| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Okřiknout?

 Celkem 26 názorů.
 Mary 
  • 

Těžko říct 

(6.8.2004 11:27:57)
Těžko říct, co by v té chvíli bylo vhodné. Osobně si myslím, že by to té dívce pomohlo. Viděla by, že někomu stojí za to, aby se jí zastal. Druhá otázka je, jestli by se to pak nezvrtlo ještě hůř. Známe puberťáky. Přiznám se, taky bych nevěděla, jak se mám zachovat.
Je pravda, že děti jsou kruté a dokážou hodně ublížit. Ale to umí i dospělí. Moje dcera taky nosila brýle a taky byla terčem posměchu. Dodnes na svá školní léta nevzpomíná ráda. Měla pár kamarádek a ve vyšších ročnících už to nebylo tak zlé, ale s hořkosté si občas vzpomene, jak si s ní ve školce nikdo nechtěl hrát.
 Líza 


Re: Těžko říct 

(6.8.2004 11:36:54)
Taky s tím mám problém, nevím, jestli zasáhnout nebo ne. Někdy u toho jsou ale i rodiče těch dětí (a dělají, že nic nevidí), to je pak teprv dilema, měli by si své děti ukáznit sami, ale nevidí nebo je jim jedno, že jejich dítě někomu právě ubližuje...Ale vždycky, když jsem se odhodlala něco udělat, pomohlo to , aspoň pro tu chvíli.
 Jarka, 1 dítě 
  • 

Názor 

(6.8.2004 11:51:00)
Za sebe mohu jednoznačně říci, že bych kluka okřikla, i když by se pak ta slovní agrese obrátila proti mě. Mám bohužel natolik "blbou" povahu, že to nedokážu být zticha (občas na to doplatím dle hesla "pro hubu - na hubu"). Zajímavé je, že v takových případech, jako je v článku popisován, většina lidí okolo aktérů tiše stojí a "nevidí, neslyší". Pak se nemůžeme divit, když lidé nepřispějí na pomoc ani při fyzickém napadení (zažila jsem na vlastní kůži - v roli oběti na frekventovaném místě). Prostě si myslím, že člověk by se proti zlu měl ozvat vždycky - jak to říkal Tomáš Štítný ze Štítného - Kdo zlu nebrání, dobru škodí.
 Haluška 


Re: Názor 

(6.8.2004 13:29:47)
Většina lidí nevidí, neslyší... nebo to nedokážou. Já jsem například dost stydlivá a když mám veřejně nějak vystoupit, stojí mě to dost přemáhání. Takže někdy to zvládnu, ale někdy taky ne. Tím bych se jen chtěla zastat těch, kdo mlčí. Vůbec to nemusí být lhostejnost, možná se v nich v tu chvíli odehrává pěkná bitva.
Jako dítě jsem taky byla jednou z těch "odlišných". Mám černé vlasy a tmavou pleť - dovedete si to asi představit. Možná i proto mi ještě dnes trochu chybí určitá dávka sebevědomí.
A k tomu, jestli se takové dívky zastat - má to svá pro i proti. Jedním proti je, že to pak ještě může schytat hůř za to, že se jí někdo zastal. Ale to člověk neví. Někdy to naopak může velmi pomoci.
Sama bych hodně váhala, asi nejen kvůli stydlivosti.
 Sona 
  • 

Re: Re: Názor 

(6.8.2004 14:05:09)
Osobne bych taky zasahla, uz ted se vidim jak by to ve mne vrelo. Kdybych to neudelala tak bych byla namichla cely zbytek dne. Pamatuji se jak jsem se ve skole vsemozne zastaval slabsich spoluzaku ( hlavne me sestrenice) treba pri telocviku, kdy je telocvikar trapil na konci roku stojkama a kotoulama letmo i kdyz jsem cely rok hrali pouze volejbal :) Ja jsem pak za tu "velkou pusu" schytala od toho sameho ucitele v hodine biologie petku.
Ale nemuzu si pomoc porad se mi do myslenek vkrada jiny pohled na vec a to "zakon prirody". Proc jsou asi ty deti tak krute, nebude to tim, ze ruznym pravidlum je uci dospelaci, ze ony sami se proste chovaji ve sve nevinnosti podle zakonu prirody. Silnejsi prezije?
 Martina, 2 kluci 


Re: Re: Názor 

(6.8.2004 14:06:18)
Jen se chci přidat k té stydlivosti - pociťuju totéž a opravdu nejsem lhostejná!

Ono stejně Kláře nepomůže ani tak okřiknutí agresorů, ale to k čemu ji vedou doma. Jestli jí říkají, že je důležitá, že ji mají rádi, že je šikovná...tak se přes nějaké řeči přenese a příliš jí neublíží. V pubertě jí to možná vadí, ale s časem (pokud má sebevědomí dané láskou z rodiny) se tomu bude smát.
Moc se snažím, abych měla sebevědomé děti, které si samy sebe váží bez ohledu na to, jaký názor na ně má okolí.
Naše generace vyrůstala pod heslem " co tomu řeknou lidi" a tak názor ostatních byl směrodatný. Naší povinností je naučit děti samostatnosti v názorech a životních postojích, aby je nerozhodilo, že někdo jiný si nemyslí totéž...prostě aby měly rády samy sebe.
 maceška 


Re: Re: Re: Názor 

(6.8.2004 14:14:15)
Ano, Martino, souhlasím. Ale je pravda, že ne každé dítě má právě takovéto zázemí, a potom hodně může udělat i ten svět kolem. Učitelé, kamarádi, kdokoliv, kdo takového človíčka ocení. Měli bychom se snažit lidem kolem sebe sdělovat, čeho si na nich vážíme, a ne jen si myslet, že oni to přece ví.
To jsem ale odběhla trochu jinam. Nepochopila jsem, jestli ta dívka a autorka jely společným autobusem. Pokud ano, za sebe ( nejsem žádný hrdina) bych to viděla tak, že buď bude Klára mezi svými lidmi, pak to s ní asi tak zlé není, nebo bude osamocená, a pak si k ní přisednu, a možná zkusím i navázat nějaký hovor. Ne o tom, že ti kluci jsou hloupí, pokud by o tom nezačala sama, ale spíš tak všeobecně.
 Šárka, 2 cácorky 
  • 

Pozitivní reakce 

(8.8.2004 10:30:32)
Ahoj Maceško, díky za Tvůj názor. Viděla bych to obdobně. Nesoustředila bych se na pokřikující mládence, ale na Kláru, aby věděla, že někomu stojí i za pozitivní pozornost, hledala bych něco za co jí můžu pochválit, něco s čím by mi třeba ona mohla pomoci a já ji pak pochválila, cokoliv. Čemu věnuji svou pozornost, tomu dávám i svou energii. A tou rozhodně nechci podporovat nevhodné chování kluků.

Do nedávna jsem byla typ, který okamžitě "startuje" na pomoc bližnímu a ještě jsem si na tom zakládala. Pak jsem si na kineziologii prošla podobnou situací a náhle jsem pochopila, že postiženého nemůžu chránit pořád a že mu vlastně beru možnost bránit se sám. Dokud nebude mít Klára dostatečné sebevědomí, budou se jí takovéhle situace stávat dál a dál. A budou se zhoršovat tak dlouho, dokud se tomu Klára sama nepostaví.

Moc děkuji za tenhle článeček, protože mi pomohl si ujasnit vlastní chování a pokud se dostanu do podobné situace, třeba už automaticky nevyletím a dokážu zachovat klid a reagovat správně. :-)
 Misa3 


Negativni nasledky 

(8.8.2004 15:35:25)
Sarko, ja nevim. Rodice me pres nesouhlas dedecka zmenili v pate tride skolu. nezapadla jsem a stala se tercem sikany. PROPRALA JSEM SE DALSIMI PETI ROKY. Pres dobre znamky jsem temer vzdy mela nejake napomenuti nebo dutku. Nikdy jsem ze sebe nedelala obetniho beranka a skutecne jsem se s "detmi", ktere na mne utocili rvala. Byli to kluci, casto me npadli dva nebo tri. Nidky jsem se nedalal nikdy me nerozbreceli. Nikdo z dospelych krome dedecka se mne nezastal spic naopak chyba byla vzdy hledana na mne.

Na gymnaziu byly take snahy ze mne udelat obetniho beranka, ale dokazala jsem nekolik skupinek vedenych nejakym vtipalkem zastavit tim, ze jsem je rozesmala na jeho ucet. Vetsinou se uz o to nepokousel.

Odnesla jsem si z toho strasny pocit osamelosti a nenavisti. Dedecek me naucil jak prezit v krajne nevyhovujicich podminkach( dal mi precist nekolik knih), ale nepodarilo se mu zabranit tomu abych vetsinu pubescentu nenavidela.

V sedmnacti letech jsem se zamilovala do muze podstatne starsiho. Vysvetlenim by byla smes reakci: na otcovu agresivitu, na meho bajecneho dedecka a jeho smrt, po ktere jsem zustala sama, to ze mi kluci meho veku nepripadali zas tak odlisni od tech co me na zakladce mlatili a na gymplu se mi pokouseli vysmivat.

Absolvovala jsem psychoanalyzu a trvalo nekolik let nez jsem o nich a o svem detstvi dokazala mluvit bez nenavisti k tyrajicim spoluzakum a lhostejnym rodicum. nepomohli mi, kdyz jsem je nejvic potrebavala.

Takze muj nazor: Vysmivane nebo sikanovane dite potrebuje pomoc rodicu, potrebuje mit neco, nebo nekoho, co mu da moznost v nepratelskem prostredi prezit. Tim necim nebo nekym by mel byt dospeli a pokud je dite jednou tyrano, meli by jeho spoluzaci a jejich rodice vedet, ze delaji vec, ktera je velice zla a temer na pomezi zakona. Pokud to nepomuze, musi sikanovane dite zmenit skolu. Ale potrebuje jistotu, musi vedet, ze jeho rodicum neni jedno, ze je bito a tyranizovano a ze udelaji vse, aby mu pomohli vsetne toho, ze ho nauci techniky obrany ( myslim spis psychicke nez fyzicke) a v pripade, kdy je to nutne, navstevuji se svym ditetem odborniky, kteri obetem sikany pomahaji. Od toho totiz jsou rodici, aby svemu diteti pomahali, zvlast v situacich ktere samo nezvlada. A sikana bezesporu jednou z techto situaci je.
 Haluška 


Re: Re: Re: Názor 

(7.8.2004 9:40:15)
Martino, díky za komentář. To je rozhodně pravda. A je potřeba, aby si to rodiče uvědomovali. Mí rodiče mě moc nechápali, i když se hodně snažili. Ale i dítě rodičů, kteří se snaží v něm vypěstovat zdravé sebevědomí, může tlaku okolí podlehnout, protože když se dostane do školky a posléze do školy, tráví tam daleko víc času než s rodiči.
 agneska 


Re: Re: Re: Názor 

(9.8.2004 7:57:16)
Přidávám se k Martině. To, jak vedete dítě doma, je asi nejdůležitější. Když má doma pocit, že si ho cení, že má hodnotu, zkrátka má o sobě zdravě dobré mínění, tak už se, třeba i se škrábanci, přenese přes příkoří, která mu ostatní lidé nachystají. Dokonce podle mě tyto příkoří potřebuje ke svému vývoji, samozřejmě s podporou rodiny. Je to vidět na dětech, které doma sice podporují a tak, ale už nedovolí, aby si samy vyřizovaly své účty, pořád je někdo chrání a mezi ty zlé cizí lidi je radši nepustí, a z nich vyrůstají uzavření podivíni, co vám ve třiceti (čtyřiceti) pořád budou vyprávět, jak my vždycky s mamčou a tatˇkou.... .a nikdy se neosamostatní, protože doma je mají rádi a jim je tam dobře a cizí svět je pro ně hrozba a neznámo.
Taky souhlasím s Míšou3, že by to měli být rodiče, kdoposkytnou oporu, ale co když nejsou? Bohužel znám plno rodičů, co svým dětem v pubertě ubližujou (sami to tak neberou, myslí si, že je vychovávají) neustálou kritikou, shazováním, zesměšňováním, říkají jim věci typu na tebe tam tak někdo čekal, co si o sobě vlastně myslíš,že jsi? (s dovětkem že nic, nikdo důležitý)atd. Taky kolikrát přemýšlím, jak těmto dětem pomoct, snaží se zvednout jejich sebevědomí, ale jak jde rodina proti, tak to zas zásadně nepomůže.
V dětství jsem si zažila taky šikanu, i když tenkrát jsem to tak nepojmenovala, ale byla jsem zkrátka divná (pořád jsem četla, byla ráda sama,nebavil mě sport, i když v tělocviku mi to šlo velmi dobře, a hlavně jsem měla díky rodinnému zázemí sebevědomí v záporných číslech, a to lidi z vás vycítí a nedají vám pokoj). Tak mi děti sice zas tak moc neubližovaly, to spíš doma, ale moc se mnou nekamarádily,nejhorší byla střední škola, a zlomilo se to až na vysoké, tam už mě brali dobře. Taky ale jako Misa3 si nesu do života pocit opuštěnosti, protože rodiče se zastali vždy cizích lidí a případnou mou obranu brali jako dělání potíží, vina byla vždy na mě a já jim to věřila.

V popsané situaci bych možná dost trpěla, ale nevěděla bych, jak zareagovat. Spíš by to asi záleželo na tom, jak bych byla naladěná, a pokud bych zasáhla, brala bych to později jako můj úlet, selhání. Nejvíc se přikláním k návrhu nějak to děvče později nenápadně povzbudit, ne mluvit o tom, co se stalo, ale prostě s ní prohodit jen tak pár slov, nebo třeba něco, co za pochvalu stojí jí přiměřeně pochválit, nebo si jí prostě nějak všimnout s respektem, aby viděla, že všichni lidi si o ní nemyslí to co ten frajírek. Tohle ale člověk musí umět a mít na to cit, nebo to bude jako když šlápne slon do porcelánu.
 felo 
  • 

Re: Re: Re: Názor 

(14.4.2006 20:23:00)
Snadnější je hledat zdůvodnění proč takové syčáky neokřiknout nebo se s nimi nedát do diskuse a vysvětlit jim na konkrétním příkladu jak se cítí ten druhý. Asi jste měla nebo měl strach, že vás ten dacan taky zesměšní.Až tyto typy lidí častěji narazí uvědomí si co je na jejich jednání špatné, nenarazí-li utvrzují se pouze ve vědomí, že takové jednání je posouvá ve společnosti výš. Tvrdit, že výchovu má zajišťovat rodina a škola je krátkozraké.Vychovávat má i společnost, přátelé i nepřátelé, hromadné sdělovací prostředky a hlavně ti zkušenější a vzdělanější ať už petří kamkoli. Snadnější je dělat nevědomého, v životě to nepřináší problémy. Tak příště zase jen pozorujte,co kdyby vám příště takový dacan píchl kudlu mezi žebra až ho potkáte o samotě za tmy.
 Lariss 
  • 

co potom??? 

(8.8.2004 16:08:33)
Ahojky, v takové chvíli je vždycky těžké (pro ty se sociálnějším cítěním) mlčet. Úplně se vidím, jak tam taky stojím a ve mně se to rve :) Ale myslím si, že bylo dobře, že Lucka nakonec neřekla nic. Podlě mně by to mělo jenom chvilkové řešení. Kluci by asi ztichli, ale hned, jak by Lucka zmizela z dohledu, tak by to začalo nanovo. A možná by jí to ještě předhazovali, že je tak neschopná, že se nedokáže bránit sama... Jo a ještě teď mě napadlo. Účinnost by to mělo možná od nějakého chlapa, nejlíp ve věku mezi 20 a 30 (nevím, ale myslím, že kluci mají k nim mají větší respekt a cítí se jako velcí chlapi, když se s nima můžou bavit. Kdyby na ně spustil důchodce, tak bych se nedivila, kdyby začali rýpat ještě do něj) a řekl jim, že takhle se nechová gentleman a že to se nedělá.....co myslíte?
 Lariss 
  • 

akční babička 

(8.8.2004 16:27:29)
Ještě jsem si na něco vzpomněla. S těma důchodcema to asi nebude tak žhavě, jak si myslím. Teďka se mi vybavil jeden zážitek mojí babičky. Možná to bude trochu mimo mísu, ale musím se s ním podělit :) Moje babča jednou stála na zastávce autobusu (v malé vesnici, kde učila ve škole, tudíž znala všechny učitelky a z jejich vyprávění největší grázly) a právě ty největší grázli tam stáli s ní a plivali na zem. Babča se na to nemohla dívat (já už bych se dávno poblila) a odhodlaně jim řekla "tož kluci, to se dělá, plivat na zem???!!!" Oni úplně zkoprněli, cože si to ta otravná důchodkyně dovoluje a jeden z nich na ni spustil "šak je demokracie, né???!!!" A babča se nedala "jo tak, tak když je ta demokracie, tak já se ti můžu demokraticky vyblít na hlavu, protože se mi z tebe dělá spatně!"....on jenom zíral....pak už přišla nějaká její známá učitelka, tak už neměli čas to dořešit, ale i tak jsem byla moc pobavená :)...
 Raketka 


pomoc 

(8.8.2004 22:24:30)
Pomáhat slabším by mělá být samozřejmost - většinou je to však jen téma k úvaze.
 Misa3 


Re: pomoc 

(10.8.2004 13:55:20)
Neni to tak jednoznacne. Pokud je nekdo slabsi necim ohrozovan, bit nebo urazen, je naprosto samozrejme se mu snazit okamzite pomoct. Ale pokud je to dospely clovek a je jen v situaci (napr v rodine nebo v praci), kdy citi svou mensi odolnost vuci lidem, kteri ho zneuzivaji, nebo jsou na nej kruti, je nutne, aby si uvedomil, ze pomoc potrebuje. Je to velice dlouhodoba prace, protoze mnoho lidi, kterym je ruznym zpusobem ublizovano casto prejme postoj tyranu a protoze se domivaji, ze trest potrebuji, pomoc odmitaji. Pak je nutne, aby si realitu uvedomili a pomoc prijali.

Pokud se tyka deti, pokud rodice neumi nebo nechteji pomoct, je mozne ze se najde nekdo rozumny z pribuznych a o pomoc se pokusi, ale pokud ne, pak urcitou povinnost se o zanedbane a sikanovane dite starat maji i ucitele. A hlavne by to mel byt nekdo kdo o pomoci vi vic, nemela by spocivat v jednom kratkem rozhovoru, ale nekdo kdo musi diteti najit odborniky, kteri jsou schopni najit dalsi reseni. Pokud lze s odborniky spolupracovat, bylo by dobre toho vyuzit a radit se s nimi, i kdyz bych treba ne zcela souhlasila, ale oni by meli presne vedet jake zakony se daji pro ochranu lidske dustojnosti pro dobro detete uzit. Vedi jak to vypada v ruznych skolach, z nichz nektere bohuzel sikanu velice bagatelizuji a mohou pak lepe poradit, pokud je nutny preklad na jinou skolu, ktera skola je vhodna pro jiz jednou sikanovane dite.

Bohuzel deti bez rodicu nebo s rodici, kterym je jejich trapeni lhostejne nesou sikanu ruzne. Vetsina se necha bit a urazet a dela mrtveho brouka, jine se perou a ujistuji Vas, ze jim to nijak nepomuze, maji jen lepsi pocit. At to berete jakkoliv, pokud pro dite nikdo nehne prtem, je skutecne nejlepe pokud ho i nekdo cizi nasmeruje, aby se pokusilo hledat pomoc mezi dospelymi a zvlast meziu odborniky. Toto je ale mozne jen pokud se dospelym podari ziskat jeho duveru, protoze toto dite muze take byt vydesene svymi tyrany, takze se hledat pomoc boji, nebo ji neprijme. Ale nemelo by se tyrani zcela poddat, melo by se alespon branit se a cekat. Jednou zakladni skolu absolvuje a pak jeho trapeni prestane. I kdyz kdo vi...ale pak je zase rozumnejsi a vidi do sve situace lepe, mohl by o hledani a prijeti pomoci alespon uvazovat.
 Majka úča 
  • 

Re: akční babička 

(4.9.2004 22:56:46)
Ahoj, právě se vracím po 19 letech do školství a to v té nejhorší podobě: po 9 letech práce v administrativě a 10 letech doma, ale hlavně: učit 2. stupeň (do té doby jsem vyzkoušela jen 1. a 2. třídu a své vlastní děti ve věku 5 a 10 let). A ti milí deváťáci už mi první vyučovací den dali pocítit, zač je toho loket. Nejen že komentovali všechno, co jsem řekla, posmívali se občas zvýšenému hlasu a pravděpodobně mojí tloušťce (je to hrůza, mateřství mne "obohatilo" o 15 kg a nemůžu se toho zbavit), ale přistihli mne při drobné neznalosti - učítm totiž poporvé angličtinu a netvrdím, že jsem si 100% jistá - a hned jsem zaslechla: kdo koho tady vlastně učí?
No zkrátka, umět si poradit s výrostky (většinou většími o hlavu, než já) a ještě jim vypálit takovou vtipnou a trefnou odpověď jako Tvoje babička, to bych ráda uměla.
Majka
 *Lilka* 


Já bych něco řekla! 

(11.8.2004 16:02:06)
Já jsem se naštěstí nikdy nesetkala se šikanou, ale na základce se mi taky posmívali. Měla jsem předkus, tak hned krysa, potkan...jedné holce brejlovec, jiné mičuda....je to hrozné, jak umí být děti kruté. Dříve jsem si to nijak neuvědomovala, prostě se mi posmívali, bylo to normální, ale teď, když vidím, jak jsou děti zlé a kruté, kam až vedou jejich hry na obět a tyrana!!

Já bych určitě zasáhla! Něco bych mu řekla, nehledě na to, kolik mi je a jestli by u toho někdo byl. Když vidím pod okny, jak kluci bijí slabšího, je jich na něj víc, nebo někdo otravuje ženskou...vždycky do toho zasahuju. Mám to od malička. Bráchu mi tenkrát někdo zmlátil a já si šla v 10 letech stěžovat mamince kluka, co ho zbil, co to má za syna. Mám dva bratry, už velký, ale hlídám si je :-) Pokud by na ně někdo jen šáhl....jsem taková starostlivka.
  vera jaresova 
  • 

Re: Já bych něco řekla! 

(5.11.2006 16:18:49)
já bych asi také něco řekla. třeba, že také není hvězda a at se podívá na sebe. věci od vietnamců a tak se nemusí posmívat. ta dívka

ho pak může překvapit. a pěkně.
  vera jaresova 
  • 

Re: Já bych něco řekla! 

(5.11.2006 16:19:08)
já bych asi také něco řekla. třeba, že také není hvězda a at se podívá na sebe. věci od vietnamců a tak se nemusí posmívat. ta dívka

ho pak může překvapit. a pěkně.
 Jana a dvě cácorky 


Šikana 

(15.8.2004 10:34:51)
Já jsem naštěstí nikdy nějak zvlášť šikanovaná nebyla. Spíš jsem se zastávala slabších a "ošklivých". I moje nejlepší kamarádka nebyla žádná krasavice, vždycky jsem tíhla k těm slabším. Jednou, když byla zase nějaká provokace, tak jsem přišla k největšímu rváči třídy a řekla aby přestal. Nepřestal, tak jsem s ním trhla a ač jsem mu nechtěla nijak ublížit, sekla jsem s ním na zem, jak zápasník sumo. Celá třída zmlkla, pak mi zatleskali a od té doby si na mě dávali kluci pozor a dekovali se. A upozorňuju, byl to moment překvapení, protože jsem byla drobná a štíhlá.
 Babeta 
  • 

Hormony se bouří 

(30.9.2004 12:03:14)
V jednom kuse si dělám trapas...
Pořád se směji...
Stále si prohlížím kluky a jsem prostě střeštěná...
Projevuji v tomto směru příznaky najivity...
V době menstruace si připadám méně cenná a mívám obavy...
 Martina  
  • 

Re: Hormony se bouří 

(30.9.2004 12:05:04)
máš pravdu taky to pocituji
 Obluda + Kačenka 


Jednoznacne zakrocit 

(25.7.2005 8:15:34)
Pokud budu vzdy a vsude potichu z obavy, ze muj zasah nadela vice skody nez uzitku, muzu si gratulovat.
NE! Jednoznacne s moji povahou prvni sjedu na tri doby ty kluky tak, aby z toho meli sami mindrak (oni se z toho vylizou) a pak rozumnym a opatrnym zpusobem sjedu tu holku. Neco ve smyslu: " A ty tu nestuj jak solny sloup a vracej to tomu zmetkovi! Kdyz se nebudes branit, budou te trapit cely zivot." Nejsem psycholog ani pedagog, ale slabsimu se pomoct ma i za cenu vlastni presdrzkove vyrazky.
 lenka-učitelka 
  • 

rozhodně !!! 

(11.5.2007 17:18:41)
Člověk zaváhá a pak lituje, že něco neudělal. Mladík by měl vědět, že se chová fakt trapně, že to co říká slyší okolní lidé, a že existuje spravednost-silnější se zastane slabšího!!! Taky to mohlo pomoct té holce a v busu jste ji mohla poradit co se sebou :o)
Jako učitelka taky řeším, co je vhodné a co ne, ale nakonec jsem se rozhodla být sama sebou, protože mi přece neurčuje jaká budu a jak budu reagovat, mé povolání či pedagogické znalosti....

 silesia 
  • 

něco bych řekl 

(3.10.2007 13:20:49)
cobych udělal já? hm já bych tomu klukovi asi něco řekl. jsem dost od rány, takže říkám co si myslím. Mám za to že je to vhodnější.

Pedagogická etika je sice zajímavá věc ke ke´teré se musí jít citlivě jenže ti moc nepomůže..
A pokud budeme věci přecházet můž e se to zvrtnout v něco horšího. (A pedagog má přec děti TAKY spolu s rodiči vychovávat) jinaj se to zvrhne.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.