| Jarka, 1 dítě | •
 |
(6.8.2004 11:51:00)
Za sebe mohu jednoznačně říci, že bych kluka okřikla, i když by se pak ta slovní agrese obrátila proti mě. Mám bohužel natolik "blbou" povahu, že to nedokážu být zticha (občas na to doplatím dle hesla "pro hubu - na hubu"). Zajímavé je, že v takových případech, jako je v článku popisován, většina lidí okolo aktérů tiše stojí a "nevidí, neslyší". Pak se nemůžeme divit, když lidé nepřispějí na pomoc ani při fyzickém napadení (zažila jsem na vlastní kůži - v roli oběti na frekventovaném místě). Prostě si myslím, že člověk by se proti zlu měl ozvat vždycky - jak to říkal Tomáš Štítný ze Štítného - Kdo zlu nebrání, dobru škodí.
|
| Haluška | 
|
(6.8.2004 13:29:47)
Většina lidí nevidí, neslyší... nebo to nedokážou. Já jsem například dost stydlivá a když mám veřejně nějak vystoupit, stojí mě to dost přemáhání. Takže někdy to zvládnu, ale někdy taky ne. Tím bych se jen chtěla zastat těch, kdo mlčí. Vůbec to nemusí být lhostejnost, možná se v nich v tu chvíli odehrává pěkná bitva.
Jako dítě jsem taky byla jednou z těch "odlišných". Mám černé vlasy a tmavou pleť - dovedete si to asi představit. Možná i proto mi ještě dnes trochu chybí určitá dávka sebevědomí.
A k tomu, jestli se takové dívky zastat - má to svá pro i proti. Jedním proti je, že to pak ještě může schytat hůř za to, že se jí někdo zastal. Ale to člověk neví. Někdy to naopak může velmi pomoci.
Sama bych hodně váhala, asi nejen kvůli stydlivosti.
|
| Sona | •
|
(6.8.2004 14:05:09)
Osobne bych taky zasahla, uz ted se vidim jak by to ve mne vrelo. Kdybych to neudelala tak bych byla namichla cely zbytek dne. Pamatuji se jak jsem se ve skole vsemozne zastaval slabsich spoluzaku ( hlavne me sestrenice) treba pri telocviku, kdy je telocvikar trapil na konci roku stojkama a kotoulama letmo i kdyz jsem cely rok hrali pouze volejbal :) Ja jsem pak za tu "velkou pusu" schytala od toho sameho ucitele v hodine biologie petku.
Ale nemuzu si pomoc porad se mi do myslenek vkrada jiny pohled na vec a to "zakon prirody". Proc jsou asi ty deti tak krute, nebude to tim, ze ruznym pravidlum je uci dospelaci, ze ony sami se proste chovaji ve sve nevinnosti podle zakonu prirody. Silnejsi prezije?
|
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(6.8.2004 14:06:18)
Jen se chci přidat k té stydlivosti - pociťuju totéž a opravdu nejsem lhostejná!
Ono stejně Kláře nepomůže ani tak okřiknutí agresorů, ale to k čemu ji vedou doma. Jestli jí říkají, že je důležitá, že ji mají rádi, že je šikovná...tak se přes nějaké řeči přenese a příliš jí neublíží. V pubertě jí to možná vadí, ale s časem (pokud má sebevědomí dané láskou z rodiny) se tomu bude smát.
Moc se snažím, abych měla sebevědomé děti, které si samy sebe váží bez ohledu na to, jaký názor na ně má okolí.
Naše generace vyrůstala pod heslem " co tomu řeknou lidi" a tak názor ostatních byl směrodatný. Naší povinností je naučit děti samostatnosti v názorech a životních postojích, aby je nerozhodilo, že někdo jiný si nemyslí totéž...prostě aby měly rády samy sebe.
|
| maceška | 
|
(6.8.2004 14:14:15)
Ano, Martino, souhlasím. Ale je pravda, že ne každé dítě má právě takovéto zázemí, a potom hodně může udělat i ten svět kolem. Učitelé, kamarádi, kdokoliv, kdo takového človíčka ocení. Měli bychom se snažit lidem kolem sebe sdělovat, čeho si na nich vážíme, a ne jen si myslet, že oni to přece ví.
To jsem ale odběhla trochu jinam. Nepochopila jsem, jestli ta dívka a autorka jely společným autobusem. Pokud ano, za sebe ( nejsem žádný hrdina) bych to viděla tak, že buď bude Klára mezi svými lidmi, pak to s ní asi tak zlé není, nebo bude osamocená, a pak si k ní přisednu, a možná zkusím i navázat nějaký hovor. Ne o tom, že ti kluci jsou hloupí, pokud by o tom nezačala sama, ale spíš tak všeobecně.
|
| Šárka, 2 cácorky | •
|
(8.8.2004 10:30:32)
Ahoj Maceško, díky za Tvůj názor. Viděla bych to obdobně. Nesoustředila bych se na pokřikující mládence, ale na Kláru, aby věděla, že někomu stojí i za pozitivní pozornost, hledala bych něco za co jí můžu pochválit, něco s čím by mi třeba ona mohla pomoci a já ji pak pochválila, cokoliv. Čemu věnuji svou pozornost, tomu dávám i svou energii. A tou rozhodně nechci podporovat nevhodné chování kluků.
Do nedávna jsem byla typ, který okamžitě "startuje" na pomoc bližnímu a ještě jsem si na tom zakládala. Pak jsem si na kineziologii prošla podobnou situací a náhle jsem pochopila, že postiženého nemůžu chránit pořád a že mu vlastně beru možnost bránit se sám. Dokud nebude mít Klára dostatečné sebevědomí, budou se jí takovéhle situace stávat dál a dál. A budou se zhoršovat tak dlouho, dokud se tomu Klára sama nepostaví.
Moc děkuji za tenhle článeček, protože mi pomohl si ujasnit vlastní chování a pokud se dostanu do podobné situace, třeba už automaticky nevyletím a dokážu zachovat klid a reagovat správně. :-)
|
| Misa3 | 
|
(8.8.2004 15:35:25)
Sarko, ja nevim. Rodice me pres nesouhlas dedecka zmenili v pate tride skolu. nezapadla jsem a stala se tercem sikany. PROPRALA JSEM SE DALSIMI PETI ROKY. Pres dobre znamky jsem temer vzdy mela nejake napomenuti nebo dutku. Nikdy jsem ze sebe nedelala obetniho beranka a skutecne jsem se s "detmi", ktere na mne utocili rvala. Byli to kluci, casto me npadli dva nebo tri. Nidky jsem se nedalal nikdy me nerozbreceli. Nikdo z dospelych krome dedecka se mne nezastal spic naopak chyba byla vzdy hledana na mne.
Na gymnaziu byly take snahy ze mne udelat obetniho beranka, ale dokazala jsem nekolik skupinek vedenych nejakym vtipalkem zastavit tim, ze jsem je rozesmala na jeho ucet. Vetsinou se uz o to nepokousel.
Odnesla jsem si z toho strasny pocit osamelosti a nenavisti. Dedecek me naucil jak prezit v krajne nevyhovujicich podminkach( dal mi precist nekolik knih), ale nepodarilo se mu zabranit tomu abych vetsinu pubescentu nenavidela.
V sedmnacti letech jsem se zamilovala do muze podstatne starsiho. Vysvetlenim by byla smes reakci: na otcovu agresivitu, na meho bajecneho dedecka a jeho smrt, po ktere jsem zustala sama, to ze mi kluci meho veku nepripadali zas tak odlisni od tech co me na zakladce mlatili a na gymplu se mi pokouseli vysmivat.
Absolvovala jsem psychoanalyzu a trvalo nekolik let nez jsem o nich a o svem detstvi dokazala mluvit bez nenavisti k tyrajicim spoluzakum a lhostejnym rodicum. nepomohli mi, kdyz jsem je nejvic potrebavala.
Takze muj nazor: Vysmivane nebo sikanovane dite potrebuje pomoc rodicu, potrebuje mit neco, nebo nekoho, co mu da moznost v nepratelskem prostredi prezit. Tim necim nebo nekym by mel byt dospeli a pokud je dite jednou tyrano, meli by jeho spoluzaci a jejich rodice vedet, ze delaji vec, ktera je velice zla a temer na pomezi zakona. Pokud to nepomuze, musi sikanovane dite zmenit skolu. Ale potrebuje jistotu, musi vedet, ze jeho rodicum neni jedno, ze je bito a tyranizovano a ze udelaji vse, aby mu pomohli vsetne toho, ze ho nauci techniky obrany ( myslim spis psychicke nez fyzicke) a v pripade, kdy je to nutne, navstevuji se svym ditetem odborniky, kteri obetem sikany pomahaji. Od toho totiz jsou rodici, aby svemu diteti pomahali, zvlast v situacich ktere samo nezvlada. A sikana bezesporu jednou z techto situaci je.
|
|
|
|
| Haluška |
|
(7.8.2004 9:40:15)
Martino, díky za komentář. To je rozhodně pravda. A je potřeba, aby si to rodiče uvědomovali. Mí rodiče mě moc nechápali, i když se hodně snažili. Ale i dítě rodičů, kteří se snaží v něm vypěstovat zdravé sebevědomí, může tlaku okolí podlehnout, protože když se dostane do školky a posléze do školy, tráví tam daleko víc času než s rodiči.
|
|
| agneska |
|
(9.8.2004 7:57:16)
Přidávám se k Martině. To, jak vedete dítě doma, je asi nejdůležitější. Když má doma pocit, že si ho cení, že má hodnotu, zkrátka má o sobě zdravě dobré mínění, tak už se, třeba i se škrábanci, přenese přes příkoří, která mu ostatní lidé nachystají. Dokonce podle mě tyto příkoří potřebuje ke svému vývoji, samozřejmě s podporou rodiny. Je to vidět na dětech, které doma sice podporují a tak, ale už nedovolí, aby si samy vyřizovaly své účty, pořád je někdo chrání a mezi ty zlé cizí lidi je radši nepustí, a z nich vyrůstají uzavření podivíni, co vám ve třiceti (čtyřiceti) pořád budou vyprávět, jak my vždycky s mamčou a tatˇkou.... .a nikdy se neosamostatní, protože doma je mají rádi a jim je tam dobře a cizí svět je pro ně hrozba a neznámo.
Taky souhlasím s Míšou3, že by to měli být rodiče, kdoposkytnou oporu, ale co když nejsou? Bohužel znám plno rodičů, co svým dětem v pubertě ubližujou (sami to tak neberou, myslí si, že je vychovávají) neustálou kritikou, shazováním, zesměšňováním, říkají jim věci typu na tebe tam tak někdo čekal, co si o sobě vlastně myslíš,že jsi? (s dovětkem že nic, nikdo důležitý)atd. Taky kolikrát přemýšlím, jak těmto dětem pomoct, snaží se zvednout jejich sebevědomí, ale jak jde rodina proti, tak to zas zásadně nepomůže.
V dětství jsem si zažila taky šikanu, i když tenkrát jsem to tak nepojmenovala, ale byla jsem zkrátka divná (pořád jsem četla, byla ráda sama,nebavil mě sport, i když v tělocviku mi to šlo velmi dobře, a hlavně jsem měla díky rodinnému zázemí sebevědomí v záporných číslech, a to lidi z vás vycítí a nedají vám pokoj). Tak mi děti sice zas tak moc neubližovaly, to spíš doma, ale moc se mnou nekamarádily,nejhorší byla střední škola, a zlomilo se to až na vysoké, tam už mě brali dobře. Taky ale jako Misa3 si nesu do života pocit opuštěnosti, protože rodiče se zastali vždy cizích lidí a případnou mou obranu brali jako dělání potíží, vina byla vždy na mě a já jim to věřila.
V popsané situaci bych možná dost trpěla, ale nevěděla bych, jak zareagovat. Spíš by to asi záleželo na tom, jak bych byla naladěná, a pokud bych zasáhla, brala bych to později jako můj úlet, selhání. Nejvíc se přikláním k návrhu nějak to děvče později nenápadně povzbudit, ne mluvit o tom, co se stalo, ale prostě s ní prohodit jen tak pár slov, nebo třeba něco, co za pochvalu stojí jí přiměřeně pochválit, nebo si jí prostě nějak všimnout s respektem, aby viděla, že všichni lidi si o ní nemyslí to co ten frajírek. Tohle ale člověk musí umět a mít na to cit, nebo to bude jako když šlápne slon do porcelánu.
|
|
| felo | •
|
(14.4.2006 20:23:00)
Snadnější je hledat zdůvodnění proč takové syčáky neokřiknout nebo se s nimi nedát do diskuse a vysvětlit jim na konkrétním příkladu jak se cítí ten druhý. Asi jste měla nebo měl strach, že vás ten dacan taky zesměšní.Až tyto typy lidí častěji narazí uvědomí si co je na jejich jednání špatné, nenarazí-li utvrzují se pouze ve vědomí, že takové jednání je posouvá ve společnosti výš. Tvrdit, že výchovu má zajišťovat rodina a škola je krátkozraké.Vychovávat má i společnost, přátelé i nepřátelé, hromadné sdělovací prostředky a hlavně ti zkušenější a vzdělanější ať už petří kamkoli. Snadnější je dělat nevědomého, v životě to nepřináší problémy. Tak příště zase jen pozorujte,co kdyby vám příště takový dacan píchl kudlu mezi žebra až ho potkáte o samotě za tmy.
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)