Re: Jedináčci

Jeno, řekla bych, že máš naprostou pravdu. Jen, asi jsem kapku slepá, ale kdes v článku našla, že výzkum byl dělán na dětech v pubertálním věku?
Jinak to s tou dospělostí máš stoprocentně pravdu. A nejvíc člověk oceňuje sourozence (mladší starší to je úplně jedno) v době, kdy přijde postupně o jednoho a pak oba rodiče. To pak i bratři, kteří si celý dosavadní život nemohli přijít na jméno, jsou kamarádi. (Několik případů v mém okolí)
Pokud byl opravdu výzkum dělaný na pubertálních dětech je z mého pohledu absolutně bezcený, protože puberta je v životě poměrně krátké období změny, vzpoury, hledání a většina z nás se později nad svými pubertálními názory a postoji usmívá (někteří se i stydí). Takže , když si v pubertě myslím, že moje o 4 roky mladší sestra je mi dobrá jen k problémům o několik let později jsem velmi ráda, že jí mám i když je úplně jiná povaha a snažím se k ní najít cestu. Přestože si občas úplně nerozumíme, je to moje sestra mám o ní strach, mám jí ráda, dáváme si dárky, posíláme si phledy z cest atd. I na své nejlepší kámošky, které jsou mi názorově daleko blíž než ona, se někdy pro nedostatek času vykašlu (navzájem to chápem), ale na ségru nikdy.