| Květa 3děti | •
 |
(25.7.2005 14:34:54)
Jak už jsem tu psala,oba s mužem jsme jedináčci a naše touha po velké rodině je zcela totožná.Oba jsme zažívali jako děti touhu po sourozencích,a to jak po mladších,tak po stařších.Já sice nakonec sourozence měla,ale nevlastní,vyrůstali s otcem,viděla jsem je jedenkrát za 14 dní-to je o ničem a naopak to mou touhu po vlastním sourozenci ještě stupňovalo.Myslela jsem,že dělám dobře,že chci hodně dětí a myslím si to ostatně dodnes.Podle mě,je to přes občasnou náročnost úžasná škola života,zkoušejí vzájemně své síly,jak se prosadit,různé role,atd...My jedináčkové jsme měli vše dost snadné,rodiče měli více sil a času,takže nám více "umetali"cestičky.Naše děti se musí více snažit sami a už teď vidím,jak jsou samostatnější oproti mně v jejich věku.
|
| Bettyna+P 09/05+M 09/09 | 
|
(25.7.2005 14:53:53)
Já jsem si zažila oboje - jedináčkovství i prvorozenectví. Mám sestru o 8 let mladší a těch 8 let (respektive jak jsem začala rozum brát) jsem toužila po sourozenci. Sice to se sestrou nebylo lehké, musela jsem se o ni hodně starat, ale naučila jsem se odpovědnosti nejen za sebe. Rozumět jsme si opravdu začaly, až když mi bylo 18 a odstěhovala jsem se na kolej - tím se vlasntě odstěhovala její "druhá" matka a ona mohla vydechnout:-))) Jsem hrozně ráda, že ji mám, takže nechci, aby mé dítě bylo jedináček, ale 2 děti mi budou stačit.
Jinak můj partner má zase o 8 let mladšího bratra.
|
|
| Maci | •
|
(25.7.2005 15:23:04)
To je individuální. Já mám mladšího bratra, můj manžel je jedináček. U nás je to skoro tak jak napsala Lucie.
Problém je v tom že já bych ráda 2 děti a manžel jen jedno (prý by nebylo dost času se mu věnovat) nechce ani slyšet o dvou dětech. No zatím nemáme ani jedno, jsem jen snažilka. Snad ho to přejde.
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(25.7.2005 21:13:46)
Taky se zapojím trochu do diskuze. Jsem mladší sestrou o pět let staršího bratra a manžel je o dva roky starším bratrem své mladší sestry. Jenže ani jeden nejsme typický "sourozenec" - já se spíš cítila jako jedináček a strašně jsem toužila po sourozencích, kteří by mi byli věkově blíž, abychom si mohli hezky vyhrát... Podle slov našich jsem si "víc vydupala" - co jsem prý viděla u bráchy, chtěla jsem taky - takové věci jako spánek o něco dýl a tak (ale objektivně vzato i mě naši docela dost "utahovali" - měla jsem dost přísnou výchovu - rozhodně by se to nedalo nazývat rozmazlováním). Naopak manžel byl své sestře dost benevolentním bráchou - on je celý takový fajn:-) Takže u manžela se většinou projevuje jeho benevolence, ale v některých případech i neústupnost, a u mě většinou převažuje určitá závislost na jistých názorech (tj. v důsledku neústupnost), a jindy zase vycházím vstříc - a mnohému jsem se za těch devět let manželství od mé drahé polovice taky naučila:-)
Každopádně manžel chtěl svého času jedno až dvě děti - a já toužila po dvou až třech, v minimálním věkovém rozestupu (nejvýš tři roky od sebe). Nakonec syn je a bude jedináček. Ze zdravotně - psychologických důvodů - se svou přecitlivělostí si vážně neumím představit, že bych zvládla ještě jedno těhotenství, ještě jeden porod, ještě jedno vypiplávání miminka a batolete. Není to sobectví - všechno, co bych zvládla dát, bych narození a vypiplání druhého dítěte klidně dala: pro svého syna, který se mnohdy cítí sám, pro sebe, protože jsem dlouho toužila po ještě jednom dítěti, pro tu budoucnost, že se sourozenci o sebe v dospělosti v nejhorším případě mohou aspoň zčásti opřít... Ale znám se - VÍM, že bych to zvládala buď jen tak tak na pokraji sil, anebo bych to už nezvládla. I s jedním dítětem jsem se dostala na pokraj psychických sil (a dosud polykám antidepresiva). --- Ovšem - kdybych BYLA zdravá, tak bych manžu na ty tři děti určitě ukecala:-)))
Jinak k teorii - jedináček to má fajn z toho důvodu, že se mu můžou rodiče maximálně věnovat - tolik času, kolik my s manželem v historii věnovali přemýšlení o výchově a synových záležitostech!, a že když jsou rodinné finance tak tak tak, tak u jednoho dítěte lze ještě jakž takž zvládnout vzdělání a zdraví (počínaje zdravými botkami přes volnočasové aktivity až třeba jednou k té vysoké škole). Na druhou stranu mohou skutečně mít problém s motivací k samostatnosti (náš syn snad nikdy neměl období nazvatelné "já sám", odjakživa ho do všeho musíme těžce nutit), a mohou určitě mít problém se zapojením v kolektivu (náš kluk od tří let chodil do zájmových kroužků, od čtyř let na čtyři hodiny v podstatě každý den do školky - a stejně má se zapojením do kolektivu problémy). Sama synovi závidím tu péči o jeho sebevědomí a sebepřijetí, které mu dáváme - ale zase na druhou stranu ho strašně lituju, že je tak sám - přes všechnu naši snahu ho nějak někam zapojovat...
M.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(25.7.2005 23:32:08)
Mně teda k článku napadlo pár věcí, které tu možná ještě nezazněly...
1) Jestli si jedináčci své jedináčkovství nebránili také trochu proto, že o jedináčcích se často mluví poměrně nehezky (taková obrana své role).
2) Že sourozenci se (podle mého názoru) nejvíc hádají a nesnáší právě v pubertě, ale kdybychom se ptali třeba čtyřletých dětí, nebo pak zas úplně dospělých alespoň v mém okolí většinou nedají na sourozence dopustit.
3) Nemyslim si, že je tak docela pravda, že jedináčkům toho rodiče mohou dát víc, než dvěma a více dětem - jednak mám pocit, že někteří rodiče pro samou péči nenechají své dítě samostatně dýchat a rozložení pozornosti ještě směrem ke druhému sourozenci by všem jen prospělo a druhak si myslim, že spíš rodiče jedináčkům mohou dát něco jiného, než více dětem, ale určitě jim nemohou dát to, co si dají vzájemně sourozenci. Např. teď máme staršího syna u babičky a mladší je doma, takže si s ním sice můžu hrát celé dny, ale je vidět, že mu chybí typicky sourozenecké hry, protože my rodiče to prostě neumíme tak opravdově (a taky nás honička, nebo štěkání na všech čtyřech nebaví půl hodiny v kuse :-)). Staršímu by se prý babička ráda věnovala, ale prý radši tráví celé dny nad miminkem mé sestry a skoro nic jiného ho nezajímá... Taky to, že se děti musí umět dohodnout, podělit apod. vidim spíš jako dobrou zkušenost třeba pro budoucí partnerský vztah, než újmu.
Co se týká těch prostředních - znám jednu rodinu, kde jsou tři teď už dospělé děti a vyčleněn je nejstarší (mladší dva jsou věkově blíž, tak spolu víc kamarádí), jednu rodinu, kde jsou taky už dospělé tři děti vždy asi po dvou letech (synové) a výraznější (průbojnější a oblíbenější mezi vrstevníky, jestli to tak lze říct) jsou starší dva a jednu rodinu, kde jsou 4 děti, ale dvě blízko u sebe a teprve po delší době další dvě blízko u sebe a fungujou spíš jako dvakrát prvorozený s druhorozeným... S manželem jsme oba prvorození a má druhorozená sestra má prvorozeného partnera. :-)
|
| Pavla3 | 
|
(26.7.2005 9:15:10)
Jeno, řekla bych, že máš naprostou pravdu. Jen, asi jsem kapku slepá, ale kdes v článku našla, že výzkum byl dělán na dětech v pubertálním věku?
Jinak to s tou dospělostí máš stoprocentně pravdu. A nejvíc člověk oceňuje sourozence (mladší starší to je úplně jedno) v době, kdy přijde postupně o jednoho a pak oba rodiče. To pak i bratři, kteří si celý dosavadní život nemohli přijít na jméno, jsou kamarádi. (Několik případů v mém okolí)
Pokud byl opravdu výzkum dělaný na pubertálních dětech je z mého pohledu absolutně bezcený, protože puberta je v životě poměrně krátké období změny, vzpoury, hledání a většina z nás se později nad svými pubertálními názory a postoji usmívá (někteří se i stydí). Takže , když si v pubertě myslím, že moje o 4 roky mladší sestra je mi dobrá jen k problémům o několik let později jsem velmi ráda, že jí mám i když je úplně jiná povaha a snažím se k ní najít cestu. Přestože si občas úplně nerozumíme, je to moje sestra mám o ní strach, mám jí ráda, dáváme si dárky, posíláme si phledy z cest atd. I na své nejlepší kámošky, které jsou mi názorově daleko blíž než ona, se někdy pro nedostatek času vykašlu (navzájem to chápem), ale na ségru nikdy.
|
| Jitka a Matyášek | 
|
(26.7.2005 14:19:55)
Pro Pavlu: byla to náplň jediného semináře ve třetím ročníku gymnázia, žádný výzkum, v článečku jsem to zdůranila!
Pro Jenu: Podle mě není možné se na něco takového ptát 4 letých dětí a ani to nemám v úmyslu.
Jinak si skutečně myslím, že jedináčkům je dáváno nejvíc, tak jak si to mysleli i moji studenti. Je to můj názor. Jejich je všechna pozornost, rodičovský čas, materiální zabezpečení... Ano, je to vyváženo tím, že později zůstávají na život sami.
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(26.7.2005 9:59:49)
Jeno, k bodu tři: psala jsem o tom, že lituju svého syna, že je tak sám: a lituju ho pro to, co jsi právě napsala - že mu chybí blbinkování s přibližně stejně starými lidičkami jako je on sám. Vyblbne se třeba u babičky, kde je pětiletá sousedky dcera a dvaapůlletá sestřenička, vyblbne se, když se sejde s jinou pětiletou sestřenicí - ale doma nic takového nemá (běhání po čtyřech - typické:-)). Jinak - každé dítě je jiné, takže každé se vyrovná s jedináčkovstvím nebo sourozenectvím jinak - a taky dost záleží na rodičích, jak dobře to tomu dítěti zvládnou "podat". Někdo má naprosto pohodového jedináčka, který se v pohodě zapojí do kolektivu, necítí se sám, není "přetížený" atd. - a jiný jedináček má s tímto problémy; na druhou stranu má někdo naprosto pohodové sourozence, kteří na sebe nežárlí, odmala spolu vycházejí a ani jeden z nich nepociťuje nedostatek rodičovské péče a lásky - a jiní sourozenci se perou jako koně, přes veškerou snahu rodičů na sebe žárlí a jeden či oba nejsou spokojeni s tím, kolik péče a lásky jim rodiče poskytují. Já hovořila tak nějak povšechně. Moje dítě se sice možná může sem tam cítit samo, na druhou stranu tak, jak ho znám, tak mám pocit, že přes veškerou moji snahu by na sourozence žárlil - a navíc můj syn byl až do nějakých šesti, šesti a půl roku dost pracný dítě, svéhlavý, paličatý, netrpělivý, puntičkářský, neposedný, zkoušející hranice - že kdybych musela svoji pozornost dělit mezi něj a jeho sourozence, tak bych ho asi nikdy nevypiplala. Takhle můžu říct, že v 7,5 letech je docela obstojně vychovaný, relativně zvládnutelný, určitá sebeúcta se v rovné míře dělí se zdravou mírou pokory... TOHO bychom asi u toho našeho konkrétního dítěte nedosáhli, pokud bychom měli víc dětí. Samozřejmě - své problémy má, ale nemám dojem, že by tyto problémy zmizely existencí sourozenců:-(
Tož to je moje zkušenost.
M.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(26.7.2005 15:35:56)
Mirko, já to teda nemyslela přímo na Tebe, jen jsem to k Tvému příspěvku přilípla přes "odpovědět", protože mi nešlo vložit úplně "nový příspěvek". Ale když už tu mluvíš třeba o tom zkoušení hranic vašeho syna, tak třeba právě v situaci, kdy bys měla na starost ještě mladší dítko, nemohla bys tak přemýšlet a diskutovat o hranicích a nejspíš bys je vymezila tvrději. To jen jako příklad, jinak si netroufám tvrdit, že by zrovna u vás sourozenec něco vyřešil...
|
| MirkaEyrová |
|
(26.7.2005 21:10:51)
Hm, je to možný, pravděpodobně by to bylo tvrdší v té výchově. Možná by se leccos sourozencem "vytříbilo" - možná že by ho motivoval pocit, že má jako vychovávat mladšího, možná by pro něj bylo leccos snáze stravitelné, kdyby viděl, že sourozenec taky něco musí a něco nesmí... Jo. Kdybych měla pevnější zdraví, tak by mě ani nenapadlo o tom přemýšlet a lupli bychom si ještě jednoho potomečka:-), i kdyby to mělo sto nevýhod:o) protože ta společnost je v životě dítěte dost cenná. No co se dá dělat. Rozhodně náš je jedináček z donucení, ne z přesvědčení:-(
(Teď jsem navíc rozrušená četbou Záhady hlavolamu, tak mám plnou hlavu klukovských dobrodružství - a realita opuštěnosti syna je ještě bolestnější... Nu co, Rychlošípáci byli starší, když to prožívali, manžel taky nejkrásnější prázdninová dobrodružství v lesích se ségrou a bratránkem prožíval v pozdějším věku, tak snad se synáček taky ještě dočká:-))
M.
|
|
|
|
| Boďka | 
|
(26.7.2005 10:26:11)
No Jeni, s tými puberťákmi to tak nemusí byť vždy. Ja som z 3 sestier tá prostredná, aj keď staršia sestra je staršia len o 15 minút:), ale vždy ma trochu komandovala a mala navrch. Mladšia sestra je mladšia len 1,5 roka. Pri narodení vážila viac ako my staršie dvojičky dokopy, vždy bola od nás väčšia, takže okolie nás bralo ako trojčatá. Keď mala mladšia sestra asi pol roka, dali nás dvojičky rodičia na liečenie do Tatier, chodili za nami 1x za 2 týždne a mladšia sestra vyrastala ako jedináčik. Keď sme sa vrátili (asi po 2 rokoch), veľmi na nás žiarlila. My dve sme držali pokope, život v sanatóriu nás k sebe ešte viac pripútal a k rodičom sme nemali až taký vrúcny vzťah. V detstve sme sa neznášali, bili sme sa, aj rodičia zrejme robili chybu. My staršie sme mali pocit, že mladšiu uprednostňujú, lebo bola prítulnejšia, viac sa vedela u nich presadiť. V puberte sa to zlomilo. Začali sme si čoraz viac rozumieť, boli sme v podstate všetky tri rovesníčky, po nociach sme rozoberali naše babské problémy. Doteraz si všetky veľmi dobre rozumieme.
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)