| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Když se potomci nechtějí svěřovat

 Celkem 9 názorů.
 Martina,2deti 
  • 

Jak to chodi u nas 

(27.6.2003 12:30:49)
Dobry den!
Clanek se mi velmi libil. Naprosto souhlasim s tim, ze se ma mluvit s detmi o citech, naladach apod. Memu nejstarsimu synovi je sice teprve 2,5 roku, ale uz velmi dobre chape-mozna citi tyto zavazne lidske oblasti. Ja mu bez problemu oznamuji ze jsem treba smutna, nebo nestastna z nekterych veci (ze me tata nastval,neco se mi nedari, ze haze hrackami,ze zlobi..). Myslim si ze je dobre to tomu diteti rici. Ono vi jak se maminka v takove situaci (ze je smutna a proc) chova a pak neni nestastne a nejiste o co tady valstne jde. Dokonce je Matysek tak citlivy, ze mi dokaze sam rici, tak pojd maminko ja ti dam pusinku. Kopiruje rodice a snazi se pomoci, tak jak mu pomahame my, kdyz je mu citove-spatne.
Preji vsem maminkam deti velkych i malych aby si umely se svymi detmi popovidat o svych i jejich problemech a nebali se o nich hovorit.
Diky za clanek.
Zdravi Martina.
 Simona, jedináček 
  • 

se mnou a mámou to bylo podobné, jenže... 

(27.6.2003 13:57:18)
se mnou a mámou to bylo podobné s tím rozdílem, že já jsem o sdělování citů stála.
Bohužel, atmosféra v rodině byla taková, že říci mámě, co se mi líbí a proč, bylo pro mě jako jít k zubaři. Ta tréma...
Na střední škole jsem padla na kamarádku, ze které city doslova tekly proudem. Pochopitelně jsem se k ní přimkla, ale ona osůbka byla, jak to vidím dnes já, ve stavu pubertální hysterie a absolutně nedokázala pochopit, kolik "krve, potu a slz" mě stojí každý dopis, který jí píšu.
Když mi po dvou, třech měsících řekla, že už se se mnou nechce kamarádit, bylo to pro mě zranění, ze kterého jsem se vzpamatovávala další dva roky.
Nakonec jsem u psychologa skončila já. V jednadvaceti jsem se cítila naprosto vyprahlá, prázdná, odtržená od života, nechtělo se mi existovat, vysoká škola, na kterou jsem chodila, mě nebavila - bodejť, na ekonomii jsem nikdy nebyla, milovala jsem přírodu a na střední ekonomické jsem skončila jenom proto, že mě k tomu donutila máma.
No, závěr je ten, že teď své city sdělovat umím a nebojím se toho, protože vím, že na city mám právo bez ohledu na to, že se třeba tomu druhému nelíbí. Ale byla to dřina. Jen si nejsem jista, jestli hrdinka z našeho příběhu je na tom stejně. Předně, o mě se moje máma nijak nebála, že nesděluju city a aby mě vodila k psychologovi - v té době umíral otec na rakovinu a ona měla úplně jiné starosti. Jo, a taky NENÁVIDÍM telenovely.
 Mersi, Miška a Lea 


Re: se mnou a mámou to bylo podobné, jenže... 

(28.6.2003 7:54:31)
U nás doma sa o pocitoch tiež nehovorilo.A ja som všetko dusila v sebe až na výške som spoznala kámošku u ktorej to bolo ináč aj doma. Stále si hovorili ako sa majú radi a tak. Ona problémy s chlapcami nemala, zato ja strašne. Tak som sa začala od nej učiť tým pocitom a o nich hovoríť a precíťovať ich. Dnes už s tým nemám problém
 Alena K. (dcera Bára - 15 let) 
  • 

Jako bych to psala já 

(1.7.2003 13:52:37)
Přesně takovou dceru mám doma já. I to jméno souhlasí, jen je jí teprve 15 let. I ona je od malička introvertní. Dokud nezačala chodit do školky, byli jsme já a táta jedinými důvěrníky (pokud se to dá důvěrník vůbec nazvat - spíš osobou, se kterou se bavila). Když ji oslovil někdo cizí rozplakala se. Měla jsem strach, že bude šikanovaná, ale naštestí ani ve školce ani později ve škole se tak nestalo. Spíš nabyla nikdy středem pozonosti, ale byla "tvrdě" svá. A to je dodnes. Svoji uzavřenost podědila po svém otci, já byla vždy zlobivé, divoké a upovídané dítě. Bohužel nás tato jeho uzavřenost stála manželsví. Byli jsme vždy považováni za pár ideální, vzájemně se doplňující. Až jednoho dne mi oznámil, že má jinou ženu a že se rozvedeme. Dceři bylo pět a našemu manželství jen o rok víc. Nikdy jsem se nedozvěděla co byla hlavní příčina (přeci se s někým vážně zapletu jen když je v něčem lepší než ten doma - nejlépe ve všem :-) ) Na každou moji otázku odpovídal: Ty za nic nemůžeš, ty jsi hodná. Ani u soudu z něho soudkyně nic neodstala, ale to už u nás půl roku nebydlel a tak jí nezbývalo nic jiného než nás rozvést. I když se ke mně zachoval poměrně dobře (téměř žádné tahanice o majetek, jen trochu o byt), zůstal ve ně pocit hořkosti. A teď mám strach o svoji dceru, že ani ona nedokáže o svých pocitech,, snech a tužbách mluvit. Že nemá žádný emotivní život, nedokáže se rozzuřit, ale ani bláznivě radovat. Nikdy jsem od ní neslyšela, že je smutná, že s ní táta není, nesvěřovala se, co spolu dělají, jestli je s ním (se mnou) šťastná, co si přeje, co chce. A tak jen občas přijde vzácná chvíle souznění, kdy si povídáme co bylo ve škole, co v autobuse, co u babičky. Někdy mám pocit, že ji vůbec neznám. Chtěla bych jí nějak vysvětlit, že téměř vše v lidských vztazích je řešitelné - pouze se to musí umět sdělit. No nevím, jestli já jsem svůj "problém" sdělila dost srozumitelně. Jsem ráda, že mám hodnou, milou, chytrou dceru, jen bych občas potřebovala vědět, je-li spokojená ona.
 Dana 
  • 

Re: Jako bych to psala já 

(1.7.2003 16:10:25)
Já jsem byla, a dodnes asi jsem, stejný typ jako tvoje dcera, introvert od přírody.Od rodičů jsem si vyslechla spoustu výčitek, že se jim s ničím nesvěřuju, ale když jsem to někdy zkusila, vysloužila jsem si v 90% nemilosrdnou kritiku nebo ironické zlehčování, a tak jsem se utvrdila v tom , že je lepší nechávat si všechno pro sebe. Tenhle zvyk jsem si přinesla i do manželství a uznávám, že tam se mlčení o problémech často nevyplácí. Rozhodně ale není pravda, že lidé, kteří své pocity nedávají najevo, žádné nemají a nic uvnitř neprožívají, jak se ti asi zdá. Možná že radost, vztek, smutek, lásku cítí mnohem intenzivněji a opravdověji, než si rozjuchaní extroverti dovedou vůbec představit.(No to je asi zase můj předsudek, omlouvám se pokud se to někoho dotklo) Jen to prostě nedokážou ventilovat, připadá jim to nějak trapné...Myslím, že si osvou dceru nemusíš dělat starosti, určitě dobře ví, že kdyby to potřebovala , svěřit se ti bez obav může, a určitě tě má ráda. Kdyby měla nějaký vážný problém, poznala bys to i beze slov. Na veselou bytůstku švitořící od rána do večera o všem možném ji ale nepřeěláš.
 Arka 


Re: Re: Jako bych to psala já 

(7.7.2003 11:17:06)
Byla jsem (a jsem) uplne stejna. Maminka je extrovert, neustale ventilujici sve napady, neustale hovorici, kdyz o tom premyslim, ne az tolik o svych pocitech, ale mluvi hodne o svych znamych, praci, dovolenych, vesela pro vsechny me pribuzne uzasna teta ...
Taky ji trapilo, ze se ji nesveruji a nevypravim ji o svych pocitech, na druhou stranu jsem nevidela duvod.
Kdyz jsem predtim potrebu mela, tak reagovala tak, ze uz jsem priste nechapala duvod a smysl neco ji rikat.
Ve dvanacti letech "sexualni" vychova. Napadlo me, ze po pul roce co mam menstruaci bych ji to mohla rict (kamaradky se obvykle s maminkami o takovych vecech bavily) - reakce "vlozku mas?" ... "jo" ... Konec rozhovoru.
14 let, pravidelne mdloby, zvraceni, krece pri menstruaci .. jednou si toho vsimla. Reakce: "Co je ti?" ... "mam menstruaci" reakce "Jseš vadná"
Pozdeji ji vadilo, ze nemam zadny pubertalni komplex, tak mi je hledala. Kdyz jsem ji rekla, at je rada, ze si nic nedelam z toho jak jsem vysoka jaka mam kolena atd, ze se zkratka beru jaka jsem a resim jen veci ktere muzu zmenit, tak rekla, ze ji vadi, ze nemam zadny komplex.
Pozdeji mi jen rikala, ze jsem stroj, ze nemam srdce, to me velmi povzbuzovalo k tomu byt otevrena.

Mam maminku rada, mozna jsem v te dobe byla precitlivela (i kdyz jsem stale precitlively introvert - takze to nikdo nepozna), hledam temata o kterych se s ni bavit, aby mela co vypravet znamym jakou ma dceru a co delala jeji dcera, ale o pocitech s ni nemluvim nikdy. Je pravda, ze se tak chovam i ke svemu priteli a toho to trapi, ale tam mam naopak veskerou snahu rict co citim, protoze mu zkratka verim, vzdy mi pomohl a chci aby vedel, ze kdyz se divne tvarim, nemuze za to on ...
Jsem zvedava jaka budu matka :)
 Michal 23 
  • 

Re: Re: Jako bych to psala já 

(26.5.2004 11:29:15)
tak tak, já mam podobnou zkušenost. Nikdy sem nic neřekl a bylo mi fajn, ale když se něco více rozebral, tak se si vyčítal, že sem jim to vůbec řekl.... potom sem to měl pořád na stole a musel poslouchat ironii o mé přitelkyni apod.... nic příjemného.... prostě doma sem jako pěna (nejsem teenager :-)) a nikdy nic osobního neřikam....myslim si ale, že to není moje chyba, protože sem se časem naučel svěřovat lidem, ve které mám důvěru, např. přítelkyni a nejbližším kamarádům. Máma se sice do dnes rozčiluje jakto, že to u nás nefunguje jako jinde a děti nevypráví, co kde zažili....já ani nechci řikat kam jdu a s kym tam jdu, protože nemám zájem poslouchat její řeči.... ve své přítelce sem našel člověka, která mě vždy vyslechne a nikdy o tom nemluví, pokud sám nezačnu..... zároveň mi nevyčítá atd.... takhle by se měla chovat i matka, ale bohužel :-(( Já sem taky velký intorvert, ale pokud si to člověk uvědomí, tak to může být celkem výhoda, když se naučíte svěřovat se lidem a hovořit o různých věcech aspoň povrchně a nijak do hloubky. Moji nejbližší kamarádi mě častokrát upozorňovali, že se před nima bavim jinak než před skupinou nových lidí, ale já to za handicap nebere....až ty nové lidi poznam, tak se s nima většinou bavim velmi otevřeně a přátelsky..... Podle mě je to celé jen o získání malé důvěry a jistoty....tak končim, už se asi nudíte, teda jestli jste došli až sem :-))
 Simona 
  • 

Jeste jednou 

(7.7.2003 13:37:36)
tak myslim, ze je to docela jasne. Problem neni v tom sverovat se nebo nesverovat,ani v povaze - introvert/extrovert. Ostatne, introverze a extroverze znamena zpusob prozivani, nikoliv vyjadrovani. I introverti se mohou naucit vyjadrovat sve pocity a ziskat dostatek sebejistoty, aby se necitili zranovani tim, ze nejsou prijaty.
Manipulativni rodice (a ktery rodic neni aspon trochu manipulativni, ze, vzdyt vychova ditete je manipulace od zacatku az do konce)se pote, co ztratil nebo jiz do krajnosti uplatnil svůj vliv na telo sveho ditete (uz se nepocurava do plinek a nebrynda po sobe jidlo)pokousi dostat se do jeho nitra. Casto v tom neni ochota sdilet se ani milovat sve dite takove, jake je, ale mit nad nim vliv a formovat ho i uvnitr. Citove vydirani, jak vidime z predchazejicich prispevku, neni zadnou vzacnosti. Uzavreni ditete je pak zcela normalni reakce.
I ja hledam vsedni a obycejna temata pro rozhovor se svou matkou, aby mela "o cem vypravet druhym". Sve city a pocity resim se svym muzem, ktery me dokaze prijmout.
Potrebuju se vyjadrovat a potrebuju byt prijata bez ohledu na to, ze jsem v puberte nikdy nemela tu prilezitost.

Na druhou stranu chapu, ze jsou jedinci,kteri skutecne zadna intenzivni vzplanuti nezazivaji. Zkratka flegmatici. Nutit je pak do prozivani se mi zda byt docela nesmyslnou a hysterickou snahou rodicu, kteri by sve dite chteli mit jine, nez je. Zkratka, je tezke vyrknout jednoznacny soud. Vzdycky zalezi na konkretnich rodicich a konkretnim diteti.
 lisandra-bezdetna 
  • 

rozumim 

(7.10.2003 13:12:50)
po tomto clanku jsem vic a vic zacala myslet na mamku.bylo to stejny.uz 1. skolni den jsem si nemela s kym popovidat a najit si kamaradku bylo strasne tezke...
a tak jsem neskoncila u televize, ale u knizek-jen divci romanky, kde vsechno dopadlo dobre...
az ted, kdyz jsem temer dospela si se mnou pomalu mamka zacina povidat, ale porad je mezi nami nejaka pomyslna hraz...
snad casem

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.