22.2.2007 15:42:28 Hanka, syn 18 měsíců
Výzva pro mateřská hnutí
To je tak strašné... Mám 18-ti měsíčního syna a když si to představím... Přestože Vás neznám, tak i při čtení to strašně bolí – smrt malého dítěte a k tomu ještě ty okolnosti... Četla jsem článek včera v noci a moc na Vás myslím. Už jsem nahlédla do diskuse k novějšímu článku, který se zabývá právy dětí mít u sebe vždy rodiče a ptám se, co v té věci dělají všechna ta hnutí za aktivní mateřství a za práva dětí? Sama jsem zastánkyní přirozených porodů, ale tato problematika se mi ve srovnání s tím, že vážně nemocné nebo dokonce umírající maličké děti musí být samy v nemocnici, zdá naprosto nedůležitá. Žila jsem až do přečtení tohoto článku v mylném domnění, že celodenní pobyt rodičů s dětmi v nemocnici je v České republice od devadesátých let minulého století samozřejmostí, minimálně u kojenců a batolat. Mé babičce zemřel sedmiměsíční syn v nemocnici v roce 1945. Teď, když mám sama dítě, jsem na ni často myslela, jak to muselo být strašné, i když v té době byla kojenecká úmrtnost vyšší, takže to nebylo asi nic neobvyklého… Jelikož babička zemřela, když mi bylo půl roku, neměla jsem nikdy možnost s ní o tom mluvit, ale určitě s ním v nemocnici nebyla a kojení tím také muselo vzít zasvé. Říkala jsem si, že odloučení od matky a předčasný konec kojení musely mít určitě na jeho smrti svůj podíl (nevím přesně, co mu bylo – jen že šlo o nějaké infekční onemocnění). Opravdu jsem si myslela, že se dnes nic takového u nás už nemůže stát… Moc by mě potěšilo, kdyby různá mateřská hnutí nasměrovala svůj zájem k tomuto problému. Vždyť psychika hraje při uzdravování obrovskou roli! Nedovedu si představit, že bych nechala svého syna v cizím prostředí, mezi cizími lidmi, aby mu dělali různé nepříjemné zákroky, ani kdyby byl zdravý, natož kdyby mu bylo zle.
Odpovědět