| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Milenka je už Doma

 Celkem 324 názorů.
 okounek 


Mili 

(21.2.2007 9:26:41)
znovu jsem si prošla celou Tvoji cestu.pláču...ale cítím i něco víc...někam dál mne to přiblížilo...Držím Vám palce...bolet to bude stále...ale alespoň ať je ta bolest menší.
 Vendy + 2 
  • 

Re: Mili 

(21.2.2007 9:48:00)
Mila Mili, jsi opravdu silna zena. Smrt vlastniho ditete je to nejsmutnejsi a nejbolestivejsi, co rodice muze kdy vubec potkat. Citim, ze tva vira ti vsak dodava sil a je velkou oporou touto tezkou dobou projit a jit zivotem dal...
Udelala jsi pro tvou holcicku vse, co bylo v tvych silach. Chapu, ze se casto ptas, proc Buh nezasahl a malinkou neuzdravil, kdyz uzdravuje a vzkrisuje jine. Tato otazka asi navzdy zustane nezodpovedena.
Brecim tady jako krokodyl a hledam velmi tezko slova, tvuj clanek na me udelal hluboky dojem. Cloveka to urcite nakopne v mnoha vecech,mimojine ze smysl zivota tady na zemi je opravdu v necem jinem nez v materialnim zivote, honbe za penezmi atd., ale ve vdecnosti za kazde nove rano, kdy se clovek probudi,muze byt obklopen svymi nejdrazsimi a uzit si na maximum kazdeho dne, co jsme tady, protoze vsechno naraz muze byt jinak.
Mela a stale mas krasnou holcicku, ktera se na tebe z nebicka diva a navzdy bude s tebou.
Preji mnoho sil, stesti do budoucna a boziho pozehnani pro celou vasi rodinu.
 Hana ,dva dospělé syny 
  • 

Boží vůle...?? 

(22.2.2007 4:36:33)
Je mi strašně líto,co jste museli prožít...Mnohokrát jsem přemýšlela,zda Bůh je,či není.Pracuji ve zdravotnictví mnoho let.Viděla jsem mnoho lidí umírat..I své blízké.Neobracím se k Bohu,ale k přírodě.Pokud sleduji,co utrpení si lidé zažijí ve válce,hlavně matky s dětmi.Proč by dopustil vraždění,týrání,zneužívání? Jak se na to může dívat?Boží trest? Padne na všechny...bez vyjímky..Lidé si ubližují navzájem,ubližují i jiným tzv.božím tvorům...A někdy strašným způsobem...My lidé bychom měli být pokorní k přírodě.Vážit si všeho živého,chránit si ji.Tím,že se znečišťuje ovzduší,voda..tím pomalu zabíjíme sebe a naši potomci budou mít malou šanci na přežití..Musíme hledat vinu v sobě v lidech..Musíme začít léčit přírodu,jinak onemocníme všichni...a hlavně tím chránit všechny naše děti..
 Jana + 3 děti 
  • 

Re: Mili 

(21.2.2007 10:52:07)
Pláču nad Vašim dojemným a smutným příběhem. I já jsem věřící, ale nenašla bych v sobě tolik víry a statečnosti jakou máte Vy. Smekám před Vámi! Taky si myslím, že bolest rozděluje - přece jenom na bolest je každý sám. Tu si musí odžít každý sám. Čas hojí rány a i když je nikdy zcela nezhojí, věřím, že s manželem tu bolest překonáte a modlím se za Vás!
 Hanka 2 děti 
  • 

Re: Mili 

(21.2.2007 10:55:08)
Ahoj,
chce to čas, čas vše zahojí nebo aspoň zmírní tu bolest co prožíváš,vím očem mluvím přišli jsme o prvorozenou dceru první měsíc jsem jen probrečela byla jsem totálně mimo,další měsíce už to bylo lepší snažila jsem se aspoň dostat do práce a zaměstnat se. je to sice už pět let ale stále na ni vzpomínám a říkám si jaké by to bylo kdyby tady byla snáma jak by vypadala.Musím říct že pro rodiče je největší bolest přijít o své dítě ať je to miminko nebo dospělák.:(
Takže drž se
Hanka

 Šipka 


Re: Mili 

(21.2.2007 19:17:49)
..hodně sil vám přeju..hodně...tohle je má noční můra, bojím se o své děti tak, až to bolí..Nic horšího není, než tohle..Já bych to nedokázala ani veřejně napsat..víra asi hodně pomáhá..Kamarádky syn odešel ze světa dobrovolně, bez vysvětlení, ošklivým způsobem...to myslím ještě může být horší..Nikdo neví, co ho může v životě potkat, tak bychom na sebe měli být hodní a každý den žít naplno, co to dá a nekazit si ho malichernostmi...

Moc na vás všechny myslím.
 Adéla Boučková, tři děti 
  • 

traumata...i z nemocnice 

(22.2.2007 11:06:34)
Dobrý den,
ten příběh je opravdu moc smutný a nemocný a jako hodně dalších mě taky pobouřilo jednání nemocničního personálu (já mám z poslední doby výborné zkušenosti z Vinohradské nemocnice v Praze).
Pro anglicky mluvící maminky přikládám odkaz o tom,jak se projevuje u dětí trauma a co s tím http://www.trauma-pages.com/s/perrykid.php
My to řešili také a tak jen obecná rada: mluvit o tom a u mladších dětí - hrajte si na doktora (dítě je doktor a maminka pacient), přehráváním situací to dítě lépe zpracuje.
Adéla
 Leona 
  • 

Re: co to je za jednání? 

(27.2.2007 21:02:10)
Momentálně u mě převládá vlna zloby. Co to bylo za doktory?Co to bylo za jednání?Neustále vás posílali domů, že to nic není?Jak to, že jste nemohla být s malou v nemocnici? Jak s vámi mluvil dr. z ARA? Jako že ONA? Beze jména? Věřím, že to bude mít ještě dohru, v žádném případě to tak, Mili, nenechejte. To je na žalobu. Vím, že život holčičky vám to nevrátí, ale třeba pomůže jiným....
 Adéla Boučková, tři děti 
  • 

traumata...i z nemocnice 

(22.2.2007 11:06:34)
Dobrý den,
ten příběh je opravdu moc smutný a nemocný a jako hodně dalších mě taky pobouřilo jednání nemocničního personálu (já mám z poslední doby výborné zkušenosti z Vinohradské nemocnice v Praze).
Pro anglicky mluvící maminky přikládám odkaz o tom,jak se projevuje u dětí trauma a co s tím http://www.trauma-pages.com/s/perrykid.php
My to řešili také a tak jen obecná rada: mluvit o tom a u mladších dětí - hrajte si na doktora (dítě je doktor a maminka pacient), přehráváním situací to dítě lépe zpracuje.
Adéla
 sněženka 1 


Re: Mili 

(22.2.2007 16:28:37)
Milá Mili,se slzami v očích jsem ted dočetla váš příběh,a vybavil se mi listopad a prosinec,kdy jsem sem tam mrkla k vám do diskuze Věřilek,a byla i jednou z Těch kteří pak i zaznamenali,tu hrůzu,jenž Tě postihla a zareagovali,možná si vzpomeneš.Jsem sice nevěřící v kostele,ale mám jako každý svoji víru,svého vnitřního Boha.
Mili,jsi neskutečně obdivuhodná žena,já vím,ono se to píše,ale Ty vlastně ..i musíš,nemáš jinou volbu.Bohužel.
Ctěla bych se též svěřit se svou zkušeností.Mili,pocházím ze tří sourozenců,ale můj třetí sourozenec je vlastně už 4.dítě mojí mamky.Všichni tu i z časti oprávněně kritizujete nedostatky našeho zdravotnictví,je mi moc líto,že to platí ještě i ted.Tenkrát v roce 1975 dostala moje tehdy 5měsíční sestřička po předchozím"důkladném"lék.vyšetření tkzv.očkovací trojkombinaci,no a do třech dnů.....byla mrtvá!Zemřela nám doma,po proplakané noci,viděla jsem ji ještě mrtvou,doma.Byla jsem tehdy 6leté dítě a dodnes jsem nezapomněla na ten příšerný ŠOK v naší rodině.
Předcházela tomu prořvaná noc sestřičky,a 2xpřivolaná lék.pohotovost,která Nic na malé nenašla!!!!No a brzy ráno pravděp.zemřela.Pamatuju si ten děs kdy táta okamžitě volal po třetí pohotovost,kdy přijel ten samý lékař,který se najednou "probral a chtěl konečně něco dělat" a jakoby neviděl,že je mrtvá.Jen stál a zíral a nevěděl,co říct!Na to,kdy vyšlo najevo,že předcházející 2návštěvy byl opilý a ted už přijel střízlivý!Na to jak se nám na místě přiznal,a jak mu táta dal v afektu facku,za naši mrtvou sestřičku!
Bylo bohužel 6.2. venku kila sněhu,hrozná noční vánice,naši žili tehdy na vesničce,bez auta,sousedi daleko.A lékaři důvěřovali!
Když pak vyšlo najevo,že onen lékař byl vlastně stomatolog,který zaskočil za pediatra,ketrý prý zrovna někam odešel,tátu museli držet,aby mu v zoufalství nerozbil hubu!Pamatuju si,jak se o mě a o bratra mamka nebyla schopná starat,a jak jsem nechápala,kde je najednou naše miminko?Ajak jsem se pokoušela marně moji maminku utěšit,a jak jsem z toho byla sama ve svých 6letech zoufalá.
Maminka pak asi jakýmsi zázrakem po oné události/to si říkám dneska/po půl roce znovu otěhotněla,a narodila se nám opět sestřička.Mamča o ni někdy až přehnaně pečovala,ale my s bráchou už věděli proč,pamatovali jsme si.Sestra bývávala jako malá i dost nemocná,ale je a my jsme s bratrem velmi rádi,že to maminka ještě tehdy "riskla".A jsme ji za to doslova vděčni.Na naši mrtvou sestřičku jsme smaozř.nezapomněli,ale naše nová sestřička zase vrátila světlo úsměvu do naší rodiny,a vrací do dneška i když už je jí právě 30let.
Mili,prosím nevzdávej naději na další život,a možná i dítě....
Děti Ti možná také poděkují,jako my naší mamince.
Opatruj se a vydrž.
Hodně sil posílá
lenka
 Mili+5 


Re: Re: Mili 

(22.2.2007 17:40:34)
Sněženko, díky moc, tvé vyprávění se mně fakt dotklo.
 sněženka 1 


Re: Re: Re: Mili 

(22.2.2007 22:42:59)
Milá Mili,moc děkuji,že sis přečetla i můj příběh,který jsem tu dnes zveřejnula.Nedá mi to,abych ho nedoplnila do současnosti.
Mili,ona moje sestřička,kterou se tehdy naše maminka rozhodla nám pořídit,po té předchozí,co bohužel asi musela odejít z tohoto světa,momentálně ve svých 30letech čeká co nevidět svoje první děťátko,a my se všichni v rodině už nemůžeme dočkat.A právě proto se mi,i naší mamince v těchto dnech vrací zpátky vzpomínky,které předcházeli jejímu zplození.Nedávno jsme se o tom znovu po letech s mamkou bavily,ještě i ted je to pro ni těžké,to mi věř.Ale dospěly jsme k názoru,že by vlastně tohle logicky vůbec nebylo,kdyby,rozumíš mi.Něco asi muselo odejít,aby přišlo jiné.Když se dívám na svoji milou a veselou sestu,jen těžko si vybavuju,že stačilo jen málo,aby se naše maminka tenkrát myšlenky na další dítě v tom hlubokém zklamání a následně i zkratu už definitivně vzdala,a ona by tady s námi ted vlastně nebyla.
Přeběhne mi mráz po zádech,a děkuju mamce,že se prostě i přes tu hlubokou bolest rozhodla zkusit ještě další dítě.A my máme s bratrem báječnou sestru!Mamka dneska říká,že ani sama neví,jak to vlastně dokázala,ale že si prostě řekla,že to udělá kvůli nám dětem,protože i když to na nás nebylo tak vidět,tak ale to trauma jsme prožívali společně s ní a tátou.
Také se tam objevily situace,kdy mamka koukala na tátu a on na ni,ve snaze najít viníka,ale ten mezi nimi samozřejmě nebyl.Moc dobře si to pamatuju.
A nejvíc si ještě jako 6-7letá pamatuju jakou jsem měla nesmírnou radost,když nám maminka oznámila,že nám přinese zase miminko,a já ji pak hladila bříško a svojí dětskou hlavičkou utěšovala,že tohle miminko už určitě bude žít.Po letech mi pak řekla,že jsem ji tím dodávala víru,že to má cenu zkusit znovu.
Sestra je o 7let mladší a já se pak hodně a ráda podílela s mamkou na péči o ní.
Jsme mamce hluboce vděční,že nám tehdy dala dalšího sourozence,protože nikdo jiný by to udělat nemohl.Nejsme s bratrem jednak sami,a jednak přišlo něco,co zažehnalo ty černé mraky vzniklé náhlou smrtí naší první sestřičky.Nezapomněli jsme na ní dodnes,kytičku dáváme stále,i sestra,která ji nikdy neviděla.
Milá Mili,je to na Tobě,jak se časem rozhodneš se svou bolestí vyrovnat,ale tuhle variantu prosím hned nezavrhuj.
Prosím Tě o to z pozice dávného dítěte,jemuž se toto v rodině též přihodilo.
Já vím,ted je na to ještě příliš brzy,rána je čerstvá,nech tomu čas,ale nezavrhni to.
Je to jedna z otestovaných variant řešení,která ač se Ti to ted vůbec nezdá,pomáhá.
Držím Ti pěstičky a vydrž,život je někdy PES!
Jsi silná žena a Ty to DOKÁŽEŠ!
Lenka
 Sarka, Lenka 1 rok 


Mili 

(21.2.2007 9:43:50)
Milá Mili, znám tvůj příběh už ze stránek Anjeliky a už tam jsem si poplakala. Buď silná, myslím na tebe.
 LENKA, Alešek, Lucinka 


Jsi velmi statečná 

(16.3.2007 17:31:39)
a přeji Ti hodně síly, abys vše zvládla. Moje mamka taky přišla o jedno dítě a skoro s zbláznila. Takže ještě jednou hodně sil.
 kotako 
  • 

nenacházím slova..... 

(21.2.2007 9:45:55)
je mi to strašně líto....
 Kristain 


Re: nenacházím slova..... 

(21.2.2007 13:15:26)
Milli, brečím tu ajk želva...nevím co říct, je mi vás tak moc líto.... Držte se! Já věřím, že Milenka je tu s vámi, ale ne fyzicky, ale duchem pořád...a věz, že za těmi mraky pořád svítí sluníčko a ono zas jednou vyjde...drž se, jsi moc statečná!
K.
 Petra 
  • 

Re: Re: nenacházím slova..... 

(25.2.2007 23:07:28)
Po tváři mi stále stékají slzy. Je mi strašně!!!!!!! líto co se vám stalo. Budu na vás myslet a držet vám palce aby ta obrovská bolest byla už za vámi. Držte se!!!!!!!!
 Petra 
  • 

Re: Re: nenacházím slova..... 

(25.2.2007 23:07:50)
Po tváři mi stále stékají slzy. Je mi strašně!!!!!!! líto co se vám stalo. Budu na vás myslet a držet vám palce aby ta obrovská bolest byla už za vámi. Držte se!!!!!!!!
 Petra 
  • 

Re: Re: nenacházím slova..... 

(25.2.2007 23:09:43)
Po tváři mi stále stékají slzy. Je mi strašně!!!!!!! líto co se vám stalo. Budu na vás myslet a držet vám palce aby ta obrovská bolest byla už za vámi. Držte se!!!!!!!!
 Kočanská 


Milenka 

(21.2.2007 9:50:17)
Mili,
Já sama nejsem věřící, ale naprosto chápu proč člověk věří a jakou sílu a naději mu to dává. Jste silná žena a vím a máte silnou víru. Milenka Vám přinesla moc radosti a také velký smutek. Tak to v životě chodí a nikdo z nás neví, kdy se mu co přihodí. Vy byste asi řekla, že je to v božích rukou.... a měla byste pravdu. Přeji Vám, abyste si teď užívala se svou rodinkou jenom hezké dny a až přijde čas, abyste se setkala s Vaší Milenkou.
 Žabi 


Re: Milenka 

(21.2.2007 9:57:33)
Mili, přes slzy ani nevidím na klávesnici. Musíte být moc silná žena a smekám před Vámi. Já stále řeším zcela nepodstatné věci oproti Vám a manžel mi vždy říká: "To nejsou problémy, problémy jsou když Ti onemocní dítě." Já vůbec nejsem silná a zklátí mne jen hyperaktivita mého malého syna. Ale teď si říkám díky Bohu za ni.
Moc Vám přeji velkou sílu a ještě jednou : "Obdivuji Vás".
 Albeka 
  • 

hmmm 

(21.2.2007 9:54:28)
..tak tohle je opravdu smutný příběh,při jeho čtení jsem mněla pocit,že kdyby se něco podobného stalo mně asi bych se zbláznila..zarážející je snad to jak dlouho trvalo,než lékaři začali brát stav Milenky vážně. Znovu se mi potvrzuje to,že tady platí mít známosti v lékařské komunitě a nebo alespoň pořádný hysterický záchvat a potřebná vyšetření si vynutit pak se teprve začne něco dít..je to smutné,obvzlášť když se jedná o dítě.Přeji hodně síly...
 Mili+5 


Re: hmmm 

(21.2.2007 10:12:39)
Bohužel mám takovou zkušenost, jak píšeš. Celou dobu jsem vedla s lékaři takový boj, že té malé opravdu něco hodně vážného je, pořád jsem je musela přesvědčovat, že i když ji zrovna teď nevidí v záchvatu, ten záchvat opravdu proběhl, když tam nebyli. Připadalo mi, že se drží hesla, pozorování matky je třeba aspoň 3x "rozředit", aby bylo objektivní, jenže vždy se nakonec ukázalo, že jsem měla pravdu:-(
Holky, důvěřujte svému mateřskému instinktu a svému pozorování, známe své děti nejlépe a jsem s nimi stále, ať mi tvrdili cokoliv, cítila jsem, že to není dobré a bohužel měla jsem pravdu.
 Albeka 
  • 

Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 11:27:17)
..s přístupem k malým pacientům a k jejich matkám,v našem zdravotnictví vážně není něco v pořádku.Udivuje mne,že sestry i lékaři se vždy podivují nad tím,když projevíte starost o zdraví svých dětí,když v těchto chvílích,kdy jsou nemocné chcete být s nimi,zmírňovaz jejich bolest a strach alespoň svou přítomností,pohlazením,podporou. Mé děti naštěstí nebývají moc nemocné/syn 12,dcerka 6/.Jen jednou,když byl syn nemocný pobýval asi 14 dní v nemocnici. Nešlo o nic život ohrožujícího i tak trvalo 2 dny,než jsem tam mohla být s ním/bylo mu 1,5/. Jednání sester a lékařů bylo tak příšerné a mám dojem že snad hraničilo s týráním,že jsem po týdnu "péče" odcházela i se synem na revers domů,kde se pomalu vzpamatovával.Od té doby se zaklínám,že do nemocnice fakt až už nebude jiná možnost.Držím palečky a přeji Tobě i Tvým klukům pevné zdraví...
 Kahlan+4 


Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 11:39:12)
Albeko, ja jsem prave psala prispevek do jine diskuse, ale to, co pises je opravdu hrozne. Moje holcicka byla par dni hospitalizovana tady v Lucembursku, byl ji rok, vlastne byla nemocna prave v te dobe, kdy byla nemocna Milenka:-( A tady ani nepredpokladali, ze bych ji tam nechala samotnou. Museli ji delat punkci kosti, i u toho mne nechali, abych ji utesovala, drzela, byla s ni. A pak mela 14 dni zavedenou kanylu a dostaval nitrozilne antibiotika. V nemocnici jsme meli samy pro sebe malinky pokojicek a vlastne sestry s malou nemely zadnou praci, opravdu tam byly pouze na ty lekarske ukony. Vse ostatni obstaravaly maminky nebo tatinkove, proste jako by to bylo doma. Na oddeleni nikdo neplakal, s detmi jsme si mohli hrat v herne, mohli chodit po chodbe, hrat si v pokojicku. Ve dne v noci za nami mohl manzel se synem, jen pro ostatni navstevy byly vyhrazene hodiny. Anicka se v noci stale budi a neumim si predstavit, jak by to tam probehlo bez me pritomnnosti. V nemocnici jsem byli nakonec jen 3 dny, pak jsme kazde rano dalsich 10 dni jezdili na kapacky, a kanylu mela pritom celou dobu zavedenou v rucicce. To si myslim, ze by v CR asi nebylo mozne, ale nejsem zdravotnik, a mozna to mozne je...Jinak pece byla opravdu vynikajici, doktori mi rikali vse, vysvetlovali, vzdy si Anicky vsimali i jako cloveka, povidali si s ni...Takze prestoze to obdobi nebylo uplne prijemne, nevzpominam na to jako na nocni muru...
 Albeka 
  • 

Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 12:25:42)
..v Lucembursku jsou asi v přístupech k dětským pacientům a rodičům mnohem dál..snad je taky jednou doženeme. Když jsem chtěla být se synem společně přijata v nemocnici,bylo mi řečeno,že nemají místo.V té chvíli jsem ho tam ani nechtěla nechat,ale lékař/bohužel primář/mne hned ostře napadl,že tedy ať si ho klidně odvezu do vzdálenější nemocnice /asi 50 km/,to se mi nezdálo vzhledem ke stavu syna /horečka,průjem/ přijatelné - taky spojení s rodinou by bylo o dost komplikovanější.Pak mi ještě řekl,že děti bez matek jsou klidnější - no nevím,kde tohle sebral. Možná chtěl říci apatičtější a odevzdanější.Každopádně jsem stále projevovala zájem hned jak se místo pro mne v nemocnici uvolní jít za synem. Po dvou dnech mne tedy přijali - stav syna mne naprosto šokoval. V té době už normálně mluvil a byl bez plínek. Z postýlky na mne hledělo naprosto vysílené zviřátko - plakal tak dlouho,že už ani nemněl slzy - to okomentoval procházející mladý lékař slovy-no podívejte,ani nemá slzy!Zřejmně mněl dojem,že 1,5 staré dítě pláč finguje-fakt nechápu. Syn přestal mluvit,jen pořád opakoval tma,tma,bojím,bojím-byla jsem vyřízená. Když se objevila sestra/mněla dlouhé rozpuštěné vlasy-jako já v té době/dostával úplný záchvat -takže po příchodu z nemocnice jsem se raději nechala ostříhat,protože vždy,když jsem si rozpustila vlasy syn se mne bál. Syn mněl dostávat dietní stravu,když sestra přinesla bramborovou kaši politou omáčkou tak jsem šla do vrtule a na můj dotaz,jestli je to dietní odpověděla,že stejně toho moc nesní a kdyžtak ať mu tedy jdu koupit něco do nemocničního kiosku /třeba rohlík/- na svačinu dostal pudink- to do mne fakt vjela zlost a zavolala jsem manželovi,že jedeme domů.Šlo tenkrát o salmonelu,ale akutní část onemocnění/vysoké horečky 3 dny a fakt pekelnej průjem/jsme si odbyli doma a kdybych možná po probdělých nocích nezpanikařila mohli jsme to zvládnout doma jen s ambulantním lékařem a já i synek bychom si ušetřili tuhle děsnou zkušenost. Naštěstí si z toho dnes nic nepamatuje/zrovna nedávno jsem se ho ptala/ a to mne uklidňuje :-)
 Kahlan+4 


Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 12:53:22)
Albeko, to je vazne hrozne. Ale fakt deti si to snad nastesti nepamatuji. Ja jsem byla v nemocnici se zapalem plic asi ve dvou nebo trech letech a rodice za mnou vubec nepousteli. A pry jsem je po par dnech vubec nepoznala, mela jsem zachvaty, kdyz mi doma chteli sundat backurky, znamenalo to jit do postele. Navic v te dobe jsem uz v pohode jedla, pila sama, sama se oblekala, proste normalni dite a oni tam ze mne udelali uplne mimino, proste jsem byla po te navsteve uplne jina, opozdena, a jak jsi psala, ze vypadal jako zviratko, tak takhle nejak si to predstavuju, ze to bylo u mne. Take si vybavuju, jak jsem lezela ve 12 letech v nemocnici na detskem a brali mi usni a nosni mandle a porad si pamatuju, jak moc tam ty male deti plakaly a nikdo za nimi nesel. Na pokoji nas bylo asi 12..A ten pristup po operaci byl take sileny, rodice za mnou nesmeli nekolik dni, a to jsem lezela na normalnim pokoji, tak aspon chodili pod okno a mavali jsme si. Ja nemohla jist, ten krk mne po operaci bolel a fakt jakekoli polknuti strasne bolelo (pry male deti do 5 let to snasi v pohode, ale mne to delali ve 12 a bylo to fakt sileny). A k jidlu mi davali piskoty a ja vubec nejedla, proste to neslo. Tak mi vyhrozovali kapackami, nechapu, proc mi nedali treba pudink nebo proste neco vice jedleho nez detske piskoty. A samozrejme jak za mnou rodice nemohli, telefonovat jsem nesmela, no ja vlastne skoro nemluvila po te operaci, tak si dodnes vybavuju tu silenou bezmoc, kdy jsem se proste nedovolala pomoci, nikdo se se mnou nebavil, prece mi bylo teprve 12...Proste zkusenost silena, bylo to v roce 1989 na jare jeste pred revoluci, v jedne prazske fakultni nemocnici. No samozrejme uz je vse davno zapomenuto, jen si pamatuju, jak jsem rodicum pak vycitala jednak to, ze mne na tu bolest nepripravili, a jednak ze mne tam nechali. Jenze oni se pry snazili, ale nikdo se s nimi nebavil.
 Míša, Junior *97, Beruška*2006 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 18:52:00)
Kahlan,
není pravda, že si malé děti zážitky z nemocnice nepamatují. Byla jsem hospitalizovaná na Bulovce dva měsíce před svými druhými narozeninami. Pochopitelně sama, tehdy to ani jinak nešlo. Na pokoji jsem byla nejstarší, ostatní děti byly miminka. A dodnes si pamatuju, jak ta plačící miminka sestry "uklidňovaly" - metodou šup hlavičku pod vodičku (tekoucí studenou). A děsí mě, když se tu dočítám, že takovéhle odbornice jsou ve zdravotnictví pořád:-((

Zatím mám s nemocnicí s dětmi zkušenost jen s poměrně banálním trháním nosní mandle, které Junior absolvoval jako pětiletý. S výjimkou cca 15 minut, kdy byl na sále, jsem celou dobu mohla být s ním, opečovávat ho, dávat mu napít, držet hlavu, když zvracel... Stejně i ostatní ten den operované děti tam měli maminku nebo tátu. A když jsem viděla, kolik práce to personálu ušetřilo, nechápu, že je ještě nějaká nemocnice vůbec ochotna hospitalizovat děti bez rodičů:-)) Ošetřující sestra nám tehdy kladla na srdce, abychom okamžitě hlásili, co se nám na chování dětí zdá zvláštní, protože "Jsou to vaše děti, vy je znáte nejlíp a nejlíp víte, co je u nich ještě normální chování a co už ne. My bychom to nemuseli poznat zdaleka tak rychle." Takže aspoň někdy a někde to už jde.
 usta, dcera 1,5 roku 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 20:28:44)
Já mám čerstvou podobnou zkušenost z jednodenní chirurgie v Dětské nemocnici v Brně, dcerce tam minulý týden dělali zákrok na krku. Od přijetí na oddělení jsme s ní mohli být manžel i já zároveň, sestřičky v podstatě jí přišly jen dát léky nebo převázat ránu, všechno ostatní jsme obstarali my - přebalování, krmení, chování atd. . Jediná chvíle kdy brečela byla když ji odváželi na operační sál a ona viděla, že nejdeme s ní. To mi taky vyhrkly slzy do očí,ale sestřička se hned co ji odvezla vrátila za námi, aby nás uklidnila a řekla nám, že Emma přestala plakat hned za rohem a chytla se jí kolem krku. Byli jsme tam všeho všudy dva dny, ale rozhodně to patří mezi mé nejlepší vzpomínky na nemocnici - všude hračky, usměvavé ochotné sestřičky s čímkoliv pomoci, doktorka mi všechno vysvětlila, odpověděla na všechny moje dotazy a netvářila se jako že ji obtěžuji, sestřičky se každou chvíli na nás chodily dívat a ptát se kdy si přejeme jíst... Dokonce když bylo potřeba, mohla si dcerka v noci vlézt ke mě do postele. Emma se tam cítila jako na dobrodružném zábavném výletě, hrozně se jí tam líbilo a pořád měla výbornou náladu. Takhle si představuju dětské oddělení v nemocnici. Ale připouštím, že to může být jen světlá osvícená výjimka.
 Hana ,dva dospělé syny 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(22.2.2007 5:07:32)
Vše je o lidech a jejich svědomí a pečlivosti.Pravda, záleží i na financování nemocnice.Prostě nejsou vybaveny na pobyt rodičů.Vše je zastaralé-vybavení atd.Dietní jídla nejsou levná záležitost..Je to strašně komlikované..Lidé by si měli stěžovat,aby se konečně něco dělo...Ale na tom správném místě a důkladně..Proč jsou finance na různé soutěže a na zdraví lidí se opomíjí? Pokud bude soukromý lékař koukat na svoji kapsu...Soukromé nemocnice budou mít jen lukrativní oddělení,která vydělávají...kosmetické úpravy a jiné ? ...???
 Koník. 


Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(24.2.2007 15:06:26)
Albeko, já byla s malou také v nemocnici při salmonele, hrozila jí dehydratace, tak musela na kapačku. Byl jí také rok a půl. My ale neměli problém s tím, že bych tam s ní nemohla být, ale stačilo mi 1/4 hodinky kdy si jí vzali a já dole doplňovala papíry:-( Našla jsem jí pak podle pláče. Seděla v postýlce, ubrečená, ručičky přivázané plenkami ke špryclím, no skoro jsem jí nepoznala!!! A to prosím po pouhé 1/4 hodince!! Vůbec si nedovedu představit, kdyby tam musela být sama.
No a pár let předtím jsem byla zase s malým (měl velkou reakci po očkování na spalničky), tam tenkrát neměli místo a tak nás nechali na jakémsi denní pokoji, protože jinde místo nebylo.
Chci jen podotknout, že oba pobyty byly v plzeňských nemocnicích, nevím kde byla Mili, protože jsou tam dvě fakultní, ale myslím, že když to jde, tak matku u dítěte nechají. Možná také asi záleží na personálu, či momentálním nařízení a pod. Je to těžko říci, nevíme jak to tam chodí....

Mili, drž se, jsi moc statečná a já nevěřící, po přečtení Tvého příběhu, Ti tu víru opravdu závidím a moc doufám, že Ti pomůže překonat toto zlé období.
 Kučerka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(24.2.2007 16:38:56)
Prosííííím? Co že řekl, ten "doktor"? To snad ani není pravda....Ovšem mám taky zážitek naštěstí jen z vyprávění mojí kamarádky. Být já přítomna u této diskuse, tak by asi sestřička měla velký problém. Přinesla na dětské odd jejímu malému synovi (1,5) tabletu, když ji kamarádka upozornila, že malý ještě neumí polykat prášky, zda by tedy nemohl dostat sirup, tak na ní sestřička vyjela, že nejsou zařízení na kojence. Připojuji ještě vlatsní zážitek, kdy můj dvouletý bratr byl v nemocnici a když se vrátil, tak se bál chodit dveřmi. Bylo to v 70 letech, takže se tomu příliš nedivím.....ovšem dnes jsme snad v jiném roce...
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 21:40:21)
Mě to šokuje. Jako by nebylo dost na tom, že dítě trpí, musí ještě trpět samo? Chápu, že lékař je veden k tomu, aby soucit necítil a mohl tak lépe pomáhat, ale přítomnost blízké osoby a psychika jsou přece tak důležité. Proč se nebere ohled na ty nejmenší a bezbranné? Chce se mi křičet...
Našla jsem chartu práv dětí v nemocnici a je tam mimo jiné:,,2. Děti v nemocnici mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.

5. S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí. Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.""



 zuzkasim 


Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 22:18:09)
Chartu práv hospitalizovaného dítěte znám taky dobře, visela na nástěnce na oddělení, kde jsem se synem trávila 3 týdny. Po tom, co jsem měla dojem, že dodržují tak zhruba 3 body, jsem se jednou zeptala sestřičky, jestli si ona to lejstro aspoň někdy přečetla. Byla jsem drzá, vím to, ale když už je tam člověk tak dlouho, jeho dítě navíc trpí, tak se snažíte bránit alespoň takto slovně (pokud možno slušně). Bohužel nic víc se v tu chvíli dělat nedalo.
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 23:41:13)
Je mi jasné, že se práva často jenom proklamují. O důvod víc se bránit.
Pro pacienty je to těžké, včetně mě, protože je v dané situaci ten zranitelný.
 Markéta 
  • 

Re: Re: Re: Re: hmmm - alespoň malá obrana lékařů 

(23.2.2007 18:50:02)
Já studuju medicínu a nikdy nám nikdo neříkal, že by doktor neměl být soucitný. Naopak, ztratí-li lékař soucit se svými pacienty a nebere-li je jako lidské bytosti, je to selhání profesionální i lidské. To je alespoň to, k čemu jsme vedeni jako studenti. Myslím si, že v praxi se pak lékaři chovají podle svých vzorů - to, co jsem zatím viděla na stážích v nemocnici, by se dalo shrnout tak, že úžasný primář má úžasné i celé oddělení, a naopak. Takže, je to celé jenom o lidech, jako všude jinde. Až na to, že nepatřičný přístup lékaře poznamená člověka mnohem víc, než třeba nepříjemná prodavačka v obchodě...
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: hmmm - alespoň malá obrana lékařů 

(24.2.2007 15:35:32)
To mě překvapuje. Myslela jsem, že jste vedeni k opaku, že by vám soucit bránil být objektivní a že byste brzo vyhořeli. Osobně doktory nesnáším, v soukromí se jim vyhýbám a považuju je za vyjímečně necitlivé a ošklivě deformované. Znám několik vyjímek a těch si skutečně hluboce vážím - to jsou ti, kteří zůstali lidmi a jsou tak silní, že dokážou i soucítit. Přeju vám, abyste spadla do té druhé skupiny.
 lenka 
  • 

Re: Re: hmmm 

(21.2.2007 23:44:24)
chtela bych se tady pridat k Milinym slovum o tom, aby maminky verily svym instinktum a nenechaly se odradit recmi o hysterickych a precitlivelych maminkach.
muj syn se narodil s pupecni snurou 3xomotanou kolem krku. museli ho pracne krisit, ale vzkrisili.
nastoupila novorozenecka zloutenka, ale zvladl to rychle. z porodnice jsme odchazeli normalne 4.den po porodu s tim, ze je naprosto v poradku a komplikovany porod nezanechal zadne nasledky na jeho zdravi.ja jsem stejne mela spatny pocit, ze se neco stane, ze on proste v poradku neni.uklidnovala jsem se tim,ze je to asi po porodu normalni. nepoustelo mne to ani mesic po porodu ani dalsi mesic....... nastesti mame velmi peclivou pediatricku, ktera nic nepodceni. kvuli zrychlenemu srdicku jsme chodili na kardiologii, ale ukazalo se, ze to je neco bezneho, co se behem par tydnu srovna. stejne jsem ho porad pozorovala a nebyla v klidu. mama se mi smala, ze ho sleduju a ze miminka maji spoustu problemu, ktere odezni samy..... atd. v 10tydnech se mu na stehynku objevil takovy flicek bez pigmentu, ktery treba jeden den i plasticky vystupoval,dalsi den zmodral a kdyz jsem ho chtela dalsi den ukazat pediatricce, tak uz tam nebyl a ja nasla podobny o par hodin pozdeji doma treba na zadech a uz jsem ho nemela komu ukazat. behem 2 tydnu jich mel uz asi 6, takze jsem nelenila a jela rovnou do nemocnice, kde na mne skutecne koukali jako na hysterickou maminku, ktera sve dite prehnane pozoruje, ale udelali alespon ultrazvuk briska. u toho jsem si vyslechla velmi nejapny komentar pani doktorky na tema: to jste ho mela doma pod mikroskopem, ze jste nasla takovyhle veci? a to s tim musite jezdit v patek odpoledne?
o 2 tydny pozdeji jsme uz byli na onkologii a zacinali chemoterapii.ve 4 mesicich mel 9cm zhoubny nador neuroblastom v brisku a hrudniku, ktery se nicim jinym nez podkoznimi metastazemi neprojevil. nekdy si rikam,ze za tou doktorkou na ultrazvuk musim zajit a rict ji, co jsem pod tim mikroskopem nasla.
chemoterapie byla diky Bohu uspesna, takze ted uz se jen jezdime kontrolovat a modlime se, aby se to nevratilo.
Mili, jsem s Tebou.......
 JankaP 


Tenhle příběh může zachránit jiné 

(21.2.2007 10:12:44)
Mili,
díky za Váš příběh. Možná jím zachráníte jiné dítě, u kterého se vyskytnou stejné nebo podobné problémy!
Modlím se k Bohu, aby Vám pomohl najít sílu. Dovolíte mi, abych se s Vámi podělila o naději z Bible, přestože tento text jistě znáte?
"A sám Bůh bude s nimi. A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly." (Zjevení 21:3,4)
 Mili+5 


Re: Tenhle příběh může zachránit jiné 

(21.2.2007 10:15:03)
Janko, díky, tento text měla Milenka na parte.:-)
 Jitka+2kluci 


Mili 

(21.2.2007 10:14:38)
Milá Mili,
teď jsem dočetla Tvůj smutný příběh a jsem z toho opravdu smutná. Smrt dítěte, to je to nejhorší, co může matku potkat.
Jednou se s Milenkou zase setkáš, až přijde Tvůj čas. Tahle rána se nikdy nezahojí, ale máš další děti a muže a víru, že jednou se spolu zase shledáte. Vydrž, přeji Ti mnoho sil!
 Ela 
  • 

Re: Mili 

(21.2.2007 10:28:09)
Moc Vás obdivuji, to jak jste silná, že o tom dokážete tak brzy mluvit a psát. Čas sice rány zhojí, ale prázdnotu po dítěti asi nejde vyjádřit. Soucítím s Vámi a nedokážu si představit, že by se stalo něco naší maličké. Nejsem věřící, ale tady jsem teď pochopila, že dává víra sílu žít dál. Přeji Vám, aby se Váš další život ubíral bez těžkostí, protože vy už si nic nezasloužíte víc jak klid a štěstí. Hrozně ráda bych vás ještě nějak podpořila, ale nevím jak. Brečím, uvnitř se mi všechno svírá, ale nedokážu to vyjádřit slovy. Ale jsem s vámi.
E.
 Lassie 
  • 

Re: Re: Mili 

(21.2.2007 10:34:57)
Mili, cítím s vámi, také jsem si poplakala....Přeji vám v životě už jen radost a rodinnou harmonii. Věřím, že máte fajn rodinu a že spousta krásných chvil ještě přijde.
 Aja 
  • 

Mili 

(21.2.2007 10:34:34)
Mila Mili, při čtení Tvého článku jsem brečela. Chci Ti vyjádřit podporu. Musí to být velmi těžké, neumím si ani představit jak moc. To, že jsi tu svůj příběh popsala, jistě pomůže mnohým, kteří se potýkají s nemocí dítěte. Určitě to taky pomůže i jiným, kteří řeší menší problémy tím, že si uvědomí, co je a co není závažný problém, já jsem jedna z nich a proto Ti moc děkuji. Držím Ti palce, ať už Tebe a Tvoji rodinu čekají jenom šťastné okamžiky (i když to nepůjde hned, rozhodně přijdou)- všichni si to zasloužíte. I když si asi myslíš, že Tvá radost už nikdy nebude úplná, jistě přijdou krásné chvíle, které budou stát za to. Moc na Tebe myslím, drž se!!
 Aja, syn 8m 
  • 

Mili 

(21.2.2007 10:34:46)
Mila Mili, při čtení Tvého článku jsem brečela. Chci Ti vyjádřit podporu. Musí to být velmi těžké, neumím si ani představit jak moc. To, že jsi tu svůj příběh popsala, jistě pomůže mnohým, kteří se potýkají s nemocí dítěte. Určitě to taky pomůže i jiným, kteří řeší menší problémy tím, že si uvědomí, co je a co není závažný problém, já jsem jedna z nich a proto Ti moc děkuji. Držím Ti palce, ať už Tebe a Tvoji rodinu čekají jenom šťastné okamžiky (i když to nepůjde hned, rozhodně přijdou)- všichni si to zasloužíte. I když si asi myslíš, že Tvá radost už nikdy nebude úplná, jistě přijdou krásné chvíle, které budou stát za to. Moc na Tebe myslím, drž se!!
 Verča 4 ratolesti 
  • 

Milenka 

(21.2.2007 10:42:22)
Čas vyřeší tvá trápení.A tvé další děti tě opravdu moc potřebují.Tou ztrátou trpí stejně jako ty,jen to vše,co cítí nedokáží vyjádřit.O tvou holčičku se stará Pán,ale tvé děti čekají,že je povedeš životem.Nenechávej je v tom samotné a tápající.Časem budeš mít možná další dítě,ale ne jako nahražku tvé dcery, prostě dalšího človíčka co bude kolem sebe rozdávat radost.Rozděl svou lásku spravedlivě a přestaň se utápět v sebelítosti.A určitě bych řešila selhání lékařů nejspíš žalobou.A v té lásce nevynechávej ani svého muže.Trpí stejně jako ty,jen to nedokáže říkat přímo.Tvá dcera by určitě nechtěla,aby se tvá rodina rozpadla díky její smrti.
 Mili+5 


Re: Milenka 

(21.2.2007 12:31:07)
Verčo, já vím, že máš v podstatě pravdu, ale mnohem snáz se to říká než žije. Někdy spíš často by chybí síla, snad už se ani nelituji, jen třeba hodiny sedím a nedokážu se pohnout, nic dělat. Vím, že bych se měla věnovat klukům, ale jsem jako zmažená, zavřu oči a snažím se nemyslet.
 Mili+5 


Re: Re: Milenka 

(21.2.2007 12:34:52)
samozřejmě zmražená ne zmažená
 Fontanela 


Re: Re: Milenka 

(21.2.2007 13:25:27)
Mili,
chápu, že bolest, kterou jsi prožila a stále prožíváš, se nedá nijak "vyléčit", ale přesto - přemýšlela jsi o nějaké farmakologické podpoře?
Mám teď nějaké rodinné trable a znám pocity, že nedokážu vstát z postele, že nemám energii udělat víc než jen opravdu základní věci kolem dětí. Pomohla mi antidepresiva.
Ty těžké chvíle, které máš za sebou, se musely nějak projevit, píšeš, že někdy hodiny sedíš a nedokážeš se přimět k nějaké činnosti - myslím, že by ti vhodné léky mohly pomoci.
Moc ti přeju, aby ti bylo líp.
 Karin80 


Re: Re: Re: Milenka 

(21.2.2007 16:56:07)
Já myslím, že to je naprosto přirozená reakce na to, co ji potkalo... že je pochopitelné, že po odchodu děťátka je máma smutná. Má právo truchlit, prožít si ten smutek, strávit to, co se stalo... Já osobně si myslím, že (v zájmu duševního zdraví) je lepší to vědomě zpracovat než to tlumit nějakými léky... Léky bych brala jen jako opravdu nejposlednější z posledních možností, kdyby upadla do hluboké deprese a nebyla schopna ani ráno vstát z postele a normálně fungovat. Jinak si myslím, že by spíš uškodilo, kdyby ten přirozený smutek uměle potlačila a nezpracovala ho... Že by se to časem třeba začalo vracet a komplikovalo by jí to život...
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Milenka 

(21.2.2007 19:59:22)
Antidepresiva nebrání zpracovat smutek,netlumí, zpočátku jejich vliv člověk vůbec nevnímá, možná snad někdy vedlejší účinky. Tlumí jiné léky. Ale Mili sama musí vědět, zda dokáže ještě fungovat, nebo je situace neúnosná.
 Kudla2 


Re: Re: Re: Re: Re: Milenka 

(21.2.2007 20:32:36)
Mili,

ještě jsem Ti chtěla říct, že pokud máš takové stavy, jako jsi popisovala, možná by Ti mohlo pomoct obrátit se na nějakého psychologa.

Já jsem před časem řešila záležitost sice vážnou, ale zdaleka ne tak závažnou, jako Ty, a měla jsem pocit, že už nemůžu dál, plakala jsem, zdálo se mi, že nic nemá cenu, děsila jsem se budoucnosti, že to prostě nezvládnu. V tomhle stavu jsem zavolala na krizovou linku důvěry, tam mne s pochopením vyslechli, sjednala jsem si schůzku s jejich psycholožkou a ta mne pak odkázala na jinou psycholožku. K té jsem pak chodila asi půl roku a opravdu hodně mi to pomohlo, hlavně možnost vypovídat svoje strachy a obavy "cizímu" člověku s odstupem a nadhledem. Měla jsem pocit, že kdybych o tom vyprávěla někomu z rodiny nebo kamarádům, jen bych tu svoji depresi přenesla na ně a bála jsem se, že by to se mnou tak dlouho nevydrželi, že bych je tím neúměrně zatížila (protože mi trvalo hodně dlouho ze všeho se vypovídat). To mne napadlo, když jsi mluvila o tom, jak to nese Tvůj manžel, že by i jemu mohlo pomoci, kdyby Ti část Tvého břemene pomohl nést ještě někdo další.

Vím, že holky věřilky tady na Rodině jsou obrovská pomoc a myslím, že je úžasné, že Ty s nimi o tom dokážeš komunikovat. Ten psycholog by možná mohl pro Tebe být další pomocnou rukou, která by Ti pomohla zmobilizovat v sobě tu úžasnou vnitřní sílu, kterou z Tebe cítím, a aby pro Tebe život přestal být tak nesnesitelný, jako je právě teď. Moc Ti přeju, aby se Ti ulevilo.
 Oggová 


Mili 

(21.2.2007 10:45:49)
Mili, ani jsem tvůj příspěvek nemohla dočíst. Pro slzy na něj nevidím. Taková bolest, taková beznaděj.
Je mi moc líto Milenky života. Jsi neobyčejně statečná žena.
 Luciex 


Mili, děkujeme.. 

(21.2.2007 10:52:07)
Možná to mnohým ukázalo, jak jsou kolikrát naše starosti malicherné a naučí nás to, více si vážit malých, každodenních radostí, tak Vám děkujeme!
Jinak pokud byste chtěla, zkuste zavolat pí.Mgr.Neprašové na tel.č.:604345741, mohla by Vám hodně pomoci, mohla byste se dozvědět, PROČ Milenka odešla, jaký to mělo význam, pro ni i pro Vás.
Držím palce a myslím na Vás, ať to zvládnete!
 Damila 


to je tak strašné!!! 

(21.2.2007 10:59:48)
K tomu nemám slov.
Úplně chápu, že chce matka umřít s dítětem. Vždyť tohle se nedá ve zdraví přežít!
Nic na světě nemůže bolet víc, než smrt dítěte.
Přeji hodně sil, a přesto je to tak zoufale málo, čím bychom mohli pomoci.
Ach jo. :o(
 Evka a drobek 
  • 

Mili 

(21.2.2007 11:42:33)
Mili,buď silná,nedokážu si představit,co musí prožívat matka,která vidí umírat svoje dítě.Je mi hrozně líto,že Tvoje malá měla tak krátký život,ale určitě byla šťastná a Vy jste jí dali spoustu lásky a něžnosti.Obdivuji Tě a věřím,že se s Milenkou jednou setkáš..Jsi statečná a určitě dobrá máma
 vladka 
  • 

milá Mili 

(21.2.2007 11:43:27)
Milá Mili, soucítím s tebou a taky pláču. Ale taky se stydím - za nás lékaře. Před MD jsem pracovala na děts. JIP a ARO a zažila jsem i dobu, kdy tam vůbec nebyly návštěvy rodičů. Ale dnes je již naštěstí jiný trend, ovšem jak kde :-(. Je to jen o lidech, pochopení toho druhého a o tom chtít vyhovět. Já jsem měla štěstí, že můj první šéf byl osvícený člověk, který vždy hlásal, že dítě patří matce a i přes nesouhlas okolí a spolupracovníků trval na tom, že pokud to jen trošku jde, rodiče mohou být s dítěm prakticky celý den, i na ARO. Zejména pro sestry je to stres a práce navíc, ale časem i ony pochopily, že to jde. Maminka dítěte, které je třeba v bezvědomí na přístrojích, může pomoci sestřičce vykoupat, učesat své holčicce culíky, číst knížky nebo jen tak dítě hladit. Je to vlasně to jediné, co pro vážně nemocné dítě může udělat a také je to to jediné, co my můžeme nabídnout těmto nešťastným rodičům...být nějak užitečný pro své dítě. Mluvím samozřejmě o spolupracujících rodičích, ne vždy to jde, někteří lidé ve stresu nereagují adekvátně. Ale ve většině případů jde s rodiči navázat dobrý vztah. Jsem moc vděčná, že jsem měla možnost pracovat v tak osvíceném prostředí a doufám, že budu moci být ještě užitečná i v tomto směru. Po MD se již nemohu vrátit do tak časově náročného provozu, budu pracovat jako praktická lékařka a tvůj příběh je poučením, že někdy se člověk musí vykašlat na obvyklé objednací doby (viz EEG) a raději poslat dítě na vyšetření na vyšší pracoviště hned a raději zbytečně než pozdě.
Minulý týden jsem viděla dokument Olgy Sommerové o rodičích, kteří přežili své děti. Utvrdilo mně to v názoru, který jsem měla pracovně z "druhé strany". Pro rodiče jejichž děti musely před koncem trpět (nebyla to např. náhlá tragická smrt), nebylo to že dítě umřelo to nejhorší. Jako nejstrašnější vnímali to, že jejich dítě musí trpět a nikdo mu nemůže pomoci a ulevit. Smrt byla smířením a vysvobozením. Mrzí mně, mili, co jsi musela prožít, ztratit takovým způsobem dítě je velmi těžké. Pokud máš sílu, důvěřuj v Pána a pros jej, aby ti dal sílu žít pro ty, kteří tě mají rádi a potřebují tě.
 Lavanda 


Re: milá Mili 

(21.2.2007 11:47:30)
Nevím, co napsat. Článek jsem ani nemohla dočíst. Je to tak smutné. Bohužel se před týdnem něco podobného stalo u našich sousedů a dnes jdeme na pohřeb malého chlapečka.
 Amila 


Re: milá Mili 

(21.2.2007 12:15:59)
Ahoj Mili,
Tvůj bolestný příběh znám, četla jsme tvé příspěvky na věřících maminkách, ale nenašla jsem odvahu Ti napsat.
V tomto případě snad nejdou ani vhodně volit slova, tvá bolest je cítit z každého příspěvku, je mi to tak neskutečně líto, že ani nevím, kde se to ve me bere.
Je staršné, že musíte něco takového prožívat a ještě horší, že máš pocit, že to mohlo dopadnout jinak.
Doufám, že muj příspěvek nezní, až tak moc zmateně
Mili, drž se !
 Mili+5 


Re: milá Mili 

(21.2.2007 12:23:11)
Vladko, jsem ráda za to, co jsi napsala.:-)
 Mili+5 


Doplnění 

(21.2.2007 12:18:27)
Ráda bych doplnila, že Milenka zemřela na herpetický zánět mozku(zapomněla jsem to do článku jasněji napsat), což je u takto malých dětí tak závažné, že ani včasná a nepřerušená léčba by nejspíš nezabránila tomuto konci. Přesto podcenění ze strany lékařů tam určitě na začátku bylo a byla bych moc ráda, aby si to lékaři uvědomili. Nechci podávat žaloby, ono to opravdu bylo tak těžké, ani ti nejlepší v Motole nevěděli, co s tím, konečnou příčinu smrti potvrdila až pitva, spíš bych si moc přála, aby se poučili a začali mnohem více důvěřovat matkám a také bych moc chtěla, aby už žádné děti nemusely být v nemocnici samy, aby už všude pochopili, jak je to důležité a nejen pro děti, ale i pro ty maminky, zvláště u těžce nemocných dětí. Kdyby se Milenka uzdravila, snad by ten pobyt v nemocnici byl pro nás jen nepříjemnou vzpomínkou, kterou bych Milence vynahradila svou láskou a péčí, jenže když to byly poslední dny jejího života...
 Jitka+2kluci 


Re: Doplnění 

(21.2.2007 13:11:57)
Mili, byla by to pro Tebe určitě velká útěcha, kdybys ty poslední dny života Milenky mohla být stále s ní.
To, že v ČR stále ještě není samozřejmé, že rodiče tráví čas v nemocnici se svýma dětma, mě neustále udivuje. Kdysi jsem tady o tom psala článek.
Souhlasím s Tebou, k určitému zanedbání nepochybně došlo a je těžké říci, zda by se něco změnilo, když by se s léčbou začalo včas, nejspíš ne. Tato nemoc je tak vážná a prognóza spíše velice špatná.
Ale chtěla jsem napsat, je to strašně smutný, ale krásně napsaný článek. Možná bys ho mohla poslat řediteli té nemocnice, ve které Ti neumožnili být s Milenkou, primáři té JIPky a tomu kraji, který tuto nemocnici spravuje. Možná by si potom dokázali aspoň trošku představit, co pro rodiče a ty děti znamená být v nemoci spolu. Jak moc je důležité, aby v takto náročných dnech vážné nemoci mohly být nemocné děti s rodiči.
V zemích západní Evropy je přítomnost rodičů u dítěte samozřejmostí i na takových odděleních jako je ARO či JIP, občas jsou rodiče, když je to nutné, posláni na chodbu, ale pak se zase vrací ke svému dítěti. Ale v ČR to z nějakého , mně naprosto nepochopitelného, organizačního důvodu stále není samozřejmé.
 Mili+5 


Re: Re: Doplnění 

(21.2.2007 13:34:12)
Jitko, to je dobrý nápad, musela bych to tedy upravit a zkrátit a nevím, zda na to budu mít sílu v nejbližší době, už tento článek bylo těžké napsat a poskládat, ale možná to časem udělám.
 jak 


Re: Re: Re: Doplnění 

(21.2.2007 15:13:57)
MILI, brecim u toho. Je mi to moc lito a nevim, co napsat. Zkuste si poridit dalsi mimi. Vim, ze na Milenku nezapomenete, ale treba to pomuze. Hodne sily a stesti preje Jana
 Vendy+2 
  • 

Re: Re: Doplnění 

(21.2.2007 13:52:41)
V tom s vami musim souhlasit, ze je opravdu v CR velmi divne, ze maminky stale jeste nemuzou v mnohych nemocnicich zuatavat s nemocnymi detmi. Toto prece nedava zadnou logiku ! Deti patri k matkam, a zvlaste pokud jsou tezce nemocne a je jim zle. Odlouceni a byti na neznamem miste a s cizimi lidmi jejich stav spis zhorsuje nez zlepsuje. V teto veci jsou Cesi opravdu stale jeste 100 let za opicema. Ja ziji v Dansku a tady je to uplna samozrejmost, ze maminky jsou na pokoji v nemocnich s detmi, to je prece jasna vec.
Muzeme jen doufat, ze se to v CR brzy zmeni, vzdyt je to uplne nehumanni takto deti od maminek rozdelovat !
 Monika. 


Re: Doplnění 

(21.2.2007 14:19:11)
 falmarka 


Re: Doplnění 

(21.2.2007 22:21:19)
Milá Mili, tvůj příběh je velmi smutný a bohužel pro matku není nic horšího než hledět na své umírající dítě a nemoci mu pomoci. Jak rády bychom vzali ten úděl na sebe, aby se naše milované děti netrápily. Pevně věřím, že Milence je lépe a ráda by byla, kdyby tvé trápení nebylo tak bolestivé. Chce to hodně síly, kterou určitě v sobě máš, jít dál. Moc ti držím palce,ať se odrazíš tou správnou nohou a plně se nadechneš nového plného života.

Co mě ovšem znovu podivuje, je to, že jsi nemohla být s ní v nemocnici. Já jsem teď byla s dcerou sice na velmi banálním zákroku, ale při přístupu k matkám, který tam zdravotnický personál vede, jsem se odhodlala a svůj otevřený dopis přes síť mateřských center postoupila vedení dané nemocnice. Mrzí mne,že v nás zdravotnický personál vidí přítěž, né pomoc. Přitom láska, péče a starostlivost vlastní matky u lůžka nemocného ba dokonce umírajícího dítěte, je velmi velmi důležitá. Pro dítě je to velkou úlevou a hlavně i to přináší značné pokroky při léčbě. Přeci stresované dítě, se bude hůře uzdravovat než dítě, které tam má svého rodiče, který mu je v těchto těžkých a bezradných chvílích oporou.

Milá Mili, přeji ti hodně síly do dalšího života. Markéta
 Čarodějka... 


Re: Doplnění 

(21.2.2007 23:06:23)
Milá Mili,
přečetla sjem Tvůj článek jedním dechem a už v půlce jsem tu bulela jak želva a přes slzy jsem nemohla dál...
Přiznám se, jsem jsem totální neznaboh, tak jsem spoustu věcí nechápala a nechápu...a ani jim nevěřím, ty řeči o pánu atd..
Ale každopádně jsem byla otřesena přístupem lékařů a personálu na JIPce.
Mě by od mých dětí prostě nedostali! Nenechala bych tam prcka bez mámy, samotného! Já proležela celou noc u syna na "blbým" ORL i přes to, že jsem měla ve vedlejším pokoji postel. A to jsme tam byli s úplnou prkotinou, oproti tomu, co protrpěla Vaše Milenka!
Víte, že čeho se ten prevít zánět udělal?
Ježkovy voči, to je tak nespravedlivý, když se to stane!
Myslím, že v tomto Vám Vaší víru závidím....aspoň máte tu útěchu, že je někde, kde jí je dobře!
Přeji moc moc sil a taky Vám moc přeji to, aby ta největší bolest odezněla a neodcizilo Vás to ještě víc s manželem! Teď jeden druhého moc potřebujete!!!
Držte se!!!


 Aja, syn 8m 
  • 

Dotaz na Mili 

(22.2.2007 13:29:35)
Mili, chci se zeptat, víte jak se to stalo, to že Milenka onemocněla? Pokud ano a je něco, čeho by se měli maminky vyvarovat, prosím, poděl se s námi o zkušenost. Přeji Ti už jen dobré. Nevím, co víc dodat, je to opravdu velice těžké.
 Mili+5 


Re: Dotaz na Mili 

(22.2.2007 13:38:56)
Ajo, nakazila se nejspíš, jistě to samozřejmě nevíme, od staršího syna, když měl pásový opar. Jenže později jsem se dozvěděla, že infekční je člověk ještě i nějakou dobu před tím, než se ten opar plně manifestuje, takže je těžké tomu zabránit. Nicméně obecně se dá říct, že pokud se u někoho v rodině vyskytne pásový opar a máte v rodině malé dítě do 3 let(u miminek a batolat není ještě zcela dotvořený imunitní systém, proto je to pro ně tak nebezpečné), tak bych doporučovala ho zcela izolovat, tedy jednoho nebo druhého poslat pryč, třeba k babičce nebo tak. Ono se to až tak nezdůrazňuje, ale po této zkušenosti bych to udělala.
 Lavanda 


Re: Re: Dotaz na Mili 

(22.2.2007 13:49:29)
Doktoři asi tohle neví, protože když měla před pár lety pásový opar moje známá, nikdo jí nic o izolaci neřekl. Naštěstí to děti odnesly jen planými neštovicemi, i když byly maličké, kluk měl rok.
 Lavanda 


Re: Dotaz na Mili 

(22.2.2007 13:45:20)
Ale Mili o tom přece ve článku píše. Milenka se nakazila herpes virem, nejspíš proto, že jeden z jejích bratrů onemocněl pásovým oparem. Většinou z toho ale u dětíjsou jen plané neštovice, naštěstí, tedy pokud je už neměly. Před pár lety takhle onemocněla pásovým oparem jedna moje známá a její děti dostaly obě plané neštovice. Nikdo jiný je neměl.
Moje děti plané neštovice už prodělaly, nejmladší měl pět měsíců. Nejstarší měl neštovičku dokonce i na očním bělmu. Pokud bych měla další dítě, asi bych uvažovala o očkování proti planým neštovicím.
Po prodělání neštovic virus přežívá v našich nervových zakončeních celý život. V případě oslabení se může projevit právě jako pásový opar.
 doula nika 


nestovice 

(27.2.2007 9:41:40)
copak nevite ze i ockovani jedinci muzou (a dostavaji) nestovice ... a jsou horsi nez u neockovanych.
V.
Pro Anglicky mluvici www.vran.org
 Lucka, ročník 73 


pro Mili a celou její rodinu.... 

(21.2.2007 12:35:38)
nevím, co napsat - že jsem při čtení článku brečela jako blázen, že jsem cítila malichernost toho, co občas považuju za důležitý? Kdepak - to je sice pravda pravdoucí, ale nějak se to snad ani nehodí.....

politovat Mili a Mileku? Jo, jo - je mi jich moc a moc líto. NIKDO si nezaslouží vidět umírat svoje dítě. Ale nemyslím si, že je to to pravý - mám pocit, že Mili nestojí o lítost ani o obdiv, jak je statečná - protože sama se tak necítí - i když v očích nás ostatních - je to neskutečně statečná ženská.....

Myslím, že Mili se snažila s Milenkou rozloučit a zároveň jí na dálku přivítat "Doma". A proto i já se připojuji a vítám Milenku Doma. A doufám, že za to utrpení, které si vybrala tady u nás na světě se jí tam dostává toho nejlepšího.....

Nejsem věřící a proto doufám, že nevadí, že to píšu tak, jak to cítím....


A Mili a celé rodině moc přeju, aby doma zae zavládl klid, pohoda a harmonie. Vím, že to není snadné. Vím, že jsou věci, které NIKDY nepřebolí. Ale čas je opravdu milosrdný a snad vám brzy pomůže zase cítit společné teplo domova. Že Mili zase najde radost z toho, že má Petra, že má kluky. Vím, že to nebude jednoduchý - ale STRAŠNĚ moc držím palce, ať se zadaří.....


Snad se tím, co jsem napsala, nikoho nedotknu - prostě jen posílám sílu, ať je líp!!!! Bohužel, jinak pomoci není v mých silách. A já bych tak ráda.....
 Čarodka 
  • 

Pomoc při virových infekcích 

(21.2.2007 12:37:28)
Využívám této nepěkné příležitosti (Mili, přijmi, prosím, mou upřímnou soustrast) k informování široké rodičovské veřejnosti o možnostech léčby virových i jiných infekcí. Mám naprosto skvělé výsledky s koloidním stříbrem. Firmu, která prodává přípravek v Čechách, raději neuvedu, abych nebyla podezírána z reklamního podbízení, ale snadno ji najdete ve vyhledávači. Mimo to je možné zakoupit si generátor, kterým se spotřeba ve větších množstvích výrazně zlevňuje. Po několikaletých zkušenostech bych naprosto neváhala koloidní stříbro ve vážných případech použít i u malinkých dětí, pochopitelně s patřičně sníženým dávkováním (nesmí ho jen osoba alergická na kovové stříbro). S oficiální léčbou-neléčbou se snáší většinou dobře. Samozřejmě může interagovat s nasazenými léky, ale tato situace může nastat u jakékoliv kombinace přípravků, všechno na světě prostě probádané není. Lékaři se stříbrem nemají prakticky žádné zkušenosti a je možné, že jeho účinek budou brát v nejlepším případě s despektem. Ale jste všichni rodiče s plnou zodpovědností za své děti a je jen na vás, jak léčbu svého dítěte pojmete.
 Lassie 
  • 

Někteří lidé mají hroší kůži 

(21.2.2007 12:54:09)
Čarodko, váš příspěvek mi přijde dost nevhodný. Pokud máte nouzi o klienty, oslovte jinou část veřejnosti a nejlépe jiným způsobem. To, co jste napsala a zejména poslední věta hraničí až s citovým vydíráním.
 Jahůdka, tři děti 
  • 

S despektem 

(21.2.2007 22:00:01)
Lékaři budou brát tuto léčbu s despektem a já beru s despektem celý Váš příspěvek. Jako matka plně zodpovědná za své děti určitě na nich nebudu zkoušet něco, o čem nikdo nic neví.
Jinak se mi zdá Váš příspěvek na tomto místě a v tuto chvíli naprosto nevhodný.
 Iveta 
  • 

Re: S despektem nebo se smírem? 

(22.2.2007 7:41:29)
Mně se zdá příspěvek vhodný. Kdy(?) byste chtěla upozornit, že jsou i jiné možnosti? Když se nic neděje? Pak si samozřejmě nikdo ničeho nevšimne, protože to není potřeba. Koloidní stříbro známé je a je i vyzkoušené, není potřeba jím při pochybnostech nahrazovat léčbu zdravotníků, stačí doplnit ji. Neodříkejme se nových a užitečných věcí. Navíc mi připadá přirozené a DĚLÁVÁ SE,že vyjádření soustrasti provází i nabídka pomoci.
 Líza 


Re: Re: S despektem nebo se smírem? 

(22.2.2007 7:45:58)
Pomoci? Pomoci komu????
Tohle je hyenismus, pomůže si akorát dealer koloidního stříbra, ale pomocí pro pozůstalé není říkat "měli jste udělat ještě tohle".
(A to úplně opomíjím "účinnost"...)
 Iveta 
  • 

Re: Re: Re: S despektem nebo se smírem? 

(22.2.2007 7:50:56)
Vidím, že smír nezabírá. Život ale neskončil, vždy zbývá někdo, komu by se pomoc mohla v budoucnu hodit.
 oddTom, Matěj04 Ignác06 Líza08 


Re: Re: Re: Re: S despektem nebo se smírem? 

(22.2.2007 23:05:17)
Iveto, i mně to přijde v tomto tématu touto formou nevhodné. Ještě tak možná kdyby to byla strohá nenápadná zmínka. Pokud je to k. s. takový zázrak a dotyčná o tom chce informovat, může třeba napsat samostatný článek nebo založit novou diskusi.

Jinak, soustrast provází nabídka pomoci, ale pomoci, která má ještě pro příbuzné zemřelého smysl!
 Elleonor 


Milá Mili... 

(21.2.2007 12:43:45)
Snažím se vám napsat slova podpory ve vašem žalu, ale žádné slova nedokážou vyjádřit co bych vám vlastně chtěla říct.
Mrzí mě, co musela Milenka, vy a vaše rodina prožít v těch posledních dnech,
vždyť mnohé mohlo být ze strany nemocničního personálu zmírněno větší dávkou lidskosti. Vždyť vaše přítomnost mohla výrazně podpořit sílu vašeho malého děvčátka a pomoct tak v léčbě.

Přeji vám, Mili, hodně síly.
 Iva, Viki (8/05) 
  • 

moc smutné - pozor na meningitidu! 

(21.2.2007 13:20:53)
Milá Mili,
čtu Váš příběh a brečím. O to víc, že tento minulý týden zemřela na meningitidu moje kamarádka (5. měsíc těhotenství), máma dvou malých dětí. Poprvé je z nemocnice poslali s tím, že se jedná o střevní chřipku (měla horečky, bolesti hlavy, zvracela!), podruhé už bylo pozdě. Celé to bylo velmi rychlé, ani ne 24 hodin.
Nikoho ani nenapadlo, že by se mohlo jednat právě o meningitidu.
Našli jsme si poté s manželem nějaké informace o této strašné nemoci na http://www.ordinace.cz/clanek/meningitida nebo na http://www.doktorka.cz. K výrazným projevům patří tuhnutí šíje, kdy narozdíl od chřipky, nejste schopni dát hlavu na prsa.
Vím, že kamarádce ani jejímu miminku už život zachránit nemůžeme, třeba to ale pomůže někomu dalšímu. Ať už dítěti nebo dospělému.

Iva
 nada 
  • 

Re: moc smutné - pozor na meningitidu! 

(21.2.2007 14:17:18)
Mám len malú pripomienku. Moja 13-rocná dcéra našťastie šťastlivo prekonala herpetickú meningitídu bez typických príznakov, len vracala a bolela ju hlava,preto na základe EEG sa asi 3 dni vylučoval nádor mozgu, az ked bolo týmto smerom všetko negatívne jaj vzali mozgomiešny mok, čím sa potvrdila diagnóza a nasadili sa antivirotiká. Takže nie vždy musia byť teploty a strpnutá šija. Bolesť hlavy bola ale taká intenzívna, že kvôli nej nevstávala z postele(prvé dva dni, kým bola doma, potom už ležala na JIS, nekomunikovala, nepoznala nás..). Zázračne to dopadlo bez akýchkoľvek následkov- už sú odvtedy 4 roky.
 Iva, Viki (8/05) 
  • 

Re: Re: moc smutné - pozor na meningitidu! 

(21.2.2007 14:32:20)
ahoj,

mojí kamarádce bohužel tolik času dopřáno nebylo. Zřejmě chytla nějakou zákeřnější formu, celé to netrvalo ani 24 hodin od prvních příznaků.
Jiná moje známá prodělala rovněž meningitidu (purulentní)po prodělaném hnisavém zánětu zubu, její manžel je lékař a díky strnutí šíje a dalším příznakům vytušil oč se jedná a odvezl ji rovnou na neurologii, kde jí udělali lumbální punkci a za hodinu měli jasno. Měla obrovské štěstí, je živá a bez vážnějších následků.

Hodně zdraví a štěstí všem
Iva.
 Lucka, syn 4 měsíce 
  • 

Milenka 

(21.2.2007 21:36:01)
Mili,
je mi moc líto, co se Ti stalo. Po přečtění Tvého článku jsem dlouho brečela a nemůžu přestat na něj myslet. Kdyby se to stalo mě, nevím, co bych dělala. Je dobře, že máš svou víru, která Ti pomáhá překonat toto trápení, ale nezapomínej na svou rodinu, manžela a kluky. Určitě tu ztrátu prožívají stejně intenzivně a myslím, že se potřebujete všichni navzájem, nemělo by vás to rozdělovat. Smutek a deprese po smrti dítětě jsou víc než pochopitelné, ale nesmí Tě ochromit na zbytek života. Přeji Ti hodně síly.
 LIM,chlapeček v nebi 
  • 

Milá Mili 

(21.2.2007 13:32:00)
Milá Mili, moc dobře vím, co teď prožíváš. Nedávno jsem ztratila chlapečka. Možná jsme se dokonce potkali v nemocnici. V Boha nevěřím, ale v těhle chvílích jsem se k němu i já nevěřící obracela a prosila ho o pomoc, pomoc ne pro mne, ale mému chlapečkovi. Je hrozné, co teď napíšu, ale já věřím, že mu opravdu pomohl. Nepomohl mně, ale jemu ano. Od doby, co se narodil (zemřel, když mu bylo 24 týdnů) ho provázely zdravotní komplikace (měl celkem 6 operací). Ta šestá byla už jen zoufalým pokusem zachránit mu bytí - nikoli život.Podle pitvy, kdyby to přežil by byl nevzdělatelný a zcela odkázaný na pomoc druhých. Přesto bych ho chtěla mít tady a starat se o něj. Je to sobecký, tak strašně sobecký, ale já ho hrozně moc milovala. Snažila jsem se podle svého nejlepšího svědomí a vědomí pro něj udělat to nejlepší. Za těch několik týdnů jsem poznala spoustu doktorů a sester. Na některé budu vzpomínat v dobrém, ale některým neodpustím do konce svého života. Není to totiž o profesi, ale o jednotlivých lidech. I sebelepší odborník může být jako člověk - nemůžu najít ten správný výraz, protože mne napadají jen samé sprosté výrazy - zkusím hovado (nejsem si jistá, jestli to hovado neurážím). A někoho takového jsem potkala hned na začátku naší společné krátké cesty s mým chlapečkem. V době kdy můj synáček bojoval o život (2 dny po porodu), mne obvinil, že stav malého můžu já. Víte, to se potom jen těžce hledá společná řeč. Že to nebylo etické, že mne to donutilo být obezřetná a u jiných doktorů hledat v jejich slovech skrztý význam, je snad logické. Že mne to zlomilo, že na to často myslím, když v noci nemůžu spát. Ale abych nebyla nespravedlivá, poznala jsem i dobré a lidské doktory.
Milá Mili, ty mne jistě pochopíš jako chápu já tebe. Víš, souhlasím s Tvým manželem, že o miminku by jste teď neměli uvažovat. Když si představím, že bych měla mít mimonko, tak si představím jen svého ztraceného chlapečka. A toho mi nikdo nenahradí - žádné jiné dítě. Připadám si jako vyhaslá sopka. Když se dívám na jiné děti, tak v sobě nemám tu lásku, ta odešla s mým chlapečkem. Proč jsem neumřela místo něho.
 LIM,chlapeček v nebi 
  • 

Milá Mili 

(21.2.2007 13:33:23)
Milá Mili, moc dobře vím, co teď prožíváš. Nedávno jsem ztratila chlapečka. Možná jsme se dokonce potkali v nemocnici. V Boha nevěřím, ale v těhle chvílích jsem se k němu i já nevěřící obracela a prosila ho o pomoc, pomoc ne pro mne, ale mému chlapečkovi. Je hrozné, co teď napíšu, ale já věřím, že mu opravdu pomohl. Nepomohl mně, ale jemu ano. Od doby, co se narodil (zemřel, když mu bylo 24 týdnů) ho provázely zdravotní komplikace (měl celkem 6 operací). Ta šestá byla už jen zoufalým pokusem zachránit mu bytí - nikoli život.Podle pitvy, kdyby to přežil by byl nevzdělatelný a zcela odkázaný na pomoc druhých. Přesto bych ho chtěla mít tady a starat se o něj. Je to sobecký, tak strašně sobecký, ale já ho hrozně moc milovala. Snažila jsem se podle svého nejlepšího svědomí a vědomí pro něj udělat to nejlepší. Za těch několik týdnů jsem poznala spoustu doktorů a sester. Na některé budu vzpomínat v dobrém, ale některým neodpustím do konce svého života. Není to totiž o profesi, ale o jednotlivých lidech. I sebelepší odborník může být jako člověk - nemůžu najít ten správný výraz, protože mne napadají jen samé sprosté výrazy - zkusím hovado (nejsem si jistá, jestli to hovado neurážím). A někoho takového jsem potkala hned na začátku naší společné krátké cesty s mým chlapečkem. V době kdy můj synáček bojoval o život (2 dny po porodu), mne obvinil, že stav malého můžu já. Víte, to se potom jen těžce hledá společná řeč. Že to nebylo etické, že mne to donutilo být obezřetná a u jiných doktorů hledat v jejich slovech skrztý význam, je snad logické. Že mne to zlomilo, že na to často myslím, když v noci nemůžu spát. Ale abych nebyla nespravedlivá, poznala jsem i dobré a lidské doktory.
Milá Mili, ty mne jistě pochopíš jako chápu já tebe. Víš, souhlasím s Tvým manželem, že o miminku by jste teď neměli uvažovat. Když si představím, že bych měla mít mimonko, tak si představím jen svého ztraceného chlapečka. A toho mi nikdo nenahradí - žádné jiné dítě. Připadám si jako vyhaslá sopka. Když se dívám na jiné děti, tak v sobě nemám tu lásku, ta odešla s mým chlapečkem. Proč jsem neumřela místo něho.
 Agnes (1,5 dítěte) 


asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 13:45:00)
Mili, v první řadě upřímnou soustrast. Nezažila jsem, že by mi umřelo dítě a ta myšlenka mě upřímně děsí. Když mi bylo deset roků, zemřel mi o tři roky starší bratr kvůli nádoru na mozku. Poslední léta strávil střídavě doma a po různých nemocnicích, moc jsme se nevídali. Nechci se dotknout Tvé víry, ale nesnáším ty ponižující řeči o tom, že Bůh nás zkouší, že si to zasloužíme a že to tak má být. Kdyby totiž nějaký Bůh existoval, nikdy by nedopustil takové trápení, které jste zažili Vy s Vaší Milenkou a spousta jiných slušných a poctivých lidí, jejichž blízcí (nebo i oni sami) se trápí. Nebudu to rozebírat, je to můj názor. Jsem ateista a zůstanu jím do smrti, protože tohle bych Bohu NIKDY NEMOHLA ODPUSTIT.
 Lucka,2děti 
  • 

Asi je to trochu jinak 

(21.2.2007 14:06:35)
Agnes,je to trochu jinak. Z celého článku Mili je vidět dlouhá cesta společně s Pánem Bohem, opravdová komunikace v modlitbě. Prožila na téhle cestě mnoho už předtím, než se tahle hrůza kolem Milenky stala. Nejsou to poníženecké a slabošské řeči, je to čistý cit. To člověk, který nedokáže na chvíli odložit své svrchované právo o sobě rozhodovat, nemůže pochopit. Neberte to, že se nyní do Vás navážím, pokouším se to trochu vysvětlit. Přeju Vám, abyste se až bude ten správný čas, pokusila na chvíli vzdát své absolutní svobody, zkušenost těch, kteří to udělali, mluví o tom, že obratem získáte svou svobodu zpátky a ještě vrchovatě navíc. Nebojte se přemýšlet o Bohu z opačné strany.
 10.5Libik12 


věřím 

(21.2.2007 14:46:27)
Milá Mili, je mi to tak líto, znovu a znovu.
Tvoje svědectví o této strastiplné cestě, tvůj dialog s Pánem a tvé poznání Milenky Doma moji víru posiluje. Děkuji.
Pláču s vámi.
 delfina7 


Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 14:58:36)
Neumím si představit, že by se našim dětem něco zlého stalo, každý den se toho bojím.
Je mi líto, že věřící maminky místo slov od srdce umí jen naučené fráze. Přece nejsou nemyslící stroje, snad by mohly najít nějaká hezká slova útěchy. Fráze jako Pán dal, Pán vzal jsou strašné. To radši ať ti lidi neříkají nic.
 Lassie 
  • 

Re: Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 15:31:07)
Ireno, tento celý článek je psán od srdce - a ano, někteří lidé by opravdu měli raději mlčet. Tak se tím, prosím, řiď.
 Karin80 


Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 17:02:28)
Lassie, souhlasím...
 Rosina 
  • 

To jsem tu ještě nečetla 

(22.2.2007 22:22:13)
Nechápu, tuto větu (Pán dal, Pán vzal)jsem tu opravdu ještě nečetla - ani nic, co by se jí podobalo.To musí být nějaký omyl.
 LobaD 


Re: Re: asi mě ukamenujete 

(26.2.2007 9:49:46)
v první řadě je mi to strašně moc líto.Nedokážu si ani z daleka předtavit jakou bolest prožíváš a myslím,že je dobře,že máš víru.myslím,že ti pomáhá lépe zvládnout tu hrůzu a traumata.
Na holky co tady píšou,že bys měla zanechat těch frází nehleď,je to čistě tvá věc a rozhodně je to lepší způsob vyrovnávání se s tou ztrátou než třeba alkohol,sedativa apod..
Přeji ti abys svou víru nikdy neztratila a hlavně aby ti pomáhala jít dál životem.
 Kamila 
  • 

Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 16:11:44)
Váš článek jsem četla hned ráno, ještě na něj nebyl ani jeden příspěvěk. Celý jsem ho probrečela a po celý den, kdy postupně čtu další příspěvky, na Vás myslím. Od Agnes se objevil podobný příspěvek, který jsem chtěla napsat už ráno. Nejsem věřící, ale mám pocit, že jsem taková napůl. Ateistka také vyloženě nejsem. Ale jedno vím jistě. Dosud mi nikdo nevysvětlil, jak je možné, že Bůh si k sobě bere děti, které nechá trpět, než jim uleví od bolestí, vezme si maminky od dětí a další lidi, kteří nikdy nic zlého neudělali a zloděje, vrahy a jiné lidské zrůdy nechá žít. Jak je tohle možné? Věty typu, že se Bůh chce obklopit čistými dušemi, mi přijdou zcela zcestné, když po nich zůstane truchlící a v srdci ublížená rodina. Přeji Vám, abyste byla silná, hlavně kvůli Vašim dětem, potřebují Vás.
 Insula 


Re: Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 16:26:50)
Kamilo, také nejsem věřící. Jsme na tom asi tak jako ty. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí. Ale Bůh??? Nevím. Mě zemřela matka, když mi bylo 14 a byl to dost krutý zážitek. I ty roky potom jsem měla hodně těžké, ale jsem za ně ráda. Jinak bych byla asi jiná.
Ale to jsem nechtěla napsat. Jednou jsem někde četla, že "Bůh" si k sobě bere ty, které má nejraději. Sice nevím, proč je nechá trpět, ale docela mi to přišlo "trochu logické". Máma byla taky skvělý člověk, hodná, milá, všichni jí měli rádi a neměla to v životě jednoduché (jen samá práce a taky starosti s mým otcem, myslím, že s ním nebyla moc šťastná, i když mi to do očí nikdy neřekla), takže mi to opravdu přišlo docela trefné vysvětlení. Jako by jí "někdo" chtěl zbavit toho lidského utrpení.
Tento článek jsem četla hned ráno a celý jsem ho probrečela. I si trochu vyčítám, že jsem ho četla, protože na to musím celý den myslet. Mám dvě děti a neumím si představit, že by se jim mělo něco stát. Jímá mě z toho hrůza. Nejhorší je, když se musí máma dívat dětem do hrobu. To mi řekla moje babička. Věděla, o čem mluví. Pohřbila dvě svoje děti (mojí mámu a strejdu).
 Lucie 
  • 

Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 12:46:50)
Hmm,jenže pokud člověk začne brát v potaz reinkarnaci, tzn.že tu nejsme poprvé (mimochodem v i v Bibli o ní zmínky najdeme, pokud opravdu člověk hledá a navíc pro vyšší představitele církve je reinkarnace samozřejmostí), tak potom i naše utrpení začne mít smysl- člověk jím má něco pochopit..
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 13:06:10)
Hledání smyslu života(tedy i utrpení) je obsaženo ve všech náboženstvích a vírách. Nemusí být jen zjednodušený pohled na to, že jelikož jsme se v některých životech s čímsi nevypořádali, vracíme se znovu a znovu k tomuto úkolu. Stejně naše představy o nové dimenzi jsou jenom tím, co my umíme říct, přímou zkušenost nikdo nemá. Ježíš žil, Budha žil, dle mého by si rozumněli.
Mně je blízký Kristův příběh s těmi všemi tajemstvími,obrazy, mnohoznačností. Navíc sem kulturně a historicky patří. Momentálně jsou instituce, které se jím zabývají, módně pranýřovány,takže kdekdo mluví o odvislých problémech, aniž by se vůbec zamyslel nad podstatou.

Já neumím pochopit čistý ateismus, to jako myslíte, že všechny ty složitosti světa jsou zkrátka hříčkou DNA? Zcela nahodilou? Že smyslem našeho života je splatit hypotéky, dostat děti na KU a pěstovat rajský na chatě?
 Insula 


Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 16:07:52)
Ne Libíku, ateisté spíš věří v to, že oni sami jsou strůjcem svého života a vše je dílem přírody a evoluce. Smysl života možná ani nehledají. Ale to s vírou v Boha (jakéhokoliv) nemá nic společného. Smyslem života může být i to, že tady zanechají svojí genetickou výbavu (potomci) a tím se vlastně také stanou nesmrtelnými. Smyslem života se pak stává život sám (a jeho zachování). :-)))
Ale to jsou jen moje úvahy a taky čerpám něco od manžela, protože já sama sice nejsem přímo věřící, ale ani nemůžu říct, že bych v "NĚCO" nevěřila. :-)))
 Mili+5 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 16:12:43)
Velmi bolestně jsem se přesvědčila, že nejsme strůjci svého života, vždyť neovlivníme ani to, co bude zítra, můžeme mít spoustu plánů, i chytrosti a vůle a stačí úplná "maličkost" a vše je jinak.
 Insula 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 16:17:14)
Chápu. Ateista by ti asi řekl, že je to život. Lidé jsou prostě nemocní, někteří se uzdraví, někteří ne a to se, bohužel, týká i těch nejmenších. :-((( Buď ráda, že máš víru. Mám dojem, že to je pak snažší. Já to štěstí nemám (nebo jen poloviční). Hodně sil, Milli.
 Insula 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 16:30:49)
Milli, nevím, jestli si to ještě přečteš, ale zajímalo by mě, zda se zjistila příčina??? Nevím, jestli to nebylo v článku, konec jsem už jen tak rychle přelétla, protože jsem pro slzy neviděla.
 Vanda 
  • 

Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 18:29:26)
Možná by ses divila, ale ateista není automaticky člověk který v životě nehledá žádný hlubší smysl a žije jen pro materiální stránku světa. Tak to vůbec není.
Slušný ateista dodržuje samozřejmě to samé desatero co slušný věřící (kromě v jednoho boha věřiti budeš). Smyslem života ateisty může být poznání světa kolem sebe, dávání lásky, snášení bolesti, odevzdání se a poznání sama sebe, jen tomu neříká "ve jménu Boha", ale "ve jménu člověka". Ateista řeší ty samé problémy jako věřící, dokonce i stejnými způsoby.
Ateista dokonce může mít načtenou Bibli, vědět co je to přijímání, dalmatika nebo Nejsvětější svátost, proč Kristus trpěl a kdo byl Saul, Jan Křtitel a svatá Luitgarda, dokonce může umět mrskat Pater noster jako leckterý ministrant. Po večerech nemusí sledovat zprávy TV nova, ale může číst Kazatele nebo Platóna, hrát na kytaru a prostě dělat všechno to co by mohl i věřící.
Všichni jsme lidé, uvnitř v hlavních rysech stejní, jen se na svět díváme přes jinak zabarvené brýle.

Já neumím pochopit vraždu, trápení živého tvora a vandalismus. Takové detaily jako jestli je někdo katolík, ateista nebo buddhista, mi přijdou malicherné.
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 18:48:14)
Já jsem to nemyslela tak, že ateisté se honí za konzumem, zatímco teisté mají mravní hodnoty, to vůbec ne. Jen je pro mě těžko představitelné, že ta fascinující změť osudů by byla hříčkou nějakého řetězení bez jakési nepojmenovatelné inteligentní vůle, ať už jí říkáme jakkoliv. Nevidím důvod pro evoluci, zato cítím důvody pro určité životní cesty.
A také bych chtěla říct, že věřící tímspíše mají pocit, že jsou strůjci svého štěstí.
Existovala-li by pouze příroda a můj nahodilý osud, měla bych strach.:)
 Vanda 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 20:12:01)
Osud je řadou příčin. Na začátku mohla být náhoda (podle ateisty) nebo Bůh (podle teisty), ale to co se děje pak se odvíjí od již proběhlých událostí. Takže nežijeme ve světě nepředvídatelných událostí, ale událostí, které mají určitou pravděpodobnost. Ateisté nevidí důvod pro Boha, ale cítí důvod pro určité životní cesty...
Mně naopak pocit že je "jenom příroda" vyhovuje :o)
Mimochodem, v klasifikaci náboženství (myslím tím všech světových) je ateismus a křesťanství v těsné blízkosti, jsou si velmi příbuzné a v mnoha ohledech podobné... ačkoli si někdo myslí, že jsou to protiklady, tak jsou si velmi blízké.
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 22:59:27)
Já s tebou souhlasím v tom, že nezáleží na terminologii a že styčných bodu je více než dost. přesto mám nějakou vnitřní potřebu doufat, že náhoda je málo, těžko bych se smiřovala s obětmi čehokoliv hrozného, nemohu si říct, smůla-náhoda, narodil se v blbé době a na blbém místě.
Víra v základní ideu, v nějaký absolutní princip dobra u mě nevylučuje naprostou svobodu konání.
A kdybych věřila jenom na přírodu, měla bych velký problém se skepsí, musela bych připustit, že lidstvo je určeno k zániku:)
Navíc v mém životě došlo k zázraku, který se ovšem realizoval až po mé volbě, ideál ideálů:).
 Vanda 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(23.2.2007 9:22:03)
Já vůbec nemám potřebu Ti něco vyvracet nebo ze své strany vysvětlovat. Rozdíly mezi námi dvěma jsou asi tak velké jako když jeden člověk má na chlebu radši jahohovou a jiný meruňkovou marmeládu.
Já mám přírodovědné vzdělání a vidím do vnitřních dějů přírody o něco víc, než běžný člověk - laik. Když někdo o evoluci ví tolik, že "Darwin řekl že jsme z opic", a o DNA tolik, že "je to nějaký řetěz genů který máme v sobě a pomocí kterého se dá detekovat kdo je vrah nebo otec" pak se nedivím, že může být jat jistou skepsí. Mně vysvětlení, které poskytují přírodní vědy, vyhovuje.
Náhoda je blbec. Někdy mám pocit, že někteří lidé hledají za každou cenu smysl a zdůvodnění pro věci, které prostě smysl nemají (smrt dítěte, dobrého člověka). Myslíš, že smrt dítěte je zkouška, kterou na člověka seslal Pán? Kdyby nechtěl zkoušet lidi, tak by tedy žádné děti neumíraly, dobří lidé by žili 100 let, špatní by byli za své skutky spravědlivě potrestáni, auta by nebourala, poslanci by pracovali pro blaho státu, nemoci by neexistovaly, nehrozilo by globální oteplování, světem by vládl mír? V tom případě já bych si připadala jako v matrixu. Aby existoval život, musí existovat smrt (abys žila, musíš jíst, a zabít, je jedno jestli králíka nebo mrkev), aby existovalo dobro, musí být odlišitelné od nedobra. Samozřejmě mluvím o tomto pozemském žití.
 Sona 
  • 

Pro Vandu 

(10.3.2007 14:36:42)
Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu. Už když jsem nastupovala, byla jsem věřící. Ani dnes nepochybuji o tom, že Bůh je Stvořitel.
Nevím, proč se dějí takové smutné věci, kterým by Všemohoucí mohl zabránit. Věřím, že existuje také Satan a s hříchem získává nad člověkem určitou moc.
Jako studentům nám vštěpovali, že pozorování a experiment jsou základem pro naše poznání. Navrhuji tedy - přečtěte si Bibli(pozorování) a vyzvěte Boha: Jestli jsi, dej se mi poznat! (experiment)
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 18:48:29)
Já jsem to nemyslela tak, že ateisté se honí za konzumem, zatímco teisté mají mravní hodnoty, to vůbec ne. Jen je pro mě těžko představitelné, že ta fascinující změť osudů by byla hříčkou nějakého řetězení bez jakési nepojmenovatelné inteligentní vůle, ať už jí říkáme jakkoliv. Nevidím důvod pro evoluci, zato cítím důvody pro určité životní cesty.
A také bych chtěla říct, že věřící tímspíše mají pocit, že jsou strůjci svého štěstí.
Existovala-li by pouze příroda a můj nahodilý osud, měla bych strach.:)
 Insula 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 22:53:17)
Vando, napsala jsi to moc hezky.
 Lionka 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete....Bůh není... 

(26.2.2007 15:23:07)
Přesně Vando,takto bych to pojmenovala i já -jsem atesistka,věřím v člověka a lidské dobro a nějak si neumím představit,že bych musela mít "nad sebou" nějakého dohlížitele a trestajícího (kterého lze ještě navíc obměkčit nějakými prosbami či odpustky...)-svým způsobem by mne to po tom,co jsem zažila-i děsilo.Zodpovídám se sama sobě a svým nejbližším,kteří jsou na mně závislí.Snažím se(a snažila jsem se vždy) žít a pracovat pro ostatní podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a osud(taky jsem se,na neštěstí,musela dívat na umírání svého malého dítěte),který mne postihl beru jako nespravedlnost kruté přírody,kterou jí nějak stále nedokážu odpustit... Možná jsem byla někdy nakloněna tomu uvěřit v Boha...,ale po té,co mne "něco" tak krutě a doživotně potrestalo (a nevím za co-nikdy jsem nikomu neublížila,pomáhala jsem a pomáhám stále co mohu...) si říkám-Bůh neexistuje,...přece ten,co je popisován jako laskavá,milující a spravedlivá bytost,která má moc nepříznivé změnit,nemocné a nemohoucí uzdravit,pomoci..., by nemohl tak krutě potrestat mne,moje příbuzné i přátele,a v neposlední řadě i moji holčičku-dítě je přece nejšťastnější v náruči milující mámy,rodičů...

 *Hany 


Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 19:08:58)
Libiku,
podle tebe jsou ateisti jen nějaký ubohý hmyz, který vůbec netuší, proč je na světě, a jen "splácí hypotéky, dostane děti na KU a pěstuje rajský na chatě"?
Mám svoje svědomí (nepotřebuju cizí odpustky) a miluju bližního svého už tady na zemi (po mé nebo jeho smrti by už mohlo být pozdě).
Tímto se nechci nikoho konkrétního dotknout, jen nechápu, proč má někdo potřebu se bezdůvodně vyvyšovat nad ostatní. Zvlášť když tady píšete, že vlastně nevíte, jaké má s vámi Bůh záměry a zatím nevíte, jaký smysl má lidské utrpení.
 *Hany 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 19:15:15)
Libiku,
než jsem během vaření sesmolila příspěvek, už se tady vyskytla tvoje odpověď. Škoda, že jsi takové vyjádření nenapsala už v prvním příspěvku, tomu už bych přece jen rozuměla.
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 20:13:02)
Co mi to říkáš?
Já nemluvím o tom, že život ateistův je bez mravních principů, vůbec nemluvím o ateistech a jejich hodnotách. Mluvím o tom, že život jako takový(celého vesmíru) je příliš složitý a propletený, aby byl jen nahodilou genovou mutací. ˇˇZe všechno proč má své proto a že na počátku byl nějaký záměr(boží dejme tomu), prototože jinak se mi zdá to bytí(tedy splácení hypoték věřícími i nevěřícími) příliš složité a zbytečné.
 Briel + Maruška 06/2006 


Drahá Mili .... 

(23.2.2007 22:13:38)
jak malicherné, zbytečné a nepodstatné se mi teď zdají mé "problémy" ... pláču s Vámi a svírá se mi srdce jen při pomyšlení na to, jakou bolest musíte nést v tom svém .... Nejsem věřící v Boha, mám svou víru a holčičku, která je mi vším, dokud mám jí, mohla bych přijít o vše a stále budu nejbohatší na celém světě.
Chci Vám nejen říct, jak moc mne bolí Vaše ztráta a projevit Vám upřímnou soustrast a obdiv, skláním se před Vámi, ale také Vám chci poděkovat. Děkuji za to, že jste mi připoměla, co je důležité a co malicherné, budu se snažit žít každičký den, jako by měl být ten poslední .... Díky a přeji Vám z celého srdce strašně moc sil, ať Vás potkávají už jen samé hezké věci,
Gábina
 10.5Libik12 


Re: Re: Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(22.2.2007 21:16:58)
tak jsme si to vysvětlily, to je dobře.
 Míša 
  • 

Re: asi mě ukamenujete 

(21.2.2007 20:35:14)
Jsem také atejista, ale takhle bych se na to nedívala. zcela chápu tento náboženský postoj - v rámci možností znám Bibli i to učení. Spíše bych v tom viděla možnost útěchy, která může pro rodiče jako je Mili od Boha přijít. Každý se s tak těžkou situací musí porvat, ať je věřící nebo není a ne každý to zvládá. V tomhle mají věřící lidé velkou pomoc. Já popravdě nevím, kde bych hledala novou naději. Představa krásného Doma je určitě útěchou.
Mili, je mi to opravdu líto. věřím že s rodinou tento boj zvládnete.
 Kocicka 
  • 

Re: asi mě ukamenujete 

(24.2.2007 1:03:11)
Ackoli jsem verici krestanka, musim souhlasit s nazorem agnes. Taky nesnasim ty ponizujici reci o tom, ze nas Buh zkousi, ze nam bere deti, ze nam dava trapeni - odkud to prosim vas mate??? To jsou lzi! Jak muze milujici Buh vzit nekomu dite????? Co je to za Buh ktery bere male deti? Biblicky Buh to urcite neni. Ten kdo bere a kdo vas sebral vasi dcerku, byl dabel! Dabel je ten, ktery krade, zabiji a nici, neni to milujici Buh!!!

Buh zna cloveka prilis dobre na to, aby ho zkousel takovym potupnym a nizkym zpusobem!

Ano, je to cele napsane v duchu, Pan dal, Pan vzal, ale toto prece Buh nikdy nerekl, rekl to Job ktery taky nicemu nerozumel (nastesti to pocas sveho souzeni pochopil:-))

Podobne jako Agnes, ani ja bych pri vsi sve lasce k Bohu tohle neodpustila, kdyby to udelal, akorat ze ja vim, ze to BUH NIKDY neudela, protoze Buh neumi delat zlo!

Vase holcicka odesla do nebe uplne zbytecne a prilis brzo :-(.

Abych vas povzbudila, je tady Buh plny lasky, ktery samozrejme stoji pri vas a chce vas povzbudit a dat vam novou silu do zivota. Samozrejme, jednou se v nebi s vasi holcickou uvidite. Netrapte se kvuli ni, je ji tam skvele a Buh se o ni do vaseho prichodu postara. Ctete Bibli, protoze je to Bozi Slovo, ktere ma velkou moc a prosim hlavne neverte lzim o tom, ze Buh trapi, bere, krade, a zabiji.

 m. 
  • 

Re: Re: asi mě ukamenujete 

(24.2.2007 7:50:56)
No a Bůh je bezmocný a nechá ďábla konat? Proč kocicko?
 Kocicka 
  • 

Re: Re: Re: asi mě ukamenujete 

(24.2.2007 8:28:39)
Buh neni bezmocny, ale Buh respektuje to, ze zemi, kterou dal Adamovi, Adam predal dablu u padu a tim se dabel stal panem teto zeme. Buh je spravedlivy. Pokud by nebyl, tak si davno uplatni svou silu a dabla zprovodi ze sveta :-). Ale Buh to respektuje, i kdyz se mu to nelibi. Koneckoncu,mame svobodnou vuli.

To ale neznamena, ze Buh nemuze uzdravit! Pokud se clovek modli ve vire a vi, ze ho Jezis na krizi uz davno zachranil a uzdravil, tak se to ukaze i na jeho tele! Neni to nemozne!

 m. 
  • 

Re: Pokud se clovek modli ve vire ??? 

(24.2.2007 12:02:01)
"Pokud se clovek modli ve vire a vi, ze ho Jezis na krizi uz davno zachranil a uzdravil, tak se to ukaze i na jeho tele! Neni to nemozne!"

A tím chceš říct co? Že jen ty, co mají malou víru postihne neštěstí a nemoc? Že nemocní lidé mají malou víru a málo se modlí? Že opravdu věřící člověk, který se "modli ve vire a vi, ze ho Jezis na krizi uz davno zachranil a uzdravil", nemůže onemocnět nebo mu nemůže zemřít dítě?
 Kocicka 
  • 

Pokud se clovek modli ve vire ??? 

(24.2.2007 21:44:56)
Ne, tim chci rict, ze nemoci prichazeji na kazdeho ale nemoc neni Bozi vuli a Buh touzi kazdeho uzdravit. Pokud clovek vi a veri, ze ho Buh chce uzdravit, bude uzdraven. Jen to jsem tim chtela rict.
 m. 
  • 

Re: Kocicko jsi pomýlená , pyšná 

(25.2.2007 8:01:00)
a jsi i zlá. Až budeš nemocná a neuzdravíš se, nebo někdo s tvých blízkých, vzpomeň si na tuto diskusi. Myslím,že není vhodné dál tuto diskusi zde rozvíjet.
 Kocicka 
  • 

Re: Re: Kocicko jsi pomýlená , pyšná 

(28.2.2007 21:19:00)
Dekuji :-). No jo, Jezise taky prave nabozensti lidi zavrhovali, plivali na neho ... Je to skoda, ze se takhle vyjadrujes, ale ja ti chci rict, ze Jezis te miluje, ze za tebe zemrel a v jeho ocich si krasna, zdrava a spravedliva. At se ti dari!
 Mili+5 


Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(1.3.2007 14:25:36)
Kočičko, máš jistě veliké nadšení pro Boha, ale měla bys více hledat a všímat si v Bibli i těch míst, které neodpovídají tebou přijaté koncepci víry, je jich tam spousta. Jinak se obávám, že budeš dřív nebo později ošklivě zklamaná a zraněná a to jen proto, že vnímáš jen půl pravdy. Ani já, jak jsem uvedla i v článku, netvrdím, že tu nemoc malé způsobil Bůh, ale vím, že Bůh je mocnější než ten, který je ve světě a vidí dál mnohem dál, než kdokoliv z nás a že to tedy Bůh dopustil a jak jsem také psala, vyučoval mně a na mnoha příkladech Božích služebníků z Písma mi ukazoval, že pravá víra je ta, která nekončí tam, že Bůh nás vždy ochrání od každého utrpení, když budeme prosit a věřit, ale naopak, že zachováme důvěru k Němu, ať na nás přijde cokoliv. Vždyť se podívej na samotného Krista, kterého máme následovat. I on prosil, ať mne mine tento kalich, však ne má ale tvá vůle se staň. A také to byl dábel, který zvnějšku způsobil to, že Krista lidé ukřižovali, ( jen namátkou, nebude to přesná citace: "Tehdy již vložil satan do srdce Jidáše Iškariotského, aby ho zradil." nebo Ježíš v Getsemane říká, když ho přišli zatknout: Hle přichází vládce tohoto světa..."), ale zatím vším , kam ani satan nedohlédl byl velkolepý úradek Boží, který přinesl spásu.
 Sona 
  • 

Kéž Vás celou rodinu Pán požehná 

(10.3.2007 14:54:41)
Milá Mili,
znali jsme se před lety, když jsem ještě bydlela ve V.H. a do Prahy jen dojížděla studovat.
Je mi líto, co se stalo. Modlím se za Vaši rodinu.
Kéž jsi stále blízko Pánu Ježíši a kéž je On útěchou pro Tebe, Tvého manžela i Vaše děti.
Soňa S.
 Mili+5 


Re: Kéž Vás celou rodinu Pán požehná 

(12.3.2007 11:04:00)
Soni, také tě moc zdravím a přeji Boží požehnání.Mili
 Kocicka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(10.3.2007 15:48:13)
Ahoj Mili,

mas pravdu, jsem velmi nadsena z Boha a pro Boha a tim vic, cim vic ctu Bozi Slovo a poznavam, jakeho mam uzasneho Boha:-). Moje "koncepce viry", jak to nazyvas, je zalozena vyhradne na tom, co se pise v Bibli. Taky jsem nekdy verila Bohu tak jako ty, verila jsem, ze me miluje, ze je se mnou ve vsem, a ze dela veci, ktere nemuzu pochopit a ktere pochopim jenom v nebi. A ze z neznamych duvodu se mi deju zle veci, ktere mi ublizuji, ktere mi skodi a ze jednou v nebi to vsechno pochopim. Ale pak jsem zacala cist Bozi Slovo a verit KAZDEMU slovu, ktere tam je napsano, a vzala jsem si to vsechno osobne.

V Bibli neni nikde napsano, ze Buh nas vyucuje skrze trapeni, smrt a nemoci, ale skrze svoje Slovo, ktere ma moc nas zachranit, uzdravit, upevnit, atd.

Mas naprostou pravdu v tom, ze prava vira je vira, ktera zustane silna ve vsem, co v zivote prijde :-). Ale vira v co je to? Vira v to, ze cokoli se stane, tak to tak ma byt? Nema to byt vira v mocneho Boha, ktery ma moc nas vytrhnout z uplne KAZDE situace, uzdravit KAZDOU nasi nemoc a zachranit nad pokazde kdy se octneme na hranici smrti? To je podle me vira. A tato vira se drzi prave Bozich slov v Bibli - neopustim te, ani te nezanecham, jsem Hospodinem, ktery te uzdravuje, neboj se, jen ver ...

Co se tyka Jezise, ano, on trpel na krizi a byla to Bozi vule, aby prosel vsim tim pro nasi zachranu. Ale my nejsme Jezis! My si nemusime zasluhovat spasu utrpenim, nemusime si zasluhovat Bozi pozehnani nemoci, atd. Buh ma pro nas zivot jenom dobre veci, protoze on jine veci ani nevlastni :-).Prave diky tomu, ze Jezis prosel tim, cim prosel, my uz nemusime:-).

Mili, nechci se s tebou o nicem hadat, tvuj zivot je tvuj zivot, ale je mi lito co se ti stalo a nechci aby se ti neco takoveho stalo jeste jednou s tim, ze to mozna zase je Bozi vule. Ty se bojis, ze ja budu jednou osklive zranena, ale jak? A proc? Protoze verim neochvejne v Bozi dobrotu? Protoze se na neho spoleham? Podivej se na lidi, kterym Jezis v NZ pomohl - treba Jairus - dcera mu umirala, az uplne umrela, ale Jezis mu rekl, neboj se. A dcera mu ozila. Stejne to bylo s Martou a Marii - Lazar se uz rozkladal v hrobe, ale Jezis jim rika, ze kdyz budou verit, uvidi slavu Bozi - a tak se i stalo.

Podivej se, kolik tady vericich maminek ma strach, aby se jim to taky neprihodilo. Jak jsi psala o svem manzelovi, taky uz nechce dite ze strachu, ze by mohlo byt postizene. A povazuje Boha za tyrana - a pravem, protoze Buh, ktery vezme male dite, ktery nezachrani nevinny zivot, je skutecne tyranem. Ale takovy nas Buh neni. Nas Buh je Bohem zivota, stesti, radosti a zdravi.

 Mili+5 


Re: Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(12.3.2007 10:57:27)
Kočička napsala:My si nemusime zasluhovat spasu utrpenim, nemusime si zasluhovat Bozi pozehnani nemoci, atd.

Tak toto jsem nikdy netvrdila a spása je! z víry. Ovšem apoštol Pavel píše v epištole Koloským 1, 24  Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.

Pán jistě uzdravoval a činil zázraky a já také věřím, že Bůh má pro nás jen dobré věci, ale co jsou ty dobré věci? Není tou nejlepší věcí Boží blízkost, porozumět Božímu srdci, milovat Boha, naučit se důvěřovat Bohu v každé situaci i ve smrti?
Často ti, kteří byli Bohu nejblíže, procházeli trápením a zkouškami. Maria, Ježíšova matka, Štěpán, o kterém Písmo vydává svědectví, že byl oddaný Bohu, proč Bůh dopustil, že ho ukamenovali, Job, sám Bůh ještě před tím neštěstím o něm říká, jak je zbožný nejvíc ze všech lidí tehdy a přece přišel o všechny své děti, majetek a zdraví, David, muž podle Božího srdce, zemřelo mu novorozené dítě, vím, že předtím zhřešil, ale také učinil hluboké pokání. Z 12 apoštolů jen Jan zemřel přirozenou smrtí, ostatní byli popraveni nebo umučeni.
Pořád nechápu, co myslíš, že jsem měla dělat? Věřit v uzdravení, až do konce jsem v něj věřila, až do konce jsem doufala, že Boží vůlí je malou uzdravit. Modlit se, modlila jsem se za uzdravení a spolu se mnou veliké množství lidí, mnozí se i postili a opravdu na modlitbách za malou bojovali. Já věřím, že kdyby Bůh nechtěl, aby Milenka odešla k Němu, zůstala by tady.
 Kocicka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(14.3.2007 19:03:01)
Mili, sama jsi prece psala, ze jsi se modlila za malou, za jeji uzdraveni, a u toho dodavala, aby se dela Bozi vule - jako kdyby jsi nevedela, ze Bozi vule je vzdycky, v kazde situaci, pro kazdeho uzdraveni.

Ja te neobvinuji, nerikam ti co mas a co nemas delat. Ale je nefer rict, ze dobry Buh bere deti rodicum, kterym po nich zustane velka rana v srdci. Buh je jenom dobry. Ano, samozrejme, pro nas je nejlepsi byt v Jeho pritomnosti, citit jeho lasku, ale taky je pro nas dobre kdyz jsme zdravi, stastny a On po tom taky touzi!

Verici lidi vzdycky trpeli - ale ne proto, ze to chtel Buh, ale proto, ze to chtel dabel. Dabel se snazi vericim uskodit jak jen muze - znemoznit je, odstavit je, aby mu nemohli delat paseku :-). Ale Buh kazdeho kdo mu veri ma moc a touhu ze vseho vysvobodit.

Bozi slovo rika, ze Mu mame dobrorecit za to, ze nas uzdravuje ze vsech nemoci (Zalmy), protoze On posila sve slovo a tim slovem nas uzdravuje.

 Ráchel, 3 děti, 1 Doma 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(16.3.2007 17:07:59)
Milá Kočičko,
je mi líto, že musím říct, že před pár lety bych asi psala podobně, jako ty...
Ale za své dítě jsem se modlila s vírou a spolu se mnou i řada dalších. Zemřelo. Proč ho Bůh neuzdravil? To nevím. Ale vím, že Ježíš mi stačí. I kdyby Bůh pro mě neudělal v životě žádný zázrak (a že jich bylo!), to že za mě Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, prostě stačí. Není to tak, že bych si myslela, že mi Bůh vzal dítě. Ale ani envím, proč nezabránil tomu, aby zemřelo. Žijeme v porušeném světě, kde je stále ještě trápení a bolest. Až v nebi setře Bůh každou slzu z očí. Naučila jsem se něco skrze to, co se stalo? Ano - mimo jiné třeba hlubší důvěře v Boha a Jeho milost, jsem více ochotná nedělat si nárok na odpovědi (Bůh mi nic nedluží), nově jsem porozuměla Jeho svatosti a svrchovanosti, moje víra v Něho je teď pevnější, nikoliv slabší, ač jsem o ni musela nově bojovat... a také jsem se naučila soucitu, který ti dle tónu tvých emailů asi ještě trochu chybí... Nemyslím si, že Bůh "mi to způsobil, aby mě něco naučil", ale že si to ve své lásce ke mě použil, abych dozrála...
Nedělá mi problém se modlit s vírou za ty, kdo jsou nemocní. Ale také už jsem mnohem opatrnější v tom posuzovat, proč Bůh neuzdravil, nezasáhl, nezachránil...
Mluvíš hodně o ďáblovi, v jehož existenci samozřejmě věřím. Jeden z jeho oblíbených triků je přesvědčit nás, že můžeme znát všechna řešení a odpovědi... stačí mít to správné poznání dobrého a zlého... Já se naučila, že je lepší jíst ze stromu života :) (Omlouvám se přítomným nevěřícím za nesrozumitelnost některých vět v tomto emailu :))
 Mili+5 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(16.3.2007 20:42:22)
Ráchel, píšeš mi ze srdce, nevěřící asi nebudou všemu rozumět, ale já rozumím.
 Ráchel, 3 děti, 1 Doma 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Kocicko jsi nadšená, ale vnímáš jen část 

(18.3.2007 20:06:00)
Myslím, Mili, že důvod, proč může mít Kočička tak jednostranný přístup, může vyplývat jiného nezdravého postoje, který také často v Církvi vnímám. Jedná se o určitou "glorifikaci" lidského utrpení, jako bychom utrpením mohli cosi "přidat" k utpení Ježíšovu, jako by bylo snad utrpení jako takové "Boží vůlí" pro nás. S tím nesouhlasím, myslím, že to je naprosto nebiblické. Ježíš na kříži řekl "Dokonáno jest" - Jeho utrpení je to jediné, které stačí na odpuštění našich hříchů, na naše spasení... Také nevěřím výrokům typu "Bůh nám vzal dítě, PROTOŽE to bylo tak pro něj nejlepší", "Bůh to udělal, ABY vás něčemu naučil (např. porozumět lidem ve stejné situaci atd.)", "Bůh měl vaše dítě tolik rád, ŽE ho vzal k sobě"... podle mě tomu tak není. Bůh se prostě nevejde do našeho lidského uvažování - to by to jaksi nebyl Bůh :)... zároveň to neznamená, že je Bůh tak mystický, že ho nemůžeme poznat - můžeme ho poznat skrze Jeho Slovo (Bibli), můžeme poznat Jeho lásku, pokoj, Jeho přítomnost. Také mne to, co jsme prožili, neodradilo se modlit za nemocné, protože stále věřím, že Boží vůlí JE uzdravovat. Viděli jsme ve svém okolí řadu zázraků, které to potvrzují...
Jinak jak je napsáno v Bibli, "nyní poznáváme z části, pak však uvidíme tváří v tvář" - tady na zemi vždy porozumíme jen častečně, v nebi se ale porozumíme a uvidíme se tváří v tvář - s Bohem... a taky se svými dětmi.
 Lenka,Nella 
  • 

Amen 

(21.2.2007 13:58:19)
Mila maminko,

ctu tvuj pribeh a placu. Je mi strasne lito, co se stalo a obdivuji tvoji silu jit dal. Preji ti, at jeste nachazis radost, kterou ti muzou prinest tvoje starsi deti a tvoje vira. drz se prosim !!! tvoje holcicka uz se ma dobre.
Dnes jsem zazila strasny sok. Byla jsem s malou nakupovat, ona jela na motorce a rozjela se tak rychle, ze vjela do frekventovane silnice. nastesti se nic nestalo, ale ja tam pro ni hystericky vbehla a rvala jako tur. Mame ted s manzelem problemy, ale v tu chvili mi doslo, co je pro me nejdulezitejsi a nejcenejsi. Vse ostatni jde stranou.

A ty jsi to stratila. Soucitim s tebou.
Amen.
 Kačabka01 


Mili 

(21.2.2007 13:59:10)
Mili, Tvůj článek jsem probrečela a pak dostala migrénu. Je utrpení o tom byť jen číst, natož to prožít. Sledovala jsem váš příběh už tehdy na věřilkách a od té doby si často na Milenku vzpomenu, a věřím, že i v budoucnu, až budu mít s dětma nějaké banální trable, při vzpomínce na vás si srovnám hodnoty. Už teď se mi to tak stává. Někde jsem zahlédla, že byste chtěli další holčičku. Moooc bych vám ji přála. Darina
 Kačabka01 


dodatek 

(21.2.2007 14:11:26)
nečetla jsem diskusi, až teď jeden příspěvek, kde Ti nedoporučují snažit se o miminko. Myslím si, že by to bylo naopak dobré, že by vám to všem pomohlo. Je to trochu jako když někomu umřel pejsek (samozřejmě se to nedá srovnávat) - nejdřív většinou o dalším nechtějí slyšet, ale pak ti lidé bývají moc rádi, s novým štěňátkem úplně ožijí. Samozřejmě to neubere jejich lásce k tomu zemřelému, ale jim samým to pomůže. Ještě jednou se omluvám za to srovnání.
 LIM,chlapeček v nebi 
  • 

Re: dodatek 

(21.2.2007 14:17:24)
Možná to byla reakce na můj příspěvek. Moje doporučení se týká jen téhle doby, vycházela jsem ze své vlastní zkušenosti. Možná i já jednou změním názor a dospěju k tomu, že budu chtít zase dítě. Jen jsem Mili, chtěla říct, že pro mne by těhotenstvím v této době bylo spíše "trestem". Bála bych se víc než dřív, stresovala bych se a nedokážu posoudit, jestli bych se momentálně radovala. Moje zkušeost je jiná a proto snad ten názor. Můj chlapeček byl hodně nemocný už od porodu.
 Kačabka01 


Re: Re: dodatek 

(21.2.2007 14:30:18)
Lim, jasně, jasně, chápu to. Chápu, že to tak cítíš a třeba bych to tak cítila taky. Dělej samozřejmě, jak cítíš. Nevím, jak to má Mili, ale kdyby ona otěhotnět chtěla, bylo by mi jí líto, kdyby ji od toho každý odrazoval. Ach holky, co vy jste si musely vytrpět.
 LIM,chlapeček v nebi 
  • 

Re: Re: Re: dodatek 

(21.2.2007 14:41:21)
Nechci nikoho odrazovat, je to jen na rozhodnutí Miliiny rodiny - celé. Víš, když se malý narodil a jeho prognozy nebyly dobré, tak jsme si s manželem říkali, že když se něco s malým stane, tak si pořídíme třeba holčičku a když se to nakonec stalo, tak ani jeden nemáme sílu a chuť. A možná to tak cítí i manžel Mili. Možná se mu jen nechce zatím - protože Mili je na tom tak jak je. určitě si to časem vyřeší mezi sebou.
Pro mne bylo nejhorší, když po nás pokaždé chtěli podepsat souhlas s operací a já se tak bála to podepisovat. Když se nás, ale při té šesté (šest dní po páté) už na souhlas neptali, tak jsme věděli, že je to v ..... A taky bylo do 24 hodin po ní malý odešel
 IvanaJ 


Re: Mili 

(21.2.2007 14:51:08)
o tvém příběhu jsem se dozvěděla už před vánoci, ale minulý týden jsem si vás znovu vzpoměla. Můj syn měl horečky, neudržel se, byl na něj hrozný pohled, ležel jako placka. já si sama ze sebe dělám srandu, že jsem hysterická matka, ale máme báječnou dr, která mě bere takovou jaká jsem. hned nás hnala na RTG, brala krev, volala kvůli výsledkům. naštěstí to byla jen "obyčejná" angína. malému bude 18. měsíců a v noci , kdy jsem nemohla spát jsem si vzpoměla na vás. jen ty dokážeš pochopit ten strach co jsem měla.

je mi moc líto co se stalo, ale lítost nepomůže. jsem nevěřící, ale jestli tobě víra pomáhá tak to je jen dobře.
je to těžké, ale pamatuj na to, že máš manžela a kluky, kteří tě moc potřebují.

do dalšího života celé tvé rodině přeju jen zdraví a štěstí a až přijde čas tak se s Milenkou zase setkáš.

PS. přístup doktorů snad ani nebudu komentovat.
 Alice + holčička 1,5 roku 
  • 

Re: Mili 

(21.2.2007 15:43:25)
Milli, dočetla jsem Váš článek, plakala a je mi moc smutno. I já se chci přidat k ostatním a "poslat" Vám trochu síly!! Máte tři krásné zdravé kluky a manžela, máte pro co žít! Vím, že na takové neštěstí není možné zapomenout, ale je možné ho "přežít". Přeji Vám vše dobré, Milence už je dobře!

Píšete, že Vaše holčička zemřela na herpetický zánět mozku. Vím moc dobře co je to herpetická - oparová infekce, sama jsem prodělala celkovou infekci (opary na ústech, v žaludku, v konečníku, na genitáliích..). Chci tímto i varovat ostatní maminky (ono se o tom málo ví), že opar je velmi infekční (hlavně v tom "mokrém" stadiu - půchýřků)!!! Stále se mi opary na ústech vrací a kdykoliv ho mám, dodržují přísnou hygienu vůči dcerce - nelíbat (ani na kůži!), nepít ze stejného hrnečku, nejíst stejnou lžičkou.. Sama mám často strach, abych jí nenakazila (jako jsem se nakazila já v 19 letech)!. Samozřejmě, že se tomu nedá zabránit, protože je to vir, ale prevence nic neskazí...
 Klenoflejn+4 


Herpes 

(22.2.2007 2:30:24)
Ali, to byl jiný druh herpetického viru, ten co způsobuje neštovice a pásový opar. MMCh, existuje očkování proti tomuto typu.

Ten přesmutný příběh se mnou otřásl,i když styl psaní je pro mě nesrozumitelný, vnímám svět jinak...

Mileno, hodně sil.
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


OBDIV 

(21.2.2007 14:57:26)
Velice obdivuji kazdeho, kdo dokaze tak niterne popsat sve pocity a smrt sveho ditete.
Opravdu velky obdiv, vic nemam slov. Vsechno dalsi by znelo jako klise.
Uprimnou soustrast.
 Katka, tři děti a jeden andělíček 
  • 

Milenka 

(21.2.2007 14:58:13)
Upřímnou soustrast. Na Váš příběh jsem poprvé narazila na www.anjeliky.sk. V tom co jste napsala cítím mnoho síly, moudrosti, blízkosti s Bohem. Přeji celé rodině hodně Božího požehnání.
 Lilith 


Re: Milenka 

(21.2.2007 16:04:27)
Docetla jsem clanek a plakala jsem...strasne cteni a o kolik strasnejsi to muselo byt prozit. Je to tak, jak to citis a napsala jsi to krasne. Za bolest se nestyd, mas na ni pravo, nejsi sobecka, jen strasne moc smutna, bolava.
Myslim, ze to nepochopi zadna maminka, pokud ji neumre dite a pokud se mi to nekdy (doufam, ze ne!!)stane, budu se snazit mit tolik sily a pokory v sobe, kolik mas ty.
A stejne jako ostatni holky jsem si uvedomila, jak jsou moje problemy nic...
 Iva,dcera Ráchel 
  • 

Víra 

(21.2.2007 15:08:45)
Je mi to moc líto, celé jsem to proplakala od začátku do konce. Jsem taky věřící. Musí to být moc těžké, a hrozně to bolet. Bůh sám ví, proč se to tak všechno stalo,i když mi tomu nerozumíme a jen On nám může dát útěchu. Ať Vás i celou rodinu ochraňuje a žehná vám. V modlitbě. Iva
 Lenka, 4 děti 
  • 

Nebojte se 

(21.2.2007 15:14:59)
Ahoj, Mili, pláču ned tím, co tady čtu, chvílemi se zlobím na lékaře, že tak otáleli, naprosto chápu, jak jsi musela trpět, když jsi viděla, že něco není v pořádku a doktoři Ti to nevěřili. Vůbec si nedokážu představit, jak hrozné to musí být...jsi velice statečná. Když jsem já zažívala svoji bolest, věděla jsem, že mě to přibližuje k Bohu. Asi bych si to také sama nevybrala, ale teď vím, že to byla ta cesta, kterou jsem prostě musela jít. Na jedné akci nám kněz řekl, že "Nebojte se" je v Bibli napsáno více jak 365krát, čili na každý den jedno...je těžké udržet si v takové situaci víru, prosím, vytrvej, ať Ti Pán žehná a celé Tvé rodině.
 Pawlí 


Re: Nebojte se 

(21.2.2007 16:14:27)
Mili,
i nám zemřel chlapeček 30 hodin po porodu.
Bylo to hrozné a ještě horší ale teď máme doma malou princeznu není to náhrada za Lukáška je to další dítě a přestože na něj samozřejmě nikdy nezapomeneme radujeme se z těch dětí co máme. . . a jednou jim o něm budu vyprávět.
Hodně sil.Napiš pokud budeš chtít.
 Líza 


Mili 

(21.2.2007 15:52:39)
Tvůj příběh jsem sledovala v té době, kdy se ty nejhorší, nejtěžší věci měly teprve přihodit, a bylo mi úzko s tebou. Teď to čtu shrnuté v jednom článku a znovu mám v očích slzy. Cítím tvou obrovskou bolest a svírá se mi srdce nad tím, co píšeš. Přesto i za tím vším zármutkem cítím veliký zdroj síly - ty ji možná teď necítíš, nevnímáš, ale je tam - možná přichází v těch chvílích kontaktu s Bohem, možná v těch chvílích, kdy si uvědomuješ, že Milenka už netrpí a trpět nebude.
Moc ti přeju, ať se ti náplň života zase pomalu vrátí a ať ta bolest, která skutečně, když je tak velká, lidi spíš rozděluje, trochu ustoupí a dovolí vám, co jste zůstali, zase být doopravdy spolu.
Moc na tebe myslím.
 Karin80 


Plné bolesti, plné naděje... 

(21.2.2007 16:44:54)
Děkuji za tohle psaní plné bolesti a přitom plné naděje...
Je úžasné, že jsi přes všechno to utrpení dokázala pochopit Boha a nezavrhla ho. On nemůže jen plnit naše přání a nemůže činit náš život jen krásným a bezstarostným; On ví, že k životu a k růstu potřebujeme i bolest. Tím, žes poznala tu bolest, jsi ohromně povyrostla, mnohé pochopila a mnohému porozuměla, skrze Milenku ses Mu přiblížila... Alespoň tak to cítím já.
Nejsem sice věřící (že bych byla v nějaké církvi), ale věřím. A přeju ti hodně sil tu bolest brzy překonat. Nejsi na to sama.
 Kamila 
  • 

Re: Plné bolesti, plné naděje... 

(21.2.2007 17:33:13)
promiň, ale neměla by bohu ještě poděkovat?
 Karin80 


Re: Re: Plné bolesti, plné naděje... 

(22.2.2007 10:50:00)
Napsala jsem svůj pohled na věc. Pokud nesouhlasíš, respektuji to, ale nebudeme se tady hádat, že ne?
 Lucie, 2 holčičky 
  • 

Milá Mili 

(21.2.2007 16:58:00)
Milá Mili, jsem další z řady maminek, které pláčou nad Tvým příspěvkem. Vidět své dítě trpět a přitom mu nemůžeš ulevit, ani nemůžeš být s ním, i když tě strašně moc potřebuje... je to děsná věc, kterou si vůbec nedovedu představit. Ale snažím se s Tebou cítit. Obdivuji Tvou statečnost, Tvou otevřenost, Tvou ochotu přijmout boží vůli, obdivuji i to, že jsi nezatrpkla ani vůči Bohu ani vůči lidem. Jsi skvělá matka! Děkuji Ti za to, že jsi mi pomohla uvědomit si, jakým darem jsou zdravé děti. Snad díky Tobě přestanu být tak nevděčná a budu za to Bohu děkovat. A nejen za to. Budu mít v postě o čem rozjímat. Teď nás čeká čtyřicet smutných dnů, ale pak přijdou Velikonoce a s nimi opravdová radost ze Vzkříšení a ze Spásy, která určitě přijde i do Vašeho domu. Bude líp. Z celého srdce Ti to přeju.
 Agáta 
  • 

deníček 

(21.2.2007 17:10:00)
mohla bych se zeptat,kde jsou uvěřejněny Milenčiny fotky z deníčku ..děkuju moc...jinak příběh mě zasáhl,stejně jako všechny ostatní...pomodlím se za vás...hodně síly..
 Delete 


nejen děti 

(21.2.2007 17:34:41)
Mili,
moc s tebou soucítím.
Dnes jsou to právě tři týdny, co mi odešel člověk velmi blízký, jeho ztráta mě neskutečně bolí a odmítám se s ní vyrovnat...I tento člověk zemřel v nemocnici a za okolností více než zvláštních....
Nejhorší ze všeho je ale pro mě pomyšlení, že mně a všem ostatním odepřeno se rozloučit. Do poslední chvíle jsme nevěděli, že umírá a ani nás to nenapadlo.....přitom lékaři to z vyšetření věděli a nikdo se ani nenamáhal nám něco naznačit, i když jsem byla v nemocnici denně....a i když jsem pozorovala určité změny stavu a snažila se získat nějaké informace, tak na blížící se smrt jsem vážně nepomyslela...
A ty podmínky, ve kterých člověk umírá...sám, mezi spoustou cizích lidí...kdybych jen tušila, že se něco děje, sedím tam a držím za ruku, hladím a povídám nebo i brečím, ale jsem tam....ale já odešla, nevědoucí, že už ji nikdy neuvidím....

Tohle všechno hrozně bolí, všechno ve mně vře, všechen ten smutek se mísí se vztekem z toho, jak s námi lékaři a všechen zdravotnický personál zacházejí, jak s námi jednají....a jak jednají s umírajícími, bez úcty, bez soucitu....

My jsme stížnosti a žaloby psali....ani ne na tu péči jako takovou, ale na ten přístup, že nás nikdo neinformoval, že o smrti nám přišel říct člověk, kterého se ani nezeptali, jestli je vůbec příbuzný či blízký a který se prostě náhodou v nemocnici objevil a ptal se na stav....Psali jsme nemocničnímu ombudsmanovi, psali jsem na Etickou komisi nemocnice, na Úřad na ochranu osobních údajů, na Lékařskou komoru a na státní zastupitelství....
Sama ale cítím, že to je málo, že tohle nestačí, nejde mi ani tak o nás konkrétně, toho člověka už mi nic nevrátí....

Ale já chci něco udělat....nechci se smířit se stavem, jaký v našich nemocnicích panuje......Chci, aby všichni věděli, že se tohle dá řešit i jinak....Proč to jde v Lucembursku a u nás ne?
Řešila jsem něco podobného s jednou kamarádkou, co se jí předčasně narodila dvojčátka....stejně jako mně....Já jsem si s malými užívala pro ni nepředstavitelný komfort a přitom mně to přišlo samozřejmé a přirozené, že se o holky starám, že jsem u nich, že je smím hladit, chovat....že smím na JIP....ona směla jen na jednu hodinu denně na návštěvu a jen koukat....přitom rozdíl byl prakticky jen v tom, že ona rodila v Brně a já v Praze....

Já tohle nedokážu pochopit, odmítám se s tím smířit, když jde něco na jednom místě, jistě by to mohlo fungovat i jinde...mám zkušenost s nemocnicí od narození (nedonošenci), přes pobyt s miminkem v nemocnici (osmiměsíční miminko, se kterým mě odmítli nechat v nemocnici a odháněli mě i od zákroků jako je nalepení pytlíčku na moč), vím, jak mi bylo v nemocnici s dítětem tříletým, teď mě čeká pobyt se starším dítětem, vím, jak je v nemocnici člověku dospělému a bohužel znám i umírání v nemocnici.....a je mi zle, mám strach, bojím se, představa doktora ve mě vyvolává čím dál větší hrůzu a nemocnice dokonce hrůzu panickou....

A tak přemýšlím, co s tím mohu udělat? Já nechci, aby to takhle bylo...Chci, aby se i lékaři a ostatní zdravotnický personál začali k lidem chovat lidsky....nechci už, aby byly jen skvělé výjimky, chtěla bych, aby to přirozené bylo přirozeným a ne něčím, čeho se člověk musí násilím domáhat a když má štěstí, tak se třeba i domůže....
Hledám řešení, pořád přemýšlím, kde a čím začít....nechci už jen zůstat sedět a smiřovat se s tím, že takhle jednou umřu i já....nechci se bát doktorů a do nemocnice chi jít s vědomím, že mi tam nejen odborně pomohou, ale že pro ně zůstanu člověk, který má svou tvář, nejen cedulku na posteli a v kartě číslo diagnózy...

Zatím nevím, kde začít....cíl mám....ale neznám k němu cestu...nejsem si jistá, že by ta cesta vedla přes pořady Černé ovce, Na vlastní oči apod....tím jen zviditelním konkrétní případ(y), ale lidi těžko změním....Tak ale kudy se dát? Kam má člověk psát? Kam jít? Kde začít, aby se chytilo klubíčko za ten správný konec a začalo se rozmotávat? Je mi jasné, že je to běh na dlouhou trať, ale já jsem ochotná běžet i maratón, když budu vědět, že na konci je cíl a ne jen vzduchoprázdno....
Prosím o pomoc kohokoliv, kdo si ví rady alespoň o píď víc než já....
 Dana 
  • 

Re: nejen děti 

(21.2.2007 21:17:34)
Cítím to stejně...Taky nevím, co dělat, snad jen veřejně se angažovat a těm špatným šlapat na paty. Pořád jakoby platila obrovská solidarita zdravotníků a nechuť brát nás jako partnery. Musím si brát léky na uklidnění, kdykoli jdu k lékaři, nevadí mi jen pečlivě vybraný obvodní a zubař. Na rozdíl od vás si myslím, že zveřejnění pomoci může.Píšu trochu zmateně, příspěvky se mě hluboce dotkly, mám tu dvě malé děti v horečkách...
 Lucka,2děti 
  • 

o přístupu 

(21.2.2007 23:32:45)
Velmi nesouhlasím s tím, aby dítě bylo oddělováno od rodičů. Před MD jsem pracovala jako sestra na oddělení, kde kromě dospělých ležely i děti. Jednoznačně bylo pro nás velkým ulehčením, že se rodiče o děti starali a my jsme se věnovaly pouze sesterským výkonům. Někdy se zpočátku hospitalizace stává, že rodič trochu ztěžuje výkony, což si myslím,bývá způsobeno hlavně nedůvěrou a psychickým vypětím, které se bohužel přenáší na dítě. V takové situaci se mi osvědčovalo poslat rodiče na chvilku na chodbu s tím, že my to přece zvládneme a většinou to šlo. Jednalo se o banální výkony a současně o vyšilující rodiče. V případě těžce nemocného dítěte naprosto nesouhlasím s omezováním kontaktu s dítětem. Na druhou stranu, rodiče musí pochopit, že jsou situace, kdy se musí podřídit a umožnit personálu obklopit lůžko a udělat, co je třeba. (Na jednotkách typu JIP se musí vzniklá situace řešit rychle a ne se teprve dohadovat s rodičem, který téměř kolabuje a současně se dere o svá práva. To je situace, která se musí dořešit, a do které já pořádně nevidím.) Myslím, že by rodič mohl při přijetí podepsat papír v tom smyslu, že si uvědomuje, že má právo být se svým dítětem, ale že pokud je v oprávněném případě požádán, aby se vzdálil, učiní to.
Pokud by se totiž tento přístup změnil, personál by věděl, že rodiče mohou být nablízku, nikdo běžně neslovíčkaří o to, jestli je teď právě složitá situace nebo ne. Celý personál si po čase zvykne, že při příchodu k posteli se nejprve prodírá přes různé tašky, boty a nohy návštěvy a pak teprve uvidí pacienta, protože je samozřejmě kolem postele málo místa.
Jestli rodič smí být u dítěte delší dobu, je dáno přístupem vedení (přednosta,primář, schvaluje nebo dokonce navrhuje ředitel nemocnice svým přípisem) a následně jsou nebo nejsou vytvořeny podmínky pro současný pobyt rodičů. Bohužel se musí sejít 2 šťastné faktory - a to vstřícný přístup vedení a ještě finance potřebné pro zařízení pro pobyt rodiče (teď nemyslím židli přistavenou k postýlce dítěte). Bohužel situace v nemocnicích je velmi často taková, že prostě nejde přistavit další prostory a tak zbývá pouze ta židle. Na některých odděleních je zvykem nechat rodiče celou noc u dítěte, pokud mu nevadí, že musí sedět a jinde je to vnitřní směrnicí zakázáno a sestra, která to přeci umožní, riskuje citelný postih.To je to, co se určitě dá změnit poukázáním na Chartu práv a dopisem, ať už má formu stížnosti nebo jinou. Ve zdravotnictví vládne opravdu tvrdá hierarchie a strach z postihu.
Má to ale i druhou stránku věci, rodiče musí být skutečně ukáznění, jinak to nebude fungovat a i kdyby třeba byla dobrá vůle ze strany vedení, po čase by se v provozu zjistilo, že to nejde. Někteří rodiče totiž mají pocit, že si vymohou vše i přes to, že je jim vysvětleno, že věc ztěžuje léčbu. Tak mnoho štěstí a díky všem, kteří se snaží situaci zlepšit!
 Dana 
  • 

Re: o přístupu 

(21.2.2007 23:53:55)
,,Jestli rodič smí být u dítěte delší dobu, je dáno přístupem vedení ""
A nemyslíte, že to zmiňované chartě odporuje? Charta má zaručit kontakt s rodičem pořád a ne jak si vedení nemocnice ať už z jakýchkoli důvodů usmyslí. Je mi jasné, že se to nedodržuje. Váš příspěvek, i když dobře míněný, silně zavání tradičním autoritářstvím. Co je pro vás jako pro profesionála banální výkon? Budou to rodiče nebo malí pacienti vnímat stejně? Nešlo by okořenit svou práci trochou lidskosti? Kam se poděl soucit a milosrdenství z oboru, který by těmito vlastnostmi měl překypovat? Jsem si vědoma finanční situace ve zdravotnictví, ale opravdu dá vlídné slovo a vysvětlení takovou práci?
Abyste mě pochopila, neznám vás, nechci se vás dotknout a váš názor je vlastně pozitivní, ale poněkud nadřazený.
 Lucka,2děti 
  • 

Re: Re: o přístupu 

(22.2.2007 8:51:51)
Samozřejmě,že to odporuje Chartě práv. Proto píšu tento příspěvek. Změnit to lze pouze zvenčí, sestra, která se o to bude snažit, si proti sobě poštve nadřízené a budou ji soustavně deptat, jak psychicky, tak finančně, což při výši platu je dost znát. Sama jsem se snažila trochu zlidštit podmínky a opravdu vím, o čem mluvím. Nepřináší to zrovna radost z práce, když se na Vás Vaše spolupracovnice dívají jako na exota, který si vše komplikuje a "dělá do vlastního hnízda". Po čase to vede k tomu, že dáte výpověď a stejně ničeho nedosáhnete..Naopak několik dopisů od rodičů, kteří prodělali pobyt v nemocnici, přiměje vedení nemocnice, aby se zamyslelo nad situací na klinikách a změnilo svůj přístup k problematice dětských pacientů a tím možná i priority v investicích. Pokud ale dopisy budou zaměřeny jako nespokojenost s péčí, nic se nezmění, sestry z příslušného oddělení budou deptány. Chce to NESPOKOJENOST ZAMÉŔIT NA PODMÍNKY PRO POBYT RODIČE S POUKÁZÁNÍM NA CHARTU PRÁV PACIENTA. Můj příspěvek zaváněl autoritářstvím, snažila jsem se naznačit (a teď to píšu naplno), že skutečně ve zdravotnictví panuje tvrdá hierarachie a pouhá sestra je nic. Nikdo z nadřízených se s ní nebaví a když přijde s nějakou změnou, velmi si přitíží. Doktory toto nezajímá, přichází s pacientem do styku jen na chvíli.
Ano, do našeho povolání patří lidskost. Každou minutou jsme konfrontovány s utrpením ve větší či menší míře, ale bohužel SOUČASNĚ taky se snahou o zneužití dobré vůle. Pro ilustraci: na mém oddělení leželo přibližně 25 dospělých pacientů většinou ve věku kolem 70 let a k nim některé dny v týdnu ještě několik dětí na ambulantní výkony (odcházely odpoledne domů). Ve všední den dopoledne jsme byly 3 sestry včetně staniční sestry (ta údajně vede práci, ve skutečnosti dělá administrativu, zařizuje technické věci a když jí zbyde čas, může pomoci s pacienty,málokdy...) na celé oddělení chirurgického typu, odpoledne po operačním programu už na to byla jen 1 sestra, někdy dvě. To opravdu nejsou podmínky na to, abyste se s rodiči dohadovala pokaždé, kdy za dítětem přijdete. Většinou rodiče po chvilce pochopí, jestli jste sestra neurvalá (a takové nemají v naší práci co dělat, bohužel dost často nic jiného neumí, nejsou ochotny se učit, tak zůstávají až do důchodu) nebo jestli se sestra snaží chovat lidsky.

Za banální výkon považuji odlepení náplasti. Stalo se mi, že matka tak vehementně foukala svému dítěti tu bolest, že celé neúměrně prodlužovala, svou hlavou mi bránila v práci a dítě bylo doslova na větvi. To je situace, kdy je rodič přítěží. Naopak rodič velmi pomůže, když drží dítě třeba na klíně, říká mu, že to bude dobré, že to za chvilku přejde atd. Dítě ale musí mít zkušenost, že své slovo dodrží. Pokud víme, že procedury bolí a že se třeba budou opakovat, je lepší dítěti vysvětlit, že to bolet bude, ale současně, že to skončí. Tuhle psychologii uplatňuji u obou svých dětí (2,5 a 5 let) a vím, že funguje. Děti nejsou hloupé a není dobré je podvádět. Tak tolik k té nadřazenosti.
Sama patřím spíš k vyšilujícím matkám, prosím, uvědomme si, že náš strach se přenáší na dítě a v okamžiku léčebného výkonu se vzchopme, aby šlo vše snáz.
Znovu opakuji, že dobře vím, že se dá situace změnit na běžném chirurgickém oddělení, ale nevidím dostatečně do problematiky JIPu, tam asi nepřetržitá přítomnst rodiče není možná, ale myslím, že doba 15min by se dala prodloužit.
 Lucka,2děti 
  • 

Doplnění 

(22.2.2007 9:08:15)
Souhlasím s tím,že u nás dochází k zanedbání péče ze strany lékařů, že mnoho sester je nepříjemných a to opravdu není ideální stav. Úsměv nic nestojí, ale pokud jste vyčerpaná, už na to prostě nemáte. Po čase se mi stalo, že hlavně starší pacientky odhadly, že mě můžou požádat o různé služby a hojně začaly toho využívat. (podávání věcí, obouvání bačkor, donášení pochutin z lednice na chodbě atd, často v situaci, kdy byly schopny si vše obstarat samy nebo byla nablízku dokonce návštěva.) Je zajímavé, že lidi, kteří by pomoc opravdu potřebovali, o ni většinou ani nežádají.
Chtěla jsem trochu přiblížit situaci z druhé strany.Mám tuto práci ráda. Bohužel je to práce v trvalém psychickém tlaku, protože mi není jedno, jaká je situace a současně v trvalém přetížení, protože víte, že opravdu nemáte čas se u jednoho pacienta zdržet déle než je nutné. V neposlední řadě špatně placená.
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: o přístupu 

(22.2.2007 22:34:19)
Děkuju za podrobné vysvětlení, máte pravdu. Vaše práce si zaslouží obdiv, zvlášť když věci vnímáte takhle.Díky.
 martina 
  • 

to neni pristup, to je HOROR!!! 

(22.2.2007 21:08:20)
Ja jsem pracovala v CR taky na JIP jako sestra. Navstevy jsou tam velice omezene.... co si budeme povidat!!ted ziju 10 let v zahranici a pracuji zase na JIP..jsme strasne vdecna, ze to tak je, protoze ty predpisy v CR bych asi nemohla dodrzovat, je to hruza, ze maminku k Milence nepustili, nebo jen velmi omezene!!!U nas , kdyz priveze zachranka pacienta v tezkem stavu, tak ve vetsine pripadu prijdou zaroven i rodice, pribuzni. Neexistuje, aby jsme je k pacientovi nepustili, nebo jenom na par minut! A uz vubec ne, pokud je jasne, ze situace je vazna a ze pacient to pravdepodovne neprezije.Dokonce i v pripadech, ze se reanimuje! Mela jsem sluzbu a privezli klucika po havarce...prijel s poruchami srdecniho rytmu, muselo se defibrilovat...v tu chvili zvonili rodice...ti uz vedeli, co se stalo a bylo na nich, zda chteji byt u syna, nebo zda radejki chteji pockat za dvermi. Rodice chteli za kazdou cenu se synem. Byl to sileny chaos. Rodice stali opodal a pozorovali, co vsechno my s jejich synem delame... pak zemrel...podle statistik ze zapadnich zemi rodice psychicky daleko lepe nesou fakt, ze dite zemrelo, kdyz jsou po celou dobu, i v pripade ozivovani s nim. Vidi, co jsme vsechno delali a ze jsme udelali maximum!A pokud se vi, ze dite zemre, tak jim smi zemrit v naruci, pokud si to preji. Vzdyt oni jen sedi a prihlizi a nikomu nevadi a nikomu nejsou v ceste! Je to jeden z blbych predpisu, ktere kdysi kdosi vymyslel a je pomalu nacase, aby se to zmenilo. Dlouho se trvdilo, ze navsteva nesmi zustat dlouho kvuli infekcim atd... vzdyt my, os. personal jsme taky jen lidi a zadna specielni ockovani nemame, nehlede k tomu, ze pribuzni nemanipuluji s krvi atd.... My to u nas praktikujeme tak, ze kdyz chceme pacienta treba odsat, tak se rodicu ptame, zda chteji byt u toho... pokud nechteji , mohou pockat venku. Pri jinych ukonech, jako treba pri prestylani mohou pomoci s mytim a jinymi vecmi....
Je mi strasne, strasne lito, ze Milenka musela byt v jejich nejtezsich hodinach s cizimi lidmi. Takovou bolest si nedovedu prestavit!!!! Preji jeji rodine strasne moc sily a doufam, ze se tohle v CR velmi rychle zmeni!!!!!
 petrush 


Re: to neni pristup, to je HOROR!!! 

(22.2.2007 21:29:00)
To souhlasim. Mne pri cteni behal mraz po zadech. Ja jsem taky sestra a pracuji na neonatalni JIPce v USA. V Cechach sem nikdy nepracovala a ani po tom netouzim. Tady jsou rodice pritomni temer u vseho, kdyz si to preji. Doufam, ze se to brzy v CR zmeni. Vzdyt ty deti rodice potrebuji a mnohdy rodice usnadni sestram praci. Tady uz je to tak daleko, ze kdyz rodice nechaji dite v nemocnici sami tak to budi pozornost. Chapu, ze obcas muzou byt rodice na obtiz, ale to uz je nase povolani a musime se s tim vyrovnat.
Je mi vazne lito Milenky a jeji rodiny.
 Žanda + dvě 
  • 

Re: to neni pristup, to je HOROR!!! 

(22.2.2007 23:04:45)
Moje dcera pobývala v nemocnici dohromady více než 4 roky, z toho asi rok na JIP a dva měsíce na ARU. Vždycky mi umožnili být s ní jak jsem chtěla. (Jsem sama na dvě děti a tak jsem musela pendlovat mezi domovem a nemocnicí).Přístup sester i lékařů byl povětšinou skvělý a měli se mnou svatou trpělivost. Je hrozně vyčerpávající sedět celé dny na židli vedle postýlky s nemocným dítětem a utěšovat ho a bavit, a po pár týdnech z toho člověk má různé "mouchy", zvlášť, je-li na tom dítě opravdu zle. Sedět vedle zaintubovaného utlumeného dítěte v klidném pokoji ARA s pípáním monitorů (bez ruční práce) nezvládnu déle než hodinu! Myslím, že po tom, co tu čtu musím opět velice poděkovat vedení a personálu Dětské nemocnice v Brně a Fakultní nemocnice v Bohunicích za osvícený přístup k dětským pacientům a jejich vystresovaným rodičům. Díky!
 Kimmy, 2 deti 
  • 

Re: nejen děti 

(22.2.2007 6:58:24)
Ivo,

naprosto s tebou souhlasim. Ziju uz nekolik let v zahranici a jsem s mistni peci moc spokojena - navrat do CR me desi. Myslim si, ze ve spolecnosti jako je CR je proste potreba vyvijet neustaly natlak. Tech historek o lekarske peci, ktere jsem uz cetla, je tolik...

Myslim ale, ze bez urcite organizace to nepujde. Neznam soucasne moznosti stiznosti, ale napada nasledujici:

- dopisy a navstevy poslancu vyzadujici ustanoveni lekarske eticke komise, ktera by projednavala kazdou stiznost a byla povinna na kazdou stiznost odpovedet a definovat postih za hrube chovani a zanedbani povinnosti (pokud komise jiz existuje, tak by mela zaradit vyssi rychlostni stupen).

- zalozeni webovych stranek (pripadne sekci na Rodine), kde by lide mohli popisovat sve pribehy (klidne anonynme s tim, ze redakci sdeli sve udaje pro pripadne vysetreni) a natvrdo jmenovat

- jednani s lekarskou komorou pro definovani urcitych pravidel - napr. jak casto musi lekar pribuzne informovat, kdo ma narok s pacientem pobyvat a jakou dobu apod. Nejake vymluvy na investice neberu - maminka si muze vybrat, jestli bude sedet na zidli u ditete nebo spat doma v posteli, ale ma tu moznost mit

A rozhodne - delat do nejvetsi humbuk - porad dokola - pro noviny a televize je to vdecne tema. V Anglii takhle Jamie Oliver zburcoval rodice, aby vyzadovali lepsi obedy ve skolach a uspel. Musi se to porad zviditelnovat a porad se domahat zmeny. Jinak to nepujde.

Ale je to hodne prace....

Kimmy
 Mili+5 


Pro Agnes a ostatní-kamenovat opravdu ne, jen zkusit vysvětlit:-) 

(21.2.2007 18:02:22)
Chápu váš úhel pohledu, myslím, že podobné námitky má mnoho lidí. Doufám, že z mého článku nevyplynulo, že bych si myslela, že je to trest od Boha, že bychom si to s Milenkou zasloužily. Naopak jsem se snažila napsat, že také nevidím aspoň zatím smysl toho trápení, ale Bůh mně při mých setkáních s Ním ujišťuje, že smysl i odpovědi u Něj jsou. Někdo tady napsal, že ho bolest, kterou prožívá, přibližuje k Bohu. I já to tak cítím, jen dodám, že bolest spojená s důvěrou, protože bolest a trápení nás může od Boha i vzdálit. Ale k čemu bude komukoliv z nás vzdálení se od Boha, odvrácení se od Něj? Zmírní to snad bolest, dá nám to snad nějaké pochopení smyslu toho trápení, nezanechá nás to spíš v temnotě hořkosti a bezmoci. Já jsem teď na vlastní kůži poznala, jak málo máme my lidé svůj osud v rukou, jak málo můžeme ovlivnit to, co se s námi stane. A tak napíšu znovu: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života."
Ještě bych se ráda zastala věřících maminek, neslyšela jsem od nich jen " Pán dal, Pán vzal", i když i toto vidím v jiných souvislostech. Ty holky mi moc pomáhaly, mnohé byly ochotné i prakticky něco udělat, už tak dlouho to prožívají se mnou a vím, že se pro nás opravdu těžce trápily, mnoho plakaly nejen jeden dva dny, ale už týdny.
 Lavanda 


Re: Pro Agnes a ostatní-kamenovat opravdu ne, jen zkusit vysvětlit:-) 

(21.2.2007 18:35:11)
Mili, chtěla bych se na něco zeptat. Naší sousedce a dobré známé umřel před týdnem tříletý chlapeček. Jak jí můžu pomoct? Řekla jsem jí, ať se k nám kdykoliv staví vypovídat se z čeho bude potřebovat, ať se na mě obrátí s čímkoliv, s čím bych jí mohla pomoct. Velmi to s ní prožíváme, ale cítím se úplně bezmocná, tak bych jim to chtěla ulehčit. Co pro ni můžu v této situaci udělat?
 Dana 
  • 

Re: Pro Agnes a ostatní-kamenovat opravdu ne, jen zkusit vysvětlit:-) 

(21.2.2007 21:22:28)
Je mi to moc líto. Příspěvek jsem probrečela. Vaše hluboká víra jde mimo mě, já bych nenáviděla. Ale o tom asi víra je - i proti okolnostem. Vaše vysvětlení rozumem chápu, srdcem ne. Jsem moc ráda, že vám víra pomáhá.
 Mili+5 


Milenčiny fotky 

(21.2.2007 18:36:28)
Pro zájemce, některé jsou věřejně přístupné zde
Také vzpomínka na Milenku je na anjeliky.sk zde
 Mili+5 


Re: Milenčiny fotky 

(21.2.2007 18:40:07)
Budilko, musím odejít, ale hned jak budu mít čas, odpovím ti. Tedy přesně mohu napsat, co trochu utěší mně, nevím, zda to pomůže i tvé kamarádce.
 Agnes (1,5 dítěte) 


Re: Milenčiny fotky 

(21.2.2007 20:23:41)
Mili, máte krásné děti. Ani se nechce věřit, že tak nádherné a živé dítě, jako je Milenka na těch fotkách, už není mezi námi. Opravdu je mi moc líto, co se Vám stalo a přeju Ti, aby ses z toho brzy dostala. Nikdy už to nebude jako dřív, ale časem se Ti určitě uleví. Držím palečky a ještě jednou upřímnou soustrast.
 krupima-2 děti 


smutek 

(21.2.2007 18:55:35)
Moc mě to dojalo. Před pár dny jsme se vrátili ze synem z Motola. Měl "jen" zápal plic. Chápu co musíte prožívat. Pláču. Hodně sil!
 Elis, dva kluci 
  • 

Je mi to moc líto 

(21.2.2007 19:05:34)
Mili, je mi strašně líto, co se vám přihodilo. Sama mám dvě děti a představa, že by se jim stalo něco podobného je hrozná.škoda že vám nejde pomoci, tak strašně bych chtěla. Ted vám hlavně přeju, abyste k sobě našli cestu s manželem a dětmi, protože to je podle mě ted to jediné, co vám může pomoct.Zapomenout se nedá a já bych ani nechtěla, ale chtěla bych žít dál a chtěla bych aby i mé ostatní děti byly štastné a nechtěla bych přijít o muže.Jenže to se lehce říká a člověk je tak uzavřený bolestí, že je to špatně proveditelné.
Přeji mnoho sil do dalšího života a at zase najdete smysl.


Elis
 Anna,3 děti 
  • 

Re: Je mi to moc líto 

(21.2.2007 21:14:18)
Mili,moc na tebe a celou tvoji rodinu myslím.Znám tvůj příběh,občas nakukuji na věřilky a tak vím cos poslední týdny prožívala.Moc tě obdivuju a přeji celé tvé rodině hodně moc sil.A věř že Milinka je tady s Vámi napořád,ve vašich srdíčkách..........
 Eva, dvě děti 
  • 

pláču s Vámi 

(21.2.2007 19:29:00)
Milá Milly,

pláču s Vámi a bolí mě to také, nevím, co víc napsat, moc mě to bolí jen po přečtení tohoto článku a to jsem to nezažila. Přeji Vám hodně sil a pevnou víru v Boha. Jednou svou dceru v nebi nepochybně pevně obejmete.
 Chipsa@Eliška (8.12.07) 


Děkuji 

(21.2.2007 20:36:42)
Je mi moc líto, co se vám stalo. Už hodinu pro Milenku upřímě pláču.
Moc děkuji za ten článek, muselo být velice těžké ho napsat. Dneska jsem zase měla depku a trápila se pro své zamlklé těhu, ale po přečtení jsem si uvědomila, že se mi vlastně nic hrozného nestalo. Není nic horšího, než ztráta dítěte.
Jestě jednou upřímnou soustrast.
 Majka + 2x2 


A co tatínek? 

(21.2.2007 20:49:47)
Ahoj Mili, nevím, poč, ale pořád musím myslet, jak je na tom asi Tvůj manžel.
Myslím, že se v tomto na tatínky trošku zapomíná, každý soucítí s maminkou, ale on je "jen otec" a navíc chlap, který "musí být statečný"
Když jsem potratila, tak to manžel obrečel a říkal, že cítí prázdno...
Myslím, že tatínci to můžou nést i hůř, ale jaksi se na to zapomíná, myslím, že tě moc potřebuje...
 Dáša a maruška (2005) 
  • 

nevím... 

(21.2.2007 21:22:32)
Nevím co říci...už v půli tvého příspěvku jsem musela běžet za svou 14 měsíční dcerkou a podívat se jestli spí a je vpořádku. Celý den jsem ji dnes chtěla jen objímat. A znovu a znovu...jsem si musela vyčítat co řeším a čím se zabývám...malichernosti? Ne snad i míň...
Takovou ztrátu jakou zažíváš a celá tvoje rodina si nedovedu představit...Myslím, že nikdo kdo nezažil nedovede...
Na víru mám vcelku asi svérázný názor... věřím v něco, někoho, v dobro, které stále v lidech existuje, v lásku, jako to nejcennější a nejkrásnější...v to, že věci se v životě dějí právě tak, jak se dějí a tak je to dobře...atd...(to by bylo na dlouho)
Ale jak bych dokázala do svého názoru na svět začlenit smrt svého dítěte...nevím...mám pocit, že bych jen kvílela v koutku a nenáviděla všechny a všechno...
Přeji ti hodně síly překlenout tu dobu nejhoršího smutku, bolesti a prázdnoty...Přeji ti, aby si zase našla smysl, důvod vstát ráno z postele a uvidět sluníčko, ucítit kávu a chléb...Přeji ti aby si zase měla sílu žít normální všední život.
Přeji ti, aby si našla oporu v manželovi a zhroutili jste se v společném objetí, smutku, žalosti a pláči a lásce... a pak se mohli i společně zvednout.
Přeji ti, aby tvé děti měli brzy zpět svou mámu, plnou síly.
A nakonec, myslím, že Milenka je navždy součástí tvého života, jako něco krásnéh a pro nás teď nepochopitelného, ale jistě to cítíš. Jednou jednou pochopíme.
Hodně síly a lásky.
Dáša
 Evuna+Matýs+Juliška 
  • 

... 

(21.2.2007 21:43:36)
Na tohle slova nestačí. Obrečela jsem to. Myslím na Vás. eva
 olenka,3deti 
  • 

Boze, proc? 

(21.2.2007 21:43:40)
sedim u pocitace a brecim. ani si nechci predstavovat, jak je asi vam. jste uzasna zena, zena statecna!
ale proc Buh takove veci dopousti? je mi z toho tak smutno. takova krasna holcicka, takove stesti pro vas. a ted je pryc.
diky Bohu, ze je v nebi (Doma) a nemusi se trapit bolestmi a smutkem po vas.
vcera jsem brecela a volala k Bohu, proc neuzdravi naseho chlapecka, ktery ma problemy s nozickama a nechodi. pro Boha prece neni problem udelat zazrak. vas pribeh je svym zpusobem trochu jakousi odpovedi na me modlitby, spis takovym otevrenim mych oci.
modlim se za vas, aby vam Buh daval silu a radost do dalsich dni. mate muj uprimny obdiv.
(ale stale mam v hlave otazku: proc, Boze?)
 luc 
  • 

věřit/nevěřit 

(21.2.2007 21:58:31)
Mili obdivuju Tě, za vše cos udělala a děláš. Upřímnou soustrast.
Pro ostatní jsem chtěla říct, že já jsem taky ateista, taky si říkám, že kdyby byl, tak by to nedopustil. Ale na druhou stranu - co bude dělat ateistka až se to (ateisticky říkám nedej bože) stane nevěřícím? Kus bude stejnej, ale pak jim budeme závidět. Říkejme si tomu jak chceme, ale věřící narozdíl od nás mají ještě oporu a útěchu s jinými hranicemi, milosrdnějšími a plnými naděje, že je ještě místo, kde je líp, kde se setkáme a kde nám nic a nikdo nebude chybět. A to jim přeju a (taky lituju že já je nemám )a trošku ted závidím v takových situacích, jako je tahle.
 LETICE 


Brečím tu a nevím, co bych k tomu měla ještě napsat.  

(21.2.2007 22:25:57)
Mili, přijměte prosím dodatečně upřimnou soustras. O Milence jsem se dozvěděla na konci prosince. Nalistovala jsem si Věřící maminky a snažila jsem se dočíst od začátku do konce, co se Milence stalo. A stále se mi honilo hlavou, jak je ten svět nespravedlivý. Vy jste 18. prosince zažívala největší bolest, kterou jako maminka můžete začít a někteří rodiče slavili narozeniny svých dětí. A když jsem viděla Milenčiny fotky, říkala jsem si, jak byla krásná. Ona už na světě vypadala jako malý andílek. Já sice nejsem věřící v tom smyslu, že bych věřila v Pána Boha, ale říkám si, že anděl strážný musí existovat a hlídat naše drobečky. Bohužel Milenčin byl asi někde jinde, když se nakazila.

Mili, sedím u počítače a brečím. V polovině vašeho článku jsem musela odejít, uklidnit se, chytnout mojí mladší dceru a pořádně se s ní pomazlit. Snad se jednou zase dokážete radovat ze života a vychutnávat si štěstí z vašich kluků, jako se radujeme my z našich dětí. A napsáním tohoto článku jste si trochu na bolavé dušičce ulevila.
Jana
 ilana 
  • 

Re: věřit/nevěřit 

(25.2.2007 18:14:25)
Ale vzdyt je to vsechno jen v cloveku a v jeho vedomi ci inteligenci.....
Vzdyt co jedni oznacuji jako Buh, jini nazyvaji Vedomi, Svedomi, Poznani, Uvedomeni ci treba Energie.....

Jedine, co mne pri vsi toleranci a ucte k tem, co prozili tragicka trapeni trochu mrzi je to, o cem tu uz kdosi psal : odevzdavat se do vule bozi, muze nekdy prinest i urcitou rezignaci....a trpne smireni se s osudem
 zuzkasim 


Děti v nemocnici 

(21.2.2007 22:11:27)
Zrovna nedávno jsem tu také psala svůj příběh. Po přečtení tvého mi ty mé starosti připadají o mnoho lehčí. Mám podobně starého syna, jako by byla tvoje holčička. Je to teď zhruba rok, co jsme se taky trápili v nemocnici, nebylo to smtelné onemocnění, ale pro něj dost vážné, doktoři sice tušili příčinu, ale v testech se stále nic nepotvrzovalo, na postýlce leželo tělíčko schopné maximálně jen kopat nožičkama (před tím už syn uměl to, co ostatní 7měsíční děti), napojené na infuze, šíleně plačící při mém každém náznaku vzdálení se od postýlky. Měla jsem to štěstí, že kromě prvního dne a noci jsem mohla být s ním, spát sice na ubytovně, ale být nablízku připravená kdykoliv přijít. Tvalo to pro mě nekonečné 3 týdny, pak ještě dlouhá rekonvalescence doma, ale dnes je z něj naštěstí už zase moc šikovný a zdravý kluk. Kdykoliv jedeme kolem dětské neomocnice, je mi úzko, tolik bych si přála, aby ta budova mohla být poloprázdná, aby děti nemusely trpět. Zatím se mi nepodařilo pochopit, proč vznikne křehký život, který nemá možnost vyrůst a musí tak brzy zaniknout. Jen jsem kdysi četla myšlenku, že děti nejsou naše, jsou nám jen dány do opatrování.
 Žanda + dvě 
  • 

Stejný příběh s opačným koncem... 

(21.2.2007 22:45:07)
Ahoj Mili,
když byly mé dcerce 2 roky, zažila jsem něco podobného. Také se to týkalo mozku. Znám důvěrně bolesti hlavy se zvracením, rozbíhání a sbíhání očí, rozšířené zorničky i epileptické záchvaty a dítě vypreparované s hadičkami a dráty na ARU. Šárka zůstala v nemocnici hodně přes rok a párkrát mi téměř umřela v rukou. (Ovšem naši brněnští lékaři i sestry jsou skvělí!) Nakonec to vybrala. Je jí 11 a spí se svou sestrou v pokoji, kam za nimi přijdu i já. (Epilepsii je nutné hlídat i v noci, a pak, Šárku je třeba několikrát za noc obrátit, aby neměla proleženiny). Ráno ji umyju, učešu, vycévkuju, vnutím jí její léky, naložím do invalidního vozíku a odvezu do školy pro postižené (už přečte 4 písmenka!) Šárka je slečna, už nosí podprsenku, pomalu čekáme první menstruaci a její milovaný program je Kouzelná škoka, kterou už vydrží sledovat téměř celou. Mám ji doma, můžu ji políbit a pomazlit se s ní, ale nemůžu ji nechat chvíli bez dozoru. Její otec nás opustil, já nemohu jít do práce a tak s její 13letou sestrou žijeme ze sociálních dávek, a to je hodně těžké. Vzpomínám si přesně na jednu věc: když mi ležela v rukou, víc mrtvá než živá, chtěla jsem se za ni modlit a uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co je pro ni lepší. Život nebo smrt?
A jediná možná modlitba byla: Pane, jsem Tvoje služebnice, staň se mi podle Tvé vůle. Ať bude žít nebo ne, zdravá nebo postižená, přijmu svůj život jako úkol a udělám, co je v mých silách, abych obstála. Naše děti nám nepatří a jednou nás opustí. Naším úlolem je, starat se o ně, dokud to potřebují a nechat je včas odejít. To druhé je těžší! Hodně síly! Jana
 Dagmara 
  • 

Re: Stejný příběh s opačným koncem... 

(22.2.2007 1:16:09)
To je moc hezké, uplně se stím stotožnuju! Něktrým ženám závidím jejich sílu!!!
 Mili+5 


Re: Re: Stejný příběh s opačným koncem...Pro Janu 

(22.2.2007 9:53:59)
Někdy si říkám, že Pán Bůh nechal Milenku odejít, protože bych třeba zase já neměla sílu unést tvůj úděl. Přeji hodně sil a hlavně radosti s tvými dcerami. Mili
 laik 
  • 

Re: Stejný příběh s opačným koncem... 

(23.2.2007 1:04:55)
Jano, mohla byste mi napsat na e-mail (pod mou přezdívkou)?
 Jahůdka, tři děti 
  • 

Je to smutné 

(21.2.2007 22:14:01)
Mili, především Vám chci vyjádřit upřímnou soustrast. Neumím si představit nic horšího, než je ztráta dítěte.
Já jsem sice nevěřící, ale chci Vás ubezpečit, že i nás - nevěřící - ztráta blízké osoby velmi bolí, trápí a těžko se s ní vyrovnáváme. Tedy mluvím za sebe, přišla jsem o oba rodiče. Bolí to ještě po letech. A přesto že jsem nevěřící, v tu chvíli a od té doby věřím nebo si přeju, aby bylo "něco dál", kde bych se s rodiči a všemi blízkými jednou setkala. A doufám, že něco takového existuje a utěšuju se tím. Samozřejmě že pocity při ztrátě dítěte jsou tisíckrát horší a já vůbec nevím, jak lidi můžou žít dál. Často na to myslím, zdá se mi kolem nás teď těch tragédií nějak víc a já mám strach o své děti. Obdivuji každou matku, která to dokáže ustát. Obdivuji Vás a přeji lepší časy.
 sluníčko 
  • 

Milenka 

(21.2.2007 22:29:31)
Dobrý večer,
chodím na rodinku pravidelně,čtu názory,rady ostatních maminek,ale nikdy nepřispívám,nepíšu...dneska jsem si přečetla Váš smutný příběh.Dovolte mi se s Vámi podělit o kousek ze sebe.
Nevím jestli jsem věřící nebo nejsem..Vždycky,když o tom začnu přemýšlet,mám pocit,že se mi rozletí hlava na tisíc kousků.Posl.dobou,když vidím kolik je všude kolem nás zloby a nenávisti,pokládám si stále častěji otázky jestli to může být ještě horší,proč se děje tolik špatných věcí,co je vlastně v životě důležité a co ne,proč vlastně žijeme,jestli to má nějaký smysl??Neumím si na to odpovědět,protože NEVÍM.Jedno ale vím,a to,že Vy a Vaše Milenka jste i přes všechnu tu velikánskou bolest dali tisícům maminek důvod,proč se stát lepšími,přehodnotit svůj život a udělat svět lepším.
 Jana + Michaelka 1.8.05 


Mili 

(21.2.2007 22:41:05)
Je mi to moc líto!
 Aneka_ 


Re: Mili 

(21.2.2007 23:31:03)
Není moc co říci - je mi Tebe -Vás- moc líto. Tohle je rána, která se nikdy nezacelí, tak jen přeji, ať bolí méně.
Hodně sil.
Aneka
 kokosáci 


Perte se! 

(22.2.2007 1:25:23)
Milé ženy, perte se za to být s vašimi dětmi v nemocnicích! Nikdo jiný to za vás neudělá. Pokud jste důsledné, neurážíte, ale jste pevné ve svých postojích, personál to vycítí a podle toho s vámi jedná. Vím z vlastní zkušenosti, jak je to těžké...ale vždycky se snažte. Děti to strašně STRAŠNĚ potřebují!! Když nemůžete vy, pošlete tatínka nebo jiného z rodiny. Zkuste taky Chartu práv dítěte a pacienta-jako dovolání svých práv. Věřím, že to nezní moc militantně, ale některé maminky to ani jen netuší.
Moc sil všem při výchově dětí a péči o ně!
 Lucka,2děti 
  • 

Re: Perte se! 

(22.2.2007 9:19:39)
Přesně tak, personál dobře pozná, s kým se dá spolupracovat a s kým to prostě nejde ( a věřte, jsou takoví). Je mi líto všeho příkoří, které se děje v nemocnicích.
Pište stížnosti, ale prosím opravdu pravdivé a adresné. Ne pouze mlhavou stížnost na péči. Stížnosti se opravdu řeší a postihují. Pokud máte stížnost na konkrétní přístup konkrétní osoby, napište to přesně tak.Něktří lékaři a sestry by opravdu neměly své povolání vykonávat. Pokud jde ale o podmínky, v jakých jste musely být s dítětem v nemocnici, není to stížnost na péči, ale na podmínky vytvořené pro pobyt rodiče.
 Petra 
  • 

Mili 

(22.2.2007 8:06:22)
Mili, je mi to moc líto. Nejste ale sama, buďte si s manželem a dětmi navzájem oporou v tak těžkých chvílích, Milenka bude pořád s vámi. Přeji vám, ať vám vaše víra pomůže a hodně zdraví, štěstí a lásky.
 azul 


Re: Mili 

(22.2.2007 9:32:55)
Je to hrozivé, Mili upřímnou soustrast. Chtěla jsem jen říct, že doktorům se nedá důvěřovat obecně proto, že je to doktor. Věřit můžu svému lékaři ke kterému chodím celý život, něco už jsme spolu zažili a vím že je důsledný. Taky se mi stalo, že dětská doktorka naočkovala mého tříměsíčního syna tři dny poté co se jakž takž uzdravil z měsíčních průjmů. Ptala jsem se a zdůrazňovala, že je v pořádku teprve krátce. Bylo mi řečeno že to s tím nemá co dělat.Do večera začal opět kakat . A bylo to tak 10X denně zelená voda. No myslela jsem že ji uškrtím. Na to nám ordinovala naprosto neuvěřitelnou léčbu. Mám přestat kojit a dávat mu den jen mrkvovou šťávu. Musím podotknout že syn byl jinak v pohodě, žádné horečky nebo rozmrzelost. Udělala výtěr. Zjistilo se že nejde o infekční průjem, jak jinak spustilo ho očkování:O(. Přesto mu nasadila chemoterapeutika, na příbalovém letáku bylo tučným, že tyto léky jsou POUZE na infekční průjmy. A já blbá mladá matka jsem mu je opravdu začala dávat. Obrátila jsem se na homeopata.(je to i praktický lékař, normální MUDr.) Nejprve na mne s opovržením(takřka) pohlédl když jsem mu o
těch lécích řekla a zeptal se "A vy jste mu je opravdu dávala?" No a doporučil, vysadit chemii i mrkev, kojit co to dá, a dal nám kuličky.Do dvanácti hodin se počet kakání snížil na polovinu a poté se mladý uzdravil. Homeopat také doporučil odložit další očkování o tři měsíce. Takže jsem o tom řekla dětské lékařce, jejíž reakcí bylo zastrašování, že mladý rozhodně teď v červnu chytí černý kašel. Šprajcla jsem se, a na očkování jsme nepřišli. Když jsem jí to volala, doktorka v telefonu okamžitě obrátila a očkování nám posunula. No a od příště jsme v poradně byli ti s tím očkováním. Takže jsem změnila lékaře, pozdě ale přece a máme výborného pečlivého a rozumného doktora. Udělala jsem velikou zkušenost a ujasnila si že za dítě jsem zodpovědná jedině já. A informace si musím sehnat taky sama a nejlépe z více zdrojů. A ověřovat a ověřovat.Pokud se mi něco nezdá, pátrám a podnikám akce.To že je někdo MUDr.ještě neznamená že má pravdu.Nedá se to ani srovnat s Mileniným příběhem, a ani jsem to neměla v úmyslu. Jen bych chtěla přimět maminky k větší aktivitě. Vím jak je to tvrdé jít proti té autoritě v bílém plášti ale někdy je to prostě nutnost. Takže mamky nedejte se a pokud se vám něco nezdá, bojujte za sebe i své děti.
 Haninabe 


Je to velmi smutné... 

(22.2.2007 9:21:15)
Herpetická nekrotizující encefalitida
Základní charakteristika: Herpetická encefalitida může mít zvláště těžký průběh a je chorobou vyžadující intenzivní péči. Je to ložisková nekrotizující encefalitida vyvolaná herpes simplex virem (HSV). Onemocnění začíná náhle bolestí hlavy, horečkou, bývají psychické poruchy (i produktivní psychotická symptomatologie, halucinace, poruchy paměti), může se rozvinout porucha vědomí až kóma, někdy i křeče. Podle lokalizace nekrotizujícího ložiska se mohou objevit zánikové ložiskové příznaky (např. hemiparéza, hemianopsie, afázie). Pro diagnózu je důležitý nález v likvoru, průkaz virové nukleové kyseliny v likvoru, vzestup titru protilátek proti HSV se naopak objevuje dodatečně. Pro stanovení diagnózy jsou nezbytná zobrazovací vyšetření: MRI nebo CT mozku. I přes specifickou léčbu aciclovirem je letalita vysoká (asi 20%).
---
Výňatek z učebnice (!) pro diplomované sestry, rok 2002, autor H. Rozsypal.
Velmi smutné zjištění, že zatímco sestry se musí učit, že protilátky proti HSV se v likvoru obvykle vyskytnou až zpětně, tak lékaři je tam hledají :-/.
 Mili+5 


Re: Je to velmi smutné... 

(22.2.2007 14:15:48)
To je opravdu divné:-( Stejně jako moje sestra(rodná), která je rehabilitační sestrou poznala hned, jak jsem jí popsala příznaky, že se může jednat o neuroinfekci, zatímco našeho dnes již bývalého dětského dr. a také lékaře v nemocnici v Chebu včetně neuroložky, která malou prohlížela, něco takového zřejmě ani nenapadlo, ačkoliv jsem jim popsala úplně stejné příznaky jako ségře, náš dr. malou dokonce viděl přímo v záchvatu. Vyplývá mi z toho jediné, buď neznají svůj obor nebo mi prostě nevěřili, mysleli si, že přeháním, primář v Chebu mi při propuštění říkal, že batole ještě může občas zavrávorat a náš dr. V ten den, kdy jsme nakonec odvezli Milenku do Plzně a já mu před tím zoufale volala, že malá silně šilhá a je jí špatně a že to trvá už přece 14 dnů, tak mi odpověděl, že jestli to psychicky neunesu, ať s ní jedeme zase do Chebu (kde není ani dětská neurologie) a pokud to unesu, ať k němu přijdeme druhý den na kontrolu. Jak mám nyní unést její smrt, to už mi neporadil. Nechtěla jsem o tomto psát, ale pořád jsem to ještě nepřekonala, jak je vidět.
 Aja, syn 8m 
  • 

Re: Re: Je to velmi smutné... 

(23.2.2007 11:23:30)
Mili, při čtení tohoto příspěvku mě nenapadlo nic jiného, jen jedno slovo "kretén" na adresu vašeho bývalého dr. To je opravdu NEUVĚŘITELNĚ!!! Asi bych být tebou velmi vážně uvažovala o podání stížnosti na všechny takovéto zdravotníky, se kterými jsi se během Milenčiny nemoci setkala. Vím, že Ti to Milenku nevrátí, ale cítila bych takovou zlobu a křivdu, že bych to zřejmě musela udělat.
Musela jsem reagovat, protože mě to, co jsi teď napsala opravdu "nadzvedlo ze židle".
Jinak musím říct, že teprve, co mám dítě jsem pochopila, jak je na tom naše zdravotnictví špatně a jak si člověk musí získávat spoustu informací kde se dá a nespoléhat pouze na jednoho doktora a v případě pochybností o jeho kompetenci nebo správném přístupu k pacientovi ho vyměnit rychlostí blesku! Byla jsem tím dost šokovaná, já sama jsem nikdy vážnější zdravotní problémy neměla, tak mi to vůbec nepřišlo, až teď.
 Mili+5 


O přístupu 

(22.2.2007 10:00:40)
Abyste si udělaly obrázek, popíšu vám pár situací, které se nám staly. Milence 6x za ty 4 týdny v nemocnici dělali lumbální punkci. Poprve ji vzali, mně nechali čekat na chodbě a já jsem slyšela za dveřmi 45 minut pláč, všechny sestry z oddělení ji byly držet a nakonec mi ji vrátili se třemi vpichy v páteři s tím, že ji neudrželi a nabrat se to nepodařilo. Další pokus byl druhý den, byla to sobota, sloužil mladý lékař z dospělého oddělení, ačkoliv na něm bylo znát značnou nervozitu, nechal malou promedikovat, počkal dostatečně dlouho, až premedikace zabrala, pak mně vzal s malou na ošetřovnu, instuoval mně jak ji mám držet na klíně, sestry jen pomáhaly držet ještě nožičky a ručičky, ale ani to nebylo třeba, Milenka o ničem nevěděla, hlavičku měla položenou u mně na prsou a celou dobu spokojeně spala a zákrok se bez problémů podařil. Ovšem ty reakce sester na začátku, když doktor přišel s tímto přístupem, byly značně odmítavé " No, takhle se to nedělá, maminka by měla jít ven apod.
Něco takového jsem zažila ale jen jednou, u dalších náběrů mně zase vyhnali na chodbu a já jen poslouchala Milenčin křik. Premedikace u ní totiž zabírala déle, zvláště když byla rozrušená tím, že s ní zase nejsem a oni neměli čas tak dlouho čekat. Tento hrozný přístup byl paradoxně častější u dětských lékařů a sester. Za tohle se na ně zlobí, ne za to, že neuměli pomoci, to nebylo v jejich silách.
A ubezpečuji vás, že jsem byla ukázněná, nehádala jsem se a snažila se plnit pokyny.
 Lucka,2děti 
  • 

Re: O přístupu 

(22.2.2007 10:35:07)
Ano, Mili je mi MOC líto(od včerejška,co jsem se o Vás dozvěděla, brečím), že jste Vy i Milenka musely zbytečně trpět tímto přístupem, stačilo málo a vše mohlo být o kousíček snesitelnější. To je přesně to, co se musí změnit! Kvůli zkostnatělosti nebo omezenosti myšlení personálu nebo neochotě vcítit se do situace rodiče a dítěte, oba zbytečně trpí.Rodič musí být personálem brán jako partner v léčbě, ale musí si tuto funkci uvědomit, nebýt pouhý hlídač. Z celého Vašeho článku je mi jasné, že Vy patříte mezi velmi rozumné rodiče,jak dokázala i Vámi popisovaná pomoc při lumbálce.Věřím, že kdyby byla dobrá vůle, mohl personál psychické utrpení Vás obou zmírnit.
Bohužel, každá matka reaguje jinak na nemoc svého dítěte, tudíž se nedá např. vyjmenovat výkony, u kterých rodič nesmí asistovat. Toho, co jste zvládla Vy, některé jiné maminky prostě nejsou schopny. Vždy to stejně zůstane na momentálním zvážení situace. Teď je potřeba nejprve docílit toho, aby rodič směl zůstat u dítěte neomezeně dlouho a nebyl vyháněn po skončení návštěv.
Jak jsem psala v některé z dřívějších reakcí,tento přístup se mění lépe zvenku než zevnitř (od personálu je vyžadována poslušnost hierarchii téměř vojenská). Nemyslím si, že právě Vy v prožívané bolesti byste se měla angažovat nějakou stížností, to je spíš na nás ostatních rodičích. Pokud máme oprávněný důvod, musíme reagovat a odvolávat se na chartu práv.

Ještě jednou (teď už tedy ne mailem, vyprovokovala jste mě) Vám chci vyjádřit, jak je mi líto, co vše Vás postihlo, vážím si Vaší síly a současně pokory. Děkuji Vám za Váš článek a modlím se, abyste znovu našla naplnění a sílu jít dál. S Pánem Bohem.
 Hanka 
  • 

Re: Re: O přístupu 

(22.2.2007 16:40:44)
Mili, děkuji za článek a vyjadřuji vám hlubokou a upřímnou soustrast.
Věřím, že přijdou lepší dny a obdivuji vaši sílu. Zvládněte to vše společně s vaším manželem a rodinou. Myslím na vás všechny.


Další můj vzkaz je pro Lucii, autorku příspěvku.
Lucko napsala jste to moc dobře. Co myslíte, dá se něco konkrétně udělat, pomoci ? Myslím z naší strany, tak aby Mili tím nebyla zatěžována. Píšete fundovaně, takže mi přijde, že o této problematice min přemýšlíte již delší dobu. Mě osobně napadlo napsat do Plzenské nemocnice odkaz na tento článek a reakce k němu. Velice nerada bych tím vyprovokovala nějakou reakci, kterou by mohli pozůtalí trpět. Přátla bych si jen to, že by se tím vedení a personál v nemocnici dozvěděli spoustu cenných informací. Ale osobně se bojím, abych tím nerozvířila něco nepříjemného pro pozůstalé.

Snad by nemělo být nic nemožného mít směrnice pro postup s více i méně pozitivně spolupracujícími rodiči. Přístup některých rodičů samozřejmě může i škodit, nicméně postup Plzeňské nemocnice vypadá na to, jako kdyby existovali jen nekooperující rodiče. Proč by maminka nemohla být u toho, když její dcerce dělají lumbální punkci. Sama jsem jí zažila a z vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že přítomnost kooperujícího rodiče může být velmi prospěšná. A vlastně o tom dobře vypovídá i popis od Mili. Jaktože se doktoři nerespektují čas nutný pro medikaci. Podceňují popis potíží od maminky. Ano je to popis subjektivní, ovšem ani odborník ho nemá objektivní že. A maminka zná své dítě nejlépe, což se také zrcadlí v tom, jak nebyly na místě narážky na slabost a opožděnost holčičky. Kdo jiný než maminka mohl srovnávat. Neumím se představit, že by se před onemocněním holčičky našel lékař, který by její vývoj označil za opožděný. Spíš by maminku poslali domů, že se nic neděje, ať nepanikaří, když by přišla do ordinace, že má podezření na opožděný vývoj holčičky. Achjo...
 Lucka,2děti 
  • 

Re: Re: Re: O přístupu 

(22.2.2007 17:53:25)
Píšu v rychlosti, právě odjíždím z dosahu internetu.. Podrobněji mé minulé příspěvky..Zjistila jsem, že z pozice obyčejné sestry nemám šanci situaci změnit, nemůžu ovlivnit své kolegyně, aby jednaly s pacienty (rodiči) jako s partnery ani nemůžu ovlivnit přístup vedení, prostě mé argumenty smetou se stolu a berou to jako drzost a neuposlechnutí pokynů.
Je podle mě jen jediná cesta, cesta stížnosti na podmínky, ve kterých musí rodič a dítě být s odvoláním na Chartu práv dítěte. Bohužel,tam , kde je situace stále špatná, zřejmě vedení kliniky (přednosta, primář, vrchní sestra, příp. staniční sestra nebo vedoucí lékař oddělení), nebo celé vedení nemocnice, nemá zájem ji měnit. V takovém případě možná pomáhá stížnost na vedení nemocnice, ovšem pravděpodobně bude smetena se stolu s odůvodněním, že nejsou finance na vytvoření podmínek. Pouze, pokud se stížností sejde víc,snad je šance, že se situace bude řešit.Určitě by pomohla další medializace problému. V mnoha nemocnicích došlo během posledních let ke zlepšení, např. pouhou změnou vedení, která nemusela ani být vynucená, stačí, že někdo, kdo to brzdí, odejde do důchodu. Myslím, že o problému se ví, pokud by nemocnice měly více financí, lépe by se řešil. jak jsem psala, rodiče jsou velkou pomocí, ale i přítěží personálu, ale dítě je jednoznačně potřebuje.
Na závěr - abychom se každá znovu nemusela potýkat s tím, že nás pošlou od dítěte domů, musí být rozšířeným zvykem, že rodič prostě v nemocnici je. Mám podezření, že důvodem mlžení o tom, jestli místo bude nebo ne, je to, že třeba oddělení má pouze několik lůžek pro matky na daleko větší počet dětských pacientů.Proto dochází k odmítání. Obvykle pokud vytrváte a strávíte noc (nebo i více) na židli, některá sestra nakonec začne hledat cestu, jak lůžko pro Vás najít. Někdy se bohužel stane, že prostě lůžko není.

V případě Mili nepochybně došlo k neadekvátnímu a neempatickému přístupu, je mi to líto, ale bojím se, že jediná, kdo tohle může řešit, je Mili a to jí nedoporučuju (znovu jitřit bolest).My ostatní si stěžovat můžeme, až k tomu budeme mít vlastní důvod a pak bychom to měly udělat adresně a co nejpodrobněji. Obvinění o tom, že jsem byla obecně nespokojená s péčí na oddělení k ničemu nevede. Je potřeba uvést jména. Ale moc prosím, ověřte si jméno dotazem přímo u příslušné sestry, cedulky na nástěnce nebo dveřích často nejsou aktuální (ranní /odpolední směna) a mohly byste někoho opravdu vážně poškodit. Adresné stížnosti se řeší osobním postihem.
Do právnické stránky věci, jak je etický kodex skutečně závazný, nevidím.
 azul 


Re: O přístupu 

(22.2.2007 11:01:37)
Je to drsné ale okolnosti to vyžadují. Nebýt někdy ukázněná a hádat se. Vím jak je to těžké, když je člověk "hodná holka" . a taky vím že kolikrát opravdu zabere jen na hrubý pytel hrubá záplata. Nedat se vykázat, trvat na svém. když uvidí že jste neoblomná, budou to respektovat. Je lepší být za potížistku, než si pak vyčítat že jsem v tom svoje dítě nechala. Mám zkušenost, že jsem nechala na dítěti udělat zbytečné nepříjemné vyšetření. Doktor, když jsme tam přišli, si přečetl papír od dětské doktorky řekl proč jsme tam, že všecky hodnoty jsou v normě. Fajn, řekla jsem a chtěla jít, a pan doktor pravil že když už jsme tady....tak to tedy uděláme, a já kráva blbá jsem nechala odebírat malému krev z hlavy.Řval jak tur, nejdřív chtěli ze žíly, to nešlo protože byl tlusťoučký tak ze žíly na hlavě.No řvali jsme oba dva a já si to hrozně dlouho vyčítala, jak jsem je to mohla nechat udělat, když to evidentně bylo zbytečné.Od té doby si dávám pozor a všecko se snažím dobře rozmyslet zda je to nutné a ne slepě poslouchat.
 vladka 
  • 

Re: O přístupu 

(22.2.2007 17:45:59)
Jako dětský lékař - intenzivista si myslím, že je naprosto nepřípustné provádět invazivní výkony jako např. lumbální punkce nebo punkce kostní dřeně bez analgosedace u dětí při plném vědomí. Ale nevím komu si můžete stěžovat na "psychickou újmu", kterou títmo dítě utrpí. V tomoto případě může být přítomnost rodiče i na škodu věci (doufám, že to nevyzní špatně), ale výkony vyžadující manuální zručnost moho být ztíženy vyšší mírou stresu při přítomnsti rodičů. A primární je maximální komfort pro dítě - tedy bezbolestné provedení daného zákroku nejlépe na první pokus. Moje zkušenost je taková, že když rodiče vidí, že dítě "spí" a nic jej nebude bolet, jsou přístupni k dohodě o tom, co bude pro dítě v dané chvíli nejlepší. A samozřejmě i lékaři se daleko lépe pracuje, pokud se dítě nezmítá pouze drženo sestrami, když už pominu ten traumatuzijící zážitek pro něj. Cesta k nápravě a zlidštění našeho zdravotnictví bude ještě dlouhá.
 Lenka (Matysek 6 let, v 9 mesici) 
  • 

smutek 

(22.2.2007 10:06:13)
Už dlouho jsem nebyla tak moc smutná. Celý článek jsem probrečela a nevím, co říct. Je mi to moc líto. Sama věřící nejsem a vždy jsem si myslela, že víra pomáhá v tom, aby se člověk lépe vyrovnal s tak hroznými ztrátami. Teď mám pocit, že ne, že se s tím asi vyrovnat nedá. Moc na Tebe myslím i když Tě neznám.
Lenka
 Anouk 


Milá Mili 

(22.2.2007 10:12:28)
Tvůj článek jsem četla včera a od té doby jsem postupně napsala a zase snazala několik příspěvků. Ta slova mi připadala tak prázdná a hloupá.
Přeji upřímnou soustrast Mili.
Opatruj se!!
 Ráchel, 3 děti, 1 Doma 
  • 

Bůh je s Tebou 

(22.2.2007 10:13:42)
Milá Mili,
cítím s Tebou, Tvá bolest se nedá změřit. Když jsem procházela svým utrpením, první, co jsem prožila, byla jednak jistota Boží blízkosti, a pak také to, že i kdyby Bůh neudělal v mém životě žádný zázrak (jako že už jsem jich řadu zažila), to, že za mě dal svého Syna, úplně stačí. "Ježíš je to, co stačí" mne v té době drželo. Neměla jsem zpočátku potřebu se ptát "proč", to nastalo až o pár měsíců později, kdy už jsem to ani nečekala. Nakonec přišel plný pokoj. Co se týče manželství, ze začátku nás to s mužem sblížilo, pak ale jsme se naopak vzdálili a prožili docela vážnou krizi. Zármutek je něco, co ovlivní celou rodinu. Smutnily i naše dvě starší děti - smaozřejmě po svém. I Tví kluci prožívají smutek. Naše nejmladší dítě se narodilo po roce a půl. Nechtěla jsem, aby bylo "náhradním" dítětem, zároveň jsem bojovala s vědomím, že by tu nebylo,kdyby... Po celou tu dobu jsem měla velkou oporu v přátelích, kteří se za nás modlili. Když se pak ve mě zármutek už "uzavřel" (v tom akutním slova smyslu), začala jsem najednou vidět mnohem zřetelněji, jak se to na nás všech podepsalo, jak jsem na děti i manžela nervózní a podrážděná... Nedávno jsem nastoupila do terapie a jsem za to Pánu vděčná - mohu si věci utřídit. My křesťané máme asi někdy pocit, že vše musíme zvládnou vše "sami s Boží pomocí", ale ta Boží pomoc může přijít i skrze terapii. Znovu jsem se v srdci vrátila k tomu, že Ježíš skutečně stačí. Na své otázky nemám odpovědi. Možná se je jednou dozvím tam Doma - jestli mě ještě budou zajímat.
Přeji Ti, aby Tě náš Pastýř pronesl tímhle temným údolím stínu smrti.
 Hanka a 4 rošťáci 


www.anjeliky.sk 

(22.2.2007 10:36:03)
Všem, kteří přišli o dítě, doporučuji stránky www.anjeliky.sk. Mám pocit, že sdílení dokáže aspoň trochu pomoci.
 Hančinka 


Milá Mili 

(22.2.2007 12:31:26)
Při čtení vašeho velmi silného příběhu jsem brečela a nedokážu ani přestat. Taky jsem měla holčičku v nemocnici a vím, jak těžké je nechat ji tam samotnou. Každá hodina je nekonečná. Je moc dobře, že věříte Bohu. Přeji vám mnoho sil a pomodlím se za vás i za Milenku. Hanka
 Mili+5 


Pro Budilku, 

(22.2.2007 13:56:44)
mně nejvíc pomáhá, nevím jestli to tak mají všichni, ale dost maminek, se kterými jsem mluvila, to mají stejně, když někdo umí naslouchat a je ochoten to slyšet třeba 10x dokola, třeba se i na něco zeptá, prostě projeví zájem a hlavně vám dovolí vyplakat se a ulevit si u něj v náručí(pokud je to třeba kamarádka). Pomáhá, když druhý dovede s vámi plakat a nestydí se za slzy, když na něm vidíte, že i on nebo ona nese kousek břemene z vašeho neštěstí. Člověk se v tom cítí strašně sám a připadá si, že lidé kolem přátele apod. se mu vyhýbají, protože se ho jakoby bojí, neví, co říct, nechtějí ho zranit hloupou poznámkou apod. A když se najde přítel, který je ochoten naslouchat, plakat, znovu a znovu to probírat, pohladit, obejmout, znamená to moc.
Myslím, že nepomáhá zdůrazňování, že to bude zase dobré, že to čas zahojí a ani pro věřící stálé opakování, že Bůh ví, proč se to stalo a miluje nás atd. Ona je to sice všechno snad pravda, ale ta postižená to tak zpočátku vůbec necítí a postupně se k tomu dostane, ale mluvit o tom předčasně nepomáhá.
Jsou ale jistě i lidé uzavření, kteří o tom mluvit nechtějí, ale řeší to jen v sobě, u těch by to, co jsem popsala asi moc nepomohlo.
 Lavanda 


Re: Pro Budilku, 

(22.2.2007 14:35:57)
Děkuji, Mili. Taky to tak cítím.
 Peťka, Anetka a Markétka 


Re: Nechápu Boží "spravedlnost" 

(22.2.2007 14:43:14)
Milli, v myšlenkách a srdcem jsem s vámi. Jsem sice věřící, ale obdivuji hloubku vaší víry. Když přijde nemoc, asi se člověk uchýlí více k Bohu, ale odpustit bych mu to asi nedokázala.Když Bůh zavolá rodiči týrané dítě k sobě, je to asi i dobře, ale proč vaši Milenku? Nekladu otázku proč já, ale proč vůbec se našim andílkům něco takového děje? Pokud nám Bůh chce ukázat nové poznání, ať to je skrze nás a ne naše děti. On ví, kde zasáhnout rodiče nejvíc - skrze jeho dítě. A nelíbí se mi, že se tak děje. Doufám, že se jednoho dne Bůh nerozhodne i mojí rodinu zatěžkat takovouhle přetěžkou zkouškou. Milli, máte ještě 3 kluky a pro ty musíte být milující maminkou. Ale "díru" v srdci po Milence už nikdo nezacelí. Ani další dítě. Vždyť máte 3, milované dítě není nahraditelné. Neumím si představit něco, co by zlehčilo bolest, jakou prožíváte. Snad jen čas jí malinko zmírní.Vaši kluci musí vědět, že mamince neskončil smysl života s odchodem sestřičky. Přeci oni nejsou "málo" aby mamince nestáli za to se zase jednou "radovat" ze života.
Přeji celé vaší rodině, aby společně zvládla unést ztrátu Milenky a v rámci (pro mě bohužel nadlidských)možností se s ní vyrovnat.
Přijměte ode mne pevné stisknutí ruky a citlivé objetí.
Maminky, nenechte se v nemocnici oddělit od svých dětí, možná právě tento společný okamžik bude váš poslední.Bohužel ale ne vždy jsou lékaři a sestry také "lidmi".
 Peťka, Anetka a Markétka 


Boží záměry nechápu  

(22.2.2007 14:39:59)
Milli, v myšlenkách a srdcem jsem s vámi. Jsem sice věřící, ale obdivuji hloubku vaší víry. Když přijde nemoc, asi se člověk uchýlí více k Bohu, ale odpustit bych mu to asi nedokázala.Když Bůh zavolá rodiči týrané dítě k sobě, je to asi i dobře, ale proč vaši Milenku? Nekladu otázku proč já, ale proč vůbec se našim andílkům něco takového děje? Pokud nám Bůh chce ukázat nové poznání, ať to je skrze nás a ne naše děti. On ví, kde zasáhnout rodiče nejvíc - skrze jeho dítě. A nelíbí se mi, že se tak děje. Doufám, že se jednoho dne Bůh nerozhodne i mojí rodinu zatěžkat takovouhle přetěžkou zkouškou. Milli, máte ještě 3 kluky a pro ty musíte být milující maminkou. Ale "díru" v srdci po Milence už nikdo nezacelí. Ani další dítě. Vždyť máte 3, milované dítě není nahraditelné. Neumím si představit něco, co by zlehčilo bolest, jakou prožíváte. Snad jen čas jí malinko zmírní.Vaši kluci musí vědět, že mamince neskončil smysl života s odchodem sestřičky. Přeci oni nejsou "málo" aby mamince nestáli za to se zase jednou "radovat" ze života.
Přeji celé vaší rodině, aby společně zvládla unést ztrátu Milenky a v rámci (pro mě bohužel nadlidských)možností se s ní vyrovnat.
Přijměte ode mne pevné stisknutí ruky a citlivé objetí.
Maminky, nenechte se v nemocnici oddělit od svých dětí, možná právě tento společný okamžik bude váš poslední.Bohužel ale ne vždy jsou lékaři a sestry také "lidmi".
 Karolina, dva certci 
  • 

Re: Boží záměry nechápu  

(22.2.2007 22:28:57)
Mili, prijmete prosim mou uprimnou soustrast.Ja vim, ze ted mate jine starosti, nez si jit stezovat na nemocnici, kde takto krute zachazeli s Vasi holcickou...ALE pokud to udelate a pokusite se skrz media a jine sdelovaci prostredky strhnout lavinu, tak je sance, ze prave diky Vam se situace zmeni a ze spousta deti nebude muset podstoupit , to co jste musela podstoupit VY a Vase Milenka.Vzdyz za Vami budeme stat my vsichni!!!!My, RODICE!!!!
Prosim premyslejte o tom !Preji Vam do budoucna jen to nejlepsi!!!!!!!!!
 Xenuška 


...je mi to moc líto... 

(22.2.2007 15:00:14)
Mili, stedovala jsem Tvůj příběh na Věřilkách, ale nedokázala jsem najít slova, abych mohla reagovat... ani teď je nemám.. je mi to moc líto, hrozně moc, a jen při myšlence, že by se to stalo mému dítěti je mi na omdlení... naštěstí máme v rodině nějaké lékaře, tak bych je snad přesvědčila o tom, že je potřeba moje dítě lépe vyšetřit.. Myslím na Milenku a na Tebe a jen přeju hodně síly. Jsme s Vámi..
 Damila 


Re: ...je mi to moc líto... 

(22.2.2007 15:18:36)
Jenže Mili psala,
že tomu stejně lékaři pravděpodobně nemohli zabránit. Jsou situace, kdy ani doktoři nepomohou.
Ale rozhodně má Mili pravdu v tom, že by lékaři každopádně měli věnovat pozornost tomu, jak to vidí matky!!! Věřit jim.
Možná v jiných případech by to život dítěte zachránilo.
To musí být šílený pocit, když se máma snaží upozornit na to, že něco není v pořádku a DOKTOŘI JI NEBEROU VÁŽNĚ!!!
 Xenuška 


Re: Re: ...je mi to moc líto... 

(22.2.2007 16:23:24)
teď bych chtěla hnát někoho k zodpovědnosti za to, co se stalo... zanedbání péče a tak... ale kdyby se to stalo mě, že by mi umřelo děťátko, asi bych neměla sílu něco podnikat.. doufám, že tohle třeba pomůže k tomu, že příště ti lékaři, nebo nějací jiní lékaři, co čtou tenhle příběh, budou vstřícnější a budou víc naslouchat MAMINKÁM!!
 Hanka, syn 18 měsíců 
  • 

Výzva pro mateřská hnutí 

(22.2.2007 15:42:28)
To je tak strašné... Mám 18-ti měsíčního syna a když si to představím... Přestože Vás neznám, tak i při čtení to strašně bolí – smrt malého dítěte a k tomu ještě ty okolnosti... Četla jsem článek včera v noci a moc na Vás myslím. Už jsem nahlédla do diskuse k novějšímu článku, který se zabývá právy dětí mít u sebe vždy rodiče a ptám se, co v té věci dělají všechna ta hnutí za aktivní mateřství a za práva dětí? Sama jsem zastánkyní přirozených porodů, ale tato problematika se mi ve srovnání s tím, že vážně nemocné nebo dokonce umírající maličké děti musí být samy v nemocnici, zdá naprosto nedůležitá. Žila jsem až do přečtení tohoto článku v mylném domnění, že celodenní pobyt rodičů s dětmi v nemocnici je v České republice od devadesátých let minulého století samozřejmostí, minimálně u kojenců a batolat. Mé babičce zemřel sedmiměsíční syn v nemocnici v roce 1945. Teď, když mám sama dítě, jsem na ni často myslela, jak to muselo být strašné, i když v té době byla kojenecká úmrtnost vyšší, takže to nebylo asi nic neobvyklého… Jelikož babička zemřela, když mi bylo půl roku, neměla jsem nikdy možnost s ní o tom mluvit, ale určitě s ním v nemocnici nebyla a kojení tím také muselo vzít zasvé. Říkala jsem si, že odloučení od matky a předčasný konec kojení musely mít určitě na jeho smrti svůj podíl (nevím přesně, co mu bylo – jen že šlo o nějaké infekční onemocnění). Opravdu jsem si myslela, že se dnes nic takového u nás už nemůže stát… Moc by mě potěšilo, kdyby různá mateřská hnutí nasměrovala svůj zájem k tomuto problému. Vždyť psychika hraje při uzdravování obrovskou roli! Nedovedu si představit, že bych nechala svého syna v cizím prostředí, mezi cizími lidmi, aby mu dělali různé nepříjemné zákroky, ani kdyby byl zdravý, natož kdyby mu bylo zle.
 Lavanda 


Re: Výzva pro mateřská hnutí 

(22.2.2007 15:45:50)
Moje babička byla s mamkou - tehdy pětiměsíční - v nemocnici v roce 1950, a protože kojila, mohla tam být s ní! Bylo to v Brně.
 Osminka 


Ještě pro Mili 

(22.2.2007 17:43:24)
Po přečtení tvého příběhu jsem úplně paralyzovaná, myslím na tebe, kudy chodím. Už tady bylo řečeno asi všechno, dlouho jsem váhala, jestli ještě něco přidat. Chci ti jen říct, že za to nemůžeš. Ten sled událostí je hrozný, souhra spousty náhod, ale nevěřím, že by někdo chtěl tvé holčičce ublížit. Všichni dělají co umí, někdo líp, někdo hůř, vy jste prostě narazili na tyto lidi a takto se to stalo. Nemohlo to být jinak, bylo to takto. Určitě by se všichni, kteří v tomto příběhu sehráli roli, měli dozvědět, jak jsi to prožívala ty, promění je to, ale ať to udělá někdo za tebe. Snad je pro tebe teď důležitější najít pokoj a vzpomínat na to hezké, co jsi směla s Milenkou prožít. Jsem si jistá, že na tebe a tvou rodinu ještě čekají velké a krásné věci.
 Briel + Maruška 06/2006 


Milé maminky ... 

(25.2.2007 17:11:24)
...
příběh malé Milenky a její maminky mnou otřásl. Se smrtí se člověk nikdy nesmíří, ale se smrtí dítěte se, myslím, málokdo naučí žít. Je hrozné, když umírá malé dítě a když umírá za podmínek, které popisuje Mili, je to nejen velmi smutné, ale také v rozporu s Chartou práv dětí. Nemyslím si, že ke zlepšení našeho zdravotnictví a přístupu jednotlivých lidí, kteří v něm pracují, dojde ústními, nebo písemnými stížnostmi - i když budou adresovány na konkrétní osoby - dojde k postihu a jede se dál .... Dokud práva svých dětí nezačneme prosazovat a nebudeme si za nimi stát (i za tu cenu, že nás někdo označí za přecitlivělé, hysterické apod. - a je mi jedno, co si o mne bude personál nemocnice myslet, vkládám přeci do jejich rukou život toho nejdražšího, co mám), nemyslím si, že se něco změní. Pokud všechny maminky budou při pobytu svých dětí v nemocnici neústupně prosazovat svou přítomnost u zákroků, nebo jen nemocničního lůžka svého dítěte, pak je, myslím, naděje, že se z toho pomalu začne stávat běžná věc, že se nad tím přestanou lékaři a sestry pozastavovat a postupem času i oni přijdou na to, že je s "malými pacienty" mnohem lepší spolupráce, pokud nejsou stresovaní pocitem opuštění, osamělosti a strachem z neznámých lidí, kteří jim budou působit bolest.
Vytiskla jsem si na Internetu "Chartu práv dětí" a vložila ji ke zdravotní průkazce své malé dcerky. Doufám, že ji nikdy nebudu muset použít, přesto ji budu nosit stále u sebe a když budu nucena s malou navštívit nemocnici, první, na co se budu informovat bude, zda respektují tuto Chartu. Je mi jedno, co si o mne kdo pomyslí, nenechám svou holčičku trpět tak, jako musela trpět malá Milenka. Obdivuji její maminku za ukázněnost a trpělivost, kterou měla při jednání s lékaři a je mi strašně líto, že jí neumožnili být Milence po celou dobu na blízku. Je to pro mne velkým ponaučením a klidně budu "přecitlivělá maminka", jen nedopustím, abych někdy já, nebo moje dcerka prožila to, co Mili.
Prosím Vás, maminky, táhněte se mnou za jeden provaz a snažte se být se svými dětmi za každých okolností, třeba se tu sejdeme za pár let a budeme na Mili a její příběh vzpomínat jako na něco neuvěřitelného, co ze svých zkušeností už nebudeme znát, moc si přeji, aby už nikdy nikdo nemusel nechat své děťátko odejít za takových okolností, za jakých odešla Domů Milenka ...
Gábina
 Briel + Maruška 06/2006 


Milé maminky ... 

(25.2.2007 17:13:55)
...
příběh malé Milenky a její maminky mnou otřásl. Se smrtí se člověk nikdy nesmíří, ale se smrtí dítěte se, myslím, málokdo naučí žít. Je hrozné, když umírá malé dítě a když umírá za podmínek, které popisuje Mili, je to nejen velmi smutné, ale také v rozporu s Chartou práv dětí. Nemyslím si, že ke zlepšení našeho zdravotnictví a přístupu jednotlivých lidí, kteří v něm pracují, dojde ústními, nebo písemnými stížnostmi - i když budou adresovány na konkrétní osoby - dojde k postihu a jede se dál .... Dokud práva svých dětí nezačneme prosazovat a nebudeme si za nimi stát (i za tu cenu, že nás někdo označí za přecitlivělé, hysterické apod. - a je mi jedno, co si o mne bude personál nemocnice myslet, vkládám přeci do jejich rukou život toho nejdražšího, co mám), nemyslím si, že se něco změní. Pokud všechny maminky budou při pobytu svých dětí v nemocnici neústupně prosazovat svou přítomnost u zákroků, nebo jen nemocničního lůžka svého dítěte, pak je, myslím, naděje, že se z toho pomalu začne stávat běžná věc, že se nad tím přestanou lékaři a sestry pozastavovat a postupem času i oni přijdou na to, že je s "malými pacienty" mnohem lepší spolupráce, pokud nejsou stresovaní pocitem opuštění, osamělosti a strachem z neznámých lidí, kteří jim budou působit bolest.
Vytiskla jsem si na Internetu "Chartu práv dětí" a vložila ji ke zdravotní průkazce své malé dcerky. Doufám, že ji nikdy nebudu muset použít, přesto ji budu nosit stále u sebe a když budu nucena s malou navštívit nemocnici, první, na co se budu informovat bude, zda respektují tuto Chartu. Je mi jedno, co si o mne kdo pomyslí, nenechám svou holčičku trpět tak, jako musela trpět malá Milenka. Obdivuji její maminku za ukázněnost a trpělivost, kterou měla při jednání s lékaři a je mi strašně líto, že jí neumožnili být Milence po celou dobu na blízku. Je to pro mne velkým ponaučením a klidně budu "přecitlivělá maminka", jen nedopustím, abych někdy já, nebo moje dcerka prožila to, co Mili.
Prosím Vás, maminky, táhněte se mnou za jeden provaz a snažte se být se svými dětmi za každých okolností, třeba se tu sejdeme za pár let a budeme na Mili a její příběh vzpomínat jako na něco neuvěřitelného, co ze svých zkušeností už nebudeme znát, moc si přeji, aby už nikdy nikdo nemusel nechat své děťátko odejít za takových okolností, za jakých odešla Domů Milenka ...
Gábina
 Mili+5 


Pro Inzulu i ostatní 

(22.2.2007 17:53:26)
Přesný popis toho, co se malé stalo je o kousek výš v diskusi pod názvem
"Je to velmi smutné"
 Dašula 


Soucítím.... 

(22.2.2007 17:53:58)
Milá Mili, jakobych četla svůj vlastní příběh,prožívaný v roce 1991 -92. Tehdy taky můj zdravý syn, za kterého jsem neustále Bohu děkovala (asi málo) a prožívala jsem požehnaný stav, zničehonic dostal v osmi měsících horečku v noci , spadl do bezvědomí, měl křeče. Sanitka přijela za 7 minut, ale syna se nepodařilo probrat ani po injekci. Odjezd do Motola, tam další injekce - nic. Náběr krve nešel, krev už byla skoro sražená a čas běžel. Syn byl bez 10 minut 2 hodiny v bezvědomí, když se probral.Nechali si ho tam. My jsme šli s manželem pěšky ve 4 hodiny ráno domů držíc se za ruce a plačící. Až do rána jsme se modlili, aby to nebyl zánět mozkových blan - až ráno jsme mohli volat do nemocnice. Syn to na rozdíl od Milenky přežil!! Situace se však opakovala ještě 2x, než nás přijali na hospitalizaci a pochopili, že nejsem hysterická matka. V té době měl ale už 40 epileptických záchvatů denně. Z původně zdravého dítěte máme dnes dítě s těžkým mentálním postižením, nemluví (bylo při bezvědomí narušeno centrum řeči), má nezkompenzovatelnou epilepsii. I já jsem stejně jako Vy, Mili, strávila v nemocnici dny a noci hrůzy a proplakala moře slz. Držely mě kamarádky a manžel.Je to očistec, který žiju už 15 let. Ale naučila jsem se s tím žít. Mám další děti,víru, zájmy, výborné přátele, cvičím, podnikám. Stojí to úsilí, ale stojí to za to zvednout se a jít dál! Přeju vám a celé rodině, aby jste se odrazila ze dna a také se dokázala zvednout. Dáša

A
 Dašula 


Soucítím.... 

(22.2.2007 17:54:06)
Milá Mili, jakobych četla svůj vlastní příběh,prožívaný v roce 1991 -92. Tehdy taky můj zdravý syn, za kterého jsem neustále Bohu děkovala (asi málo) a prožívala jsem požehnaný stav, zničehonic dostal v osmi měsících horečku v noci , spadl do bezvědomí, měl křeče. Sanitka přijela za 7 minut, ale syna se nepodařilo probrat ani po injekci. Odjezd do Motola, tam další injekce - nic. Náběr krve nešel, krev už byla skoro sražená a čas běžel. Syn byl bez 10 minut 2 hodiny v bezvědomí, když se probral.Nechali si ho tam. My jsme šli s manželem pěšky ve 4 hodiny ráno domů držíc se za ruce a plačící. Až do rána jsme se modlili, aby to nebyl zánět mozkových blan - až ráno jsme mohli volat do nemocnice. Syn to na rozdíl od Milenky přežil!! Situace se však opakovala ještě 2x, než nás přijali na hospitalizaci a pochopili, že nejsem hysterická matka. V té době měl ale už 40 epileptických záchvatů denně. Z původně zdravého dítěte máme dnes dítě s těžkým mentálním postižením, nemluví (bylo při bezvědomí narušeno centrum řeči), má nezkompenzovatelnou epilepsii. I já jsem stejně jako Vy, Mili, strávila v nemocnici dny a noci hrůzy a proplakala moře slz. Držely mě kamarádky a manžel.Je to očistec, který žiju už 15 let. Ale naučila jsem se s tím žít. Mám další děti,víru, zájmy, výborné přátele, cvičím, podnikám. Stojí to úsilí, ale stojí to za to zvednout se a jít dál! Přeju vám a celé rodině, aby jste se odrazila ze dna a také se dokázala zvednout. Dáša

A
 Anka 
  • 

Re: Soucítím.... 

(23.2.2007 16:33:41)
Dašule,
když jsem si přečetla tvůj příspěvek ,strašně se mi ulevilo, že i s takovou situací se dá naučit žít, přesně tohle jsem dneska potřebovala slyšet. Jsme momentálně v podobné, jen ještě na začátku a nevíme co bude dál,ale snahu mám podobnou jako ty. Mohla bych tě poprosit, jestli bys mi nenapsala na email,abychom si mohly popovídat? Tedy pokud ti nebude vadit mé vyptávání. Díky Martina.

Samozřejmě upřímnou soustrast Mili, nemohu najít ta správná slova, hodně síly tobě i celé tvé rodině.
 dobrotova 


Bojovat pro děti... 

(23.2.2007 1:21:28)
Všechno už tady bylo napsáno. Mili, je mi to upřímně moc moc líto.

Je mi líto i toho, jak strašně krutý může být nemocniční systém. Ve chvíli, kdy malý tvoreček svádí boj s takovým nepřítelem, zdravotníci ho klidně nechají ztraceného, vystrašeného v cizím světě. Nechápu, proč místo toho, aby všchny své síly mohl soustředit na boj s nemocí, musí se cítit naprosto zoufale ... Myslím, že určitě není opovážlivost bojovat za to, aby rodič mohl být se svým dítětem v takových chvílích. Láska a pocit bezpečí nejsou v tu chíli pro dítě o nic míň duležité než správné léky.

Lenka
 Vendy a dva mrnousci 
  • 

Re: Bojovat pro děti... 

(23.2.2007 14:15:47)
Presne Lenko, mas uplnou pravdu !
Ja se tu v Dansku koukala do knizky " Detske nemoci" a u zanetu mozku maji mimo jine napsano, coz mi pripada uplne jako paradox k tomu, jak se doktori k Mili a jeji holcicce zachovali, totiz : " U teto nemoci vy jako rodic budte co nejvice s vasim ditetem, ktere v teto chvili a po dobu teto zavazne nemoci potrebuje vasi oporu a blizkost. Vase blizkost ho zklidni a bude v lepsi pohode. Vase dite potrebuje vasi oporu, protoze zakroky a ruzne testy v nemocnici muzou byt pro detatko neprijemna."
Tak to teda nechapu, kdy to uz nekteremu lekarskemu personalu v CR dojde, jak velky vyznam pritomnost rodicu pro deti v ceskych nemocnicich vubec ma. Mne nekdy pripada, ze lekarsky personal je v mnoha pripadech v ceskych nemocnicich takovy citove otupely a bez nejakeho vciteni se do cloveka druheho.:-( ( i z vlastni zkusenosti to znam, moje holcicka byla v 1 roce hospitalizovana v CR a to jsme se se manzelem nestacili divit, jak chladny pristup nekteri doktori a sestry meli k ni)
Kdy se to uz zmeni ??? Ach jo.
 saskia 


Lumbalni punkce??? 

(23.2.2007 11:09:10)
Cely clanek mnou otrasl, jsem znechucena a je mi zle.Pred rokem jsem prestala kourit a po tomhle strasne smutnem pribehu jsem si zapalila tri najednou... vracim se k pocitaci abych poslala povzbudiva slova mamince Milenky a jeji rodine! Nemohu se ale zbavit dojmu, ze pri postupu u lumbalni punkce zdravotnici ( jsem taky jeden) mnohe zanedbaly...prece neni mozna, aby se takto male dite doslova"znasilnilo" a bylo pichalo trikrat do patere! Ja jsem si lumbalni punkci taky zazila - dvakrat! Boli to otresne a nemluve o nasledujicich 24 hodinach, kdy clovek trpi v dusledku ztraty mozkomisniho moku nesnesitelnymi bolestmi hlavy!!!Sice pracuji jiz dele mimo CR, ale deti u nas se pri takovem vykonu vzdycky relaxuji, nebo i za pritomnosti anesteziologa uspavaji! Pritomnost rodicu u takoveho vykonu je samozrejma a i nami vyzadovana.Ja vas Mili obdivuji, ze jste byla tak ukaznena a zustala za dvermi. Muselo to byt strasne poslouchat to... pravdepodobne nemate momentalne myslenky na to, abyste ucinila patricne kroky a stezovala si. Mohla by jste treba zabranit podobnym situacim u deti a rodicu, ktere tohle teprve ceka.Preji Vam a Vasi rodine mnoho sily !
 saskia 


OMYL, Tina deti 4 roky a 7 mesicu. 

(23.2.2007 11:11:56)
P.S. nevim, jak k tomu doslo, ale muj prispevek byl vlozen pod jinou prezdivkou!!?? Nejsem LOO, ale Tina.
 Štěpánka 
  • 

Milenka 

(23.2.2007 11:41:02)
Při čtení se mě hrnou slzy z očí a srdíčko mám tak sevřené, že skoro ani nedýchám. Myslím jen na ty naše prcky a říkám si ať tohle hlavně nikdy nezažiju. Milenka byla velká bojovnice...... hlavně buďte silná......
 Kačka+holčička+bříško 
  • 

Re: Milenka 

(23.2.2007 13:50:57)
Milá Mili, asi už bylo vše řečeno, ale stejně ti chci vyjádřit svou podporu! Jsi statečná žena a Bůh ti dal opravdu těžký kříž, jaký není pro každého. Těžko se hledají slova, zažila jsem si teď s dcerkou hospitalizaci na popáleninách, kde přístup doktorů a hlavně sester byl taky různý, od milých a ochotných až po ty protivné. Zažila jsem si výčitky, že jsem nedokázala své dítě před popálením ochránit. A vím, že asi bude mít do konce života viditelné následky. Když se tím budu trápit, vzpomenu si na tebe... protože já mám to štěstí, že můžu mít své dítě u sebe. Držím vám palce, ať s manželem a se syny tuto těžkou zkoušku překonáte. Vaše holčička s vámi bude stále a když se rozhodněš pro další miminko, nikdy vám ji neneahradí, ale může vám přinést do života novou radost. Hodně síly!
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Snad to konečně napíšu! 

(23.2.2007 14:56:36)
Milá Mili, už dva dny přemýšlím, co Ti mám napsat, sebemrskačsky se ke Tvému článku vracím, potom jsem z toho špatná. Strašně moc bych Ti chtěla vyjádřit podporu, ale nějak nemůžu najít ty správné slova.
Ztratila jsi to nejdražší, co máma ztratit může, přeji Ti, ať se s tím co nejdříve vyrovnáš a najdeš zase radost ze života, ze svých kluků, manžela, všedního dne....
 Miša, 3 malé deti 
  • 

Plačte s plačúcimi 

(23.2.2007 22:23:20)
Mili plačem s tebou nad tvojou stratou, nečítala som ešte takto hlboké úprimné svedectvo. Milenka sa sama v nebi prihovára k Bohu, aby si našla silu ísť ďalej, jej srdce horí láskou k Tebe, svojmu otcovi i bratom.
Nedávno som sa ocitla v kríze, nevidela som východisko a kamarátky mi poradili vykričať Bohu čo ma trápi a pýtať si odpoveď. Išlo o niečo iné, ale zažila som si ako sa Boh dotkol mojho srdca a psychická bolesť sa stratila.
Ďakujem za svedectvo hlbokej viery, vyprosujem Ti u Boha silu prekonať toto trápenie.
 Briel + Maruška 06/2006 


Drahá Mili, 

(23.2.2007 22:15:36)
jak malicherné, zbytečné a nepodstatné se mi teď zdají mé "problémy" ... pláču s Vámi a svírá se mi srdce jen při pomyšlení na to, jakou bolest musíte nést v tom svém .... Nejsem věřící v Boha, mám svou víru a holčičku, která je mi vším, dokud mám jí, mohla bych přijít o vše a stále budu nejbohatší na celém světě.
Chci Vám nejen říct, jak moc mne bolí Vaše ztráta a projevit Vám upřímnou soustrast a obdiv, skláním se před Vámi, ale také Vám chci poděkovat. Děkuji za to, že jste mi připoměla, co je důležité a co malicherné, budu se snažit žít každičký den, jako by měl být ten poslední .... Díky a přeji Vám z celého srdce strašně moc sil, ať Vás potkávají už jen samé hezké věci,
Gábina

 Terka-Nicolka06-Vojtíšek08 


:-( 

(24.2.2007 10:47:25)
Je mi to hrozně moc líto, co jste si museli prožít. Prožívala jsem něco podobného mám dceru 7 měsíců a 4 měsíce byla v nemocnici od narození je po operacích střev. Dávali nám 20 procent na přežití. Ale přežila!
Hodně síly přeji a snad čas trochu ránu utlumí.
 Eva 
  • 

Zažila jsem to... 

(24.2.2007 21:00:50)
...v roce 1993, kdy nám zemřel pětiletý chlapec na rakovinu. Před několika dny jsem četla v Odlesky Boží slávy, Corrie ten Boom:"..Rozbalovala purpurovou látku, až se ukázaly stovky nití, které protkávaly celou plochu a byly různě posvazované uzlíky. Celé to vypadalo neuspořádaně a jakoby náhodně propletené. ...ty nitky jakoby nedávaly žádný smysl....Pak Coorie obrátila látku a...ukázala překrásný gobelín-zlatou korunu s barevnými drahokamy....Tohle vidí Bůh ze svého pohledu-mistrovské dílo."
Nevím, proč to Pán dovolil, ale Tvoje Milenka je s mým Vojtou Doma.
 lucie, šimon 2m 
  • 

je to hrozné 

(24.2.2007 22:58:46)
Mili, když jsem si četla Váš článek, tak jsem to musela párkrát přerušit, nešlo to.... slzy se mi derou do očí ještě teď. Máma jsem teprve chvilku, ale nedokážu si představit větší bolest.... přeji Vám hodně síly k překonání této těžké chvíle...jednou se s Milenkou zase setkáte..
 Mili+5 


Milenka má dnes narizeniny 

(25.2.2007 10:28:58)
Děkuji za slova povzbuzení a útěchy, Evi určitě jsou tam spolu. Nemám nyní pár dní přístup na PC, tak odpovím později.
Dnes 25.2. by moje Milenka slavila 2. narozeniny.
 Leona 
  • 

Re: Milenka  

(25.2.2007 17:07:14)
To je strašné, nikdy jsem nic horšího nečetla, řvu u toho jak blázen.
Nevím jestli v Boha věřím, někdy ano, je to tak napůl.
Ale kdyby existoval, proč nechal trpět takovou holčičku, nevinou,která nikomu neublížila, proč způsobil smutek takové slušné harmonické rodině?
To mi hlava nebere. Každopádně nikomu nepřeji něco podobného a Mili a jejim blízkým přeji jen to nejlepší....
 nidy 
  • 

Re: Milenka má dnes narizeniny 

(26.2.2007 1:23:32)
Mila Mili, je to par minut, co jsem docetla Tvuj pribeh. Cetla jsem ho se slzami v ocich a s tim,ze to vlastne neni vubec spravedlive..Ale vse, i kdyz to hrozne zni a je hrozne tezke to prijmout, vse je k necemu a vse se deje z nejakeho duvodu, jak uz jsi i Ty napsala. Preji Ti z celeho srdce hrozne moc odvahy a sili vsechno zvladnout. Preji Tobe a cele Tve rodine, aby jste zazivali jen to nejhezci a nejlepsi. Milenka je i pres to stale s Vami,ve Vasem srdci a myslenkach. Veronika
 Mili+5 


Milenka má dnes narozeniny 

(25.2.2007 10:29:29)
Děkuji za slova povzbuzení a útěchy, Evi určitě jsou tam spolu. Nemám nyní pár dní přístup na PC, tak odpovím později.
Dnes 25.2. by moje Milenka slavila 2. narozeniny.
 Briel + Maruška 06/2006 


Re: Milenka má dnes narozeniny 

(25.2.2007 15:14:18)
Milá Milenko,
dnes je Tvůj velký den, slavíš své první narozeniny, první Doma ...
Přeji Ti, abys byla šťastná tam, kde jsi, kde tě už nic nebolí, netrápí, kde je jen dobro, láska a smích. Tady na Zemi zůstala láska v srdci Tvé maminky a všech, kteří Tě milovali. Svou lásku k Tobě budou nosit hluboko ve svých srdcích, dokud se znovu nesetkáte. Moc na tebe v tento den myslím ...

Mili,
zapálila jsem za Vaši Milenku svíčku a přestože nejsem věřící, jsem v duchu celý den s Vámi a jestli to jde, posílám na dálku něco ze svých sil ...
Gábina
 jasmin 


Re: Re: Milenka má dnes narozeniny 

(25.2.2007 21:38:28)
Ahoj Mili. Predem chci poprat Tve rodine hodne sil a odvahu jit dal..
A dnesek musi byt pro Vas velmi tezky den :O{{

Ctu tvuj pribeh po nekolikate a prozivam ho stale dokola. Nezazila jsem smrt sveho detatka ,ale stav ,kdy to vypadalo ze umre,z niceho nic,ano :o{{ Nikdy nezapomenu ,jak jsem prosila boha a Panenku Marii ,at mi malou necha a to stesti ,ze se tak stalo.Jsem dluznikem navzdy..
Nejsem asi takova verici jako ty,nechodim do kostela, ale verim,svym zpusobem. Tva vira ti jiste moc pomaha a hodne ti vysvetluje.Take verim ze je Milenka na tom nejkrasnejsim miste a je neustale v duchu s Vami.
To peklo kterym jste prosli si nezaslouzi nikdo:o{

Zapalila jsem za Milenku svicku a posilam prani lepsich zitrku,drzte se ..

Maminky bojujte za sve deti,vemte je k jinemu dr. pokud se Vam zda ze tenhle neco zanedba. Nedejte se odradit,udelejte nemozne..Je to mnohdy tezke, ale kdo jiny by za nase deti bojoval ?
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Re: Re: Re: Milenka má dnes narozeniny 

(25.2.2007 22:35:35)
Milenko a Mili, pripojuji se k prani Briel. Take jsem zapalila svicku a brecim a brecim, nemohu prestat. Drzim Vam vsem palce, at to zvladnete. Mili, Milenka je tim nejkrasnejsim andelickem a uvidis, ze setkani s ni na konci Tve pouti bude velmi krasnym okamzikem. Strasne moc Ti drzim palce, jsi neobycejne silna.
 Alč@ 


:-( 

(25.2.2007 11:00:40)
Není slov,která by se dala k tomu říct. Je mi z toho smutno.
 Briel + Maruška 06/2006 


Milé maminky 

(25.2.2007 17:19:16)
...
příběh malé Milenky a její maminky mnou otřásl. Se smrtí se člověk nikdy nesmíří, ale se smrtí dítěte se, myslím, málokdo naučí žít. Je hrozné, když umírá malé dítě a když umírá za podmínek, které popisuje Mili, je to nejen velmi smutné, ale také v rozporu s Chartou práv dětí. Nemyslím si, že ke zlepšení našeho zdravotnictví a přístupu jednotlivých lidí, kteří v něm pracují, dojde ústními, nebo písemnými stížnostmi - i když budou adresovány na konkrétní osoby - dojde k postihu a jede se dál .... Dokud práva svých dětí nezačneme prosazovat a nebudeme si za nimi stát (i za tu cenu, že nás někdo označí za přecitlivělé, hysterické apod. - a je mi jedno, co si o mne bude personál nemocnice myslet, vkládám přeci do jejich rukou život toho nejdražšího, co mám), nemyslím si, že se něco změní. Pokud všechny maminky budou při pobytu svých dětí v nemocnici neústupně prosazovat svou přítomnost u zákroků, nebo jen nemocničního lůžka svého dítěte, pak je, myslím, naděje, že se z toho pomalu začne stávat běžná věc, že se nad tím přestanou lékaři a sestry pozastavovat a postupem času i oni přijdou na to, že je s "malými pacienty" mnohem lepší spolupráce, pokud nejsou stresovaní pocitem opuštění, osamělosti a strachem z neznámých lidí, kteří jim budou působit bolest.
Vytiskla jsem si na Internetu "Chartu práv dětí" a vložila ji ke zdravotní průkazce své malé dcerky. Doufám, že ji nikdy nebudu muset použít, přesto ji budu nosit stále u sebe a když budu nucena s malou navštívit nemocnici, první, na co se budu informovat bude, zda respektují tuto Chartu. Je mi jedno, co si o mne kdo pomyslí, nenechám svou holčičku trpět tak, jako musela trpět malá Milenka. Obdivuji její maminku za ukázněnost a trpělivost, kterou měla při jednání s lékaři a je mi strašně líto, že jí neumožnili být Milence po celou dobu na blízku. Je to pro mne velkým ponaučením a klidně budu "přecitlivělá maminka", jen nedopustím, abych někdy já, nebo moje dcerka prožila to, co Mili.
Prosím Vás, maminky, táhněte se mnou za jeden provaz a snažte se být se svými dětmi za každých okolností, třeba se tu sejdeme za pár let a budeme na Mili a její příběh vzpomínat jako na něco neuvěřitelného, co ze svých zkušeností už nebudeme znát, moc si přeji, aby už nikdy nikdo nemusel nechat své děťátko odejít za takových okolností, za jakých odešla Domů Milenka ...
Gábina
 Eva 
  • 

Re: Milé maminky-souhlasím 

(25.2.2007 17:33:50)
Moje sestřenice-dětská sestra odešla z dětského oddělení, protože nemohla snést, jak její kolegyně zacházejí s dětmi. Sama nic nezmohla, byla "nekolegyální a kverulantka". Šla raději dělat do domova důchodců.Bezbranné dítě nepouštět z očí!
 Briel + Maruška 06/2006 


Omlouvám se  

(25.2.2007 17:21:22)
Omlouvám se za 3x uvedený příspěvek, nějak mne zlobí PC :-(
 katka 
  • 

Cítím, že je s Milenkou vše v pořádku 

(25.2.2007 20:07:23)
Milá maminko, jsem také maminka dvou dětí a chci ti vyjádřit podporu. Četla jsem z větší části váš příběh. Život je velice složitou věcí pro nás všechny a je tak málo pochopitelný. A málokdo ví, proč se věci dějí jak se dějí. Existuje však pár lidí, kteří věří a cítí celou svojí duší a bytostí a vším co k tělu patří, kteří mají ten dar a vědí jak a proč se věci staly tak, jak se staly. Já ti jen mohu za sebe říci, mám boží dar chápat a cítit některé dění mezi nebem a zemí. Já cítím, že je Tvé Milence už velice krásně, že je v náručí božího těla a ducha a pluje v jeho objetí s vědomím Tvé lásky a Tvé rodiny. Neboj se ničeho a už si nic nevyčítej. Tvá bolest se časem zahojí, možná to bude trvat dlouho, snad částečně celý život, ale stane se tak. Cítím to, že vidíš svojí holčičku opět šťastnou ve svém objetí. Už neplač a mysly na to, co právě děláte s Tvou holčičkou v nebi a jak to je krásné, mysly na to jako by jsi byla právě teď v nebi s ní. Její duše je živá. A prostory se prolínají. Představuj si její úsměvy a radost. Bolest jí už netrápí, ten čas už uplynul. Teď buď s ní ve svém srdci a své mysli. Dopřej svému srdci radost a odhoď celou bolest stranou. Vím, že je to těžké, ale věř že láska je živá i na dálky dálek a vše se prolíná a stejné to je s tvojí LÁSKOU k Tvojí Milence. Když na ni budeš takto myslet vaše duše budou opět spolu, i když to není vidět, ty to vidět budeš. Měj se co nejkrásněji a hladím Tvé bolavé srdce a vdechuji mu klid, víru a Lásku a beru Tvou bolest a odhazuji tam kde nebude překážet. Pokus se to brát tak, jak jsem ti poradila a uvidíš, že tím, že v to budeš věřit, budeš opět a stále se svou Milenkou ve štěstí a lásce. Nemusí ve tvé mysli růst, nemusí se měnit, ale bude to ona. Její srdce zůstává stále stejně krásné. Katka
 katka 
  • 

Cítím, že je s Milenkou vše v pořádku 

(25.2.2007 20:09:00)
Milá maminko, jsem také maminka dvou dětí a chci ti vyjádřit podporu. Četla jsem z větší části váš příběh. Život je velice složitou věcí pro nás všechny a je tak málo pochopitelný. A málokdo ví, proč se věci dějí jak se dějí. Existuje však pár lidí, kteří věří a cítí celou svojí duší a bytostí a vším co k tělu patří, kteří mají ten dar a vědí jak a proč se věci staly tak, jak se staly. Já ti jen mohu za sebe říci, mám boží dar chápat a cítit některé dění mezi nebem a zemí. Já cítím, že je Tvé Milence už velice krásně, že je v náručí božího těla a ducha a pluje v jeho objetí s vědomím Tvé lásky a Tvé rodiny. Neboj se ničeho a už si nic nevyčítej. Tvá bolest se časem zahojí, možná to bude trvat dlouho, snad částečně celý život, ale stane se tak. Cítím to, že vidíš svojí holčičku opět šťastnou ve svém objetí. Už neplač a mysly na to, co právě děláte s Tvou holčičkou v nebi a jak to je krásné, mysly na to jako by jsi byla právě teď v nebi s ní. Její duše je živá. A prostory se prolínají. Představuj si její úsměvy a radost. Bolest jí už netrápí, ten čas už uplynul. Teď buď s ní ve svém srdci a své mysli. Dopřej svému srdci radost a odhoď celou bolest stranou. Vím, že je to těžké, ale věř že láska je živá i na dálky dálek a vše se prolíná a stejné to je s tvojí LÁSKOU k Tvojí Milence. Když na ni budeš takto myslet vaše duše budou opět spolu, i když to není vidět, ty to vidět budeš. Měj se co nejkrásněji a hladím Tvé bolavé srdce a vdechuji mu klid, víru a Lásku a beru Tvou bolest a odhazuji tam kde nebude překážet. Pokus se to brát tak, jak jsem ti poradila a uvidíš, že tím, že v to budeš věřit, budeš opět a stále se svou Milenkou ve štěstí a lásce. Nemusí ve tvé mysli růst, nemusí se měnit, ale bude to ona. Její srdce zůstává stále stejně krásné. Katka
 katka 
  • 

Cítím, že je s Milenkou vše v pořádku 

(25.2.2007 20:09:47)
Milá maminko, jsem také maminka dvou dětí a chci ti vyjádřit podporu. Četla jsem z větší části váš příběh. Život je velice složitou věcí pro nás všechny a je tak málo pochopitelný. A málokdo ví, proč se věci dějí jak se dějí. Existuje však pár lidí, kteří věří a cítí celou svojí duší a bytostí a vším co k tělu patří, kteří mají ten dar a vědí jak a proč se věci staly tak, jak se staly. Já ti jen mohu za sebe říci, mám boží dar chápat a cítit některé dění mezi nebem a zemí. Já cítím, že je Tvé Milence už velice krásně, že je v náručí božího těla a ducha a pluje v jeho objetí s vědomím Tvé lásky a Tvé rodiny. Neboj se ničeho a už si nic nevyčítej. Tvá bolest se časem zahojí, možná to bude trvat dlouho, snad částečně celý život, ale stane se tak. Cítím to, že vidíš svojí holčičku opět šťastnou ve svém objetí. Už neplač a mysly na to, co právě děláte s Tvou holčičkou v nebi a jak to je krásné, mysly na to jako by jsi byla právě teď v nebi s ní. Její duše je živá. A prostory se prolínají. Představuj si její úsměvy a radost. Bolest jí už netrápí, ten čas už uplynul. Teď buď s ní ve svém srdci a své mysli. Dopřej svému srdci radost a odhoď celou bolest stranou. Vím, že je to těžké, ale věř že láska je živá i na dálky dálek a vše se prolíná a stejné to je s tvojí LÁSKOU k Tvojí Milence. Když na ni budeš takto myslet vaše duše budou opět spolu, i když to není vidět, ty to vidět budeš. Měj se co nejkrásněji a hladím Tvé bolavé srdce a vdechuji mu klid, víru a Lásku a beru Tvou bolest a odhazuji tam kde nebude překážet. Pokus se to brát tak, jak jsem ti poradila a uvidíš, že tím, že v to budeš věřit, budeš opět a stále se svou Milenkou ve štěstí a lásce. Nemusí ve tvé mysli růst, nemusí se měnit, ale bude to ona. Její srdce zůstává stále stejně krásné. Katka
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Objimam Te, Mili, a dekuji ... 

(25.2.2007 20:49:46)
Mili,
kdybych mohla, objala bych Te a plakala bych s Tebou. Je to tak silny pribeh. A presto Ti dekuji za to, ze jsi se o nej dokazala podelit tak, jak jsi to udelala - otevrelas" nam, kteri prozivame oproti Tobe uplne malichernosti, oci. Tedy alespon mne. Tedy asi za tim vsim bude Pan, jako vzdycky a jemu dekuji, ze mi Te dnes poslal. Promin, trosku placam. Mam dnes velmi spatny den, tedy alespon mi to tak doted pripadalo. Vycitala jsem Panu Bohu, proc mne nenecha umrit, prala jsem si ze srdce, aby se tak stalo u blizkeho porodu, ktery mne ceka, chtela jsem z tohohle sveta utect, opovrhovala jsem laskou Bozi. Byla jsem tak strasne nastvana na Boha. Nema cenu psat proc - shrnuto podtrzeno oproti tomu, co jsi prozila Ty, je to nicotne nic. Byla jsem tak hloupa. Kdyz jsem cetla Tvuj pribeh, myslela jsem, ze se zadusim placem - neumim si predstavit, ze bych mela byt v Tve kuzi. Ne, vlastne naopak, az moc zive jsem si predstavila sebe v Tve kuzi, ze bych take mohla rychle a snadno prijit o sveho Matyska, a zase jsem jednou prozrela. Mili, ja citim, ze muj prispevek je zmateny a svym zpusobem sobecky, nedovedu Ti vyjadrit asi to, co bys" potrebovala slyset, i kdyz to strasne citim. Chci Ti podekovat za to, ze jsi mi strasne moc pomohla, i kdyz mozna vubec nebudes rozumnet tomu, jak. Moc a moc se modlim za Tebe, Tveho manzela, rodinu i za Milenku. Buh je tak nekonecne moudry a my tak nicotni. Vydrz to vse, prosim, protoze i kdyz si nekdy pripadame, ze ted by byl konec nejlepsi, vetsinou se strasne pleteme - ceka nas neco, co si ani neumime predstavit a to bude nekonecne dobre. Promin mi chaoticnost prispevku, ale velice intenzivne citim s Tebou a prosim Boha o silu pro Tebe.
 Brazilka & Romanka 11/04 


Mili, 

(25.2.2007 21:40:08)
Mili, ja nemam slov, brecim tady...Tvuj pribeh trochu znam z diskuse Rodinky , ale nevedela jsem co vse jste s Milenkou museli vytrpet. Predevsim nemoznost byt s malickou kdyz je ji nejhure je proste silena!!! Jak je toto mozne??? To je prece jedno ze zakladnich prav ditete - byt s matkou! Myslim, ze by to nemelo zustat bez povsimnuti. Moc Te zdravim a objimam!
 terapeut 
  • 

Re: Mili, pro Vás 

(25.2.2007 22:07:45)
Dobrý den,
váš příběh je opravdu tragický, nemám pro něj slov. Obdivuji Vás a Vaši víru, která jistě pomáhá unášet tento těžký osud.
Nemám ve zvyku reagovat na články, ale jelikož znám rodiče, kteří zažili smrt dítěte stejně jako vy, dovoluji si Vám po přečtení Vašeho příběhu zkusit doporučit, abyste zvážila medikaci.
Antidepresiva nejsou selháním, neznamená to že Vás utlumí,že nebudete truchlit a přestanete cítit bolest, atp....
Laicky řečeno pomohou asi tak, že: ráno vstanete z postele, vyčistíte si zuby, budete schopná se obléct, najíst a třeba vidět i to, že máte 3 syny, manžela a venku svítí slunce. Pomohou dát půdu pod nohama vašemu tělu, které takto zmučeno psychickou bolestí, by mohlo přestat fungovat.
Přemýšlejte prosím o tom. A ještě- pokud byste se rozhodla, navštivte prosím odborníka z oboru , "obvodní" lékaři sice lecos rádi napíší, ale psychofarmaka obvykle medikují velice špatně.
Přeji hodně sil.
 Alžběta (3 předškoláci) 
  • 

Milá přítelkyně 

(28.2.2007 23:59:44)
Milá přítelkyně,

v době, kdy jsi byla s Milenkou v nemocnici, jsem průběžně dostávala SMS o vaši situaci, vždy zakončené prosbou o modlitbu. Rozesílaly je maminky dalším věřícím maminkám, jenž Ti byly nablízku. V době, kdy jsi zápasila, na vás obě myslelo hodně lidí a stále ještě myslí. Jsem ráda, že si teď mohu přečíst celý příběh, budu Tě mít v modlitbách. Pokud Ti mohu být něčím nápomocná, ozvi se prosím. Alžběta
 Mili+5 


Re: Milá přítelkyně 

(1.3.2007 20:58:56)
Alžběto, děkuji. Odkud jsi a která maminka tě kontaktovala? Jestli nechceš psát sem, napiš mi na mail, je v nicku.
 renai,3.mimi na cestě, 2kluci 


Když nebe mlčí 

(26.2.2007 0:17:14)
Mili, plakala jsem s Tvým vyprávěním. Dnes jsem byla na procházce v lese, modlila jsem se a vylívala srdíčko a nějak mi přišly modlitby za děti, zvlášť za ty nejmenší. Křičela jsem za ně k Bohu, prosila za ně, i za ty nenarozené, sama mám teď 3.děťátko, cítila jsem kus Božího srdce pro ně. Ten soucit a milost. A cítila jsem, že to Bůh má i pro nás velké, jen jinak.
Tvá slova mě zahanbila a - dala zas víc lásky k dětem, nejen mým, a k životu. Vidíš, jak jsi mnoha z nás povzbuzením? Vzpomněla jsem si na jednu knihu, četla jsem ji, když mi bylo hodně zle, jmenuje se- Když nebe mlčí a a autorem je Jerry Sittser, je běžně v obchodech ( vydal Návrat domů).
Při autonehodě mu zemřela žena, matka, dceruška, další syn měl vážné následky. A on se ptal- Bože, proč?
Byl to lék na mé sobectví. Mili, jsi skutečně statečná a já Ti přeji, ať na Tobě spočine Boží pokoj,i na Tvé rodině, přeju Ti hodně naděje, ať Tě- vás Pán zabalí svojí láskou a zahojí Tvou ránu. Děkuji za Tvou otevřenost, vím, že vydá ovoce. Renata
 slovenka3 


3 sourozence 

(26.2.2007 10:01:47)
Milá Mili.

Hoci si myslím, že som dosť chladná, pri čítaní o vašich smutných udalostiach som plakala spolu so ostatnými. Obrovská bolesť, ktorá sa asi nedá zmierniť, odľahčiť, zabudnúť, len prežiť v tom strašnom boľavom rozsahu a napriek tomu ísť ďalej.

Pripomenulo mi to chvíle, ked som ostala s 1,5 ročnou dcérou sama a zmohlo ma to tak, že som nebola schopná sa o ňu postarať. Vedela som, že je to nad moje sily. Našli sa iní, ktorí to dočasne vzali za mňa, kým som sa zas postavila na nohy.

Pripomenulo mi to moje tretie dieťa, ktoré sme očakávali a nedočkali sa, lebo nám zomrelo v brušku. V 20. tyžni som sa dozvedela, ze je už 2 týzdne mŕtve. Boh ma v tej chvíli tak nosil na rukách, že som to všetko nepochopiteľne dobre uniesla a odložila a nevracala sa k tomu. Pri čítaní članku som si uvedomila, ze hoci neviem, či to bolo dievcatko alebo chlapček, bol to už živý človiečik. Odchýlok od normálu bolo údajne príliš veľa a nebol by schopný žiť. Dopadlo to takto skrátka. Tiež som si uvedomila, ze sa jedného dňa spolu stretneme a až teraz ked som sa k tomu vrátila a roním slzy, mi dochádza, ze mám vlastne deti nie 3 ale 4. Hoci s tým tretím som mala spoločné len tie týždne v brušku.

Najsilnejšie v článku pre mňa bolo spoločenstvo s Bohom. Zdôverili ste sa svetu s veľmi osobným prežívaním, s niečím, čo je s málokým možné zdielať, pretože ľudí, ktorí majú podobné skúsenosti a rozumejú tomu, je málo. Mala som pocit veľkej blízkosti. Blízkosti, pretože poznáme toho istého Boha, blízkosti, pretože chceme žiť s Ním a niekedy je život tak závratne ťažký, že s Ním byť nevieme. Nevieme brať ani úľavu, ktorú nám ponúka, nevieme prijať to, na čo máme odpovede, nevieme uniesť, že na niektoré zatiaľ odpovede nedostaneme, lebo nedozrel čas a musíme vyčkať. Odpovede pre nás má a dá, len musíme najskôr pochopiť jednoduchšie, aby sme rozumeli zložitejšiemu. Dovtedy bude stáť pri nás, podopierať nás, posilňovať, učiť. Tak ako my mamy stojíme pri našich deťoch, podopierame ich, posilňujeme, učíme ich. Ozajstná láska je väčšia než to, čo dokážeme zmestiť do slov.

Milá Mili, nepoznám spôsob, ako zmierniť tak obrovskú bolesť, snáď len čas a možnosť vrátiť sa k tomu mnohokrát a pri tom mať možnosť byť s tými, ktorí to spoločne unesú. Znovu si to všetko dostatočne veľa krát prejsť a zároveň sa pokúsiť zapojiť do každodenného kolotoča. Aby jedného dňa tá okolitá prítomnosť prevážila nad bolestivou minulosťou.

Boh vie, akú bolesť prežívajú rodičia, ktorým zomrie dieťa. Rozumie všetkým pocitom a stavom, do ktorých sa dostanú. Ani chvíľku neprestáva byť s vami. Nezávisle na tom, do akej miery dokážete, vy rodičia, byť s Ním. Je večný, nemenný, milujúci. Odpovede na to, prečo to dopustil, sa dočkáte. Tak ako prišli odpovede na jednoduchšie otázky.

Viem to, pretože mne (pôvodne ateistke, ktorá si všetko vždy nahmatala a overila) sa predstavil, neplodnej daroval 3 zdravé deti a mnoho ďalších nepochopiteľných. Tiež nedal všetko, čo som si želala a postupne ukázal prečo. Niektoré odpovede začínam tušíť, niektoré zatiaľ nie.

Milá Mili, prajem vám celej rodine, aby bolesť postupne ustupovala a stále viac prenikal do vášho sveta ten okolitý, ktorý je treba žiť a postupne tie okolité radosti mali dosť veľkú váhu, aby stále viac zapĺňali myseľ a aby ostala síce smutná, ale nie sily a radosť odoberajúca spomienka.
 slovenka3 


ten název tam nepatří 

(26.2.2007 10:19:37)
Omlouvám se za zmatky, co tady zatím dělám, už pátrám, jak vkládat správně to, co chci.
 VítězSlávek 


Díky a drž se. 

(26.2.2007 10:59:01)
Při čtení mi trochu zvlhly oči... Drž se. Jen jsem si znova uvědomil, jaké dary jsem dostal ve svých dětech a v tom, že s nimi můžu být každý den.
 majda 
  • 

Milenka a moje maminka 

(26.2.2007 12:19:47)
sedím tu a brečím, co jiného se dá dělat... Jen jsem Vám chtěla říct, že i když to bude znít strašně, je dobře, že odešla, moje maminka prodělala hepretickou encefalitidu a dnes mě občas pozná a potřebuje 24 hodin asistenci. Až se mi v červenci narodí první dítě, ani o tom nebude vědět, pokaždé je znovu překvapená, že jsem těhotná. Naštěstí si to všechno vůbec neuvědomuje. Přiznám se, že jsem prosila Boha, aby mohla odejít, jestli to pro ni bude lepší, to když ležela na JIP a nikdo nevěděl, co domnělý nádor udělá, herpesin nasadili hned, jak to zjistili, ale bylo pozdě. Nechci být litována, chci jen říct, že takhle už jí je dobře, je Doma. Je mi to moc líto.
 majdaleenka +07+11 


Milenka a moje maminka 

(26.2.2007 12:29:23)
sedím tu a brečím, co jiného se dá dělat... Jen jsem Vám chtěla říct, že i když to bude znít strašně, je dobře, že odešla, moje maminka prodělala hepretickou encefalitidu a dnes mě občas pozná a potřebuje 24 hodin asistenci. Až se mi v červenci narodí první dítě, ani o tom nebude vědět, pokaždé je znovu překvapená, že jsem těhotná. Naštěstí si to všechno vůbec neuvědomuje. Přiznám se, že jsem prosila Boha, aby mohla odejít, jestli to pro ni bude lepší, to když ležela na JIP a nikdo nevěděl, co domnělý nádor udělá, herpesin nasadili hned, jak to zjistili, ale bylo pozdě. Nechci být litována, chci jen říct, že takhle už jí je dobře, je Doma. Je mi to moc líto.
 Radka27 
  • 

Buďte silná 

(26.2.2007 13:43:16)
Mili, moc s Vámi cítím, věřím, že Milenka už je u Pána. Velice obdivuji
Vaši sílu a hlavně, jak jste to dokázala krásně napsat. Opravdu jsem tady plakala, v tu chvíli jsem si to zlomkem prožila s Vámi. Buďte silná.
R.
 Axela 


Naložil toho moc? 

(26.2.2007 14:03:12)
Já sama nejsem věřící v pravém slova smyslu, patřím mezi "něcisty," jak nás nazval prof. Halík. Tedy věřím v něco, co nedokáži přesně definovat. Ovšem mí rodiče jsou věřící oba a někde mezi nimi jsem zaslechla, že Bůh na člověka nikdy nenaloží víc, než je schopen unést. Přeji Vám z celého srdce, aby to byla pravda.
 Šárka 
  • 

rozumím Vám 

(26.2.2007 15:52:13)
DObrý den, Milli,

přečetla jsem si Váš příspěvek. Vím přesně, jak Vám je. V létě nám zemřela 11-letá dcera.Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat a jen další dvě děti a moje práce mi dávaly smysl jít životem dál.
BUdete-li chtít, napište mi na můj mail:sarkazi@seznam.cz.
S pozdravem Šárka.
 Niki, 1syn 
  • 

Díky 

(27.2.2007 10:44:08)
Milá Mili. Moc Ti děkuji, že jsi našla sílu a odvahu se s námi podělit o příběh Tvé Milenky. Myslím moc na Tebe i celou Tvou rodinku a přeji Ti hlubokou jistotu a naději, že Milenka už je teď v těch nejlepších rukou. Jednou jsem slyšela svědectví své kamarádky a ta mimo jiné říkala, že když ji hodně bolí srdíčko tak se schoulí do klubíčka a představuje si, že je v Božím náručí a nechá se konejšit.Kéž Tě náš Pán denně potěšuje a ujišťuje o tom, že zná Tvou bolest a nese Tě v ní. Hodně síly do dalších dnů.
 Leona 
  • 

Milá Mili, 

(27.2.2007 12:14:09)
Milá Mili,chtěla bych Ti napsat, že mě Tvůj příběh hrozně moc zasáhl. Nemyslím na nic jiného, v noci pořádně nespím, mám vás stále před očima. Tolik bych vám chtěla pomoct...
Je to tak moc nespravedlivé, proč musí odejít ze světa tak krásná holčička, která nikomu neublížila? Proč musela tak trpět?
Tvůj příběh mám snad desetkrát přečtený, brečím nad ním pokaždé, na stránkách Anjeliky jsem viděla tu vzpomínku, je to nádherné, opět jsem řvala jak blázen.
Moc Ti držím pěstičky, moc celé vaší rodině přeji jen to nejlepší, jsi statečná a silná, nemůžu Ti popřát víc, nevěřím v Boha, nejsem ani úplný ateista, v něco věřím, ale sama ani nevím v co.
Pokud se vám podaří mimi,což Ti strašně přeji,určitě Ti bude lépe.
Ještě jednou Ti v životě přeji jen to nejlepší....
 Marťa z Bru (syn 10 měsíců) 
  • 

Jsem s Tebou 

(27.2.2007 16:00:16)
Milá Mili,
pláču s Tebou. Budeme se za Milenku modlit a za vás taky.
 BellaDonna 


Mili 

(27.2.2007 20:53:20)
Mili, upřímnou soustrast. Děkuji, že jste měla sílu se o svou bolest podělit. Jak tahle diskuse ukazuje, hodně lidem (včetně mě) jste tím připomněla, co je v životě opravdu důležité. Znovu Vám za to děkuji. Přeji Vám, aby se Váš žal stal snesitelným a dokázala jste jít dál.
 Dáša  
  • 

Milá Mili 

(27.2.2007 22:09:47)
Milá Mili,
děkuju za Tvůj článek. Určitě může pomoci lidem, u jejichž dětí by se vyskytly podobné příznaky. Obdivuju Tě za Tvou sílu. Já bych se asi zbláznila, kdyby se mi stalo něco takového. Kéž by Tě Pán potěšil a utěšil ve Tvém žalu. Dáša
 Petra 
  • 

Setkání s anděly 

(28.2.2007 15:13:21)
Milá Mili, já vůbec neumím psát, ale moc s Tebou soucítím. Jestli bys chtěla, doporučuji Ti knihu Setkání s anděly od Doreen Virtue. Tam se píše i o tom, jak být v kontaktu se svými drahými zemřelými. Já bych Ti ji mohla darovat, už jsem ji přelouskala. Je to dobrá kniha. Kdyžtak mi napiš sms na číslo 777331900 a já s ní hned skočím na poštu.
 albertina 
  • 

uprimnu sustrast 

(28.2.2007 22:45:50)
tvoj/vas pribeh ma velmi dojal,
tak ze som pre slzy takmer nic nevidela :(
chcela by som vam vyjadrit uprimnu sustrast a popriat vsetko dobre do buducna.
 Mili+5 


Poděkování 

(1.3.2007 12:54:03)
Děkuji za pohlazení a útěchu, které jsem našla v mnoha příspěvcích.
Chápu i to, že ne všichni porozuměli těm slovům o víře, tyto věci jsou těžko přenosné.
Těm, které potkal stejný osud jako mně, chci říct, že i já jsem s nimi a pokud mi chcete některá napsat na mail, budu ráda.
 Maya07 


Milence 

(1.3.2007 17:03:38)
Vím že žádná slova nezmírní tvoji bolest, a sama ani nevím proč reaguji na tvůj příběh, ale tak moc mě chytl za srdce že tu ted brečím a nedokážu přestat, tak hrozně moc je mi tvé holčičky líto. Jsem za tebe ráda, že máš svoji víru a v ní nacházíš sílu tu to těžkou ránu osudu snést. Já jen vím že bych to nedokázala. Vím že stát se to mě šla bych za svým synečkem. Nic a nikdo by mi nedokázal pomoct. Taky sem si téměř jistá, že kdyby sis mohla vybrat i přesto že víš že tě někdy někde čeká něco nádherného určitě by ses toho ráda vzdala jen abys ted mohla mít svoji maličkou v náručí, žádný jiný pocit štěstí ani něčeho krásného a dobrého ti tohle nevynahradí. Je mi líto každé maminky která přijde o dítě ale je mi nesmírně líto těch dětiček. nevěřím že by tohle Někdo jen tak dopustil jen proto aby pak rodiče odměnil. Nezlob se na mě. tak to cítím já.
 Mili+5 


Re: Milence 

(1.3.2007 18:29:18)
Bejlis, nezlobím se, že to vidíš jinak. Tou odměnou je pro mně Boží blízkost a ta je nejvzácnější. Abys rozuměla, pro mně tady na světě není nic krásnějšího než chovat v náručí své děti, má rodina, manžel a děti jsou tím nejvzácnějším tady na světě, ale věřím, že to všechno je jen stínem nebo lépe odrazem toho, co znamená Boží láska a blízkost. Věřím, že kdyby nebylo Boha a jeho lásky, nikdy bych se nedokázala tak radovat a tolik milovat ani své děti, On je vposledku zdrojem té lásky i té radosti, kterou se svými dětmi prožíváme.
 Maya07 


Re: Re: Milence 

(2.3.2007 22:59:26)
Je mi moc líto, že ti nerozumím, nebo že tak nějak nechápu o čem mluvíš. Ale jsem za tebe upřímně ráda, že máš svoji víru která ti dáva sílu a vše co potřebuješ. Já se dokážu radovat,jen z toho co mám ted a tady na tom světě. Dokážu jen toto vnímat a proto žít. A nic ani vidina něčeho krásnějšího někdy někde by mě nedokázala uspokojit. žiju ted a vše co ted mám a co prožívám má pro mě jedinou a největší cenu a jen to si dokážu opravdově užít. Možná bych asi vše viděla jinak pokud bych cítila přítomnost Pána tak opravdově jako ty, ale nikdy bych o to nestála za tu nejvyšší cenu, jakou si musela obětovat ty. Pochopila jsem to tak, že si Bůch musel Milenku povolat k sobě aby stebou mohl být blíž a doměnit tě? Kdyby se tě na to nejprv zeptal co by sis vybrala? Věřím že život své holčičky měl pro tebe větší cenu než Láska Boha. Nebo se pletu? nemusíš mi odpovídat. Nechci tě pohněvat. Jestli sem se tě nějak dotkla ,odpust.
 Mili+5 


Re: Re: Re: Milence 

(3.3.2007 10:31:02)
Bejlís, nijak mně svými otázkami nezraňuješ, chápu, jak to cítíš, také jsem byla nevěřící (raději napíšu nekřesťan, protože nějak věřící je asi každý)i moji blízcí manžel, rodiče jsou nevěřící.
Já nevím, proč musel Bůh povolat Milenku k sobě jen to, že skrze trápení, které prožívám, mohu být Bohu blíž, ale trápení může lidi i od Boha vzdálit. Takže podle mně to musí být hlavně spojeno s důvěrou.
Teď napíšu něco, čemu většina neporozumí a možná to i pohorší, ale pro mně je Bůh a jeho láska nejvíc. Milenka pro mně znamenala strašně moc, není to o tom, že by mně to bolelo méně než nevěřící, ale já věřím, že jsem o ni nepřišla, i když teď tady není. Smrt mně od ní oddělila, ale ani smrt nás neoddělí od lásky Boží a jedině v Bohu je ta naděje, že se mi Milenka zase vrátí.
 Antůcta+2loupežníci 
  • 

Re: Re: Re: Re: Milence 

(3.3.2007 16:29:12)
Když jsem si přečetla Tvůj (nevadí Ti, že Ti tykám?) příběh, neubránila jsem se slzám. To nejhorší na světě, co se může rodičům stát je smrt dítěte a nic na tom nezmění fakt, že si říkáme: V Nebi se má líp, nic ji nebolí všude je s ní absolutní Láska Stvořitele - Boha, Ježíše, Buddhy, je jedno jak jej pojmenuješ. Je to sice útěcha, ale já bych si připadala strašně opuštěná a potrestaná. To je totiž peklo na zemi. A Tvůj muž to peklo prožívá taky i Tvoji synové. Zkuste se sami sobě víc věnovat, ať z Vás má Milenka radost - je to andělíček strážný Vaší rodiny. Nejsem tak věřící, jako ty. Mám s Bohem svoje soukromé spory, ale přesto, celé Vaší rodince přeji pevnou víru, hodně lásky a vzájemného pochopení. Držte se!!! Antůcta
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 17:54:05)
Mili, musim se přiznat, že takovou odpověd sem nečekala. A popravdě úplně mě z toho přeběhl mráz po zádech. Děsí mě to že, pro matku čtyř dětí je důležitější a vzácnější láska Boha. Nechce se mi věřit,že Boha miluješ víc něž své děti a blízké. Vždyt to po tobě přeci ani Bůh nechce abys mu byla takto oddaná a byl pro tebe ten nejdůležitější. Nebo myslíš že o to stojí? že chce abys Ho takhle vnímala a milovala ho víc? A dětem bys dokázal říct že Boha miluješ víc než je? vždyt to nedokáží pochopit? Vlastně tohle nedáže pochopit ani spousta dospělých. Ale aspon vím že nepotřebuješ soucit ani lítost od ostatních za to co tě potkalo. Protože ty necítíš tu bolest co by cítila většina matek nad ztrátou svýho dítěte. Není mi tě líto, nezlob se. Nemá proč. Je mi líto Milenky. Ani Bůh jí nenahradí lásku maminky.
 Líza 


Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 18:20:38)
Bejlis, myslím, že jsi vůbec nic nepochopila.
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 19:23:46)
Lízo, něco přeci jen. Mili miluje Boha víc než svoje děti. A Bůh je proni víc než ony a blízcí.
 Líza 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 19:28:05)
No právě, však to říkám. Nic jsi nepochopila, protože tohle je úplně jinak... Stačí mít trochu otevřené oči a uši a vnímat, co Mili píše a co tím říká. Ovšem jsou na světě lidi, kteří čtou, co není napsáno, domýšlí si zřejmě podle sebe, a pak píšou sprosťárny matce, která je v situaci jako Mili...
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 19:36:13)
Lízo a jak sem měla pochopit, to že Mili napsala, že k Bohu cítí víc a větší lásku než k Milence?
 štěpánka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 19:28:05)
Ahoj Bejlis!
Já jsem pochopila článek o Milence spíše jako zpověď a cestu k hledání klidu. Myslím, že věřící lidé mají ve své víře velkou oporu, ať jsou jakékoli víry. Pocit, že ne já, ale někdo "nade mnou" řídí můj život i život blízkých je velmi utěšující. Já jako nevěřící bych si všechno asi pořád dokola vyčítala, i když v tomto případě nemohli rodiče asi udělat vůbec nic.
Nejde přece říct mám ráda Boha více nebo méně než své děti. Nejde ani říci, koho máme raději děti, partnera, rodiče? Je to prostě jiná láska. Nemůžeme měřit neměřitelné. Malé děti odpovídají nejradši na světě mám mámu a rajskou. Máme tomu rozumět tak, že srovnávají mámu a jídlo. Ne, prostě je to jiný vztah a tak je to i v dospělosti. Mámy, které mají více než 1 dítě je určitě milují láskou stejnou, ale i tak každé jinak, protože každé dítě je jiné. Lásce k Bohu sice já osobně nerozumím, ale chápu to jako jinou kategorii.
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 19:32:58)
štěpánko, máme na to asi každá jiný názor, já osobně bych chtěla mít kontrolu sama nad sebou i nad svými nejbližšími a chtěla bych sama rozhodovat o tom co s námi bude. Tohle radši žádné jiné vyšší moci nenechám. A mám život svůj i svých blízkých ve svých rukouch.
 štěpánka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 20:35:51)
Ale to já bych taky radši měla kontrolu nad vším sama. Do určitého věku jsem si myslela, že vše zvládne člověk ovlivnit, že za každou nehodou stojí konkrétní viník, každá nemoc má svůj lék a lékaři jsou všemocní.... Pak přišla roztroušená skleróza u mě blízkého člověka, zemřela mi kamarádka, která žila zdravě, nekouřila, malé dítě měla, na prevetivní prohlídky chodila, měla malé dítě. Jsem přesvědčená, že každý má sílu svůj život a životy svých blízkých ovlivnit a pokud možno v co nejlepším smyslu. Jenomže příklady ze života mě utvrzují v tom, že některé věci prostě ovlivnit nelze. A když se stanou, je asi lepší najít útěchu u "někoho nahoře", než se s tím nikdy nevyrovnat a trápit se navždy a obviňovat sebe. Já osobně si myslím, že nad námi je spíše příroda, ale kdo je přesvědčen o něčem jiném, to je jeho věc.
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(5.3.2007 12:50:01)
štěpánko, vím jak to myslíš a i ty určitě rozumíš mě jak sem to myslela. Je mi jasný že nedokážu odvrátit neštěstí nedokážu zabránit nemocem, jen prostě nechci říkat, že to tak mělo být že to tak Někdo chtěl abyla to jeho vůle. Nechci dávat vinu Někomu nebo Něčemu. Já beru život asi moc realisticky. Za nic se nechci schovávat, všemu se stavím přímo a o nic se neopírám. taky už sem si párkrat natloukla to je jasný, ale můžu si zkrátka říct že si zato mohu sama.
 Věra. 


Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(5.3.2007 0:49:31)
Bejlis,bereš to v matematické rovině, více, méně , plusy a mínusy.

Cítím tyto věci trochu jinak a zároven zcela chápu Tvé pocity, když se někdo s určitým typem lásky / či vztahu/ osobně nesetká, někdy je pro něj doopravdy k neuvěření.

Když jsem byla dítě, při žertovných poznámkách "až se vdáš" mi vstávaly vlasy na hlavě, protože mámu i tátu jsem měla ráda a nechtěla jsem nic jiného, chtěla jsem mít "to své co znám, na co mám přece absolutní právo".


Pak přišla láska, svatba, moc hezké manželství do ktérého hned děti nepřišly, nešlo to. A trochu i úlevný pocit ... máme se s mužem přece tak rádi, jak by to šlo u dětí, to již stejně víc nejde mít rád, koho bych šidila? muže? děti? prostě jsem si nedovedla představit v reálu lásku k dětem.

A pomezi to vše se vpletla víra a láska v Boha který je zdrojem našich životů, zdrojem naděje i lásky, a ta láska je absolutní, totální, zahrne vše, i naše vzdory vůči Němu, naše reptání, pochyby, odhození víry na vedlejší kolej.

Děti nám vyrostou, odejdou, a my s obavami i s láskou budeme sledovat jak si povedou dále. Ale láska k Bohu je zde pořád, máme možnost jít k ní blíže, nechceme, obáváme se, nevěříme si, to vše další je již jen na nás a našem svobodném rozhodnutí.

Rozhodně to neznamená že ten kdo miluje Boha nemiluje své děti, to ne. :o))
Jak tady někdo psal, to přece ne.

Je to prostě zcela jiná láska, někdo jí nazve tou největší, a když jí někdo nezažil, těžko to pochopí- což plně chápu. :o))
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Milence 

(5.3.2007 12:56:42)
Janny, děkuju i za tvůj názor. je to vážně těžký srovnávat Lásky. Já poznala jen tu jakoby hmatatelnou, od svách rodičů ,od svých přátel, partnerů a tu co jsem sama dávala a dávam. Jinou ne. proto věřím v sílu tehle. Té kterou cítím, kterou dávám a dostávam. Té jen od lidí.
 Zutop 


Re: Re: Re: Re: Milence 

(4.3.2007 18:33:37)
promiň, ale tohle už poněkud zavání fanatismem...
 AV 


Dík za svědectví 

(3.3.2007 22:15:57)
Mili,

i já jsem plakala a pláču při četbě Vašeho příběhu. Je v něm toho hodně, co mě oslovilo a já chci poděkovat za tak hluboké a upřímné svědectví nejen pocitů a událostí, ale také víry. Dala jste mi silný impuls k zastavení, zamyšlení a opětovnému zkoumání mnoha zásadních otázek života. Díky i za vaši odvahu dát své soukromé prožitky ostatním.

Saša
 Nika 
  • 

pro Mili 

(4.3.2007 17:29:26)
Váš příběh mě velmi zasáhnul, sama mám 11 -ti letého syna a čekám druhé dítě- jako osmiletá jsem spolu s tehdy čtyřletou sestrou přišla o maminku při autonehodě, bylo jí tehdy 37 let a byla mimochodem opravdu skvělá dětská lékařka , byli jsme v tom autě tenkrát celá rodina.. nejsem věřící, ale celé roky- 25 let vím, že je jakoby s námi, že nás "vidí" a chrání nás..myslím na Vás, snad Vaši bolest aspoń trochu zmírní čas..Milenka byla moc krásná holčička a velká bojovnice, Vy jste statečná , děkuji Vám, že jste se s námi o Váš příběh podělila, díky Vám jsem si znovu uvědomila, co je v životě důležité a jakými malichernostmi se leckdy zabývám. Ještě jsem Vám chtěla napsat, abyste se případně neobávala vyhledat odbornou pomoc- psychiatra nebo psychologa, vím, že v těchto věcech panují stále velké předsudky, ale duše bolí mnohem mnohem víc než tělo a někdy je jí nutné ulehčit , i když Vám dává sílu víra...
 koa 


Re: pro Mili 

(4.3.2007 19:04:12)
Bejlis,
to, co jsi Mili napsala bylo velmi necitlivé a zcela mimo mísu.
Příběh Mili a její malé Milenky je plný bolesti z toho, že Milenka už tady není, z toho, co musela prožít. A je plný naděje! Naděje v to, že i něco tak strašného, jako je smrt dítěte, má nějaký význam, který my jen nedokážeme dohlédnout, pochopit.

Je tak krátkozraké napsat, že kdyby se něco stalo tvému synovi, šla bys za ním. Má to snad znamenat, že tvoje láska je větší? K čemu by to bylo dobré? Synovi by to přece nepomohlo. Mili má tři kluky, manžela, bylo by snad pro ně lepší, kdyby Mili demonstrovala svou lásku k Milence tím, že by si vzala život? Opustila ty, co žijí a potřebují ji?

Když jsem se dívala na dokument Olgy Sommerové o matkách, kterým zemřely děti, byl vidět velký rozdíl mezi těmi, které ztrátu dokázaly přijmout a těmi, které se s ní nevyrovnaly. Jsem si jistá, že ty ženy, které se dokážou smát, žít dál život i v radosti, nejen v trvalém smutku, také cítí stále a doživotně velikou bolest, ale jejich život je plnější.
 Maya07 


Re: Re: pro Mili 

(4.3.2007 19:29:09)
Máš pravdu, příběh Milenky je smutný a plný bolesti. Já jsem její maminku nijak nenařkla z toho že by byla necitlivá nebo tak něco, jen se mě, ani nevim proč strašně dotklo, že cítí k Bohu větší Lásku než cítila ke své holčicče. A že je proni boží Láska víc.
 Mili+5 


Re: Re: Re: pro Mili 

(4.3.2007 19:41:06)
Prosím, holky, bez silných slov. Ono se to těžko vysvětluje, ale pokusím se ještě jednou. Pro mně je Boží láska první, protože je zdrojem vší lásky, k manželovi, k dětem , k bližním. Já si naopak myslím, že bez Boha bych dokázala milovat mnohem méně i své děti. On je pro mně zdrojem právě té lásky, která se nejvíc raduje z toho, co může dát. Kéž bych své děti dokázala milovat tolik, jako je miluje Bůh. Aspoň tak to vidím já, chápu, že kdo Boha nezná, je to pro něj těžko přijatelné. Opravdu rozumím tomu, proč to Bejlis překvapilo.
 Kudla2 


Re: Re: Re: Re: pro Mili 

(4.3.2007 19:57:17)
Mili,

jsem nevěřící, ale přesto mám dojem, že chápu, jak jsi to myslela. Že to vůbec není tak, jak to chápe Bejlís, ale že skrze Boha máš naději, že i to strašné, co se stalo, má nějaký smysl, bez ohledu na to, jestli je možné ho v této chvíli chápat nebo ne, ale že jednou se to pospojuje jako líc té látky, o které jsi psala Ty nebo někdo jiný z věřilek. A že tahle víra, i když nijak neumenšuje bolest, kterou musíš prožívat, Ti dává naději, která Ti zase dá sílu pokračovat do budoucna.

Moc si vážím Tvé statečnosti, a ač mi víra není dána, kdybych někdy měla uvěřit, mnohem spíš by mne k tomu přesvědčilo to, jak ji chápeš Ty, než kdyby se mne o tom snažilo přesvědčit deset evangelizátorů.
 Maya07 


Re: Re: Re: Re: pro Mili 

(4.3.2007 20:00:30)
Děkuji Mili, opravdu jsem nic z toho co jsem napsala nemyslela zle, jen mě to vážně moc překvapilo a zarazilo. A i když to každá vidíme jinak , věřim že jsi tou nejlepší mámou svým dětem. Já sem přesvědčená, že jen já jsem schopná dát tu nejlepší a největší lásku svým dětem. A chci to tak. Nechtěla bych aby to za mě dělal někdo jiný, byt třeba ten Nejlepší. Dělám si na ně absolutní nárok,se vším všudy, protože i když nejsem věřící, vím že tak to má být. At už to bylo určeno kýmkoliv nebo čímkoliv.
 Mili+5 


Re: Re: Re: Re: Re: pro Mili 

(4.3.2007 20:14:09)
V tom si rozumíme, jen já se na to dívám tak, že Bůh miluje mé děti skrze mně, on je zdrojem té lásky, kterou mám ke svým dětem. Ono to tak funguje i v běžném životě, pro toho, kdo nepoznal lásku, vyrostl bez lásky, je moc těžké milovat, nesobecky dávat i třeba svým dětem. Každý z nás potřebuje zdroj, aby mohl zase dávat dál. Vždyť kde se berou rodiče, kteří dokáží ošklivě ubližovat svým dětem? Často mezi těmi, kdo sami v dětství zažili stejné jednání a nebyli milováni. Pro mně jako věřící je tím nejvyšším zdrojem lásky Bůh, který mi ale tu lásku zprostředkoval také přes mé milující rodiče, i když jsou nevěřící. Ovšem tím, že jsem Ho poznala a uvěřila mu, mohu čerpat tu lásku i přímo od Něj.
 saskia 


Ahoj Bejlis 

(4.3.2007 21:50:33)
Ahojky, musim se Te zastat! Vim, jak jsi to myslela a chapu to! Vim i jak to myslela Mili.Ja jsem sama neverici, ale myslim, ze lidi, co veri maji (nejen) v tezkych situacich "takovou berlicku", o kterou se muzou oprit..naproti nam , nevericim..my se s tim musime poprat bez pomoci bozi.To, ze Milenka musela zemrit je hrozne, ja sama nevim, jak bych se s tim vyrovnala, ale jeste strasnejsi podle me je, za jakych okolnosti.Myslim, ze se smrti ditete se da vyrovnat lepe( da-li se o vyrovnani vubec mluvit), kdyz clovek vi, ze netrpelo a ze o neho bylo do posledni minuty s laskavym pristupem a v pritomnosti rodicu postarano.To podle me odchod dokaze preci jen usnadnit.... take pracuji ve zdravotnictvi, ale pristup zdravotniku k Milence a jeji mamince povazuji za zrudny.Chovani lidi v tomto oboru v Ceske republice me tak znechutil uz behem me praxe a pak i prace v jedne brnenske nemocnici, ze jsem se rozhodla pracovat za hranicemi..mozna to nekdo odsoudi,( ten "utek") ale nemohla jsem se na to divat a psychicky bych to neunesla.......
 Maya07 


Saskie 

(4.3.2007 22:40:18)
Děkuju i Tobě že si mě porozuměla a pochopila jak jsem to celé vlastně myslela. Můžu se zeptat kde v cizině jsi? já žiju už třetí rok v anglii a upřímně zdravotnictví tady je katastrofální.
 saskia 


Re: Saskie 

(4.3.2007 23:12:19)
Diky Tvemu kometari jsem videla celou vec i z jine strany.Lidi neverici nemohou podle me 100% pochopit, jak to ti verici vlastne mysli... ale Mili to ve finalni fazi popsala naprosto srozumitelne.At uz clovek veri, nebo ne, ztrata blizke osoby je vzdycky hrozna...
Mam jednu kamaradku, ktera je verici a ta vira z ni cisi a ona dela neuveritelne spokojeny dojem... tak jsem se ji jednou zeptala, proc buh napriklad dovoli, aby se pachalo zlo na detech... vysvetlila mi, ze buh dava moznost volby. Clovek jako takovy se muze rozhodnout: Udelam to, nebo ne. To rozhodnuti je v nas, ne v bohu... kazdpoadne je to urcite slozitejsi, ale tohle mi trochu pomohlo se tomu aspon kousicek priblizit...

Ja ziju ve Svycarsku.Nechci tvrdit, ze je tu vsechno super..ale s pacienty se zachazi vzdycky slusne a pritomnost blizkych je samozrejma. Treba umirajicim pacientum se umoznuje samostatny pokoj , kde zemrou v kruhu rodiny a u ditete vubec nehrozi, ze by se rodice posilali pryc...me v Cechach vzdycky desily ty nesmyslne predpisy...na co vlastne jsou? V situaci, kdy nemocny potrebuje 100%podporu rodiny se rodina posila domu, nebo za dvere, nebo ja nevim kam.

A ty mas deti?
 Maya07 


Re: Re: Saskie 

(5.3.2007 12:33:48)
Ahoj, mám skoro dvouletýho synka a čekáme druhý. Taky mi vadí někdy přístup u nás doma vůči pacientům, ale myslím, že je to všecko hlavně v lidech a o lidech. Ale věř že tady je to ještě horší.
 hebra 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: pro Mili a Bejlis 

(4.3.2007 22:24:18)
Je to právě o tom CHTĚNÍ. Jeden citát říká:"Pokud dospěješ k přesvědčení, že bys měl uvěřit, rozum vykonal své. Víra není otázkou rozumu, je to otázka vůle." Proto by možná bylo lépe neříkat VĚŘÍM ale CHCI VĚŘIT. My věřící totiž každý den přesvědčujeme sami sebe, že Bůh je největší Láska a největší Dobro. A věříme (chceme věřit)také tomu, že co nám na zemi vzal, to nám na věčnosti tisícinásobně vynahradí.
 Tina 
  • 

Souhlas 

(5.3.2007 0:00:22)
Souhlasim se Saskii a zastavem se Bejlis.Kdyby B. nenapsala svuj nazor a kdyby ji Mili neodpovedela, nikdy bych to s tim panem bohem ,jak je popisovany behem uvodniho clanku nepochopila.Diky!!!
 Maya07 


Re: Souhlas 

(5.3.2007 12:43:18)
Díky Tino, víš já se nerada pouštím do nějakejch sporů a ani tady sem ho nechtěla vyvolat, já jen prostě chtěla říct, že nerozumím, že je pro někoho Bůh úplně to nejvíc. Ale vždyt to je každého věc a jeho volba. každý má právo na svoji víru a názor.
 Briel + Maruška 06/2006 


Pro Bejlis 

(8.3.2007 22:43:44)
Ahojky Bejlis,
ani já se neobracím k Bohu, ale musím se přiznat, že na jednu stranu Mili její víru závidím, jestli se to tak dá říci ... Já bych její situaci nezvládla tak jako ona, položilo by mne to, dostalo až na dno a nevím, jestli bych se ještě někdy od toho dna dokázala odrazit, nechci si to ani představit ....
S narozením dcery jsem poznala novou dimenzi lásky, nemyslím si, že se dá přirovnat k lásce k mému manželovi, rodičům, nebo blízkým, je to úplně něco jiného. Stejně tak se s jejím narozením narodil také strach - nepopsatelný, jiný, než jsem kdy cítila o někoho, koho miluji, bát se o své dítě není horší, než se bát o své rodiče, je to jiné - alespoň já to tak cítím.
Nevím, jestli Mili rozumím, ale věřím, že lásku k Milence nelze srovnat s láskou, kterou cítí k Bohu.
Já jsem si to přeložila jednoduše a prostě a třeba to pomůže i Tobě pochopit její oddanost a lásku k Bohu.
Představ si kouzelné zrcadlo, skrze které se díváš na své děti a láska, kterou k ním cítíš se odrazem v tom zrcadle dvojnásobí a dokáže Tvou lásku "zviditelnit", takže i když jí pokaždé nedáváš najevo svým objetím, nebo nevyslovíš "mám tě ráda", ten na koho se v odraze kouzelného zrcadla díváš cítí a vidí, jak moc ho miluješ a tvou lásku přijímá dvakrát více, než jí dokážeme vyjádřit.
Tím, čím je pro Mili Bůh, je pro mne kouzelné zrcadlo - kéž bych jedno takové mohla mít doma, aby má dcera a manžel při každičkém mém pohledu cítili, jak moc je miluji.
 Leona 
  • 

Re: Re: Souhlas s Beilis 

(12.3.2007 9:47:21)
Beilis, souhlasím s tebou. Ač se snažím sebevíc, taky to nedokážu pochopit. Každopádně tu strašnou situaci má Mili trošku snažší. Já bych se s tím takhle absolutně nevypořádala a skončila bych určitě na psychině. Akorát trošku Mili, jestli to čteš, nechápu, jak se nevěřící člověk najednou stane takhle silně věřícím? A píšeš, že synové ani manžel nevěří. Jak ten život skloubíte dohromady?
 Mili+5 


Re: Re: Re: Souhlas s Beilis 

(12.3.2007 10:13:06)
Uvěřila jsem v 23 letech, do té doby jsem byla několik let takový hledající člověk, i když to jsem víceméně stále hledající, zkoumající, a s tím také má víra roste, takže to není tak, že z úplného ateisty se ze dne na den stal silně věřící. Víra je něco, co se rozhodně vyvíjí a roste, nemám tu samou víru jako na začátku, teda věřím v téhož Boha, vyznávám téhož Krista, ale ta proměna je spíš v kvalitě víry.
Psala jsem, že manžel a rodina jsou nevěřící, ale myslela jsem své a manželovi rodiče, ne své děti, kluci si svou cestu k Bohu hledají a já se jim v tom snažím pomáhat, ale nakonec je to jistě jejich rozhodnutí, v této chvíli jsou věřící, ale zároveń také hodně hledají a i o mnohém pochybují, což považuji za normální.
Manžel si mně bral ještě jako nevěřící, i když hledající. Sám zatím se mnou po cestě víry nešel. Zkoubit se nám to daří celkem dobře, jsme tolerantní a vlastně kdo by měl unést druhého člověka i s jeho nevírou lépe než věřící? Vždyť láska, které nás učí Bůh, říká, miluj bez podmínek a za všech podmínek. Ovšem to je to nejtěžší, často se mi to také nedaří a kromě toho mám moc hodného muže.:-)
 Leona 
  • 

Re: Re: Re: Re: Je to hezké,Mili 

(12.3.2007 20:02:37)
Je to hezké, Mili, jak to píšeš. Kolikrát jsme vlezla na diskusi pro Věřící maminky a když si tak ty příspěvky pročítám, úplně z nich číší dobrota,laskavost....prostě to, čeho je v dnešní době málo. Docela Ti i tu Tvou víru závidím, díváš se na svět jinak. Ještě bych se chtěla zeptat,nemusíš mi odpovídat, jak to vypadá s miminkem, rozhodli jste se s manželem pro ně? Četla jsem diskuse zpětně, moc Ti držím palečky, moc!!!
 Ráchel, 3 děti, 1 Doma 
  • 

Re: Re: Souhlas 

(16.3.2007 16:43:24)
víš, pokud je Bůh skutečně Bohem, pak je podle mě samozřejmé, že je hoden toho největšího, nejvyšího, co máme... a jak se to vysvětluje dětem, jak jsi se v jiném komentáři ptala? U nás doma si s dětmi často říkáme: Kdo tě má rád? Máma (nebo táta)! A kdo tě má rád nejvíc? Pán Ježíš! ... a z toho vyplývá naopak i náš vztah k Bohu - On prostě je na prvním místě nšich životů, protože... protože je to BŮH... takže to ani jinak být nemůže. Pokud by to byl jen "dědeček na obláčku", který tu a tam splní nějaké naše malicherné (nebo třeba i důležité) přání, pak by skutečně byl jen takovou "berličkou", jak tady taky zaznělo. Ale Bůh, ve kterého věřím já, je milosrdný, soucitný, svrchovaný, velký, všudypřítomný, vševědoucí, mocný, dobrý, svatý... jak Ho nemít na prvním místě?
 Tina 
  • 

Souhlas 

(5.3.2007 0:02:25)
Souhlasim se Saskii a zastavem se Bejlis.Kdyby B. nenapsala svuj nazor a kdyby ji Mili neodpovedela, nikdy bych to s tim panem bohem ,jak je popisovany behem uvodniho clanku nepochopila.Diky!!!
 Veronika, bezdětná 
  • 

pro krásnou a statečnou Mili 

(7.3.2007 17:34:37)
Drahá Mili! To je opravdu nesmírně silné.. Brečím, a mám nutkání Vám napsat.. Nemám děti, ale před pěti lety se mi zabil přítel v autě, a já se po půlroce složila, s depresema, s neschopností už žít bez vztahu. Prožila jsem hrozně podobné věci, jak jste napsala Vy. Bůh který mě tiše objímal, a cítila sem, že trpí mým utrpením. A když jsem jednou řvala na Boha:"A hlavně je to tak bezesmyslný, tak zbytečná bolest!" Ozvalo se mi v hlavě tak nějak smutně a vážně:"Ani nevíš jak obrovskej to má smysl.." Od té doby beze slov sílil pocit, že to má obrovský smysl a - je to těžké vysvětlit-ale do silné vnitřní bolesti z deprese podivný pocit .. milosti, jako by pocit jak veliká je to čest, cítění, že jsem spolupodílníkem na Kristově utrpení, na jeho spasitelském díle. Vím, že je to teologický asi špatně, ale ten pocit byl strašně silný. Na Vaši bolest není lidských slov.. Kéž Vás Jeho náruč objímá, kéž se můžete opírat o Jeho rameno, kéž v Jeho lásce,soucitu,pochopení a něze naleznete pomoc pro přežití každýho dne.. moc mi pomohlo, že Terezka říkala: "když nemám sílu, mám ji jenom na tento okamžik, či pro tento den. Ne víc." Jemnost, něžnost Ducha svatého kéž je při Vás, myslím moc na Vás, ač se neznáme..Veronika
 Mili+5 


Re: pro krásnou a statečnou Mili 

(12.3.2007 11:15:04)
Veroniko, jestli to ještě budeš číst, chci ti napsat, že to cítím naprosto stejně, napsala jsi to krásně, děkuji.
 Briel + Maruška 06/2006 


VŠEM - "věřícím i nevěřícím" maminkám 

(8.3.2007 22:18:03)
Milé maminky, poté, co jsem si u kamarádky, která pracuje v Motolské nemocnici jako zdravotní sestřička na novorozenecké JIP, ověřila, že rodiče mají plné právo být po celou dobu hospitalizace svého dítěte v jeho přítomnosti (výjimkou může být ARO), rozhodla jsem se ještě jednou sem napsat už jednou napsané ....
...
příběh malé Milenky a její maminky mnou otřásl. Se smrtí se člověk nikdy nesmíří, ale se smrtí dítěte se, myslím, málokdo naučí žít. Je hrozné, když umírá malé dítě a když umírá za podmínek, které popisuje Mili, je to nejen velmi smutné, ale také v rozporu s Chartou práv dětí. Nemyslím si, že ke zlepšení našeho zdravotnictví a přístupu jednotlivých lidí, kteří v něm pracují, dojde ústními, nebo písemnými stížnostmi - i když budou adresovány na konkrétní osoby - dojde k postihu a jede se dál .... Dokud práva svých dětí nezačneme prosazovat a nebudeme si za nimi stát (i za tu cenu, že nás někdo označí za přecitlivělé, hysterické apod. - a je mi jedno, co si o mne bude personál nemocnice myslet, vkládám přeci do jejich rukou život toho nejdražšího, co mám), nemyslím si, že se něco změní. Pokud všechny maminky budou při pobytu svých dětí v nemocnici neústupně prosazovat svou přítomnost u zákroků, nebo jen nemocničního lůžka svého dítěte, pak je, myslím, naděje, že se z toho pomalu začne stávat běžná věc, že se nad tím přestanou lékaři a sestry pozastavovat a postupem času i oni přijdou na to, že je s "malými pacienty" mnohem lepší spolupráce, pokud nejsou stresovaní pocitem opuštění, osamělosti a strachem z neznámých lidí, kteří jim budou působit bolest.
Vytiskla jsem si na Internetu "Chartu práv dětí" a vložila ji ke zdravotní průkazce své malé dcerky. Doufám, že ji nikdy nebudu muset použít, přesto ji budu nosit stále u sebe a když budu nucena s malou navštívit nemocnici, první, na co se budu informovat bude, zda respektují tuto Chartu. Je mi jedno, co si o mne kdo pomyslí, nenechám svou holčičku trpět tak, jako musela trpět malá Milenka. Obdivuji její maminku za ukázněnost a trpělivost, kterou měla při jednání s lékaři a je mi strašně líto, že jí neumožnili být Milence po celou dobu na blízku. Je to pro mne velkým ponaučením a klidně budu "přecitlivělá maminka", jen nedopustím, abych někdy já, nebo moje dcerka prožila to, co Mili.
Prosím Vás, maminky, táhněte se mnou za jeden provaz a snažte se být se svými dětmi za každých okolností, třeba se tu sejdeme za pár let a budeme na Mili a její příběh vzpomínat jako na něco neuvěřitelného, co ze svých zkušeností už nebudeme znát, moc si přeji, aby už nikdy nikdo nemusel nechat své děťátko odejít za takových okolností, za jakých odešla Domů Milenka ...
 STASIX 


pro Mili 

(9.3.2007 14:07:36)
draha Mili,
cetla jsem tento clanek nekolikrat a chtela jsem k nemu neco rict. Bohuzel nemam slov pro to, co se Vam stalo. Existuji klise, ale do toho se mi nechce. Tak snad jen: nikdy to nepreboli,ale mozna jeden den vam vsem bude lip.A do toho dne Vam preji hodne sil a pochopeni vsech kolem Vas, protoze mama jsete ,byla a budete jenom Vy.
Ke zbytku se ani nechci vyjadrovat...Uz 12 let ziji v Italii a dceru jsem mela do 2 let v nemocnici s problemy s mocovymi cestami. Celou dobu (tj.25 dni-v tom horsim pripade) jsme byli v nemocnici spolu a navstevovali nas znami, pratele a stridali jsme se s manzelem ve dne i v noci. Detska sestra a lekari chodili do pokoje a vysvetlovali vse co delali(zavedeni katetru, kapacky atd.) Doufam, ze se to stane brzy i u nas praxi normelni a jestli k tomu mohu nejak pomoci -jen dejte vedet jak.At se uz nikomu nestane , to co vam...Sarka a Verunka ,Rim, Italie.
 Mili+5 


Lék proti herpes virům 

(12.3.2007 13:16:33)
Včera na ČT1 v pořadu 168 mluvili o velmi účinném léku proti virům neštovic a oparu, který je již od roku 2001 objeven českými vědci, ale zatím se nedostal do výroby a distribuce. Je pro mně hrozně smutné, že tento lék možná mohl Milenku zachránit. Snad aspoň díky němu nebudou muset umírat další děti tak jako Milenka.
 jiřka a adelka 


Re: Lék proti herpes virům 

(10.4.2008 15:30:55)
Milá Mili přeji krásné jaro a hodně novích ,krásných nadějí. Moc na vás myslím a občas kouknu do deníčku u nás na vícečetkách. Chci se jen zeptat co vaše malé miminko,chlapeček. Přeji vám i vaší krásné rodině už jen ty nejhezčí a nejštástnější chvíle pospolu.
 jiřka a adelka 


Mili a Milenka 

(10.4.2008 15:31:54)
Milá Mili přeji krásné jaro a hodně novích ,krásných nadějí. Moc na vás myslím a občas kouknu do deníčku u nás na vícečetkách. Chci se jen zeptat co vaše malé miminko,chlapeček. Přeji vám i vaší krásné rodině už jen ty nejhezčí a nejštástnější chvíle pospolu.
 jiřka a adelka 


Re: Mili a Milenka 

(10.4.2008 15:32:19)
SMŮLA SEM TO NEPATŘÍ
 radka, 2 děti 
  • 

pozdravení a přáním krásného léta plného sluníčka 

(1.7.2008 11:52:55)
Milá Mili,

dnes jsem si přečetla Váš příběh a mám slzy na krajíčku, ale i naději, že Bůh je s námi a pláče v našich bolestech. Přeji Vám a Vašim blízkým hodně Božího požehnání, radosti, zdraví a lásky. Vím sama jaké je to trpět pro lásku. Opouští nás manžel a já sama mám roztroušenou sklerózu, ale mám v srdci Boha a vím, že nás nese ve svých dlaních. Vím, že pro nevěřící je to vše těžko pochopitelné, ale můžeme dávat kolem sebe radost a naději i uprostřed největšího smutku.


Radka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.