Okřiknout?

Jestli by nebylo lepší osmdesát korun za autobus (cesta tam i zpět) raději investovat do něčeho smysluplného. Do chmurných myšlenek pronikl hlas nějakého poďobaného (asi) osmáka s natuženou výhružně trčící ofinkou. Mikinka adidas XXL (made in místní Asia shop) skrývající hubeňoučké ručičky a rachitický hrudníček dotvářela dojem místního sexy idolu.

"Víš, Kláro, ty ne že seš škaredá holka, ty seš fakt HNUSNÁ holka!" V první chvíli jsem se zájmem zapátrala po objektu jeho investigativní glosy. Hm, ta holčička opravdu nebyla top modelka. Silně plnoštíhlá tmavovláska s nečistou pletí, silnější brýle, krátké hnědé mastné vlasy. Pytlovité džíny pravděpodobně po hodně velké a hodně tlusté sestře, nemoderní tričko a taška přes rameno nacpaná otrhanými učebnicemi. Sebevědomí na nule i bez trefných poznámek svých spolužáků.

Okamžitě se ve mně vzedmula vlna rozhořčení. Co si ten parchant, sakra, myslí? V mozku mi zavířila spousta trefných poznámek (nejen) na jeho vzhled, ale zároveň mi v něm bliklo červené světýlko. Už mi není patnáct. Už si nemůžu dovolit atakovat hošana jeho vlastními zbraněmi. Bylo mi jasné, že bych mu některou ze svých sarkastických poznámek dokázala bleskově srazit hřebínek, ale v Teorii a metodice výchovy nám na vysoké přeci říkali, že ačkoliv máme tyto v ruce zbraně, nesmíme je použít. Není etické z pozice dospělého ztrapnit teenagera.

• Ale tady nejsi v roli učitelky! A nejsme ve škole! Pěkně mu to vpal! Popouzelo mě mé horší já.
• Ne!! Jsi budoucí pedagožka! Je to nevhodné! Musíš ho napomenout "nějak eticky". Mé lepší já bylo zkrátka kategoricky proti.

Upozorňuji, že to všechno se odehrálo během minuty. Mezitím přijel autobus a Klára nastoupila, zatímco na její adresu přilétlo ještě několik rádobyvtipných poznámek.

Nastupovala jsem také a styděla jsem se. Měla jsem tomu pitomečkům asi něco říct. Aby se zastyděli, aby jim docvaklo, že nejsou ani z desetiny takoví frajeři jak si o sobě myslí. Stihla jsem je alespoň umrtvujícím pohledem (manžel by mohl vyprávět, jak je účinný).

Celou cestu jsem pak přemýšlela. Nad všema lidma, kteří prošli mým životem a nebyli dostatečně stádní. Vymykali se. A proto se jim někdo smál.

Vzpomněla jsem si na obézní spolužačku ze základky. A na to, jak se trápila, když se do ní kluci necitlivě strefovali. Nedávno jsem s ní seděla v kavárně a ona mi přiznala, že tenkrát doma vykrádala prasátko, aby si mohla kupovat všechny ti Brava a Dívky, aby si "koupila" kladnou pozornost nás - svých spolužáků.

Vzpomněla jsem si na spolužačku ze střední, která trpěla sociální fobií a nedokázala se před námi najíst a chodila si tajně ukusovat chleba na záchod. Samozřejmě, že když se na to přišlo, tak se jí všichni smáli. Absolvovala tři roky pekla, dvouměsíční terapii a teď studuje prestižní obor na univerzitě.

Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem začala v páté třídě nosit brýle a spolužáci v ozdravovně mi říkali sova pálená. Pak jsem největšímu posměváčkovi obouchala hlavu o tabuli, i když byl o hlavu větší a měla jsem pokoj.

Vzpomněla jsem si na Tomáška ze školy, kam jsem chodila učit angličtinu. Byl oproti ostatním dětem droboučký a hubeňoučký. Ale svým intelektem dokázal posměváčky zadupat do země. Ovšem stával se poměrně často obětí fyzické šikany.

Vzpomněla jsem si na kamarádčina bratra. Musel změnit učňák, protože se vracel domů denně plný modřin a podlitin. Důvod nenávisti zjišťovala policie. Měla jsem možnost nahlédnout do záznamů. Chodil do kostela, tzn. byl divnej. Pro spolužáky toho kluka to byl dostatečný důvod, aby ho kopli do ledvin.

Je to strašně zvláštní. Každý chceme být "jiný". V něčem zajímavější než ostatní. Nesplývat tak úplně s davem. Ale když se odlišujeme, můžeme stát snadným terčem. Stačí být příliš tlustý, příliš hubený, mít vlasy příliš blond nebo nečistou pleť, neobvyklé jméno nebo prostě jen "být divnej". Obzvlášť děti jsou v tomto směru nelítostné. Od štiplavých poznámek je k psychické šikaně jen krůček a další krok k té fyzické…

Já doteď nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem ty kluky neokřikla nebo ne. Klára by měla přijít sama na způsob, jak se bránit. Možná by se cítila ještě hůř, kdybych se jí zastala. Třeba by si řekla, že musí být opravdu hrozná, když se jí zastává úplně cizí holka na ulici. Nebo možná toužila po tom, aby ty kluky někdo okřikl. Nevím.

Je opravdu jiné být v pozici učitelky, která zná děti, se kterými pracuje, to bych neváhala, ale na té ulici… Prostě dodnes nevím. Co byste udělali vy?