Re: Jedináčci

Mně teda k článku napadlo pár věcí, které tu možná ještě nezazněly...
1) Jestli si jedináčci své jedináčkovství nebránili také trochu proto, že o jedináčcích se často mluví poměrně nehezky (taková obrana své role).
2) Že sourozenci se (podle mého názoru) nejvíc hádají a nesnáší právě v pubertě, ale kdybychom se ptali třeba čtyřletých dětí, nebo pak zas úplně dospělých alespoň v mém okolí většinou nedají na sourozence dopustit.
3) Nemyslim si, že je tak docela pravda, že jedináčkům toho rodiče mohou dát víc, než dvěma a více dětem - jednak mám pocit, že někteří rodiče pro samou péči nenechají své dítě samostatně dýchat a rozložení pozornosti ještě směrem ke druhému sourozenci by všem jen prospělo a druhak si myslim, že spíš rodiče jedináčkům mohou dát něco jiného, než více dětem, ale určitě jim nemohou dát to, co si dají vzájemně sourozenci. Např. teď máme staršího syna u babičky a mladší je doma, takže si s ním sice můžu hrát celé dny, ale je vidět, že mu chybí typicky sourozenecké hry, protože my rodiče to prostě neumíme tak opravdově (a taky nás honička, nebo štěkání na všech čtyřech nebaví půl hodiny v kuse :-)). Staršímu by se prý babička ráda věnovala, ale prý radši tráví celé dny nad miminkem mé sestry a skoro nic jiného ho nezajímá... Taky to, že se děti musí umět dohodnout, podělit apod. vidim spíš jako dobrou zkušenost třeba pro budoucí partnerský vztah, než újmu.

Co se týká těch prostředních - znám jednu rodinu, kde jsou tři teď už dospělé děti a vyčleněn je nejstarší (mladší dva jsou věkově blíž, tak spolu víc kamarádí), jednu rodinu, kde jsou taky už dospělé tři děti vždy asi po dvou letech (synové) a výraznější (průbojnější a oblíbenější mezi vrstevníky, jestli to tak lze říct) jsou starší dva a jednu rodinu, kde jsou 4 děti, ale dvě blízko u sebe a teprve po delší době další dvě blízko u sebe a fungujou spíš jako dvakrát prvorozený s druhorozeným... S manželem jsme oba prvorození a má druhorozená sestra má prvorozeného partnera. :-)