| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Kluk z města

 Celkem 18 názorů.
 Martina,Petr,Matěj,Filip 
  • 

nesouhlasím 

(18.3.2003 8:47:25)
Sama jsem vyrůstala v rodinném domku přírodě na dosah.Od rána do večera na čerstvém vzduchu, v pohybu na trávě, mezi stromy.Na kole jsem se naučila jezdit po 6 roku,plavat v 10 letech,lyžovat jsem začala až se svým prvním synem ( na lyžařském výcviku mi bylo řečeno,že se to nenaučím nikdy),bruslím až od 12 let( a taky to nevypadalo,že mi to zůstane do 36 let).Odmalička jsem byla vedena k práci uvnitř a kolem domku.Přírodu a pohyb miluji,práci s ní spojenou ne.Můj manžel je z paneláku, má velmi úzkostlivou a opatrnou maminku.Na kole ale jezdil , bruslil a lyžoval dříve než já.Je pravda, že plavat se naučil až v 16 letech se mnou,protože ho maminka nepustila do vody dál než po kolena.Teď žijeme ve větším městě v panelovém bytě.Můj první syn je nemotora po mne,je hyperaktivní, má od narození ochablé svalstvo, druhý je šikovnější po mé milované polovičce.Oba jsou živly,na procházce nechodí za ruku.Plavou od miminek,i ten mladší ,ted v 6 letech ,lépe než já.Samozřejmě oba jezdí na normálních a kolečkových bruslích. Na kolech bez koleček drandí od 3 let,pořádáme pravidelné výlety s ohledem na malé kolo mladšího syna,bez problému ujedou na celodenním výletě 30 kilometrů.Lyžuji nejhůře z celé naší rodiny. Jezdíme lyžovat každý rok na jeden týden v kuse,a pak víkendy.I přesto je můj starší syn nemotora,neumí se postavit,tak jako já k práci,když ho prohlíží neurolog a ortoped ,nebo se ho snaží tělocvikář pouze postavit do obyčejného pozoru nevěří ,když ho pak vidí sjíždět na lyžích,patří k třem nejlepším ze třídy.Myslím,že tím městem to není .Kamarádka má syna stejně starého s mým prvním, když ho v 6 letech nutil tatínek na kolo tak se počůral strachem,plavat se naučil po 10 roku a jeho plavecký styl se nedá srovnávat se stylem obou mých synů.Myslím si, že každý člověk je jiný,určitě nás ovlivňuje prostředí ve kterém žijeme,ale tu cestičku k věcem které nás baví, co nám jde a uspokojuje si najde každý sám.A taky si myslím, že spousta dětí má ve městě více příležitostí ke sportu, než děti z venkova.Jsem z domečku, ale i tak svůj stín nepřeskočím.A moji chlapečci jsou šikovnější.Takže s článkem nesouhlasím.
 Jana 
  • 

Re: nesouhlasím 

(18.3.2003 9:56:09)
Vždyť ten článek byla legrace! Nikdo se přeci nikomu nesměje, že je nemehlo. Článek se mi moc líbil i ten druhý příspěvek o "venkovanech" ve městě. Je to tak. Každý je zvyklý na to svoje a když je to jinak tak to člověka rozhodí. Ale děti na venkově mají víc příležitosti "lítat" venku a posilovat tělo přirozeně.
 Lukas, dcera 3 roky 
  • 

Re: nesouhlasím - samozrejme to neni "mestem" 

(18.4.2006 9:13:12)
to co je popsano v clanku o Misovi neni zasluhou mesta nebo vesnice, ale te starostlive maminky. Ktera se o synka boji, takze mu nic nedovoli a navic v nem pestuje (a velmi zdarile) pocit menecennosti. Videli jste "Finding Nemo"??? to je presne ono.
Kdyz diteti reknete 10x po sobe, ze je nesikovne a na tu kolobezku at neleze protoze spadne, tak z ni spadne, coz v ocich rodice vede k potvrzeni, ze mel pravdu a v ocich ditete k potvrzeni toho, ze je nesikovne a neschopne.
Tady by byla na miste obracena motivace...
 Káča 
  • 

Naši bratranci ze samoty 

(18.3.2003 8:55:57)
Náš příběh je opačný. Od narození bydlím v našem hlavním městě, naše děti rovněž tak. Rodina je však velká a rozvětvená a dva z našich bratranců bydlí na vesnici, na samotě u lesa, ve velkém domě na louce. Přijeli k nám na týden na prázdniny, a my se, stejně jako vy, nestačili divit, jaké ti dva kluci měli reakce. Naprostým problémem bylo přejít ulici, kde jezdí auta (pro naše děti naprostá samozřejmost)... kluci se strašně báli, drželi se nás za ruce a když vcházeli do silnice, tak jsem myslela, že se jim oběma zastaví srdce. Špatně jim bylo i z toho, že je všude plno lidí a hluku.O tom, že eskalátor v metru jim opravdu nic zlého neudělá (a nohy jim neutrhne)a akorát je sveze dolu, nebo nahoru jsem je musela také přesvědčit... jízda metrem se jim líbila, i když při nástupu do vagónu metra měli zase strach (to samé platilo i o tramvaji). Vysvětlit jsme jim museli i to, že na procházku večerní Prahou by si opravdu neměli brát ty staré tepláčky se záplatami. Prostě nebyli na město zvyklí. Byli jsem rádi, že jsme je mohli vzít do dětského divadýlka, kde ještě nikdy nebyli, do úplně obyčejného pražského parku, kde bylo plno prolézaček, které u nich na vesnici taky nikdy neviděli, nebo třeba na letiště. Všichni jsme měli ze společně stráveného času radost. Kluci si z Prahy odvezli plno zážitků, ale moc se těšili domů... na klid, ticho a samotu. Stejně tak, jako se naše děti po prázdninách strávených u svých bratraců těšili domů do Prahy.
 Vladan 


Jako sedlák ve městě:-) 

(18.3.2003 15:12:27)
Už dlouho jsem nepsal na Rodinu, ale dnes udělám výjimku. Tento článek mi připomněl mé peripetie s městským životem.
Pocházím z malé vesničky na Jižní Moravě - kousek od Slovenských hranic. Není to žádná samota, ale auto u nás projede tak dvakrát denně a rodiče se nebojí poslat děti na ulici, aby si hrály. Nikdy jsem nepociťoval jako handicap, že nebydlím ve městě. Přesto, kdykoliv přijedu do velkého města, jsem hrozně utahaný z cest tramvají, metrem, z toho, jak musím dávat pozor při přecházení silnice a z toho, že se nemůžu cestou "zasnít" o něčem...prostě by mě někdo přejel. Doma, pokud chci, vyjdu ven a hned za domem začíná cesta do polí, kde potkám spoustu známých. Do hospody se u nás chodí "humnama", eskalátory jsou dodneška pro mě něco jako pouťová atrakce (je mi 23:-)) a nejoblíbenějším dopravním prostředkem je vlak (ke kterému ovšem musím jezdit autem. Přesto bych ve městě nechtěl bydlet na trvalo - rozhodně si nedokážu představit život v bytě dva plus jedna.
 hana 
  • 

Re: Naši bratranci ze samoty 

(12.5.2003 12:59:38)
Ti bratranci, kteří mají z velkoměsta strach, podle mého názoru reagují zcela přirozeně na nepřirozené prostředí. Jak já jsem jako dítě toužila utéct z malého města do Prahy. Taky jsem to hned po matuře udělala - nejdřív na školu, potom pracovat. S příchodem rodiny a dětí se mi ale Praha začala tak strašlivě zajídat, že teď se marně snažím přesvědčit svého muže, abychom si koupili něco někde (za Prahou, bohužel jsme na ni profesně tak vázáni, že jinde bychom se neuživili) a odstěhovali se. Přistihuju se při superagresivních pocitech v narvaném metru nebo na nacpaném eskalátoru, začíná to být na psychiatra. Anebo na rozvod, pokud se bude pořád odmítat odstěhovat. Protože já už tady nevydržím!
 martina, 2 dcery 
  • 

Re: Re: Naši bratranci ze samoty 

(29.5.2003 14:16:32)
Hanko, jako bych četla svoje řádky. Úplně totožný příběh - útěk z malého města hned po matuře do Prahy, o které jsem snila zhruba od deseti let. Dalších cca deset let užívání velkoměsta a pak ruku v ruce s dětmi úplná změna pohledu, agresívní pocity v metru, pocit nepřirozenosti prostředí a deprese, když se od rodičů z domu a zahrádky v neděli (jezdíme tem téměř každý víkend) vracíme do Prahy. Stačí ty příšerné industriální nárazníky, které číhají, ať jedeš odkudkoli, a už mám slzy v očích. Teď snad začíná svítat, už jednáme o koupi starého domku na vlaku kouštíček za Prahou, muži se taky moc nechce - rozený žižkovák, jenže uznává, že s dvěma dcerami, které už budou ve škole, je jedna plus jedna prostě málo. Jenže se toho zase bojí, nejraději by to koupil a pak pronajímal ("Vždyť budeme úplně bez koruny") a to už nevydejcham, když mám tu perspektivu útěku. Úplný odchod z dosahu Prahy nepřipadá - stejně jako u Tebe z profesních důvodů - v úvahu, ale aspoň tohle polořešení si vzít nenechám. Uf, tak jsem to ze sebe vychrlila. Držím Ti palce ani nevíš jak moc. Protože tak je vlastně držím i sobě. Martina
 lenka, dvě dcery 
  • 

jako bych cetla ... 

(18.3.2003 15:11:03)
no jako bych četla o své neteři. my jsme sice taky z města, ale snažíme se děcka vést k lásce k přírodě a v souvislosti s tím i ke sportu (poznavat stromy z okynka auta dost dobre nejde). a když k nam prijede na navstevu nase neter je to jako dite z jine planety. její maminka neustale vypada jako ustvana, unavena a znicena padesatnice, ackoli je jí čtyřicet a ma jednu osmiletou dceru, takže na nějaké výlety na kole, nebo aby prolézla s dcerou křoví aby ji ukazala listy, to pro ni neni. otec je takovy typicky Pivař s lahvačem u televize, a ve zbytku času do hospody či jinde s kamarady. no a výsledek je osmiletá holčička, která drtivou většinu času tráví před televizí, neumí jezdit na kole, bruslit, lyžovat, plavat asi 4metry. A díky usilovnému budování odporu k jakémukoli sportu jejich rodičů se to asi nikdy nenaučí. V tomhle věku je to pro ni dost hrozné, protože děti ji považují za nemehlo, ona si s nima taky nechce hrát, protoze ve všem prohrává, všude je poslední atd. Tohle bych nikdy svým dětem nechtěla do života dát, a proto kolikrát dost "drsne" překonám svou asi vrozenou lenost a jdu s holkama ven, na kolo, na brusle, nebo v létě plavat, nebo aspon na procházku. vzdyt i to dítě potřebuje pocit, že něco dokáže a v tomhle věku je ani tak netěší jednička z matyky jako první dobře skočená šipka.
 sally 


Kdo za to může? 

(18.3.2003 21:17:21)
Myslím si, že je to hlavně v té rodině a přístupu rodiny ke sportu, než v tom, jestli bydlí v paneláku, nebo na samotě u lesa. Znám městské děti, které perfektně zvládají všechny fyzické aktivity a znám venkovské děti, které umí jen kroutit knoflíkem od televize.
A na druhou stranu - co je tak špatného na tom, že někdo neumí jezdit na kole? Myslím, že spousta lidí se v životě bez kola obejde. Dneska už to pro většinu lidí není dopravní prostředek, ale koníček. A jestli někdo raději sbírá známky nebo pěstuje kaktusy, tak proč ho nutit jezdit na kole a lyžovat? Učíme snad všechny ty lyžaře a cyklisty pěstovat kaktusy?

Záleží také asi na nátuře - myslím, že je ideální dítěti představit různé zájmy (hudbu, sport, kreativní koníčky, sběratelství, pěstitelství) - a on z toho časem vyplyne nějaký zájem blízký tomu určitému člověku.

Pianista, který neumí lyžovat je pořád ještě hoden obdivu, nemyslíte?
 lenka, dvě dcery 
  • 

Re: Kdo za to může? 

(19.3.2003 8:46:04)
urcitě maš pravdu, že to neni v tom kde clověk žije jestli ve městě nebo na vesnici. Naše dvě "měšťandy" toho umi vic než jen ten knoflik u televize.
ale myslim že nemaš pravdu, že sport není důležitý. Myslím, že v tomhle věku se může dítě naučit lásce ke sportu dost dobře a v dospělosti pak nebude mit problem co s celulitidou a pneumatikama na břichu. ale hlavně, ostatní děti si cení fyzických výkonů daleko více než třeba toho klavíru. Alespon u našich dcer to tak funguje, když se venku hraje hoňka tak nikoho nezajímá jestli někdo umí hrát na klavír nebo sbírá známky, ale kdo je rychlejší no a ten pak má v té partě mrňousků lepší "postavení". Píše to i Prof. Matějček ve své knížce Co kdy a jak ve výchově dětí (mimochodem dost dobrá knížka-žádné učené řeči). no a proto na to Fyzické vyblbnutí našich holek klademe s mužem celkem velkou váhu.
 Lida a twins 


Re: Re: Kdo za to může? 

(19.3.2003 10:59:25)
Ja si osobne nemyslim, ze claek a hlavne zivot je o tom, jstli nekdo sportuje ci ne, sbira kaktusy nebo hraje na piano. Myslim, ze dulezitejsi vec, kterou clanek zminoval je "pripravenost" deti na ruza prostredi. Myslim, ze deti by mely byt vychovavany tak, aby se dokazaly rychle ruznym prostredim prizpusobit. Takze, mestske deti by mely byt brany co ejcasteji do prirody a vesnicke naopak do mesta. Proste, aby se potom v zivote umely chovat adekvatne kdekoliv.

Mam nekolik znamych zde v UK a musim rici, ze tady se tomu docela dari. Mnoho deti vyrusta na malych vesnicich ale nemaji problem orientovat se ve meste a naopak. Tady proste zit na vesnici nezname jsem buran, ktereho ve meste prejede auto, nebo se nepostavi na eskalator a naopak.
 sally 


Re: Re: Kdo za to může? 

(26.3.2003 0:46:57)
Lenko,
já neříkám, že sport není důležitý (i když zrovna ta celulitida a pneumatiky jsou to poslední, co by mě trápilo - a navíc to nemá souvislost s tím, jeslti jsem v šesti letech hrála tenis nebo na piáno), ale že prostě některé děti na to "nejsou". Tím myslím takové ty děti, které rodiče více méně týrají něčím, co samotné dítě nebaví (když to vezmu do extrému tak třeba krasobruslařské tréninky v pět ráno atd.). Měla jsem na vesnici kamaráda, který neuměl plavat - a nikdy s tím problém nebyl. Všichni to věděli - věděli, že skočit XY na hlavu, když přeplavává hloubku s matračkou není dobrý nápad (přestože různé blbiny byly na denním pořádku), a nemyslím, že ten kluk s tím měl nějaký problém. Byl to skvělej kluk, i když nebyl moc "sportovní".
Prostě bych z toho sportu zase nedělala tak děsnou modlu. Důležité je, aby se dítě trochu hýbalo, ale jestli chodí na procházky, nebo řádí na horském kole, jezdí na koni nebo hraje tenis to už mi přijde jedno. Asi nejspíš bych souhlasila s Lídou - je důležité, aby se dítě umělo pohybovat i ve městě, i na vesnici - bát se eskalátoru je stejná hloupost, jako utíkat před slepicema.

A souhlasím s Kin - na tom článku je nejsmutnější, že ten kluk by býval o to asi stál... a že mu to máma už nikdy nedovolila.
 lenka, dvě dcery 
  • 

Re: Re: Re: Kdo za to může? 

(1.4.2003 7:12:45)
sally,
posledni větu jako bys mi brala z úst. Ja sem samozřejmě tou svou připomínkou spíš myslela děti, ve kterých se úmyslně dospělákama buduje odpor ke sportu a vlastně k čemukoli, co by zavanělo pro dospěle nějakou povinností.
V žádném případě neopovrhuju dětmi méně šikovnými, případně postiženými. Jenom si myslím, že ze správným vedením ze strany rodičů, lze i mémě šikovné dítě lecčemu naučit (nejde jen o sport)......bohužel jen tehdy, když se dospělákovi chce.
 Jirka Cimpel 
  • 

Hezký článek 

(21.3.2003 11:38:25)
Můžu potvrdit že to co je zde napsáno je pravda a nic než pravda. Viděl jsem to na vlastni oči.

Jirka
 Kin 
  • 

? 

(25.3.2003 8:42:44)
Zdá se, že té největší hrůzy si nikdo ani nevšiml. Ten článek není ani tak o tom, jestli je někdo z města, nebo jestli umí lyžovat. Matka nemá čas vzít vlastní dítě nachvilku s kolem ven. Pochybuju, že bude mít čas na to, aby kluka zapsala do houslí, nebo kamkoliv jinam
 Květa - 2 děti 
  • 

Re: ? 

(16.4.2006 22:12:22)
Ten článek měl být především zábavný, ale přeci jen byl dost útočný. Nepadlo tam ani slůvko o tom, že by ten chlapeček byl v něčem dobrý, ne-li přímo dokonce lepší než autorčiny děti - a to určitě byl. Článek stejně jako některé příspěvky se příliš jednostranně staví pro či proti městskému/venkovskému způsobu životu. Nestavěla bych to proti sobě - oboje má své výhody i nevýhody a každý si může zvolit, co mu více i vyhovuje.
Podstatná není také míra sportu/klavíru/lyžování apod, ale hlavně to, abychom ze svých dětí vychovali slušné, sebevědomé, citlivé a samostatné lidi se schopností najít si své místo v kolektivu (ať už na nafukovací matračce, na sjezdovce nebo ve sboru) a je úplně jedno jestli to děláme vě městě či vesnici.
 Gábina a tři 
  • 

Dojem 

(19.4.2006 11:17:58)
Nesouhlasím s některými názory na ten článek.Přečetla jsem si všechny příspěvky a názory a je zvláštní, že na mě ten článeček zapůsobil zcela jiným dojmem.Přečetla jsem si ho s úsměvem na rtech.Cítila jsem z něj pohodu, ne kritiku chlapce, spíš jeho maminky a také v tom bych viděla celý problém.Tady jsem si četla názory jestli děti nutin nebo nenutit,o nemehlech a šikovných apod.Děti se učí z příkladů,hlavně od rodičů.A o tom to celé je.Když si my rodiče neuděláme na své děti čas,tak kdo? Je úplně jedno,odkud jsme.To, co své děti naučíme a ukážeme jim, to si odnesou do dvého dalšího života.
A ještě k tomu kolu na balkóně.Nemyslím si, že to byla zbytečná námaha, naučit ho jezdit na kole.I když s ním pak maminka nechtěla jít ven, chlapec alespoň poznal, že to jde i jinak,než jenom:"nemám čas,jsi nemehlo apod.
Trochu ho lituju a věřím, že se maminka zamyslí a změní.
 skriatok 
  • 

Re: Dojem 

(19.4.2006 14:02:47)
mluvis mi opravdu z duse.

jen jsem se chtela podelit o svuj pribeh. jsem prazacka a moji rodice (take oba z prahy) asi prvni citili ten pud jit na venkov. nejdrive jsme meli malou chaloupku, pote velike staveni, ale stale jsme jezdili do skoly a do prace do prahy, az padlo rozhodnuti, ze se tam odstehujem. do skoly jsem musela dojizdet do okresniho mesta, ale nelituji. je krasne vyjit si na prochazku do lesa, kde je klid. momentalne ziju opet v praze jiz nekolik let, ale priznam se, ze kdyz prijedu k mamce na navstevu, tak se mi nechce zpet mezi ten shon a panelaky. planujeme s muzem domecek asi tricet kilometru za prahou a ja se tak tesim az budu chodit s nasimi psi na prochazku a moje deti nebudou muset dychat to, cemu se driv rikalo smrad a dneska smog. je pravda ze v praze je spousta sportovnich vyziti - ja jsem napriklad zavodne delala skoky do vody, plavani, balet a jazzgymnastiku, ale vsechny sve medaile vymenim za probehnuti po lese, za rozbite koleno, kdyz jsem misto po lesni stezce brazdila kukuricne pole na kole a na ticho, ktere je v noci a ktere v praze uz nidky nezaziju a ve vetsine pripadu neuvidim ani hvezdy jichz je na vesnici plna obloha. ja vim, ze me ceka dozivotni dojizdeni za praci do mesta. ale pak prijedu domu, do klidu, do baracku... drzte mi palce at nam to vyjde!!! dekuji!!

Komerční sdělení

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.