Názory k článku Kluk z města

mluvis mi opravdu z duse.

jen jsem se chtela podelit o svuj pribeh. jsem prazacka a moji rodice (take oba z prahy) asi prvni citili ten pud jit na venkov. nejdrive jsme meli malou chaloupku, pote velike staveni, ale stale jsme jezdili do skoly a do prace do prahy, az padlo rozhodnuti, ze se tam odstehujem. do skoly jsem musela dojizdet do okresniho mesta, ale nelituji. je krasne vyjit si na prochazku do lesa, kde je klid. momentalne ziju opet v praze jiz nekolik let, ale priznam se, ze kdyz prijedu k mamce na navstevu, tak se mi nechce zpet mezi ten shon a panelaky. planujeme s muzem domecek asi tricet kilometru za prahou a ja se tak tesim az budu chodit s nasimi psi na prochazku a moje deti nebudou muset dychat to, cemu se driv rikalo smrad a dneska smog. je pravda ze v praze je spousta sportovnich vyziti - ja jsem napriklad zavodne delala skoky do vody, plavani, balet a jazzgymnastiku, ale vsechny sve medaile vymenim za probehnuti po lese, za rozbite koleno, kdyz jsem misto po lesni stezce brazdila kukuricne pole na kole a na ticho, ktere je v noci a ktere v praze uz nidky nezaziju a ve vetsine pripadu neuvidim ani hvezdy jichz je na vesnici plna obloha. ja vim, ze me ceka dozivotni dojizdeni za praci do mesta. ale pak prijedu domu, do klidu, do baracku... drzte mi palce at nam to vyjde!!! dekuji!!

to co je popsano v clanku o Misovi neni zasluhou mesta nebo vesnice, ale te starostlive maminky. Ktera se o synka boji, takze mu nic nedovoli a navic v nem pestuje (a velmi zdarile) pocit menecennosti. Videli jste "Finding Nemo"??? to je presne ono.
Kdyz diteti reknete 10x po sobe, ze je nesikovne a na tu kolobezku at neleze protoze spadne, tak z ni spadne, coz v ocich rodice vede k potvrzeni, ze mel pravdu a v ocich ditete k potvrzeni toho, ze je nesikovne a neschopne.
Tady by byla na miste obracena motivace...

Hanko, jako bych četla svoje řádky. Úplně totožný příběh - útěk z malého města hned po matuře do Prahy, o které jsem snila zhruba od deseti let. Dalších cca deset let užívání velkoměsta a pak ruku v ruce s dětmi úplná změna pohledu, agresívní pocity v metru, pocit nepřirozenosti prostředí a deprese, když se od rodičů z domu a zahrádky v neděli (jezdíme tem téměř každý víkend) vracíme do Prahy. Stačí ty příšerné industriální nárazníky, které číhají, ať jedeš odkudkoli, a už mám slzy v očích. Teď snad začíná svítat, už jednáme o koupi starého domku na vlaku kouštíček za Prahou, muži se taky moc nechce - rozený žižkovák, jenže uznává, že s dvěma dcerami, které už budou ve škole, je jedna plus jedna prostě málo. Jenže se toho zase bojí, nejraději by to koupil a pak pronajímal ("Vždyť budeme úplně bez koruny") a to už nevydejcham, když mám tu perspektivu útěku. Úplný odchod z dosahu Prahy nepřipadá - stejně jako u Tebe z profesních důvodů - v úvahu, ale aspoň tohle polořešení si vzít nenechám. Uf, tak jsem to ze sebe vychrlila. Držím Ti palce ani nevíš jak moc. Protože tak je vlastně držím i sobě. Martina

sally,
posledni větu jako bys mi brala z úst. Ja sem samozřejmě tou svou připomínkou spíš myslela děti, ve kterých se úmyslně dospělákama buduje odpor ke sportu a vlastně k čemukoli, co by zavanělo pro dospěle nějakou povinností.
V žádném případě neopovrhuju dětmi méně šikovnými, případně postiženými. Jenom si myslím, že ze správným vedením ze strany rodičů, lze i mémě šikovné dítě lecčemu naučit (nejde jen o sport)......bohužel jen tehdy, když se dospělákovi chce.

Zdá se, že té největší hrůzy si nikdo ani nevšiml. Ten článek není ani tak o tom, jestli je někdo z města, nebo jestli umí lyžovat. Matka nemá čas vzít vlastní dítě nachvilku s kolem ven. Pochybuju, že bude mít čas na to, aby kluka zapsala do houslí, nebo kamkoliv jinam