Jako bych to psala já

Přesně takovou dceru mám doma já. I to jméno souhlasí, jen je jí teprve 15 let. I ona je od malička introvertní. Dokud nezačala chodit do školky, byli jsme já a táta jedinými důvěrníky (pokud se to dá důvěrník vůbec nazvat - spíš osobou, se kterou se bavila). Když ji oslovil někdo cizí rozplakala se. Měla jsem strach, že bude šikanovaná, ale naštestí ani ve školce ani později ve škole se tak nestalo. Spíš nabyla nikdy středem pozonosti, ale byla "tvrdě" svá. A to je dodnes. Svoji uzavřenost podědila po svém otci, já byla vždy zlobivé, divoké a upovídané dítě. Bohužel nás tato jeho uzavřenost stála manželsví. Byli jsme vždy považováni za pár ideální, vzájemně se doplňující. Až jednoho dne mi oznámil, že má jinou ženu a že se rozvedeme. Dceři bylo pět a našemu manželství jen o rok víc. Nikdy jsem se nedozvěděla co byla hlavní příčina (přeci se s někým vážně zapletu jen když je v něčem lepší než ten doma - nejlépe ve všem :-) ) Na každou moji otázku odpovídal: Ty za nic nemůžeš, ty jsi hodná. Ani u soudu z něho soudkyně nic neodstala, ale to už u nás půl roku nebydlel a tak jí nezbývalo nic jiného než nás rozvést. I když se ke mně zachoval poměrně dobře (téměř žádné tahanice o majetek, jen trochu o byt), zůstal ve ně pocit hořkosti. A teď mám strach o svoji dceru, že ani ona nedokáže o svých pocitech,, snech a tužbách mluvit. Že nemá žádný emotivní život, nedokáže se rozzuřit, ale ani bláznivě radovat. Nikdy jsem od ní neslyšela, že je smutná, že s ní táta není, nesvěřovala se, co spolu dělají, jestli je s ním (se mnou) šťastná, co si přeje, co chce. A tak jen občas přijde vzácná chvíle souznění, kdy si povídáme co bylo ve škole, co v autobuse, co u babičky. Někdy mám pocit, že ji vůbec neznám. Chtěla bych jí nějak vysvětlit, že téměř vše v lidských vztazích je řešitelné - pouze se to musí umět sdělit. No nevím, jestli já jsem svůj "problém" sdělila dost srozumitelně. Jsem ráda, že mám hodnou, milou, chytrou dceru, jen bych občas potřebovala vědět, je-li spokojená ona.