Káča | •
|
(18.3.2003 8:55:57) Náš příběh je opačný. Od narození bydlím v našem hlavním městě, naše děti rovněž tak. Rodina je však velká a rozvětvená a dva z našich bratranců bydlí na vesnici, na samotě u lesa, ve velkém domě na louce. Přijeli k nám na týden na prázdniny, a my se, stejně jako vy, nestačili divit, jaké ti dva kluci měli reakce. Naprostým problémem bylo přejít ulici, kde jezdí auta (pro naše děti naprostá samozřejmost)... kluci se strašně báli, drželi se nás za ruce a když vcházeli do silnice, tak jsem myslela, že se jim oběma zastaví srdce. Špatně jim bylo i z toho, že je všude plno lidí a hluku.O tom, že eskalátor v metru jim opravdu nic zlého neudělá (a nohy jim neutrhne)a akorát je sveze dolu, nebo nahoru jsem je musela také přesvědčit... jízda metrem se jim líbila, i když při nástupu do vagónu metra měli zase strach (to samé platilo i o tramvaji). Vysvětlit jsme jim museli i to, že na procházku večerní Prahou by si opravdu neměli brát ty staré tepláčky se záplatami. Prostě nebyli na město zvyklí. Byli jsem rádi, že jsme je mohli vzít do dětského divadýlka, kde ještě nikdy nebyli, do úplně obyčejného pražského parku, kde bylo plno prolézaček, které u nich na vesnici taky nikdy neviděli, nebo třeba na letiště. Všichni jsme měli ze společně stráveného času radost. Kluci si z Prahy odvezli plno zážitků, ale moc se těšili domů... na klid, ticho a samotu. Stejně tak, jako se naše děti po prázdninách strávených u svých bratraců těšili domů do Prahy.
|
Vladan |
|
(18.3.2003 15:12:27) Už dlouho jsem nepsal na Rodinu, ale dnes udělám výjimku. Tento článek mi připomněl mé peripetie s městským životem. Pocházím z malé vesničky na Jižní Moravě - kousek od Slovenských hranic. Není to žádná samota, ale auto u nás projede tak dvakrát denně a rodiče se nebojí poslat děti na ulici, aby si hrály. Nikdy jsem nepociťoval jako handicap, že nebydlím ve městě. Přesto, kdykoliv přijedu do velkého města, jsem hrozně utahaný z cest tramvají, metrem, z toho, jak musím dávat pozor při přecházení silnice a z toho, že se nemůžu cestou "zasnít" o něčem...prostě by mě někdo přejel. Doma, pokud chci, vyjdu ven a hned za domem začíná cesta do polí, kde potkám spoustu známých. Do hospody se u nás chodí "humnama", eskalátory jsou dodneška pro mě něco jako pouťová atrakce (je mi 23:-)) a nejoblíbenějším dopravním prostředkem je vlak (ke kterému ovšem musím jezdit autem. Přesto bych ve městě nechtěl bydlet na trvalo - rozhodně si nedokážu představit život v bytě dva plus jedna.
|
|
hana | •
|
(12.5.2003 12:59:38) Ti bratranci, kteří mají z velkoměsta strach, podle mého názoru reagují zcela přirozeně na nepřirozené prostředí. Jak já jsem jako dítě toužila utéct z malého města do Prahy. Taky jsem to hned po matuře udělala - nejdřív na školu, potom pracovat. S příchodem rodiny a dětí se mi ale Praha začala tak strašlivě zajídat, že teď se marně snažím přesvědčit svého muže, abychom si koupili něco někde (za Prahou, bohužel jsme na ni profesně tak vázáni, že jinde bychom se neuživili) a odstěhovali se. Přistihuju se při superagresivních pocitech v narvaném metru nebo na nacpaném eskalátoru, začíná to být na psychiatra. Anebo na rozvod, pokud se bude pořád odmítat odstěhovat. Protože já už tady nevydržím!
|
martina, 2 dcery | •
|
(29.5.2003 14:16:32) Hanko, jako bych četla svoje řádky. Úplně totožný příběh - útěk z malého města hned po matuře do Prahy, o které jsem snila zhruba od deseti let. Dalších cca deset let užívání velkoměsta a pak ruku v ruce s dětmi úplná změna pohledu, agresívní pocity v metru, pocit nepřirozenosti prostředí a deprese, když se od rodičů z domu a zahrádky v neděli (jezdíme tem téměř každý víkend) vracíme do Prahy. Stačí ty příšerné industriální nárazníky, které číhají, ať jedeš odkudkoli, a už mám slzy v očích. Teď snad začíná svítat, už jednáme o koupi starého domku na vlaku kouštíček za Prahou, muži se taky moc nechce - rozený žižkovák, jenže uznává, že s dvěma dcerami, které už budou ve škole, je jedna plus jedna prostě málo. Jenže se toho zase bojí, nejraději by to koupil a pak pronajímal ("Vždyť budeme úplně bez koruny") a to už nevydejcham, když mám tu perspektivu útěku. Úplný odchod z dosahu Prahy nepřipadá - stejně jako u Tebe z profesních důvodů - v úvahu, ale aspoň tohle polořešení si vzít nenechám. Uf, tak jsem to ze sebe vychrlila. Držím Ti palce ani nevíš jak moc. Protože tak je vlastně držím i sobě. Martina
|
|
|
|