| Radka | •
 |
(9.10.2006 19:10:16)
Co se dětí týče: Když dítě tři roky učím, že má odpovídat na pozdrav, tak opravdu předpokládám, že to má vědět. A já osobně bych v upozornění: "Támhle jde paní sousedka, tak jí nezapomeň pozdravit." chápala s podtextem: asi jsem hloupá, když mi musí připomínat, že mám zdravit.
U dospělých je to kapitola sama pro sebe. Uznávám, že bych měla život zřejmě snadnější, kdybych si vždycky o všechno řekla a nepředpokládala, že partner ví, co chci. Ovšem nejsem si jistá, jestli bych z takové pomoci měla radost. Ona, žádost o pomoc s sebou zároveň nese snížení hodnoty.
Uvedu příklad: Maminka má plné ruce práce s přípravou večeře, snaží se, aby se nic nepřipálilo, aby nenechala po vaření kuchyň ve stavu jako po výbuchu, aby jídlo nevystydlo dřív, než ho dá na stůl. Požádá ostatní členy rodiny, aby dali na stůl příbory a pití. Ostatní pomohou, ale proč? Kdyby pomohli sami od sebe, maminka by věděla, všímají si, že mám spoustu práce, mají mě rádi, zasloužím si pomoc. Když si musí o pomoc říct, maminka svou práci nezvládá - je pomalá, nešikovná, no tak jí tedy holt pomůžeme, co se dá dělat.
Nevím, jak vy, ale já jsem na tenhle rozdíl dost citlivá.
|
| Xantipa. | 
|
(9.10.2006 20:35:41)
Radko, uvažuješ scestně. Třeba právě v tvém příkladu naopak všichni předpokládají, že maminka všechno zvládne, tak se jí tam přece nebudeme plést.
Co je na tom divného říct si o pomoc. Naučila jsem se už dávno, že požádat někoho je stejné, jako nepožádat nikoho - žádá se vždy adresně. např. - dojděte někdo prosím pro prádlo - a mohu si být jista, že nedojde nikdo, u nás v domácnosti totiž žádný někdo nebydlí, musím to konkretizovat. Já raději o pomoc přímo požádám, než abych pak bědovala, že mi nikdo nepomohl. A stejně to učím i děti - potřebuješ pomoci? Druhý to nemusí tušit, tzn. že je to potřeba říct a přímo někoho o pomoc požádat.
Já jsem zase citlivá a řeči typu - já myslela, že vás to napadne. Okamžitě mě napadá - myslet, znamená hov.. vědět. A nahlas říkám - nemáš myslet, máš mluvit, od čeho je pusa, nejsem jasnovidec, abych věděla, co si zrovna myslíš.
|
| Jana, syn 7,5 | •
|
(9.10.2006 20:43:17)
Úplně s tebou souhlasím a není to jen o dětech, ale i o partnerech. Ani ten chlap ti do hlavy nevidí a já když jsem se vždycky vztekala, že sedí a já lítám, tak mi partner řekl, že jsem vypadala, že to zvládám. Když jsem chtěla pomoct proč jsem si neřekla. Ze začátku to nebylo snadný, ale teď to dokonale funguje a to i se synem i s partnerem.
|
| Marika, Kačenka 07/06 | •
|
(10.10.2006 7:06:36)
Taky mě dřív vytáčelo, když - ačkoliv to doma třeba zrovna vypadalo jako po návštěvě STB - se mě přítel zeptal, s čím mi má pomoct. Předpokládala jsem, že je prostě vidět, co je třeba dělat.Ani má odpověď :"S čímkoliv!" nepomáhala. Naučila jsem se říkat o konkrétní věci, jako třeba Umyj, prosím tě, nádobí nebo mohl bys vykoupat malou?
Funguje to bezvadně. Také si myslím, že pokud si člověk neřekne o pomoc, působí dojmem, že vše zvládá.
|
|
|
| Trouble(+ 6m) | •
|
(9.10.2006 21:20:42)
a to nenabádám k fyzickému násilí! Ale ono je to fakt někdy nenapadne...Stejně jako nás ne vždy napadne že štafle je třeba přidržovat (docela prskal když se zvedal z podlahy...)
Jinak jsem někde četla že nejhorší je ženská,která nechce pouze aby jí manžel pomohl,ale vyžaduje "aby to dělal s láskou"(tzn. prudí že se musí koukat na ty xichty:-).Jinak samozřejmě prosazuju spravedlivou dělbu práce(miláčku vypni tu sbíječku a pojď si vyžehlit košili!:-)
|
|
| Radka | •
|
(10.10.2006 7:22:31)
Ahoj Xantipo, možná se mýlím, ale myslím, že by ti spousta maminek potvrdila rozdíl v pocitech, když jim třeba někdo sám nabídne pomoc s kočárkem do schodů, oproti tomu, když tě všichni, co vystupují z metra, přehlížejí jak placatou krajinu, a pomůže až třetí oslovený. Asi je to dané výchovou. Mě doma učili vstát a nabídnout místo starému člověku a ne čekat, až si řekne.
|
| Zlatokači | •
|
(10.10.2006 9:10:26)
Já radši vůbec nepředpokládám, že by si někdo měl sám všimnout, že potřebuju pomoct. Vždycky si řeknu a teprve, kdyby mi pak někdo pomoct odmítl, tak by mě to rozladilo. Moc často se to nestává, a tak jsem celkem v pohodě :-)
|
|
| Xantipa. |
|
(10.10.2006 9:36:51)
Radko, obávám se, že ani v tomto nebudu s Tebou souhlasit. Taky jsem jezdila s dětmi v kočárku, taky jsem potřebovala občas pomoc. Jenže taky spousta maminek Ti řekne, že ony své kočárky unesou a díky konstrukci kočárků je pro ně lepší ho fabnout a snést sama než 5 minut vysvětlovat, kde se má kočárek správně chytit a nebát se, že Ti dítě při špatné pomoci, ale dobře míněné, vypadne. Spousta maminek Ti také řekne, jak se blbě cítily, když musely odmítnou pomocníka, který byl pak nepříjemný, nebo musela odhánět nějakého moc aktivního. A nebyla jsi svědkem, když třeba v autobuse dítě chtělo pustit babičku s holí sednout a bylo odmítnuto s tím, jen seď, já jedu jen 2 zastávky, tak postojím. Pak jsem dítěti musela vysvětlovat, že pro toho dotyčného je zřejmě mnohem horší si na chvilku sednout a pak vstát, než stát celou dobu, protože má bolavé nohy. Takové dítě to neumí odhadnout a třeba to kolikrát ani nechápe.
Promiň, ale myslím, že je i slušné od toho, kdo pomoc požaduje, si o ni říct. Na druhou stranu má i ten požádaný právo odmítnout a nemusí vysvětlovat důvod. Tak to prostě chodí. Já sama vždy o pomoc žádám, jak v rodině, tak i venku. Ale i odmítnu pomoci, ale nikdy jen proto, že se mi třeba nechce. Ale mohu mít zdravotní indispozici, kdy prostě nemohu a nehodlám to také vysvětlovat. A to učím i děti - pokud někdo požádá o pomoc, pokud je to v jejich silách, mají pomoci, pokud si netroufají, s omluvou mohou odmítnout a nemusí se cítit provinile.
A taky jsem četla, že se stává, že žena chce po svém manželovi, aby jí pomáhal "s láskou". Co to je za pitomost. Já ocením, třeba když vařím a požádám, aby mi někdo z rodiny oloupal brambory, tak to udělají a vůbec netrvám na tom, aby byli u vytržení z toho, že mi vůbec mohou pomoci. Prostě pomohou, i když se jim nechce. Tak je to i s kočárkem v autobuse - požádám o pomoc při výstupu, pokud někdo odmítne, má na to právo, ale ještě se mi nestalo, abych nenašla vůbec nikoho. A že někdo odmítl - bylo to jen zřídka a i tehdy jsem řekla - tak promiňte /ovšem že ne jedovatě/.
|
|
| & |
|
(10.10.2006 9:52:24)
Radko,
Radko a co se stane, pokud to tvoje ocekavani nekdo nesplni?
Samozrejme hrozne potesi kdyz nekdo mi nekdo pomuze sam od sebe.
Na druhou stranu, to proste nemuzu ocekavat a nemuzu byt na mnazela ani na okoli nastvana.
Tak ze, manzela pozadam aby pripravil na stul a lidi v MHD, aby mi pomohli s kocarkem :o}}}
Jako dite jsem nesnasela vetu:" Jdi si uklidit pokoj?" Protoze jsem nevedela co se ode mne ocekava. "Vyluxuj, utri prach na polickach a srovnej si papiry na stole." By bylo lepsi. :o}}}
|
| Klarchen | •
|
(10.10.2006 11:19:34)
Radko, děti nemám, ale v tom co píšete poznávám svoji mámu...už doma teda nebydlím, ale taky měla vždycky pocit, že když si o pomoc musí říct, už to není ono a navíc, když se někdo u pomoci ksichtí, tak na to už se vůbec nemusí přece dívat, nebo pořád si stěžuje, že táta jí neumí dávat dárky (jakože se neumí strefit do toho, čím jí udělá radost) ale, že by mu řekla co chce - to už by podle ní zase nebylo ono....tak holt 20 let dostává stále dárky, ze kterých nemá radost, jednou za čas se hystericky zhroutí, jak jí doma nikdo nepomáhá....a když s ní o tom mluvím, tak to moc k ničemu nevede (je to asi fakt způspbený určitým stylem výchovy), ale zase je to výhoda pro mě, že se z toho dokážu poučit (i když určitě ne ve všem:) ) a zatím v partnerském soužití se snažím doměnky si nedělat, nepředpokládat, snad se díky tomu budu v životě míň trápit....
|
|
|
| Pat | •
|
(10.10.2006 10:57:02)
Myslim, ze Vam Radko rozumim. Je to opravdu o pocitech a vzajemnem vnimani. Uz od detstvi si vzpominam na ten neprijemny pocit, kdy maminka opakovala, ze mam nahlas pozdravit, vyzout si boty, podekovat, nikde nic nebrat ... to mne vzdy mrazilo, proc je mi to znovu pripominano, vzdyt prave ted jsem to chtela udelat. Nebo podobne pripominky dle veku ... pujcit, vratit, rozdelit se ... Myslim, ze je potreba citit vzhledem k veku, situaci, vzajemneho poznavani se, duvery ... u deti. Trosku jine ale snad jeste slozitejsi je to u dospelych, ale to uz je jina kapitola.
|
|
|
| Rony | 
|
(17.1.2011 15:23:28)
S tímto tedy také souhlasím.Pokud nepovím přesně oč žádám je to marné,chce to pevné nervy na ty naše dětičky,no ruku na srdce nebyli jsme ,,jiní,,
|
|
|
| JaninaH |
|
(10.10.2006 10:39:11)
Radko,
nevím, jak máš velké děti, ale s puberťáky bys se svým přístupem splakala nad výdělkem a pomoci by ses neočkala ani omylem (nebo možná omylem).
Neumím si představit dospívající dítě, které neustále sleduje, zda maminka nemá plné ruce práce, zda nepotřebuje pomoc. Důvod je jednoduchý: on/ona sám/sama má neustále plné ruce práce, a to sám se sebou. To je ale v pořádku, protože jedním z hlavních rysů dospívání je, že se člověk zabývá sám sebou. Není to ani sobecké, ani nevychované. Je to normální.
Zajímalo by mě, zda ty sama se chováš tak, jak vyžaduješ. Jestli neustále přemýšlíš, zda někdo kolem tebe nepotřebuje pomoc, a když usoudíš, že ano, všeho necháš a hned tam běžíš. Vždyť to ani není možné!
Podle mého názoru říct si o pomoc vůbec není hanba a hodnotu člověka to nijak nesnižuje.
A navíc, v případě, který popisuješ, ani nejde o ŽÁDOST O POMOC, ale o OPRÁVNĚNÝ POŽADAVEK.
J.
|
|
| Barbora, 4 děti | •
|
(10.10.2006 11:40:23)
To je přesné. Myslím, že by se děti měli naučit koukat kolem sebe, jestli někdo nepotřebuje pomoct a nečekat až je někdo v tak zoufalé situaci, že si musí o pomoc říct. Navíc by měla být samozřejmá v rámci domácnosti jakási dělba práce, já jsem uvařila, ty můžeš nachystat příbory. Je to přece pro všechny, maminka si neuvařila pro sebe,ale pro ostatní, tak ty můžeš pro ostatní nachystat příbory.
|
| JaninaH |
|
(10.10.2006 12:04:33)
Barboro, to jsou ale podle mě dva naprosto odlišné případy.
Nepochybuju o tom, že můj syn(16) mamince s kočárkem nebo stařence o holi pomůžel do autobusu sám od sebe.
Ale když vařím, tak opravdu nechodí okolo a nečeká na okamžik, kdy bude moci přiložit ruku k dílu. Když ho požádám o konkrétní pomoc při vaření, udělá to.
J.
|
|
| Xantipa. |
|
(10.10.2006 12:06:29)
Barboro, jde o to, co počítáš mezi zoufalé situace. Maminka s kočárkem v autobuse není v zoufalé situaci, nemůžu vědět, zda si neumí poradit sama. V zoufalé situaci je třeba člověk, který upadl - tomu je potřeba pomoci bez žádání. Ale tady se mluvilo o běžných věcech, ne o zoufalých situacích. Radka také psala o běžných situacích, co je zoufalá situace na tom, když maminka předpokládá pomoc při přípravě jídla.
|
| Barbora | •
|
(13.10.2006 15:19:39)
Dobrá, špatně jsem se vyjádřila, situace nemusí být nutně zoufalá, aby člověk potřeboval pomoct. Ke kočárkům můžu říct tolik, že zatímco "omladina" mi vždy pomohla docela ochotně, o jejich rodičích můžu říct jen opak. Pomoc při vaření právě nemá být žádná pomoc ale samozřejmost. Moje nejstarší dcera,13letá, právě vůbec nevidí, nebo se tváří, že nevidí takové ty drobnosti, jako něco někomu přidržet, podat a podobně, zatímco její stejně starý bratranec tohle všechno dělá automaticky, nenechá maminku nosit tašky a tak, kdežto já o to musím dceru žádat a to si právě myslím, že je špatně.
|
|
|
|
| Zuzana, 2 vnoučata | •
|
(16.10.2006 11:23:47)
Milá Radko, po přečtení Vašeho příspěvku jsem měla pocit, že to mluví moje maminka, které je dnes 78 let!! Díky tomuto přístupu - že předpokládá, že každý "pochopí" předem, aniž by požádala - je spousta nepříjemností. Např. bydlí u nich můj syn, její vnuk, který je jinak hodný, nikdy s ním nebyly problémy, jenže - on "nepochopí", když se mu to neřekne... má své starosti v práci, pak se věnuje počítači, cvičí, čte knížku a hlavně : neumí číst babiččiny myšlenky a předpokládat její přání!! To je ovšem kámen úrazu. Ona si o nic neřekne, kdyby měla padnout... celá rodina je kvůli tomu občas na nervy, neb babička se urazí a nemluví a jen se dohadujeme, co jí kdo zase "udělal". Proto doporučuji : nepřepokládat, komunikovat, vyvarujete se nedorozumění a věřte tomu, že rodina to spíš ocení, než uražené mlčení a soužití s vámi bude snazší!!!
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)