| Alena K. (dcera Bára - 15 let) | •
 |
(1.7.2003 13:52:37)
Přesně takovou dceru mám doma já. I to jméno souhlasí, jen je jí teprve 15 let. I ona je od malička introvertní. Dokud nezačala chodit do školky, byli jsme já a táta jedinými důvěrníky (pokud se to dá důvěrník vůbec nazvat - spíš osobou, se kterou se bavila). Když ji oslovil někdo cizí rozplakala se. Měla jsem strach, že bude šikanovaná, ale naštestí ani ve školce ani později ve škole se tak nestalo. Spíš nabyla nikdy středem pozonosti, ale byla "tvrdě" svá. A to je dodnes. Svoji uzavřenost podědila po svém otci, já byla vždy zlobivé, divoké a upovídané dítě. Bohužel nás tato jeho uzavřenost stála manželsví. Byli jsme vždy považováni za pár ideální, vzájemně se doplňující. Až jednoho dne mi oznámil, že má jinou ženu a že se rozvedeme. Dceři bylo pět a našemu manželství jen o rok víc. Nikdy jsem se nedozvěděla co byla hlavní příčina (přeci se s někým vážně zapletu jen když je v něčem lepší než ten doma - nejlépe ve všem :-) ) Na každou moji otázku odpovídal: Ty za nic nemůžeš, ty jsi hodná. Ani u soudu z něho soudkyně nic neodstala, ale to už u nás půl roku nebydlel a tak jí nezbývalo nic jiného než nás rozvést. I když se ke mně zachoval poměrně dobře (téměř žádné tahanice o majetek, jen trochu o byt), zůstal ve ně pocit hořkosti. A teď mám strach o svoji dceru, že ani ona nedokáže o svých pocitech,, snech a tužbách mluvit. Že nemá žádný emotivní život, nedokáže se rozzuřit, ale ani bláznivě radovat. Nikdy jsem od ní neslyšela, že je smutná, že s ní táta není, nesvěřovala se, co spolu dělají, jestli je s ním (se mnou) šťastná, co si přeje, co chce. A tak jen občas přijde vzácná chvíle souznění, kdy si povídáme co bylo ve škole, co v autobuse, co u babičky. Někdy mám pocit, že ji vůbec neznám. Chtěla bych jí nějak vysvětlit, že téměř vše v lidských vztazích je řešitelné - pouze se to musí umět sdělit. No nevím, jestli já jsem svůj "problém" sdělila dost srozumitelně. Jsem ráda, že mám hodnou, milou, chytrou dceru, jen bych občas potřebovala vědět, je-li spokojená ona.
|
| Dana | •
|
(1.7.2003 16:10:25)
Já jsem byla, a dodnes asi jsem, stejný typ jako tvoje dcera, introvert od přírody.Od rodičů jsem si vyslechla spoustu výčitek, že se jim s ničím nesvěřuju, ale když jsem to někdy zkusila, vysloužila jsem si v 90% nemilosrdnou kritiku nebo ironické zlehčování, a tak jsem se utvrdila v tom , že je lepší nechávat si všechno pro sebe. Tenhle zvyk jsem si přinesla i do manželství a uznávám, že tam se mlčení o problémech často nevyplácí. Rozhodně ale není pravda, že lidé, kteří své pocity nedávají najevo, žádné nemají a nic uvnitř neprožívají, jak se ti asi zdá. Možná že radost, vztek, smutek, lásku cítí mnohem intenzivněji a opravdověji, než si rozjuchaní extroverti dovedou vůbec představit.(No to je asi zase můj předsudek, omlouvám se pokud se to někoho dotklo) Jen to prostě nedokážou ventilovat, připadá jim to nějak trapné...Myslím, že si osvou dceru nemusíš dělat starosti, určitě dobře ví, že kdyby to potřebovala , svěřit se ti bez obav může, a určitě tě má ráda. Kdyby měla nějaký vážný problém, poznala bys to i beze slov. Na veselou bytůstku švitořící od rána do večera o všem možném ji ale nepřeěláš.
|
| Arka |
|
(7.7.2003 11:17:06)
Byla jsem (a jsem) uplne stejna. Maminka je extrovert, neustale ventilujici sve napady, neustale hovorici, kdyz o tom premyslim, ne az tolik o svych pocitech, ale mluvi hodne o svych znamych, praci, dovolenych, vesela pro vsechny me pribuzne uzasna teta ...
Taky ji trapilo, ze se ji nesveruji a nevypravim ji o svych pocitech, na druhou stranu jsem nevidela duvod.
Kdyz jsem predtim potrebu mela, tak reagovala tak, ze uz jsem priste nechapala duvod a smysl neco ji rikat.
Ve dvanacti letech "sexualni" vychova. Napadlo me, ze po pul roce co mam menstruaci bych ji to mohla rict (kamaradky se obvykle s maminkami o takovych vecech bavily) - reakce "vlozku mas?" ... "jo" ... Konec rozhovoru.
14 let, pravidelne mdloby, zvraceni, krece pri menstruaci .. jednou si toho vsimla. Reakce: "Co je ti?" ... "mam menstruaci" reakce "Jseš vadná"
Pozdeji ji vadilo, ze nemam zadny pubertalni komplex, tak mi je hledala. Kdyz jsem ji rekla, at je rada, ze si nic nedelam z toho jak jsem vysoka jaka mam kolena atd, ze se zkratka beru jaka jsem a resim jen veci ktere muzu zmenit, tak rekla, ze ji vadi, ze nemam zadny komplex.
Pozdeji mi jen rikala, ze jsem stroj, ze nemam srdce, to me velmi povzbuzovalo k tomu byt otevrena.
Mam maminku rada, mozna jsem v te dobe byla precitlivela (i kdyz jsem stale precitlively introvert - takze to nikdo nepozna), hledam temata o kterych se s ni bavit, aby mela co vypravet znamym jakou ma dceru a co delala jeji dcera, ale o pocitech s ni nemluvim nikdy. Je pravda, ze se tak chovam i ke svemu priteli a toho to trapi, ale tam mam naopak veskerou snahu rict co citim, protoze mu zkratka verim, vzdy mi pomohl a chci aby vedel, ze kdyz se divne tvarim, nemuze za to on ...
Jsem zvedava jaka budu matka :)
|
|
| Michal 23 | •
|
(26.5.2004 11:29:15)
tak tak, já mam podobnou zkušenost. Nikdy sem nic neřekl a bylo mi fajn, ale když se něco více rozebral, tak se si vyčítal, že sem jim to vůbec řekl.... potom sem to měl pořád na stole a musel poslouchat ironii o mé přitelkyni apod.... nic příjemného.... prostě doma sem jako pěna (nejsem teenager :-)) a nikdy nic osobního neřikam....myslim si ale, že to není moje chyba, protože sem se časem naučel svěřovat lidem, ve které mám důvěru, např. přítelkyni a nejbližším kamarádům. Máma se sice do dnes rozčiluje jakto, že to u nás nefunguje jako jinde a děti nevypráví, co kde zažili....já ani nechci řikat kam jdu a s kym tam jdu, protože nemám zájem poslouchat její řeči.... ve své přítelce sem našel člověka, která mě vždy vyslechne a nikdy o tom nemluví, pokud sám nezačnu..... zároveň mi nevyčítá atd.... takhle by se měla chovat i matka, ale bohužel :-(( Já sem taky velký intorvert, ale pokud si to člověk uvědomí, tak to může být celkem výhoda, když se naučíte svěřovat se lidem a hovořit o různých věcech aspoň povrchně a nijak do hloubky. Moji nejbližší kamarádi mě častokrát upozorňovali, že se před nima bavim jinak než před skupinou nových lidí, ale já to za handicap nebere....až ty nové lidi poznam, tak se s nima většinou bavim velmi otevřeně a přátelsky..... Podle mě je to celé jen o získání malé důvěry a jistoty....tak končim, už se asi nudíte, teda jestli jste došli až sem :-))
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)