je on a chtěla jsem udělat vše možné, aby byl pořád tím skvělým, milujícím, nápaditým, citlivým, vnímavým člověkem, kterého jsem milovala. Trvalo to necelé dva roky, než jsem definitivně pochopila, že to "špatné" je taky on a že s tím nic nenadělám a hlavně, že s tím nedokážu a nechci žít dál. Sama jsem se dostala na dno, přišla jsem o velkou porci své životní energie (ta se mi díkybohu po čase zase vrátila). Musela jsem jednat drsně, vyhodit ho z bytu, kam se ke mě přistěhoval, snést jeho prosby i výhružky, přenést přes srdce jeho zlomené citlivé srdce, pláč a nebát se jeho šílenosti, která mě mohla ohrozit i na zdraví. Ponaučení to ale bylo obrovské. Už nikdy bych nešla do vztahu s nikým nevyrovnaným, každý náznak tohoto by byl pro mě varováním. Chtěla bych každou ženu, která se do takové situace dostala varovat a ve jménu jejího zdraví i zdraví případných budoucích společných potomků poprosit, aby si uvědomila, že s poruchou osobnosti nic nezmůže, pokud si to postižený nechce připustit a léčit se a aktivně spolupracovat. Je mi takto postižených nesmírně líto, jinak bych sama nestrávila tolik vlastní energie "pomáháním" jednomu takovému, ale opravdu je nutné uvažovat realisticky, ne romanticky. Vám, které žijete s takovým partnerem již v dlouholetém vztahu (s dětmi) přeju hodně síly a odvahy věci přesto řešit. Možná se mýlím, ale zkuste partnerovo chování konzultovat s psychiatrem, či aspoň psychologem, nenechávejte to tak!!!
A pro Džejn: Můj ex partner nebyl adoptován, i když je pravda, že nebyl matkou příliš milován a pocházel z rovráceného manželství...
 Mu+2kluci 


Re: Re: Adopce trochu jinak 

(3.4.2007 21:57:17)
Milá Džejn, Míšo a další!!!
To, co Džejn popisuje u svého muže, jsem měla tu čest taky zažít se svým díkybohu ex-přítelem. Od začátku jsem ale věděla, že má diagnostikovanou schizofrenii a měl by se léčit. Zamilovala jsem se do něj bláznivě právě v jeho "skvělém" období a když přišlo poprvé, podruhé, potřetí... to špatné, nemohla (nechtěla) jsem tomu uvěřit, že tohle je on a chtěla jsem udělat vše možné, aby byl pořád tím skvělým, milujícím, nápaditým, citlivým, vnímavým člověkem, kterého jsem milovala. Trvalo to necelé dva roky, než jsem definitivně pochopila, že to "špatné" je taky on a že s tím nic nenadělám a hlavně, že s tím nedokážu a nechci žít dál. Sama jsem se dostala na dno, přišla jsem o velkou porci své životní energie (ta se mi díkybohu po čase zase vrátila). Musela jsem jednat drsně, vyhodit ho z bytu, kam se ke mě přistěhoval, snést jeho prosby i výhružky, přenést přes srdce jeho zlomené citlivé srdce, pláč a nebát se jeho šílenosti, která mě mohla ohrozit i na zdraví. Ponaučení to ale bylo obrovské. Už nikdy bych nešla do vztahu s nikým nevyrovnaným, každý náznak tohoto by byl pro mě varováním. Chtěla bych každou ženu, která se do takové situace dostala varovat a ve jménu jejího zdraví i zdraví případných budoucích společných potomků poprosit, aby si uvědomila, že s poruchou osobnosti nic nezmůže, pokud si to postižený nechce připustit a léčit se a aktivně spolupracovat. Je mi takto postižených nesmírně líto, jinak bych sama nestrávila tolik vlastní energie "pomáháním" jednomu takovému, ale opravdu je nutné uvažovat realisticky, ne romanticky. Vám, které žijete s takovým partnerem již v dlouholetém vztahu (s dětmi) přeju hodně síly a odvahy věci přesto řešit. Možná se mýlím, ale zkuste partnerovo chování konzultovat s psychiatrem, či aspoň psychologem, nenechávejte to tak!!!
A pro Džejn: Můj ex partner nebyl adoptován, i když je pravda, že nebyl matkou příliš milován a pocházel z rovráceného manželství...
 namželky 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(1.11.2007 20:45:28)
Zdravíme všechny manželky!!!!

Máme úplně stejné problémy, manželé - sobci, tíhnou k alkoholu, cigarety jsou nadevše a ty peníze? stejný problém!!! Můžu vás ujistit, naši manželé jsou to samé, my jsme tři vdané sestry a máme i ženatého bratra. Můžeme vám s klidným srdcem říct že toto jsou naše běžná témata!!! a nikdo z nás nebyl v dětském domově!! Narozdíl od mých dvou synů! Taky jsem si hodněkrát říkala že to a to dělají právě proto že byli v tom dětském domově, ale když vidím naprosto stejné reakce i od dětí mých sourozenců - biologických rodičů!!!
Někdy řeším zda jim to i my někdy sami nevnucujeme že je to právě proto.

Zdraví Vás manželky
 standa 
  • 

Adopce trochu jinak 

(28.3.2012 13:11:18)
Je možné po rozvodu zrušit adopci dítěte manželky? jestliže nebyla zrušena, jaké povinnosti zůstávají muži, který dítě manželky adoptoval a pak se rozvedl_

Děkuji za odpověd
 Džejn 
  • 

Adopce trochu jinak 

(30.3.2007 10:17:42)
Ještě dodám, že po této mé zkušenosti bych už do adopce dítěte asi nešla. ne proto, že mám doma dvě krásné, zdravé, chytré a hlavně bezproblémové děti (15 a 12 let), ani proto, že bych nebyla schopna milovat a dát to nejlepší cizímu dítěti. Nešla bych do toho proto, že bych se bála doby, kdy už bych to dítě nezvládala (fyzicky ani psychicky). Bála bych se doby, kdy bych před ním musela vše zamykat, bála bych se, že mě vykrade, zbije, ublíží nějak (byť jen svými průsery) mým biologickým dětem. Prostě si myslím, že i kdybych tomu dítěti dala 100x více, než tomu adoptovanému, stejně z něj nebude nic moc jiného, než byli jeho rodiče. Jistě, nemůže za to. Ale já na to bohužel fakt nemám.

Přesto věřím, že je dost lidí, kteří to dokážou, kteří to všechno risknou, už proto, že jim to dá šanci být na pár let rodiči...... Moc si jich vážím, snažím se je chápat, ale taky je mi jich líto....
 Lída+2 


Re: Adopce trochu jinak 

(30.3.2007 17:35:13)
Džejn, mám jen jedno. Neříkej hop dokud jsi nepřeskočila.......za 10-20let můžeš tohle o dětech snad už napsat.

Osobně si myslím, že ty děti si hodně nesou jak se jim kdy a kdo zachoval , když byli malé. MAnžel neměl dětství nic moc a občas si řeknu. Sakra on má okoukaný takový věci....:-( ale řekla bych, že se snaží klukům udělat spoustu věcí co by jako malej rád,ale nešlo to.....
 Hana 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(1.4.2007 9:11:40)
Džejn, přesně jak píšeš, nemohou za to. a představila sis někdy ty sebe sama na místě těch dětí, které nikdo nechce a jsou v ústavu? představila sis, že ty! jsi ta, kterou rodiče odložili a teď o ní jiní smýšlí, že si tě nevezmou, protože máš jakési dispozice po rodičích, které jsi třeba ani sama v životě neviděla? nepřipadá ti to, když by šlo o tebe samu, najednou nespravedlivé? takhle totiž uvažuješ a píšeš JEN PROTO, že sama MÁŠ milující rodiče, kteří tě dovedli do dospělosti a pomohli ti začlenit se do této společnosti, a jistě je máš "za zadkem" doteď, nemám pravdu? na mě působíš jako rozmazlená holčička, která musí mít všechno perfektní a když ne, tak dupe a hned všem kolem ukazuje a říká: podívejte se, jak jsem dopadlá, béééé, litujte mě, honéééém. Džejn, život není o tom, abys jím bezproblémově proplula, ale o tom abys ŘEŠILA problémy a dokázala se poprat s životem, který ti osud přinesl - a když to neumíš a brečíš tady, pak je to tvoje chyba a né těch dětí, které byly adoptovány.
 Helča+3svišti 


Re: Re: Adopce trochu jinak 

(2.4.2007 14:34:24)
Milá Hano, opravdu nevím, co Tě na Džejn tak popudilo a z čeho usuzuješ, že je to rozmazlená holčička, která má rodiče za zadkem? To sis trošku ujela, ne?
Já osobně bych také neměla na to, vzít si dítě z dětského domova. Je mi těch dětí velmi líto, naprosto s nimi soucítím a umím si představit, jak trpí, ale bohužel - neměla bych na to. Jsem učitelka a mám s problémovými dětmi jistou zkušenost. Je nepochybné, že si děti z dětského domova s sebou ponesou nějaká znevýhodnění a problémy, ale u některých se prostě povaha rodičů vydere na povrch takovým způsobem, že své dobrodince, rodiče, kteří se jich ujali, opravdu velmi ničí. Nevím, jestli ty sama máš děti, ale někdy je těžké vyrovnat se s chybami vlastních dětí, natož s chybami dětí, které přeci jen nejsou tak úplně tvoje. Já své dítě mám a prostě si nevěřím, že bych to adoptované měla někdy stejně ráda. Já to přiznávám, prostě na to nemám, nemyslím si, že jsem odsouzeníhodná. Důležité je si přiznat skutečnost, ne dělat před okolím hrdinku a nedohrát své rodičovství do konce nebo zkazit ještě víc.
Džejn nám sdělila své zkušenosti s manželem, který je také z dětského domova, i když vychováván vzornou rodinou. Myslím, že si s ním určitě dost užila. A za to, že ho stále miluje a bere ho takového, jaký je, si zaslouží spíš obdiv, než Tvé výpady.
Každý máme právo na vlastní názor, ale urážet snad není třeba.
 hela2 
  • 

Re: Re: Re: Adopce trochu jinak 

(3.4.2007 0:25:42)
nedá mi to, abych nereagovala, mluvíš mi z duše. Mám vlastní děti a i když je mi moc líto opuštěných dětí v děcáku, jsem si jistá, že bych to nedokázala. Nemohla bych je mít stejně ráda. Nebyla bych asi tak velkorysá a když moje děti dělají hlouposti a chyby vidím sama sebe a své dětství.Obdivuju lidí, kteří i přes rizika do toho jdou. Je to skvělé a ne každý to dokáže a je dobře znát i ty horší stránky. Je jednoduché situaci adopcí idealizovat, a rozčilovat se nad negativním názorem, super je, když i přes to všechno, to někdo zvládá a dokáže vychovat z opuštěných dětí slušné dospělé. Obdivuju to. A mluvit se musí i o problémech.
 Daniela 
  • 

Bohuzel 

(3.4.2007 7:33:34)
naše společnost o ničem jiném než o problémech v souvislosti s adopcí nemluví... a našim dětem to strašlivě ubližuje. představte si vy, biologické matky, že by vaše dítko odmala slýchalo, že z něho vyroste parchant. Třeba se nás pak budete víc zastávat a svět kolem nás bude našim dětem víc rozumět.
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(1.4.2007 21:36:15)
Máme dvě děti v pěst. péči. Kluk 9 a holka 6 let. Chlapce jsme přijali ve 4.5 věku, holčičku v 3.5. Kluk nevěděl co je kostkový cukr, proč rostou hrušky na stromě, jak vypadá bochník chleba. Měl záchvaty vzteku, i dnes občas má se vztekáním problémy. Je v péči neurologa, má určité problémy s motorikou. Věnovala jsem mu hodně času, je velmi citlivý, velmi k nám přilnul, bylo období, že jsem nemohla jít na záchod a zavřít dveře. Musela jsem je nechat alespoň přivřené. Dnes má samé jedničky na normální ZŠ, zpívá ve sboru, hraje na flétnu, učí se i skládat. Je kamarádský, milý, je prostě prima kluk. Má jako každý občas své dny.... Chodí do turist. oddílu, dokáže být v pohodě na táboře a loni byl v lázních, a prožil to bez problémů. Samozřejmě jsme s ním byli stále v kontaktu. Sestřičku si moc přál. Holčička je malá, drobná, měla velké problémy s jídlem, nemluvila - jen pár slov. Počurávala se, hlavně v noci. Byla citově chladnější, nechtěla a neuměla se pomazlit. Dokázala se dlouhé minuty kývat ze strany na stranu. Dnes chodí do školky, krásně mluví (až moc), zpívá ve sboru, chodí do gymnastiky, je moc šikovná. Velmi mi chlapec s ní pomohl, učil ji zpívat, hrál si s ní. Jsou na sebe hodně fixovaní, hlavně chlapec na ní. Samozřejmě se perou o hračky, žalují na sebe, občas jeden druhého pokouší. Když porovnám moje šarvátky s vlastním bratrem, musím říct, že jsme nebyli lepší, možná někdy i horší. Mám děti moc ráda, ale jsem i přísná a důsledná. Snažíme se je podpořit v tom čem vynikaji, chlapec hudba a holka pohyb, tanec. Snažíme se jim vštípit určité povinnosti, ukázat, že ne vše dostanou až pod nos. Ale neměníme je k obrazu svému. Chceme jim dát šanci, ukázat, že můžou dost dokázat když budou chtít. Jestli tu šanci v životě využijí, bude na nich. Jsem přesvědčena, že stejně bych se chovala k vlastním dětem. Jen by asi neměly tolik problémů, které si přinesly. Nemyslím zdravotních, ale tiky, kývávé pohyby, počůrávání ještě ve 4 letech, nedostatek komunikace, podnětů. Určitě bych vlastnímu dítěti skoro v 5 letech nevysvětlovala, že hrušky rostou na stromě. To by už dávno mělo zažité. Selhala jejich biol. rodina, ale domov je zabezpečil hlavně materialně. Citově ne. Určitě platí, čím kratší dobu stráví dítě v domově, tím lépe. Jak pro něj, tak pro novou adoptivní rodinu.
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Re: Adopce trochu jinak 

(7.4.2007 19:58:15)
Hmm, hmm, trochu mě zaráží jak si mnozí jsou v příspěvcích jisti co by jejich vlastní dítě v určitym věku už umělo.

My máme děti vlastní a jedno z nich nejen že v pěti a půl má v noci plenku a nemám ponětí, zda ví, že hruška roste na stromě, ale má těch problémů mnohem víc.

Jo jasně, je celkem pohodlný mít možnost říct kde je příčina. U vlastního to nevim.

Ale řekla bych, že je naivní myslet si, že adoptuju dítě, budu dělat vše jak nejlíp umim a on z něj vyroste člověk dle mých představ, stejně jako je naivní si myslet, že porodim dítě, budu dělat vše jak nejlíp umim a on z něj vyroste člověk dle mých představ...




Danielo, s timhle: "Naše společnost o ničem jiném než o problémech v souvislosti s adopcí nemluví... a našim dětem to strašlivě ubližuje. Představte si vy, biologické matky, že by vaše dítko odmala slýchalo, že z něho vyroste parchant. Třeba se nás pak budete víc zastávat a svět kolem nás bude našim dětem víc rozumět." do puntíku souhlasim.

 Martina 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(4.4.2007 0:53:40)
>>Prostě si myslím, že i kdybych tomu dítěti dala 100x více, než tomu adoptovanému, stejně z něj nebude nic moc jiného, než byli jeho rodiče. Jistě, nemůže za to. Ale já na to bohužel fakt nemám. Přesto věřím, že je dost lidí, kteří to dokážou, kteří to všechno risknou, už proto, že jim to dá šanci být na pár let rodiči...... Moc si jich vážím, snažím se je chápat, ale taky je mi jich líto....<<

Džejn, o náhradních rodinách a přijatých dětech asi víš jen z časopisů typu Marianne. Ano, některé adopce (pěstounské péče) se "nepovedou", ale mnohé jiné zase ano. Kdybychom všichni přijali Tvůj negativistický přístup, tak by všechny opuštěné děti skončily v ústavech, což pro ně znamená - dle statistik - asi 90% pravděpodobnost, že po opuštění ústavu záhy poputují do nápravného zařízení. Narozdíl od dětí, které dostaly šanci vyrůstat v náhradní rodině, protože tam mají naopak více než 60% pravděpodobnost, že budou tzv. "úspěšné" (tj. nebudou opakovaně trestány za konflikty se zákonem, začlení se do života běžným způsobem, jejich děti neskončí v kojeňáku). Neříkám, že by každý měl honem běžet na úřad požádat o dítě do adopce, chraň Bůh. Nicméně ne všichni, kteří přijali do svého života "cizí" dítě, tak činí pro "šanci být na pár let rodiči". A taky ne proto, aby zachránili svět.

Jen pro Tvou informaci, my máme doma kromě našeho byiologického syna dva sourozence, kteří se narodili jiné mamince. A díky, o Tvou lítost či soucit OPRAVDU nestojím...
 Liné 
  • 

Re: Re: Adopce trochu jinak 

(4.4.2007 9:06:51)
děkuji, skvěle řečeno připojuji se k tomuhle, taky nestojí o soucit nebo o obdiv. Naše děti jsou úžasné, kdybychom k nim všichni přistupovali bez předsudků, měly by oni i my jednodušší život.
 Bára 
  • 

Re: Adopce trochu jinak 

(10.4.2007 9:38:07)
Pro mě je to tak nepochopitelný důvod - odmítnout adopci, protože se bojím, cože z těch dětí vyroste. Problémy mohou být i s vlastními dětmi, i když se rodiče sebevíc snaží.
 Mecháček 


Zkouška odolnosti... 

(30.3.2007 10:38:53)
Ano, je to skutečně obrovská zátěž pro každého, kdo to projektu NRP vstoupí. Bezproblémové to určitě není nikdy, jde tak jen o to, aby člověka ty problémy nezavalily, aby se mu, při snaze udělat pro někoho jiného něco dobrého, nezbořil jeho vlastní život, protože i to se stává. Ani my jsme k tomu neměli daleko. Hodně se mluví o boji s byrokracií při vyřizování NRP, ale to je jen začátek a ještě ten nejméně problémový, málo se mluví skutečném boji, který nastane po jejím zdárném vyřízení. Nemám na mysli boj s tím dítkem, ale sám se sebou, aby to člověk nevzdal, neodvedl dítě zpět do ústavu a nešel v klidu na pivo, jako to dělají ostatní, co nechtějí mít žádné problémy. My jsme v tom pokušení byli opravdu mnohokrát a když nám bylo nejhůř, ptali jsme se sami sebe, proč vůbec to děláme. Odpověď neznám, asi se tak člověk už narodí, že chce zkusit dokázat něco hodně těžkého, o čem si myslí, že je správné. Je dobře, že pořád jsou takoví, jako je ona Mirka a její manžel, kteří to nevzdají. Ať jim síly vydrží, mají před sebou ještě hodně dlouhou cestu, přeju jim štěstí.

Mecháček
 Eva, roční syn 
  • 

Re: Zkouška odolnosti... 

(2.4.2007 13:21:11)
Ahoj všichni,

mrzí mě některé agresevní příspěvky na adresu Džejn. Myslím, že nikdo, kdo si tím neprošel, to nemůže pochopit, ani hodnotit. Já mám vlastního ročního syna. Zatím naprosto bezproblémové dítko. Myslím, že Džejn měla prostě smůlu. Nezvladatelné dítě mohou mít i biologičtí rodiče. Zrovna tak bych ale všechny děti z ústavů neházela do jednoho pytle s tím, že mají špatné genetické předpoklady a nedá se s tím už nic dělat. Ústavní péče se na pyschice dětí projeví hodně. Měli by se podporovat pěstounské rodiny.
 Lucia 
  • 

adopcia 

(30.3.2007 10:43:33)
Chcela by som aj ja prispieť do tejto debaty.Mňa trochu zaráža takýto prístup,že keď je dieťa zlé a neprispôsobivé,tak je to hneď vina biologických rodičov.Nikto nevie,aké by bolo vaše vlastné dieťa,či by nebolo ešte horšie.Ale to by ste už sa nemohli vyhovárať na biologických rodičov,ale len na seba.Druhá vec,po prečítaní prvej odpovede som sa tiež trochu pozastavila nad paní,ktorá prisudzuje to,že jej manžel bol adoptovaný všetky škaredé vlastnosti zase len biologických rodičom.Každý sme nejaký,aj ona určite zdedila po rodičoch vlastnosti,ktoré nie sú každému po chuti,ale má to šťastie,že ju nikto neadoptoval,aby sa celá vina tých zlých vlastnosti opať hodila na biologických rodičoch.Sú deti,ktoré nie sú adoptované a vraždia svojich rodičov a bijú ich.Čo vás napadá,kto je vinný v tomto prípade?
 if.... 
  • 

lucio 

(30.3.2007 15:10:07)
je vidět, že s prostředím kojeneckých ústavů a adopcí jako takovou nemáš přímou zkušenost; takhle hovoří jen lidé nedotčení. Ano, nevíš jaké bude tvoje dítě, ale dá se to tak nějak předpokládat, nemyslíš?? Moji i manželovi rodiče jsou příjemní, veselí lidé, kteří úžasně vychovávají děti, stále se milují navzájem, vodí za ruce... a dohromady tyto dvě rodiny mají šest veselých, příjemných dětí, všechny na VS (což samo o sobě nic nedokazuje, ale náhoda to také není... ) jedno z nich se dostalo na VS až napotřetí s tím, že rodičům to bylo jedno, jestli tam půjde nebo nepůjde, nebyl tam žádný tlak. Je tohle náhoda?? Není, je to naše DNA+výchova. A bohužel DNA je velice,velice silná.. a milých lidí, kteří by nechali v kojenáku dítě není. A sirotků prakticky také ne. Většina odložených dětí jsou od neskutečných, smradlavých, hloupých sociálních existencí :( :( bohužel, je to tak, mám pětiletou zkušenost z kojenáku..

bílé nebo romské děti, je to jedno, rodiče bývají stejně hrozní. Kradou na návštěvách, rozpočítávají se, kdo které dítě navštíví... hrůza a děs. Chodí tam na sobotní vycházku. Relativně všechny šikovné děti jsou děti napůl černé, to bývají děti černých studentů..

A jinak, lucie, těch dětí je mi líto, celý první rok jsem plakala, když jsem je dávala do postýlek. Kdybych nemohla mít své děti, určitě bych si adoptovala, ale tímto apeluji na všechny rodiče, obzvlášt ty, kteří ještě nemají své děti: s dítětem je to jako s mužem, musí vám být sympatické, nějak vám vonět, musíte k němu cítit takové ty ochranitelské instinkty.. bohužel to není automatické, i mně některé dítě prostě něčím vadí, je to hrozné, ale je to tak. A nebojte se říct ne!!
Zažila jsem lidi, kteří se kvůli adopci rozvedli - mladé, milé lidi kteří adoptovali děti od matky, která je ošklivá, zlá, a hlavně hloupá, její slovník se omezuje na "ty p/čo" a víc víceméně nic. Její chlapeček již od roka měl největší zálibu v cíleném bití ostatních dětí, nejlépe železným autem po hlavě - a pak byl potrestán a přes slzy se smál, jak těm ostatním dětem teče z ran krev. Hrůza, hrůza!! a ti lidi měli strach říct ne, toho nechceme, i když jim nesedl - protože na adopci čekali čtyři roky. A tak se kvůli němu rozvedli.

Na druhou stranu jsem si děti brávala domů, jednoho chlapce jsme málem adoptovali, nakonec odešel jinam do rodiny - jsou s ním štastní, je to zlatý chlapeček, nemá nikde větší problémy.. holčička kterou jsem si brala po dlouhé dva roky a přirostla mi k srdci šla také do nového domova a je zlatá a hodná. takže ano, v děcácích a kojenácích je větší koncentrace problémových dětí. V tomhle bych hodně podpořila pěstounskou péči, ta dokáže zázraky i u problémových dětí. Hodně štěstí a málo opuštěných prcků.. snad je ten můj příspěvek srozumitelný.
 xxxx 
  • 

Re: lucio 

(30.3.2007 15:24:05)
Jestli se mužu zeptat jakou formou se vybírají děti do adopce .Já sama mám tolik rysu do rodiču ,že to snad ani není možné podoba, chování.
 11.8MartinaEmma12 


If.... 

(30.3.2007 20:09:30)
If, musela jsem jít první se psem, abych to, co jsi napsala nějak vydýchala a vyvětrala z hlavy prvotní pocity. No tak to je úžasné, takže jednou si můj adoptovaný syn přečte, že jeho biologičtí rodiče byli smradlaví, hloupí a asociálové........Co si to vůbec dovoluješ, kdo jsi, že soudíš? Tak mi řekni, co tebe naučili tví jistě voňaví a chytří rodičové? Házet všechny do jednoho pytle? Měřit stejným metrem? Asi ano..... Takoví lidé jako jsi ty našim dětem ubližuje, já myslím, že ještě více než ústavy a geny. My jim dáváme veškerou lásku, něhu a pak jim někdo řekne, že stejně jsou na nic, protože jsou adoptovaní a jejich rodiče smrděli...... Nejsem naivní, uvědomuji si, co může nastat, ale věř, že tady píše máma, která brání své dítě - asi tak, jako by to udělala každá z nás !! Dejte adoptovaným dětem šanci, ne každý měl ten start tak jednoduchý, jako většina z nás.
 if... 
  • 

Leiko.. 

(31.3.2007 17:03:24)
1.jestli sis všimla, tak já jsem psala, že taková je většina rodičů. A je to bohužel tak, v kojeneckém ústavu jsem pracovala skoro 5 let. Zkus se tam někdy zajít podívat když jsou návštěvy...

2.sama jsem psala, že jsme málem adoptovali chlapce, kterého jsem si brala domů. Nemám proti adopcím, naopak!

3.smyslem mého článku bylo jednak vzít falešné iluze a především!! nakopnout mladé lidi, aby skutečně hledali dítě, které jim sedne, protože oni většinou po těch letech nervů a čekání nechcou říct ne, a to je ta chyba!!!

4. Ano, rodiče tvého chlapečka možná jsou asociálové a možná smrdí. Proto ho máte doma vy, stejně tak, jako jsem mohla já mít toho našeho broučka.
 if.. 
  • 

ještě k leice.. 

(31.3.2007 17:09:29)
nevím proč mě napadáš. Moji vonaví a chytří rodiče mě naučili spoustě věcí, především tomu,jak má asi fungovat rodina.. a dali mi pohodu, klid, sebevědomí, veselou povahu, lásku.. i k ostatním, proto jsem byla pět let v tom kojenáku a skoro každé odpoledne a každý víkend jsem si brala děti domů.

A já neříkám, že tvůj chlapec je na nic. Říkám, že DNA je velmi silná, což ovšem neznamená že on bude smrdět... od toho je u Vás v rodině. Jestli mu někdo ubližuje, tak asi ty, když jen kopeš kolem sebe.


-xxx - k tomu výběru dětí, to dělá komise tuším vždycky pro celý kraj.. jsou tam ředitelé kojeneckých ústavů i domovů, sociální pracovnice, snad i někdo od soudu.. tam se poradí a rozhodují o budoucnosti a nebudoucnosti.
 Lucka+ Míša 18m 
  • 

Re: If.... 

(31.3.2007 21:37:31)
přesně jsi to napsala díky i za mého syna :-)
 Daniela (3letá Bety) 
  • 

Marti, 

(1.4.2007 4:00:35)
pěkně jsi to napsala, jsem z toho taky hodně vzteklá!!!
 if... 
  • 

Re: Marti, 

(2.4.2007 10:59:46)
a proč jste z toho vzteklé??? Já nenapadám vaše děti, ale jejich rodiče. Věřte mi že příběhů kdy dítě odloží matka-studentka nebo je dítě sirotek je pomálu - tedy, za pět let své praxe jsem viděla jen jednu matku studentku a žádného sirotka.

A navíc je to selhání i širší rodiny - kdyby se vašim rodičům něco stalo nebo se o vás nestarali, nikdo - teta, babičky.. - by si vás nevzal??
A já neříkám, že Vaše děti nemají šanci na dobrý - lepší život; pouze říkám, že u většiny z nich jsou rodiče asociálové, a to tak bohužel je, jinak byste je neměli doma.

Když vás slyším, bolí mě u srdce kolik "naivních" rodičů stále do adopce vstupuje - tohle by měla být jedna z věcí, kterými by si rodič měl projít - zažít pár návštěvních dnů v kojenáku nebo dětském domově, aby si nedělal falešné iluze o rodičích. A pak přijmout dítě s láskou a podporou.

A nevím jestli jste úplně slepé, ale mnohokrát jsem zmínila, že jsem málem adoptovala chlapečka, který k nám skoro rok chodil.A holčičku, kterou jsem si brala dva roky po něm jezdím stále navštěvovat.
 Šárka, 2 děti 
  • 

Pro If, 

(13.4.2007 17:20:39)
Ahoj If,nemůžu to jen tak číst,abych se neozvala.Nic si z těch příspěvků nedělej.Připadá mi,že tě tu někdo vůbec nepochopil!Je snad úplně jasný,jak jsi to myslela(ty smradlavý rodiče.....)Vždyť je to asi pravda.A nechápu proč to někoho pobuřuje.Vždyť si ty děti lidi berou právě proto,aby jim pomohli,když je jejich rodiče nechtěj.Tak se měj Ahoj
 Jana +1+4 
  • 

Re: If.... 

(2.4.2007 9:40:41)
Souhlasím s If. Máme v PP 4 děti. Když jsme byli v kojeňáku přišli tam za dětmi jejich vlastní rodiče. Matka chapečka snědla jeho čokoládu, kterou dostal od tety z KÚ. Oba rodiče neskutečně smrděli a byli oba sprostí. Jsem ráda, že tady hájí matky své adoptované nebo přijaté děti. Já je také chráním, ale naše nejstarší je takový neskutečný bordelář, že si kolikrát říkám jak to jednou bude vypadat v její dománosti. Smažíme se vštípit našim přijatým dětem to nejlepší do života tak jako ostatní náhradní rodiče a jen čas ukáže co se nám povedlo.
 Helča+3svišti 


Re: If.... 

(2.4.2007 15:23:36)
Já nevím, přečetla sis příspěvek od If do konce? Mám z něj jiný pocit. Především si myslím, že si If velmi cení lidí, kteří se dětí ujmou. A sama má děti ráda. Jejich biologické rodiče ale z pochopitelných důvodů ne. Ti smardlaví jsou RODIČE, ne děti! Nebo si o rodičích, které své děti takto odloží, myslíš něco jiného?
 Martina 
  • 

Smradlaví rodiče 

(4.4.2007 1:19:11)
Fakt tady nechci rozebírat, co se děje s identitou dětí vyrůstajících u rodiny, která nenávidí jejich biologické (chcete-li "pravé") rodiče, tj. geny, z nichž pocházejí.
Ale můžeš si zkusit představit, co bys cítila, kdybyses se dneska odpoledne zničehonic dozvěděla, že jsi byla svými rodiči adoptovaná. Co bys chtěla slyšet o svých původních rodičích? Co by s tebou udělalo, kdybyses od svojí (adoptivní) mámy dozvěděla, že tvá matka byla smradlavá, sprostá a hnusná ženská, šlapala ulici a otec byl nejspíš některý její amant, tlustý, opilý a stejně hnusný budižkničemu jako ona? Co by to udělalo s tvým sebevědomím, které tolik staví na odiv, jak jsi úžasná, soucitná a ty "chudinky děti smradlavých rodičů" milující žena??
Omlouvám se za vzbouřené emoce, ale i já jsem opravdu ráda, že moje děti ještě neumí čist. (Mimochodem, matka mých dětí nebyla ani šlapka, ani smradlavá, jen měla tu smůlu, že sama od 12 let vyrůstala v děcáku a nikdo ji tam nenaučil, jak dětem dávat lásku...)
 Martina 
  • 

Re: Smradlaví rodiče 

(4.4.2007 1:41:06)
A mimochodem, uvědomili jste si, že tuto diskuzi právě teď může číst (a podle jistého příspěvku asi i čte) někdo, kdo sám žil/žije v adoptivní rodině a třeba nezná svoje biologické rodiče - a teď se najednou z "důvěryhodného zdroje" dozví, že skoro všichni biologičtí rodiče adoptovaných dětí jsou smradlaví asociálové?
Já samozřejmě vím, že lidi, jejichž potomci vyrůstají v ústavech, mají plno problémů (jinak by měli své děti doma) a vypadají tak, jak vypadají. Ale pro "asociální" život se nikdo asi nerozhodne dobrovolně, nejspíš ani oni neměli dvakrát lehkou minulost nebo jim chyběl někdo, kdo by jim včas pomohl. Opatřit tyhle nešťastné lidi nálepkou smradlavý asociál mi připadá kruté. Kde bychom skončili my, kdybychom neměli v dětství přiměřeně fungující rodinné zázemí?
 xxxx 
  • 

Re: Re: Smradlaví rodiče 

(4.4.2007 11:15:14)
jo jo pořad čtu nové a nové názory.
 if.. 
  • 

Re: Re: Smradlaví rodiče 

(4.4.2007 19:16:24)
já vás na jednu stranu chápu, na druhou jedna z mých nej kamarádek vyrostla v dětském domově, dnes má malou holčičku.. a ona to ví, jací byli její rodiče, bohužel. Viděla jsem i mnoho případů, kdy se dítě chovalo hrozně ke svým adoptivním rodičům a hledalo své biologické.. a když je našlo, bylo zklamané a neštastné. A díkybohu za ty adoptivní rodiče, kteří pro něj stále měli otevřenou náruč. Myslím, že by si je neměli idealizovat ani děti, ale to se hodně stává - například v nemocnici jsem viděla dvě holky, které spolykaly střepy, celou dobu mi vyprávěly, jak si pro ně přijde maminka a co spolu všechno dělají.. a až pak jsem zjistila, že maminka je týrala a nejeví o ně poslední dva roky zájem. Oni po ní pořád toužily. To jsou hrozné momenty... ale přesto, je lepší jim když jsou malí to říct citlivě, když jsou větší, nezakrývala bych pravdu, pokud jsem jejich biologické rodiče viděla.
 atisa 


Re: Smradlaví rodiče 

(31.5.2009 15:57:39)
Trochu k vaší obhajobě. Mě stačilo když jsem s dcerou ležela na dětském oddělení, kolik tam bylo dětí u nichž rodiče ještě nedospěli k tomu, aby je do domova dali, ale ani na to, aby se o ně řádně starali. Byli schopni sami jim ublížit, jen aby se jich na chvíli zbavili. Je jasné, že o nějakých návštěvách nemůže být řeč...Nemohla jsem spát, tak jsem o nočních chodila sestřičkám pomáhat, chovat a krmit. I když moc chovat se nesměli, aby si na to nezvykli a pak jim to doma nechybělo...
Myslím, že chápu co jste tím chtěla říci a zde to bude spíše o tom "hoď kamenem do hejna hus..."
A jestlí si někdo přečte, že jeho rodiče byli smradlaví asociálové..., tak jediná reakce může být a i přesto si mě někdo vzal, anebo jak jsme vždy vysvětlovali mým sestrám, všichni ostatní se mámě narodili, ale my jsmwe si vás vybrali!!
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: lucio, souhlasím 

(1.4.2007 21:59:06)
Dokázali jsme říct ne. Byla nám nabídnuta starší holčička, napůl biol. sestra našeho prcka. Dost problémová - vím, že spousta vých. problémů souvisela s jejím dlouhým pobytem v ústavu. Chtěla být středem pozornosti, ubližovala malým dětem. Neměli jsme odvahu ji přijmout. Báli jsme se, že náš chlapec ztratí pozici nejstaršího, na níž si trochu zakládá, báli jsme jak zvládneme tak velké dítě, navštěvující zvláštní školu (i organiční problémy při vodění dětí do různých škol), báli jsme se,že bude ubližovat naší maličké. Vím, že je to smutné, trápila jsem se, že jedno dítě jsme přijali a napůl sourozence ne. Ale myslím, že je lepší dokázat přiznat své obavy, pochybnosti, i to že mi to dané konkrétní dítě nesedí, než úplně zničit sebe a svou rodinu. Nakonec i psycholožka zhodnotila situaci, tak, že pro danou dívku by byla nejvhodnější pozice jedináčka nebo alespoň nejmladšího dítěte rodině. Že naše rodina se stejně starým chlapcem a malou holčičkou není vhodná.
 if... 
  • 

Re: Re: lucio, souhlasím 

(3.4.2007 14:20:37)
nadi, tak to souhlasíš spíš se mnou než s luciou? :)

přesně o tom to je, já jsem také pro adopce, plánujeme adopci z Vietnamu nebo Tchai-wanu, ale musíme se na to cítit fyzicky, finančně, děti musí souhlasit a pak to nejdůležitější - musíme to dítě 100% chtít, musí nám sednout.

Vám nadi tleskám.. umění říct ne je jedno z nejtěžších, natož v tak choulostivé situaci, jakou osvojení dětí je. Ale asi jste udělali dobře - i té dívence třeba už je líp v nějaké jiné rodině, která je na ni víc připravena.
 lucio 
  • 

Re: lucio 

(12.1.2011 11:50:40)
ahoj, if musím ti dát za pravdu a bohužel je tu opravdu spousta nejivek které si myslí že dostanou anděla. jenomže to se všechny pletete, přesně jak jsi psala . já mám doma holčičku, je krásná ale geny jsou geny, už teď ve čtyřech letech krade ostatní co se dá, svoje sni jide a ukradne druhým je násilnická,atd.... bojujeme s tím a doufám že vybojujeme tu správnou bitvu. a nebude po bi otci kterej byl násilník, alkoholik a podobně. také když jsme do toho z manželem šli měla jsem ružové bríle na očích a když nám malou přidělili tak mi hned nepadla,ale neuměla jsem cokoliv říct, když jsme čekali tak dlouho. ale zžili jsme se s polu a mám ji moc ráda i přes ty chyby. je nádherná a v jádru hodná ale prostě je tam něco co ani 100násobnou láskou neodstraním. stále vysvětlujeme a doufám že s ní vychováme spořádaného člověka. to jenom ve skratce~;)
 Apolena. 


Re: lucio 

(12.1.2011 11:57:17)
Lucio,
že krade čtyřleté dítě, které přišlo (zřejmě) z nefunkční rodiny do ústavu a potom k vám, je tak nějak přirozené, nebo jak to mám napsat, za to nemůžou geny, ale zkušenosti, které holčička za svůj dosavadní život získala. Velmi pravděpodobně to časem přestane samo, protože holčička pochopí, že to nepotřebuje, že nebude hladovět, i když si neudělá zásoby.
Docela mě děsí, že ti to zřejmě ještě nikdo neřekl.
 Lucia 
  • 

adopcia 

(30.3.2007 10:45:07)
Chcela by som aj ja prispieť do tejto debaty.Mňa trochu zaráža takýto prístup,že keď je dieťa zlé a neprispôsobivé,tak je to hneď vina biologických rodičov.Nikto nevie,aké by bolo vaše vlastné dieťa,či by nebolo ešte horšie.Ale to by ste už sa nemohli vyhovárať na biologických rodičov,ale len na seba.Druhá vec,po prečítaní prvej odpovede som sa tiež trochu pozastavila nad paní,ktorá prisudzuje to,že jej manžel bol adoptovaný všetky škaredé vlastnosti zase len biologických rodičom.Každý sme nejaký,aj ona určite zdedila po rodičoch vlastnosti,ktoré nie sú každému po chuti,ale má to šťastie,že ju nikto neadoptoval,aby sa celá vina tých zlých vlastnosti opať hodila na biologických rodičoch.Sú deti,ktoré nie sú adoptované a vraždia svojich rodičov a bijú ich.Čo vás napadá,kto je vinný v tomto prípade?
 petra +1di 
  • 

Re: adopcia 

(30.3.2007 13:34:00)
samozrejme jde o genet.vybavu.kdyz nekdo odlozi dite,uz tento cin znamena vadu charakteru.dite ktere ma urcite vlohy ani nemusi byt schopne prijmout urcity zpusob vychovy.existuji vrazy z ,normalnich,rodin,ale to neni tato debata.maly david zadnym zlocincem byt nemusi.pouze neni treba schopen prijmout vychovu a lasku.jeho nitro to treba nedokaze prijmout.je to uzasne a obdivuhone od jeho adopt.rodicu.ale myslim si,ze by si zaslouzili take spoustu radosti a pohody.trochu citim pochybeni ze stran odborniku.
 EvčaKo 


Adopce 

(30.3.2007 10:53:25)
Smekám před každými rodiči, kteří se rozhodnou k adopci.
Jak už tu zaznělo, nelze hledat konkrétního viníka.
Z celého článku mi vyznělo, jakoby David ani nechtěl být adoptován. Nevím v kolika letech si jej rodina brala, ale asi by se takto choval u kterékoliv jiné rodiny. Ze strany dítěte je to jakási obrana před zlem, před obavou, že mu někdo ublíží. Ze strany rodičů je to nesmírně těžká zkouška, běh na dlouhou trať. Přála bych všem, aby se vše v dobré obrátilo a aby rodina měla z dětí radost.
 Zuzka +Terka 9mes 
  • 

Re: Adopce 

(31.3.2007 3:07:43)
No ja neviem. Mam kamaratku ktora vyrastala v detskom domove cely svoj zivot(vlastne od 6R) Pamata si vlastnyh rodicov tazkych alkoholikov, jej otec zhodil mamu zo schodov a ta ostala mrtva lezat. tato kamaratka nikdy nezazila adopciu, lasku nahradnej mamy, nevedela hospodarit s peniazmi, mala hruby slovnik az sa jej ujala moja mamina.Dievcinka k nam chodila na vecere, obedy, len tak na pokec o zivote. Dnes je krasnou mamou 2 deti stastne vydatou a mojou skvelou kamaratkou.Nemyslim si ze geny su teda zodpovedne za vsetko. Na clanku mi je divnych par skutocnosti. Alenku si brali ako 8mesacnu. No moja dcerka ma teraz 9mesiacov. Je na mne zavisla, chce byt so mnou ale myslim si ze keby sa mi nedajboze nieco stalo a ujala sa jej dobra mama, snad by to nezanechalo take hlboke zranenia v jej dusicke aby v 11 mohli o nej povedat ze sa neuci kvoli tomu lebo bola adoptovana. Ci ano? Ako moze mama, hoci aj nahradna povedat ze syn ju lubi az neprijemne. Tak chcem na niecom stavat alebo nie? Ako studentka som praxovala v kojeneckom ustave. Sestricky tam niektore deticky volali,,lepive,, takze asi viem co sa mysli pod az neprijemnou pozornostou od zanedbaneho dietata. Ale to sa snad netyka dacka adoptovaneho uz 9 rokov milujucimi rodicmi. Co tak mozno pozriet sa na seba samu, a prehodnotit svoje silne stranky? A teraz cakam tu sprchu kritiky.
 Hanka 
  • 

Zuzko, 

(1.4.2007 9:47:40)
ve všem s Tebou souhlasím a jsem ráda, že jsi sem přispěla i Ty, s normálním zdravým úsudkem. :-) Jen dodám, že já sama vyrůstala v rodině ochlasty (táta pil jak duha), mlátil mámu, pořád se rozváděli, prali, nadávali si, já jako dítě často nikam nesměla, jen být doma, měla jsem myšlenky na sebevraždu (jako dítě). V celým baráku nás znali, to je ta rodina, co se tam furt něco děje :-( - je to idylické prostředí? Podle mého není. :-( A přesto jsem se vdala, jsem matkou a domnívám se, že i zdárně si plním všechny mateřské povinnosti. A co na mě zanechalo mé "idylické" dětství, jaké stopy? Nepiju, nesnáším alkohol, s manželem se snažím vše řešit rozumně, bez hádek, s dítětem hodně komunikuju (máma se se mnou v dětství moc nebavila). Takže JE skutečně dítě z tzv. rozvrácených a spol. nepřijatelných rodin vždy odsouzeníhodné, které nebude v dospělosti schopné vytvořit harmonickou a fungující rodinu??
 Martina 
  • 

Re: Adopce 

(4.4.2007 1:51:16)
Evčo, odborný termín je "následky poruchy attachmentu", případně citové deprivace v dětství. K obojímu se dá najít dost informací (k prvnímu bohužel stále ještě hlavně v cizí odborné literatuře). Podobně jako David se chovají děti, kterým se nepodařilo včas navázat důvěryplný vztah k tzv. mateřské osobě. Čím déle žije dítě bez jedné konkrétní osoby, k níž by se mohlo citově vázat a ona k němu, tím hlubší a hůře napravitelné následky. Ty podoby chování pak můžou vypadat velmi různě, nejen jak to popisuje Mirka v článku.
 Luciex 


Pomoc homeopatií a jinými metodami 

(30.3.2007 11:09:53)
A zkusili jste hledat pomoc jinde? Slyšela jsem o jednom adoptovaném problémovém klukovi, kterému mooc pomohla homeopatie. Pokud najdete zkušeného homeopata (tedy ne lékaře, který má jen víkendový "hop kurz" a vyvěsí si nástěnku homeopat), opravdu se dá homeopatiky psychika změnit a pomoci mu,aby se choval přijatelně. Přeji vše dobré!
 xxxx 
  • 

Re: Pomoc homeopatií a jinými metodami 

(30.3.2007 11:46:27)
Tady někdo psal o genech po biorodičích jak se dají poznat.Jsem adoptovaná .Díky
 Džejn 
  • 

Rozpoznání genů 

(30.3.2007 12:06:57)
To je těžko říct, jak se dají poznat .... Být tebou, tak se o to asi ani moc nepokouším. Snaž se být prostě dobrým člověkem, vykašli se na to, co po kom máš. To dobré v sobě rozvíjej, to špatné se snaž omezit na minimum.
Měj se hezky a snaž se být lepší, než ti bio.... :-)
 xxxx 
  • 

Re: Rozpoznání genů 

(30.3.2007 12:28:20)
já se o to nepokouším jen jsem se ptala.Letos už mi je 31 let a žiju život takový jaký ho chci abych ho měla .
 Hana 
  • 

DŽEJN, TY JSI vážně pitomá búúúúúúúúúúúúúú :-(( 

(1.4.2007 9:55:13)
jak můžeš adoptovanému člověku říct, "ať je lepší než ti bio" . Jsi vážně kráva nebeská!!!! :-((( Ale asi to už o sobě víš, viď. Jinak pro Tvou informaci - víš, že se do ústavů mohou dostat např. i děti těch rodičů, kteří jsou slušní, ale dostali se do svízelné finančí situace a nemohou se nadále o dítě starat? Džejn?
A všem ostatním se vám tu omlouvám za sprosté slovo, které jsem použila, Džejn, Tobě se neomlouvám protože k.... fakt jsi. V tomhlě Tě Tvý "bio" rodiče fakt teda zanedbali!! :-((((((((((((((((( Možná, kdyby Tě adoptovali nějací citliví rodiče, mohlas mít šanci trochu té empatie pochytit - holt máš smůlu, holka. Je mi Tě fakt líto!! :-(
 hmr 
  • 

Re: DŽEJN, TY JSI vážně pitomá búúúúúúúúúúúúúú :-(( 

(2.4.2007 17:07:29)
Pokud jste ta samá Hana, která o sobě kousek dál tvrdí, že její nepříliš vyvedení biologičtí rodiče se na ni v dospělosti nijak neprojevují, tak sama sobě hodně lžete...
 Markéta 
  • 

vina biolgickych rodicu???? 

(30.3.2007 11:49:51)
nesouhlasim s tim, ze kdyz je dite nevyrovnane, jsou na vine predevsim jeho biologicti rodice (i kdyz to tak muze nekdy byt). moje kamaradka adoptovala dite, jehoz rodice oba studovali a byli normalni radni clenove spolecnosti, ale oba onemocneli tuberkulozou a zemreli. tatinek pred porodem maminka kratce po nem, sve dite nemela pry ani v ruce ...

tri roky v kojenaku udelali z ditete zviratko. jeste ted po mnoha letech ma dite nezvladatelne zachvaty vzteku a mnoho psychickych problemu, prestoze pro nej delaji maximum a opravdu je obklopeno laskou.

neni divu, lezet tri roky v postylce, bez pohlazeni, pochovani, to uz musi vytvorit hlubokou neduveru ve svet a lidi.
 myshka +3 
  • 

Re: vina biolgickych rodicu???? 

(30.3.2007 12:11:43)
Markéto, plně s tebou souhlasím. Mám dokonce pocit, že i autorka článku naznačuje, že kdyby šlo o problém biologických rodičů, tak by problémové dítě měla být spíš její adoptovaná dcerka než syn. V psychologii jsme se učili, že podíl vrozených vs. získaných vlastností člověka je něco kolem 40% vrozených a 60% získaných (někdo uvádí 50:50). Přitom musíme brát v úvahu, že těch 40% vlastností vrozených nejsou přece jen vlastnosti špatné! Spíš bych viděla, že psychicky tyhle děti v dětských domovech tak šíleně trpí, hlavně v prvních měsících a letech života, že je to prostě nemůže nepoznamenat. Když proti jejich situaci postavím svojí vlastní snahu o pohodové těhotenství, co nejpřirozenější porod, okamžité přivítání miminka na světě a naplňování všech jeho citových potřeb tak, jak jsem jen schopná, a uvědomím si, že tohle všechno pravděpodobně děti z dětských domovů třeba nikdy nezažily, není divu, že jsou "problémové".
 petrida 
  • 

Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:10:00)
Je mi líto těch dětí, co prožívají dětství v kojeňáku, taky si myslím, že je to poznamená víc, než geny po rodičích. Já mám dvě vlastní děti a taky jsem z nich někdy " na prášky". A co z nich vyroste nikdy nemůžu vědět, přestože se snažím je dobře vychovávat. Autorce přeju hodně trpělivosti, dělá všechno určitě nejlépe, jak může a víc už udělat nemůže. Možná by to lépe zvládala, kdyby tyhle problémy měly její vlastní děti (ale to asi každý). Je to určitě těžké.
Myslím si, že by hodně pomohlo, kdyby se u adopcí všechno zbytečně neprotahovalo a do rodin by se dostávala už malá miminka.Bůhví, jak se s dětmi v ústavech zachází a co všechno už si musely prožít.
 xxxx 
  • 

Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:15:49)
Já byla v kojeňáku do 10 měsícu svého života tak nevím jestli mě to nejak poznamenalo nebo né. Sice to je krátká doba.
 Džejn 
  • 

Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:25:08)
xxx - tak o sobě něco napiš - jako z druhé strany, jak to vidí adoptovaní :-). Jací jsou tví rodiče, jaké máte vztahy, jak ty sama se cítíš, když víš, že nemáš "vlastní" rodiče... atd.
 xxxx 
  • 

Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:35:29)
to že jsem adoptrová jsem se dozvěděla ve svých 27 letech . Nějak jsem neměla potřebu hledat své vlastní rodiče.Moji rodiče kteří mě vychovávali jen kloubouk dolu. V životě nám nic nechybělo lásky hodně penízky pořád jsme někde jezdili prostě super děstství.


A tedka jestě to že mi v mých 11 letech má maminka umřela Adoptivní. A vychovával nás Tatka Adoptivní.


Klidně se ptejte ráda odpovím na coliv. jestli vám nebude vadit zustanu v anominitě
 Ivule+Hony 


Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(31.3.2007 21:37:49)
ahoj,
jestli můžu,tak se zeptám já :) (honzík 3 roky,od 12 týdnů u nás)

hlavně jak ses to dozvěděla by mě zajímalo :) a jestli nad tím přemýšlíš,nebo jestli víš co potřebuješ. jestli hledáš případné sourozence a tak. díky :)
 xxxx 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(31.3.2007 22:16:40)
Ahoj Ivuš toto letí tak ten tvůj klučina má už 3 roky.Vzpomínaš kdysi jsem psala do rubriky Jsem adoptovný-á .Někdy nad tím přemýslím kdo byli mí rodiče .Nikdy jsem je nehledala ani nevím jestli má sourozence nebo ne .
 Ivule+Hony 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(1.4.2007 10:56:15)
a jooo,asi pamatuju :)
no jo,uteklo nám to. začala jsem chodit do práce a hony do školy. zvládáme to oba blbě :( ale to se zlepší.
jsi typ jako můj muž. ten by taky nehledal a nepátral. já si sama o sobě myslím, že já jo. já bych asi hledala.. nevím,jestli rodiče,spíš ty případné sourozence.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(4.4.2007 2:17:38)
xxxx, jako maminku dvou přijatých dětí by mě taky zajímalo spoustu věcí z Tvého pohledu. Nechtěla bys mi prosím napsat na mail? Mám tolik otázek - protože bych chtěla svým přijatým dětem co nejlépe porozumět a přitom sama jsem situaci, ve které jsou, nezažila. Díky moc (ale respektuju, když nebudeš chtít).
 sarmi 


Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:34:06)
ale vzdyt drtiva vetsina deti v kojenaku bohuzel nepochazi od milujicich, inteligentnich rodicu (kteri oba napr. zemreli na tbc, jak se uvadi v predchozim prispevku), ale od lidi tzv. socialne neprizpusobivych s miliony dalsich problemu (alhokol, drogy atd.). takze mizerna geneticka vybava + nedostatek lasky a pozornosti v nejrizikovejsim obdobi zivota ditete nedava tomu malemu clovickovi, ktery je v tom nevinne velke nadeje na bezproblemovy zivot :-(
 Džejn 
  • 

Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 13:40:22)
To je přesně ono. Zdraví, milující, bezproblémoví, inteligentní rodiče své děti do kojeňáků nedávají.

Tím vším ovšem opravdu nechci říct, že by mi těch dětí nebylo líto, ony za to opravdu nemohou. Jen prostě obdivuju ty z nás, kteří jsou ochotní obětovat svůj bezproblémový život těmto dětem, dát jim aspoň lásku a šanci stát se aspoň trošku "normálním". A těm, kteří tímto prošli v roli oněch dětí moc moc přeji, aby se uměli poprat se svou nevalnou genetickou výbavou, aby uměli upřednostnit to dobré, co do nich adoptivní rodiče dali a aby dokázali mít normální vztahy, normální život. Aby jejich děti už byly naprosto k nerozeznání od těch "ostatních".

 Berunice 


Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(30.3.2007 22:29:52)
Džejn, z tvých příspěvků mi naskakuje husí kůže. To si opravdu myslíš, že děti z kojeňáku jsou genetický odpad? Takhle odsoudit všechny opuštěné děti, aniž bys do této problematiky hlouběji pronikla, mi přijde víc než drsný a to jsi předpokládám vyrostla v úplné, harmonické a spořádané rodině?!
 Mitzi 


Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(1.4.2007 21:22:47)
Džejn jenom nečetla životopisy mnoha slavných lidí :-)) a tak neví, že mnohé odložené děti nebývají vždy špatně geneticky vybavené. Právě naopak. Dovolím si použít příklad z říše zvířat - mnoho papírových "přešlechtěných" psů se nedá vůbec cvičit, brzy třeba kulhají nebo oslepnou a velmi brzy umírají, zato kdejaký voříšek (pouliční směs) je celý dlouhý život krásný, milý, poslušný, dělá páníčkovi samou radost a dožije se ve zdraví psího "důchodu". Takže já bych ten "čistý původ" taky nepřeceňovala... samozřejmě jsem šťastná, že jsem vyrůstala bezpodmínečně milovaná vlastními rodiči, že jsou naši spolu už 40 let a pořád se mají rádi, ale mám i kamarády, co to tak lehké v životě neměli a taky jsou z nich moc prima lidi.
 markéta, 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(4.4.2007 15:02:35)
To přece nemůžeš srovnávat. Džejn nemluví o tom, že dobré děti jsou ty blonďaté a modrooké (nebo naopak černovlasé a hnědooké). U dítěte z ústavu je prostě vyšší procento problémovosti než u dítěte, které se narodí svým biologickým rodičům. Jistě jsou děti, na kterých pobyt v ústavu nenechá velký negativní vliv, jistě jsou děti, které mají dobrou genetickou výbavu (myšleno, že rodiče nebyly alkoholici, narkomani, matka dodržovala v těhotenství zdravou výživu a nerodila na záchodě). Ale je jich prostě málo. Většinou půjde o děti, které měly problémové rodiče a ještě na ně měl vliv pobyt v ústavu. Některé to díky péči adoptivních rodičů překonají, některé ne.
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(2.4.2007 8:04:07)
Džejn, přesně jako Věrka - mám z Tebe husí kůži! Mám jediné přirování - jsi novodobý fašista, který se snaží selektovat lidi podle původu - na lidi "vlastní" a ty "ostatní", kteří jsou genetickým odpadem bez perspektivy na normální život - Džejn, hrůza - co jsi za člověka????
 Vamp 
  • 

Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(2.4.2007 9:27:25)
milá Hano,myslím,že není třeba nikoho urážet a napadat proto,že vyjádřil svůj názor,podložený vlastnímu zkušenostmi z práce v kojeneckém ústavu ! Věřím tomu,že drtivá většina lidí,kteří "odloží" své dítě jsou asociálové,kteří si dar v podobě dítěte nezasloužili ! To,že smrdí a jsou hloupí je sice nepříjemný fakt,ale nelze před tím zavírat oči jen proto,že jen nám líto těch dětí!!! Jsou prostě věci,které se musí brát tak,jak jsou,bez emocí a pragmaticky,tím přece nikdo neříká,že z těch dětí nic nebude,jen - mají jistou genetickou zátěž,se kterou je třeba počítat - ale samozřejmě ,že tu genetickou zátěž mají i mnohé "vlastní" děti.
Mám adoptovanou sestřenici - byl jí 1 měsíc,když se k teté a strýci dostala,a musím říct,že přesto,že měla VELMI tolerantní a starostlivé adoptivní rodiče,benevolentní výchovu,dobré materiální podmínky je.... divná.. Podotýkám,že je jí dnes 30 let,má manžela a synka (4r.)- kterého vychovává nezájmem,stejně divně se chová i k tetě a strýci,odstěhovala se,nekomunikuje s nimi ( jen když potřebuje peníze).Nechci tím říct,že by všichni adoptovaní byli špatní,ale jen to,že geny se prostě změnit nedají.Ti,kdož mají adoptované "zlaté děti",prostě jen měli štěstí,a tak to prostě v životě chodí,život je loterie,tak nikoho nodsuzujte,prosím.
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(2.4.2007 10:07:58)
Milá Vamp - mám též příklad ze života: Mám kamarádku, vyrůstala v láskyplné vlastní rodině jako dvojče se svou ségrou, po materiální stránce rozhodně nestrádaly, dnes dospělá žena s rodinou, manžel, mají spolu chlapečka - ona se o své dítě "stará" tím (osobní zkušenost, když jsme spolu), že používá jako výchovu bití a křik, zákazy - výsledek, chlapeček kolem sebe kope, plive, kouše, napadá děti a je imunní k jakýmkoli požadavkům ze strany matky - je to genet. výbavou? NE! Je to chováním a přístupem matky, která svého syna "kazí" - už jen dodám, že je na výchovu syna většinou sama, otec (její manžel) jezdí pracovně i na 14 dní pryč. Ona problémové chování syna řeší tak, že s ním raději nikam do kolektivu nechodí, aby neměla problémy - myslím, že tím se ještě jeho agresivní chování prohlubuje - když jsme spolu, vypráví mi, jak je nezvladatelný, jaké s ním má problémy a že jí vůbec neposlechne - a vzápětí, když ji skutečně neposlechne, mu zmaluje zadek a křičí na něj - může z tohoto dítěte vyrůst láskyplný člověk, když zná bytí a urážky? Myslím, že ne. Vamp, je to o výchově, hodně o výchově.
A urážky jsem použila pro Džejn, protože se neumí chovat a s takovým člověkěm těžko jednat v rukavičkách (přečti si všechny její příspěvky, pak možná poopravíš svůj názor) - ona je reakce a reakce, byť zaobalená do smajlíků - co předvedla Džejn. Hezký den Vampi.
 Iva 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Děti z kojeňáku. 

(4.4.2007 15:14:00)
Milá Hano, jestli jsi autorka všech takto podepsaných příspěvků tak tady není jediná Džejn ta, která se neumí chovat!
Jinak to, že je chlapec tvé přítelkyně nezvladatelný nemusí být jen vinou té matky, někdy se to tak semele, mám tři děti a každé je naprosto jiné, s některým se málo zmůže, u jiného se ani nemusí nic zkoušet, vše jde hladce a samo sebou, a jedno mám hodně svéhlavé a tak dobře vím, co to s vámi udělá a že je to pak často začarovaný kruh!
Každopádně souhlasím s tím, že jen málo dětí odložených má biologické rodiče co by za něco stáli a že je to pro ty děti těžké, žít s tím mí rodiče byli pěkná špína, i když je pravda že byli.
Článek vidím jako varování v tom, nepropadnout romantice a vzít si děti jen když se na to cítíte a jen tak málo náročné jak zvládnete, protože tím můžete hodně ublížit tomu dítěti i celé vaší rodině včetně sebe samého. U biologických dětí je to jiné, tam se s případnými problémy prostě srovnáte líp, aspoň většinou.
 Aleš 
  • 

Dotaz: Adopce versus úvěry 

(20.10.2009 21:50:58)
Máme s manželkou zájem o adopci,ale nevíme, když si platíme hypotéku,zda-li vůbec máme možnost adopce?
Máte nějaké zkušenosti? Dík za info.
 Teraza Horáková 


Re: Dotaz: Adopce versus úvěry 

(20.10.2009 22:15:18)
Aleši, on mne někdo, kdo má zkušenost opraví, ale pokud hypotéka bude překážkou - samozřejmě - zvládnete-li finančně přijmout dalšího člena rodiny - tzn. nemáte-li hypotéku "na krev" - prostě nastavenou na životní minimum pro Vás dva - pak je zase něco blbě tam, kde žijeme. Držím palce
 Betina 


geny nebo výchova? 

(30.3.2007 13:37:08)
Mám vlastní zkušenost s osvojením. Máme - nebo měli jsme - osvojené dvě děti. Holčičku hned 4 týdny po narození, chlapečka 6-ti měsíčního. Podle mě je problém právě v tom, co od adopce čekáš. Děláš to kvůli sobě - abys naplnila krédo šťastné spořádáné rodiny? Tak to je základní "průšvih", mluvím z vlastní zkušenosti. To samé jsem já čekala od první adopce - a byla jsem svým způsobem hrozně zklamaná. Malá neprospívala, byla vývojově pozadu atd., nakonec v osmi letech zemřela na neurologickou degenerativní chorobu, kterou od mala nikdo nerozpoznal. Bylo to s ní velmi náročné, hrábla jsem si, ale zároveň jsem si uvědomila, že to moje určité rozčarování a zklamání je důsledkem právě těch mylných předpokladů. Kdyby to bylo moje vlastní dítě a dopadlo stejně - tak bych si řekla, no jo no, měla to asi po pratetě, s tím se nedalo nic dělat. S tím se zkrátka musí počítat, že mají souhrn vlasností, které neznáme. Oni za to nemůžou a já navíc nevěřím, že jen geny z nich udělají úplně špatné lidi. Jak bys na tom asi byla ty, kdybys strávila začátek života bez citu, lásky, normálních lidských vazeb? Je život strašně skřípnul sotva do něj vykoukli. Pokud jdeš do adopce, musíš počít s tím - a to už u mimina - že tam určitě nějaká deprivace je. Samozřejmě mimčo se daleko líp a dřív přicucne k nové mamince a líp to zvládá. Pokud píšeš, že syn již měl problémy v dětském domově, nemohli jste přece čekat, že ty zmizí mávnutím kouzelného proutku u Vás doma. Když jsme si vezli domů synka, už jsem se na to dívala úplně jinak. Já/my jsme se rozhodli, že ulehčíme život mrněti, které jeho bio-rodiče nechtěli. On je ten, komu chceme pomoct a musíme ho přijmout takového, jaký je a snažit se mu dát maximum lásky a zázemí tak, aby měl šanci na to, že těch deprivací bude mít v životě minimum, že bude relativně vyrovnaná a spokojená osobnost. POkud děti lámeme do jakési své představy - a to i vlastní - většinou narazíme a dochází ke konfliktům. Já netvrdím, že nebudou problémy, ty určitě přijdou, ale já neznám ani ze svého okolí nikoho, kdo by neměl vůbec žádné problémy ani se svými biologickými dětmi. Někdy je to taky pěkně husté, když se dítko jaksi nevyvede a nemá souhrn genů podle představ svých rodičů. Zatím je náš kluk naprosté zlato, jsme šťastní jak blechy, že ho máme, on nás miluje úplně bezmezně (ví už od svých tří let, že je osvojený). Snažíme se to brát tak, jak to je a cokoli s ním prožijeme, obohacuje naše životy, které by bez dětí byly jalové. Asi jsem se rozepsala dost pateticky, ale já to tak citím.
 zuzkasim 


Re: geny nebo výchova? 

(30.3.2007 14:31:46)
Betino, jsem moc ráda za tvůj komentář. Přijde mi naprosto naivní očekávat, že přijmutím dítěte do rodiny z nás budou šťastní lidé, klasická spokojená rodinka z usmívající se fotografie. Možná je to tím, že jsem sama poznala, že i vlastní sourozenec může být opravdu hodně problémový (geneticky není vůbec nijak zatížený, prostě se jen "nevyvedl", výchovu jsme měli oba stejnou) a že jsem se touto problematikou částečně zabývala i z odborného hlediska. Právě všechny ty sezení s psychologem, které předchází NRP, by měly také rodiče připravit na to, že s přijatým dítětem mohou být potíže ať je to z důvodů genetické výbavy či citové deprivace. Navíc už při čtení článku mě napadlo, že chlapečkovy projevy celkem učebnicově ukazují na citovou deprivaci často spojenou s ústavním pobytem (nikoliv na "špatné geny").

Ještě jednu poznámku bych ráda uvedla. Uvědomte si prosím, vy, co finančně přispíváte na dětské domovy, kojenecké ústavy, Klokánky apod., že ty peníze jdou obvykle na materiální výbavu, ale nemohou jít na zaplacení další "tety", která by se mohla věnovat dětem, nedají dětem pocit lásky, domova ani bezpečí. Neříkám tím, že dávat finanční podporu je špatné, jen chci říct, že ty děti daleko víc potřebují rodinu a domov a tu jim mohou poskytnout pouze rodiče (a raději adoptivní, pokud vlastní nemohou). Proto si moc vážím všech, kteří se pro NRP po zralé úvaze rozhodnou a přijde mi mnohem smysluplnější podpora těchto lidí a rodin.
 Liné 
  • 

Re: Re: geny nebo výchova? 

(30.3.2007 18:44:17)
díky za tuhle poslední poznámku. Jen bych ráda podotkla, že je rozdíl, pokud přispíváme na Klokánky a jiné neziskové organizace a na dětské domovy, které jsou v drtivé většině příspěvkovými organizacemi státu (města, kraje). Když dětskému domovu nedám nic, má svůj "stanadart" stejně zajištěný a přispívám navíc - třeba na pobyt dětí u moře apod. Kdežto když přispěji neziskovce, tak pomohu zajistit vůbec existenci třeba Klokánku.

Jinak naprosto souhlasím, že nic nenahradí rodinu. A v každém zařízení by mělo dítě být jen co nejkratší dobu. Proto mne zarazilo nad příspěvkem o děťátku - sirotkovi, že byl tři roky v ústavu, než šel do rodiny. Pak se divíme, že se děti takhle chovají.
 Marcela 
  • 

A jak je můžu podporovat? 

(18.4.2007 8:40:07)
A jak můžu podporovat pěstounské rodiny nebo osvojitelské?

Marcela
 maceška 


Re: A jak je můžu podporovat? 

(20.4.2007 11:34:28)
Místo příspěvků dětským domovům přispívej organizacím, které pomáhají náhradním rodinám (např. Rozum a Cit, Sdružení pěstounských rodin, Amalthea).
 Betina 


geny nebo výchova? 

(30.3.2007 13:37:08)
Mám vlastní zkušenost s osvojením. Máme - nebo měli jsme - osvojené dvě děti. Holčičku hned 4 týdny po narození, chlapečka 6-ti měsíčního. Podle mě je problém právě v tom, co od adopce čekáš. Děláš to kvůli sobě - abys naplnila krédo šťastné spořádáné rodiny? Tak to je základní "průšvih", mluvím z vlastní zkušenosti. To samé jsem já čekala od první adopce - a byla jsem svým způsobem hrozně zklamaná. Malá neprospívala, byla vývojově pozadu atd., nakonec v osmi letech zemřela na neurologickou degenerativní chorobu, kterou od mala nikdo nerozpoznal. Bylo to s ní velmi náročné, hrábla jsem si, ale zároveň jsem si uvědomila, že to moje určité rozčarování a zklamání je důsledkem právě těch mylných předpokladů. Kdyby to bylo moje vlastní dítě a dopadlo stejně - tak bych si řekla, no jo no, měla to asi po pratetě, s tím se nedalo nic dělat. S tím se zkrátka musí počítat, že mají souhrn vlasností, které neznáme. Oni za to nemůžou a já navíc nevěřím, že jen geny z nich udělají úplně špatné lidi. Jak bys na tom asi byla ty, kdybys strávila začátek života bez citu, lásky, normálních lidských vazeb? Je život strašně skřípnul sotva do něj vykoukli. Pokud jdeš do adopce, musíš počít s tím - a to už u mimina - že tam určitě nějaká deprivace je. Samozřejmě mimčo se daleko líp a dřív přicucne k nové mamince a líp to zvládá. Pokud píšeš, že syn již měl problémy v dětském domově, nemohli jste přece čekat, že ty zmizí mávnutím kouzelného proutku u Vás doma. Když jsme si vezli domů synka, už jsem se na to dívala úplně jinak. Já/my jsme se rozhodli, že ulehčíme život mrněti, které jeho bio-rodiče nechtěli. On je ten, komu chceme pomoct a musíme ho přijmout takového, jaký je a snažit se mu dát maximum lásky a zázemí tak, aby měl šanci na to, že těch deprivací bude mít v životě minimum, že bude relativně vyrovnaná a spokojená osobnost. POkud děti lámeme do jakési své představy - a to i vlastní - většinou narazíme a dochází ke konfliktům. Já netvrdím, že nebudou problémy, ty určitě přijdou, ale já neznám ani ze svého okolí nikoho, kdo by neměl vůbec žádné problémy ani se svými biologickými dětmi. Někdy je to taky pěkně husté, když se dítko jaksi nevyvede a nemá souhrn genů podle představ svých rodičů. Zatím je náš kluk naprosté zlato, jsme šťastní jak blechy, že ho máme, on nás miluje úplně bezmezně (ví už od svých tří let, že je osvojený). Snažíme se to brát tak, jak to je a cokoli s ním prožijeme, obohacuje naše životy, které by bez dětí byly jalové. Asi jsem se rozepsala dost pateticky, ale já to tak citím.
 Katka 
  • 

Dítě z poloviny vlastní 

(30.3.2007 13:42:56)
Autorka píše, že s spolu s manželem mít děti nemohli, ale kdyby měl každý jiného partnera, tak by to šlo. Já, abych pravdu řekla, bych do toho asi šla. Je to sice těžké rozhodování, ale pořád lepší, když je dítě aspoň z části moje, než vůbec. Ještě lepší by bylo, kdyby sperma poskytl třeba nějaký rodinný příslušník (bratr nebo bratranec manžela), nebo hodně dobrý kamarád či známý, o kterých něco víme (rodinné diagnózy, sklony ke kouření, alkoholismu, psychické obtíže, atd). Nemůžu mluvit za druhé, ale já osobně bych asi radši přistoupila na tuto variantu, než mít úplně cizí dítě a dopadnou tak, jako pisatelka. A věřím tomu, že určité vlastnosti si to dítě nese v sobě...
 Jana, 3.5r. dcera 
  • 

Re: Dítě z poloviny vlastní 

(30.3.2007 14:22:20)
tak toto som nepochopila, egoizmus u niektorych ludi asi nema hranic, si myslis ze Tvoje dieta nemoze zacat fetovat, pit alebo byt hlupe? moze tak isto ako to adoptovane. Mne cela tato debata pripada akoby sa tu malo adoptovat koli uspokojeniu vlastnych potrieb a nie pomoci malym detom co vyrastaju v ustavoch bez lasky. V jednom ohlase dokonca zaznelo nieco ako delenie na normalne a nenormalne deti, to uz co je???????? vsetci sme rovnaky, rovnako potrebujeme lasku a oporu. Ci u svojich alebo osvojenych rodicov.
 xxxx 
  • 

Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(30.3.2007 14:32:04)
co je to problémové dítko z kojeňáku. Když se totiž podívá člověk kolem sebe tak těch problémových dětí je všude hodně kolem nás.a to nejsou adoptované.
 xxxx 
  • 

Re: Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(30.3.2007 14:46:46)
nebo když nějaké dítko chytne záchvat vzteku na veřejnosti, tak si určitě neřekneme ,že je z kojeňáku?


Já nejsem nějak problémový člověk a to jsem vyrůstala svých prvních 10 měsíců v kojeňáku. Měla jsem štěstí se dostat do rodiny ,která nemohla mít děti. k tomu si jestě přede mnou vzali i další dítko.
 Lucyena 
  • 

Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(30.3.2007 14:42:00)
Jano, naprosto s tebou souhlasim! Kazdy dite ma pravo na lasku a zazemi, na sanci na kvalitni zivot. At je vlastni nebo ne. Muj manzel je ze 4 deti. Vsichni sou velice uspesni, maji vlastni rodiny, vystudovanou vysokou skolu, uctu k rodicum. Az na toho nejmladsiho, ktery ma syna se kterym se odmita vidat, rodicum zavola jednou za uhersky rok a bere drogy. A to, ze nejakej chlap je sobec a samotar prece neznamena, ze je z decaku. To by byl kazdej druhej :))))))))
 Lukyska 


Uspokojeni z adopce 

(30.3.2007 14:42:50)

Ja si myslim, ze clovek od adopce ocekava minimalne take vlastni uspokojeni. Predstava, ze chci adoptovat dite jenom proto, abych pomohla je, dle meho nazoru zcestna. Myslim, ze kazdy se take tesi na chvile prozite s ditetem a stejne, jak muze byt clovek zklamany z vlastnich deti, tak muze byt zklamany i adoptovanych. A o tom je tento clanek. Autorka jiste vedela, ze ne vsechno musi byt idelani, jenom ji asi zaskocila mira neuspechu pri vychove syna a vlastni zklamani.



 Eraser 
  • 

Re: Dítě z poloviny vlastní 

(1.4.2007 19:08:43)
No pěkně sis to naplánovala. A jseš si jistá, že by manžel souhlasil? Jak on by k tomu přišel? Vždyť taky může mít dítě s jinou partnerkou. Druhá varianta by mohla být, že by on měl dítě s jinou ženou, aby "vaše" dítě bylo aspoň vaše, v tomto případě jeho :-)
 Šárka 
  • 

Re: Dítě z poloviny vlastní 

(2.4.2007 9:57:29)
Myslím, že máš trochu zkreslené představy o tom, jak to chodí v centrech asistované reprodukce, kam by se manželé museli obrátit, pokud by chtěli dítě "z poloviny" vlastní. Rozhodně dárcovství spermatu nebo vajíček je anonymní a není možné si přivést někoho, že chci, aby mé vajíčko bylo oplodněno jeho spermatem. Je možné si zvolit přibližnou výšku, barvu vlasů, očí, krevní skupinu dárce, ale víc nic. A neobejdeš to ani tím, že se někdo bude vydávat za tvého manžela, totožnost je kontrolována nejen při příchodu do CAR, ale i před kabinkou na odběry.
 Katka 
  • 

Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(2.4.2007 10:32:04)
A kdo tady mluví o CAR? Pokud bych mohla otěhotnět normálně-přirozeně, ale bohužel ne s manželem, tak bych do CAR přece nemusela.....
 Šárka 
  • 

Re: Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(2.4.2007 12:56:39)
Pokud máš žaludek na to, se s manželem domluvit na jiném tatínkovi a jít si jen tak "odskočit", pak CAR nepotřebuješ, ale na tohle si myslím má málokdo, já teda rozhodně ne.
 M. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(4.4.2007 2:34:10)
Tak tohle už je trochu mimo původní téma, ale Katčin příspěvek mě zaujal. Použít sperma od rodinného příslušníka nebo dobrého kamaráda? I bez všeho patosu a předsudků - představa, že celý další život chodím (a hlavně můj manžel chodí) kolem člověka, o kterém mě pokaždé napadne, že tohle je skutečný otec našeho dítěte... nemluvě o tom, co všechno by to mohlo dělat s tím "dárcem"... a jak by to skouslo to dítě, kdyby se to dozvědělo (a ony se tyhle věci obvykle provalí, pokud o tom ví víc lidí než ti dva). A co by to dělalo se vztahem s manželem, to si už vůbec neumím představit. Nevím, jestli Katka neuvažovala jen a pouze za sebe a na manžela možná trochu pozapomněla. Autorka článku pokud vím chtěla ne "svoje", ale "naše" dítě...
 Katka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Dítě z poloviny vlastní 

(5.4.2007 11:02:35)
Byl to jen návrh, že takto to jde taky udělat....Na jedné diskuzi jsem se bavila s paní, která to tak udělala, dostala sperma od bratra svého manžela a jsou všichni šťastní, že to tak nakonec dopadlo!
 Janina 
  • 

genů se nebojím 

(30.3.2007 14:47:19)
V článku mi přišlo dost zvláštní, že Mariiny děti ještě po tolika létech jakoby si nebyly jisté, že jsou nedílnou součástí rodiny. Sama mám osvojeného chlapce ve stejném věku, je s námi přibližně stejnou dobu. Prošli jsme podobnými problémy. Náš syn se poněkud uklidnil až poté, kdy vnitřně pochopil, že je náš a už nikdy tomu nebude jinak. Jako batole byl těžce týraný. On sám o tom neví. Ale dodnes, i po tolika létech, kdy na něj nikdo nevztáhl ruku, je v něm strach. A ten je původcem některých ošklivých záchvatů vzteku. Pokud jde o geny, rozhodně se jich nebojme. Obvykle si s tím umíme poradit. Bojme se jen toho, že nedokážeme dostatečně pochopit, co všechno z jejich minulosti a jak dlouho v hlavách a duších osvojených dětí přetrvává.
 Liné 
  • 

Re: genů se nebojím 

(30.3.2007 18:48:12)
tohle bylo báječně řečeno.
 Hana 
  • 

Re: genů se nebojím 

(2.4.2007 8:41:55)
Janino, pod Tvůj příspěvek se můžu podepsat. Napsala jsi ho naprosto přesně.
 Lucia 
  • 

adopcia 

(30.3.2007 14:47:27)
Aj tak si väčšina rodičov adoptuje dieťa hlavne kvôli sebe,pretože nemôžu mať svoje dieťa.A nie kvôli tomu,že chcú pomôcť dieťaťu v domove.A keď ono nesplní naše očakávania,tak to hneď zvaľujeme na biologických rodičov.
 ladka 
  • 

Co očekáváme od dětí? 

(30.3.2007 15:28:51)
Myslím, že konečně tento příspěvek, Lucia, se dostal k jádru věci.
Proč si lidé "pořizují" děti? Určitě z různých důvodů, ale mezi hlavními bude i to, že chtějí naplnit svůj život. Ano, čekáme, že nám děti budou dělat radost. Ať už vlastní nebo adoptované. Předem snad nikdo nepočítá vážně s tím, že bude mít s dětmi velké výchovné problémy. Ale každý, kdo chce být rodičem, by si měl zodpovědět na otázku: co když zrovna mé dítě problémové bude? Tady na Rodině je dost příspěvků o tom, jak jsou problémové i děti vlastní. Házet potíže s dětmi adoptovanými na jejich geny, je skutečně nelogické, necitlivé a odsuzující.

Malý příklad: také znám rodinu, kde mají výchovné problémy s vlastní dcerou. Každý z jejich rodiny má vlastní teorii, který z předků za to může, který týden těhotenství to zapříčinil apod. Myslím si, že nikdo nemá pravdu. I tu dívku ovlivňovala spousta věcí. A její chování je výsledkem okolností, toho, jak se k nim uměla postavit a jak jí okolí pomohlo. Stejně tak to bude, dle mého názoru s adoptovanými dětmi i s námi všemi.

Ještě dodávám, že nereaguji přímo na článek, ale na příspěvky v debatě. Myslím, že v článku vůbec chybí všemožné informace, které by mohly podnítit debatu, zda se adoptované děti chovají dle toho, co zdědili od biologických rodičů.
 osvojitelka 
  • 

Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(30.3.2007 15:34:28)
Nemuzu si pomoct, clanek mluvi pravdu teto konretni rodiny, ale ten nazev mi nesedi (kdo vi, nakolik ho vymyslela matka samotna). Nemam v adopci dite "problemove" (zato kolem sebe vidim spoustu biologickych deti s problemovymi vlastnostmi, ktere bud jsou, nebo snad jeste casteji nejsou predvidatelne z "rodinnych genu"). Muj syn ma ale neustale zdravotni problemy, narodil se tezce nedonoseny a ma ruzne mirne hendykepy nebo omezeni, ma za sebou nekolik operaci a ceka(ji) ho dalsi...a napriklad pracovne jsem na tom kvuli tomu uplne jinde, nez bych byla... Proc to rikam - ja ho beru takoveho, jaky je, nikdy jsem si neprala "stejne dite, ale zdrave," mame se vsichni bezmezne radi, budeme si brat dalsi dite z ustavu. Tohle budou nase vlastni deti, vlastnejsi si nedokazu predstavit. Biologicke deti mit muzeme, ale rozhodli jsme se proti, ne ze by to nebyla krasna vec, ale nevidim v tom dostatecny rozdil, takze proc bychom nebyli radsi rodici deti, ktere puvodni rodice ztratily? Jenze nekteri lide z okoli ci z rodiny berou meho syna jako zatez, i kdyz ho maji treba radi. Je to takovy ten pristup, jakoze "adopce" nam zkomplikovala zivot. A prave tohle nesnasim. Urcite nam vsem zkomplikovaly zivot priciny synova zdravotniho stavu a citove deprivace. Nemuzeme vedet, jestli by nas zivot byl tzv. jednodussi s biologickym ditetem, ale to mi je jedno, protoze vsechno je tak jak to ma byt. Osvojeni s sebou bezpochyby nese specificka rizika a clanek ma naprostou pravdu v tom, ze rodice by meli byt dukladne informovani, zvlast pokud zvazuji prijeti starsiho (tj. nekojeneckeho) ditete z ustavniho prostredi. Ale rodice "problemovych" biologickych deti vetsinou neuvazuji ve smyslu "jaktoze nam nikdo nerekl jaky z toho muze byt maler, kdyz porodim?" nebo "porod mi znicil zivot." Deti v NRP se snadno stavaji v predstavach okoli i rodicu "odlisnejsimi," nez ve skutecnosti jsou a vliv tzv. "genu" se casto prehani. To, ze nekdo mel nechtene tehotenstvi, nebo ze mu dite bylo odebrano kvuli "spatnemu bydleni," nebo ze se stal alkoholikem, navic vubec neznamena, ze ma nejak markantne "horsi geny." (Podivejme se na urcite kouty sveta - alkoholiky z lidi delaji vic okolnosti, nez geneticka vybava.)

Kazdopadne si myslim, ze u NRP se jedna o strach z neznameho, zvlast kdyz posloucham lidi, kteri o tom skoro nic nevi a vidi to cernobile - "vlastni" dite je vlastni a prijate dite je velke riziko(nedejboze aby melo v nekde mezi pribuznymi podobnou genetickou zatez, jakou ma v rodine vetsina populace, nebo aby se v puvodni rodine "dokonce" vyskytlo "geneticky odlisne" etnikum!). Cim starsi je deprivovane dite, tim tezsi to obecne bude pro novou rodinu...ale nejsmutnejsi je, kdyz opustene deti zavrhujeme uz od narozeni jako neco menecenneho. (I kdyz upozornujeme na to, ze to neni jejich vina.) Dite patri do rodiny a "odstrasujici pripady" nejsou nic vic nez konkretni pribehy deti a rodin, ktere to bohuzel maji tezke. Pomahaji nam zvazit rizika, stejne jako by to melo byt u pripadu "nevyvedenych" biologickych deti. Adopce sama o sobe neni na vine.
 ladka 
  • 

Re: osvojitelce 

(30.3.2007 15:49:00)
Část Vašeho příspěvku mě velmi zaujala. Ta, kde píšete, že mnoho lidí se na Vašeho syna dívalo jako na přítěž. A že nikdy není jisté, zdy by biologicky vlastní děti byly pohodovější.
Mám podobnou zkušenost. Moji sestru v útlém dětství srazilo auto. Následky velmi vážné tělesné i duševní postižení. Více lidí, než by si člověk myslel, se vyjadřovalo také ve smyslu, že by bylo pro všechny lepší, kdyby ji rodiče dali vyrůstat do ústavu. Nedali. V jistém ohledu to komplikovalo život celé rodině, jistě. Ale jsou i světlé stránky takového života. A především se rozhodli žít odpovědně a ne před potížemi utéct. Měli problémy, něktoré nevyřešili. Moc si jich za jejich rozhodnutí ale vážím, přestože sama bych se bez sestry měla objektivně řečeno líp. Jen teď mám navíc zkušenost, že láska a odpovědnost jsou mnohem důležitější než to, co si myslí ostatní.
Nicméně, to píšu hlavně proto, že nikdy nevíme, co nás s vlastními nebo adoptovanými dětmi potká. Kdo má děti zdravé a bezproblémové, by měl být velmi vděčný Bohu za takový dar. A neměli bychom se nikdo dívat skrz prsty na ty, kteří takové štěstí nemají.
 osvojitelka 
  • 

Re: Re: osvojitelce 

(30.3.2007 15:57:29)
Diky :-) Ja si myslim, ze vetsi stesti nez muj syn me v zivote potkat nemohlo!
 Hana 
  • 

Děkuju za tento Váš příspěvek 

(2.4.2007 8:51:23)
Ladko, velmi děkuju za Váš příspěvek, až mi vehnal slzy do očí. Vaši rodiče zaslouží úctu a respekt, protože i přes naléhání okolí udělali správnou věc, neutekli před zodpovědností a dali se tou těžší cestou, která však ve výsledku znamená naopak obohacení života - sama jste ve svém příspěvku vystihla, o co je váš život bohatší.
 osvojitelka 
  • 

Re: Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(30.3.2007 15:58:35)
MMCH jak uz tady bylo psano, taky si myslim ze clanek vypovida spise proti obecnym predstavam o "geneticke zatezi" - alespon takove, ktera se da predvidat...
 Verena 
  • 

Re: Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(30.3.2007 16:07:17)
Souhlasím s Váma. My sice nemáme adoptované dítko, ale máme holčičku v pěstounské péči. Je tady veliká debata o genech - v tomto jsme teprve na počátku cesty - dceři je teprve 2,5 roku (22 měsíců v ústavní výchově). Ale tím, že jsme pěstouni, známe i rodinu, za týden navštívíme poprvné biologickou babičku - maminku maminky. A víte co to bylo za hroznou ženu, která "naši" holčičku opustila? Holka, která vyhrávala matematické olympiády, byla výbornou žačkou školy - ale na střední škole se chytla party. Začala se s něma tahat, časem fetovat, pak odešla z domu, zamilovala se - ale do toho nepravého - kluka, který fetoval... O naši holčičku se starat chtěli, ale droga byla silnější, neuměli si s ní poradit, zkoušeli přestat, ale droga zvítězila. Jsou to nemocní lidé... Pořád doufali, chtěli problém řešit, ale neměli na to sílu - máme je za to odsoudit??? Máme si myslet, že byli krkavci? Vždyť je osobně ani neznáme, nevíme, co je vedlo k tomu, aby se nezvedli a nezačali něco dělat proto, aby znova nastartovali - a víte jak těžký je start bez drogy? Sebemeší problém a jsme v tom zase... Jediné, za co se na ně zlobím je to, že s náhradní rodinnou péčí nesouhlasili, proto jejich (potažmo naše) holčička, strávila dlouhou dobu v ústavní výchově. Nepopírám, že jsou rodiče, kteří děti týrají, ale co je k tomu vede? Určitě je to i vliv okolí, myslím, že není vina jen na biologických rodičích, ale i těch, kteří jim nepomohou. Nesváděla bych vše na geny. My si ještě užijeme problémů s výchovou víc než dost, ale kdo z nás prošel psychickou deprivací? Kdo ví, jaké to je nemoct se k nikomu přitulit a již třeba ve stáří jen pár měsíců bojovat sám za sebe??? Ale budeme dělat vše proto, aby naše holčička byla v pohodě. A jestli se to povede nebo ne??? Stejně tak to může být u naší biologické dcery... Kdo nic nedělá, ten nic nepokazí a já radši budu jednou litovat toho, že jsem to udělala, než toho, že jsem to neudělala... Mohli jsme si užívat klidu, naši dceru vychovávat jako jedináčka, ale proč? Když ty možnosti osvojit si dítě tady jsou???
 if... 
  • 

Re: Re: Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(31.3.2007 17:15:07)
vereno, ve velké části s tebou souhlasím. Jen bych dodala jednu věc; moje kamarádka se také chytla party a hlavně fetu; otěhotněla ale pak nějak sehnala peníze na potrat.. spí všude možně a nemožně, fetuje, krade, ale hlavně ji diagnostikovali poruchu, která se jednak rozjela asi tím fetem, ale měla k ní předpoklad už dříve - její otec ji měl a jeho prarodiče. Chudák její matka o tom ani nevěděla.. a ta holka krásně tančila, zpívala, byla chytrá, byla to má nejlepší kamarádka 10 let.. a ted se snažím ji pomoct, ale už to vzdávám, ani nevím kde je :(

je mi to moc líto... takové příběhy. Copak si její matka mohla říct, že radši nebude mít děti vůbec, aby se jí nezkazily... těžko, i já bych to riskla.
 Verena 
  • 

Re: Re: Re: Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(31.3.2007 20:01:27)
plně souhlasím - můj otec je alkoholik, rodina tím sice finančně nikdy nestrádala - léčil se, bojoval - a bojuje dodnes. Já mám tudíž sklon k alkoholismu taky v genech - jsem proto špatný člověk a bylo by lepší kdybych nebyla??? A dodnes jsem abstinent...
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Adopce nebo souhrn okolnosti? 

(2.4.2007 8:57:17)
Vereno, "jsem" to samé - dítě alkoholika, dnes již dospělý abstinent.
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

NRP by neměla být jen náhradou za vlastní děti 

(30.3.2007 19:45:45)
Souhlasím s "osvojitelkou" a s dalšími příspěvky, které mluví o tom, že je strašně důležité, proč člověk do adopce vstupuje. I já bych asi s trochou úsilí mohla mít biologické dítě a mám osvojené sourozence, kteří k nám přišli jeden jako batole a jeden jako předškolák. Nevím, jestli je to dětmi, nebo námi, ale my si myslíme, že naše děti jsou ty nejlepší na světě a trošku nás rozčiluje, když nám někdo hned, jak se o adopci dozví, začne vyprávět hrůzostrašné příběhy "jedné své známé" a ptá se, jestli se nebojíme. Děti, které se narodily nechtěné a první dny života prožily v ústavu, mohou mít různé problémy, dokonce i ty, které byly osvojené jako miminka. Bohužel to náhradní rodiče často přičítají genům a neřeší to. Jenže na mnoho problémů už existuje odpověď - chce to ale vyhledat psychologa, který něco ví o NRP (pozor, to zdaleka není běžné) a hledat třeba i na internetu. Zdá se mi, že David z článku Adopce mi zničila život může mít tzv. "poruchu citové vazby", což není u nechtěných dětí neobvyklé. Vůbec nevím, kolik psychologů o tom ale ví, nicméně v zahraničí na to existují odborníci a na internetu je spousta informací. Co je však nejdůležitější - dá se s tím pracovat. A fakt to nemá nic společného s geny, já bych na ně tak nespoléhala. Je docela běžné, že se vlastní děti liší jak od sebe tak od rodičů - ať už v tom dobrém (jediné dítě v rodině, které vystuduje) nebo ve špatném (takové ty černé vrány). Adopce fakt není pro každého, ale vedle těch nešťastných rodin existují i rodiny, jejichž příběhy jsou šťastné.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: NRP by neměla být jen náhradou za vlastní děti 

(4.4.2007 2:47:05)
Osvojitelko ;-), Vereno, Ladko, Kateřino a ostatní - díky za tuhle část diskuze, konečně (podle mého) smysluplnou a moudrou. To je přesně ono.
 Pavlína a Brečoun 


Vám všem, 

(30.3.2007 16:53:39)
kteří jste přijali do svých rodin "cizí" děti KLOBOUK DOLŮ, KLOBOUK DOLŮ A ZNOVU KLOBOUK DOLŮ. Hrozně vás obdivuju a děkuji vám. Možná, že do toho jednou taky půjdu, zatím si netroufám.
 Katka 
  • 

osobni zkusenost - nahradni rodice 

(30.3.2007 17:49:05)
Zdravim vsechny,
vychovavame s muzem dvouleteho adoptovaneho syna, ktereho jsme si vzali proto, ze jsme chteli vytvorit novy domov opustenemu diteti. Dnes a denne vidime, ze naseho maleho (stejne jako kazdeho z nas) utvari tri faktory: dedicnost, prostredi a vychova. Jdou vedle sebe ruku v ruce, jenze nevime napr., kdy a co se ve vyvoji ditete "probudi" nebo zase "usne". To, ze tomuhle diteti cela nase sirsi rodina dava to nejlepsi, nemusi znamenat, ze i ono nam jednou ze sebe vrati jen to nejlepsi. A to nemluvim jen o dobe nejblizsi, aby napr. zvladlo nastup do skoly, aby se mu v ni darilo ..., ale aby se take v dobe dospivani a dospelosti dokazalo dobre vclenit do vetsinove spolecnosti, zalozilo harmonickou rodinu a prozilo spokojeny zivot. Ono to totiz neni jen o tech kojencich a batoletech, ktere jsou proste roztomile sami o sobe, kdyz na vas vyvali to svoje kukuc, vrni si ve vasi naruci, reknou vam poprve mama a tata apod. Je to i o tom, jak diteti rici, ze je adoptovane, jak zvladnout jeho reakci, ktera napr. v dobe puberty, kdy kazdy hleda sam sebe, muze byt dost bourliva a mnoha milujicim rodicum muze pekne zneprijemnit zivot ...
Jen bych chtela zminit jeste jednu dulezitou vec, ktera by se podle me nemela opomijet. Je dobre, ze se hodne mluvi o adoptovanych detech, ale take by se melo hodne mluvit o jejich adoptivnich rodicich. Oni nejsou jen kdosi, kdo bud pri vychove adoptovaneho ditete uspeje nebo selze. Jsou to lide, kteri mozna vice nez "normalni" lide nesou sve neuspechy pri vychove ditete , protoze treba nedokazali dobre rozkodovat osobnost ditete (dedicnost) a tomu se prizbusobit. Protoze oni se pro sve dite rozkrajeli, udelali pro nej prvni posledni a ono se to proste nepovedlo. Kdo za to muze? No nejspis oni, protoze oni vpadli do jeho zivota, aniz by se ho zeptali, jestli chce s nimi zit. Proste ja osobne o nej budu mit vzdycky vetsi strach a vetsi pocit odpovednoti prave z tohoho dovodu, nez o sve "vlastni deti".
A to nejsem zadna krkavci matka, ktera by chtela nekomu nadrzovat. A take si vazim vsech rodicu, ne jenom tech, kteri si vzali dite z KU nebo DD, protoze kazdy, kazdy! rodic si zaslouzi pochvalit za to, jak se stara o sve deti a dokaze s nimi prozivat nejen to hezke, ale i to zle, co s sebou zivot prinese.


Mejte se, Katka
 osvojitelka 
  • 

Re: osobni zkusenost - nahradni rodice 

(30.3.2007 18:00:42)
souhlas
 if.. 
  • 

Re: osobni zkusenost - nahradni rodice 

(31.3.2007 17:16:17)
katko, moc hezky jste to popsala, opravdu jsou všechny faktory ruku v ruce. Ale držím vám, abyste jako spousta štastných příběhů tu genetiku odsunuli do pozadí. Mějte se krásně! :)
 Daniela, adoptovaná dcera Alžběta (skoro 3 roky) 
  • 

Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(31.3.2007 18:54:54)
Milá paní, díky za "poděkování", ale zjevně nevíte, o čem píšete. Klobouk dolů není třeba, my totiž chápeme adopci jako ROVNOCENNOU formu rodičovství. S manželem jsme dali adopci přednost před pokusy o biologické dítě již po 2 potratech v 7tt, protože již předtím, dokud jsme vůbec NEVĚDĚLI, že jednou budeme nějaké problémy s bio dětmi mít, jsme chtěli jedno bio a jedno nebio dítko. Takto jsme postup otočili a nyní jsme tak spokojeni, že se už o bio dítě nepokoušíme, a naopak máme podanou další žádost o adopci. A to máme, prosím, barevné, poloromské dítko. Malá je skvělá, úžasná. Můj muž má dvě biologické dcery (29 a 25 let), a když jsme se o našich životech nedávno bavili, říkal mi, nakolik byl překvapen, když si uvědomil, že v jeho otcovství biologickém a nebiologickém není žádný rozdíl... už z nás přestaňte dělat chudinky, co "nemají" vlastní děti, my je totiž máme! Článek jim akorát strašně ubližuje a odrazuje potenciální nové rodiče. Naše děti jsou naše a jsou stejně úžasné a je s nimi stejné peklíčko jako s těmi biologickými. Pokud nebudou odmala slýchat, že jsou kvůli svým genům méněcenné (ať už od okolí, nebo od rodičů - což se často děje!), budou žít šťastný a naplněný život. Není ani pravda, jak jsme altruističtí, že jsme "pomohli" jednomu životu - nene, my jsme si s Alžbětkou pomohli navzájem: je to báječná dcera a já bych ji za biologické dítko nevyměnila ani za nic!
 xxxx 
  • 

Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(31.3.2007 21:02:05)
souhlásím s vámi.
 Dag-mar 
  • 

Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(1.4.2007 22:51:19)
Naprosto s Váma souhlasím. Máme adoptovaného syna. Je mu 7 a máme jej od 12 týdnů. Byla jsem a budu vždycky přesvědčená, že adopce byla nejlepší věc v mém životě.
To, že jsme si pomohli navzájem tvrdím od začátku společného života.
 Lenka+Zuzka 8let 


Re: Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(2.4.2007 21:59:17)
To Vám přece nikdo nevyvrací, že Vaše adoptované děti jsou Vašimi dětmi v pravém slova smyslu, ale na druhou stranu nemaje vlastních biologických potomků těžko můžete vědět jaké to je vychovávat OPRAVDU své dítě.
 Daniela 
  • 

Namyšlení bio rodiče? 

(3.4.2007 11:22:43)
Stejně jako Vy, biologičtí rodiče, nemůžete vůbec vědět, jaké to je vychovávat adoptivní dítě :-))). Takže tak jako Vy NEMÁTE PRÁVO SOUDIT NAŠE RODIČOVSTVÍ, protože ho neznáte, my nesoudíme to Vaše - na rozdíl od vás... kteří se do našich dětí většinou z totální neznalosti obouváte. Mimochodem tyto děti jsou NAŠE VLASTNÍ, mají nás v rodných listech a to, že jsme je neporodili, je souhrn okolností. Dosáhne tak daleko vaše uvažování, biologická matko?:-)
 Liné 
  • 

Re: Re: Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(3.4.2007 18:39:33)
A co všichni ti, kteří vychovávají své biologické i nebiologické děti? souhlasím se všemi, kteří tady píší, že bio i nebio děti vnímáme emocionálně stejně. Jsou prostě naše. A stejně tak je pravda, že děti, které jsme přijali, jsou mnohem náročnější na výchovu - no a co?
¨
Jo, a ještě jedna věc - mně je úplně jedno, zda vše, co si naše děti nosí, je vliv genetiky nebo prostředí nebo osobnostního nastavení. Prostě jsou takové a basta fidli.

Některé názory na biologické rodiče mi připadají fašizující. No a co, že rodiče smrdí? Co my víme, že si v životě zažili, kdo jim ublížil, že se nedokázali postarat o své dítě. To si myslíte, že jste všichni tak dokonalí? Já teda nejsem.
 Verena 
  • 

Re: Re: Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(12.4.2007 18:35:12)
já patřím mezi maminky jak biologické (holčička 6,5 roku), tak nebiologické (holčička 6,5roku) a v rodičovství rozdíl nevidím. Mám obě holčičky stejně ráda, přistupuji k nim stejně, samozřejmě s ohledem na jejich individuality a nechápu v čem by mělo být moje "náhradní" rodičovství jiné.... Prošli jsme si porodem u obou (u druhé porod v srdci - stejně bolestná a zároveň radostná událost), šestinedělím, i fázi uklidnění a poznání svého dítěte - bylo to úplně stejné - stejně krásné a stejně těžké... A o tom to je.
 Verena 
  • 

Re: Re: Re: Adopce je stejně kvalitní rodičovství! 

(12.4.2007 18:35:48)
já patřím mezi maminky jak biologické (holčička 6,5 roku), tak nebiologické (holčička 2,5roku) a v rodičovství rozdíl nevidím. Mám obě holčičky stejně ráda, přistupuji k nim stejně, samozřejmě s ohledem na jejich individuality a nechápu v čem by mělo být moje "náhradní" rodičovství jiné.... Prošli jsme si porodem u obou (u druhé porod v srdci - stejně bolestná a zároveň radostná událost), šestinedělím, i fázi uklidnění a poznání svého dítěte - bylo to úplně stejné - stejně krásné a stejně těžké... A o tom to je.
 radši anonymně 
  • 

ještě k těm genům.......... 

(30.3.2007 19:42:11)
Byli jednou muž a žena. Vzali se a zplodili spolu čtyři syny. Otec (z důvodů o kterých se v rodině nemluví)spáchal sebevraždu, ještě v ranném věku dětí. Matka všechny syny vychovávala stejným metrem. Tři z nich jsou spokojení, spořádaní manželé a otcové, pracovití, vtipní, vyrovnaní atd. Jeden z nich je také manžel a otec, ale všechny své problémy řešil a řeší alkoholem a agresí. Má dceru, která se snaží žít normální život (studium, rodina...) a syna, který přebral štafetu (alkohol, agrese).
Co jsem chtěla říci...i ptáci kteří mají stejné rodiče a vylétli ze stejného hnízda mohou mít diametrálně odlišné chování i pohled na svět. Bohužel.
 Katerina, 2 deti v NRP 
  • 

NRP není náhrada za vlastní dítě 

(30.3.2007 19:43:58)
Souhlasím s "osvojitelkou" a s dalšími příspěvky, které mluví o tom, že je strašně důležité, proč člověk do adopce vstupuje. I já bych asi s trochou úsilí mohla mít biologické dítě a mám osvojené sourozence, kteří k nám přišli jeden jako batole a jeden jako předškolák. Nevím, jestli je to dětmi, nebo námi, ale my si myslíme, že naše děti jsou ty nejlepší na světě a trošku nás rozčiluje, když nám někdo hned, jak se o adopci dozví, začne vyprávět hrůzostrašné příběhy "jedné své známé" a ptá se, jestli se nebojíme. Děti, které se narodily nechtěné a první dny života prožily v ústavu, mohou mít různé problémy, dokonce i ty, které byly osvojené jako miminka. Bohužel to náhradní rodiče často přičítají genům a neřeší to. Jenže na mnoho problémů už existuje odpověď - chce to ale vyhledat psychologa, který něco ví o NRP (pozor, to zdaleka není běžné) a hledat třeba i na internetu. Zdá se mi, že David z článku Adopce mi zničila život může mít tzv. "poruchu citové vazby", což není u nechtěných dětí neobvyklé. Vůbec nevím, kolik psychologů o tom ale ví, nicméně v zahraničí na to existují odborníci a na internetu je spousta informací. Co je však nejdůležitější - dá se s tím pracovat. A fakt to nemá nic společného s geny, já bych na ně tak nespoléhala. Je docela běžné, že se vlastní děti liší jak od sebe tak od rodičů - ať už v tom dobrém (jediné dítě v rodině, které vystuduje) nebo ve špatném (takové ty černé vrány). Adopce fakt není pro každého, ale vedle těch nešťastných rodin existují i rodiny, jejichž příběhy jsou šťastné.
 Ivo 


K článku 

(31.3.2007 9:57:39)
Tak špatně napsaný článek jsem už dlouho nečetl. Šéfredaktorka Gabriela Bachárová zřejmě neoplývá přílišnou redaktorskou erudicí. Bohužel je také podepsána pod článkem o adopcích, tématu, kterému zcela zjevně nerozumí. Text je tak jednoznačně medvědí službou osvojitelství. Celý článek je o rodině, která nezvládla svoji výchovnou úlohu. Matka popisuje svoji situaci zcela přesně - jde o nezralou a citově nevyváženou osobu, kterou uspokojí jen narození biologické holčičky s rezavými vlásky. No budiž, tato rodina je pro mne naprosto nezajímavá, bohužel šéfredaktorka Bachárová také nezvládla svoji roli a do tisku pustila v témže čísle Děti a my obsahový paskvil doprovázený dalšími články k tématu adopcí s obdobným mylným pohledem a věcnými chybami. V článku předcházejícím diskutovaný nesmysl například Bachárová tvrdí, že "Není žádnou výjimkou, že rodiče dítě po nějakém čase dítě vrátí znovu do ústavu, protože zjistí, že na jeho výchovu nestačí a vzali si příliš velké sousto". Není to pravda, uvedené se jistě stává, podle statistik je to ale výjimečné.
Pokud chce Děti a my psát o adopcích a pěstounství, pak by mělo obnovit zrušenou přílohu na dané téma a přizvat odbroníky, kteří se tomu věnují systematicky. Paní šéfredaktorka ale zřejmě umí vše, neboť je v tomto čísle Děti a my podepsána pod zhruba polovinou článků. Co ale chcete jiného, když redakce nemá jediného redaktora (pouze šéfredaktorku a stálé spolupracovníky jak se lze dočíst v tiráži). Má ale redakční radu s poměrně zvučnými jmény. Dost by mě ale zajímalo, zda např. známá odbornice v oblasti PhDr. Bubleová souhlasila se zněním otištěných "adopčních" článků.
 Macik 
  • 

Re: K článku 

(31.3.2007 11:46:30)
Ivo, já s Vámi naprosto souhlasím. Jsme schválení čekatelé a "jen" těch 42 hodin strávených na přednáškách, které jsou povinné, mě utvrzuje, že článek je buďto smyšlený, nebo se prostě před 11 lety adoptovalo bez předchozí průpravy. Spíš mě zaráží mnoho negativních hodnocení adoptivních dětí z této diskuse.
 Ivo 


Re: Re: K článku 

(31.3.2007 12:14:46)
Ano, na to jsem už neměl sílu reagovat. Všechny ty dávno překonané názory o "mizerné genetické výbavě" ...
 Berunice 


Re: Re: Re: K článku 

(31.3.2007 12:23:23)
Tak to já sílu našla, takové řeči mě dokážou nadzvednout ze židle. Napsal si to přesně, chyba je evidentně někde úplně jinde než u těchto dětí, ale ono je to tak snadné hledat raději chyby tam kde se to vyloženě nabízí, než se zamyslet sami nad sebou a trochu si sáhnout do svědomí.
 Saimona + HONZÍK a dvě ségry 


Re: Re: K článku 

(31.3.2007 12:18:57)
Obdivuji rodiče, kteří si adoptovali odložené děti.
Děti jsou opravdu ovlivněny dědičností, výchovou a prostředí, to jsou tři faktory, které utvářejí každého člověka....
Dávám za pravdu Džejn, že rodiče, kteří odloží své děti, případně jim je musí vzít sociálka, určitě nejsou uplně v pořádku lidé. A nemyslím si, že je něco špatného na tom, jak to přesně Džejn nazvala. Většina z rodičů, kteří tímto způsobem odloží děti jsou primitivní, nezodpovědní,......lidé /teda jestli je tak vůbec můžu nazývat/ Je velice špatné, že jakýsi lidé zplodí děti a pak jim způsobí trápení, které je poznamená na celý život. Řekla bych, že zavřít je málo......
 Martina 
  • 

Re: Re: Re: K článku 

(4.4.2007 2:58:38)
Saimono, má vůbec smysl reagovat? "Zavřít je málo" - a co byste teda navrhovala? Nechat ty lidi utratit?! A co když se Váš syn jednou chytne špatné party, zkusí fet, "omylem" zplodí dítě... taky byste ho nejradši nechala pověsit?? Tyhle nedomyšlené názory mám fakt moc ráda :-(((
 Zuzka+Terka 9mes 
  • 

Re: Re: K článku 

(31.3.2007 14:48:27)
No ja neviem. Mam kamaratku ktora vyrastala v detskom domove cely svoj zivot(vlastne od 6R) Pamata si vlastnyh rodicov tazkych alkoholikov, jej otec zhodil mamu zo schodov a ta ostala mrtva lezat. tato kamaratka nikdy nezazila adopciu, lasku nahradnej mamy, nevedela hospodarit s peniazmi, mala hruby slovnik az sa jej ujala moja mamina.Dievcinka k nam chodila na vecere, obedy, len tak na pokec o zivote. Dnes je krasnou mamou 2 deti stastne vydatou a mojou skvelou kamaratkou.Nemyslim si ze geny su teda zodpovedne za vsetko. Na clanku mi je divnych par skutocnosti. Alenku si brali ako 8mesacnu. No moja dcerka ma teraz 9mesiacov. Je na mne zavisla, chce byt so mnou ale myslim si ze keby sa mi nedajboze nieco stalo a ujala sa jej dobra mama, snad by to nezanechalo take hlboke zranenia v jej dusicke aby v 11 mohli o nej povedat ze sa neuci kvoli tomu lebo bola adoptovana. Ci ano? Ako moze mama, hoci aj nahradna povedat ze syn ju lubi az neprijemne. Tak chcem na niecom stavat alebo nie? Ako studentka som praxovala v kojeneckom ustave. Sestricky tam niektore deticky volali,,lepive,, takze asi viem co sa mysli pod az neprijemnou pozornostou od zanedbaneho dietata. Ale to sa snad netyka dacka adoptovaneho uz 9 rokov milujucimi rodicmi. Co tak mozno pozriet sa na seba samu, a prehodnotit svoje silne stranky? A teraz cakam tu sprchu kritiky.
 xxxx 
  • 

Re: Re: Re: K článku 

(31.3.2007 14:58:06)
Jak tak čtu tyto příspěvky tak se zamýšlím nad tím jaké mám genecické vlastnosti po biorodičích nebo jestli jsem spíše po adoptivních rodičích.

Můj nároz je takový, ani nevím jaké jsou mé geny protože jsem nikdy o svých rodičích neslyšela a ani o nich nic nevím. Když vezmu v uvahu moje rodiče kteří mě vychoválali tak mám všechno po ních co mě naučili .
 Zdenikova 


Re: Re: Re: K článku 

(31.3.2007 15:15:21)
Nevím, ale také mě zaráží jak může máma takhle mluvit o svých dětech (vymodlených dětech, pro které podstoupila tolik, aby je získala)...

tak nějak nevím co je horší, život v ústavu nebo v adoptivní rodině, kde o vás takto přemýšlí? jako příčinu svého zničeného života? no brrr

tohle není o dětech...to je o rodičích.
 Atramka, 6dětí - 4NRP 
  • 

Re: Re: Re: Re: K článku 

(31.3.2007 15:59:14)
Tak jsem dočetla reakce na článek a je mi z toho poněkud smutno. Já bych si nedovolila takto hromadně odsoudit rodiče dětí, které jsou v ústavech. Nemohu přeci soudit někoho, o jehož minulosti a osudu nic nevím. Co se genů týká, před několika lety k nám do rodiny přišli tři biologičtí sourozenci. Mají stejné rodiče, stejně jsou každý zcela jiný a platí na každého něco jiného. V ústavu strávili téměř čtyři roky, předtím je rodiče v původní rodině i týrali, začátky našeho soužití nebyly vždy jednoduché, ale po těch letech opravdu nelituji, že k nám přišli. Později jsme si přivedli domů ještě holčičku s mnoha problémy, divokou, s tím, že krade a lže. Ale pokud porozumíte tomu, proč je dítě takové a proč některé věci dělá, najdete i klíč k tomu, jak mu pomoci se s minulostí vyrovnat. Podle mě to chce otevřenost vůči těmto dětem, trpělivost a porozumění. A stále je utvrzovat v tom, že my jsme ti, na které se mohou spolehnout a kteří je přijímají takové, jací jsou. To však neznamená, že vždy souhlasíme s jejich chováním a vše jim dovolíme. Dítě, které přijímám do své rodiny bych vrátila v jediném případě. Kdybych byla přesvědčena, že je to v jeho zájmu. Nejstaršímu z mých "cizích" dětí je sedmnáct, nejmladší devět. Není to vždy jednoduché, ale dokud mě budou potřebovat a chtít, vždy tu pro ně budu.
 Betina 


Re: Re: K článku 

(2.4.2007 10:51:32)
tak se ale vyjádřili lidi, kteří s adopcí nemají zkušenost a prezentují názory převzaté a zastaralé.... určitě existuje procento nepovedených adopcí, tak jako existují rodiny, které mají nepřekonatelné problémy s bio dětmi.... nic se nebojte a jděte do toho (i s vědomím možných a pravěpodobných potíží), stojí to za to, a nebudete mít žádné "náhradní" dítě,
budete mít svého tvorečka, který bude jedinečný a určitě pro vás nejlepší a vy pro něj, na vztahu máma/táta - dítě nemůže být nic náhradního, ten prostě buď je nebo není.... hodně štěstí
 Daniela, adoptovaná dcera Alžběta (skoro 3 roky) 
  • 

Ivo, díky... + e-mail do redakce DM 

(31.3.2007 19:00:02)
Ivo, díky za přesný názor, já se včera u nového čísla DaM strašně naštvala, tak jen kopíruji, co jsem včera ve vzteku napsala do e-mailu redakci: "Vážení, se zaujetím jsem se pustila do čtení nového čísla Vašeho časopisu, kde jste otevřeli téma Adopce. Bohužel ale, i když jste - nebo byste měli být - profesionální časopis, jste se zachovali zcela běžně, jak je v České republice v médiích zvykem, a totiž že kromě běžných informací o procesu adopce jste zařadil jeden JEDINÝ příběh, a to o adopci takzvaně neúspěšné. Jsem adoptivní máma tříleté holčičky a na celý problém mám úplně jiný názor: bohužel právě média jsou tím, že hledají tzv. HLP (= hluboké lidské příběhy) - a tedy hlavně tragédie - ubližují těm nejnevinnějším - adoptovaným dětem. Proč jste v uvedeném příběhu nehledali, k jakému selhání mohlo vést ze strany rodičů? Proč dostala slovo jen matka, a ne děti? Proč jste se nesnažili aspoň o tak základní objektivitu, jakou by bylo zeptat se na příčinu neúspěchu profesionála-psychologa nebo pracovníka dětského domova? Proč jste tak strašně jednostranní?... Od profesionálního časopisu zabývajícího se dětmi bych čekala více profesionality... věřte, že najít KLADNÉ příběhy adopce je méně snadné jen proto, že lidé se se svým štěstím svěřují daleko méně než s neštěstím...

Hluboce jste mne zklamali. Zároveň s tímto číslem přišla objednávka dalšího předplatného. Nyní již vím, že ji nezaplatím...
S pozdravem a vírou v to, že nebudete dále ubližovat těm jediným, kteří na startu do života na rozdíl od většiny ostatních měli strašlivou pozici opuštění, smutku a bezmoci a kteří si často následky nesou dál do života, s vírou v to, že svou chybu v dalších číslech odčiníte, DP".
A to jsem jim nenapsala, jak zásadní chyby v článcích udělali - počínaje tím, že naprosto nechápu, jak psychotesty mohla projít taková adeptka, která se dosud nevyrovnala se smrtí dítěte - tato událost je určitě příšerná, ale nezakládá povinnost státu "dát" takové matce dítě, obzvlášť pokud jednoznačně hledá pouze kopii své biologické dcery. To pak bylo od počátku jasné, kam to povede... dále je v (jiném) článku (stejného čísla) uvedeno, že k adopci se lidé uchylují ze 2 důvodů: 1) nemohou mít bio děti, 2) chtějí pomoci. Není to pravda. My chtěli adoptovat ještě dlouho předtím, než jsme vůbec zjistili, že je nějaký problém s donošením dítěte. Dále: prý romské děti nikdo nechce. My jim dali přednost před dětmi "bílými" - máme poloromskou strašně šikovnou, chytrou a krásnou dceru a čekáme na další a v požadavcích jsme uvedli, že nechceme bílé dítě. Nejsme sami, jen v Ostravě mezi ČEKATELI znám další 2 takové rodiny...
Je hnusné, že se takového faux pas a ubližování dopustil rádoby ODBORNÝ časopis, doufám, že z toho Portál vyvodí patřičné důsledky...
Mějte se fajn! Daniela
 Irena, 2 deti 
  • 

Re: Ivo, díky... + e-mail do redakce DM 

(3.4.2007 23:12:40)
Rada bych okomentovala predevsim stret postoju adoptivnich a biologickych rodicu. Bohuzel zivot neni spravedlivy a nema cenu se tvarit, ze vsichni jsou "obdarovani" stejne a vse je skvele. Spolecnost by mela predevsim podporovat ty, kteri jsou schopni a ochotni realizovat vlastni biologicke rodicovstvi-dite, ktere porodim, take vychovam. Pokud by bylo vse idealni, neni prakticky koho adoptovat, protoze by platilo vyse zminene a nasledky tragickych udalosti by az na naproste vyjimky vyresila alespon sirsi rodina. Realita je ovsem jina, znacne pestrejsi - takovy je zivot. Adoptivni rodicovstvi je samozrejme zcela plnohodnotne ve smyslu vychovy a to je pro spolecnost dulezite a velmi zadouci.
Zaroven neni zdrave oplyvat pochopenim pro biologicke rodice, kteri nejsou ochotni plytvat casem a usilim na vychovu vlastnich deti. Muj manzel ma bratrance a ten zil sam se svoji dcerou-matka (alkoholicka) je opustila. Posleze se znovu ozenil a nova manzelka se s dospivajici nevlastni dcerou do te miry nesnesla, ze prinutila biologickeho otce, aby podal zadost o umisteni 13-lete do DD!!! Nakonec se o nezletilou postarala rodina, ale technicky je umisteni za danych okolnosti mozne!!! Vlastni dite obtezuje? Zadny problem-sup s nim do DD!!
Zaverem: adoptivni rodicovstvi ano, podporovat, pomahat, jsou na urovni biologickych rodicu. Ve spolecnosti plni vsechny rodiny stejnou funkci-chystaji dalsi lidi do zivota.
 nekázanka 


příloha NPR 

(1.4.2007 14:27:19)
Přílohu NRP nezrušil vydavatel, ale samo Středisko náhradní péče, protože na ni nemělo peníze. Příloha NEBYLA součástí časopisu, články dodávali a redigovali lídé ze Střediska náhradní rodinné péče. Byla vlastně pozůstatkem časopisu Náhradní rodinná péče, který se (z nedostatku financí stala přílohou) a Středisko už nemělo ani na tu přílohu; v minulém roce ji financoval FOD a i ten už ji dále neudržel. To jen pro vysvětlení.
 Jitka, 2 děti 
  • 

I já jsem adopcí poznamenaná. 

(31.3.2007 18:56:20)
Moji rodiče ke svým 3 dětem adoptovali další dvě děti. Bohužel v době jejich dospívání nastalo peklo. Útěky, krádeže,podvody,na policii jak doma.... Stále nějaké problémy.O klidné rodinné pohodě jsme si mohli nechat jen zdát - neustále se něco řešilo. Na nás,vlastní děti, už neměli rodiče sílu ani čas. Dnes už je naštěstí vše relativně v klidu. Vím, že moji rodiče udělali pro mé adoptované sourozence opravdu hodně. Zároveň ale také vím, že tohle bych svým dvěma dětem nikdy neudělala.

 Honza 
  • 

Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(31.3.2007 21:29:25)
Jean Jacques Rousseau by s Vámi nesouhlasil :o) ... a víc k tomu asi nemá cenu dodávat :o)
Snad jen, že tisíce, desetitisíce nebo statisíce (když oputíme český rybníček) adoptovaných a dnes úspěšných dětí a lidí by mohli vyprávět jak málo záleží na původní rodině a jak moc na té náhradní.
Víte třeba, že jeden z vítězů TýTý vyrostl(a) v náhradní rodině? Nevíte? No to je možná dobře, protože Vám do toho nic není.
 Boďka 


Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(31.3.2007 22:26:17)
Ja len takú malú poznámku ohľadne váženého pána Rousseaua - všimla som si, že mnohí dávajú tohto intelektuála a filozofa za vzor- čo sa týka názorov na výchovu detí a pod. Viem, že napísal o tom aj knihu EMIL, Rousseau je tuším jeden z prvých učencov a filozofov, ktorí sa podrobne (aspoň teoreticky) venovali duši dieťaťa.

Nie každý však asi vie, že tento učenec bohužial mal problém so svojimi vlastnými deťmi, vrodená útlocitnosť a láskavá povaha mu nedovoľovala venovať sa im, preto ich radšej všetky dal do sirotinca, čo v tých časoch ohromnej úmrtnosti novorodencov (zvlášť v týchto ústavoch) s pravdepodobnosťou hraničiacou s istotou znamenalo istú smrť vo veľmi nízkom veku (do 1 roka).

Mne osobne sú sympatickejší učenci, ktorí aspoň čiastočne dodržiavajú vo svojom živote tie ideály, ktoré tak vehementne obhajujú vo svojich knihách.
 Boďka 


Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(31.3.2007 22:28:27)
Ja len takú malú poznámku ohľadne váženého pána Rousseaua - všimla som si, že mnohí dávajú tohto intelektuála a filozofa za vzor- čo sa týka názorov na výchovu detí a pod. Viem, že napísal o tom aj knihu EMIL, Rousseau je tuším jeden z prvých učencov a filozofov, ktorí sa podrobne (aspoň teoreticky) venovali duši dieťaťa.

Nie každý však asi vie, že tento učenec bohužial mal problém so svojimi vlastnými deťmi, vrodená útlocitnosť a láskavá povaha mu nedovoľovala venovať sa im, preto ich radšej všetky dal do sirotinca, čo v tých časoch ohromnej úmrtnosti novorodencov (zvlášť v týchto ústavoch) s pravdepodobnosťou hraničiacou s istotou znamenalo istú smrť vo veľmi nízkom veku (do 1 roka).

Mne osobne sú sympatickejší učenci, ktorí aspoň čiastočne dodržiavajú vo svojom živote tie ideály, ktoré tak vehementne obhajujú vo svojich knihách.
 Honza 
  • 

Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 14:57:11)
Máte pravdu. Není správné kázat vodu a pít víno. Já jsem svůj názor (a příklad pana J.J.R.) přidal víceméně proto, že vnímám svět jako barevný. A ta dikuse nad adopcí a geneticky danými negativy u dětí mi připadala příliš jednostranná.
Celkem mě překvapilo, že na počátku 3. tisíciletí většina diskutujících lituje adoptivní rodiče a shrnují jejich malé šance na jakékoliv "slušné" vychování jejich byt náhradních potomků.
Možná bychom je mohli jako ve sartém Řecku házet ze skály rovnou. A nebo alespoň částečně připůstit, že ne všechno je dané v genech a že existuje cosi jako vliv prostředí. A proto jsem použil tu metaforu s JJR.
A že konkrétně panu Rousseauovi to nevyšlo? No jeden nevydařený pokus přeci neznamená, že celá teorie nebude fungovat?
 cestovatelka 
  • 

Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 0:16:55)
Podle meho nazoru jsou poznamenany adopci obe dve strany.Ja a moje sestra(dvojce),jsme byly adoptovany
jako 10 mesicni batolata.Protoze nyni znam obe rodiny,mohu srovnavat.Nasi biologicti rodice selhali
v peci o nas dve(spatne bytove podminky,zadni pra-
rodice,otec pracoval mimo domov..)ale za par let
si poridili nase dva bratry,kterym byli rodici velmi
dobrymi.My jsme skoncily u rodiny starsi,bezdetne.
Meli ovsem velky novy dum,coz v 60-tych letech asi
zastiralo vsechny otazky spojene s kvalitou vychovy.
Deti jsme byly vymodlene,ale pravdepodobne jim zad-
ny psycholog nerekl,ze s sebou neseme vlastnosti po
puvodni rodine.Ranne detstvi bylo fajn,ale s priby-
vajicimi lety zacaly problemy.Tim nemyslim zadne
uteky,kradeze,ci problemy ve skole.Stacil i zcela
jiny nazor a uz byl pozar na strese!Tak jsme si
musely mnohokrat vyslechnout ze mame "hnusne povahy"
a nejsme dost vdecne.V rodine se velmi tezce"drelo",
na poli ,na zahrade,jako 7-lete jsme osekavaly cihly
ze stareho objektu,protoze se z nich za par let po-
stavila chata(opet svepomocne)a za dalsich par let
radovy dum.Adoptivni rodice byli nevzdelani a proto
povazovali manualni praci za pouze jedinou"spravnou"
a proto nas take castovali vetami"zase lezis na ba-
chore a nic nedelas"-to v dobe,kdy jsme cetly knizky
ktere jsme milovaly.Vedely jsme,ze vzdelani je je-
dina mozna cesta od kazdodenni driny.To,ze jsme
adoptovane nam nikdy nerekli,ackoli na male vesnici
kde jsme bydleli,to vedeli vsichni.Reakci na pokri-
kovani spoluzaku-"jste z decaku"byly jen vyhruzky
od rodicu a prarodicu spoluzakum a jejim rodicum a
nasledne ujisteni,ze to vsechno jsou jen lzi(az do
doby kdy nam bylo asi 25 a zkontaktovali nas biolo-
gicti rodice).Mezitim sestra se odstehovala,nebot
nemohla snaset jejich neustalou kontrolu nad jejim
zivotem a doted zije sama a spokojena.Me se pokusili
rozbit moje manzelstvi a po neskutecnych eskapadach
zijeme vsichni spolecne v zahranici,nas jediny syn je dospely a dokoncuje studium na prastizni uni-versite.Co jsem tim chtela rict-jen to ze jsme byly
brany za dar od uradu a proto musime byt neskonale
vdecne.Podotykam,nikdy jsme nepily,dobre jsme se
ucily,svou pili jsme odmaturovaly a ja vystudovala
vs i v zahranici.Ackoli jsme s nimi v kontaktu doted
nikdy nepriznali jakekoli pochybeni v jejich vychove
a cokoli se nam nelibilo byla pry nase vina.Chtela
bych stejne poprat vsem adoptivnim rodicum i jejim detem mnoho vzajemneho porozumeni ,lasky a hlavne
tolerance.Prijmete vase adoptovane dite jako osob-
nost,kterou pomuzete rozvijet ale ktera nikdy nebude
vase kopie.
,
 Honza 
  • 

Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 14:36:33)
Bravo pani cestovatelko.
 Líza 


Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 16:48:33)
Cestovatelko, znám hodně biologických dětí, které by mohly napsat to, co ty. Ani biologičtí ani adoptivní rodiče nikdy nejsou ideální; každý člověk má svoje slabosti nebo povahové zvláštnosti, každý rodič má ve výchově něco, co mu jde a něco, co příliš nezvládá. Nemyslím si, že by vaše problémy byly dány tím, že jste se sestrou vyrůstaly u nebiologických rodičů. A možná až ve chvíli, kdy sama budeš mít děti, ti dojde, co všechno udělali dobře.
P.S:Proč si vás vaši skuteční rodiče nevzali, když se jim začalo dařit dobře? Neidealizuješ si je trochu? A není to právě tím, že s nimi jsi ten každodenní život a pubertální konflikty neprožila?
 cestovatelka 
  • 

Re: Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 21:57:41)
Mila Lizo,
jeste jednou k memu i Vasemu prispevku.Jak
jsem psala,ja sama mam biologicke dite-syna,
ktery prekrocil hranici dospelosti.Cely zivot
jsem se proto snazila ho vychovavat jak jsem
najlip umela,brala jsem ho jaky je.Vzdy vedel,
ze muze prijit s jakymkoli problemem,nikdy ho
nebudu ponizovat,nebo mu vycitat jeho"povahu".
Myslim si,ze je "rovny"mlady muz,na ktereho se
ostatni mohou spolehnout.Dela mi povetsinou
radost,nejen svym studiem,ale obecne pristupem
k zivotu.To jen k Vasi pripomince,ze snad svuj
nazor na adoptivni rodice zreviduji,az budu mit sama deti...
Dale k me "idealizaci"biologickych rodicu-
vychazim z faktu,ze se nas dobrovolne vzdali.
To je vec,kterou ja jako matka chapu tezce.
Postupem casu nas chteli vyhledat,ale nase
zmenena prijmeni a hlavne krestni jmena jim
hledani prodlouzila.Po roce 1989,bylo mozno
nahlednout do matriky daleko volneji,tak jsme
byly kontaktovany pozdeji.Dali nas k adopci
ci osvojeni nezrusitelnemu,takze na nas pre-
stali mit jakykoli narok.Mohu jen objektivne
posoudit,v jakem prostredi vyrustali nasi dva
biologicti bratri-v prostredi daleko vice
tolerantnim,bez neustaleho vineni a predha-
zovani jejich cinu a povah.Byli proste brani,
takovi,jaci byli a vyrostli z nich normalni
lide,bez pocitu menecennosti,se kterym jsem
se ja se sestrou vyrovnavala dlouho a tezce.
Samozdrejme jsem rada,ze jsem byla adoptovana
se svou sestrou dohromady a mohly jsme prozit
detstvi spolu v "relativne"normalni rodine.Muj
prispevek mel za cil jen nastinit druhou stra-
nu adopce,nebot ta je podle me vzdy"sazkou do
loterie".A v loterii prece kazdy nemuze byt
vyherce...

 cestovatelka 
  • 

Re: Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(1.4.2007 21:59:06)
Mila Lizo,
jeste jednou k memu i Vasemu prispevku.Jak
jsem psala,ja sama mam biologicke dite-syna,
ktery prekrocil hranici dospelosti.Cely zivot
jsem se proto snazila ho vychovavat jak jsem
najlip umela,brala jsem ho jaky je.Vzdy vedel,
ze muze prijit s jakymkoli problemem,nikdy ho
nebudu ponizovat,nebo mu vycitat jeho"povahu".
Myslim si,ze je "rovny"mlady muz,na ktereho se
ostatni mohou spolehnout.Dela mi povetsinou
radost,nejen svym studiem,ale obecne pristupem
k zivotu.To jen k Vasi pripomince,ze snad svuj
nazor na adoptivni rodice zreviduji,az budu mit sama deti...
Dale k me "idealizaci"biologickych rodicu-
vychazim z faktu,ze se nas dobrovolne vzdali.
To je vec,kterou ja jako matka chapu tezce.
Postupem casu nas chteli vyhledat,ale nase
zmenena prijmeni a hlavne krestni jmena jim
hledani prodlouzila.Po roce 1989,bylo mozno
nahlednout do matriky daleko volneji,tak jsme
byly kontaktovany pozdeji.Dali nas k adopci
ci osvojeni nezrusitelnemu,takze na nas pre-
stali mit jakykoli narok.Mohu jen objektivne
posoudit,v jakem prostredi vyrustali nasi dva
biologicti bratri-v prostredi daleko vice
tolerantnim,bez neustaleho vineni a predha-
zovani jejich cinu a povah.Byli proste brani,
takovi,jaci byli a vyrostli z nich normalni
lide,bez pocitu menecennosti,se kterym jsem
se ja se sestrou vyrovnavala dlouho a tezce.
Samozdrejme jsem rada,ze jsem byla adoptovana
se svou sestrou dohromady a mohly jsme prozit
detstvi spolu v "relativne"normalni rodine.Muj
prispevek mel za cil jen nastinit druhou stra-
nu adopce,nebot ta je podle me vzdy"sazkou do
loterie".A v loterii prece kazdy nemuze byt
vyherce...

 markéta, 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(4.4.2007 16:09:18)
To, že vaši rodiče, podle vás, selhali ve výchově, vůbec nemusí souviset s tím, že jste byly adoptovány. To, že uznávají pouze manuální práci a že od dětí čekají vděčnost, by asi bylo stejné i kdyby byli vašimi biologickými rodiči, ne?
Nesouhlsíš s jejich způsobem výchovy. I přesto z tebe a sestry vyrostli, jak to jen nazvat :-) bezproblémoví, slušní a soběstační lidé. Čím to je - tvými dobrými geny? Pokud ano, jak to tedy s těmi geny je? Uznáváme jejich vliv pouze když se projevují dobře?
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(4.4.2007 16:19:49)
Gen je nositel informace... informace se dá buď použít nebo zahodit. :o)))
 dasa. syn 8 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(5.4.2007 16:50:12)
přesné
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(2.4.2007 9:46:12)
Vážená cestovatelko, děkuju moc za váš příspěvek, protože konečně tady je i příběh, kdy je vidět, že i rodiče! a to adoptivní mohou selhat. A že i adoptované děti, tedy vy, mohou být šikovné, učenlivé a vystudovat VŠ, mít rodinu atd.
Všechno tady je totiž jen a jen o tom (a už to zde někdo výše nakousl), jací jsou rodiče (adoptivní). Děti jsou totiž často odrazem (zrcadlem) chování svých rodičů, kteří je vychovávají a dávají jim svůj vzor chování a jednání). Děti pouze kopírují chování svých i "svých" rodičů a nezáleží na tom, zda je "jejich" rodiče porodili - záleží hlavně na tom, jak se k nim rodiče chovají a jací jsou oni sami. A genetická výbava - jsou jen výmluvy, abychom mohli zakrýt naše vlastní selhání...
 Hana 
  • 

Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(2.4.2007 9:24:22)
Souhlasím s tím, co je zde psáno. Vítěz v TýTý - myslím, že vím - a hluboce si této osoby vážím, jako člověka ale i hereckých výkonů. Nejsou náhodou iniciály oné osoby V.P.?
 Dita 
  • 

Re: Re: I já jsem adopcí poznamenaná. 

(5.4.2007 0:23:51)
No J.J. Rosseau všechny své děti jak známo umístil do sirotčince (měl jich tuším 13). Patřil ovšem k nejvýznačnéjším filosofům, pedagogům...
 Štěpánka 
  • 

proč na ni "křičíte"? 

(31.3.2007 21:46:35)
Nějak nechápu, proč se většina předchozích příspěvků naváží do autorky, která jenom realisticky, leč samozřejmě subjektivně zhodnotila svoje zkušenosti s adopcí. Mě se zdálo, že to hlavní co nám chtěla sdělit je, abychom se my ostatní nestávali adoptivními rodiči s růžovými brýlemi na očích. Chápu, že výchovné problémy, které musí řešit ji zaskočily. Zaskočí celkem spolehlivě rodiče bio i nebio (zajímavé označení, setkala jsem se s ním prvně v této diskusi). Málokdo z rodičů má zcela neproblematické a lehce vychovávatelné dítě. Někdy se přistihnu, jak v rysech chování svých dětí nacházím své (nebo manželovy) předky a že to jsou hlavně negativní věci, to je jasné. Dobrých vlastností zděděných po předcích si nějak méně všímáme.
Taky si myslím, že děti z kojeňáků a dětských domovů si většinou (ne vždy!!!) nesou do života genetickou výbavu svých ne zrovna ideálních rodičů a navíc jsou ovlivněny i pobytem v těchto zařízeních. Taky asi nikdo nepředpokládá, že matka, která své dítě nechá v ústavu po celou dobu v těhotenství byla v klidu, nekouřila, nepila, nestresovala se, jedla zdravě, chodila na pravidelné prohlídky,..... Myslím, že většina návštěvnic rodiny toto vše dělala a přesto jsou mezi našimi dětmi i děti s LMD, poruchami učení a jinými problémy. Obávám se, že mezi dětmi v ústavech je to procento ještě vyšší, protože pořád není jasná souvislost mezi láskyplnou péčí a dobrým rozvojem nervové soustavy - myslím rozvoj z čistě biologického hlediska. Hledisko nebiologické - tam je to jasné, děti od své rodiny kopírují vzorce chování, učí se mít rád, zvládat emoce,....
Myslím, že autorka si nezaslouží naši kritiku a urážky, kterými ji někteří účastníci diskuse počastovali. Řekla bych, že spíše volá o pomoc. Já osobně jí držím palce, aby její rodina - celá, děti i rodiče byla více v pohodě a děti se naučily spolu lépe vycházet. Má totiž před sebou pubertu (teď jsou na začátku) a to se někdy i ze vzorných dítek stanou ďáblové.
Ještě jeden postřeh: Opravdu to, že na svých dětech vidíme i to ne úplně ideální znamená, že je málo milujeme? To,že na své děti hledím i kriticky a vidím jejich chyby se přeci nevylučuje s tím, že je miluji. Nebo ano? A je jedno, jestli jsou bio nebo nebio. Opičí idealizující láska napáchá někdy více škod než užitku.
 Dašula 


Re: proč na ni "křičíte"? 

(1.4.2007 14:05:41)
Tak přesně toto jsem chtěla napsat já, ušetřila jste mi práci.Tady v těch diskuzích někdo napíše svůj subjektivní pocit a ostatní se pak na něj sesypou jak supi....

Přidám jen osobní zkušenost. Své vlastní děti mám 3 a rozhodnutí přijmout synovce do rodiny nebylo rozhodně motivováno potřebou uspokojit své rodičovství. Nastala ale taková situace v rodině, že syn mé sestry, který měl problém s učením, vztahy,agresí,útěky, záškoláctví atd. se dostal do diagnost.¨ústavu, odkud si ho má setra již nechtěla vzít, neboť si s jeho výchovou nevěděla rady, musela by se mu ¨věnovat více, než chtěla atd. a jeho čekal život ve výchovném ústavu.Já s manželem jsem si ho vzala do péče tzv. třetí osoby, což je stejné jako osvojení, jen má synovec styk s rodiči a my dostáváme od nich alimenty.

Jsem vzdělaná v oboru soc. práce, v ústavech jsem pracovala,jsem zvyklá na velikou fyzickou i psychickou zátěž, protože můj první syn je těžce zdrav. postižený, rukama mi prošlo spousta dětí, když jsem učila.Přesto jsem i já někdy zaskočena problémy, které se synovcem máme. Víme do čeho jsme šli a šli jsme do toho zcela dobrovolně. Chci jen říct, že bylo naivní myslet si, že když dáte dítěti lásku (které mělo nedostatek), seběvědomí(které nebylo žádné), ukážete mu hodnoty, model rodiny. Geny, inteligence a předešlá výchova, či spíše nevýchova zahrnuje velkou část osobnosti, kterou my můžeme v jeho 12ti letech
ovlivnit jen zčásti.
 Dašula 


Re: proč na ni "křičíte"? 

(1.4.2007 14:06:05)
Tak přesně toto jsem chtěla napsat já, ušetřila jste mi práci.Tady v těch diskuzích někdo napíše svůj subjektivní pocit a ostatní se pak na něj sesypou jak supi....

Přidám jen osobní zkušenost. Své vlastní děti mám 3 a rozhodnutí přijmout synovce do rodiny nebylo rozhodně motivováno potřebou uspokojit své rodičovství. Nastala ale taková situace v rodině, že syn mé sestry, který měl problém s učením, vztahy,agresí,útěky, záškoláctví atd. se dostal do diagnost.¨ústavu, odkud si ho má setra již nechtěla vzít, neboť si s jeho výchovou nevěděla rady, musela by se mu ¨věnovat více, než chtěla atd. a jeho čekal život ve výchovném ústavu.Já s manželem jsem si ho vzala do péče tzv. třetí osoby, což je stejné jako osvojení, jen má synovec styk s rodiči a my dostáváme od nich alimenty.

Jsem vzdělaná v oboru soc. práce, v ústavech jsem pracovala,jsem zvyklá na velikou fyzickou i psychickou zátěž, protože můj první syn je těžce zdrav. postižený, rukama mi prošlo spousta dětí, když jsem učila.Přesto jsem i já někdy zaskočena problémy, které se synovcem máme. Víme do čeho jsme šli a šli jsme do toho zcela dobrovolně. Chci jen říct, že bylo naivní myslet si, že když dáte dítěti lásku (které mělo nedostatek), seběvědomí(které nebylo žádné), ukážete mu hodnoty, model rodiny. Geny, inteligence a předešlá výchova, či spíše nevýchova zahrnuje velkou část osobnosti, kterou my můžeme v jeho 12ti letech
ovlivnit jen zčásti.
 KK 
  • 

Re: Re: proč na ni "křičíte"? 

(1.4.2007 19:34:06)
Ani mně se nelíbí negativní reakce proti autorce. Zaznělo tu hodně názorů a zkušeností, mnohé mě zaujaly a přemýšlím o nich. Nemám ani vlastní děti, ani adoptované, výchova je pro mě teoretický pojem. Samozřejmě zatím netuším, jestli někdy budu (moci) mít nějaké děti a jestli i pro mě jednou nebude otázka adopce aktuální. Přesto si spíš myslím, že bych děti neadoptovala. Mám pro to hodně důvodů, které nemá smysl do podrobností vyjmenovávat – protože adopce je bezvýhradně osobní rozhodnutí závislé na každém z nás a jeho důvodech, ale přiznám otevřeně, že mezi moje důvody patří mj. známý fakt, že krev není voda. Padlo tu, že geny:výchova jsou v poměru asi 40:60; já jsem se tedy učila něco jiného – prý až 80%. Ale to neznamená, že bych všechny děti z DD házela do jednoho pytle, takže dávám za pravdu těm, co napsali, že v podstatě každý najde ve své rodině aspoň jednu černou ovci klanu nebo minimálně nějakého nestandardně se chovajícího příbuzného a ještě to nutně neznamená, že půjde ve svém životě v jeho šlépějích. A úplně stejně může mít dítě z DD třeba prima tetičku na světě a zrovna se potetí! No a pak ty životní zkušenosti taky dělají hodně a když se všechno sejde jako zámek a klíč, tak z toho může být docela slušná katastrofa i při výchově vlastního dítěte. Ale kdybych se sama sebe snažila přesvědčit, že všem nebo aspoň většině dětí z DD zemřeli slušní a láskyplní rodiče a okolo nebyl nikdo z rodiny nebo přátel, kdo by se o takové dítě postaral, připadala bych si jako pštros strkající hlavu do písku. On mi samozřejmě nikdo nezaručí ani vlastní bezproblémové dítě, ale je fakt, že šance, že dítě z DD bude problémové – ať už vlivem DNA, prožitými traumaty nebo obojím – je bohužel větší, a proto říkám: růžové brýle pryč a rozum do hrsti víc, než při jakémkoli jiném rozhodování.

I na mě článek působil jako subjektivní zkušenost (a záměrně se vyhýbám hodnocení autorky, jejího psychického stavu nebo úmyslů pro adopci), kterých je zrovna na tomto serveru celá řada - viz třeba ty kontroverzní porodní příběhy – pro mě jsou to taky jen subjektivní zážitky. Nebo tu byla zkušenost jedné pisatelky, která má mentálně postiženou sestru – taky subjektivní zkušenost, která se zvrhla v trapnou při o „vědecké termíny“. Tato témata však považuji za zajímavá a jsem ráda i za ty sdělené negativní zkušenosti. Kdybych sama byla v situaci, kdy bych adopci zvažovala, tak bych určitě chtěla slyšet i tyto příběhy, protože adopce je důležité rozhodnutí, a pro ta dospělý a rozumně uvažující člověk potřebuje informace. A nepochybuji, že si každý dokáže v hlavně udělat z toho všeho, co se dá na Internetu najít, nějaké resumé. Můžeme se tady samozřejmě donekonečna přít, jestli je ten příběh pravdivý nebo vymyšlený – jenže to bychom se mohli hádat i u těch pozitivních příběhů. JEDNA PANÍ může totiž povídat příběhy s happyendem.

A líbila se mi moc myšlenka, že když už dítě z DD rodiče vybírají, musí se dívat na to, jestli je jim sympatické a milé. Jenže někdo se bojí říct NE, nebo je mu to blbé, a pak to dopadá podobně jako s Davidem z příběhu. Člověk nespasí svět tím, že se bude snažit chovat ideálně, potlačí svoje pocity ve prospěch toho, co je některými lidmi označováno za „správné“. Nedávno jsem slyšela názor, že opravdu dospělý člověk dělá jen to, co je dobré pro něj. Asi proto, že následky svých rozhodnutí si v konečné fázi stejně neseme sami.
 if... 
  • 

Re: Re: Re: proč na ni "křičíte"? 

(3.4.2007 14:27:39)
:) přesně, jak je jim sympatické a milé... jinak by to prostě nefungovalo. A ta komise, která vybírá a přiděluje děti do potenciálních rodin nikdy nenahradí vaše slovo - ano nebo ne. Zažila jsem jedny rodiče, kteří odmítli dvě bílé děti a odešli nakonec po dlouzích průtazích ze strany soudu s romským dítětem. tím chci říct, že rodiče nepřichází hledat super děti do ústavů, ale dítě, s kterým jim bude dobře a které v nich vzbudí ty samé pocity, jako jejich vlastní.
 Ea 
  • 

Netroufám si soudit... 

(1.4.2007 10:18:05)
...i když mám také pocit, že nebude chyba jenom na straně dětí a jejich genů. To by totiž bylo příliš jednoduché vysvětlení.

Co by mě zajímalo je, jak tedy přistupovat k adopci. Do budoucna o ní uvažuji a tak sleduji pozorně články na toto téma (a asi nejvíce jsem se dozvěděla z těch od Macešky - díky), ale pořád nevím kudy na to. Nemyslím tím strasti s úředním papírováním, nechutné šťourání v soukromí a v majetkových či jiných poměrech - se svými osobními problémy jsem se, myslím, vyrovnala a nemám co skrývat. Když ale čtu takovýto článek říkám si jak to, že maminku nikdo na podobné problémy nepřipravil? Jak je možné, že dojde k takovému zklamání? Proč nějaký odborník - psycholog nebyl schopen odhadnout k čemu dojde? Ty děti musí přece tohle všechno vědět. Musí jim být jasné, že rodina není šťastná, že něco není v pořádku... A to člověka hodně poznamená. Vím to z vlastní zkušenosti a rozhodně bych nikdy nepodceňovala děti klasickými větami typu "ony jsou ještě malé" a "ony tomu nerozumí"...

Tak kde je chyba? Jak se dozvím jestli jsem schopná se s něčím takovým vyrovnat? Nebo jak vůbec se s tím vyrovnat? A co všechno mě vlastně může čekat? Nechci ublížit už tak dost zraněným dětem jenom proto, že si sobecky neumím přiznat že na to prostě nemám... Ale jak to poznat?
 Sylva,2děti 
  • 

Re: Netroufám si soudit... 

(1.4.2007 23:12:38)
Mě při rozhodování velmi pomohlo, že jsem osobně znala několik náhradních rodin. Jedna rodina se 4 přijatými dětmi mi nabídla, že s nimi můžu strávit týden( o prázdninách) - bylo to před šesti lety- a jsme stále v kontaktu :) a já jsem za to moc ráda. Já jsem sama a mám v pěst. péči 8 letou holčičku a 4 letého chlapce. Dívenka ke mě přišla ve 4 letech a zpočátku to vůbec nebylo jednoduché, protože si sebou nesla různé strachy, velké odmítnutí a já jsem často nerozuměla jejím reakcím. docela dlouho trvalo, než mi opravdu začala důvěřovat. Já sama jsem musela pracovat na sobě a svém vztahu k ní. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla přijmout ji do svého života ( rozhodla jsem se pro pp) jsem zavřela dveře všem myšlenkám typu- co kdyby to nešlo. Dnes je to nádherné osmileté sluníčko a já jsem moc vděčná, že ji můžu znát.
Její bráška ke mě přišel před půl rokem. Vůbec nevěděl, že má někde sestřičku. V KÚ byl od narození do 4 let. A znova -navázat vztah je velmi těžké. Základní problém nevidím v genech ale ve způsobu výchovy v ústavu. Přes všechny těžkosti, pocity selhání ...stojí za to postavit se na stranu těchto dětí a bojovat za ně
 if.. 
  • 

Re: Re: Netroufám si soudit... 

(2.4.2007 11:03:02)
sylvi, ano, také věřím, že kdyby děti trávili v ústavech co nejkratší dobu, moc moc by to pomohlo...
 Hana 
  • 

Re: Netroufám si soudit... 

(2.4.2007 9:58:59)
Eo, to jsou otázky, na které Ti asi nikdo nedá pravdivou odpověď...bu´d se rozhodneš a ve svém srdci najdeš místo pro osamělou dušičku malého opuštěného dítěte, nebo ne. Sama mám poměrně jasno, co se adopce týče, ale zatím ještě nejsou vyřízené všechny formality. Myslím si, že člověk se musí rozhodnout a umět si za svým rozhodnutím stát...je to jako na křižovatce, nelze donekonečna stát a koukat doleva a doprava a říkat si, co kdybych jel rovně? Zkrátka je nutné se rozhodnout, zařadit rychlost a jet - a už se neohlížet a říkat si, ježiši já chtěl jet rovně. :-((
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Netroufám si soudit... 

(4.4.2007 3:36:57)
>>Když ale čtu takovýto článek říkám si jak to, že maminku nikdo na podobné problémy nepřipravil? Jak je možné, že dojde k takovému zklamání? Proč nějaký odborník - psycholog nebyl schopen odhadnout k čemu dojde?<<

No a to je právě jeden z průšvihů našeho systému péče o ohrožené děti. Jak už tu bylo řečeno, těmi psychotesty, které se u nás používají, dokáže projít každý aspoň průměrně inteligentní psychopat či pedofil, natož žadatelé, kteří "jen" nemají zpracovaná vlastní trumata (neplodnost, smrt dítěte apod). S výsledky testů se stejně už dál nepracuje. V tzv. přípravě na rodičovství (mnohahodinový povinný kurz) se dozvíte, jak léčit spalničky, ale o poruše citové vazby, kterou trpí v různé míře prakticky VŠECHNY děti z ústavů, vám neřeknou skoro nic. O tom, že by se s osvojiteli a pěstouny dál pracovalo dokonce po přijetí dítěte, se nám může jenom zdát. K pěstounům aspoň dvakrát ročně přijde na kontrolu sociálka, ale můžou si gratulovat, když to je rozumná osoba, neprohlížející prach na knihovně. Osvojitelé "dostanou" své vytoužené miminko a sbohem, starejte se, však je vaše vlastní i podle rodného listu. Jakmile se objeví "nečekané problémy" = ve skutečnosti celkem předvídatelné nestandardní chování či psychický stav, náhradní rodiče mají náhle pocit, že ve výchově nejspíš strašně selhávají - vždyť jejich přátelé žádné takové problémy s dětmi nemají?! Radši o tom nikde nebudou mluvit, co kdyby jim jejich vymodlené dítko sociálka zase sebrala! A neřešené (nebo řešené bez pomoci odborníka) problémy narůstají, s dítětem je to stále horší a horší - a to budou určitě ty geny po těch smradlavých, asociálních rodičích...
 adela a terezi 


pevná náruč rodičů x zoufalství 

(1.4.2007 10:36:29)
chlapeček je evidentně zoufalý, protože zoufalost vidí v očích matky
děti velice rychle vycítí, co si o nich dospělí myslí, a začínají tak vnímat i samy sebe
když se na ně budete pohodově usmívat a sama budete v harmonii,budete mu bezproblémově dávat najevo lásku i tím, že víte kdy a jak zakročit a kdy pohladit, bude spokojené
když bude maminka brečet ,naříkat a bude mít v očích beznaděj a zoufalství, může se dítě chovat tak, jako chlapeček
pokud se cítí špatně sám v postýlce - zřejmě opuštěně-, buďte s ním, klidně si vemte deku a spěte vedle něj na zemi, pochopí, že na světě není sám a že má vedle sebe někoho, kdo s ním konečně zůstane i v jeho pocitech strachu a zoufalství , samoty si zažil tolik, že by mi ani nevadilo spát nějakou dobu na zemi nebo mít o jednoho nocležníka v posteli navíc,časem třeba bude chtít spát s vámi, až se vše uklidní, děti se samy rády vráti do svých pelíšku ( někdy to trvá nějaký ten rok, ale i to stojí za to)
když bude mít záchvat strachu, vzteku, bude zlý apod. - pevně ho čapněte do náruče a držte - klidně i deset minut, dokud se neuklidní, pochopí, že někam patří, že vaše náruč ho přijímá i s jeho slabostmi a nakonec i to, že jej zřejmě máte ráda/i, o čemž může pochybovat, když se takto chová.
pevnou náruč rodičů zřejmě postrádal od narození, můžete mu ji dát i v tomto věku ( do 12 let -a někdy i déle-můžete tuto prostou a jednoduchou metodu pevné nároüče provádět)
je to velice účinné a děti si uvědomí, kam patří, že máte situaci pod kontrolou (není nic horšího, než beznaděj a zoufalství v očích rodičů, děti si s tím nevědí rady už vůbec, nevědí ,co se děje, zda je máte rádi, zda se jich nechcete zbavit, zda nepřekáží.......)
nevěřili byste, koli dětiček strádá a chybí jim pevná náruč a kolik rodičů si neví rady, hledají pomoc u psychologů, psychiatrů, hledají naději v lécích,ale nic z toho dítěti nedá pocit, že je máma nebo táta pevně drží v náručí, když jsou zmateni ( a právě zmatek je příčinou vzteku, trucu, zlosti.....),. je třeba zajít ke kořenům, začít zkrátka znova prožívat s dítětem určité pocity, navazovat kontakt a pokud má vše normálně fungovat, musíte umět své dítě fyzicky držet a ono se musí nechat, pak je můžete podržet i psychicky
vše souvisí se vším a možná vašemu chlapečkovi právě vadí zoufalství, beznaděj, pocit, že nikam nepatří, že ho nechcete, přestože se snažíte jak jen můžete a možná mu chybí to, co by chybělo každému dítěti - pevná a jistá náruč a ruka rodiče
ze začátku rodiče nevědí kdy a jak chytnout, nevědí jak na to, prostě čapnout nejraději na zemi a držet, když se uklidní, nebýt na něj zlá/ý, ale třeba ho škrabat jemně po zádech, nebo hladit ve vlasech - podle situace
možná si myslíte, co za blbiny píšu, ale věřte, že většina rodičů neví jak své dítě držet v náručí ( pokud dítě zrovna nechovají- ale tyhle problémy jsou většinou tak daleko, že se děti ani chovat nechtějí a rodiče mají v sobě více negativních pocitů než pomyšlení na mazlení nebo nějaký jiný dotyk než zlý - samozřejmě vše nepíšu na adresu této maminky, píšu všeobecně)
nemyslím si, že je vše jen o tom, kdo je z děcáku, kdo jako dítě prožil dětství plné alkoholových výparů, kolikrát bylo které dítě zbité, málokdo měl dětství jako v bavlnce , téměř v každé druhé rodině je něco negativního, z čeho bysme mohli být deprimovaní všichni, pokud dítě prožije třeba rok, nebo tři roky v ústavu, má spoustu času u své nové rodiny na to, aby se naučilo , co je rodina, kdo je máma a táta, aby se naučilo mít rád a - ony to umí a také potřebují, pokud ovšem rodiče půjdou správnou cestou, každá matka je někdy zoufalá, ale nesmí tyto pocity převládat, pokud tomu tak je, měla by spíš začít s nápravou u sebe než u dítěte, protože dítě nemůže být nikdy v pohodě, když jeho matka je dlouhodobě neštastná nebo dokonce zoufalá a bezradná

 liat dcera 15 mesicu social. prace 
  • 

Re: pevná náruč rodičů x zoufalství 

(1.4.2007 15:44:15)
MILA MIRKO, TERAPIE PEVNOU NARUCI MA NAPROSTOU PRAVDU, VRELE DOPORUCUJI! ohledne toho spani spolu si myslim, ze by take moc pomohlo, staram se o rodinu s 8 detmi a tam jsem to doporucila, behem 8 mesicu doslo k velmi vyraznemu zlepseni u 3leteho chlapecka podobnych i kdyz slabsich problemu. hodne uspechu
cim vice lasku mu ukazete, tim vetsi pokrok udela - objimat, libat,hladit opravdu pomaha
Mate muj hluboku obdiv, ze jste si vzala 2 deti a dala pocit,ze jsou nekoho.
az vam bude tezko, vzpomente si na, ze uz v Talmudu se pise "zachranil jednu dusi, jakoby zachranil cely svet"
 liat dcera 15 mesicu social. prace 
  • 

Re: pevná náruč rodičů x zoufalství 

(1.4.2007 15:44:26)
MILA MIRKO, TERAPIE PEVNOU NARUCI MA NAPROSTOU PRAVDU, VRELE DOPORUCUJI! ohledne toho spani spolu si myslim, ze by take moc pomohlo, staram se o rodinu s 8 detmi a tam jsem to doporucila, behem 8 mesicu doslo k velmi vyraznemu zlepseni u 3leteho chlapecka podobnych i kdyz slabsich problemu. hodne uspechu
cim vice lasku mu ukazete, tim vetsi pokrok udela - objimat, libat,hladit opravdu pomaha
Mate muj hluboku obdiv, ze jste si vzala 2 deti a dala pocit,ze jsou nekoho.
az vam bude tezko, vzpomente si na, ze uz v Talmudu se pise "zachranil jednu dusi, jakoby zachranil cely svet"
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: pevná náruč rodičů x zoufalství 

(4.4.2007 3:48:42)
Adélo, máte pravdu, že metoda pevného objetí je velmi účinná, ale není tak triviální, jak na první pohled vypadá. Je to ODBORNÁ PSYCHOLOGICKÁ metoda s pevně danými zákonitostmi, která při nesprávném provedení (věřte mi, že záleží na detailech) může určitým typům dětí i UBLÍŽIT! Certifikát na výuku a provádění této metody mají například dva z psychologů v Dětském centru Paprsek v Praze a další. U jedenáctiletého chlapce v náhradní rodině, který má evidentně hluboký citový problém se tato metoda opravdu NEDÁ DOPORUČIT PO INTERNETU!!

 adela a terezi 


Re: Re: pevná náruč rodičů x zoufalství 

(4.4.2007 20:57:17)
Já jsem také napsala, že paní bude muset vyhledat odborníky a dát dohromady pedevším sebe, jinak není šance na zlepšení vztahů., ale spousta rodičů o tomhle (vlastně přirozeném) chování mezi rodičem a dítětem neví. Je to skvělá metoda a spoustě rodičům může pomoci, také hodně rodičů vycítí a ví kdy a co a jak..... na východě tohle matky dělají běžně už od narození (neexistují postýlky, mají společný pelíšek, nosí je v šátku, v náručí), na západě náruč nahrazují věci.ale také se přidávám k názoru, že odborník v tomto případě je na místě. nedávno jsem řešila zdánlivě neřešitelný problém dvanáctiletého chlapce a zoufalé maminky, která už byla dokonce i fyzicky dítětem napadena. Žijí sami bez otce, s dvouletou holčičkou, která prý dle matky vše už odkoukala od bratra a začíná mít jeho chování. Situace se hodně uklidnila, problém byl právě v zoufalství matky a opuštěnosti syna...... Máte pravdu, že po internetu se tohle řešit opravdu nedá. Je třeba potřeba pozorovat chování v rodině nejlépe několik dní.Ale příčiny bývají povětšinou velice podobné.
 Eva21546 


přeji hodně síly 

(1.4.2007 10:58:15)
Ahoj,

skláním hlavu před každým, kdo si troufne vzít si dítě z dětského domova a kdo to s nimi nevzdá, i když mu z obličeje srazí ty růžové brýle realita. Geny jistě udělají své a nedostatek lásky a lidského tepla v citlivém období to zřejmě dorazí.

Tématem adopce se ve svých knihách zabýval i pan Matějíček, tak třeba tam nejdeš nějaké dobré typy. A snaž se nezapomínat přes samé zachraňování dětí na sebe, ale to se radí lehko:-).

Eva
 GAGA, 2 děti 
  • 

záchvaty s bezvědomím 

(1.4.2007 15:25:45)
Ahoj, vím, že je to trochu mimo téma článku, ale nedá mi nezeptat se: co jste dělali v případě oněch záchvatů? Konkrétní rady a triky, jak dítě přivést k sobě by mi moc pomohly. A taky by mě zajímalo, co vám řekl váš neurolog k těmto stavům, a zda podával nějaké léky.
Mám kluka, nyní 3 roky - ve 14 měsících poprvé záchvat vzteku, který přešel do bezvědomí s následnými křečemi - dávala jsem i umělé dýchání, při příjezdu záchranky již byl úplně v poho, jako by o ničem nevěděl. Pak se to opakovalo cca 1xtýdně, většinou při únavě, nebo karambolu - brek přešel do zástavy dechu. Nyní už máme půl roku klid, jsou mu 3 roky. Tak jsme si oddechli, ALE... Mezitím se nám narodilo miminko, holčička a ta jak na potvoru to samé, jen s tím rozdílem, že první vztekací záchvat už v 8 měsících.
Jsem z toho na prášky, vím, že jsou i horší věci, ale pokaždé ta hrůza, že to nerozdejchá...
Dr. v obou případech řekla, že to je docela běžné, že s věkem to prý vymizí (u toho staršího to tak vypadá)-u někoho do 3, u jiného do 6 let.Na mou poznámku, že přece není normální, když se dítě nemůže minutu nadechnout, je v křeči propnuté jako luk a úplně fialové až černé, v podstatě nic neřekla. Kluk tehdy dostal jakási antiepileptika, na zklidnění CNS, i když neurologicky byl v pořádku, ale stejně občas výpadek měl i těmi léky. Spíš mi připadlo, že ani doktoři pořádně neví, jak na tenhle problém. Při záchvatu s dítětem třesu, foukám na něj, chrstnu do obličeje vodu, chytím za nohy hlavou dolů a třesu a jen se modlím, že něco z toho zabere.Ale stejně nevím, jestli to pomáhá, nebo jestli se nakonec nadechne nějak samo od sebe.
Po záchvatu dítě okamžitě upadá do takového mikrospánku, i když to vypadá i jako omdlévání z únavy, a třeba po minutě, dvou, je úplně v poho, jako by se nechumelilo. Jen já má třesavku a ještě dva dny žaludek na vodě.
Tak PROSÍM,poraďte, pokud někdo máte podobný problém. Děkuji.
Pozn. V rodině jsme všichni zdraví, žádně abnormality ani neurol. poruchy.
 adela a terezi 


Re: záchvaty s bezvědomím 

(1.4.2007 20:06:48)
Gago,
všechny hrůzné věci mají většinou velice jednoduchou příčinu. Je těžké radit, tohle se nedá soudit na dálku a člověk by vás musel nějaký čas pozorovat, aby rozpoznal, kdy a proč záchvaty vznikají. Vyhledej nějaké speciální odborníky, kteří by odhalili příčinu těchto záchvatů. Příčinou může být klidně i vaše reakce na tyto záchvaty(nějak začnete jednat, tvářit se, mluvit, brečet, křičet, dva dny to rozdýcháváte a děti jsou dávno v poho....) mohou to vyvolávat i kvůli vaší reakci...těžko říct. Rozhodně nechci vaší situaci zlehčovat, chápu, jaké to pro Vás je. Vyhledejte ( třeba za pomocí pedagogických psychologů) přícinu a vše se může obrátit k lepšímu během pár týdnů. Je možné, že to opravdu samo odezní i bez pomoci. Ráda bych alespoň doporučila velice zajímavou a poučnou knihu Malý tyran od Jiřiny Prekopové ( název knihy je zavádějící a nijak nenaznačuji, že jsou děti tyrani :-) , ale mohou se jimi stát) Je to velice čtivá a poučná kniha, která jistě pomůže všem trochu chápajícím maminkám víc, než kdejaké rady a léky od lékařů, protože nikdo nezná děti tak, jako matka s otcem a každý v knize občas pozná vlastní zkušenost nebo situaci, kterou již někde viděl.........a kniha může moc dobře napovědět, jak postupovat v nelehk¨ých a nepříjemných chvilkách s dětmi.
Ještě mě napadlo najít dobrou kinezioložku, která by mohla také přičinu odhalit, nebo alespon děti malinko zklidnit :-)
Přeji mnoho sil a vše dobré.
 GAGA, 2 děti 
  • 

Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(1.4.2007 23:39:59)
Díky za tip na knížku, už jsem zde o ní několikrat četla, určitě si ji pořídím.
K záchvatům ještě jednou - myslím, že moje nebo naše chování, záchvat nevyvolává. Už jen proto, že poprvé se to stalo, když se malá vztekala v postýlce, že tam nechtěla být a vztekala se tak moc, že jak plakala, tak přidávala na intenzitě a pak se nadechla a... už nevydechla, jako by se v ní něco zaseklo a nemohla udělat ani nádech ani výdech, prostě najednou zásek a hotovo. Zorničky úplně rozšířené a úplně jsem jí viděla v očích, že se chce nadechnout, ale nejde jí to a že z toho má hrůzu. Vždy je to když je více unavená a v různých situacích - 1.dám ji do židle, že bude jíst - nechce,vzteká se, rozbrečí se a zásek, 2.spadne, bouchne se, brek z bolesti-zásek, 3.brácha jí sebere hračku,z lítosti - brek a zásek. Začne to jako normální brek, ale pak se mezi štkáním nadechne a už to nejde ani tam ani zpátky. Tak si myslím, že mnou to nebude, když se to projevuje v různých situacích u kterých někdy ani nejsem přítomna.
Už jsem to viděla několikrát u jiných dětí, úplně stejný průběh, ale dítě se vždy po pár vteřinách nadechlo samo. Ne jako ty naše dvě.A od maminek, jak jsem vyzvídala, jsem zjistila, že to děti dělají často, ale ne na tak dlouho, aby ztratily vědomí.
S přítelem si z toho snažíme "dělat legraci" pokud se to tak dá říct, že ty naše děti jsou frajeři, když umí zadržet dech na minutu, a že by mohli být potápěči, - to aby jsme se z toho nezhroutili, ale je nám z toho úzko.

 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 1:07:15)
Ahoj, mám se záchvaty zkušenost se synem. Začaly ve 14 měsících,byli jsme 3 dny v nemocnici, aby vyloucili epilepsii, byl na ekg a tak ,ale moc se nedal vyšetřit. Musím říct, že na všechna vyšetření s námi posílali sestru z dětského, odborní doktoři, kam nás posílali se báli, když jim řekli, že má afektivní záchvaty. No při odchodu jsem z toho měla hrůzu, ale poradili pár triků - nosit sebou stříkačku s vodou a fouknout mu ji do obličeje, nebo prostě postříkat vodou, roztáhnout ruce apod. Vysledovali jsme, že se mu to stane většinou, když je unavený a něco se mu nepodaří. Sledovala nás i neuroložka, ale po pár návštěvách nás propustila s tím, že máme přijít , když se to zhorší. Naučili jsme se vyvarovat situacím, kterí vedou k záchvatu, teď je mu 5,5 , v bezvědomí byl naposledy tak před 2 lety. Hodně mi pomáhá, když má ten stav, co se nemůže nadechnout, na něj zvýšeným hlasem mluvit - Nadechni se, nadechni se. Je to zajímavý, ale i když normálně brečí, je hned fialovej až modrej. Dcera ty záchvaty do bezvědomí nemá, při breku je krásně rudá:-D. Jinak nám v nemocnici řekli, že to bezvědomí už je vlastně dobrý, protože začne spontáně dýchat sám. Taky jsem mu ale uvolňovala jazyk. Nic už mě nenapadá, třeba napiš sem, nebo na kimlova@seznam.cz, kdyby tě něco zajímalo. Martina
 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 1:15:20)
Nevím,jestli to tak vyznělo, ale chci tě uklidnit, naučíš se s tí pracovat,nebudeš už tak vyděšená a PŘEJDE TO. Myslím, že si dítě prostě neví rady se svými emocemi. Když se to stane teď, Krynda vždycky říká, že se chce nadechnout, ale nejde mu to, nakonec už se ale vždycky nadechne. Není to zase až tak neobvyklé, znám docela dost maminek, kdteré tu zkušenost mají taky. Martina
 GAGA, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 16:14:11)
Ahoj Marťušo a ostatní. Jsem strašně ráda za vaše odpovědi a napsané zkušenosti. U nás je to v podstatě ÚPLNĚ stejné. Už jsme se naučili rozpoznat ten "typ" pláče, kterým to začíná, takže můžu brzy zareagovat a něco dělat, ale děsí mě představa, že se to stane třeba v momentě, kdy nebudu mít děti zrovna na dohled a doslech. Navíc je dost vyčerpávající mít uši 16 hodin denně jako radary. Také jsme se dostali do stadia, kdy chvíli vyčkáváme, jestli dítě samo nenaskočí, ale je to strašný pocit, čekat jestli teda omdlí nebo to tentokrát rozdejchá samo...a taky pořád ve mě hlodá obava o ten malej mozeček, jestli mu ty výpadky dechu nemůžou nějak ublížit.
Když se to poprvé stalo synovi (ve 14 měsících), bylo to přesně tak jak píšete, zfialověl, byl v křeči, která posléze přešla do záškubů celého těla, tak jsem dávala um.dýchání - ani nevím, jestli správně, tak jsem byla vyklepaná. Pak křeče začaly odeznívat a začala se mu vracet barva, tak bylo vidět, že už se to nějak samo rozdýchalo. Poté asi minutový spánek z toho šíleného vypětí a malej v poho. Záchranka nás vezla na neurologii, zde malý už běhal po chodbě, jako by se nechumelilo. Febrilní křeče to nebyly, teplotu neměl, to jsem říkala i dr. Ptala jsem se, CO se stane v tom dítěti, že se tak zasekne, jestli nějaká záklopka nebo co, ať mi vysvětlí ten mechanismus, ale doktoři sami neví, jen mi poradili totéž, co vám - foukat do obličeje, zvýšený hlas, studená voda, dítě přehnout přes koleno hlavou dolů a plesknout po zádech nebo chytit za nohy a hlavou dolů zatřást, hlavně, aby nezapadl jazyk. Začínali jsme tím foukáním do obličeje, ale po několika záchvatech se nám zdálo, že už to nefunguje, tak jsme museli vždy chrstnout vodu do obličeje, ale to se také po nějaké době jevilo jako čím dál tím míň účinnější. Pak jsme si říkali, co asi budeme používat, až vyčerpáme všechny tyhle finty. Naštěstí to samo nějak odeznívá. Ťuk,ťuk, musím to zaklepat...
A v době, kdy malej už mluvil, to bylo taky lepší, protože jsme mu vysvětlovali, že když se to stane, že na něj budeme mluvit a říkat mu, ať se nadechne a že se teda musí nadechnout a on už tomu rozuměl, takže to šlo snáz. A po záchvatu taky sám říkal, já jsem se chtěl nadechnout, tys mi to mami říkala, ale ono mi to nešlo, ale pak už mi to šlo.
Teď už byl syn (3 roky) párkrát svědkem záchvatu u své roční sestřičky a mezitím, co já ji omývám vodou ap. on běhá kolem a říká "Kačo, nadechni se, dejchej, už to bude dobrý..." Na jednu stranu je to od něho hezký, ale jinak je to pro mě hrůza, že to musí vidět a zažívat takovou vypjatou situaci.A navíc já se děsím toho, že kdyby to bylo třeba někdy už dost vážné, a stalo se mi to někde venku,tak musím ještě nějak uhlídat i toho druhého, prostě moje noční můra.
Když naše dětská dr., která je zároveň i neurolog, malého prohlížela, říkala, že na to léky nejsou, že je to spíš častější u dětí inteligentních, které (to jsme měli těch 14 měsíců) mají potřebu něco sdělit, ale nemají na to ještě prostředky. Nebo když má dítě zlost, že ještě neví, co s tím. Neví, jak to ze sebe dostat, tak se vztekne. Jakmile se naučil malej ve vzteku do něčeho třísknout, nebo něčím praštit, tak už to bylo taky trochu lepší, ten vztek z nějakého neúspěchu ze sebe takhle dostal. Nebo když jsem mu něco zakázala, tak sebou pak třeba pleštil na zem a kopal rukama nohama a vyventiloval to ze sebe. Sice okolí (venku se nám to naštěstí stalo jen párkrát) nechápalo, jak můžu s takovým klidem a zaujetím pozorovat toho nevychovance a nic nedělat, ale já jsem věděla své...
Sdělení naší dr. o inteligentních dětech mě v té hrůze sice trochu zahřálo, že by jsme měli doma Einsteina?:) -pokud vyloučím fakt, že mi dr. nechtěla jen tak zalichotit - ale pak jsem si říkala, aby se ale ten náš Einstein dožil dospělosti s těmito výpadky...:))
Dala nám již zmiňovaná antiepileptika, prý na stabilizaci vyvíjející se CNS, po těch dostal malý záchvat velice připomínající z. epileptický, tak jsem je okamžitě hodila do koše, pak další antiepileptika, ale tak malou dávku, že jsme si po nějaké době říkali, jestli to vůbec může v takovém množství účinkovat. A než takové nic, které možná nemá ani efekt,ale stále je to chemie do těla, tak jsme to raději také zrušili.
Pak už jsme se jen snažili předcházet situacím, ve kterých by mohl záchvat dostat, ale všechno se uhlídat nedá. Když jsme ho chtěli naučit usínat samotného v postýlce, byla jsem z toho málem šedivá, ucho pořád na dveřích, jestli už ten jeho řev náhodou nepřechází do toho řevu předzáchvatového apod. Nemusím dodávat, že malý okamžitě vycítil naši ostražitost, změnu v chování a polevování v případě, že jeho brek se stupňoval, a začal toho náležitě zneužívat. Tohle mi dr. taky říkala, ať se na to připravíme, že to je taková daň v této situaci. Řeknu mu, teď už tě nosit nebudu, bolí mě ruce, postavím ho na zem a on se tak rozeřve až zfialoví, a já ho raději ještě vláčím v rukách dál. Ale fakt je ten, že teď v jeho 3 letech už je půl roku klid a doufám, že už to tak zůstane.
Ale stejně je ještě strašná spousta situací,(kdy třeba spadl na hřišti, nebo si prostě něco udělal, nebo se mu něco nepovedlo), kdy tomu prostě předcházet nejde a i kdyby se člověk rozkrájel, nic s tím nenadělá.
Taky mám hrůzu z toho, že se to může stát, když budou děti např. u babičky nebo dědy, co pak. My už jsme na to přece jen vycvičení... A to nemluvím o tom, jak právě prarodiče se musí cítit svázaní strachem, aby se jim to zrovna někde venku na procházce nestalo.
Kdyby jste ještě někdo měly nějaké tipy a triky, co u vás zabírá, tak napište. Jinak jsem strašně moc ráda, že se někdo ozval, a že nejsme jediní "exoti", kdo mají takový problém. Taky mě dost uklidnila informace, že děti to opravdu v bezvědomí rozdejchají samy. No jo, ale já asi nemám nervy na to, nechat je zajít vždy až tak daleko, co když to přece jen neklapne, co pak. Brr, pokaždé z toho mám husí kůži a jsem zralá na panáka a na zhroucení. Ale opravdu ještě jednou díky moc za všechny vaše příspěvky.
P.S.1. Ostatním čtenářkám se omlouvám, že jsem tuto diskusi svedla trošku jinam.
P.S.2. Omlouvám se za případné gramatické a jiné chyby, po dvou dětech a 4 letech doma jsem už notně "vykojená", o úbytku šedé kůry mozkové a výpadcích paměti ani nemluvě. Neexistuje náhodou taky termín "mateřská demence"? :)))
Ahoj všem a vzteklounům zvlášť.
 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 20:27:46)
Popisuješ přesně to, co jsme prožívali - taky znám ty situace, kdy okolí má pocit, jak tě má ten rozmazlenec na háku a ty se podvědomě bojíš zasáhnout, aby neměl afekt. Fakt to přejde. Teď je z Kryndy takovej malej rozumbrada, je fakt, že když se občas vzteká, s něčím praští.A ještě na uklidnění - jsem přesvědčená, že to nedělal schválně, ale nikomu jinému se to s ním NIKDY nestalo. Dělal to jen se mnou a s manželem. Hodně ho hlídali naši, když byla Emka malá a nikdy ani náznak afektu. Martina
 laeela 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(3.4.2007 12:01:16)
Gago, jestli tě to uklidní, tak to, co píšeš, bych přesně mohla napsat já. Vykládat si o tom s rodiči, kteří nezažili, nemá smysl. Jediný kdo mne kdy opravdu pochopil, byl kolega, kterému zkolabovala dcera.
Já měla vždycky pocit, že mi dítě "odchází". Je to prostě strašné. Nicméně věřím lékařům. Teď je holce 5 let a samovolně se to vytrácí. Když se bouchne nebo upadne, tak je to na té reakci ještě trochu znát. Taky jí říkáme aby dýchala. A já jsem si třeba promluvila s učitelkama ve školce, aby o tom věděly. Takž myslím, že je dobré poučit i okolí. Taky to sledovala několikrát i starší holka a já zas bych se nebála, že jí to nějak děsí, aspoň ví, že stát se může cokoliv a tak trošku ví i co má dělat. Mne to zas dost pomohlo, když jsem se nachomýtla s přítelem jako první k bouračce, že je předsi jenom člověk už trochu otrlejší.
Ale strach mám o ni pořád :)
 GAGA, 2 děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(4.4.2007 15:27:21)
Ahoj Iaeelo,moc by mě zajímalo, proč teda doktoři neznají žádnou 100% účinnou metodu, jak s tím pracovat či předcházet, když se to vyskytuje docela často (vím z okolí i od naší dr. neuroložky).
Taktéž známe ten pocit, kdy vidíš dítě skoro "odcházet". Stalo se nám to několikrát, a to dost hustě. Nezapomenu, když jsem byla s mamkou, synovcem a synem na chatě v lesích, totálně mimo dosah tel.signálu, sousedi zrovna žádní, nejbližší město 15 km daleko a já jediná kdo umí řídit auto. V ten moment jsem ovšem oživovala malého a navíc jsem byla tak mimo, že bych auto ani nenastartovala, a když jo, určitě bych to píchla do prvního stromu, jak jsem se klepala. Malej už skoro tuhej, propnutej v křeči, sliny z pusy, úplně fialovej. Nic nezabíralo.
Ta BEZMOC, že i kdyby máma oživovala místo mě (stejně by to nedala, tak byla mimo sebe hrůzou) a já řídila, tak než se někam dostaneme, trvalo by to nejmíň 15 minut, což je v takové situaci doopravdy NESKUTEČNĚ dlouhá doba.
Nakonec se nám to nějak povedlo, ale okamžitě jsme se sbalili a jeli domů a i potom jsme nějakou dobu měli strach takhle někam jezdit.
No prostě, ještě půl roku potom jsem každý večer usínala a měla před očima malého obličej, jak je celý fialový. A tenhle zážitek ve mně určitě zůstane napořád. Nepřeju nikomu.
Tak zatím ahoj a co nejmíň vztekacích scén přeji všem.
 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(5.4.2007 8:48:15)
No doktoři právě říkají, že to bezvědomí už je ok, že je to reakce organismu na nedostatek kyslíku , když se dítě přestane bránit, tak se nadechne. Vím z vlastní zkušenosti, jak strašný je pohled na bezvládné šedé tělíčko vlastního dítěte, ale....když nemají něco závažnějšího, tak se prostě nakonec nadechnou. Martina
 laeela 


Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 15:11:47)
Gaga, obvykle to jsou tzv. "afektivní záchvaty", je dobré se o tom zmínit dětskému lékaři, který by vás měl poslat na vyšetření, aby se vyloučily jiné možné (závažné) příčiny. Jinak "afektivní záchvaty" pominou věkem, taky jsme je zažili s malou jinak naprosto bezproblémovou a klidnou dcerkou. Při větším vzruchu - bouchnutí se, položení na postel z náruče, kdy to asi neočekávala, vztek kvůli hračce - přestávala dýchat a modrala. Nikomu to nepřeju, dodnes se o ni strašně bojím, nicméně kolem třetího roku to samovolně vymizelo.
Tak držím palce.
 Margita 


Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 4:02:24)
Gaga: Ja teda zkusenosti s takovymi zachvaty nemam, muj syn mel jine, tak me neber moc vazne... Ale zajimalo by me, jestli to doktori klasifikovali tak, ze Tvoje deti zadrzuji dech schvalne a z toho upadnou do bezvedomi (a fakt by mely zacit dychat, jakmile jsou opravdu v bezvedomi), nebo nejak jinak. Mam hojnou zkusenost s neurology a mj. s tim, ze primet je, aby sepsali muj popis zachvatu presne tak, jak jsem to rekla, muze byt opravdu tezke. Nicmene mozna Te uklidni, ze v nasi nemocnici (oficialne druha nejlepsi detska nemocnice v celych Spojenych statech, a mam pocit ze tady se vsechno opravdu dukladne vysetruje) se jeden doktor zminil o zachvatech z afektu a rekl, ze se neni ceho bat, protoze dite opravdu zacne dychat samo driv, nez dojde k necemu nebezpecnemu. A myslim i podle jedne zname, ktera ma dite jako mas ty, ze se na tomhle doktori obecne shoduji. Ale vim neco o tom, jak se citis. Mne zase doktori rikaji, ze neni moc pravdepodobne, ze dite behem kreci opravdu vubec nedycha a ze by na to umrel, ale ja jsem syna videla modreho, v bezvedomi bezvladneho a pomohlo az umele dychani, takze se taky bojim jestli to "priste rozdycha." (Ovsem opakuji, ze tohle je jiny typ kreci a jiny typ zastavy dechu, takze Te tim vubec nechci strasit, nechci to porovnavat.)

Nase neurolozka nam rekla, at si udelame kurz prvni pomoci a myslim si, ze mit opravdu dobre nacvicene umele dychani rozhodne neuskodi. My jsme z toho meli dobry pocit, a pokud s tim nezacnes zbytecne brzo po zacatku zastavy (opravdu bych pockala aspon tu minutu, aby mel mozek sanci nastartovat dychani sam) a hlavne nefoukas do maleho ditete prilis vzduchu, tak si myslim ze se takovych zachvatu nemusis bat protoze v nejhorsim pripade muzes dychat za dite, nez se z toho probere. (Samozrejme nejsem doktor, tak to nemyslim jako lekarskou radu!) Jeste bych chtela dodat, ze i u meho syna uz zaznelo tolik nazoru na to, co mu je a neni a jestli potrebuje/mozna bude potrebovat/nepotrebuje antiepileptika...tak bych rekla pozor na to (ja osobne se takovych leku bojim protoze mivaji dost silne vedlejsi ucinky, a navic muj syn ma uz leku dost).
 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 9:31:18)
Když se vyloučí různé příčiny jako epilepsie a srdeční vada a tak, říká se těm záchvatům afektivní. Rozhodně si nemyslím, že dech zadržují schválně.martina
 hanka 
  • 

Re: Re: Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 12:00:29)
Taky mám zkušenost, a opravdu, když je vyloučená organická příčina, jedná s o afektivní záchvat. Vypadá hrozivě, ale dítě na životě neohrožuje. Mám od doktorky radu, která nám určitě pomáhá. po prvé - při záchvatu nemám syna brát do náruče a zvedat ho - / např. ze země/, prý se tím dost mění tlakové poměry v hlavě a můžo to záchvat prodlužovat - osvědčilo se mi si k němu dřepnout, a tak jak je ho k sobě přitisknout a po druhé - hlasitě na něj mluvit a odvádět pozornost jinam. Neříkám, že to zabere u každého, u nás ale ano.
 Hana 
  • 

Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 10:15:54)
A nemůže se třeba jedna o fibrilní křeče? Podle vašeho popisu by to tak i vypadalo...i podle podaných antiepileptik.
 laeela 


Re: záchvaty s bezvědomím 

(2.4.2007 15:13:47)
A taky rozumím tomu, žes nikdy nezkusila, jestli by to pominulo samo, my jsme taky křísili, ačkoliv doktorka říkala, že se dítě samo probere a nijak ho to neohrožuje. Nicméně když to člověk vidí, nedokáže nezasáhnout. Jinak vím o tom, že pomáha homeopatie, ale chce to najít kvalitního homeopata...
 Irena a lumpíci 
  • 

Úžasná knížka - doporučuji 

(1.4.2007 21:52:07)
Přečetla jsem si se zájmem článek i některé reakce maminek, musím napsat, že každý má svou zkušenost a každý svou pravdu. Mají pravdu ti, co píší, že děti jsou ovlivněny geny, ale i ti, co tvrdí, že děti ovlivní výchova a take prostředí a další faktory (to, jestli jsou chtěné, příjímané s láskou, brané do náručí, objímané, konejšené...).Nejvíc děti podle mne poznamenává absence milující osobnosti právě v těch kojeňácích a děcácích. Prof. MAtějček píše, že děti jsou nejvíce ovlivňovány rodiči a jejich výchovu a láskou do věku tří let, co do nich v této době vložíte, se pak už jen rozvíjí. Ať už je dítě u kohokoli, třeba i u biologických rodičů, kteří nejsou nejlepší (kdo z nás jsme), je na tom lépe než miminko s nejmodernější technikou a hračkami na jehož citové potřeby se v ústavu nebere zřetel. Takže biologičtí rodiče nejsou určitě to co tyto děti nejvíce ovlivňuje.
Před všemi, kteří adoptují dítě či jej přijmou jako pěstouni, smekám. Smekám dvakrát před autorkou článku, protože určitě měla stokrát chuť kluka vrátit, ale nikdy to neudělala!!!!
Nikdy se asi nedoví, jak moc mu pomohla, i když se zatím David chová, jako by jakoukoli pomoc odmítal. Kdoví, kde by tenhle kluk skončil nebýt snahy adoptivních rodičů. Samozřejmě se na scestí ještě může dostat, a vše může vypadat jako marné. Věřte, že to tak není. Kolikrát v životě podvědomně zareaguje jinak, lépe, protože něco takového zažil v rodině, kolik momentů se mu v dalším životě vrátí a pomůže mu.I kdybyste v to nevěřili, rozhodně radost a smích,zážitky a zkušenosti, které s novými rodiči prožil, ho obohatily mnohem víc než veškeré dění a výlety dětského domova!
Přeji, ať se jednou David vrátí a adoptivním rodičům už jako rozumný člověk poděkuje, aby věděli, že ty všechny těžkosti za to stály, ačkoli čekat na to by člověk neměl, protože se to nikdy nemusí stát.
Také jsem jeden čas uvažovala o adopci, posléze o pěstounství. Pak se mi dostala do ruky úžasná knížka, kterou doporučuji všem, které toto někdy napadne! Jmenuje se Prožívat několik životů a je od Hany Krejčové.Koupit se dá určitě přes Společnost Otevřená rodina, kdyžtak mohu poradit kde v CB či pomoci koupit, protože mi přijde opravdu hodně důležitá. Proč? Protože po jejím přečtení jsem se zbavila veškerých iluzí o adopcia pěstounství, a to jsem tolik dětí z dětských domovů a z pěstounských rodin osobně znala!!! Takže mé iluze asi nebyly tak idealistické.Dokonce jsem se této myšlenky zcela vzdala a řekla jsem si, že toto není pro mne. Ale po tolika úvahách, kdy jsem musela přehodnotit všechno co jsem od pěstounství čekala, jsem nakonec dospěla k názoru, že bych to stejně snad někdy zkusila, kvůli těm dětem si myslím že by člověk měl. A rozhodnout by se měl právě až po přečtení této knížky nebo po osobních konzultacích s více rodinami s touto zkušeností. Teprve ve chvíli kdy totiž člověk počítá s tím nejhorším, se mu vše ostatní zdá být ještě dobré a snesitelné. Také se vyhnete chybám, které udělali jiní. Kniha popisuje zkušenosti z pěstounských rodin, takže to je něco jiného než adopce, děti se tam dostávají většinou starší 3 let, ale i pro adoptivní rodiče to bude dobrá zkušenost si ji přečíst,přestože na tom právě díky věku miminek budou daleko lépe a tolik věcí se jich už týkat nebude! Prostě knihu doporučuji, ačkoli to není žádné veselé čtení.
 Lenka, v pátém měsíci těhotenství 
  • 

adopce 

(2.4.2007 9:19:09)
Na servru Rodina jsem zaregistrovaná pět měsíců, chvíli poté, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a že něco takového existuje. Nejsem moc na to, abych někam psala, odpovídala na diskuse apod. Přečtu si pouze můj denní zasílací mejl o "mém bříšku" a teď teprve po druhé jsem četla nějaký článek. Hodně na mě zapůsobil, protože jinak bych opravdu nenapsala. Jediné, co bych chtěla pisatelce říct je to, že před ní smekám a to myslím opravdu upřímně. Nedokážu si vůbec představit, jak hrozně těžké to muselo být a nebo vlastně pořád je. Nevím, jestli bych sama někdy našla odvahu vzít si dítě z dětského domova. Držím moc palečky a doufám, že vztahy s Davidem se budou jenom lepšit. Vydržte!
 Hanka 
  • 

Re: adopce 

(2.4.2007 9:34:05)
Lenko, v pátém měsíci těhotenství, věř mi, že bys našla, když bys musela! svou situaci řešit. Pokud bys např. nebyla a nemohla být těhotná, tak si myslím, že bys svůj současný postoj rychle změnila. Ale je to přesně o tom, že to NIKDY NEPOCHOPÍ TI, CO TO NEZAŽILI. A ani se na ně nelze za to zlobit, zkrátka žijou s růžovými brýlemi nevědomosti na nose a omdlívají hrůzou v představě a s větou na rtech: "Ježíši, tohle bych já teda nemohla..." Věř mi, že mohla - a možná i musela, kdybys byla třeba zoufalá...
Lenko, myslím to dobře, ale lepší ve tvém stavu raději si číst nějaké těhotenské příspěvky než adopční - proč jsi vlastně tady, když nemáš žádný "problém" ani nejsi z těch, kteří by "mohli"? Fakt nechápu Tvoji "přítomnost" tady a hlavně, že jak sama zde píšeš vlastně ani nepřispíváš, ale tohle Tě dohnalo k odepsání. Zvláštní, spíš bych ve Tvém stavu čekala radostné očekávání a bloudění po servrech s těhotenskou tématikou, než vymetání a přispívání do adopčních článků. Ale neber to jako urážku, pouze se nad tím pozastavuji a divím...?
 adela a terezi 


Re: Re: adopce 

(2.4.2007 11:09:25)

Znám hodně rodin s adoptivními dětmi a povětšinou jsou rodiče i děti v pohodě bez VĚTŠÍCH PROBLÉMŮ A UŽ SE jako dospěláci POMALU PŘIPRAVUJÍ NA VLASTNÍ ŽIVOT. Takže proto, že některé děti jsou problémovější nemusíme lámat rukama nad adopcí a padat na zadek. Já jsem o adopci přemýšlela už v pubertě, že bych si ráda nějakého cvrčka vzala. Zatím mám první dítě vlastní, a pořád s tou myšlenkou žiji.
navíc jsem toho názoru, že i vlastní děti dokáží rodičům pěkně zavařit, když se rodiče nechají. Znám případ jedné rodiny(žijí blízko nás). vlastní chlapeček začal v pubertě dělat problémy, skončil na heroinu, rodiče několikrát vykradl, ti ho tak dlouho zachraňovali, až se rozvedli, v 55 letech mají bílou hlavu , zastavili majetek na synovy dluhy, teď mají naprosto zničený život.........a budete přemýšlet nad tím, jestli si pořídit vlastní děti??????určitě ne.
Nikdo nevíme, co nás čeká. Tak musíme věřit a chovat se tak, aby to co přijde bylo fajn:-)
 Daniela a Betka 
  • 

Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 13:35:34)
Je to pořád dokola - prostě: podívejte se kolem sebe na lidi-neřády, o kterých jste rádi, že je nemáte doma. Jeden chlastá, druhý podvádí ženu, třetí bije dítě, čtvrtý ho odmalička sexuálně zneužívá. Kolik z těchto darebáků je adoptovaných? Jsem si jistá, že procentuálně úplně stejně jako parchantů z adopce (ačkoli osobně žádného takového adoptovaného darebáka neznám...). Kdysi byl průzkum ohledně sériových vrahů a zjistilo se, že ANI JEDEN nebyl adoptovaný :-), dobrý, ne? Jiná paní-20 let praxe v pasťáku - psala na adopce.com, že za celou dobu "jejím" ústavem neprošlo adoptivní dítě. To je taky dobrý, ne? Vy moje spolubojovnice matky-adoptérky (jsem jedna z nich). Znám pár lidí na drogách, nikdo adoptovaný. zato znám JEDNOSTRANNÉ příběhy z médií (nikoho z nich osobně), jak chudinka Boučková k neštěstí přišla (psala jsem o tom jinde), jak tahle chudinka přišla o svou "rezavou holčičku" a zkusila ji nahradit (sic!!!!) jinou zrzavou holčičkou... připadám vám krutá? Tak po sobě vy, negativisté, čtěte, co Vám padá "z pera"! Jak psala paní, pod jejímž příspěvkem bude tento - adopce je jiná, když ji žijete. Nedala bych svou dceru za nic na světě. IQ má vysoko nad námi (jsme oba VŠ, manžel na jedné dokonce učí), je rychlejší a schopnější. Je velmi krásná a má silnou osobnost. Občas je úplně nesnesitelná tím, jak strašně je tvrdohlavá. A my ji zbožňujeme - což neznamená, že nedostává na zadek nebo ji nevychováváme. Ale jsem si skoro jistá (ačkoli netrpím malým sebevědomím), že prostě naše bio dítko by tolik předností ani zdaleka nemuselo mít. A tvrdohlavost? Které z vašich dětí tím neprojde? Pak je to spíš puťka, kterou najdete tam, kam ji posadíte, a takové dítě bych já vůbec nechtěla.
Prostě: jsem děsně spokojená adoptivní mamina a jediné, co mě děsí ohledně budoucnosti, je, jestli naše krásné, chytré a nadané dítě unese veškerou tu špínu, kterou na něj už teď a priori hází okolní - nevzdělaná a neinformovaná - veřejnost.
A výlevy těhotné ženy směrem k adoptérům vůbec neberu. To si probereme za 15 let, až bude její nyní ještě prenatálně chované dítě v pubertě :-).
 Betina 


Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 14:30:03)
:-) to mi mluvíte z duše, já na svém synovi (adoptovaný) pořád nacházím něco nového, a je to nádhera, jelikož nejsme s mužem zdravotně ani jeden úplně ok,
myslím, že tak krásného a šikovného kluka bychom ani na svět nepřivedli, tak díky bohu nebo osudu nebo čemu, že ho máme
 10.5Libik12 


Re: Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 15:21:36)
Mně také mluvíte z duše, protože občas, když vidím ty svý porozený, tak se divím, jak to, že je neprodám:). Ale jsem matka a vy taky.

 Hana 
  • 

Nesrovnávejte, pouze mějte rádi a nepozastavujte se nad původem dítěte... 

(2.4.2007 19:25:36)
Myslím, že vše podstatné už tady bylo řečeno, takže jsem důležitou větu vložila do názvu a tím bychom se asi měli všichni řídit - nekritizovat, nehledat co a jak, ale přijímat děti takové, jaké jsou a podporovat je v jejich poznávání pro ně nového světa a být jim podporou a mateřskou náručí, která je vždy po ruce. To je naše úloha, ne se zabývat tím, čí geny zapříčinily naše problémy...
 DENISA 
  • 

Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 20:09:08)
Danielo, Hano, absolutne nechapu proc se tady navazis do tehotne Lenky. Napsala svuj postoj, vyjadrila podekovani a obdiv lidem, kteri na sebe vezmou nelehkou ulohu, tzn. i tobe a na tom je neco spatneho? Nepsala tady nic sprosteho ci urazejiciho a tedy nevim proc by ji mel nekdo v tomto smyslu tady stirat. A nazor, ze sem vubec nema co lezt a psat, jak tu podotkla Hana, to je taky sila, to jako Lenka, jenom proto ze nema adoptovane dite sem nema co cumet a nema narok si to cist? Natoz napsat do diskuse? Tak to vy mate zakazano cist Hospodarske noviny, pokud nejste povolanim ekonomka. Sorry, ale pripadate mi jako militantni slepice, ktere vedi vsechno nejlip.
 KaštankaDC 


Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 20:39:15)
Milé diskutující, Hanko a Danielo,
přečetla jsem celou diskusi až sem, s některými příspěvky jsem souhlasila, s jinými ne, ale až na ty Vaše chci zareagovat. Hanko, proč by budoucí maminka nemohla vyjádřit svou úctu a podporu adoptivní mamince? Co je divného na tom, že čte tuto diskusi? Já sama mám taky "jen" tři biologické děti a tuto diskusi čtu se zájmem. Jsem tedy taky divná? Smím si to vůbec číst, když se mě ta problematika bezprostředně netýká? Danielo, proč hned mluvíte o výlevech, které neberete? Ať si každý čte, co chce, vyjadřuje se k tomu, co ho oslovuje, jen když tím neuráží druhé. Díky.
 LENKA, Alešek, Lucinka 


Re: Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(2.4.2007 20:57:00)
Souhlasím, taky to čtu a mám neadoptované dvě děti! Prostě mne to zajímá a hotovo a nikdo mi nebude říkat, co mám číst a co ne. Příspěvky odsuzující Lenku mne také dostaly. Snad žijeme v demokracii, ne?
 Daniela 
  • 

Kéž by to tak bylo... 

(3.4.2007 7:24:56)
Kéž bychom opravdu žili v demokracii a společnost nechala naše adoptované děti na pokoji! Prostě odmítám opakovaně číst o tom, jak nám někdo drží palce a skládá poklony, protože je to BLBOST, ať to napíše těhotná, adoptivní matka nebo jakákoli jiná. My žádné skládání poklon nepotřebujeme, jsme mámy jako všechny ostatní. Kéž by TOTO společnost pochopila a taky čtenáři/čtenářky, kteří nás TAK OBDIVUJÍ. My to totiž vůbec nepotřebujeme :-)
 LENKA, Alešek, Lucinka 


Re: Kéž by to tak bylo... 

(3.4.2007 9:41:04)
No, tak já vůbec přispívat nechtěla pro Tvoji informaci, ale naštvalo mne napadání těhotné Lenky. Je teď jistě velmi citlivá a toto mi přišlo nefér. A vůbec napadat kohokoli za slušný názor se mi nelíbí. Ne každý je totiž psychicky připraven na adopci, neboť se těm dětem musíš věnovat s klidem a být v pohodě, což já bohužel nejsem. Takže bych si také netroufala na adopci! Musela bych dát do pořádku sebe samu. Musím se dát do pořádku už kvůli mým dětem, abych nebyla stále podrážděná. A to by pro adoptivní děti, které potřebují hodně lásky a pochopení a klidné, chápavé rodiče nebylo asi to pravé ořechové.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(3.4.2007 12:43:53)
S tímto souhlasím. Já nemám adoptované dítě, ale nechápu proč pořád dělat rozdíly mezi adoptovaným nebo "vlastním". Když dítě adoptuju (nebo osvojím to je jedno, vždyť adopce nením vždy možná) tak je moje né? Já jsem za něj zodpovědná, já jej vychovám. Mě jenom vadí, že když chci adoptovat dítě musím projít spoustou testů atd. (s tím souhlasím), ale vlastní dítě "můžete" mít bez těchto testů a někdy se až s podivem jaké hyeny ty děti mají.
Doufám, že to bude dobře pochopeno. Já nemám bezmezný obdiv k matkám atoptivních dětí (protože je ani neznám, nepídím se po nich). Já také si postěžuji, když děti zlobí, a když si nevím rady (taky bývám někdy s nervama v koncích) a taky se ptám po kom to dítě je. Prostě si myslím, že dělit děti na adoptivní a biologické je blbost.
 Daniela 
  • 

Díky 

(3.4.2007 13:42:06)
Díky moc, že někdo pochopil, oč nám, adoptivním maminám, jde. Prosím, šiřte kolem sebe, že jsme NORMÁLNÍ RODINY! Mimochodem můj muž má dvě biologické dcery z prvního manželství a zrovna minulý týden mi říkal, že když jsme šli do adopce, čekal, nakolik se to bude lišit. Pro něj bylo velkým překvapením, že se to (pro něj) neliší vůbec... ještě jednou díky.
 if... 
  • 

Re: Díky 

(3.4.2007 14:31:43)
danielo, takto to cítíte vy po adopci. Spousta rodičů kteří se rozhodují nebo čerstvě rozhodli tu podporu, že si jejich rozhodnutí někdo váží a podporuje je, potřebují slyšet.
STejně jako autorka článku, která se celkem otevřela.

To že vy máte momentálně malé adoptované dítě a kopete kolem sebe, urážíte těhotnou je.. přinejmenším k zamyšlení.
 Q 
  • 

Re: Re: Díky 

(3.4.2007 22:59:16)
No jak tady Danielu ctu, tak mi prijde az moc emotivni a afektovana a jakmile se ji nejaky nazor nelibi, tak kolem sebe bezhlave kope....;o(
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Díky 

(3.4.2007 15:09:26)
Není za co děkovat, mě nadzvedly ty super bio-matky, které mají geny v pořádku a předhazují to, že vy nemůžete pochopit co je to vychovávat svoje dítě. To mě čerti berou.
Dále si nemyslím, že pisatelka článku chce někoho odradit od adopce, jen možná je nyní ve výchově bezradná a chce jen povzbudit, poradit. Vynechejte v článku zmínku o adopci a potom zvažte některé svoje názory. Myslím, že třeba ti bio-rodiče chlapečka mu nějak ubližovali a toto je ochrana před dalším ublížením (ať fyz.nebo psych.). Myslím, že je to opravdu přechodný problém a přeji pevné nervy, ty jsou při výchově někdy opravdu třeba.
 Amina 
  • 

Re: Re: Díky 

(12.4.2007 10:11:46)
No, mně zase berou čerti, když se zařazují adoptivní matky děsně vehementně mezi ty biologické. Adoptivní matka je prostě jiná. Není horší, ale ani lepší.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Re: Re: Díky 

(15.4.2007 1:39:12)
A jak ty adoptivní poznáš? Já si žádného znamení nevšimla. Odsuzuješ jen ty, o kterých to víš. Mě zase čerti berou, když takovéto bio-matky mají tento názor. To mě přivádí např. k tomu, že třeba mají takovéto nutkání říci dítěti, že je jen adoptivní, aby si ta jeho nebio-matka moc o sobě nemyslela. Toto je fakt divný, kdyby autorka článku nenapsala, že děti adoptovala tak by vaše příspěvky zněly úplně jinak a to je pokrytectví nejvyššího zrna.
 Petra + 2 děti 
  • 

Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(3.4.2007 13:00:03)
Nechápu, co to autorka napsala za žvásty! Dělá se mi zle už jen z toho, že odsuzuje "svoje" děti (skoro bych čekala, že napíše - "co se divíte, vždyť jsou adoptované"). S adoptovanými dětmi nemám zkušenosti, ale nevěřím tomu, že tak malé děti 8 měsíců a 2 roky jsou nějak "postižené" vlivem biologických rodičů. To co popisuje, mi přijde jako vcelku normální chování - ať už dětí adoptovaných či biologických. Záchvaty vzteku mívá téměř každé dítě (tím myslím bez toho bezvědomí), separační krize je taky naprosto normální a že jsou děti teď v pubertě??? Normální! Autorka článku mi spíše přijde mírně psychicky labilní a výchovu dětí moc nezvládá a stejné by to bylo i s dětmi biologickými. To že kluk kradě? Nejspíš se chytl špatné party, nebo se nudí, zaměstnějte ho! Spoustu koníčku, ať nemá na roupy čas a pokud se ve škole moc neučí, tak by mu měli zjevně rodiče věnovat více času. Howgh!
 Dag-mar 
  • 

Re: Samozřejmě že biologické děti jsou stejné!!! Nebo horší? :-) 

(3.4.2007 17:10:43)
Píšete to, co mám na jazyku (na klávesnici?), ale neumím to tak úžasně zformulovat. Díky, i kdybych měla pochybnosti, s přečtením vašich řádků by zmizely.
 Linda, dcera 1,5 roku 
  • 

Re: Re: adopce 

(2.4.2007 22:17:47)
Ehm, taky patřím do skupiny, kam jsi zaškatulkovala Lenku - tedy "nemám problém" a dítě z dětského domova bych si asi vzít "nemohla". Asi proto taky nechápu, proč se do Lenky navážíš (ze závisti?), nicméně přijde mi to krajně nevhodné - mimo jiné proto, že její příspěvek je čistě pozitivní. Nebo snad je něco špatného obdivovat adoptivní rodiče? A je něco špatného obdivovat biologické rodiče, za to, co vše péče o děti obnáší a co vše podstupují? Já bych se rozhodně nezlobila, kdyby mě někdo obdivoval... :-)
 Daniela 
  • 

Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 7:57:17)
Tvůj příspěvek přesně kopíruje obecný názor (pozor, jen bio matek), že adoptivní matky jsou chudinky, které každé těhotné a každé matce s bio dítkem šíleně závidí, a aby měly "aspoň něco", jdou, chudáčci, do adopce... jenže to prostě není pravda. Zrovna my jsme případ, který dal přednost adopci před bio dětmi, jakápak závist? Ano, je to přesně tak, jak píšeš: Lenka a ostatní bio matky zastávají stejné stanovisko: obdivovat adoptivní matky ("to já bych nemohla") a v podstatě odsuzovat naše děti ("ať se jim to povede", nebo "to nedopadne dobře, proto to já bych nemohla"). Obdivujte naše děti! Tak jako okolí obdivuje ty vaše, tudy vede správná cesta! Ne přes stupidní obdivování nás adoptivních matek, které můžou být stejně chybující jako vy a vychovat problémové dítě. Naše děti jsou ty, kdo si zaslouží obdiv, stejně jako všechny děti. Jen tak z nich vyrostou sebevědomí fajn lidé... vy, biologické matky, ale jako byste "stály tak nějak nad námi", aspoň tím, co píšete. A víte, čím to je? ŹE NA ROZDÍL OD VĚTŠINY Z NÁS NEJSTE SCHOPNÉ (NEBO OCHOTNÉ) PŘIPUSTIT, ŽE EXISTUJE VÍCE DRUHŮ R O V N O C E N N É H O RODIČOVSTVÍ... Že adopce nemůže být rovnocenná? Pak věřte, že spousta adoptivních matek si to myslí obráceně :-). My vás taky veřejně neadorujeme za to, že jste přivedly na svět dítě, je to prostě normální. I naše cesta je normální. Kéž by to pochopilo aspoň pár bio matek... my totiž vaši zvolenou cestu chápeme a přejeme Vám ji. a neříkáme, že "to bychom nemohly"...
 adela a terezi 


Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 10:22:15)
NO Danielo, souhlasím s tvým názorem, chápu ale postoj Lenky a také moc nechápu Tvoji reakci na ni. Te´d po přečtení tohohle Tvého příspěvku to ale vypadá tak, žes na ni vyjela právě prto to, že je těhotná. Asi se zase vytočíš nebo napíšeš hodně silné chachá, ale vypadá to tak.
 Daniela 
  • 

Oukej 

(3.4.2007 10:53:42)
Když je snazší vidět za tím závist, beru to a dál nekomentuju :-). Není totiž co :-). Ale pokud pár bio maminkám dojde, o čem jsem chtěla psát, budu moc ráda. Začít s osvětou se musí i s málem...
 Dáša a Maruška (2005) 
  • 

nechápu 

(3.4.2007 12:50:04)
Musím bohužel Danielo říct, že taky nechápu, o čem je řeč. Myslím, že se asi opravdu setkáváte s nějakým nadřazeným chováním jak vy říkáte bio - matek a proto už střílíte dřív než se ptáte. Myslím, že adoptivní matky jsou obdivuhodné. Pokud o obdiv nestojíte, vaše věc. Ale myslím, že to nebyl projev nadřazenosti, ale spíš úcty, lidskosti a slušného chování. A to že někdo přizná, že by do toho prostě nešel, že na to nemá, není přeci důkaz, že na adoptivní děti a rodiče pohlíží z patra. Myslím, že je dobré zvážit své síly na cokoliv. A to platí samozřejmě i o rodičovství bio - na to taky každý nemá a né, že je to tak přirozené...A i bio matky si zasluhují obdiv. Myslím, že jste naťukla důležité otázky kolem adpocí. Ale trochu se bijete na špatném poli a obracíte pořekadlo kdo do mě kamenem já do něj...do vás chlebem a vy .... jste se vlastně urazila. A to jistě nikdo nechtěl. Přesto si neodpustím, že můj obdiv máte a já můžu mít váš, protože jsem měla velmi těžké těhotenství,komplikovaný porod tříměsíční koliku atd... a dnes mám veselou šikovnou dcerku...za váš obdiv se jistě neurazím.:)))
Buďme prostě přátelští, ne? Pěkný den.
Dáša
PS- o adopci uvažuji celý svůj život, asi tak od 15 ti let.
 Hana 
  • 

Re: nechápu 

(4.4.2007 21:01:59)
Dášo, tak po přečtení tohoto příspěvku beru zpět předchozí slova (v předchozím příspěvku). Máme podobné životní zkušenosti-zážitky, když jsem si vás přečetla. Obdivování ve vašem podání myslím je skutečné a upřímné, bez stopy litování. Evidentně také víte, že nový život není "zadarmo".....
 adela a terezi 


Re: koukej 

(3.4.2007 13:14:35)
Ale jistě , že spusta maminek to chápe. Ale vaše příspěvky jsou cítit trochu histerií, nevím, koho jste kde potkala, nebo vedle koho žijete, ale Vaše reakce je teda přinejmenším podivná, rozhodně nepůsobíte vyrovnaně, i když to asi chcete dokázat svými slovy, dokazujete spíš opak.
Obdiv si dle mého zaslouží každý člověk,k terý něčeho dosáhne, at už se dobře stará a s láskou vychovává vlastní dítě nebo nevlastní, je prospěšný ostatním lidem, něco dokáže, lékaři, badatelé, klempíři, učitelé..........
Nemusíte obdiv přijímat, ale nemusíte kolem sebe kopat jako nějaká histerka kvůli pár příjemných slov.
Když se otevře takovéhle téma, je jasné, že každý má jinou zkušenost, jiný pohled, zajímalo by mě, jak byste zareagovala, kdyby Lenka třeba napsala, něco opravdu pěkně hnusnýho. Ona spíš chtěla opak a vy z ní uděláte napůl nenormální bytost.
Nechápu, a dál to s Vámi také rozebírat nebudu, nevím, jestli je to závist, nebo arogance, že jste dobrá, když jste dokázala adoptovat , nebo něco jiného. Vy se s těmi vašemi tvrdými předsudkovými názory nad sebou také zamyslete. Nevím, jestli Vám ublíží, když někdo řekne, že máte jeho obdiv, ale vaše slova ublížit asi dokážou. Nedivím se,že Lenka se diskuzí zúčastnovat ani nechce. A taky neívm, proč by nemohla číst jakékoli články, nebo když je v pátým měsíci je to nějakým způsobem nezdravé? To spíš škodí vaše slova.
 Daniela 
  • 

Pravopis 

(3.4.2007 13:36:24)
Jen drobnost: hysterka, nikoli histerka. :-)
 adela a terezi 


Re: Pravopis 

(3.4.2007 14:27:24)
Ale historka je to pěkná
 Hana 
  • 

Re: Oukej 

(4.4.2007 20:55:32)
DANIELO, já jsem biomaminka :-) a došlo mi, o čem píšeš a jak to je myšleno. A díky moc za Tvůj příspěvek. Pouze nechápu DÁŠIN příspěvek, proč bys měla jako závidět Lence její těhotenství? Dášo, takže je normální chodit těhotná na diskuze zaměřené na adopce a "ukájet" se tím, že "já bych nemohla", ale vy jo a "já vás za to moooc obdivuju"? Co tím Lenka adopt. maminkám přinese? Řekla bych, že nic pozitivního. :-/ Přesně jak píše Daniela- adopce JE na úrovni bio - tak přestaňte obdivovat adopt.matky...všechny mámy jsou si rovny, protože mají děti a nezáleží na tom, odkud ty děti přišly....chápete už konečně??!!!
 adela a terezi 


Re: Re: Oukej 

(4.4.2007 21:07:12)
Teplý meduňkový čajíček, kousíček něčeho sladkého, nohy nahoru a zůstat v klidu a jak říká moje máma, myslet na kytičky.......
Zdá se mi, že už se to tady pěkně překrucuje, jak jen to jde...........
Leni zůstaň v klídku a čti si co chceš a mysli si co chceš, a bio a adoptivní maminky taky. Každej na to holt má jinej pohled, tak se s tím smiřte, takovýmhle stylem nezměníte už vůbec nic. Akorát si člověk může myslet, že jste napůl hysterický, taky to tak vypadá. Stačilo by klidně napsat, Lenko, je hezký, že nám fandíš, ale soucit nepotřebujem ( bůh ví, jak to Lenka myslela, určitě to nepsala ze soucitu, ale holt se zamyslela nad tou situací a napsala to tak , jak cítila...nevidím na tom nic špatného a už se konečně uklidněte. Jestli vás štve jenom to, že někdo napíše, že má váš obdiv, tak takový starosti bych taky chtěla mít....)
 Míša 
  • 

Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 13:25:57)
Proč tolik negativních emocí? Bože lidi, každý má právo na svůj názor a pokud ho vyjádří slušně, tak snad není problém slušně odpovědět a nejdřív napočítat aspoň do 150, nadechnout se a snažit se vidět i druhou stranu mince.

To platí pro Danielu i jiné v této diskuzi, kteří reagují přehnaně a negativně.

 Míša 
  • 

Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 13:30:49)
Proč tolik negativních emocí? Bože lidi, každý má právo na svůj názor a pokud ho vyjádří slušně, tak snad není problém slušně odpovědět a nejdřív napočítat aspoň do 150, nadechnout se a snažit se vidět i druhou stranu mince.

To platí pro Danielu i jiné v této diskuzi, kteří reagují přehnaně a negativně.

 Daniela 
  • 

Zkuste si znovu přečíst úvodní článek... 

(3.4.2007 13:39:34)
Proč? To jste asi četla špatně ten úvodní článek, na který reagujeme my, adoptivní mámy, ne? Zkuste to znovu, třeba tentokrát pochopíte: je tam tolik negativismu k adopcím, že je třeba se bránit. Nebo vy byste si nechala špinit biologické rodičovství jako něco, co nemá šanci na úspěch??? A co je navíc přísně soukromá věc, kterou nikdo zvenčí nemá právo soudit? To já si teda fakt nenechám. A jestli mě kvůli tomu budou nazývat hysterkou, fajn, radši budu žít s vědomím, že pro pár lidí jsem hysterka, ale moje dcera bude vědět, že má mámu, která za ní stojí.
 if... 
  • 

Re: Zkuste si znovu přečíst úvodní článek... 

(3.4.2007 14:36:07)
a jste si jistá, že má fajn mámu?? VY jste fakt hysterická jen na diskuzích a doma jste hodná, milá a vyrovnaná?? Skutečně to působí tak, že máte problém - ne jen s tímto článkem.

A mě by mnohem více potěšilo, kdyby sem napsala nějaká normální rodina s adoptovaným dítětem, kterých jsem také viděla celkem dost za těch pět let. Prostě - ano, měli jsme obavy, ted jsme moc rádi, že ji máme, normálně nás zlobí, jezdíme se známými na výlety, chceme adoptovat ještě jedno... a dnes je hezky, tak už jdeme ven.. a ne hysterický výlev, kterému tady nikdo nerozumí. Dejte si něco dobrého a usmějte se; já třeba neznám nikoho kdo podcenuje adoptivní matky, naopak.. nevím, jestli si to v sobě nevytváříte už i vy. Dvě mé kamarádky mají také adoptované děti a bavíme se o všech "našich" dětech normálně...
 Daniela 
  • 

Poslední k "if" 

(3.4.2007 19:10:16)
Milá if, to je zajímavé, že mě tady na fóru napadají prý za napadnutí těhotné Lenky, o které jsem napsala jen to, že mě její názor aktuálně nezajímá. A že ty SI DOVOLUJEŠ o mě psát, že nejsem dobrá máma, kdo jsi, prosím tě? To je sakra jiný kalibr než napsat Lence, že mě její názor nezajímá... Vidět se osobně, tak nevím, to bys teprve viděla tu hysterku :-). Aspoň ale vím, čí příspěvky nečíst. Každopáddně díky ostatním maminkám a ženám, které v adopci nevidí raritu a snaží se nás, adoptivní rodiny, brát normálně. Výchova je těžká ve všech případech a nedá se to naučit. Vše je v tomto ohledu poprvé vzhledem k různým povahám: řeči o genech mě prostě "neberou".
 adela a terezi 


Re: Zkuste si znovu přečíst úvodní článek... 

(3.4.2007 14:42:47)
Spíš jsme asi reagovaly na Vaše odpovědi. Myslím, že v tomhle sloupci ted nikdo ani úvodní článek neřešil.
Paní,co psala úvodní článek má , dle mého názoru, víc problém se sebou než s dětmi a měla by nejdřív vyřešit svoje psychické zdraví.
Jinak v mém okolí nikdo negativistický přístup (až na pár tupců)na adoptivní rodiny nemá......a vůbec se mi nechce ani používat slova bio máma a adoptivní máma. Co když má msvé dítě a budu ještě adoptovat? to pak budu podle vás bioadoptivní máma? to jsou hrozný pojmy. znova píšu, že s Váma v podstatě souhlasím, jen ty reakce na holky, které prostě nemají myšlenky na to, že by adoptovaly a je jim tohle vzdálené, jste podle mě přehnala. A je dobře, že se o to lidi zajímají, protože díky těmto článkům a reakcím si spousta lidí může lecos uvědomit. Tak proč by je nemohl číst kdokoli.........za chyby se omouvám, píšu rychle a nemůžu se ted psaní 100 % věnovat
 Daniela 
  • 

Terminologie 

(3.4.2007 19:21:06)
Milá Adélo, poslední příspěvek ode mě, už na to po pár dnech nemám sílu, ale k vašemu zajímavému psaní :-): toto striktní rozlišování na bio a nebio mamky do nás doslova bušili na rodičovské přípravě. Možná že kdyby terminologie vešla obecně ve známost, bylo by míň nedorozumění: například to, že naše adoptované děti jsou VLASTNÍ, ale NEBIOLOGICKÉ. Upozorňuji případné nesouhlasníky, že toto nám bylo prezentováno jako odborná terminologie, tudíž to není z mé hlavy. To, že je naše dcera vlastní, doslova "žijeme", s přídomkem "nebiologická" jsem se bez problémů sžila. Jsem napsaná v jejím rodném listě, je tedy vlastní. Ale ještě k té přípravce: někdy nevím, jestli je dobře, že do nás tyto info bušili tak, že jsme je fakt přijali (některé z nich jsou skvělé a čerpáme z nich dodnes), protože jsme se třeba učili nezatajovat před dítkem původ, jenže pak člověk docela problematicky balancuje na hraně, kdy sdělovat, že dítko je vlastní, ale nebiologické, a kdy už je to zbytečné :-). Myslím, že aspoň část maminek tohle permanentní zvažování bude schopná pochopit. Vevnitř člověk nerozlišuje, je to prostě moje dítě, ale kdy "dát všanc" jeho původ? U lékaře? Jistě. V dětském centru, když se ptají, jestli má tmavého tatínka? Těžko říct :-). Jde o to, aby nakonec adopťátko neznalo jako svou vlastní charakteristiku to, co by mohlo slyšet od mámy nejčastěji: "malá je adoptovaná." Takže konkrétně to je to, co momentálně nejvíc s manželem řešíme - a asi už jsme přišli na správnou míru (lékařům ano, dětským centrům ne, protože dotaz na barvu kůže je impertinentní :-)). Ale to by bylo celé na jinou diskusi. Prostě terminologie nás, adoptivní rodiče, provází zřejmě více než ty biologické. Mějte se fajn!
 štěpánka 
  • 

Re: Zkuste si znovu přečíst úvodní článek... 

(3.4.2007 19:33:20)
Tak jsem si znova přečetla úvodní článek. Nenašla jsem tam nic jiného než zkušenosti jedné adoptivní maminky s jejími dvěma adoptovanými dětmi. Kdybychom vynechali slova o adopci, prostě je to článek o tom, jaké má s dětmi výchovné problémy, ale nevzdává to, snaží se o výchovu a lepší vztah mezi sourozenci. Nikde není ani jedno zevšeobecňující slovo, které by říkalo to, na co Vy ve svých příspěvcích reagujete. Ani slovo o tom, že své děti nemá ráda. Nevím, jak jste udělala závěry, kvůli kterým tady všechny napadáte. Nikdo přeci neříká, že všechny adoptované děti jsou takové nebo makové, odsouzeny k tomu nebo onomu. Naopak, každý člověk je originál a jak v živodě uspěje, nebo dopadne, prostě jak bude žít záleží na: jeho genech, nebo chcete-li vrozených schopnostech, příkladech, které viděl ve svém okolí, klidné a láskyplné prostředí pro vývoj, na příležitostech, které se mu nabídnou, na stravě, vzduchu, který bude dýchat,...... A z toho adoptivní rodiče nemohou ovlivnit jenom 1.a2. věc. Naopak úplně zkazit ty další věci, může jakýkoliv rodič - bio, nebio, vlastní, nevlastní, přiženěný, rozvedený, apod.... Tak proč taková zášť? Nerozumím tomu. Ty zevšeobecňující a urážlivé závěry jsem četla jenom v příspěvcích adoptivních maminek, které je vkládají do úst těm neadoptivním. Proč?????
 Linda, dcera 1,5 roku 
  • 

Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 14:43:03)
Danielo, tvůj příspěvek je plný hysterie a navíc mi vůbec neobjasňuje, proč se Hanka tak naváží do Lenky, proč jí de facto vyčítá, že je těhotná ("nemá problém, není zoufalá, nemusela tento problém řešit"). Je fajn, že ty osobně považuješ adoptivní rodičovství za rovnocenné tomu biologickému, když ses pro něj dobrovolně rozhodla. Na druhou stranu bys však mohla být objektivní a uznat, že většina lidí se rozhodne pro adopci až poté, co vlastní děti mít nemůžou (viz rovněž úvod tohoto článku). Rovněž nechápu, co je divného nebo snad špatného na tom, že lidé obdivují adoptivní rodiče - děláš, jako by to byla naprostá samozřejmost přijmout cizí dítě za vlastní, takové jaké je, dát mu svou lásku a péči!
 delfina7 


Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 16:07:18)
Danielo,
nechápu, proč bezdůvodně napadáš ostatní maminky. Tobě že někdo svěřil děti do adopce? Nevěřím.
 Liné 
  • 

Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(3.4.2007 22:26:15)
milé dámy, dosaďte si k adopci ještě pěstounství nebo prostě, že si přiberete k bio (mně jsou ty pojmy dost ukradené, ale ať se v tom vyznáme) dětem ještě další Budulínky. Možná, že pak přestanete napadat Danielu a přisuzovat jí různé motivy. Rýpla do těhotné Lenky, ale no tak, vy občas něco neplácnete?

Nedělá nic jiného, než že se Vám snaží vysvětlit, že prostě děti jsou naše, ať už jsme je porodily nebo ne. Já osobně taky nesnaším ty z mého pohledu kecy, kdy někteří říkají, já Vás obdivují... Vím, že to myslí dobře, ale víc bych ocenila, kdyby radši přestaly na moje děti hledět jako na chudinky. Ano měly v životě na začátku více smůly, ale my je milujeme a respektujeme je, jejich osobnost a jejich původ.

A jak si dovolujete hodnotit, zda jí někdo svěřil dítě? Do nikoho se tady stejným kalibrem neobula, tak proč to stupňujete? Je temperamentní a brání své rodičovství, to snad děláme každá.

A článek (nemyslím maminku) považuji za naprosto stupidní, který jen podporuje náhled na adopci jako na cosi nepřirozeného, jako východisko z nouze.

A k "if" - jsem si jistá, že pro děti jsi báječná máma a miluješ je, ale nechápu tvou až nenávist k rodičům dětí, které jsi znala v KÚ? Nechceš se o tom víc rozepsat?
 Míša 
  • 

Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 9:28:04)
Myslím že Danielu nikdo nenapadá, jen reagujeme na její poněkud agresivní příspěvky. Každý sklidí jen to co zaseje a dostává se nám zpět takové jednání jaké sami vyvoláváme, aneb jak vy říkáte každý občas plácne, ale i ostatní mají právo se na toto „plácnutí“ ohradit as být stejně temperamentní. Nemyslíte?

Sama si myslím, že vždycky je možné vše vyjádřit slušně a ty vyhrocené emoce jsou opravdu zbytečné. Z vašeho pohledu je ten obdiv k adoptivním rodičům „kecy“, nebo pro někoho dokonce stupidní kecy, fajn, ale jiný se tím může cítit tímto vaším názorem uražen a má právo to vyjádřit.

Nakonec i ten článek každá z nás pochopila úplně jinak, mě připadá jen jako jedna subjektivní negativní zkušenost, nic míň, nic víc a pokud vy to vidíte jinak, tak to respektuju a můžeme to prodebatovat. Ale klidně, bez hysterie, urážek, narážek, že někdo je stupidní jen pro to že obdivuje adoptivní rodiče atd.
Tak si prostě myslím že by to mělo být.
 Liné 
  • 

Re: Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 10:31:11)
Míšo,

když si přečtu tuto větev diskuse, mám pocit, že je zbytečně stupňovaná více účastníky, nejen Danielou, která podle mého jen brání svou dcerku. Nemám pocit, že se projevuji hystericky, ale vždy je naše vnímání subjektivní, viďte?

Voláte po klidné diskusi s argumenty - to jsem ráda. Vysvětlím svou definici slova "kecy" - zbytečná slova, která nikomu a ničemu nepomohou. Kdokoli se mne zeptá na cokoli v souvislosti s mými dětmi, ráda a otevřeně odpovídám. Jalové řeči (typu - já vás obdivuji) pouze podle mého názoru podporují náhled na děti v náhradní rodinné péči jako na něco podivného, netypického, východisko z nouze, s čímž prostě nemohu souhlasit.

K článku - ano odsuzuji jej, jasně jsem napsala, že článek, nikoli maminku. VYšel v časopise, který bývá považován za jediný odbornější časopis, probírající problém z více stran, ještě nedávno se specializovanou přílohou Náhradní rodinná péče. Představte si, že jste manželský pár, který zvažuje přijetí děťátka do své péče, pídí se po informacích, zkušenostech, bojují se svými obavami... A najednou si v relativně kvalitním časopise přečtou článek o zklamání a rozčarování. Bez dalšího vysvětlení, bez názoru jiných. A nadpis článku tomu dodal korunu - deník Blesk by se mohl inspirovat.

A posledních několik vět Vaší reakce mně skutečně překvapilo. Citace: "...Ale klidně, bez hysterie, urážek, narážek, že někdo je stupidní jen pro to že obdivuje adoptivní rodiče atd...."
Naposto souhlasím s tím, že klidná diskuse je fajn, jen prosím ńedodávejte vlastní interpretaci mých slov. Nic takového jsme neřekla. Pak už totiž nediskutujeme o vlastním problému, ale o tom, jak kdo co řekl a jak to ten druhý vnímal.

Takže pokud chcete diskutovat o adopcích, článku ... jsem tady. Pokud chcete rozebírat co, kdo, jak řekl nebo neřekl, považuji to za zbytečnou ztrátu času.
 Míša 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 13:34:13)
Tahle diskuze už je skoro zbytečná a rozhodně tady nechci rozebírat co kdo řekl nebo neřekl, přesto ještě dodatek.

Ano všichni vnímáme subjektivně,vy bráníte přístup Daniely, jiní zase mají pocit že musí bránit jiné.

Mimochodem vůbec jsem jsem se neodvolávala na vás, ale na slova Daniely, která pronesla slovo stupidní v této souvislosti, takže jste to bohužel špatně pochopila a vztáhla na sebe.

A ještě jedna věc, to že někdo obdivuje rodiče, kteří si ke svým vlastním dětem vezmou několik dalších ať už jako pěstouni, nebo formou adopce, přeci vůbec nemusí znamenat, že ty děti vnímá jako něco jiného, nerovnoceného nebo podivného. Myslím, že tady směšujete dvě úplně odlišné věci a možná je zatím nějaká vlastní zkušenost s tím jak společnost tyto děti vnímá.

Rodiče, kteří si ke svým vlastním dětem vezmou 5 dalších do pěstounské péče prostě obdivovat budu, ať se to někomu líbí nebo ne, protože to pro ně znamená vzdát se mnoha věcí, kteří se jiní vzdát nehodlají-zábavy, peněz, exotických dovolených atd. A vůbec tyto děti přitom neberu jako něco zvláštního, jen proto že si vážím toho, co jejich rodiče udělali. Tož tak.
 Liné 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 17:01:28)
Souhlasím naprosto se vším. Také si vážím každého, kdo zvládá vychovávat své děti, přítom je nepřerazit a uchovat si své duševní zdraví :-) Vadila mi věc s odlišným náhledem na děti v náhrdní rodinné péči, ale rozumím už, že Váš případ to není a jsem moc ráda.
 if.. 
  • 

Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 19:30:07)
rozepsat se klidně můžu - nenávist bych to nenazývala,ale averze ano.

víš, je to těžké. Já jsem tam šla hodně mladá a odmala jsem byla k těmto tématům velmi citlivá, takže skutečně první rok, když se děti dávali do postýlek, byly malé, krásné, voněly, tak mi to rvalo srdce a nedokázala jsem si často jen tak sednout do kuchynky a plkat s ostatními.

V ústavech se spousta tet snaží, ale je tam také spousta "diktátorek", děti se prostě strčí za dveře do přítmí, když dělají něco co by neměly; ničilo mě vidět, že některé děti schválně třeba něco zničily, jen aby byly potrestané - a měly tu chviličku pozornosti pro sebe, i když negativní. Chápeš mě??

Vždycky jsem si děti brala domů, většinou ty "hůř přizpůsobivé" na první pohled; malé děti jsem vracela zpátky půl hodky po jejich normální večerce, už spící, aby neplakaly - po probuzení ráno fungovaly normálně. Větší děti to braly tak, že jdou na lepší - jako když jdou k babičce. Těšily se i zpátky.
A asi tak, ty se snažíš, děláš co můžeš, bereš si je domů - to jim hodně pomáhá v takových hodnoceních, které se jim píší, a hodně to pomáhá rodinám rozhodnout se, že to dítě chtějí, protože spousta dětí je v rodinách o 100% jiná než v ústavu.
No a potom tam v návštěvní den dorazí desetičlenná romská rodina. Ty jim řekneš, že můžou maximálně dva k jednomu dítěti a oni na to "tak ty půjdeš za fandou, eržika tu má taky mimino neeee?? Tak eržika s ružou pudou za tu malu, ja s pepou pudu za lojzou.. " no a mají tam tolik dětí, že se k nim nasáčkují.

A to je ještě lepší případ, horší jsou ty, které chodí tak jednou za měsíc, děti se jich bojí... oni je nutí, aby s nimi tu hodinu zůstali nebo na ně nedejbože ještě řvou.. děti se pak musí komplet převléct, protože od nich smrdí, mají z toho hrůzu, některé se návštěv bojí.. nebo hůř, některé se na ně těší, ale protože rodičům na nich až tak nezáleží tak oni sedí a pláčí třikrát týdně u dveří a čekají.

Po pěti letech tohohle - dělala by sis iluze o rodičích?? Omlouvala by ses jim?? Po tolika vykradených taškách, ztracených botech a bundách, dětem sežerou co můžou... Za celou dobu jsem tam viděla dvě relativně normální matky - jedna prostitutka a jedna mladá, která trochu chtěla se starat, ale moc ji to nešlo.

Nechápu, proč ty rodiče nenechají děti odejít do adopce nebo PP, když tam stejně chodí jen jednou za měsíc.. tohle musíš vidět a zažít, vidět ty dětské slzy ze smutku nebo naopak hrůzy z rodičů. Proto díkybohu za všechny adoptivní a pěstounské rodiče, protože není nic horšího než ústav. Jak říkal pan Matějček - lepší špatná rodina, než žádná rodina. Tak asi tak.
 Liné 
  • 

Re: Re: Re: Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 20:57:38)
Milá If,

už ti víc rozumím, díky. Mám podobnou zkušenost, jen jsem pracovala spíš s těmi rodiči než s dětmi. Kdybych dělala v přímé péči o děti, možná bych to vnímala podobně, nevím. Když jsem za ty roky poznala tzv. sociálně slabé rodiny, mnohdy se těm rodičům nedivím, že se nedokáží ke svým dětem chovat "normálně". Mnohdy sami v životě nic jiného než nelásku nezažili. A proto se asi tady všichni shodneme, že děti mají být v ústavu co nejkratší dobu, každý den bez mámy a táty je bolavý. Taky jsem ale přesvědčena o tom, že rodiče našich dětí nemůžeme nenávidět, otrávilo by to jejich dušičky. Hodně štěstí.
 Hana 
  • 

Re: Závist? Chachá :-) 

(4.4.2007 20:42:54)
Danielo, s úctou smekám a tleskám Ti. Přesně takhle to cítím i já. :o) A věřím, že se (když ne všechny tak alespoň pár z nich) biomatky "to bych nemohla" chytnou za ten svůj obdivující nos. :o)))))

Lindo, pro informaci - nezávidím, jen mě život dovedl po cestě tam, kde zjišťuju, že "já bych mohla" a chci. :o) Tak asi takhle, biomaminko Lindo. :-))
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: adopce 

(4.4.2007 20:47:48)
Lindo, pro informaci - nezávidím, jen mě život dovedl po cestě tam, kde zjišťuju, že "já bych mohla" a chci. :o) Tak asi takhle, biomaminko Lindo. :-))
Držím ti palce, abys jednou třeba ve svém životě neřešila situaci (např. se svou dcerou), kdy budeš muset tuhle větu "to bych nemohla" spolknout, abys neranila...např. právě proto, že bude nedej bože nějaké dítko adoptovat tvá biodcera, až bude dospělá. :o) Pak si třeba na tuhle debatu vzpomeneš a možná se i zastydíš....holt to je život, většinou to, co nechápeme, máme pak možnost sami okusit a zažít. tak hodně štěstí! :-)
 Linda 
  • 

Re: Re: Re: Re: adopce 

(6.4.2007 15:11:09)
Já bych do adopce rozhodně nešla (ani kdybych vlastní dítě mít nemohla), tím si jsem zcela jistá, proto taky žádné dítě adoptovat nebudu a je to moje věc. Jenom nechápu, co je na tomto mém postoji tak iritujícího nebo proč bych se za to měla stydět. Je to přeci každého osobní věc, rozhodně bych si netroufla někomu svůj názor vnucovat. Což platí i pro mou dceru, až bude jednou dospělá - pokud by nedejbože stála před volbou, jestli zůstat bezdětná nebo dítě adoptovat, můj osobní názor není rozhodující. Beru to tak, že každý člověk je jiný, hodí se na něco jiného, atd. Takže to, že já se na něco nehodím, neznamená, že se na to nehodí ostatní...
 Hana 
  • 

Milá Lindo :-) 

(9.4.2007 23:03:58)
a můžeš mi tedy říct, proč lezeš na stránky adopce, když "bys nikdy nemohla adoptovat" dítě? Vnitřně se tím ukájíš, honíš si tím vlastní ego nebo co, čím to je??? Já bych třeba nikdy nemohla zabít zvíře a chodím např. na myslivecký stránky a přispívám a zasahuju do diskuzí o lovné zvěři??? (Je to příklad samozřejmě)...chci tím jen naznačit, že vůbec nechápu (a ostatní jistě také ne) PROČ???? vlastně sem chodíš, když Tě to vůbec!! neoslovuje....jsi asi nejspíš nějak psychicky narušená, nalomená, když potřebuješ si návštěvou těchto stránek dokazovat, jaká jsi dobrá bio matka, která navíc notabene by "nikdy nemohla" - a máš tu potřebu to psát sem adoptivním matkách - mně to přijde jako hyenismus od Tebe! :-((( A je to můj názor, za kterým si stojím a můžu si ho sem napsat a píšu, stejně jako píšeš Ty ten svůj...to jen na vysvětlenou, abys pochopila. :) Hezký večer, bioLindo. :-))
 Monča 
  • 

sourozenci 

(3.4.2007 10:31:41)
Zaujala mne v článku věta, kdy "dcera otevřeně říká, aby David odešel". Nechápu, kam by měl odejít, jako zpět do ústavu? V rodině s vlastními dětmi, by tato věta nepřicházela v úvahu. Nechápu, jak na to 11tileté dítě přijde. Zdá se mi, že k oběma dětem není od maminky stejný přístup. Děti musíte bezmezně milovat,ať jsou jakékoliv. Alespoň u vlastních dětí to tak je, nemůžete je někam vrátit. Myslím, že pokud se člověk rozhodne pro adopci, musí po dítěti toužit. A pak když už ho má doma, měl by se k němu začít chovat jako k vlastnímu. Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale mám 3 děti. A každé je úplně jiné. A přestože s některým je lepší pořízení, mám je všechny stejně ráda a snažím se, aby i ony měly stejný pocit.
 Daniela 
  • 

Máte bohužel naprostou pravdu 

(3.4.2007 11:18:23)
A je obrovské překvapení, že žena s takto labilními city (byť vzhledem ke ztracenému dítěti pochopitelnými) mohla vůbec projít předadopčním řízením, které zahrnuje důkladný psychorozbor trvající x hodin. Tím došlo k tomu, že je nešťastná matka (která by byla možná šťastnější bezdětná), i děti, které za nic nemohou, jen měly už od počátku života startovací pozici, kterou by si nikdo z nás dobrovolně nevybral...
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: sourozenci 

(3.4.2007 12:20:16)
Tak to máte asi 3 andílky, protože já toto od svého mladšího syna slyšela už několikrát, když ho ten starší pošťuchoval, nebo prostě mu něco nedovolil. Jsou oba dva naši vlastní, tak asi je mám málo ráda. Nemůžu hodnotin výchovu v rodinách s adoptovanými dětmi, ale nechápu odsuzující reakce na autorku článku. Samy maminky tady v jiném čláku o nebezpečí, když zatřesete miminkem popisují jak jsou někdy z vlastního dítěte "na dně" a jak se bojí, aby mu "neublížily".
Mám 2kluky a oba dva jsou diametrálně jiní a opravdu hlavně ten mladší, když jak sám říká podle jedné pohádky "má blbouna v hlavě, je svéráz a někdy opravdu koukám co vypustí z pusy. Samozřejmě, když vychladne tak se omluví a všichni víme, že to tak nemyslel.
 Monča 
  • 

Re: Re: sourozenci 

(3.4.2007 12:29:26)
Moje děti nejsou rozhodně andílci. Ale nechápu, proč by se měly navzájem vyhazovat z domova. To přece není řešení situace. Já bych jim to nikdy ani neřekla. A 2 děti jsou už dost velké, tak by se mohlo stát, že by šly. A to bych opravdu nerada.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Re: Re: sourozenci 

(3.4.2007 12:53:24)
No a vidíte můj mladší syn (7) řekl staršímu (16) když ho škádlil, aby už vypadl a aby se odstěhoval. Prostě to někde slyšel nebo nevím, protože my tak doma také nemluvíme, nemuluvíme doma ani sprostě a přesto jsem zaslechla u mladšího syna slovíčka, které bych nečekala, na můj dodaz kde to slyšel, řekl, že ve škole jim tak nadával "kamarád". Prostě se to stalo, vysvětlila jsem mu, že by hóóódně litoval, kdyby brácha odešel a musel se mu omluvit. Myslím, že toto prostě s adopcí nemá co dělat. Prostě se to stalo.
 Yenn_ 


Re: Re: Re: Re: sourozenci 

(3.4.2007 20:42:10)
Mně ségra už někdy v jejích 10ti letech celkem pravidelně řikala, ať chcípnu na rakovinu. A u mámy to určitě neslyšela :o) Tohle fakt nesnášim, naši jsou rozvedený a celý dětství jsem slýchala "to jí naočkovala matka, to nemůže bejt z její hlavy, to by nevymyslela, musela to někde slyšet...", tak jsem vyloženě alergická na to, když někdo dělá z dětí blbečky neschopný vlastního myšlení :o) I v relativně normální rodině je dost dobře možný, že podobný slova občas u sourozenců zazněj, konkrétně u nás to bylo každou chvíli, od rakoviny po vypadnutí z domu, spáchání sebevraždy apod. a nikdo jinej než ségra mi to nikdy neřekl.
 Monča 
  • 

Re: Re: Re: Re: sourozenci 

(4.4.2007 8:13:07)
No nemůžu si pomoct, ale mezi vaší historkou a větou v článku cítím rozdíl.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: sourozenci 

(4.4.2007 9:59:36)
Já v tom vidím rozdíl jen takový, že autorka napsala, že jde o adoptivní děti. Když to vynecháte tak potom přemýšlejte co by jste jí odpověděla.
Opravdu se to mezi sourozenci stává, když se postrkují, škádlí nebo tak. V žádném případě nechci urazit Vaše děti, ale co když jste nějakou podobnou narážku jen nezaznamenala. Já myslím, že to sourozenci v těchto situacích ani neberou tak doslovně (podkud to neslyší od rodičů, to je pak zlé), prostě chtějí ublížit a třeba fyzicky na to nemají tak sekají slovně, aspoň já to tak chápu.
 Monča  
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: sourozenci 

(4.4.2007 14:13:16)
dobře, dobře. Tak mám doma asi ty andílky. Budu si jich muset začít víc vážit. Asi to bude tím, že velké děti jsou tak velké, že už vědí, co mohou z pusy vypustit A malej ještě neumí mluvit. I tak doufám, že je nikdy nenapadlo, že by ten druhý měl zmizet A TAJNĚ DOUFÁM, ŽE TO NEBUDOU CHTÍT PO MĚ, AŽ JE ROZLOBÍM.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: sourozenci 

(4.4.2007 15:09:51)
To Vám opravdu moc přeji. Ono mě nebylo moc dobře u srdce, když jsem to zaslechla. Prostě náš mladší je "poděs" a neřízená střela. Domlouváme, vysvětlujeme a věříme, že pochopí, že může hodně ublížit i slovem (myslím, že to ví až moc dobře) a přestane takto útočit. Je mu 7 let tak se to snad dá ještě trošinku omluvit. S vrstevníky nemá problémy, ve škole je hodný, prostě jen na 16letého bratra nestačí a někdy chce ublížit. Tak to chápu a snad se nemýlím.
 mandlina 
  • 

Pochopení dítěte 

(3.4.2007 18:12:39)
Mám 3 vlastní syny i když dle lékařů jsem je nikdy nemohla v pohodě donosit. Otěhotněla jsem po třicítce.Všechny tři jsem měla bez naprostých komplikací. Jsou naprosto zdraví.Každý je naprosto povahově jiný a já při jejich výchově musím vždy nalézt způsob, jak s nimi komunikovat, aby brali mé názory k srdci. Taky mezi nimi dochází k sourozeneckým válkám. Myslím si, že je to zcela normální. Taky se mi nezdá, že by zdědili povahu po nás po rodičích. Myslím si, že každý člověk je jedinečná osobnost, která se nedá vychovat podle vzorce. Musí se nalézt komunikace. Jednoho syna vytvaruji slovně, druhého musím někdy nechat projít špatnou zkušeností/nechat ho v tom vymáchat/. A ten třetí,to je oba starší dohromady plus něco navíc nečekaného. U adoptovaných dětí je to asi rizikovější, protože nejsou doopravdy vlastní.Záleží na tom, jak je asi člověk odolný a nechci házet všechny do jednoho pytle, ale určitě hraje i věk svoji roli a kolektiv ve škole a názory spolužáků. I ten učitel nemá vždy pravdu. Je třeba to dítě si takzvaně číst, ale i to není¨někdy pravdivé. Adoptované děti jsou skvělé, ale chce to podle mne trpělivost a čas.Znám spoustu rodin s adopt.dětmi,i když nebyly tyto děti bezproblémové a neměly jedničky, či dvojky ve škole, jsou z nich pořádné děti, které mají rády své rodiče /adoptující/.Všechny děti jsou běh na dlouhou trať. Možná že opravdu byla chyba v úsudku lékařů, i v případě dítěte i v případě žádosti o adopci. Ale chce to hlavu vzhůru a nevzdávat to. To já bych asi byla na psychiatrii už dávno.
 Liné 
  • 

Re: Pochopení dítěte 

(3.4.2007 22:30:37)
krása...
 dasa. syn 8 
  • 

Re: Pochopení dítěte 

(4.4.2007 11:37:48)
moc hezké
 Irena, 2 deti 
  • 

spolecnost a rodina? 

(3.4.2007 23:15:25)
Rada bych okomentovala predevsim stret postoju adoptivnich a biologickych rodicu. Bohuzel zivot neni spravedlivy a nema cenu se tvarit, ze vsichni jsou "obdarovani" stejne a vse je skvele. Spolecnost by mela predevsim podporovat ty, kteri jsou schopni a ochotni realizovat vlastni biologicke rodicovstvi-dite, ktere porodim, take vychovam. Pokud by bylo vse idealni, neni prakticky koho adoptovat, protoze by platilo vyse zminene a nasledky tragickych udalosti by az na naproste vyjimky vyresila alespon sirsi rodina. Realita je ovsem jina, znacne pestrejsi - takovy je zivot. Adoptivni rodicovstvi je samozrejme zcela plnohodnotne ve smyslu vychovy a to je pro spolecnost dulezite a velmi zadouci.
Zaroven neni zdrave oplyvat pochopenim pro biologicke rodice, kteri nejsou ochotni plytvat casem a usilim na vychovu vlastnich deti. Muj manzel ma bratrance a ten zil sam se svoji dcerou-matka (alkoholicka) je opustila. Posleze se znovu ozenil a nova manzelka se s dospivajici nevlastni dcerou do te miry nesnesla, ze prinutila biologickeho otce, aby podal zadost o umisteni 13-lete do DD!!! Nakonec se o nezletilou postarala rodina, ale technicky je umisteni za danych okolnosti mozne!!! Vlastni dite obtezuje? Zadny problem-sup s nim do DD!!
Zaverem: adoptivni rodicovstvi ano, podporovat, pomahat, jsou na urovni biologickych rodicu. Ve spolecnosti plni vsechny rodiny stejnou funkci-chystaji dalsi lidi do zivota.
 dasa. syn 8 
  • 

Re: spolecnost a rodina? 

(4.4.2007 11:34:12)
svatá pravda
 dasa. syn 8 
  • 

adoptivní a biologické děti 

(4.4.2007 11:31:34)
Milé dámy, je škoda, jak si někdy adoptivní a bio matky netozumějí. Vždyť jsme na jedné lodi, jde nám o naše děti.
Rozumím jak Daniele, tak jejím oponentkám. Já sama mám adoptované dítě a urazilo by mě steně jako Danielu, kdyby o něm někdo řekl, že je "genetický odpad". Trochu chápu i If (doufám že jsem nespletla nick), on několikaletý kontakt "rodiči", kteří nechávají své děti v KU jen potvrdí to, co nám řekla jedna psycholožka na přeadopční přípravce
"slušní lidé své děti neopuštějí". Ale to přece neznamená, že adoptované děti jsou a priory horší než ostatní. Ano, geny hrají svou roli, a ještě horší vliv může mít dlouhý pobyt v ústavu. ALE JEŠTĚ JEDNOU OPAKUJI, BÝT ADOPTOVANÝ NEMŮŽE BÝT STIGMA. Vždyť ani u biologického potomka si nemůžete být jistí, co vznikne kombinací vašich skvělých genů se skvělými geny vašeho partnera. O to myslím Daniele jde, máne normáílní děti, jen se shodou okolností narodily někomu jinému. Jedno ale musím Danieliným oponentkám přiznat musím, ono adoptivní rodičovství má přece jen svá rizika a nepřipouštět si je je velká chyba, která může vest ke koncům jaké jsou popsány v článku. Myslím, že my adoptivní rodiče do toho jdeme i přes ta rizika. A stojí to za to. A obdiv a uznání nepotřebujeme, to nám plně vynahradí štěstí z našich dětí.
A k článku, škoda slov, je to jeden smutný příběh, ale bohužel vidím to tak, že paní měla zůstat u vysněné zrzavé holčičky.

Omlouvám se za chyby, nemám čas po sobě číst.
 Barča, 2kluci 
  • 

Re: adoptivní a biologické děti 

(4.4.2007 13:18:53)
To je přesně ono. Přestat konečně dělit na adoptované a biologické. A ještě k Daniele, mě nepřipadá hysterická, nebo jsem také hysterka, ale mě by některé výlevy také hluboce urazily.
 16.5Salám&Lajka14 


Špinaví vs. voňaví rodiče 

(4.4.2007 12:04:50)
Moje rodina byli a jsou tzv. slušní lidé. Pracovali, myli se, nedostávali se do střetů se zákony... a já od nejútlejšího dětství toužila po tom zjistit, že nejsem jejich dítě, že jsem adoptovaná - dokonce se mi o tom zdálo - a moji praví rodiče jsou možná špinaví, nevzdělaní asociálové, kteří mně odložili, protože mne nemohli uživit. Protože tihle slušní a voňaví lidé mi sice materiálně dopřáli první poslední, ale jediný fyzický kontakt, na který si pamatuju, byl v rámci bití.
Nevím, jestli mám "smůlu" na lidi nebo si je cíleně vybírám, ale téměř každý člověk v mém okolí je trvale a hnusně poškozený VLASTNÍMI slušnými a čistými rodiči, vč. mého manžela, mého přítele, nevlastní sestry, mých kamarádů a kamarádek. Většina z těch lidí jsou díky láskyplné péči vlastních rodičů duševně nemocní a emocionální mrzáci. Možná to sem tak úplně nepatří, nicméně nemohla jsem si to odpustit. :o(
 LaD 2002 


Re: Špinaví vs. voňaví rodiče 

(4.4.2007 15:58:35)
Monty, jsem na Rodince po delší době, ale tvoje příspěvky jsem dříve docela četla a pokud si vzpomínám, tak jsi někde psala, že tvůj synek má trochu s agresivitou problémy. Mě to jen zaujalo v souvislosti s tvými rodiči, když píšeš, že tě bili...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče 

(4.4.2007 16:16:56)
LaD,
to si pamatuješ dobře. :o) Ono to teď, když jsou mu 4 roky, už působí trochu jinak. Myslím, že nemá problém s agresivitou; má problém s tím, že je sebestřednej a tím, že byl vychovávaný mezi samými dospělými, který ho brali jako sobě rovnýho prostě automaticky předpokládá, že si může dovolit totéž, co dospělí. Není typ bezdůvodnýho agresora, dokonce ani militantní hračky ho nijak neberou, on je egocentrickej a přehnaně sebevědomej, takže si prostě myslí, že může všechno. A když mu někdo nevyhoví, následuje trest. Ale s věkem se to zlepšuje, je poměrně inteligentní a myslím, že se to srovná. Už i ve školce se to hodně zlepšilo, podle toho, co říká jeho učitelka.
 Sosan 
  • 

Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji 

(5.4.2007 23:52:21)
Krásný článek - od srdce a ze života, ovšem diskuse k němu (bohužel) vcelku dle očekávání. Dovolím si podotknout toto: Nikdo by dobrovolně nestal rodičem kvůli tomu, aby měl doma nevychovatelného spratka, který bude mlátit hlavou o zeď, podpalovat dům a nenávidět a bít všechny okolo, rodiče a sourozence nevyjímaje. Každý se snaží tomuto předejít už kupříkladu nechlastáním v těhotenství a pečlivou citlivou péčí od nejútlejšího věku. I tak má určitou pravděpodobnost, že i kdyby byl zlatej a diamantovej a přečetl všechny příručky o výchově a byl ten nejláskyplnější, bude z jeho dítěte takový spratek. Toto všechno se dělá právě proto, aby se tak nestalo a jeho dítě mohlo prožít víceméně spokojený život dle svých vlastních vloh a zájmů, aniž by příliš trápilo svoje okolí. Kdo tedy tvrdí, že na průběhu těhotenství a útlého dětství dítěte nezáleží, lže. Ač se to třeba právě tobě, Monty, zdá málo pravděpodobné, existují i lidé, kteří i v dospělosti mají hezký vztah v k vlastním rodičům a žijí v lásce a pospolitosti (hrozná formulace, ale nic lepšího mne nenapadlo). Sám adoptované dítě nemám, ale kdybych o adopci uvažoval, ptal bych se sám sebe nejspíš na to, jsem-li schopen dobrovolně vzít si domů právě takového "spratka" a pomoci mu svou obětavou láskyplnou výchovou zabránit nejhoršímu. Předem bych do toho šel s tím, že musím být schopen unést i ten horší scénář, tedy, že "rodinná idyla" bude vypadat jak je popsáno v článku a že moje rodičovství bude spíš určitá namáhavá altruistická činnost podobná něčemu jako pomoci hladovějícím dětem v Africe, ochranou tučňáků na Jižním pólu a pod. než obvyklému rodinnému životu. A v tomto rozhodování docházím jednoznačně k závěru, že jsem jen rád, že adopce není povinná. Mnohdy mi dají dost zabrat i moje vlastní děti, které nemají ani asociální rodiče ani neprošly v útlém dětství těžkým duševním traumatem (i ty geny mají víceméně normální) a přesto jsou občas "na zabití". Osobně si stejně jako adoptivních rodičů vážím i pracovníků právě těch (zde tolik opovrhovaných) dětských domovů a kojeneckých ústavů, kde se to tyto těžce problémové děti starají. Tam ovšem mají alespoň tu výhodu, že jim někdy skončí pracovní doba... Konečně, proč adoptivní rodiče netouží po tom státi se právě "tetou" v nějakém takovém zařízení a hladita tam po večerech ty děti v postýlkách? Tedy děkuji za tento článek. Článků typu: "Držíme pěstičky..." zde bylo už až dost.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji 

(6.4.2007 2:12:39)
Sosane, z diskuze jsi mohl pochopit, že není pravda "dítě k adopci rovná se spratek". Prakticky všechny maminky přijatých dětí tady na podobné výlevy oprávněně reagovaly. Dětské domovy nejsou instituce, které se "starají o tyto spratky", nýbrž naopak "tyto spratky" hromadně vyrábějí z dětí, které by při výchově v běžné rodině nemusely nijak zvlášť vybočovat z průměru (geny - negeny). Právě proto adoptivní rodiče netouží po omezené pracovní době v opovrhovaných dětských domovech, protože vědí, že večerní pohlazení po hlavičkách k vyléčení traumatu z opuštění (či náslinému odebrání) nepomohou.

"PÉČI" NAŠEHO STÁTU O OPUŠTĚNÉ DĚTI LZE OPRÁVNĚNĚ NAZVAT SYSTÉMOVÝM TÝRÁNÍM DĚTÍ!!
Jsou státy, v nichž vůbec neexistují ústavy pro děti do tří let. A přestože nová zákonná úprava toto i u nás teoreticky umožňuje, stejně jako nařizuje, že každé dítě, které přijde o svou rodinu, se má okamžitě umístit prioritně do náhradní rodiny, pokud to nelze, tak do zařízení, které se rodině co nejvíc podobá (pěstounské zařízení, klokánek) a teprve když všechny tyto možnosti selžou, pak do ústavu, tak přesto se v praxi nic nemění a ČR má v ústavech nejvyšší počet malých dětí v Evropě (víc než taková Ukrajina či Rumunsko)!
 Sosan 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji 

(6.4.2007 9:00:01)
Tahle otázka je rozhodně zajímavá a byla by na větší diskusi. Nicméně ze svého okolí znám jeden případ dítěte mého spolužáka, které bylo v kojeneckém věku nějakou dobu v kojeňáku - v době, kdy byla jeho matka /dřív i později prima ženská/ na psychiatrii kvůli laktační psychóze. Žádné následky to na něm nenechalo, dneska je to teeneger, se kterým jezdíme na hory. Osobně si myslím, že tvrdit, že za "spratkovitost" mohou ve většinové míře zavinění tyto ústavy a ne to, co dítě prožilo před umístěním do toho ústavu je hodně přehnané. Chtělo by to, aby se konkrétně k této otázce vyjádřil někdo, kdo tam pracuje a ví o tom víc.
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Re: Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji - všem Džejn a Sosanům 

(6.4.2007 16:43:20)
Všem Sosanům, Džejn a jim podobným!
Vždycky mě překvapí, když se k adopcím nějak významně vyjadřují lidé, kteří by v životě cizí dítě pomalu ani nepochovali, cizí děti jsou jim z hloubi duše protivné a jejich názor na děti jdoucí do NRP je poměrně "optimistický" - něco ve smyslu "spratkové špinavých smradlavých asociálů". No, koneckonců, myslet si můžete, co chcete. My, rodiče těchto "spratků" (tím zdravím i Martinu a Danielu) však moc o Váš obdiv ani o Vaši lítost a dokonce ani o Vaše názory nestojíme - většina z nás si totiž tyhle děti vzala ráda, život s nimi si užívá a biologickou bezdětností nijak netrpí (někteří z nás dokonce biologické děti mají). Neznáme se osobně, což je dobře, protože v reálném životě bychom asi my litovali Vás - za to, že Vás buď geny nebo rodina obdařily tak "obrovskou" empatií, tolerancí a láskou... :-)
Všem ostatním přeju krásné Velikonoce!
 Hana 
  • 

Kateřino, i Tobě i celé Tvé rodině, i když opožděně, krásné velikonoce :o) 

(9.4.2007 22:58:38)
Sosan, Džejn, Linda a další, podobně smýšlející lidé - vám přeji krásné biokonoce :-)))
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Děkuju za přání 

(10.4.2007 23:35:31)
Milá Hanko, děkuju za přání. Bylo to prima, doufám, že u Vás taky.
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Re: Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji - všem Džejn a Sosanům 

(6.4.2007 16:43:59)
Všem Sosanům, Džejn a jim podobným!
Vždycky mě překvapí, když se k adopcím nějak významně vyjadřují lidé, kteří by v životě cizí dítě pomalu ani nepochovali, cizí děti jsou jim z hloubi duše protivné a jejich názor na děti jdoucí do NRP je poměrně "optimistický" - něco ve smyslu "spratkové špinavých smradlavých asociálů". No, koneckonců, myslet si můžete, co chcete. My, rodiče těchto "spratků" (tím zdravím i Martinu a Danielu) však moc o Váš obdiv ani o Vaši lítost a dokonce ani o Vaše názory nestojíme - většina z nás si totiž tyhle děti vzala ráda, život s nimi si užívá a biologickou bezdětností nijak netrpí (někteří z nás dokonce biologické děti mají). Neznáme se osobně, což je dobře, protože v reálném životě bychom asi my litovali Vás - za to, že Vás buď geny nebo rodina obdařily tak "obrovskou" empatií, tolerancí a láskou... :-)
Všem ostatním přeju krásné Velikonoce!
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Špinaví rodiče - proč dítě neadoptuji aneb všem Sosanům a Džejn 

(6.4.2007 16:46:31)
Všem Sosanům, Džejn a jim podobným!
Vždycky mě překvapí, když se k adopcím nějak významně vyjadřují lidé, kteří by v životě cizí dítě pomalu ani nepochovali, cizí děti jsou jim z hloubi duše protivné a jejich názor na děti jdoucí do NRP je poměrně "optimistický" - něco ve smyslu "spratkové špinavých smradlavých asociálů". No, koneckonců, myslet si můžete, co chcete. My, rodiče těchto "spratků" (tím zdravím i Martinu a Danielu) však moc o Váš obdiv ani o Vaši lítost a dokonce ani o Vaše názory nestojíme - většina z nás si totiž tyhle děti vzala ráda, život s nimi si užívá a biologickou bezdětností nijak netrpí (někteří z nás dokonce biologické děti mají). Neznáme se osobně, což je dobře, protože v reálném životě bychom asi my litovali Vás - za to, že Vás buď geny nebo rodina obdařily tak "obrovskou" empatií, tolerancí a láskou... :-)
Všem ostatním přeju krásné Velikonoce!
 Kateřina, 2 děti v NRP 
  • 

Špinaví rodiče - proč dítě neadoptuji aneb všem Sosanům a Džejn 

(6.4.2007 16:46:35)
Všem Sosanům, Džejn a jim podobným!
Vždycky mě překvapí, když se k adopcím nějak významně vyjadřují lidé, kteří by v životě cizí dítě pomalu ani nepochovali, cizí děti jsou jim z hloubi duše protivné a jejich názor na děti jdoucí do NRP je poměrně "optimistický" - něco ve smyslu "spratkové špinavých smradlavých asociálů". No, koneckonců, myslet si můžete, co chcete. My, rodiče těchto "spratků" (tím zdravím i Martinu a Danielu) však moc o Váš obdiv ani o Vaši lítost a dokonce ani o Vaše názory nestojíme - většina z nás si totiž tyhle děti vzala ráda, život s nimi si užívá a biologickou bezdětností nijak netrpí (někteří z nás dokonce biologické děti mají). Neznáme se osobně, což je dobře, protože v reálném životě bychom asi my litovali Vás - za to, že Vás buď geny nebo rodina obdařily tak "obrovskou" empatií, tolerancí a láskou... :-)
Všem ostatním přeju krásné Velikonoce!
 Hana 
  • 

Sosane 

(9.4.2007 22:54:52)
Ve svém příspěvku píšete Sosane, že máte ty své "děti někdy na zabití"...z toho tedy usuzuji, že i vy jste někdy na zabití. :o)) Ony děti jsou totiž kopií svých rodičů, takže vy asi taky nebudete zrovna žádné neviňátko :-), ač nejste "odkojen" evidentně žádným ústavem, protože jinak byste tady takhle nemluvil. Těžko říci, co vás nutí sem přispívat, ale každopádně jste se minul povoláním - jděte raději někam vykládat vagony, tam vás bude více potřeba než tady, mezi adoptivními matkami, které udělaly velký kus práce. Co jste udělal vy? :-)
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Sosane 

(9.4.2007 23:14:39)
Hano, nezlobte se ne mě, ale tohle diskusní fórum tady vážně není nějaká uzavřená společnost určená k tomu, abyse zde adoptivní matky poplácávaly po ramenou. Můžete s ostatními nesouhlasit, můžete se jim snažit vysvětlit, jak to vidíte vy a proč vám vadí formulace, které používají, ale vykazovat je odsud, to mi přijde poměrně dost hloupé.

Není mi jasné, proč by se žena, které má pouze vlastní děti (nebo nemá žádné) nemohla k otázce adopce vyjádřit. Může na to přeci mít vlastní pohled, názor, třeba o tom už přemýšlela, třeba sbírá zkušenosti, třeba je jen na začátku cesty - a vy ji odsus vypráskáte, protože přeci nemůže vědět, o čem mluví. To je ovšem pro adopce poněkud medvědí služba, asi taková, jako nekomentovaný úvodní článek.
 Sosan 
  • 

Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 1:34:34)
Díky za aspoň nějaké zastání. Hodně jsem o tom přemýšlel, co jsem sem napsal a proč jsem to vůbec napsal. Nakonec mi přišla nejlepší rada od Milady, abych se věnoval programování, utužování vlastního zdraví a vůbec jiným činnostem než psaní sem. Nemá smysl se bavit s někým, kdo o takovou debatu nestojí.

Na druhou stranu diskuse je tady proto, aby se diskutovalo a lidé se tak mohli obohatit o názory jiných. Názorů, jako je ten můj tady moc nebylo, tak jsem ho sem napsal. Na reakcích je trošku překvapivé to, že prakticky nikdo se nebaví k věci, ale jen uráží toho či onoho autora ať už za projevený názor nebo za použité výrazy. To druhé je obvzlášť těžko pochopitelné, poněvadž od začátku tvrdím, že rodičovství není pro slabé povahy. Stačí, když vám tříměsíční miminko onemocní chřipkou, má přes čtyřicet, dýchá jak uhnaný pes a vy nad ním ve tři ráno stojíte a radíte se s pohotovostí po telefonu, co přesně dělat. A to je ještě relativně banální problém - zahřívací kolo pro další rodičovské zážitky. Třeba když vám ještě v porodnici řeknou, že vaše čerstvě narozené miminko bude odkázáno na umělou ledvinu a čekat na dárce na transplantaci - to je nářez! (Naštěstí to pak nebylo tak zlé). Nebo jen namátkou, třeba vážnější úrazy, které přicházejí nečekaně, jak blesk z čistého nebe. To všechno vás prostě utužuje do té míry, že nazvat dlouhodobě nemocné dítě "chcíplotinou" (cituji Miladu, kterou by to mohlo urazit paradoxně nejvíc, a přesto tento výraz bez uzardění použila) nebo dítě s běžným způsobem nezvladatelnými projevy chování "spratkem" není nic hanlivého, je to pouze výstižné pojmenování reálného stavu. Stavu, který člověk-rodič prostě musí brát jako fakt a dělat s tím co nejlepšího umí. Ono vysedávat s takovým dítětem po psychologických poradnách a případně přitvrdit i na psychiatrii není žádná kratochvíle - ale co počít, když situace to prostě vyžaduje? To poslední mě zatím (musím zaklepat) ještě nepotkalo, ale kdyby to bylo nutné... Celá tato šílenost - rodičovství - má jednu obrovskou výhodu. Člověk si při ní sáhne skutečně na dno svých možností a opravdu hmatatelně pociťuje takové věci, jako je smysl života či alespoň vlastní užitečnost. Žije prostě na plné pecky a dokáže si pak vychutnat krásu těch chvil, kdy zrovna není žádná pohroma a věci jdou normálně tak, jak jít mají. A nemusí přitom cestovat na exotické dovolené a nakupovat poslední výstřelky techniky, protože (i když na to vesměs nemá) to prostě nepotřebuje, neboť obyčejný všední den normálně doma je přece tak krásný!

V čem se věcne neshodneme je názor na to, jakou měrou za potíže adoptovaných dětí mohou samotné ústavy a jakou zanedbávání jejich původních rodičů (a zděděné vlohy), které mělo za následek to, že se do ústavu vůbec dostaly. Nemyslím si, že by jim (v porovnání s tím, odkud přišli) v těch ústavech zas až tak ubližovali.

Na druhou stranu, když se na to podívám z pozice toho dítěte, tak je jasné, že prostředí tam a prostředí v nějaké průměrné rodině je nebe a dudy. V nejútlějším dětství potřebuje mimino především bezpečí, něhu a blízkost rodiče. V pozdějším věku pak normální nedeformované okolí, které pozoruje, napodobuje a odpozorované vzorce chování pak používá ve vlastních souvislostech. (Jak roztomile vám dítě vynadá s použitím vašich vlastních nadávek, kupříkladu). Co může v nějakém ústavu odpozorovat? Z toho pohledu je adopce evidentně v zájmu dítěte. Jistota však je, že adopcí člověk bere za své dítě, které už má něco za sebou a to patrně ne něco zrovna dobrého a tudíž by měl počítat s tím, že jeho rodičovství bude s největší pravděpodobností náročnější. Proto mě zde dříve publikované názory, že adopce je pro rodiče vlastně "výhodnější" než vlastní dítě, jednoduše vytáčejí. (Zarezonování se vzpomínkou na tento příspěvek bylo určitě jedním z důvodů, proč jsem první příspěvek napsal). Myslím, že vždycky to bude těžší a je tedy třeba s tím počítat. Pokud náhodou ne, lze hovořit o velikém štěstí.
 Daniela a spol. 
  • 

Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 2:12:04)
Ahoj Sosane,

fakt nic ve zlem, ale Tva pripominka :
"Ono vysedávat s takovým dítětem po psychologických poradnách a případně přitvrdit i na psychiatrii není žádná kratochvíle - ale co počít, když situace to prostě vyžaduje? To poslední mě zatím (musím zaklepat) ještě nepotkalo, ale kdyby to bylo nutné..."
me celkem pobavila, pro me osobne je to take to posledni, ale spise ve velikosti vsech problemu s "takovymi detmi".

Mam Te za cloveka, ktery neni jednostranny, ma prehled, zajima ho mnoho veci, ale dokud se DUKLADNE nezacnes zajimat o problematiku ustavy & opustene deti, opravdu nevis o cem je rec.

Pises:
" V čem se věcne neshodneme je názor na to, jakou měrou za potíže adoptovaných dětí mohou samotné ústavy a jakou zanedbávání jejich původních rodičů (a zděděné vlohy), které mělo za následek to, že se do ústavu vůbec dostaly. Nemyslím si, že by jim (v porovnání s tím, odkud přišli) v těch ústavech zas až tak ubližovali".

Mam dve prijmute deti, jedno bylo v ustavech(vsimni si mnozneho cisla, protoze zacinas KU a pak putujes po DD) od narozeni a ma tak rozsahlou citovou deprivaci, ze i kdYbych jezdila na zlatem koni, tak nemam sanci ho ji uplne zbavit(projevy - kyvani telem, zaskuby v obliceji....). Dcera byla z casti sice v nefunkcni rodine, ale diky poznane "intimite rodiny" tyto problemy nema.
U starsich detich je to o tom, ze dnesni DD jsou kolikrat na daleko vyssi urovni vybavenosti nez lecktera ceska rodina... "zlobis? Tak pojedes tento rok ke stejnemu mori jako vloni... znicil jsi znackovou hracku, nevadi, sponzor nam dal dalsich 20 .... do nahradni rodiny nepujdu, co tom, ze mi koupili kolo, abychom spolecne mohli jzdit na rodinne vylety, ja pujdu tam, kde maji auto"....
Ty deti jsou MATERIALNE zajisteny, ale tim to konci, pak je v 18 vykopnou a snaz se.

Sosane, nemyslim si, ze jsi povrchni clovek atd., chapu, ze Te spousta prispevku na Rodine.cz vytaci(koho ne :-) ), ale fakt to tak jednoduche nebude a stejne jako u nas co jsme meli stesti vyrustat mimo DD, je to i individualni.

D.
 Daniela a spol. 
  • 

Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 2:12:45)
Ahoj Sosane,

fakt nic ve zlem, ale Tva pripominka :
"Ono vysedávat s takovým dítětem po psychologických poradnách a případně přitvrdit i na psychiatrii není žádná kratochvíle - ale co počít, když situace to prostě vyžaduje? To poslední mě zatím (musím zaklepat) ještě nepotkalo, ale kdyby to bylo nutné..."
me celkem pobavila, pro me osobne je to take to posledni, ale spise ve velikosti vsech problemu s "takovymi detmi".

Mam Te za cloveka, ktery neni jednostranny, ma prehled, zajima ho mnoho veci, ale dokud se DUKLADNE nezacnes zajimat o problematiku ustavy & opustene deti, opravdu nevis o cem je rec.

Pises:
" V čem se věcne neshodneme je názor na to, jakou měrou za potíže adoptovaných dětí mohou samotné ústavy a jakou zanedbávání jejich původních rodičů (a zděděné vlohy), které mělo za následek to, že se do ústavu vůbec dostaly. Nemyslím si, že by jim (v porovnání s tím, odkud přišli) v těch ústavech zas až tak ubližovali".

Mam dve prijmute deti, jedno bylo v ustavech(vsimni si mnozneho cisla, protoze zacinas KU a pak putujes po DD) od narozeni a ma tak rozsahlou citovou deprivaci, ze i kdYbych jezdila na zlatem koni, tak nemam sanci ho ji uplne zbavit(projevy - kyvani telem, zaskuby v obliceji....). Dcera byla z casti sice v nefunkcni rodine, ale diky poznane "intimite rodiny" tyto problemy nema.
U starsich detich je to o tom, ze dnesni DD jsou kolikrat na daleko vyssi urovni vybavenosti nez lecktera ceska rodina... "zlobis? Tak pojedes tento rok ke stejnemu mori jako vloni... znicil jsi znackovou hracku, nevadi, sponzor nam dal dalsich 20 .... do nahradni rodiny nepujdu, co tom, ze mi koupili kolo, abychom spolecne mohli jzdit na rodinne vylety, ja pujdu tam, kde maji auto"....
Ty deti jsou MATERIALNE zajisteny, ale tim to konci, pak je v 18 vykopnou a snaz se.

Sosane, nemyslim si, ze jsi povrchni clovek atd., chapu, ze Te spousta prispevku na Rodine.cz vytaci(koho ne :-) ), ale fakt to tak jednoduche nebude a stejne jako u nas co jsme meli stesti vyrustat mimo DD, je to i individualni.

D.
 Daniela a spol. 
  • 

Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 2:13:21)
Ahoj Sosane,

fakt nic ve zlem, ale Tva pripominka :
"Ono vysedávat s takovým dítětem po psychologických poradnách a případně přitvrdit i na psychiatrii není žádná kratochvíle - ale co počít, když situace to prostě vyžaduje? To poslední mě zatím (musím zaklepat) ještě nepotkalo, ale kdyby to bylo nutné..."
me celkem pobavila, pro me osobne je to take to posledni, ale spise ve velikosti vsech problemu s "takovymi detmi".

Mam Te za cloveka, ktery neni jednostranny, ma prehled, zajima ho mnoho veci, ale dokud se DUKLADNE nezacnes zajimat o problematiku ustavy & opustene deti, opravdu nevis o cem je rec.

Pises:
" V čem se věcne neshodneme je názor na to, jakou měrou za potíže adoptovaných dětí mohou samotné ústavy a jakou zanedbávání jejich původních rodičů (a zděděné vlohy), které mělo za následek to, že se do ústavu vůbec dostaly. Nemyslím si, že by jim (v porovnání s tím, odkud přišli) v těch ústavech zas až tak ubližovali".

Mam dve prijmute deti, jedno bylo v ustavech(vsimni si mnozneho cisla, protoze zacinas KU a pak putujes po DD) od narozeni a ma tak rozsahlou citovou deprivaci, ze i kdYbych jezdila na zlatem koni, tak nemam sanci ho ji uplne zbavit(projevy - kyvani telem, zaskuby v obliceji....). Dcera byla z casti sice v nefunkcni rodine, ale diky poznane "intimite rodiny" tyto problemy nema.
U starsich detich je to o tom, ze dnesni DD jsou kolikrat na daleko vyssi urovni vybavenosti nez lecktera ceska rodina... "zlobis? Tak pojedes tento rok ke stejnemu mori jako vloni... znicil jsi znackovou hracku, nevadi, sponzor nam dal dalsich 20 .... do nahradni rodiny nepujdu, co tom, ze mi koupili kolo, abychom spolecne mohli jzdit na rodinne vylety, ja pujdu tam, kde maji auto"....
Ty deti jsou MATERIALNE zajisteny, ale tim to konci, pak je v 18 vykopnou a snaz se.

Sosane, nemyslim si, ze jsi povrchni clovek atd., chapu, ze Te spousta prispevku na Rodine.cz vytaci(koho ne :-) ), ale fakt to tak jednoduche nebude a stejne jako u nas co jsme meli stesti vyrustat mimo DD, je to i individualni.

D.
 Daniela a spol. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 2:16:49)
omluva - zblaznil se mi pocitac :-)
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 13:46:05)
Sosane, myslím si, že můj, byť proti vám trochu útočný, příspěvek, vás donutil se zamyslet sám nad sebou a i to je dle mého názoru užitečné. Tento váš příspěvek je úplně jiné kafe a já s vámi dokonce i v mnoha řečeném souhlasím. Držím vám palce, ať zvládáte břímě rodičovství každý den s lehkostí a šarmem. :-)
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 18:08:54)
Já tomu rozumim tak, že Sosan má připomínky, do adopce by nešel, ale kdyby se mu narodilo dítě, který bude mít problémy jako dítě z článku, udělá, co bude v jeho silách a pokud by o tom napsal článek, věřim, že by ho nenazval "Porod nám téměř zničil život".
 Hana 
  • 

Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 13:51:47)
Markéto, ne vy se nezlobte - protože pakliže sama píšete, že by si v diskuzi měl každý říci svobodně svůj názor, potom nevidím důvod, proč bych já nemohla? Potom totiž nechápu vaši reakci na mě - já pouze napsala svůj názor a jak to cítím - a kvůli vám, abyste se necítila špatně, tady přece nebudu trylkovat a mazat ostatním med kolem úst. Sosanův příspěvek se mi nelíbil, tak jsem na něj zareagovala a s vaším dovolením podle svého - opravdu se vás (ani nikoho jiného) nemusím dovolovat, co napíšu do veřejné diskuze...takže, markéto, zameťte si nejdříve před vlastním prahem, pak teprve suďte a kárejte druhé! Děkuji.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Re: Re: Sosane 

(10.4.2007 19:29:45)
Já mám před svým prahem celkem zameteno - alespoň rozhodně jsem vás nevyzvala k tomu, abyste diskusi opustila, ať si o vašich názorech a jejich relevantnosti myslím cokoli.
 Vela+1 


Re: Re: Re: Re: Sosane 

(11.4.2007 14:21:31)
Fajn, že máte uklizeno. :)
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Re: Re: Re: Re: Sosane 

(11.4.2007 14:27:49)
Abych se přiznala, tak před prahem sice jo, ale za ním je to horší :))))
 Vela+1 


Re: Re: Re: Sosane 

(11.4.2007 14:28:49)
Hano, myslím si, že urážky ani ironie nejsou na místě že je lepší všechno brát tak nějak s humorem. Markéta se vám pouze snažila vysvětlit že nikdo jinej tady nikoho jinýho nevyhazuje, což z vašich příspěvků je čitelný. Asi mi uteklo máte vlastní děti anebo adoptujete?
 Hana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Sosane 

(13.4.2007 12:23:47)
A co je vám do toho? :-( Ale máte pravdu - asi vám to uteklo - podívejte se do předchozích příspěvků a najděte si odpověď sama, když jste tak chytrá!
 Betina 


Re: Re: Re: Re: Špinaví vs. voňaví rodiče - proč dítě neadoptuji 

(10.4.2007 15:36:16)
milý sosane, ty to máš ale srovnaný "-(
a co s těmi "spratky" a s těmi, co dětí nemají a chtějí?
tak jo, zastřelíme je a vyčistíme to tady od nežádoucího smetí,
aspoň ti to někdy v budoucnu nedejbože nezkazí ty tvoje geneticky
"dobré" dětičky
 Hana 
  • 

Re: Špinaví vs. voňaví rodiče 

(9.4.2007 22:45:12)
Monty, mně si můžeš přiřadit k této skupině "dětí voňavých rodičů" též - rodičovství prostě není jen o té "voňavosti", ale hlavně o citlivém přístupu rodičů a jejich vztahu s dětmi...a ten byl v naší rodině vždycky nulový, bohužel. :-((
 Kateřina (2 děti v NRP) 
  • 

Všem Sosanům a Džejn 

(6.4.2007 16:45:24)
Všem Sosanům, Džejn a jim podobným!
Vždycky mě překvapí, když se k adopcím nějak významně vyjadřují lidé, kteří by v životě cizí dítě pomalu ani nepochovali, cizí děti jsou jim z hloubi duše protivné a jejich názor na děti jdoucí do NRP je poměrně "optimistický" - něco ve smyslu "spratkové špinavých smradlavých asociálů". No, koneckonců, myslet si můžete, co chcete. My, rodiče těchto "spratků" (tím zdravím i Martinu a Danielu) však moc o Váš obdiv ani o Vaši lítost a dokonce ani o Vaše názory nestojíme - většina z nás si totiž tyhle děti vzala ráda, život s nimi si užívá a biologickou bezdětností nijak netrpí (někteří z nás dokonce biologické děti mají). Neznáme se osobně, což je dobře, protože v reálném životě bychom asi my litovali Vás - za to, že Vás buď geny nebo rodina obdařily tak "obrovskou" empatií, tolerancí a láskou... :-)
Všem ostatním přeju krásné Velikonoce!
 Anna, 2 d. 
  • 

Co si o tom popovídat? 

(9.4.2007 19:56:16)
Mám velmi podobné zkušenosti, bojuji velmi podobné boje. Moc ráda bych se poznala s někým, kdo tím taky prochází, ať už mailem, nebo i osobně (jsme ze severní Moravy). Nemusíme mluvit jen o o tom kolečku navíc, co má naše ratolest, ale může být příjemné pobýt chvíli s někým, komu není třeba pořád vysvětlovat, že to je opravdu normální, co teď dělá, že není třeba volat sociálku ani záchranku ani se moc vzrušovat.:-)) a taky nemuset se pořád za vše omlouvat a cítit se trapně, jak se nám to stává i mezi dobrými kamarády (se zvladatelnými dětmi). V Brně jsme měli Klub rodičů hyperaktivních a neklidných dětí, to bylo skvělé, fakt velká podpora, ale tady na severu jsme nic takového nenašli. Tak že bychom se našli(y) on-line? Budu ráda, když se někdo ozvete. japetl@tiscali.cz
 Jitka Žvaková 
  • 

90.178.168.46 

(7.6.2012 21:13:19)
moc doporučuji knížku od J.Potůčkové:Zítra slavní (v e-shopu v Nové Formě. Řeší všechno s humorem ve vlastní adopt. rodině - "kuchařka".
http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/3-1-PROZA/0/5/482-Potuckova-Jana-Zitra-slavni

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.